// Profipravo.cz / Dědění
Dědění
18.07.2024 00:01
Pořízení zůstavitele pro případ smrti v době, kdy byl v péči zařízení
I. To, zda se jedná o pořízení pro případ smrti v době, kdy je zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení ve smyslu § 1493 odst. 1 o. z., je nutno vždy posuzovat podle okolností konkrétního případu (ad hoc).
II. Péčí nebo jiným přijímáním služeb je nutno rozumět jakékoliv přijímání zdravotnických nebo sociálních služeb, které však – z povahy věci – musí mít kontinuální a intenzivní charakter [celodenní nepřetržitá péče, pravidelná každodenní péče (dovoz obědů, mytí, úklid) apod.]. Právě kontinuálnost a intenzita zde totiž dávají vzniknout určitému stavu závislosti, o kterém hovoří § 1493. Kontinuální a intenzivní péčí lze těžko rozumět např. péči praktického lékaře, kterého zůstavitel navštíví jednou za rok, nebo péči sociální poradny, jejíchž služeb zůstavitel několikrát využil.
III. Pojem „zařízení“ nutno vykládat extenzivně a podřazovat pod něj nejen právnické osoby (např. nemocnice, polikliniky, léčebny dlouhodobě nemocných, hospice, domovy pro seniory či domovy se zvláštním režimem), ale též podnikající fyzické osoby (např. samostatně působící lékaře). Za „zařízení“ je však nutno považovat např. i zařízení, jež provozuje svou činnost bez příslušného oprávnění, nebo zařízení, které se obsahem své činnosti blíží činnosti zařízení shora uvedených.
Je však řada zdravotních a sociálních služeb poskytovaných ambulantně, kdy je zůstavitel doma a do některých zařízení takového charakteru dochází, popřípadě jejich pracovníci, případně dobrovolníci, dochází za zůstavitelem do jeho bytu. V souladu s názory v odborné literatuře lze říci, že i závěť ve prospěch takových zařízení a osob v nich zaměstnaných nebo jinak působících, učiněná ve formě soukromé listiny, není platná. Dochází však také k situacím, kdy zůstavitel žije ve svém bytě a přijímá v něm určité služby poskytované sociálními zařízeními, společnostmi a jejich zaměstnanci nebo dobrovolníky nebo dochází denně, případně občas, do nějakého centra sociálních služeb k přijetí určité služby a poté jde zase domů. Může jít např. o dovoz obědů, zajišťování úklidu, ošetřování apod. Také jsou již organizace, jež monitorují pomocí elektronického zařízení na dálku stav zůstavitele a zjistí-li, že upadl na zem nebo že se delší dobu nehýbá, vyšlou na místo svého pracovníka nebo zdravotníka, kteří zůstaviteli pomohou a příp. jej ošetří.
Při posuzování toho, zda je třeba aplikovat ustanovení § 1493 odst. 1 o. z.), o formě pořízení pro případ smrti v době, kdy byl zůstavitel v péči zdravotnického nebo sociálního zařízení, rovněž na situaci, kdy je závětí povolán za dědice zůstavitele asistent sociální péče (zda byla podmínka kontinuálnosti a intenzity péče splněna), je třeba zkoumat, v jakém rozsahu se asistent o opečovávaného staral. Jednou z indicií, na jejichž základě lze rozsah poskytované péče hodnotit, může být i počet dalších osob, o něž se asistent ve spolku staral.
IV. Již z obsahu smlouvy o sociální pomoci uzavřené mezi žalovaným asistenta sociální péče a zůstavitelkou v posuzovaném případě je více než zřejmé, že rozsah pomoci nemohl dosáhnout potřebné intenzity ani kontinuálního charakteru přijímaných služeb, spočíval-li v čase poskytování pomoci „dle potřeby, předpoklad 4 hodiny týdně“ a v rozsahu pomoci „při nákupech, jednání v peněžních ústavech, pojišťovnách a na úřadech“. Navíc lze v daném případě polemizovat i s tím, zda žalovaný v pozici asistenta sociální péče ve vztahu k zůstavitelce vůbec naplňoval záměr tohoto sociálního institutu, byla-li zůstavitelka až do své smrti klientkou Rezidence RoSa Kobylisy s.r.o. (Domu pro seniory s pečovatelskou službou v Praze 8), kde je poskytována řada nadstandardních služeb mj. i v oblasti zdraví, nevyjímaje zprostředkování ošetřovatelských služeb a „sociálních služeb dle zákona o sociálních službách 108/2006 Sb.“. Z obsahu spisu v posuzované věci se rovněž podává, že žalovaný neměl žádný vztah k Rezidenci RoSa Kobylisy s. r. o. (zařízení nespravoval, nebyl v něm zaměstnán ani zde jinak nepůsobil).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že péče žalovaného asistenta sociální péče o zůstavitelku zcela zjevně nepředstavovala péči „sociálního zařízení“, a tudíž nelze aplikovat ani ustanovení § 1493 odst. 1 o. z. o neplatnosti závěti zůstavitelky ve prospěch žalovaného (z důvodu, že nebyla učiněna formou veřejné listiny).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 924/2024, ze dne 12. 6. 2024
20.06.2024 00:01
Náhradnictví po závětním dědici zemřelém v průběhu dědického řízení
I když předešlá právní úprava (na rozdíl od současné právní úpravy účinné od 1. 1. 2014) výslovně neupravovala obecné náhradnictví (naopak v ustanovení § 478 obč. zák. prohlašovala, že jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky), Nejvyšší soud již záhy dovodil, že podmínkami, které ve smyslu ustanovení § 478 obč. zák. nemají právní následky, jsou pouze takové omezení, příkazy nebo zákazy, které podle závěti mají omezit dědice ve volné dispozici s jejich majetkem, a naopak takovou podmínkou není ustanovení náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se dědic povolaný k dědění (institut) nestal dědicem. Judikatorně tak bylo i za předešlé právní úpravy zůstaviteli umožněno, aby v závěti povolal náhradního dědice, tedy osobu (podle svého výběru), která podle vůle zůstavitele nabude dědictví v případě, že se závětní dědic povolaný k dědění nestane dědicem (nenabude dědictví).
I když institut obecného náhradnictví neměl v pozitivní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 výslovnou oporu a byl dovozován pouze prostřednictvím soudní judikatury, neznamená to, že by bylo možno při řešení hmotněprávní otázky, která je v této věci předmětem dovolacího přezkumu, podpůrně vycházet z právních názorů vyjádřených v komentářích, které se vztahují výhradně k současné právní úpravě, obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Pro výklad právních otázek týkajících se obecného náhradnictví obsaženého v závěti zůstavitele, který zemřel před 1. 1. 2014, je zásadně určující materie předešlé právní úpravy, obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Pro úsudek, zda závětní dědic bude dědit (nabude dědictví), je mj. významné, zda se závětní dědic dožil smrti zůstavitele (zda zůstavitele přežil). Objektivně je totiž k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel. Okamžik smrti zůstavitele je přitom zásadní i z hlediska okamžiku nabytí dědictví. Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 stojí na zásadě, že „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“ (srov. § 460 obč. zák.). Z této zásady vyplývá, že pro nabytí dědictví (nejen) závětním dědicem je třeba, aby se v závěti povolaný dědic dožil dne, kdy zůstavitel zemřel (tj. aby v den smrti zůstavitele byl naživu); podmínkou nabytí dědictví závětním dědicem není, aby se dožil i skončení dědického řízení pravomocným usnesením soudu.
Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže uplatnit a náhradnictví zanikne. Na místo zemřelého dědice, který v průběhu dědického řízení (tj. v době od jeho zahájení do pravomocného skončení) v důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastoupí podle ustanovení § 107 o. s. ř. jeho dědicové jako procesní nástupci, kteří z hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelého dědice.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 877/2024, ze dne 31. 5. 2024
19.06.2024 00:02
Závažné porušení povinností správce pozůstalosti
I. K odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce. Tedy jinak řečeno, důvod pro uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř. nebo pro odvolání správce podle § 159 z. ř. s. ve spojení s § 1560 o. z. zakládá míra intenzity porušení povinností správce pozůstalosti s přihlédnutím k celkovému výkonu jeho správy.
II. Uzavřel-li odvolací soud na základě svých skutkových zjištění, že „výkon správy je po celou dobu pozůstalostního řízení veden kvalifikovaně a odborně“, že „nepředložení zpráv v rozsahu požadovaném soudem lze považovat za neuposlechnutí příkazu soudu, pro které je adekvátní sankcí uložení pořádkové pokuty podle § 53 o. s. ř.“, a že „neshledal závažné porušení povinností správce pozůstalosti, které by soud vedly k postupu podle § 1560 o. z.“, pak nemá dovolací soud důvod na jeho závěru cokoli měnit. Soudy nižších stupňů vysvětlily, z jakých skutkových zjištění vycházely, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, přičemž jejich úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, a poté uzavřely, že ačkoli soudem ustanovený správce pozůstalosti pochybil, když nepředkládal zprávy o své činnosti ve frekvenci stanovené mu soudem, jeho pochybení (v kontextu s jeho celkovou činností jako správce pozůstalosti) nedosáhlo takové intenzity, aby bylo důvodem pro jeho odvolání podle § 159 z. ř. s. a § 1560 o. z. Uvedenou úvahu považuje dovolací soud za odpovídající zákonu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, ze dne 27. 5. 2024
17.06.2024 00:02
Okruh dědiců ze zákonné dědické posloupnosti
Podle ustanovení § 1640 odst. 2 o. z. dědí pouze děti dětí prarodičů zůstavitele (nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele), na základě tohoto ustanovení ještě vzdálenější potomci prarodičů zůstavitele nedědí.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 116/2024, ze dne 27. 5. 2024
30.04.2024 00:01
Odměna soudního komisaře v pozůstalostním řízení
I. Ustanovení § 171 odst. 2 z. ř. s. definující pasiva pozůstalosti používá k jejich vymezení taxativní výčet, z čehož současně plyne, že jiné než tam uvedené pohledávky (byť vymezené i prostřednictvím tzv. právně neurčitých pojmů) nemohou být do pasiv pozůstalosti zahrnuty.
II. Mezi dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti, patří zákonem výslovně předjímané náklady na pořízení soupisu pozůstalosti (§ 1686 o. z.), právo dědice na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu (§ 1630 o. z.), je-li pozůstalost odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána; nebo odměna soudního komisaře, ta ovšem jen tehdy, je-li hrazená podle § 109 odst. 1 z. ř. s. z majetku likvidační podstaty (tedy jen) v případě likvidace pozůstalosti
Jde-li o odměnu soudního komisaře (obecně) platí, že je vnímána jako součást nákladů řízení, o níž soud (soudní komisař), jako o nákladech řízení dalších účastníků, rozhoduje z povinnosti úřední, a to zpravila až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř. a § 128 a § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.). Platí současně dlouhodobě judikatorně ustálený závěr, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve až na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní (právotvornou) povahu. V občanském soudním řízení (včetně řízení odbývajícího se v režimu z. ř. s.) platí přitom i nadále zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku osobně či jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.); právo na náhradu těchto nákladů a vznik pohledávky se tak pojí až s právní mocí rozhodnutí soudu o těchto nákladech. Stejné pravidlo platí přiměřeně o nákladech dalších osob zúčastněných na řízení (typicky soudních komisařů), popř. o nákladech, jež ze svého zálohoval stát (§ 148 o. s. ř). Lze proto shrnout, že není žádného rozumného důvodu, aby specificky v pozůstalostním řízení byly náklady řízení či odměna soudního komisaře (s výjimkou likvidace pozůstalosti), které i v jiných řízeních platí (nesou či nahrazují) jejich účastníci, považovány za dluh, jež by měl být součástí pasiv pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 885/2024, ze dne 8. 4. 2024
21.03.2024 00:02
Právní účinky vydědění učiněného před 1. 1. 2014
Vydědění učiněnému před 1. 1. 2014 musí být (mimo explicitní výjimky vyplývající z ustanovení § 3072 o. z.) přičítány takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení.
I přesto, že je nepravá retroaktivita obecně přípustná a umožňuje, aby adresáti práva přizpůsobili své jednání nové právní úpravě, může i ona znamenat rozpor s principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu, který se projevuje v tom, že rozhodnutí jednat, případně nejednat, které bylo učiněno s očekáváním určitých následků, se ex post (po přijetí nové úpravy) ukáže jako nesprávné, protože se tyto následky mění. Adresát příslušné právní regulace by totiž mohl oprávněně namítat, že kdyby znal tyto nové podmínky, bylo by jeho rozhodnutí jiné. Nepravá retroaktivita porušuje ochranu důvěry, pokud takto působící právní předpisy působí negativní zásahy, se kterými adresáti práva nemohli nebo nemuseli počítat nebo je nemuseli při svých dispozicích zohlednit.
Taková situace by nastala i v nyní posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým jednáním spojovány. V době sepsání listiny o vydědění, tedy dne 16. 7. 2009, bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že při neplatném vydědění (ať už pro nedostatek formy, nebo neprokázala-li se existence důvodů pro vydědění) a nezanechal-li zůstavitel jiné pořízení pro případ smrti by se na neplatně vyděděného hledělo, jako by listina o vydědění vůbec sepsána nebyla, ten by tak nepřestal být dědicem ze zákona (jelikož minulá právní úprava žádné ustanovení činící výkladové potíže podobné nynějšímu ustanovení § 1650 o. z. neobsahovala a neplatné vydědění neměnilo právní postavení vyděděného). Pokud zůstavitel pořídil listinu o vydědění za takové situace, nemohl jí v době jejího sepisu v žádném případě přikládat účinek, který jí přisoudil na základě aplikace znění § 1650 o. z. nyní odvolací soud, neboť jestliže důvody vydědění podle § 469a obč. zák. nebyly dány, hledělo se podle tehdejší kogentní právní úpravy na vydědění jako na neplatné a neplatně vyděděný měl právo na nabytí dědického podílu nejméně v rozsahu uvedeném v § 479 obč. zák. Nebyla-li v popsané situaci zůstavitelem povolána k dědictví jiná osoba (jako tomu bylo i v poměrech přítomné věci), pak neprávem vyděděný měl právo na celé dědictví po zůstaviteli (nebo jeho část). Řečeno jinak: musel-li být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až na základě nového občanského zákoníku platného od 22. 3. 2012 a účinného až od 1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění prokázány, právo jen na povinný díl.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2454/2023, ze dne 17. 1. 2024
18.03.2024 00:02
Výše nároku na náhradu za ZSU, který přešel na dědice
Okolnost, že poškozený, který utrpěl újmu na zdraví, uplatnil žalobou u soudu nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popřípadě na pojistné plnění na tuto náhradu, krátce poté zemřel a nárok přešel na jeho dědice, není důvodem ke snížení náhrady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1630/2023, ze dne 14. 12. 2023
21.02.2024 00:01
Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti
Práva zakladatele ve vztahu k existující obecně prospěšné společnosti jsou čistě osobního charakteru a nemají majetkovou povahu. Nejsou proto součástí jmění ve smyslu § 495 o. z. a netvoří pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z., a tudíž ani nepřechází na dědice podle § 1475 odst. 1 o. z. Jinak je tomu u zaniklých právnických osob, u nichž při přeměnách fúzí či rozdělením rozštěpením přecházejí práva zakladatele na nástupnickou právnickou osobu.
Tuto skutečnost ostatně reflektuje též zákon o obecně prospěšných společnostech, když s právním nástupnictvím zaniklých zakladatelů výslovně počítá pouze u zakladatelů – právnických osob (srov. § 8 odst. 7 větu první). Ustanovení § 8 odst. 6 z. o. p. s. totiž neobsahuje zvláštní právní úpravu k obecné úpravě právního nástupnictví fyzických osob (dědění) a právnických osob (přeměny), naopak z této obecné právní úpravy vychází (odkazuje na ni). Institut vyloučení přechodu práv a povinností zakladatele na jinou osobu uvedený v § 4 odst. 4 větě druhé z. o. p. s. se vztahuje k oprávnění správní rady podle § 8 odst. 7 věty první z. o. p. s., nikoliv k právnímu nástupnictví, na něž odkazuje § 8 odst. 6 z. o. p. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1339/2023, ze dne 5. 12. 2023
19.12.2023 00:01
Předpoklady pro nařízení závěry (části) pozůstalosti
Při rozhodování o tom, zda nařídí závěru celé nebo části pozůstalosti, soud přihlíží nejen k tomu, zda jsou splněny předpoklady uvedené v § 1682 odst. 1 a 2, ale rovněž bere v úvahu, zda jde o vhodné opatření k dosažení účelu závěry pozůstalosti. Dospěje-li soud k závěru, že je vyloučena možnost ztráty nebo poškození zůstavitelova majetku již tím, jak (a kým) je pozůstalost spravována nebo z jiných vážných důvodů, nařídí závěru pozůstalosti jen v nezbytně nutném rozsahu, popř. od jejího nařízení vůbec upustí. V § 1683 se uvádí, že soud nenařídí závěru pozůstalosti, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující „dostatečnou jistotu“. Zákon tu zřejmě nemá na mysli poskytnutí jistoty ve smyslu § 2012 (zřízením zástavního práva nebo způsobilým ručitelem), ale jistotu v běžném slova smyslu vyjadřující to, že nemovitá věc z pozůstalosti bude postačovat ke splnění účelu, který by byl jinak sledován závěrou celé nebo části pozůstalosti. Nemovitá věc tu zřejmě poskytuje „dostatečnou jistotu“ do výše dvou třetin své obvyklé ceny, popřípadě do výše poloviny své obvyklé ceny, jde-li o stavební pozemek, o nemovitou věc sloužící podnikatelským účelům nebo o právo stavby (srov. § 2013 a § 2014 odst. 1). Jsou-li v pozůstalosti jen movité věci, nemohou odvrátit nařízení závěry pozůstalosti, i kdyby měly značnou cenu.
Nařídí-li soud usnesením závěru pozůstalosti, zajistí majetek, o němž lze mít za to, že patřil zůstaviteli, uložením do úschovy u soudu, soudního komisaře nebo u vhodného schovatele, popřípadě zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě (§ 149 z. ř. s.). Uložení do úschovy u soudu patří tedy mezi jednotlivé formy závěry. Proto nejsou-li dány podmínky pro nařízení závěry, není (logicky) nutné řešit ani způsob závěry. Jinými slovy, způsob zajištění majetku následuje závěr, že jsou dány předpoklady pro závěru (části) pozůstalosti.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1057/2023, ze dne 13. 10. 2023
29.09.2023 00:01
ÚS: Zabrání věci ve vztahu k dědicům zemřelého obžalovaného
Analytická právní věta
Pokud osoba považovaná za pachatele trestného činu zemře před okamžikem rozhodování soudu o zabrání věci, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b) trestního zákoníku.
PRÁVNÍ VĚTY
Otázku vlastnictví zabírané věci je třeba posuzovat vždy k okamžiku rozhodování soudu. Pokud tedy osoba považovaná za pachatele před takovým okamžikem zemře, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Uvažují-li obecné soudy v takové situaci o zabrání věci podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku z důvodu, že věc, která má být výnosem z trestné činnosti, přešla na jinou osobu z titulu dědictví, musí s dědici zemřelého jednat jako se zúčastněnými osobami a umožnit jim uplatnění práv z toho vyplývajících.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3168/22, ze dne 6. 9. 2023
11.09.2023 00:01
Příslušenství dluhu přirostlé v důsledku prodlení dědice
Příslušenství dluhu přirostlé výlučně v důsledku prodlení dědice (státu) po smrti zůstavitele i podle současné právní úpravy nelze zahrnout do pasiv pozůstalosti, neboť se nejedná o dluh zůstavitele ani o dluh, který má původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt a tím dosáhnout provedení likvidace pozůstalosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 586/2023, ze dne 30. 5. 2023
31.08.2023 00:01
Zpochybnění pravosti tzv. holografní závěti
I. Tzv. holografní závěť je soukromou listinu. Byl-li podpis na takové závěti ověřen (legalizací provedenou notářem nebo orgánem oprávněným podle zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je třeba vzít v úvahu, že legalizační doložka uvedená na závěti je veřejnou listinou, v takovém případě lze u holografní závěti pokládat za soukromou listinu pouze text závěti a případně též údaj o dni, měsíci a roku závěti, zatímco podpis na závěti se řídí režimem veřejné listiny.
II. Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Tento závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. Vzhledem k zákonodárcem užitým obecným formulacím v ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle formy závěti tak může být v konkrétní věci významný např. její obsah, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla listina popřena, zda se tak stalo paušálně nebo na základě konkrétní skutkové argumentace.
Z uvedeného vyplývá, že závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2012/2022, ze dne 20. 6. 2023
01.03.2023 00:01
Dědění pohledávky na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení
Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení dle § 14 odst. 1 OdpŠk není uplatněním u orgánu veřejné moci ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 107/2021, ze dne 23. 11. 2022
18.01.2023 00:01
K určitosti vedlejší doložky (příkazu) v závěti
Vedle podmínek a doložení času patří tradičně mezi vedlejší doložky v závěti také příkazy. Za příkaz (modus) bývá označováno nařízení, kterým zůstavitel ukládá dědici nebo odkazovníkovi povinnost naložit se zanechaným majetkem či s jeho částí určitým způsobem, nebo aby něco vykonal či opominul (něčeho se zdržel, něco strpěl), může jít např. o příkaz postavit kapli nebo náhrobek, nechat sloužit mše, udržovat hrob zůstavitele, postarat se o zůstavitelovo oblíbené zvíře. Závěť je třeba vyložit především tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o. z.). V tomto duchu se v zájmu požadavku splnit zůstavitelův příkaz nese i tolerance, kterou zákon připouští pro dědicovo plnění příkazu, který nelze splnit přesně. V takovém případě má být příkaz splněn alespoň tak, aby mu bylo přibližně co možná vyhověno. Teprve když není možno ani to, příkaz se posuzuje jako nemožný. Ve smyslu ustanovení § 1551 odst. 2 věty prvé o. z. by příkaz také neměl být zřejmě obtěžující, jinak by se k němu nepřihlíželo. Svévole i zjevné obtěžování dědice či odkazovníka jsou značně subjektivní kategorie, a to na rozdíl od rozporu s veřejným pořádkem (věta druhá téhož ustanovení), který má objektivní povahu a zpravidla bude spočívat v navázání dědického práva na protiprávní jednání dědice. Je proto vždy třeba svévoli i obtěžování posuzovat se znalostí konkrétní situace ve vztahu k osobě zůstavitele i osobě dědice či odkazovníka.
V Obecném zákoníku občanském byla problematika vedlejších doložek upravena v § 695–712, vychází ze stejné koncepce, je podobná a výklad těchto ustanovení je v mnohém použitelný i při interpretaci § 1551–1574 o. z.
Příkaz (na rozdíl od podmínky) nemusí být splněný přesně; povinný z příkazu si nabytý prospěch může ponechat i tehdy, když příkaz splní aspoň v míře odpovídající jeho možnostem.
V souzené věci přichází v úvahu i finanční kompenzace jako nejblíže možné splnění příkazu zůstavitele v závěti (nechat postavit „mobilheim plně vybavený a se všemi přípojkami voda el. odpady“), pokud by se na její výši závětní dědičky v budoucnu dohodly. O případ neurčitého nebo nesrozumitelného příkazu se v projednávané věci nejedná, neboť mobilní dům (jinak nazývaný také „mobilheim“, „mobilhaus“ či „mobilhome“) je definovaným a na trhu zastoupeným druhem ekonomického bydlení (ať již ve variantě sezonní či celoroční) a nejasnosti o způsobu, jakým má být zůstavitelova vůle v tomto ohledu naplněna (velikost, pořizovací cena, výrobce, stáří mobilheimu apod.), je možné odstranit výkladem.
Budiž dodáno, že polemika účastnic řízení o to, zda je předmětná závěť dostatečně určitá, když zahrnuje příkaz postavit plně vybavený mobilní dům s přípojkami bez dalšího, mohl být řešen přímo v řízení o pozůstalosti vydáním usnesení podle ustanovení § 169 odst. 1 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2122/2022, ze dne 25. 10. 2022
13.12.2022 00:01
Právo zůstavitele na vypořádání SJM jako předmět dědictví
V případě, že společné jmění manželů zaniklo ještě za života zůstavitele a nebylo před smrtí zůstavitele vypořádáno dohodou nebo soudním rozhodnutím anebo domněnkou podle ustanovení § 150 odst. 4 obč. zák. a že manžel je jediným dědicem, může být způsobilým předmětem dědictví (co se nevypořádaného SJM týče) toliko právo na vypořádání takového společného jmění, které vzniklo jako jeden z právních důsledků zániku společného jmění manželů a které po smrti jednoho z manželů nemůže být naplněno; do soupisu aktiv a pasiv dědictví nelze v takovém případě uvádět konkrétní věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, které patří do nevypořádaného společného jmění zůstavitele a jeho manžela, případně podíly na nich, ale pouze právo zůstavitele na vypořádání společného jmění manželů. Obvyklá cena tohoto majetkového práva se pak promítne do usnesení o ceně vydaného v řízení o dědictví podle § 175o o. s. ř.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1174/2022, ze dne 22. 9. 2022
21.11.2022 00:01
K platnosti povolání náhradního dědice k dědění
I. Dědit lze jen na základě platného dědického titulu, proto i možnost náhradního dědice nastoupit na místo povolaného dědice vychází z předpokladu, že závěť zůstavitele, kterou byl kromě dědice k dědění povolán i náhradní dědic, je platným právním jednáním. Pokud tomu tak není, nelze podle takové závěti dědit. Je přitom nerozhodné, z jakého důvodu je závěť neplatná; zda proto, že se příčí dobrým mravům nebo odporuje zákonu (§ 580 o. z.), pro nedostatek svéprávnosti zůstavitele nebo jednání zůstavitele v duševní poruše (§ 581 o. z.), jednání v omylu (§ 583 o. z.), nebo nebyla-li učiněna ve formě stanovené zákonem (§ 582 o. z.).
II. Oprávněná není ani námitka dovolatele, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, resp. ustanovení § 574 o. z., které stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako neplatné. Dovolatel přehlíží, že tato ustanovení nejsou určena k tomu, aby nahrazovala chybějící formální náležitosti právního jednání, ale uplatní se teprve při výkladu obsahu právního jednání, které splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Pokud soudy dospěly ke správnému závěru, že předmětná závěť je neplatná, neboť nemá zákonem požadovanou formu, nemohou se již uvedená interpretační pravidla uplatnit.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 1600/2022, ze dne 18. 8. 2022
30.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech nyní účinného občanského zákoníku jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se co do pravosti jiným účastníkem zpochybněné závěti ve svůj prospěch dovolává.
Právě nastíněný závěr nelze vnímat jako bezvýhradný. V případě zákonodárcem užitých obecných formulací „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“ je zřejmé, že jde o právní normy s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takové právní normy, jejichž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu (soudnímu komisaři) poměrně široké diskreční oprávnění, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, způsob, jakým byla pravost listiny popřena (zda se tak stalo jen paušálně či na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury citované odvolacím soudem), a tak podobně. Vždy pak bude třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 49/2022, ze dne 24. 5. 2022
15.08.2022 00:01
Určení obvyklé ceny pozůstalosti podle § 180 odst. 1 ZŘS
Pozůstalostní soud (soudní komisař) není při vydávání usnesení podle § 180 odst. 1 z. ř. s. (o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku, jiných aktiv pozůstalosti, výši dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti, popřípadě výši předlužení) vázán předchozím usnesením, jímž bylo rozhodnuto o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku.
Rozhodnutí o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které navíc ani nemusí obsahovat ocenění majetku zůstavitele, nemůže představovat ve smyslu § 159a odst. 1, 3 a 4 ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. překážku věci rozhodnuté vůči obsahově odlišnému navazujícímu usnesení o určení obvyklé ceny.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 691/2022, ze dne 31. 5. 2022
09.08.2022 00:02
Zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny
Dojde-li ke zpochybnění pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny, bude se v poměrech právní úpravy účinné od 1.1.2014 jako (nej)slabší zpravidla jevit právní důvod dědického práva osoby, která své postavení odvozuje právě a jen od takové zpochybněné závěti. Nebudou-li tu (nevyjdou-li najevo) další skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného o určení dědického práva, bude namístě podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. odkázat k podání žaloby o určení dědického práva toho z účastníků, který se ve svůj prospěch dovolává závěti sepsané ve formě soukromé listiny, zpochybněné jiným účastníkem co do pravosti.
Právě nastíněný závěr však nelze vnímat jako bezvýhradný. Ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím „se jeví“ a „se zřetelem k okolnostem případu“, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39 (zde bylo vysloveno, že „k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu“).
Při rozhodování o tom, čí dědické právo „se jeví se zřetelem k okolnostem případu“ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3433/2021, ze dne 26. 5. 2022
08.08.2022 00:01
K účinkům osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku dle § 414 IZ
Jestliže usnesení o dědictví (§ 185 z. ř. s.), jímž (pozůstalostní) soud potvrdil (insolvenčnímu) dlužníku nabytí dědictví po zůstaviteli, který zemřel v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek (insolvenčního) dlužníka, nabylo právní moci až po skončení insolvenčního řízení (po právní moci usnesení, jímž vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení), pak se účinky osvobození přiznaného (insolvenčnímu) dlužníku stejným usnesením insolvenčního soudu podle § 414 insolvenčního zákona nevztahují na dluh zůstavitele, který přešel na (insolvenčního) dlužníka jako na dědice zůstavitele (§ 1701 odst. 1, § 1703 o. z.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3782/2020, ze dne 28. 4. 2022