// Profipravo.cz / Místní příslušnost 13.12.2021
Rozhodování Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř.
Má-li Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř. určit soud, který věc projedná a rozhodne, a to na základě rozhodnutí, jímž procesní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu, pak takový soud určí, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda chybějí podmínky místní příslušnosti nebo zda je lze či nelze zjistit.
V této souvislosti nelze pominout, že § 11 odst. 3 o. s. ř. nepředpokládá vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud určí soud místně příslušný, nýbrž toliko soud, „který věc projedná a rozhodne“, a to právě proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. je zákonem předpokládaným východiskem ze situace, kdy přestože je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) tuzemských soudů, podmínky pro určení místně příslušného soudu chybí nebo je z různých důvodů nelze zjistit. Z logiky věci pak ani v rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neurčuje soud místně příslušný ve smyslu kritérií stanovených v příslušných procesních ustanoveních, nýbrž právě při absenci těchto kritérií ustanoví soud, který bude ve věci dále postupovat a rozhodovat.
V případě tohoto procesního postupu je však nutno mít na zřeteli, že determinace soudu, u něhož má řízení proběhnout podle předem stanovených zákonných pravidel, je institucionálním vyjádřením práva účastníka na spravedlivý proces, specificky pak konkretizací zásady, že nikdo nemá být odňat svému zákonnému soudci. Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování.
Není-li tedy Nejvyššímu soudu ani v případě, kdy podmínky pro určení místní příslušnosti nechybějí a lze je zjistit, k dispozici jiný procesní postup než vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nesmí tím být obcházena pravidla zajišťující účastníkům, že v jejich případě bude rozhodovat zákonný soudce. Proto je třeba trvat na tom, že není-li některému účastníkovi řízení (zpravidla právě povinnému v exekučním řízení, ale srov. též obdobnou procesní situaci žalovaného, je-li spolu s návrhem žalobce podle § 11 odst. 3 o. s. ř. řízení zahajováno u Nejvyššího soudu) doručováno usnesení soudu, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a takový účastník proto neměl možnost uplatnit relevantní tvrzení týkající se místní příslušnosti soudu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, není usnesení Nejvyššího soudu vydané podle § 11odst. 3 o. s. ř. překážkou pro to, aby takový účastník za podmínek § 105 odst. 1 o. s. ř. mohl namítat, že je zde (na základě zákonných kritérií) místně příslušný soud, odlišný od toho, jenž byl Nejvyšším soudem určen k projednání a rozhodnutí věci samé.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 210/2021, ze dne 5. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 11 odst. 3 o. s. ř.
§ 45 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 105 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie: místní příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „procesní soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 14 EXE 647/2021-18, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení věc předloží Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne (výrok II).
Procesní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že oprávněný podal prostřednictvím soudního exekutora návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením, přičemž příslušnost exekučního soudu dovozoval z bydliště prvního povinného. První povinný neprochází registrem obyvatel, registrem cizinecké policie pro pobyt cizinců, ani registrem osob podnikajících dle živnostenského zákona. Soudu není znám ani případný majetek prvního povinného umístěný v jeho obvodu. Podle procesního soudu tak chybějí podmínky pro určení místní příslušnosti a je na Nejvyšším soudu, aby v souladu s § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle § 45 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále „exekuční řád“), je místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle předchozí věty, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek (odstavec 2). Je-li podle odstavce 2 místně příslušných několik soudů, je místně příslušným ten soud, jehož název je první v abecedním, případně číselném pořadí (odstavec 3).
Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle § 105 odst. 2 o. s. ř., vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek § 11 odst. 3 o. s. ř. předloží Nejvyššímu soudu.
Podle § 11 odst. 3 o. s. ř., jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li mu věc předložena k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. procesním soudem, který vyslovil svou místní nepříslušnost, pak Nejvyšší soud „určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci.“ Otázku, zda je dána pravomoc českého soudu, má posoudit a náležitě odůvodnit soud, který věc Nejvyššímu soudu předkládá (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci se sice z odůvodnění usnesení procesního soudu, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nepodává, jak posoudil pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, Nejvyšší soud však předpokládá, že se touto otázkou nepochybně zabýval a dospěl k závěru, že pravomoc soudů České republiky je dána. Nejvyššímu soudu již nepřísluší, aby se touto otázkou (znovu) zabýval.
Z obsahu procesního spisu dále vyplývá, že se procesnímu soudu nepodařilo zjistit místo pobytu prvního povinného na území České republiky (§ 45 odst. 2 věta prvá exekučního řádu). Stejnou okolnost ve vztahu k druhému povinnému procesní soud alespoň podle obsahu odůvodnění svého usnesení zjevně neposuzoval. Skutečnost, zda má první povinný ve smyslu § 45 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekučně postižitelný majetek na území České republiky, který by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, vyjde najevo až při činnosti soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně ale Nejvyšší soud nepřehlédl, že se z obsahu procesního spisu rovněž podává (viz potvrzení o provedené lustraci v informačním systému základních registrů ze dne 23. 3. 2021, č. l. 16), že druhý povinný měl ke dni zahájení exekučního řízení evidován trvalý pobyt na území České republiky, a to na adrese XY.
V případě více povinných může být místně příslušným soudem obecný soud kteréhokoliv povinného, nebyl-li některý z povinných za účastníka řízení označen toliko účelově (srov. obdobně, v případě více žalovaných, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016), aniž je podstatné, v jakém pořadí byli v návrhu na zahájení exekučního řízení uvedeni, přičemž určení místně příslušného soudu se v takovém případě řídí podle § 45 odst. 3 exekučního řádu. Na tomto základě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že místně příslušným soudem by v daném případě, kdy kritéria pro určení místně příslušného soudu ve vztahu k prvnímu povinnému zcela chybí, měl být ve smyslu výše citovaného § 45 odst. 2 exekučního řádu soud, v jehož obvodu má druhý povinný evidován trvalý pobyt, a tím je Obvodní soud pro Prahu 9 (podle Přílohy č. 4 k zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z tohoto důvodu by bylo možno dospět k závěru, že předpoklady pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř. nejsou dány, neboť podmínky místní příslušnosti v daném případě nechybějí a lze je (alespoň ve vztahu k druhému povinnému) zjistit. Procesní soud tudíž neměl věc předkládat Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nýbrž po právní moci usnesení, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost, měl věc postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně příslušnému.
Nejvyšší soud však na podkladě níže uvedené argumentace uzavřel, že ani v takovém případě mu nezbývá nic jiného, než určit soud, který věc projedná a rozhodne.
Na tomto místě je třeba uvést, že Nejvyšší soud v minulosti řešil obdobné procesní situace různě. Tak například usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Nd 92/2005, bylo Nejvyšším soudem zrušeno usnesení procesního soudu, jímž byla vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc byla předložena Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 148/2018). V jiných případech Nejvyšší soud rozhodl tak, že se neurčuje, který soud věc projedná a rozhodne (např. usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Nd 34/2002, usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 30 Nd 165/2014 nebo usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Nd 317/2014).
Přestože jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu obdobné procesní situace řešeny různě, tříčlenný senát, jenž byl v předmětné věci určen k rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. na základě rozvrhu práce Nejvyššího soudu platného v okamžiku, kdy mu byla věc postoupena procesním soudem, dospěl k závěru, že řešená procesní otázka nemá po právní stránce zásadní význam, tudíž podle § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Řešení dané procesní otázky se týká výhradně postupu Nejvyššího soudu při rozhodování podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nemá proto přesah do činnosti jiných soudů či orgánů veřejné moci. Nejedná se ani o řešení otázky, která by se přímo dotýkala základních práv a svobod účastníků řízení, zvláště pak jejich práva na rovný přístup k soudům či jejich rovného procesního postavení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 31/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2004). Jak blíže vyplývá z důvodů dále uvedených, řešení dané procesní otázky nezasahuje ani do práva účastníků na zákonného soudce.
V nynější věci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jeden z výše uvedených postupů není příslušnými ustanoveními procesního práva předpokládán. I Nejvyšší soud jako orgán státní moci musí postupovat jen v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z ustanovení § 11 odst. 3 ve spojení s § 105 o. s. ř. nevyplývá, že by Nejvyšší soud byl oprávněn přezkoumávat správnost usnesení o místní nepříslušnosti a jakkoliv deklarovat jeho nesprávnost či jej dokonce zrušit, neboť není ani soudem odvolacím, ani soudem nadřízeným ve smyslu § 105 odst. 3 o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že má-li podle § 11 odst. 3 o. s. ř. určit soud, který věc projedná a rozhodne, a to na základě rozhodnutí, jímž procesní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu, pak takový soud určí, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda chybějí podmínky místní příslušnosti nebo zda je lze či nelze zjistit. Vyšel přitom obdobně z důvodů výše citovaného R 11/2015, v němž bylo výslovně uvedeno, že „ustanovení § 105 odst. 2 o. s. ř. … odkazem na splnění podmínek § 11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů, jakož i tím, že podmínky pro určení místně příslušného soudu chybějí, dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud.“
Dalším důvodem, proč by Nejvyšší soud měl určit soud, který věc projedná a rozhodne i v případě, kdy nebyly splněny materiální podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., je naplnění zásady hospodárnosti řízení, aby již na počátku řízení nedocházelo k dalšímu zbytečnému zdržení v souvislosti s řešením problematiky určení soudu, u něhož bude věc projednána a rozhodnuta, a to začasté bez jakékoliv procesní aktivity samotných účastníků řízení. Jinými slovy řečeno určující rozhodnutí Nejvyššího soudu tak i v tomto případě odvrátí již na samém počátku řízení existující procesní komplikace spojené s nejistotu o tom, který soud má ve věci dále postupovat a rozhodnout.
V této souvislosti nelze pominout, že § 11 odst. 3 o. s. ř. nepředpokládá vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud určí soud místně příslušný, nýbrž toliko soud, „který věc projedná a rozhodne“, a to právě proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. je zákonem předpokládaným východiskem ze situace, kdy přestože je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) tuzemských soudů, podmínky pro určení místně příslušného soudu chybí nebo je z různých důvodů nelze zjistit. Z logiky věci pak ani v rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neurčuje soud místně příslušný ve smyslu kritérií stanovených v příslušných procesních ustanoveních, nýbrž právě při absenci těchto kritérií ustanoví soud, který bude ve věci dále postupovat a rozhodovat.
V případě tohoto procesního postupu je však nutno mít na zřeteli, že determinace soudu, u něhož má řízení proběhnout podle předem stanovených zákonných pravidel, je institucionálním vyjádřením práva účastníka na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), specificky pak konkretizací zásady, že nikdo nemá být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody). Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 83/2008).
Není-li tedy Nejvyššímu soudu ani v případě, kdy podmínky pro určení místní příslušnosti nechybějí a lze je zjistit, k dispozici jiný procesní postup než vydání rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř., nesmí tím být obcházena pravidla zajišťující účastníkům, že v jejich případě bude rozhodovat zákonný soudce. Proto je třeba trvat na tom, že není-li některému účastníkovi řízení (zpravidla právě povinnému v exekučním řízení, ale srov. též obdobnou procesní situaci žalovaného, je-li spolu s návrhem žalobce podle § 11 odst. 3 o. s. ř. řízení zahajováno u Nejvyššího soudu) doručováno usnesení soudu, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k postupu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., a takový účastník proto neměl možnost uplatnit relevantní tvrzení týkající se místní příslušnosti soudu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, není usnesení Nejvyššího soudu vydané podle § 11odst. 3 o. s. ř. překážkou pro to, aby takový účastník za podmínek § 105 odst. 1 o. s. ř. mohl namítat, že je zde (na základě zákonných kritérií) místně příslušný soud, odlišný od toho, jenž byl Nejvyšším soudem určen k projednání a rozhodnutí věci samé.
Nejvyšší soud dospěl tedy k závěru, že i za výše popsaných skutkových okolností mu ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. nezbývá nic jiného, než aby určil, který soud České republiky danou věc projedná a rozhodne.
Vzhledem k tomu, že z obsahu procesního spisu (kdy je znám trvalý pobyt druhého povinného, pobyt prvního povinného se zjistit nepodařilo a jeho majetek se v této fázi řízení aktivně nevyhledává) se za poměrně jasných zákonných kritérií (§ 45 exekučního řádu) podává místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9, Nejvyšší soud z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení určil, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 9.
Autor: -mha-