// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 23.11.2023
Nepřípustné novoty ve smyslu § 205a OSŘ
Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2197/2022, ze dne 18. 8. 2023
Dotčené předpisy: § 205a o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2022
Kategorie: odvolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zadostiučinění za újmu, která mu měla vzniknout nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 53/2006, resp. 21 T 232/2008, ve výši 2 500 000 Kč, částečně vykonaným a poté pro nezákonnost zrušeným trestem zákazu činnosti ve výši 2 500 000 Kč, dále nákladů na obhajobu ve výši 53 995 Kč a náhrady ušlého zisku v částce 2 193 327 Kč, 841 808,81 Kč a 60 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně ve věci rozsudkem ze dne 12. 3. 2021, č. j. 12 C 218/2011-382, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 5. 2021, č. j. 12 C 2018/2011-407, rozhodl tak, že řízení se co do částky 870 838,81 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení ročně z částky 842 008,81 Kč od 16. 8. 2011 do zaplacení zastavuje (výrok I), žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 30 023,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 28 830 Kč od 16. 8. 2011 do 16. 12. 2013 a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 30 023,82 Kč od 16. 8. 2011 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), dále zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 7 248 268,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 7 248 268,18 od 16. 8. 2011 do zaplacení, a úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 28 830 Kč od 17. 12. 2013 do 19. 12. 2013 (výrok III), a dále uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 13 500 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že řízení o odvolání žalované se zastavuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci samé pod bodem III a ve výroku o nákladech řízení pod bodem IV (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Trestní stíhání žalobce (pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby) bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 21. 12. 2005, č. j. ČTS: PSM-315/HK-22-2005. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 9. 1. 2006. V trestním řízení vedeném poté u Okresního soudu v Novém Jičíně nejprve pod sp. zn. 21 T 53/2006, a poté pod sp. zn. 21 T 232/2008 proběhla hlavní líčení ve dnech 23. 5. 2006, 29. 8. 2006, 29. 3. 2007, a 30. 4. 2007, kdy byl vyhlášen rozsudek. Tímto rozsudkem byl žalobce odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s odkladem na tři roky a k trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce jednatele obchodní společnosti v trvání tří let. Rozsudek nabyl právní moci dne 14. 1. 2008 (kdy bylo odvolání žalobce zamítnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 1. 2008, č. j. 4 To 257/2007-535). Dne 22. 4. 2008 podal žalobce proti usnesení odvolacího soudu dovolání, na jehož základě dovolací soud usnesením ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 Tdo 901/2008, rozhodnutí obou nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dne 5. 8. 2009 proběhlo hlavní líčení, následně byl soudu doručen znalecký posudek a při hlavním líčení konaném dne 17. 8. 2010 byl žalobce obžaloby zproštěn. Rozsudek o zproštění žalobce nabyl právní moci dne 29. 9. 2010. Po právní moci zmíněného odsuzujícího rozsudku (dne 12. 5. 2008) zahájil Městský úřad Rožnov pod Radhoštěm správní řízení vedená pod sp. zn. MěÚ/Živn.1408/Ba a sp. zn. ZIV/3251/2010 Ba, v nichž rozhodnutím ze dne 17. 7. 2008, které nabylo právní moci dne 30. 9. 2008, žalobci odňal živnostenská oprávnění. Dne 15. 11. 2010 žalobce podal návrh na obnovu těchto řízení. Usnesením ze dne 8. 12. 2010 bylo uvedené správní řízení obnoveno a usnesením ze dne 3. 2. 2011, které nabylo právní moci dne 24. 2. 2011, bylo rozhodnuto o zachování žalobcových živnostenských oprávnění. Žalobcovo trestní stíhání mělo vliv na celou rodinu. Žalobce totiž především přišel o zdroj svého příjmu a nadto rozhodnutí o zrušení jeho živnostenských oprávnění bylo vyvěšeno na úřední desce obecního úřadu, kde rodina bydlí. Vzhledem k tomu, že žalobce nemohl najít žádnou práci, byl po určitou dobu veden v evidenci úřadu práce (jako žadatel o zaměstnání). Nakonec celou situaci vyřešili tak, že si jeho manželka zřídila společnost XY, kterou si žalobce od manželky koupil poté, kdy byl obžaloby zproštěn. Částku, kterou jí měl žalobce za tuto transakci zaplatit, si manželka slyšená jako svědkyně nepamatovala (pravděpodobně šlo o částku 200 000 Kč), nevzpomněla si pak ani na konkrétní zakázky, jimiž se v té době společnost zabývala, a ani na to, kdo je vlastně zajišťoval (ona sama odborné vzdělání ani zkušenosti v této oblasti neměla). K rozvaze týkající se let 2008 a 2009, z níž vyplývá nárůst tržeb této společnosti, se pak svědkyně také neuměla vyjádřit. V té době se totiž věnovala práci účetní pro společnost XY. (tj. práci vykonávané pro společnost svého otce) a na nově zřízenou společnost XY tak měla čas pouze odpoledne, večer a o víkendech. Dále soud prvního stupně zjistil, že společnost XY byla zapsána do živnostenského a obchodního rejstříku dne 30. 10. 2008 s předmětem činnosti (mimo jiné) truhlářství a podlahářství, jejíž jednatelkou byla žalobcova manželka. Dne 15. 10. 2010 se stal jediným jednatelem společnosti žalobce s tím, že on i jeho manželka mají v této společnosti každý podíl v rozsahu 50 %. Žalobce dne 15. 2. 2011 uplatnil u žalované nárok na náhradu majetkové i nemajetkové újmy ve výši 10 149 231 Kč. Stanoviskem ze dne 15. 8. 2011, které bylo žalobci doručeno dne 22. 8. 2011, však žalovaná žalobcův nárok odmítla.
5. Soud prvního stupně posoudil věc po právní stránce podle § 1, § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 15 odst. 2, § 26, § 31a odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), a s poukazem na čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uzavřel, že zahájení trestního stíhání, které skončilo rozsudkem, jímž byl žalobce obžaloby zproštěn, má stejné následky jako nezákonné rozhodnutí, v jehož důsledku žalobci vznikla nemajetková újma. Při rozhodnutí o výši finanční satisfakce soud prvního stupně předně zkonstatoval, že žalobci hrozil po dobu jeho trestního stíhání, tedy po dobu čtyř let a devíti měsíců (od 9. 1. 2006, kdy mu bylo doručeno usnesení o jeho zahájení, do 29. 9. 2010, kdy bylo pravomocně skončeno), trest odnětí svobody v rozpětí od jednoho do osmi let (tedy v sazbě vyšší než průměrné, přičemž s ohledem na jeho dosavadní trestní bezúhonnost bylo možno předpokládat uložení trestu odnětí svobody při dolní hranici zmíněné trestní sazby). Předmětné trestní stíhání vyvolalo u žalobce nepříznivý psychický stav a také napětí v jeho rodině, což jeho manželka potvrdila. Soud prvního stupně však za prokázané nevzal tvrzení žalobce, že toto trestní stíhání mělo vliv i na jeho profesi a nadto poškodilo jeho dobrou pověst. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo pouze to, že žalobcova manželka v té době založila firmu se stejným předmětem podnikání, jemuž se žalobce do té doby věnoval (truhlářství a podlahářství), kde žalobce ve své práci pokračoval. Poté, kdy byl žalobce obžaloby zproštěn a odebraná živnostenská oprávnění mu byla navrácena, vedení této společnosti převzal, čímž se mu podařilo podnikání zachovat. Následně soud prvního stupně provedl porovnání dané věci s odškodněním za nezákonné trestní stíhání, jehož se dostalo poškozenému v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 117/2016 ve výši 14 500 Kč. Ve srovnávané věci hrozil poškozenému trest odnětí svobody v témže rozpětí jako žalobci, tj. od dvou do osmi let, za spáchání trestného činu týrání svěřené osoby (společností vnímaného jako závažnější, než u žalobce), poškozený strávil část trestního stíhání ve vazbě a jeho trestní stíhání bylo medializováno (na rozdíl od žalobce), poškozený byl zproštěn obžaloby až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu (jako v případě žalobce) a jeho trestní stíhání trvalo dva roky a pět měsíců (v zásadě o polovinu kratší než u žalobce). Dále soud prvního stupně provedl srovnání s případem řešeným v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 31 C 216/2014 (ve znění rozhodnutí odvolacího soudu sp. zn. 20 Co 343/2015), v němž se poškozenému dostalo zadostiučinění ve výši 30 000 Kč za trestní stíhání trvající čtrnáct měsíců (tj. po dobu podstatně kratší, než v případě žalobce), hrozil mu trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do osmi let a zákaz činnosti (jako v případě žalobce) za spáchání trestného činu pojistného podvodu (tj. trestného činu podobné povahy jako žalobce) a poškozený tvrdil a prokázal dopady trestního stíhání v oblasti rodinných vztahů, ve své profesi i přetrvávající zdravotní potíže (tj. dopady významnější, než tvrdil a prokazoval žalobce). Vzhledem k tomu, že za nepřiměřenou délku trestního stíhání již byl žalobce odškodněn ve výši 48 375 Kč, čímž došlo (mimo jiné) ke kompenzaci délky zmíněného řízení a jeho významu pro žalobce, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu za nezákonné trestní stíhání ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývající části tohoto nároku, tj. co do žalobcova požadavku na zaplacení částky 2 485 000 Kč, žalobu zamítl. Dále soud prvního stupně zkonstatoval, že trestu odnětí svobody (podmíněně odloženého) i zákazu činnosti spočívajícího ve výkonu funkce jednatele společnosti se měl žalobce podrobit od právní moci odsuzujícího trestního rozsudku, tj. ode dne 14. 1. 2008, do vydání usnesení Nejvyššího soudu dne 20. 11. 2008, jímž bylo toto rozhodnutí zrušeno, tedy po dobu deseti měsíců. Živnostenská oprávnění byla žalobci odňata rozhodnutím Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm ze dne 30. 9. 2008, což bylo oznámeno vyvěšením na úřední desce v místě, kde žalobce i jeho rodina bydlí. Současně však bylo prokázáno také to, že žalobce pracoval a podílel se na podnikání společnosti XY zapsané do obchodního rejstříku dne 30. 10. 2008, která měla předmět podnikání shodný s jeho předchozí podnikatelskou činností a nesla jeho jméno. Jednatelkou této společnosti byla od 30. 10. 2008 do 15. 10. 2010 manželka žalobce. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobcova manželka potvrdila i to, že s předmětem činnosti nově zřízené společnosti neměla žádné zkušenosti a k jejímu vedení neměla ani odborné znalosti, je dle soudu prvního stupně zřejmé, že fakticky vedl tuto společnost žalobce. Trest, který byl žalobci nezákonně uložen, byl tudíž dle soudu prvního stupně způsobilý zasáhnout do jeho běžného způsobu života pouze ode dne 30. 9. 2008, kdy byla jeho živnost zrušena, do dne 30. 10. 2008, kdy se začal věnovat práci v nově zřízené společnosti, tj. po dobu jednoho měsíce. Soud prvního stupně nenalezl žádné obdobné případy ke srovnání, dospěl proto k závěru, že jednoměsíčnímu trestu zákazu činnosti, jemuž byl žalobce nucen se podrobit, je přiměřeným zadostiučiněním částka 10 000 Kč. Soud prvního stupně proto uložil žalované povinnost zaplatit z tohoto titulu žalobci částku 10 000 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 2 490 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Na nárok na náhradu škody za náklady vynaložené žalobcem na svou obhajobu v trestním řízení soud prvního stupně aplikoval § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a poté s odkazem na soudní judikaturu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004, a ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004) dospěl k závěru, že žalobce prokázal úhradu účelně vynaložených nákladů JUDr. V. H. pouze ve výši 7 100 Kč (kterou však již žalovaná žalobci zaplatila) a JUDr. J. G. ve výši 21 720 Kč (která byla žalovanou rovněž uhrazena) a nadto ve výši 5 023,82 Kč. Soud prvního stupně proto uložil žalované, aby z tohoto titulu zaplatila žalobci ještě částku 5 023,82 Kč s příslušenstvím a ohledně částky 9 941,18 Kč žalobu zamítl. Požadavek žalobce na náhradu ušlého zisku (za rok 2010) ve výši 2 193 327 Kč soud prvního stupně rovněž zamítl. V souvislosti s tím soud prvního stupně předně poukázal na to, že žalobce po zrušení jeho živnostenských oprávnění (dne 30. 9. 2008) pracoval a zjevně se celkově podílel na podnikání společnosti M. (tedy společnosti nesoucího jeho jméno a pokračující v podnikatelské činnosti, kterou se předtím, byť v postavení fyzické osoby, podnikatele, zabýval). Podle soudu prvního stupně byla proto zdrojem žalobcova příjmu i po jeho pravomocném odsouzení a zrušení jeho živnostenských oprávnění stejná výdělečná činnost, kterou vykonával v předchozí době (pouze s tím rozdílem, že v předchozí době vykonával tuto činnost na základě svého živnostenského oprávnění). Soud prvního stupně nadto konstatoval, že žalobce nebyl schopen jím tvrzený ušlý zisk konkretizovat. V tomto směru tedy neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Mezi žalobcem tvrzenou škodou ve výši 60 000 Kč, která mu měla vzniknout marně objednanou reklamou, resp. inzercí jím poskytovaných služeb, v době, kdy nemohl podnikat, a nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání, resp. nezákonným rozhodnutím o odsouzení, soud prvního stupně neshledal příčinnou souvislost.
6. Odvolací soud doplnil dokazování rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2015, č. j. 28 C 246/2015-245. Tento rozsudek se týká poškozeného, který byl také nezákonně trestně stíhaný pro zvlášť závažný zločin krácení daně, poplatků a podobné povinné platby, tedy rovněž s hrozbou trestu odnětí svobody v rozpětí od jednoho do osmi let a zákazu činnosti. Ve srovnávaném případě bylo trestní stíhání vedeno po dobu dvaceti měsíců (tj. po kratší dobu než žalobce) a poškozenému se dostalo odškodnění ve výši 55 000 Kč (částku 25 000 Kč mu zaplatila žalovaná a částka 30 000 Kč mu byla přiznána soudem), čímž bylo zohledněno poškození nejen psychického zdraví poškozeného, ale i zásah do jeho rodinného života, protože poškozený, jeho manželka a syn od té doby dochází na psychoterapii a nadto užívají antidepresiva (zásah do života poškozeného a jeho rodiny byl tudíž významnější, než u žalobce). Ve srovnávaném případě soud porovnal jím projednávanou věc s případem řešeným rozsudkem téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 10 C 116/2013-128, jímž bylo rozhodnuto o odškodnění poškozeného, který byl nezákonně trestně stíhaný pro trestný čin úvěrového podvodu s hrozbou trestu odnětí svobody až do dvanácti let (tj. s hrozbou vyššího postihu, než žalobce), řízení trvalo devět let a čtyři měsíce, a částečně proběhlo i vazebně (což je delší doba s intenzivnějším zásahem do dosavadního života, než tomu bylo u žalobce), za což se poškozenému dostalo odškodnění ve výši 102 000 Kč (52 000 Kč zaplatila žalovaná a 50 000 Kč mu přiznal soud), jímž byl zohledněn zásah nejen do jeho psychické sféry, protože od té doby trpí depresemi, ale také do jeho společenského života, neboť věc byla rozsáhle medializována (což jsou výrazně citelnější zásahy, než byly prokázány u žalobce). Dále odvolací soud konstatoval, že pro své rozhodnutí si soud prvního stupně opatřil dostatek skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud po jejich doplnění rovněž vycházel. Soud prvního stupně provedl v této věci dokazování v potřebném rozsahu a z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění.
7. Odvolací soud uvedl, že se s logickým, pečlivým a zcela vyčerpávajícím odůvodněním napadeného rozsudku plně ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkázal. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud pouze doplnil, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud dovodil, že žalobci náleží finanční zadostiučinění, neboť se v daném případě jednalo o nezákonné zahájení a následné vedení trestního stíhání, přičemž následné zproštění obžaloby mělo stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 8 odst. 1 OdpŠk). Dále odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že při určení konkrétní výše zadostiučinění je třeba řídit se zásadou přiměřenosti a předvídatelnosti odškodnění (zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, č. j. 30 Cdo 1747/2014). Námitku žalobce, že soud prvního stupně měl provést srovnání s případy, které byly přezkoumávány rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1271/2016, a ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3942/2016, a nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/2015, odvolací soud shledal jako nepřípadnou, protože zmíněnými rozhodnutími byly rozsudky nižších soudů, jimiž bylo o odškodnění rozhodnuto, zrušeny (vesměs proto, že se nezabývaly srovnáním s jinými případy). Odvolací soud souhlasil rovněž s rozhodnutím soudu prvního stupně o výši náhrady za nemajetkovou újmu, která byla žalobci způsobena částečným výkonem trestů, jež mu byly uloženy nezákonným rozhodnutím soudu. Tvrzení žalobce, že mu byla způsobena nemajetková újma také nezákonně uloženým trestem odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, uvedl žalobce až v odvolání, což odvolací soud označil za nepřípustné. K tomuto novému tvrzení proto odvolací soud nepřihlížel. Odvolací soud se dále ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který zamítl požadavek žalobce na nahrazení škody, která mu měla vzniknout zaplacením zálohy za obhajobu JUDr. V. H. ve výši 10 000 Kč. Odvolací soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně tvrzeného ušlého zisku, včetně jeho příčinné souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním, resp. nezákonně uloženým trestem, i v závěru, že nárok na náhradu škody za marně vynaložené náklady za reklamu, resp. inzerci žalobcových služeb, ve výši 60 000 Kč, žalobce dostatečně neodůvodnil a ani neprokázal. Vzhledem k tomu, že žalovaná vzala své odvolání před zahájením odvolacího jednání zpět, odvolací soud řízení o tomto odvolání zastavil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také jako „dovolatel“) včasně podaným dovoláním, a to v rozsahu potvrzujícího výroku II, a dále v rozsahu výroku III o náhradě nákladů řízení jako výroku akcesorickém, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud se podle dovolatele ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
10. První otázkou, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, je otázka stanovení výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Tato otázka byla dle žalobce odvolacím soudem vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3604/2014, a ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1271/2016, a dále s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/2015. V obou případech (viz citované rozsudky dovolacího soudu) došlo ke zrušení rozhodnutí nikoli proto, že by byla přisouzena tomu kterému žalobci vysoká částka, ale z toho důvodu, že naopak soudy nepřihlédly ke všem zásadním skutkovým okolnostem a přisoudily částky nízké, resp. nepřiznaly žádné odškodnění, ačkoli na takové vznikl nepochybně nárok. Žalobce uvádí, že odvolací soud se odmítl těmito rozhodnutími zabývat s velmi stručným odůvodněním, že jimi došlo ke zrušení rozsudků nižších soudů, aniž by toto své stanovisko blíže odůvodnil, natož aby vzal v potaz, že ke zrušení došlo právě z toho důvodu, že přiznaná částka byla nepřiměřeně nízká, zejména pak v případě žalobcem poukazovaného nálezu Ústavního soudu.
11. Druhou otázkou, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, je otázka, jaké tvrzení konkrétně je novotou, k níž ve smyslu § 205a občanského soudního řádu nelze přihlížet. Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že žalobcovo tvrzení o vzniku újmy nezákonně uloženým trestem podmíněného odnětí svobody je novotou, je dle žalobce v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně např. s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, sp. zn. 26 Cdo 608/2015, sp. zn. 26 Cdo 2168/2011, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019, sp. zn. 22 Cdo 5997/2017, a sp. zn. 28 Cdo 1688/2020.
12. Třetí otázka, kterou žalobce dovolacímu soudu předložil, je dle žalobce otázka v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešená. Dovolatel ji formuloval takto: zda lze ztotožnit, resp. považovat za pokračování v činnosti/podnikání fyzické osoby, pokud je tato po skončení svého podnikání zaměstnána jako jediný zaměstnanec právnické osoby podnikající ve stejném oboru.
13. Čtvrtá otázka, kterou dovolatel předložil dovolacímu soudu, zda řádně vystavený daňový doklad se započtením již uhrazené zálohy splňuje náležitosti právního úkonu jednostranného započtení, byla dle žalobce vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. A to z důvodu, že odvolací soud uvedl, že řádně vystavený daňový doklad se započtením zálohy, která již byla složena, neprokazuje vznik újmy na straně žalobce ve výši složené zálohy, neboť zálohu mohl uhradit kdokoli, ačkoli žádná taková námitka, natož důkaz, předložen nebyl, a naopak byly předloženy doklady o tom, že vždy všechny platby hradil žalobce, nedošlo k žádným excesům a záloha byla složena v hotovosti. V tomto smyslu je dle žalobce napadené rozhodnutí v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu sp. zn. 32 Cdo 1192/2008, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014, a rovněž také v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 415/11, sp. zn. III. ÚS 3645/10, sp. zn. III. ÚS 176/96, a sp. zn. I. ÚS 645/2000. Žalobce předložil i navazující otázku, zda takto učiněný jednostranný úkon započtení je důkazem o úhradě pohledávky, která dle názoru žalobce nebyla řešena v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce odvolacímu soudu v souvislosti s výše uvedenými otázkami rovněž vytkl, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nesplňuje parametry § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu ve vztahu k přesvědčivosti, přezkoumatelnosti, a zejména srozumitelnosti úvah a následných právních závěrů odvolacího soudu, které se promítly do meritorního rozhodnutí ve věci samé.
14. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. V rozsahu výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu je tak dovolání objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud však dovolání v tomto rozsahu neodmítal, neboť nákladový výrok zrušil jako akcesorický v souvislosti se zrušením části napadeného rozsudku.
20. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
21. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, a ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tak je tomu i v posuzované věci, kde požadovaná náhrada obhajného, které je nárokem se samostatným skutkovým základem, nepřesahuje 50 000 Kč. Z toho důvodu v daném rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž by se zabýval čtvrtou dovolací námitkou, která s daným nárokem souvisela.
22. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání v částce 2 485 000 Kč s příslušenstvím nemůže přípustnost dovolání založit dovolatelem (první) formulovaná otázka „stanovení výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání“, neboť nejde o právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Způsob stanovení přiměřeného zadostiučinění se totiž skládá z řady samostatných kroků představujících odpovědi na samostatné právní otázky ve vztahu k tomu, které skutečnosti lze vzít do úvahy při stanovení výše zadostiučinění tak, aby šlo o zadostiučinění přiměřené. Dovolatelem souhrnně formulovaná otázka je ve skutečnosti obecnou kritikou výše přiznaného zadostiučinění, za použití jím odkazovaných rozsudků Nejvyššího soudu a nálezu Ústavního soudu, která požadavky § 237 o. s. ř. nesplňuje.
23. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není.
24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání v rozsahu náhrady nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním odmítl jako nepřípustné.
25. Na třetí otázce, „zda lze ztotožnit, resp. považovat za pokračování v činnosti/podnikání fyzické osoby, pokud je tato po skončení svého podnikání zaměstnána jako jediný zaměstnanec právnické osoby podnikající ve stejném oboru“, napadené rozhodnutí nestojí, neboť žaloba ohledně nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 2 193 327 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 60 000 Kč s příslušenstvím byla zamítnuta z důvodu neusnesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně výše ušlého zisku a příčinné souvislosti mezi ním (respektive tvrzenou reálnou škodou) a trestním stíháním žalobce, nikoli výlučně proto, že by odvolací soud považoval zaměstnání žalobce právnickou osobou za pokračování jeho podnikatelské činnosti. Jestliže se žalobci nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, na kterých odvolací soud založil zamítnutí žaloby ohledně daného nároku, nemůže mít posouzení žádného z jiných důvodů dopad do právního postavení dovolatele, což jím uplatněný dovolací důvod diskvalifikuje z možnosti založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné i v rozsahu náhrady ušlého zisku.
26. Dovolání je však přípustné v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy z důvodu výkonu uloženého trestu, a to pro otázku výkladu § 205a o. s. ř. v tom směru, kterou skutečnost lze považovat za tzv. novotu, neboť ji odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
29. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo; okolnost, že účastník po poučení podle § 119a o. s. ř. neopakoval tyto návrhy formálně znovu na závěr jednání před soudem prvního stupně, je z tohoto hlediska bezvýznamná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, nebo ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010).
30. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl: „Tvrzení žalobce, že mu byla způsobena nemajetková újma také nezákonně uloženým trestem odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, uvedl až v odvolání, což je nepřípustné. K tomuto novému tvrzení proto odvolací soud nepřihlížel.“ Odvolací soud tak reagoval na odvolací námitku žalobce, kterou nesouhlasil s tím, že měl soud prvního stupně pro účely posouzení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy zohlednit jen trest zákazu činnosti, neboť žalobce vykonával i trest odnětí svobody, byť podmíněně odložený.
31. Z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu je zřejmé, že novost uvedeného tvrzení žalobce o důsledcích jeho odsouzení v trestním řízení je třeba poměřovat skutečnostmi, které vylíčil v průběhu řízení před soudem prvního stupně. V žalobě ohledně své nemajetkové újmy uvedl, že mu vznikla v důsledku „rozhodnutí o trestu“, který na něm byl částečně vykonán, aniž by tento trest jakkoli specifikoval. V upřesnění žaloby ze dne 5. 7. 2012 požaduje žalobce náhradu nemajetkové újmy z důvodu „rozhodnutí o trestu“. Při jednání soudu prvního stupně dne 3. 4. 2013 žalobce uvedl, že „třetím odpovědnostním titulem je rozhodnutí o trestu, resp. jemu uložení pravomocně trest, resp. všechny tresty, které musel vykonávat do doby“, než bylo jeho odsouzení zrušeno Nejvyšším soudem. Již z toho je patrno, že svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy z důvodu odsouzení v posuzovaném trestním řízení nespojoval žalobce toliko s uloženým trestem zákazu činnosti, ale také s uloženým trestem odnětí svobody, byť byl jeho výkon podmíněně odložen. Závěr odvolacího soudu o tom, že je dané tvrzení nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř., je proto nesprávný.
32. Nepřihlédnutí k danému tvrzení žalobce odvolacím soudem, ale i soudem prvního stupně, představuje zároveň vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jiné vady řízení nebyly Nejvyšší soudem shledány a ani dovolatelem ve vztahu k posouzení daného nároku tvrzeny.
33. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil v části týkající se požadavku žalobce na zaplacení částky 2 490 000 Kč s příslušenstvím jakožto zadostiučinění za částečný výkon trestu a v navazujícím závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto rozsahu dovolací soud věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení.
34. Bude na odvolacím soudu, aby se nově zabýval odvolací námitkou žalobce, podle které soud prvního stupně stran jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené odsouzením žalobce v předmětném trestním řízení nepřihlédl k tomu, že byl žalobce odsouzen také k trestu odnětí svobody, byť byl jeho výkon podmíněně odložen.
35. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-