// Profipravo.cz / Dědění
Dědění
01.03.2023 00:01
Dědění pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle § 14 odst. 1 OdpŠk není uplatněním u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 107/2021, ze dne 23. 11. 2022
18.01.2023 00:01
K určitosti vedlejší doložky (příkazu) v závěti
Vedle podmínek a doložení času patří tradičně mezi vedlejší doložky v závěti také příkazy. Za příkaz (modus) bývá označováno nařízení, kterým zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníkovi povinnost naložit se zanechaným majetkem či s jeho částí určitým způsobem, nebo aby něco vykonal či opominul (něčeho se zdržel, něco strpěl), může jít např. o příkaz postavit kapli nebo náhrobek, nechat sloužit mše, udržovat hrob zůstavitele, postarat se o zůstavitelovo oblíbené zvíře. Závěť je třeba vyložit především tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o. z.). V tomto duchu se v zájmu požadavku splnit zůstavitelův příkaz nese i tolerance, kterou zákon připouští pro dědicovo plnění příkazu, který nelze splnit přesně. V takovém případě má být příkaz splněn alespoň tak, aby mu bylo přibližně co možná vyhověno. Teprve když není možno ani to, příkaz se posuzuje jako nemožný. Ve smyslu ustanovení § 1551 odst. 2 věty prvé o. z. by příkaz také neměl být zřejmě obtěžující, jinak by se k němu nepřihlíželo. Svévole i zjevné obtěžování dědice či odkazovníka jsou značně subjektivní kategorie, a to na rozdíl od rozporu s veřejným pořádkem (věta druhá téhož ustanovení), který má objektivní povahu a zpravidla bude spočívat v navázání dědického práva na protiprávní jednání dědice. Je proto vždy třeba svévoli i obtěžování posuzovat se znalostí konkrétní situace ve vztahu k osobě zůstavitele i osobě dědice či odkazovníka.
V Obecném zákoníku občanském byla problematika vedlejších doložek upravena v § 695–712, vychází ze stejné koncepce, je podobná a výklad těchto ustanovení je v mnohém použitelný i při interpretaci § 1551–1574 o. z.
Příkaz (na rozdíl od podmínky) nemusí být splněný přesně; povinný z příkazu si nabytý prospěch může ponechat i tehdy, když příkaz splní aspoň v míře odpovídající jeho možnostem.
V souzené věci přichází v úvahu i finanční kompenzace jako nejblíže možné splnění příkazu zůstavitele v závěti (nechat postavit „mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady“), pokud by se na její výši závětní dědičky v budoucnu dohodly. O případ neurčitého nebo nesrozumitelného příkazu se v projednávané věci nejedná, neboť mobilní dům (jinak nazývaný také „mobilheim“, „mobilhaus“ či „mobilhome“) je definovaným a na trhu zastoupeným druhem ekonomického bydlení (ať již ve variantě sezonní či celoroční) a nejasnosti o způsobu, jakým má být zůstavitelova vůle v tomto ohledu naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), je možné odstranit výkladem.
Budiž dodáno, že polemika účastnic řízení o to, zda je předmětná závěť dostatečně určitá, když zahrnuje příkaz postavit plně vybavený mobilní dům s přípojkami bez dalšího, mohl být řešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení § 169 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2122/2022, ze dne 25. 10. 2022
13.12.2022 00:01
Právo zůstavitele na vypořádání SJM jako předmět dědictví
V případě, že společné jmění manželů zaniklo ještě za života zůstavitele a nebylo před smrtí zůstavitele vypořádáno dohodou nebo soudním rozhodnutím anebo domněnkou podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. a že manžel je jediným dědicem, může být způsobilým předmětem dědictví (co se nevypořádaného SJM týče) toliko právo na vypořádání takového společného jmění, které vzniklo jako jeden z právních důsledků zániku společného jmění manželů a které po smrti jednoho z manželů nemůže být naplněno; do soupisu aktiv a pasiv dědictví nelze v takovém případě uvádět konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které patří do nevypořádaného společného jmění zůstavitele a jeho manžela, případně podíly na nich, ale pouze právo zůstavitele na vypořádání společného jmění manželů. Obvyklá cena tohoto majetkového práva se pak promítne do usnesení o ceně vydaného v řízení o dědictví podle § 175o o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1174/2022, ze dne 22. 9. 2022
21.11.2022 00:01
K platnosti povolání náhradního dědice k dědění
I. Dědit lze jen na základě platného dědického titulu, proto i možnost náhradního dědice nastoupit na místo povolaného dědice vychází z předpokladu, že závěť zůstavitele, kterou byl kromě dědice k dědění povolán i náhradní dědic, je platným právním jednáním. Pokud tomu tak není, nelze podle takové závěti dědit. Je přitom nerozhodné, z jakého důvodu je závěť neplatná; zda proto, že se příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu (§ 580 o. z.), pro nedostatek svéprávnosti zůstavitele nebo jednání zůstavitele v duševní poruše (§ 581 o. z.), jednání v omylu (§ 583 o. z.), nebo nebyla-li učiněna ve formě stanovené zákonem (§ 582 o. z.).
II. Oprávněná není ani námitka dovolatele, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, resp. ustanovení § 574 o. z., které stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné. Dovolatel přehlíží, že tato ustanovení nejsou určena k tomu, aby nahrazovala chybějící formální náležitosti právního jednání, ale uplatní se teprve při výkladu obsahu právního jednání, které splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pokud soudy dospěly ke správnému závěru, že předmětná závěť je neplatná, neboť nemá zákonem požadovanou formu, nemohou se již uvedená interpretační pravidla uplatnit.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, ze dne 18. 8. 2022
30.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022
15.08.2022 00:01
Určení obvyklé ceny pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS
Pozůstalostní soud (soudní komisař) není při vydávání usnesení podle § 180 odst. 1 z. ř. s. (o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení) vázán předchozím usnesením, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.
Rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022
09.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.
Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).
Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022
08.08.2022 00:01
K účinkům osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku dle § 414 IZ
Jestliže usnesení o dědictví (§ 185 z. ř. s.), jímž (pozůstalostní) soud potvrdil (insolvenčnímu) dlužníku nabytí dědictví po zůstaviteli, který zemřel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek (insolvenčního) dlužníka, nabylo právní moci až po skončení insolvenčního řízení (po právní moci usnesení, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení), pak se účinky osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku stejným usnesením insolvenčního soudu podle § 414 insolvenčního zákona nevztahují na dluh zůstavitele, který přešel na (insolvenčního) dlužníka jako na dědice zůstavitele (§ 1701 odst. 1, § 1703 o. z.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, ze dne 28. 4. 2022
12.07.2022 00:02
Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti
Účinky usnesení o odloučení pozůstalosti mají přetrvávat jen do doby pravomocného ukončení pozůstalostního řízení, pak mají bez dalšího pominout. Ochrana věřitele, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti a jež plyne z existence usnesení o odloučení pozůstalosti, po ukončení pozůstalostního řízení rovněž zaniká. Smyslem ochrany skrze odloučení pozůstalosti totiž je, aby po dobu trvání pozůstalostního řízení nebyl z odloučené pozůstalosti uspokojen jiný věřitel zůstavitele než ten, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že usnesení o odloučení pozůstalosti není poté, co pozůstalostní řízení bylo pravomocně skončeno, aniž by odloučená pozůstalost byla zkonzumována ve prospěch věřitele zůstavitele, pro exekuční soud závazné, je jeho závěr správný.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 399/2022, ze dne 19. 4. 2022
05.04.2022 00:02
Vydání předmětu úschovy náležejícího do dědictví po zůstaviteli
Je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v takovém případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Dědici zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je sporné, jsou tedy aktivně věcně legitimovaní k podání žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., i když předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti, skončeném pravomocným usnesením o dědictví, projednán; v případě svého úspěchu ve věci jsou též oprávněni k tomu, aby jim byl předmět úschovy na základě usnesení vydaného podle ustanovení § 298 z. ř. s. vydán.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 382/2020, ze dne 23. 12. 2021
29.03.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
I. Pro určení nositele důkazního břemene ohledně pravosti závěti zůstavitelů zemřelých po 1. 1. 2014 není (nemůže být) významné pouze a jen to, zda a který z účastníků pozůstalostního řízení byl odkázán k podání žaloby o dědické právo.
II. V řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565, věta první, občanského zákona), tedy závětního dědice.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, ze dne 22. 2. 2022
08.03.2022 00:02
Návaznost navrhovaného vkladu na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí
Návaznost navrhovaného vkladu na dosavadní zápisy v katastru není dána, byl-li návrh na povolení vkladu podle darovací smlouvy ve prospěch obdarovaného (jednoho z dědiců), kterou uzavřel se zůstavitelem, jako dárcem, podán až poté, co usnesení potvrzující nabytí dědictví na základě dědických podílů oběma dědicům, na jehož základě byl zapsán vklad darovaného spoluvlastnického práva k nemovitostem ve prospěch obou dědiců, nabylo právní moci.
Žalobci zde lze přisvědčit potud, že bylo-li zjištěno, že zůstavitel uzavřel darovací smlouvu ohledně předmětných spoluvlastnických podílů a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle ní byl podán až po jeho smrti, pak nelze učinit jiný závěr než, že v době smrti byl spoluvlastníkem nemovitostí a příslušný podíl patřil do aktiv dědictví. V souladu s ustanovením § 579 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 však také platí, že úmrtím nezanikl jeho závazek založený za jeho života darovací smlouvou, neboť z povahy věci vyplývá, že nejde o povinnost, která by byla vázána výhradně na jeho osobu. Závazek zůstavitele k darování spoluvlastnického podílu vyplývající z darovací smlouvy patřil v době smrti zůstavitele do pasiv dědictví a za tento závazek dědici podle § 470 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013 odpovídají. Přestože usnesení potvrzující nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů z právě uvedeného nevychází (závazek zůstavitele z darovací smlouvy se nepromítl do pasiv dědictví), neznamená to, že by ve vkladovém řízení při přezkumu rozhodnutí soudu (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona) nebylo pro katastrální úřad závazné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2728/2020, ze dne 30. 11. 2021
07.03.2022 00:01
Vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi
O. z. smysl a důvod vydědění potomka, který neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc, nijak nezměnil, pouze jej oproti předchozí právní úpravě formuloval abstraktněji a méně kazuisticky. I nadále tedy bude použitelná dosavadní judikatura, podle níž pro platnost vydědění z důvodu neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (například přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc, nebo kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.). Současně musí jít o situaci, kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak, kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a kdy zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne. Neposkytnutí pomoci zůstaviteli ze strany potomka přitom musí odporovat dobrým mravům.
Pod pojmem „nouze“ přitom nelze rozumět jen nuzotu, chudobu, strádání nebo bídu v materiálním slova smyslu. Zůstavitel se může ocitnout v nouzi i tehdy, kdy pro zdravotní či jiné obtíže nastalé v důsledku nemoci (dlouhodobé hospitalizace či rekonvalescence), psychického stavu (např. po úmrtí někoho velmi blízkého, na kterého byl zůstavitel citově vázán) či svého věku, eventuálně pro nesnáze (těžkosti) způsobené jinými situacemi (např. přírodní katastrofou, povodní, požárem, zemětřesením) potřebuje pomoc, neboť není sto si sám, bez cizí pomoci obstarat své základní životní potřeby vlastními silami. Podmínkou je, že potomek je jednak informován (má povědomost) o tom, že zůstavitel je v nouzi a potřebuje pomoc, jednak je objektivně schopen poskytnout či zajistit svému předku adekvátní pomoc. Těžko lze vyžadovat např. po potomku, který bydlí a pracuje několik tisíc kilometrů daleko od svého předka, aby s ním pravidelně jezdil za lékařem, na nákupy apod. Takový potomek ale může tyto potřeby zajistit jiným způsobem a jde právě o posouzení toho, zda potomek měl objektivně možnost poskytnout či zajistit potřebnou pomoc svému předku, a přesto tak neučinil, byť jeho předek takovou pomoc (objektivně) potřeboval. Stejně tak po potomku, který je sám např. vážně nemocný a potřebuje nezbytnou pomoc, nelze vyžadovat, aby takovou pomoc poskytl ještě svému předku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, ze dne 24. 11. 2021
17.01.2022 00:01
„Odvolání“ svědectví pořízení allografní závěti
Nezbytnost účasti svědků při pořízení allografní závěti slouží k tomu, aby v případě pozdějších pochybností o původnosti závěti mohli stvrdit, k čemu v jejich přítomnosti ze strany zůstavitele došlo. Nevyžaduje se, aby byli seznámeni s obsahem závěti. Musí se však pod text závěti na listinu vlastnoručně podepsat. Obecným důvodem, proč při této formě závěti mají vystupovat svědci, je ten, že tito svědci mají v případě sporu o platnost závěti dosvědčit, že závěť je pořízená zůstavitelem a že zůstavitel věděl, že v listině, kterou podepisuje, je obsažena jeho poslední vůle.
Allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je pak neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, bezpochyby tedy i v takovém případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Jinými slovy, nemohou-li svědci dostát své svědecké „roli“, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v poměrech současné právní úpravy, neboť mohou být i nadále jako správné přijímány (srov. § 1534 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, ze dne 13. 10. 2021
12.10.2021 00:01
K výkladu obsahu závěti pořízené po 01.01.2014
I. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti.
Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí názor, že výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji.
II. V projednávané věci zůstavitel určil vnuka za dědice „rodinného domku a související nemovitosti ve XY, vč. veškerého příslušenství i zařízení a vybavení“; je tak evidentní, že pro tohoto dědice zůstavitel určil zcela konkrétní majetek. Z textu závěti současně vyplývá, že si zůstavitel byl vědom toho, že tento majetek je v jeho společném jmění s manželkou, a i když projevil přání, že by v jejím portfoliu neměly zůstat žádné nemovitosti, neobsahuje závěť žádné ustanovení o případném jiném určení věcí pro vnuka, pokud pozůstalé manželce podíl na nemovitých věcech při vypořádání společného jmění zůstane a součástí pozůstalosti se stane jen polovina věcí.
Za situace, kdy společné jmění manželů bylo vypořádáno rozhodnutím soudu (s účinky ke dni smrti zůstavitele) tak, že do pozůstalosti připadla jen ideální jedna polovina předmětných věcí a druhá polovina připadla pozůstalé manželce, nemá požadavek vnuka, aby mu polovina uvedených věcí, které při vypořádání společného jmění připadly pozůstalé manželce, byla vykompenzována jiným majetkem, resp. podílem na majetku z pozůstalosti, oporu v závěti. Absenci „náhradního řešení“ přímo v závěti, nelze nahradit výkladem podle ustanovení § 1494 odst. 2 o. z. – šlo by zcela zjevně o nahrazení vůle zůstavitele, která nebyla v závěti projevena.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 750/2021, ze dne 28. 7. 2021
31.08.2021 00:01
Dědická nezpůsobilost ve smyslu § 1481 občanského zákoníku
I. Pro závěr o dědické nezpůsobilosti v důsledku činu povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1481 občanského zákoníku není rozhodující, zda potenciální dědic byl za tento čin proti některé z tam uvedených osob odsouzen (anebo zda bylo trestní řízení zastaveno), případně, zda zanikla možnost trestního postihu v důsledku jeho smrti či prohlášení za mrtvého, promlčení, amnestie nebo udělení milosti apod.
V ostatních případech (zejména pokud nedošlo k odsouzení pachatele v trestním řízení) je nezbytné, aby soudní komisař v pozůstalostním řízení, vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické nezpůsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti, opatřoval k nim potřebné důkazy a učinil úsudek o tom, zda jednání dědice vykazuje znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu proti zůstaviteli nebo některé z uvedených osob, ovšem s účinky jen pro řízení o pozůstalosti. Podle toho pak buď bude s potenciálním dědicem nadále jednat jako s dědicem, anebo jeho účast v řízení usnesením ukončí.
II. Soud v řízení o pozůstalosti je vázán pravomocným rozsudkem trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal.
Bylo-li v trestním řízení vedeném dědici vydáno rozhodnutí o tom, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal dědic, je tedy pozůstalostní soud tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 o.s.ř. vázán, nicméně pozůstalostní soud nemůže odhlédnou od skutečnosti, že dědic měl jednat nejen v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele, ale na jeho výslovnou žádost, a zůstavitel mu byl za jeho jednání dokonce vděčný. Soudy v řízení o pozůstalosti proto byly vázány pravomocným rozsudkem soudu v trestním řízení pouze potud, že dědic spáchal úmyslný trestný čin účasti na sebevraždě zůstavitele, avšak otázku, zda spáchal tento úmyslný trestný čin proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., měly posoudit samy.
Má-li se jednat o čin proti zůstaviteli, je nezbytné, aby nešlo o jednání v souladu s vůlí (přáním) zůstavitele nebo snad o jednání na jeho výslovnou žádost, neboť v takovém případě nelze dovodit, že jednání směřuje proti zůstaviteli. Z uvedeného vyplývá, že čin dědice, byť naplňuje znaky úmyslného trestného činu účasti na sebevraždě zůstavitele podle ustanovení § 144 odst. 1 tr. zák., není činem spáchaným proti zůstaviteli ve smyslu ustanovení § 1481 o. z., a proto ani nezpůsobuje dědickou nezpůsobilost pachatele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 106/2021, ze dne 16. 6. 2021
06.05.2021 00:01
Zjišťování existence důvodů vydědění potomka po 31. 12. 2013
Za situace, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění za účinnosti obč. zák., je soud v řízení zahájeném žalobou podle ustanovení § 170 z.ř.s. povinen zabývat se i takovými skutkovými okolnostmi relevantními pro naplnění důvodů vydědění uvedených v listině o vydědění, které nastaly i po jejím sepsání. Jestliže v projednávané věci zůstavitel pořídil listinu o vydědění podle obč. zák., avšak zemřel za účinnosti o. z., je soud povinen zabývat se i okolnostmi směřujícími k naplnění důvodů vydědění, které nastaly až po sepsání listiny o vydědění do smrti zůstavitele.
Pokud totiž zákonodárce po 1.1.2014 „učinil platnými“ ta pořízení pro případ smrti a vydědění, které v době pořízení platnými právními úkony podle tehdejší právní úpravy nebyly (ať již z hlediska formy nebo obsahu), a postavil je tak na roveň právním jednáním učiněným podle o.z. (který neobsahuje žádné časové omezení, k němuž by měly být zjišťovány zákonné důvody pro vydědění, jež se za předcházející právní úpravy dovozovaly z ustanovení § 873 obč. zák.), nemůže s tím být v nesouladu zjišťování existence důvodů vydědění potomka nejen za dobu před pořízením vydědění, ale i poté.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, ze dne 28. 1. 2021
05.05.2021 00:01
Posouzení schopnosti zůstavitelky v době pořízení závěti právně jednat
Z ustanovení § 581 o. z. je zcela zřejmé, že upravuje dva důvody neplatnosti právního jednání. Neplatným je především právní jednání, které učinila osoba, jež není plně svéprávná, a ke kterému není způsobilá (věta první). Druhým možným důvodem neplatnosti je skutečnost, že osoba jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat (věta druhá).
Ze spojení ustanovení § 581 o. z. s ostatními ustanoveními o. z. pak vyplývá, že každý z obou důvodů neplatnosti právního jednání se prokazuje odlišně. Zatímco tvrzenou neplatnost právního jednání uskutečněného v duševní poruše (tj. neplatnost podle § 581 věta druhá o. z.) je třeba prokazovat např. prostřednictvím svědků či znaleckého posudku, k prokázání neplatnosti z důvodu neúplné svéprávnosti (tj. podle § 581 věta první o. z.) stačí zjištění, že právní jednání činila osoba nezletilá (podle povahy jednání nad rámec přiměřenosti věku), anebo osoba sice zletilá, která však byla ve svéprávnosti omezena. Omezit svéprávnost člověka může jen soud, za podmínek stanovených v ustanovení § 55 a násl. o. z. (tj. včetně vymezení rozsahu, v jakém se způsobilost člověka samostatně právně jednat omezuje), a to rozsudkem vydaným v řízení vedeném podle ustanovení § 34 a násl. zákona č. 292/2013 Sb. Tato právní úprava je zcela jednoznačná, vylučuje jakékoli úvahy o tom, že by se o omezení svéprávnosti (s následkem neplatnosti uskutečněného právního jednání podle § 581 věta první o. z.) mohlo rozhodovat až následně – po učinění konkrétního právního jednání.
V projednávané věci zůstavitelka v době pořízení závěti nebyla osobou nezletilou a nebylo ani tvrzeno ani zjištěno, že by soud za jejího života rozhodl o omezení její svéprávnosti. Za tohoto stavu dovolací námitka žalobce, že se na tento případ vztahuje ustanovení § 581 odst. 1 věta první o.z., není oprávněná. Pokud žalobce tvrdil, že zůstavitelka nebyla „s ohledem na svůj zdravotní a mentální stav“ schopna samostatně právně jednat, a všechny navržené a provedené důkazy, včetně znaleckého posudku znalce z oboru psychiatrie, směřovaly k posouzení psychického zdravotního stavu zůstavitelky a jeho vlivu na její rozpoznávací schopnosti, bylo na místě rozhodovat o případné neplatnosti právního jednání (závěti) podle ustanovení § 581 odst. 1 věta druhá o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2263/2020, ze dne 20. 1. 2021
11.06.2020 00:01
Nepřiměřenost zákazu zcizení nebo zatížení zděděné či odkázané věci
Ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci „posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky“. Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby.
Bude-li tedy již v řízení o pozůstalosti namítáno, že se k zákazu nemá přihlížet právě proto, že byl zůstavitelem nařízen na nepřiměřenou dobu a není odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, nezbude pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) než rozhodnout. Bude-li mít za to, že se k zákazu nemá přihlédnout, nebude zákaz obsažen ve výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví, pouze v jeho odůvodnění uvede soud vše, co jej vedlo k závěru o tom, že k zákazu nepřihlédl. Bude-li mít pozůstalostní soud za to, že zákaz platí, uvede jej do výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Proti usnesení lze podat odvolání.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 z.ř.s. pro řízení o pozůstalosti jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti přitom provádí jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, není-li stanoveno jinak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2864/2019, ze dne 5. 3. 2020
21.05.2020 00:02
Dohoda pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM
Dohoda pozůstalé manželky s dědici zůstavitele o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pouze pozůstalé manželce, není v rozporu se zákonem ve smyslu § 162 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1763/2019, ze dne 5. 2. 2020