// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.11.2023
Žaloba o určení, že funkce soudce nezaniká
I. Funkce soudce (byť jde o veřejnou funkci) nemá jen (ryze) veřejnoprávní charakter, ale že obsah této funkce má smíšenou povahu (vzájemně se v ní prolínají soukromoprávní a veřejnoprávní prvky). Pracovní vztah soudce je (jako jedna z jejích obsahových složek) nedílnou součástí funkce soudce, přičemž jedno od druhého nelze oddělit. Důsledkem této smíšené povahy funkce soudce je (mimo jiné) též skutečnost, že zánik pracovního vztahu soudce (jakožto vztahu soukromoprávní povahy) splývá se zánikem (veřejné) funkce soudce.
Domáhá-li se žalobce v projednávané věci žalobou, aby soud určil, že jeho funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné samostatné výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona (ve smyslu přímé diskriminace), jde (vzhledem k tomu, že jde rovněž o otázku zániku pracovního vztahu soudce a s ním související žalobcem tvrzené přímé diskriminace) o právní věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Není přitom rozhodné, že žalobce při formulaci žalobního petitu užil slova „funkce soudce“, a nikoli „pracovní vztah soudce“, neboť pracovní vztah soudce je nedílnou (obsahovou) součástí funkce soudce jako takové. Protože (zároveň) nejde o věc, kterou podle zákona projednávají a rozhodují o ní jiné orgány (Nejvyšší soud má za to, že zde není správní nebo jiný orgán, který by měl odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc tuto věc projednat a rozhodnout), Nejvyšší soud (na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně) uzavřel, že jde o věc, kterou ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
II. Jestliže zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z určitého reálného vztahu daných subjektů jinému orgánu, je povolán k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů právě soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu, které představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Panují-li pochybnosti o tom, zda soud má tomu, kdo se dovolává soudní ochrany, tuto ochranu projednáním a rozhodnutím jeho věci poskytnout, či nikoliv, je nutno vždy volit výklad, který umožní výkon práva na přístup k soudu. Z toho zároveň vyplývá, že ustanovení upravující přístup k soudu nelze interpretovat formalisticky, ale naopak dle jejich smyslu a účelu a s přihlédnutím k jejich ústavním základům.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 450/2023, ze dne 29. 8. 2023
Dotčené předpisy:
§ 7 odst. 1 o. s. ř.
§ 104 odst. 1 o. s. ř.
§ 61 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 63 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 74 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 84 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 84 odst. 4 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 94 písm. a) zák. č. 6/2002 Sb.
čl. 89 odst. 2 předpisu č. 1/1993 Sb.
čl. 90 předpisu č. 1/1993 Sb.
čl. 93 odst. 1 předpisu č. 1/1993 Sb.
čl. 36 předpisu č. 2/1993 Sb.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 25. 5. 2021 domáhal určení, že funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Žalobu zdůvodnil tím, že dne 27. 6. 1995 byl prezidentem republiky jmenován do funkce soudce, že v současné době vykonává funkci předsedy senátu Vrchního soudu v Olomouci a že s ohledem na věk by měl výkon jeho funkce zaniknout ke dni 31. 12. 2023 podle ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, podle něhož k zániku dochází uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let. Žalobce má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné výdělečné činnosti podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve smyslu přímé diskriminace z důvodu věku (§ 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona), a že ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích je ustanovením zakládajícím diskriminaci z důvodu věku s tím, že jeho důsledkem je porušení ustanovení čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) zajišťujícího právo na svobodnou volbu povolání. Žalobce poukázal (mimo jiné) na vývoj právní úpravy postavení soudců po roce 1989, na změnu demografické situace (zejména na výrazné zvýšení průměrné doby dožití a délky života ve zdraví a na zvyšování věkové hranice pracovní schopnosti) a na aktuální právní úpravu zákazu diskriminace. „Právní zájem“ na požadovaném určení žalobce spatřuje ve skutečnosti, že na tomto určení závisí jeho právní postavení od 1. 1. 2024. Závěrem žalobce navrhl, aby soud přerušil řízení a věc předložil v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s návrhem na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích Ústavnímu soudu, protože uvedené ustanovení zákona, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem.
2. Žalovaná se připojila k návrhu žalobce, aby Okresní soud v Olomouci přerušil řízení a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích.
3. Okresní soud v Olomouci podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy a podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť měl shodně s žalobcem za to, že je toto ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem (v rozporu s čl. 26 Listiny) pro jeho diskriminační povahu, a usnesením ze dne 27. 8. 2021, č. j. 23 C 30/2021-21, přerušil řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
4. Ústavní soud usnesením pléna ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 32/21, návrh Okresního soud v Olomouci odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podaný někým zjevně neoprávněným. V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud (mimo jiné) uvedl, že otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, není sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva ve smyslu § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, že ačkoli vedle funkce soudce existuje podle judikatury obecných soudů pracovněprávní vztah soudce ke státu, který je povahou soukromoprávní, soudce „nelze vnímat jako pouhého úředníka či zaměstnance státu“. Naopak, soudci jsou ústavními činiteli, vykonavateli soudní moci a reprezentanty justice jakožto jednoho ze tří pilířů veřejné moci. Funkce soudce je veřejnou funkcí, která má i vzhledem ke svému mimořádnému významu pro řádné fungování demokratického právního státu pevné ústavní zakotvení (čl. 82, čl. 93 Ústavy). Soud proto v občanském soudním řízení nemá pravomoc k určovací žalobě rozhodovat o tom, zda je někdo soudcem, resp. zda něčí funkce soudce k nějakému datu zaniká, stejně jako např. nemá pravomoc určovat, kdo je prezidentem republiky, poslancem či veřejným ochráncem práv. Nic z toho totiž nevyplývá „z poměrů soukromého práva“ a pravomoc činit taková rozhodnutí civilním soudům není svěřena ani jiným způsobem. „Spor“ o to, zda žalobcova funkce soudce zanikne k určitému datu, „vůbec nemá soukromoprávní původ“, neboť k zániku veřejné funkce má dojít přímo ze zákona a podstatou žaloby je toliko žalobcův názor, že tento zákon je neústavní. I kdyby tedy navrhovatel určovací žalobě vyhověl, na zániku žalobcovy funkce by to nemohlo nic změnit, protože civilní soud nemůže o takové otázce závazně rozhodovat, z čehož nevyhnutelně plyne, že navrhovatel není k podání posuzovaného návrhu aktivně legitimován. Ústavní soud se v odůvodnění tohoto usnesení dále zabýval povahou určovací žaloby a poukázal na to, že stanoví-li něco jednoznačně zákon, nemá žádný smysl, aby soud rozsudkem k určovací žalobě určoval, že skutečně zákon platí, že naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 občanského soudního řádu typicky spočívá v tom, že je žalobcovo právo ohroženo v důsledku jeho nejisté situace, avšak že v projednávané věci situace žalobce nikterak nejasná či sporná není (žalobce si je naopak dobře vědom toho, že jeho funkce soudce podle účinné právní úpravy zanikne nejpozději dne 31. 12. 2023). Žalobci mají prostřednictvím určovací žaloby žádat po soudu odpověď na otázku ohledně platného, účinného práva a domnělá neústavnost zákona nevytváří v postavení žalobce žádnou nejistotu. Ústavní soud dále poznamenal, že podle § 80 občanského soudního řádu se lze domáhat určení současného stavu, nikoli stavu budoucího, že soudy nemají fungovat jako jakési právní poradny, na něž by se obraceli žalobci s dotazem, jaké dopady budou v budoucnosti na jejich nyní nesporné postavení mít určité zákony, kterým žalobci nerozumí nebo se kterými nesouhlasí, a (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000) dodal, že určovací žalobou nelze žalovat na určení právní skutečnosti, a že v tomto smyslu by tedy ani „nešlo hovořit o žalobě na určení“, neboť výrokem soudu, že žalobcova funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, by se pouze určila neexistence určité (právní) skutečnosti, sám o sobě by takový výrok nedeklaroval žádný právní vztah či právo (žalobce v té době nemusí být soudcem z úplně jiných důvodů).
5. K tomuto usnesení pléna Ústavního soudu připojili své odlišné stanovisko soudci Vojtěch Šimíček, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal, David Uhlíř a Jiří Zemánek, kteří mají za to, že návrh měl být zamítnut z věcných důvodů jako nedůvodný, a nikoliv odmítnut pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele. Nesouhlasí s argumentací většiny pléna, naopak mají za to, že v posuzovaném případě jde o návrh, který se týkal existence právního vztahu žalobce, neboť v předmětném řízení u okresního soudu se „nepochybně rozhoduje o tom, zda právní poměr žalobce jakožto soudce bude po 31. 12. 2023 nadále trvat anebo nikoliv“, a nemají „relevantní pochybnosti“ ani ohledně naléhavého právního zájmu žalobce, jelikož v důsledku aplikace napadeného zákonného ustanovení dojde k zániku jeho funkce soudce. Poukázali též na to, že určovací žaloba má rovněž významnou preventivní funkci, a uvedli, že nemají žádné pochybnosti ohledně aplikace napadeného zákonného ustanovení okresním soudem a ani co do jeho aktuálnosti v současném stavu. K tvrzení většiny pléna, že otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, není sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva, připomněli, že „v minulosti Ústavní soud neměl žádné pochybnosti, když opakovaně rozhodoval ve věcech soudcovských platů a na návrhy obecných soudů podané podle čl. 95 odst. 2 Ústavy rušil jejich různé redukce“, stejně jako opakovaně judikoval, že dokonce i kárné řízení ve věcech soudců, které může vést až ke zbavení funkce soudce, spadá do oblasti civilního řízení. Závěr většiny pléna, která zcela vylučuje možnost domáhat se cestou určovací žaloby vyslovení závěru, že funkce soudce nezaniká (resp. dále trvá), za současné akceptace civilní soudní ochrany ve věcech platu a kárných opatření, proto považují za „velmi nekonzistentní a věcně neudržitelný“.
6. Okresní soud v Olomouci poté usnesením ze dne 20. 6. 2022, č. j. 23 C 30/2021-37, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč. Důvod k zastavení řízení shledal v tom, že ve věci bylo Ústavním soudem poukázáno na nedostatek pravomoci soudu k rozhodnutí o podané žalobě podle ustanovení § 7 odst. 1 občanského soudního řádu a že podle § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
7. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 11. 2022, č. j. 16 Co 208/2022-55, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud pro právní posouzení věci považoval „za rozhodující, že podle usnesení Ústavního soudu vydaného v této věci nemá soud v občanském soudním řízení pravomoc o předmětné žalobě rozhodnout“. Uvedeným právním závěrem „se cítí odvolací soud vázán“ (čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 226 odst. 1 občanského soudního řádu „per analogiam“) a shodně se soudem prvního stupně má za to, že „jediným možným právním následkem bylo za této situace zastavení řízení“ pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 věty první občanského soudního řádu. Ačkoliv si je odvolací soud vědom, že při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudů v občanském soudním řízení by mělo být podle § 104 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu současně rozhodnuto o postoupení věci příslušnému orgánu, neshledal postup soudu prvního stupně, který tak neučinil, vadným, protože „ze shora uvedeného plenárního usnesení Ústavního soudu lze dovodit, že ani žádnému jinému orgánu nepřísluší rozhodnout o tom, že taková zákonem předvídaná skutečnost (zánik funkce soudce u žalobce nejpozději ke dni 31. 12. 2023) nenastane (viz např. část bodu 18: ‚Stanoví-li tedy něco jednoznačně zákon, nemá žádný smysl, aby soud rozsudkem k určovací žalobě určoval, že skutečně zákon platí‘)“. Odvolací soud proto uzavřel, že v tomto výjimečném případě ani není důvod věc některému jinému orgánu veřejné moci postoupit.
8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že má-li být zaručeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, musí být pravomoc soudů obecná, že nemá-li správní nebo jiný orgán odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc, jsou k rozhodnutí příslušné soudy, což platí rovněž, nelze-li věc podřadit pod žádnou z tradičních oblastí soukromého práva, a že tento princip nalezl odraz i v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4277/2018, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4017/2018). Pokud jde o ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, dovolatel podotkl, že ve smyslu tohoto ustanovení jsou závazné pouze nálezy Ústavního soudu, nikoliv jím vydaná usnesení (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 a sp. zn. IV. ÚS 301/05). Odvolací soud se tedy při řešení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. V projednávané věci závisí napadené usnesení odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, zda má soud pravomoc projednat a rozhodnout v občanském soudním řízení žalobu o určení, že funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
14. Podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (tzv. podmínky řízení), soud podle ustanovení § 103 o. s. ř. zkoumá kdykoli za řízení. Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zakládá (mimo jiné) i nedostatek pravomoci soudu. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
15. Pravomocí se obecně rozumí oprávnění orgánu veřejné moci řešit otázky, které jsou mu zákonem svěřeny. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 3 o. s. ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
16. Nezávislé soudy, které vykonávají jménem republiky soudní moc, jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, § 61 odst. 1 a § 63 zákona o soudech a soudcích). Rozhodovací činnost soudce v řízení před soudem je svojí povahou výkonem státní moci. Funkce soudce je veřejnou funkcí (§ 74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích) a jejím obsahem je výkon soudnictví u soudu, k němuž byl soudce přidělen nebo přeložen. Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).
17. Při výkonu soudní moci vystupuje soudce ve vztahu k subjektům, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje, jako nositel svrchované veřejné moci. Vztahy subjektů působících v tomto vztahu se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva, a v tomto směru má činnost soudu nepochybně veřejnoprávní povahu. Vedle této působnosti „navenek“ je zde však (jako součást veřejné funkce, kterou soudce jako fyzická osoba vykonává) též jeho vlastní pracovní vztah ke státu, který vzniká dnem, jenž byl stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce (§ 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích).
18. Pracovní vztah soudce a státu se řadí mezi tzv. další právní vztahy účasti na práci, jimž je vlastní, že nejsou upraveny pouze zákoníkem práce (popřípadě subsidiárně příslušnými ustanoveními občanského zákoníku) a souvisejícími pracovněprávními předpisy, ale jsou též upraveny jinými (než pracovněprávními) normami. Zákoník práce se na tyto vztahy použije, jestliže tak zákoník práce výslovně stanoví (přímá působnost), nebo stanoví-li tak zvláštní předpisy (odvozená, nebo též delegovaná působnost) a dále tehdy, nestanoví-li zvláštní předpis jinak (subsidiární působnost).
19. Pracovní vztah soudce se řídí především zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy, zejména zákonem č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů; nestanoví-li tyto právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§ 84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).
20. Uvedené právní předpisy, kromě toho, že stanoví den vzniku a zániku soudcovské funkce, upravují obsah pracovního vztahu soudce z hlediska esenciálních náležitostí vlastního pracovního vztahu soudce ke státu tím způsobem, že stanoví způsob jmenování soudce do funkce jako takové (§ 63 zákona o soudech a soudcích) a způsob, kterým se na základě předepsaného způsobu přidělení určí místo výkonu funkce u určitého soudu (§ 67 zákona o soudech a soudcích). V dalším – nestanoví-li tyto právní předpisy jinak – je třeba použít na pracovní vztah soudce subsidiárně pracovněprávní předpisy. Do rámce úvah o povaze tohoto pracovního vztahu je třeba zahrnout i skutečnost, že vzhledem k tomu, že pracovní vztah soudce nemůže vzniknout proti jeho vůli, může být soudce jmenován do funkce jen se svým souhlasem; souhlas soudce je pak výslovně vyžadován pro přidělení soudce ministrem spravedlnosti k určitému soudu a stanovení dne nástupu do funkce (§ 67 odst. 1 a 3 zákona o soudech a soudcích).
21. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že okolnost, že právní vztah soudce a státu – stanovení jeho esenciálních náležitostí – nemůže vzniknout bez soudcova souhlasu, že soudcem nemůže být nikdo bez dalšího jmenován nějakým mocenským aktem veřejné moci, znamená kromě jiného, že pracovní vztah soudce je svojí povahou – jak plyne ze zákona o soudech a soudcích za subsidiárního použití zákoníku práce – právním poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Důsledkem této povahy vzájemného vztahu soudce a státu potom je, že se na pracovní vztah soudce přiměřeně použijí – nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpis jinak – ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4896/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1652/2018).
22. Podle ustanovení § 84 odst. 1 zákona o soudech a soudcích pracovní vztah soudce vzniká dnem, který je stanoven jako den nástupu do funkce, a zaniká dnem zániku funkce soudce.
23. Podle ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích funkce soudce zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let.
24. Nejvyšší soud ve vztahu k povaze funkce soudce – vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše – již dříve ve své judikatuře vyslovil závěr, že funkce soudce je veřejnou funkcí, která však není vykonávána v pracovním poměru (založeném pracovní smlouvou nebo jmenováním), ale v pracovním vztahu, jehož zánik splývá se zánikem (veřejné) funkce soudce (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3462/2017).
25. Z uvedeného vyplývá, že funkce soudce (byť jde o veřejnou funkci) nemá jen (ryze) veřejnoprávní charakter, ale že obsah této funkce má smíšenou povahu (vzájemně se v ní prolínají soukromoprávní a veřejnoprávní prvky). Pracovní vztah soudce je (jako jedna z jejích obsahových složek) nedílnou součástí funkce soudce, přičemž jedno od druhého nelze oddělit. Důsledkem této smíšené povahy funkce soudce je (mimo jiné) též skutečnost, že zánik pracovního vztahu soudce (jakožto vztahu soukromoprávní povahy) splývá se zánikem (veřejné) funkce soudce.
26. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že domáhá-li se žalobce v projednávané věci žalobou, aby soud určil, že jeho funkce soudce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, neboť má za to, že stanovení věkové hranice pro zánik funkce soudce může být považováno za porušení práva na rovné zacházení ve věcech přístupu k povolání, zaměstnání a jiné samostatné výdělečné činnosti ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 antidiskriminačního zákona (ve smyslu přímé diskriminace), jde (vzhledem k tomu, že jde rovněž o otázku zániku pracovního vztahu soudce a s ním související žalobcem tvrzené přímé diskriminace) o právní věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Není přitom rozhodné, že žalobce při formulaci žalobního petitu užil slova „funkce soudce“, a nikoli „pracovní vztah soudce“, neboť – jak uvedeno výše – pracovní vztah soudce je nedílnou (obsahovou) součástí funkce soudce jako takové. Protože (zároveň) nejde o věc, kterou podle zákona projednávají a rozhodují o ní jiné orgány (Nejvyšší soud má za to, že zde není správní nebo jiný orgán, který by měl odpovídajícím kompetenčním předpisem výslovně vymezenou pravomoc tuto věc projednat a rozhodnout), Nejvyšší soud (na rozdíl od soudů prvního a druhého stupně) uzavřel, že jde o věc, kterou ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení.
27. Judikatura dovolacího soudu je navíc ustálena v závěru, že rozhodne-li soud, že není dána jeho pravomoc k projednání určité věci, je povinen současně rozhodnout (nemá-li jít o pravomoc cizozemského orgánu) i o postoupení věci orgánu, jehož pravomoc dána je (§ 104 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Není-li takového orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než právě soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, uveřejněné pod č. 110/2001 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1262/2019, uveřejněné pod č. 38/2021 v časopise Soudní judikatura, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2399/2009). Absence výroku o postoupení věci, má-li dojít k zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci, se rovná účinkům denegationis iustitiea, odepření práva na soudní ochranu, jež je každému zaručeno (srov. čl. 36 Listiny, čl. 90 Ústavy) [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 361/2009]. Jinak řečeno, jestliže zákon nesvěřuje projednávání a rozhodování sporu z určitého reálného vztahu daných subjektů jinému orgánu, je povolán k ochraně jejich práv a oprávněných zájmů právě soud. Opačný výklad by byl popřením práva na přístup k soudu, které představuje jednu ze složek práva na spravedlivý proces. Panují-li pochybnosti o tom, zda soud má tomu, kdo se dovolává soudní ochrany, tuto ochranu projednáním a rozhodnutím jeho věci poskytnout, či nikoliv, je nutno vždy volit výklad, který umožní výkon práva na přístup k soudu. Z toho zároveň vyplývá, že ustanovení upravující přístup k soudu nelze interpretovat formalisticky, ale naopak dle jejich smyslu a účelu a s přihlédnutím k jejich ústavním základům (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3064/2009, nebo dovolatelem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4277/2018).
28. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že soud nemá pravomoc o předmětné žalobě rozhodnout v občanském soudním řízení a že „jediným možným právním následkem“ bylo za této situace zastavení řízení podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, nemůže obstát.
29. Považoval-li odvolací soud pro právní posouzení věci za „rozhodující“, že podle usnesení Ústavního soudu vydaného v této věci nemá soud v občanském soudním řízení pravomoc o předmětné žalobě rozhodnout, a uvádí-li v odůvodnění svého usnesení, že se uvedeným právním závěrem Ústavního soudu „cítí vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 226 odst. 1 o. s. ř. per analogiam)“, pak nebere náležitě v úvahu, že ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby, ze kterého vyplývá tzv. (vše)obecná (precedenční) závaznost (závaznost erga omnes) a (ve spojení s ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř.) též tzv. konkrétní (kasační) závaznost nálezů Ústavního soudu (srov. například odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16), na usnesení Ústavního soudu nedopadá, neboť se jimi nerozhoduje ve věci samé, a nevzniká tak překážka rei iudicatae ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (obdobně srov. například FILIP, J. In: BAHÝĽOVÁ, L., FILIP, J., MOLEK, P., PODHRÁZKÝ, M., SUCHÁNEK, R., ŠIMÍČEK, V., VYHNÁNEK, L. Ústava České republiky. Komentář. Praha: Linde Praha, 2010, Čl. 89, nebo LANGÁŠEK, T. In: RYCHETSKÝ, P., LANGÁŠEK, T., HERC, T., MLSNA, P. a kol. Ústava České republiky. Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, Čl. 89, nebo SLÁDEČEK, V. In: SLÁDEČEK, V., MIKULE, V., SUCHÁNEK, R., SYLLOVÁ, J.: Ústava České republiky. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, Čl. 89, anebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Usnesení Ústavního soudu (na rozdíl od nálezů) tedy nejsou závazná pro všechny orgány a osoby ve smyslu ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž požívají závaznosti toliko inter partes (obdobně srov. například odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. I. ÚS 1359/08, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 533/18).
30. V projednávané věci (byť jde o rozhodnutí plenární) usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 32/21, vzhledem k tomu, že jím nedošlo ke zrušení (ke kasaci) rozhodnutí soudu, nemá a s ohledem na svou povahu (srov. též ustanovení § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem a v ostatních věcech usnesením) ani nemůže mít kasační účinky a – jak bylo uvedeno výše – není ani obecně (precedenčně) závazné, nýbrž požívá závaznosti toliko inter partes, a to pouze v tom smyslu, že návrh na zrušení ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích podaný soudem prvního stupně nebude (věcně) projednán, neboť byl podán „někým zjevně neoprávněným“ (tedy v otázce aktivní legitimace k podání návrhu).
31. Přestože v projednávané věci jde o rozhodnutí plenární, přičemž Nejvyšší soud si je vědom jisté argumentační síly názorů obsažených v odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavního soudu plynoucí právě ze skutečnosti, že jde o závěry vyjádřené plénem Ústavního soudu, Nejvyšší soud se (shodně s pěti soudci Ústavního soudu, kteří k tomuto usnesení připojili své odlišné stanovisko) s názorem pléna Ústavního soudu vyjádřeným v odůvodnění jeho usnesení ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 32/21, k otázce pravomoci soudu projednat a rozhodnout věc v občanském soudním řízení [vycházejícím zejména z výkladu podústavního práva (a to především ustanovení § 7 odst. 1 a 3 o. s. ř.)] z výše uvedených důvodů neztotožňuje.
32. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje závěry Ústavního soudu, že „soudce nelze vnímat jako pouhého úředníka či zaměstnance státu“, že „soudci jsou ústavními činiteli, vykonavateli soudní moci a reprezentanty justice, jakožto jednoho ze tří pilířů veřejné moci,“ a že „funkce soudce je veřejnou funkcí“, která „má i vzhledem ke svému mimořádnému významu pro řádné fungování demokratického právního státu pevné ústavní zakotvení (čl. 82, čl. 93 Ústavy)“. Z výše předestřených důvodů však Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem (plynoucím z odůvodnění uvedeného usnesení Ústavního soudu), že soud v občanském soudním řízení nemá pravomoc projednat žalobu o určení, že funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. 12. 2023 z důvodu uvedeného v ustanovení § 94 písm. a) zákona o soudech a soudcích, a rozhodnout o ní.
33. K argumentaci Ústavního soudu vycházející z jeho názoru na povahu a účel určovací žaloby (žaloby podle § 80 o. s. ř.), jakož i k argumentaci týkající se otázky, zda by bylo vůbec možné takové určovací žalobě vyhovět (resp. zda se žalobou podle § 80 o. s. ř. lze takového určení vůbec domáhat), pak Nejvyšší soud uvádí, že je třeba rozlišovat případ, kdy účastník uplatňuje nárok na určení, který nemá oporu v právním řádu, od případu, kdy žádá soud o rozhodnutí ve věci, která není v jeho pravomoci (§ 7 o. s. ř.). V prvním případě je třeba zvážit, zda by v případě, že by takový nárok platné právo připustilo, šlo o nárok soukromoprávní (resp. takový, který patří do pravomoci soudu), a pokud tomu tak je, bude třeba žalobu zamítnout. V takovém případě soud rozhoduje o tvrzeném soukromoprávním nároku, který však nemá oporu v právním řádu; řízení nelze zastavit a takovou žalobu nelze ani postoupit jinému orgánu (§ 104 odst. 1 o. s. ř.), neboť tu není právní předpis, podle kterého by o věci měl jiný orgán rozhodnout. Hodnocením toho, zda je uplatněný nárok po právu (zda mu lze vyhovět), se soud zabývá až při řešení věci samé. To, že uplatněnému nároku nelze vyhovět, se nemůže projevit v tom, že nebude vůbec projednán, ale v tom, že bude žaloba zamítnuta (obdobně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3162/2018, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2019, s. 241, anebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1262/2019, uveřejněného pod č. 38/2021 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4017/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 361/2009).
34. I kdyby tedy byl správný předpoklad Ústavního soudu, že by „ani nešlo hovořit o žalobě na určení“ podle § 80 o. s. ř. [přičemž Nejvyšší soud v této fázi řízení – s ohledem na to, že obecné soudy se v projednávané věci (vedeny nesprávným právním názorem o nedostatku pravomoci soudu) touto otázkou dosud nezabývaly – v tomto směru nijak nepředjímá, jak bude tato otázka v předmětné věci vyřešena], bylo by (dospěl-li by soud v projednávané věci k závěru, že zákon takové určení neumožňuje) třeba žalobu zamítnout, a nikoli řízení zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku pravomoci soudu projednat a rozhodnout danou věc. Tak tomu ostatně bylo i v Ústavním soudem odkazované (avšak skutkově odlišné) věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 494/2000, a ve které dospěl k závěru, že ve věci uplatněná žaloba nesplňuje předpoklady žaloby na určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu (nyní § 80 o. s. ř.), neboť se netýká existence nebo neexistence práva nebo právního vztahu, ani nemá oporu v žádném z ustanovení platného práva, a shledal správným právní posouzení odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Totéž pak platí pro úvahy o existenci či neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení.
35. Protože odvolací soud rozhodl – jak vyplývá z výše uvedeného – nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno, se mění tak, že řízení se nezastavuje [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
36. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-