// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

05.10.2021 00:02

Rozhodování sporů o změnu smlouvy o dodávce tepelné energie

Spor o změnu smlouvy o dodávce tepelné energie, který mezi stranami vznikl, nelze podřadit pod spor o uzavření smlouvy ve smyslu § 17 odst. 7 písm. a) energetického zákona; Energetický regulační úřad proto nemá pravomoc takový spor rozhodnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1416/2021, ze dne 30. 6. 2021


18.08.2021 00:02

Zvláštní soudní příslušnost pro spotřebitele dle oddílu 4 nařízení Brusel I bis

Ochrana spotřebitele podle oddílu 4 (čl. 17 až 19) nařízení Brusel I bis v podobě možnosti podat žalobu u soudu bydliště spotřebitele nenáleží podnikající právnické osobě, na níž byla pohledávka před zahájením soudního řízení spotřebitelem postoupena.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 812/2021, ze dne 26. 5. 2021


11.08.2021 00:01

Rozhodování o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti

I. Má-li žalovaný bydliště v jiném členském státě, než v jakém se koná řízení, je procesní soud v případě, že nejde o výlučnost příslušnou (dle článku 24 nařízení Brusel I bis), povinen přezkoumat svoji mezinárodní příslušnost jen tehdy, neúčastní-li se žalovaný řízení (dle článku 28 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nebo uplatnil-li včas námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti rozhodujícího soudu (dle článku 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis). Způsob a formu, jakou tak žalobcem zvolený soud učiní, nařízení Brusel I bis nestanoví. V tomto směru ponechává podrobnější procesní úpravu na jednotlivých členských státech.

V případě, že tuzemský soud shledá včasnou námitku žalovaného (uplatněnou ve smyslu čl. 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis) opodstatněnou, postupuje podle § 103 a § 104 odst. 1, věty první o. s. ř. a řízení zastaví s tím, že mu nic nebrání současně ve výroku usnesení vyslovit i jím zjištěný nedostatek mezinárodní příslušnosti.

Občanský soudní řád však neobsahuje speciální úpravu, jež by výslovně reagovala na znění článku 26 odst. 1, věty druhé nařízení Brusel I bis a podrobněji upravovala mechanismus rozhodování o (včas) uplatněné námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti, shledá-li ji tuzemský soud nedůvodnou. Z uvedeného však nelze dovozovat, že by o takové námitce nebyl povinen rozhodnout. V právě nastíněné procesní situaci jde o případ tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v zákoně, kterou je třeba překlenout pomocí analogické aplikace pravidla obsaženého v § 105 odst. 4 částí věty za středníkem o. s. ř. upravujícího rozhodování o nedůvodné námitce nedostatku místní příslušnosti. Zjistí-li proto soud, že námitka je opožděná nebo nedůvodná, usnesením ji zamítne. Proti vydanému usnesení je možno podat odvolání, popř. i dovolání.

II. V případě, že by uplatnění námitky nedostatku mezinárodní příslušnosti představovalo s přihlédnutím ke všem okolnostem zjevné zneužití práva, nebo by soud měl za to, že je zcela zjevně opožděná, nic mu nebrání námitku zamítnout a ve věci současně meritorně rozhodnout (viz § 1, 2 a 6 o. s. ř.), přičemž v takovém případě by žalovanému zůstalo zachováno právo zpochybnit mezinárodní příslušnost prostřednictvím řádného nebo mimořádného opravného prostředku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, ze dne 13. 4. 2021


04.08.2021 00:02

Příslušnost ve věci nemajetkové újmy z nekalosoutěžního jednání VW AG

České soudy jsou podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušné rozhodnout ve vztahu k žalované VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT („VW AG“) o nároku žalobce (spotřebitele, který v ČR zakoupil automobil vyrobený žalovanou) ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nekalosoutěžním jednáním VW AG v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi.

Je zřejmé, že k žalobcem vytýkanému nekalosoutěžnímu jednání v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi došlo v Německu, neboť tam bylo vozidlo vyrobeno a tímto softwarem vybaveno; místo příčinné skutečnosti se tudíž nachází v Německu. Nemajetková újma se však projevila v České republice, kde žalobce předmětné vozidlo zakoupil, neboť zde měly být narušeny chráněné zájmy spotřebitelů v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované. České soudy jsou proto mezinárodně příslušné o nároku žalobce rozhodnout ve vztahu k VW AG podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze totiž ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu „u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Místem škodné události přitom podle judikatury SDEU je jak místo příčinné skutečnosti, tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3189/2019, ze dne 29. 4. 2021


04.08.2021 00:01

Mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I bis u smluv o obchodním zastoupení

I. Článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije v případě, že „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“. Pokud jde o určení místa poskytování služeb, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti při poskytování služeb, je třeba, aby soud prvního stupně rozhodl o své příslušnosti s ohledem na důkazy, které mu jsou předloženy. V případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb.

U smluv o obchodním zastoupení je takovým místem hlavní místo poskytování služeb obchodním zástupcem. Toto místo musí být v co největším možném rozsahu odvozeno z ustanovení samotné smlouvy. Pokud neumožňují ustanovení smlouvy určit místo hlavního poskytování služeb, jelikož stanoví buď několik míst poskytování služeb, nebo nestanoví výslovně žádné specifické místo poskytování služeb, avšak obchodní zástupce již tyto služby poskytl, je třeba podpůrně zohlednit místo, kde skutečně převážně vyvíjel svou činnost při výkonu smlouvy za podmínky, že poskytování služeb na uvedeném místě není v rozporu s vůlí smluvních stran, tak jak vyplývá z ustanovení smlouvy. Za tímto účelem lze přihlédnout ke skutkovým okolnostem věci, zejména k času strávenému na těchto místech a významu zde vykonávané činnosti.

II. Ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis zakládá příslušnost jednoho soudu pro projednání všech sporů, jež z určité smlouvy o poskytování služeb plynou (pokud nebylo místo plnění určité povinnosti zvlášť výslovně dohodnuto). Nelze tedy posuzovat místo poskytnutí služeb pouze s ohledem na jednu dílčí službu, nýbrž je nutné vždy hodnotit smlouvu jako celek.

Rovněž u smluv o obchodním zastoupení platí, že soud, v jehož obvodu se nachází hlavní místo poskytování služeb, je příslušný mezinárodně a zároveň místně k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o obchodním zastoupení. Relevantní tudíž není zprostředkování pouze jednoho obchodu (jedné služby), se kterou může být nárok na provizi spojen, nýbrž je namístě hodnotit celkovou činnost zástupce na základě celé smlouvy o obchodním zastoupení. Soud má hodnotit provádění služeb v rámci celé smlouvy a nikoli pouze určité dílčí činnosti (včetně jejích časových souvislostí), na níž je žalovaný nárok založen.

III. Vnitrostátní soud má možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanou není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalované.

Požadavek hodnotit místo poskytování služeb v rámci celé smlouvy nelze chápat tak, že by měl soud povinnost aktivně zjišťovat všechny okolnosti nad rámec tvrzení a důkazů předložených stranami. Pokud odvolací soud postupoval způsobem, že vyšel pro účely posouzení své mezinárodní příslušnosti z listin, které měl k dispozici, a z tvrzení účastníků, je třeba tento postup považovat za správný.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, ze dne 18. 5. 2021


04.08.2021 00:00

K určitosti prorogační doložky dle čl. 25 nařízení Brusel I bis

Podstatou čl. 25 nařízení Brusel I bis je, aby jedna ze stran nebyla překvapena prorogací, se kterou nevyslovila souhlas. Článek 25 nařízení Brusel I bis je konstruován tak, že chrání svobodnou vůli stran, a proto k identifikaci příslušného soudu (a splnění požadavku jednoznačnosti) stačí, pokud ujednání obsahuje alespoň objektivní kritéria, na jejichž základě se lze mezinárodně příslušný soud určit. Tyto faktory, které musí být dostatečně přesné k založení mezinárodní příslušnosti, mohou být v situacích, kdy je to vhodné, určeny s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Výslovné stanovení konkrétního příslušného soudu není potřeba, je nicméně nutné, aby se strany shodly s dostatečnou přesností na samotné dohodě o volbě soudu a na objektivních faktorech, na základě kterých má být konkrétní prorogovaný soud určen.

Pouhý odkaz na italský občanský soudní řád v kontextu předsoudního řešení sporů nelze za volbu italských soudů považovat, jelikož nejde o „dostatečně přesné“ objektivní kritériem, jež je předmětem jednoznačného konsensu stran. V posuzovaném případě není konsensus stran ohledně založení mezinárodní příslušnosti italských soudů na základě čl. 25 nařízení Brusel I bis dostatečně přesně a určitě projeven, dané ujednání totiž neprojevuje dostatečně přesně a určitě, že se strany vůbec dohodly na založení mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 25 nařízení Brusel I bis, natož aby byl přesně určen případný mezinárodně příslušný soud či soudy určitého státu. Tyto podmínky přitom vyplývají přímo z čl. 25 nařízení Brusel I bis, a tudíž není namístě uchýlit se k právu prorogovaného soudu k posuzování podmínek formální platnosti dohody.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3344/2019, ze dne 18. 5. 2021


10.06.2021 00:01

Bezdůvodné obohacení intenzivním užíváním honebního pozemku

I. Na náhradu dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. nelze nahlížet jako na náhradu za všechny zásahy do vlastnického práva ze strany držitele honitby, nýbrž toliko jako na kompenzaci za to, že na pozemku bude vykonáváno právo myslivosti bez účasti vlastníka pozemku (proto také zákon právo na náhradu vylučuje v případě, kdy je vlastník pozemku členem honebního společenstva a může se tak na realizaci práva myslivosti podílet), tedy jako na náhradu za přičlenění pozemku k honitbě; tomu ostatně odpovídá i způsob výpočtu náhrady, kdy se vychází jen z velikosti honebních pozemků a z výnosu z práva myslivosti na těchto pozemcích. Naproti tomu pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení není významné, zda a jaký výnos (zisk) neoprávněné užívání věci obohacenému přináší.

Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb. tak neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení a není kompenzací za užívání honebního pozemku nad rámec jeho přičlenění k honitbě, doprovázené dalšími (intenzivnějšími) zásady do vlastnického práva ze strany držitele honitby.

II. Dle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. I podle rozhodovací praxe zvláštního senátu platí, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení; soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení. Byť byl výše citovaný závěr korigován pozdější rozhodovací praxí zvláštního senátu, stalo se tak jen ve vztahu k věcem, které byly by z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty toliko z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností).

V posuzované věci se žalobce nedomáhá náhrady za přičlenění svého pozemku k honitbě dle § 30 zákona č. 449/2001 Sb., nýbrž vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout žalovanému intenzivním užíváním pozemku v žalobcově vlastnictví v rámci uzavřeného areálu (v jehož důsledku mělo žalobci zůstat toliko tzv. holé vlastnictví). I proto nemůže obstát rozhodnutí odvolacího soudu, jímž rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci orgánu státní správy myslivosti k rozhodnutí o náhradě dle § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., která nemůže zcela kompenzovat žalobcem takto uplatňovaný nárok a žalobce ji navíc ani nežádá. K projednání a rozhodnutí této věci je proto dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 185/2021, ze dne 16. 3. 2021


30.04.2021 00:03

ÚS: Povinnost civ. soudů poučit o příslušnosti správních soudů

1. Je otázkou podústavního práva, která větev obecných soudů rozhoduje o žalobách proti dílčím (nikoliv konečným) procesním rozhodnutím vydaných v rámci správního řízení o věcech vyplývajících ze vztahů soukromého práva. Jestliže judikatura zvláštního senátu (zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů) a Nejvyššího správního soudu došla k závěru, že k rozhodování o takových žalobách jsou příslušné správní soudy, nemá proti tomu Ústavní soud ústavněprávní námitky – správní soudy jsou účastníkům schopny poskytnout dostatečnou a efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Pokud civilní soudy odmítnou svou příslušnost při rozhodování o žalobách proti dílčím (nikoliv konečným) procesním rozhodnutím vydaných v rámci správního řízení o věcech vyplývajících ze vztahů soukromého práva, jsou povinny žalobce poučit dle § 104b odst. 1 o. s. ř. o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví.

3. Rozhodnutí o (ne)umožnění odkladu vyúčtování dle § 129 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je Český telekomunikační úřad povinen odůvodnit, a to včetně alespoň stručného vypořádání argumentace poskytovatele vyúčtování.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1893/18, ze dne 23. 3. 2021


26.03.2021 00:03

ÚS: Překážka litispendence ve věci rodičovské zodpovědnosti

Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, nemá žádnou diskreci ohledně postupu podle čl. 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Pravidla o přerušení a případném prohlášení nepřípustnosti mají imperativní charakter. Rozhodnout o své příslušnosti může pouze a jedině soud, který zahájil řízení jako první. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, je pak rozhodnutím prvního soudu vázán a zásadně nesmí přezkoumávat jeho správnost či zákonnost.

Nezabývají-li se svévolně a bez řádného odůvodnění obecné soudy existencí dřívějších rozhodnutí soudů jiného členského státu v téže věci rodičovské zodpovědnosti v přímém rozporu s Nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, dopouští se tím porušení ústavně zaručeného základního práva účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2449/20, ze dne 9. 2. 2021


25.03.2021 00:01

Vnitřní předpis organizační povahy; volby do dozorčí rady státního podniku

I. Volební řád stanovící způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku nepochybně představuje vnitropodnikový normativní akt (vnitřní předpis). Je-li jediným předmětem jeho úpravy způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, nejedná se (nemůže se jednat) o vnitřní předpis zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 305 odst. 1 zák. práce, ani o pracovní řád ve smyslu ustanovení § 306 zák. práce.

Z hlediska své povahy tedy volební řád představuje vnitřní předpis organizační povahy (akt řízení), který je pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance závazný; zaměstnanci musí být s volebním řádem seznámeni, jinak nemají povinnost jej dodržovat. Na volební řád se proto nevztahují důvody neplatnosti vnitřního předpisu a pracovního řádu podle ustanovení § 305 odst. 2 a § 306 odst. 4 zák. práce ani pravidlo uvedené v ustanovení § 305 odst. 2 větě druhé zák. práce, podle kterého se vnitřní předpis vydává zpravidla na dobu určitou; volební řád může být vydán jak na dobu určitou (např. jen pro konání konkrétní volby a následující volební období), tak na dobu neurčitou.

II. Soudy nejsou oprávněny rozhodovat k žalobě odborové organizace o neplatnosti volebního řádu stanovícího způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, o neplatnosti volby zástupců zaměstnanců do dozorčí rady státního podniku a o povinnosti zaměstnavatele (státního podniku) vydat nový volební řád v případě, kdy po přijetí stávajícího volebního řádu začne u zaměstnavatele působit další odborová organizace. Vydání volebního řádu a organizace volby je tak výhradně vnitřní záležitostí zaměstnavatele a odpovědností ředitele státního podniku, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře a i při neshodě více odborových organizací na podobě volebního řádu a organizaci voleb musí hledat vyvážená řešení k dosažení cíle všech účastníků kolektivních pracovněprávních vztahů, jímž je volba (zvolení) zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku. Do těchto vnitřních poměrů žalované by potom soud nepřípustně zasahoval, pokud by podané žalobě vyhověl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 515/2019, ze dne 17. 12. 2020


28.01.2021 00:02

Rozhodčí doložka zakládající pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu ICC

Rozhodčí doložka, ve které smluvní strany projevily vůli, aby „všechny spory“ mezi nimi byly „řešeny právně“ před Mezinárodním rozhodčím soudem Mezinárodní obchodní komory v Paříži, a to podle „jeho zákonů“, je dostatečně určitá.

Odvolací soud nepochybil, jestliže uzavřel, že v citované rozhodčí doložce obě smluvní strany jednoznačně založily pravomoc Mezinárodního rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory řešit jejich vzájemné spory s tím, že s ohledem na institucionální povahu tohoto rozhodčího soudu se řízení před ním bude řídit řádem této instituce. V tomto smyslu soudy správně vyložily taktéž výraz „dle jeho zákonů“, jímž není míněno nic jiného, než že se obě strany podrobují pravidlům příslušné mezinárodní rozhodčí instituce. Z nich pak vyplývá i řešení dalších otázek, tj. před jakým orgánem má rozhodčí řízení proběhnout, podle jakých pravidel a postupů a kdo má rozhodčí nález vydat.

Bylo-li dohodnuto, že spory budou řešeny v rozhodčím řízení, pak výsledkem řešení sporů je i rozhodnutí ve sporu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1258/2020, ze dne 29. 10. 2020


16.11.2020 00:02

Určení mezinárodní příslušnosti soudu dle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že toto pravidlo dopadá pouze na situace, kdy má ve státě, v němž byla žaloba podána, alespoň některý z žalovaných své bydliště. Článek 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak nelze využít v případech, kdy osoba, podle které má být určena mezinárodní příslušnost soudu, nemá bydliště ve státě, kde je žaloba podána, ale mezinárodní příslušnost soudů vůči ní je dána podle jiného než tohoto obecného pravidla, například postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4162/2019, ze dne 4. 9. 2020


04.11.2020 00:00

Aplikace prorogační doložky smlouvy o úvěru na spor ze zajišťovací směnky

Jakkoli platí, že závazek ze směnky je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku, přičemž i v případě tzv. směnek zajišťovacích je nutno dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek), při výkladu prorogační doložky v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že ujednání o zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru (dvěma) blankosměnkami je obsaženo přímo ve smlouvě o úvěru (včetně konkretizace obsahu blankosměnek údaji remitenta, výstavce, směnečných rukojmí a předpokladů pro jejich vyplnění a použití), jakož i včetně odkazu na směnečné prohlášení z téhož data, ve kterém výstavce a směneční rukojmí prohlásili, že je jim znám obsah smlouvy o úvěru.

Je-li třeba při interpretaci prorogační doložky vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky, nemohl odvolací soud výše uvedené skutečnosti pominout a bez bližšího zjištění úmyslu stran smlouvy o úvěru uzavřít, že se prorogační doložka na spor ze zajišťovací směnky nevztahuje.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 416/2019, ze dne 29. 7. 2020


05.08.2020 00:01

Mezinárodní příslušnost podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis

I. Nařízení Brusel I bis neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou úpravy přijaté v citovaném ustanovení je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, jeho výklad proto má být prováděn „extenzivně směrem ke spotřebiteli“.

Uvedené ovšem neznamená, že by ochrana poskytovaná spotřebitelům byla absolutní. Pro účely aplikovatelnosti čl. 17 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků.

Zároveň je třeba podotknout, že pojem zaměřování ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zahrnuje a nahrazuje dříve užívané pojmy „zvláštní nabídka“ a „reklama“ a vztahuje se, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele.

II. V projednávané věci z obsahu webových stránek skupiny, ve které žalovaná ke dni uzavření předmětné zákaznické smlouvy působila, vyplývalo, že skupina se prezentuje jako „globální leader v oblasti online obchodování“. Obchodování na kapitálových trzích, včetně mezinárodního trhu FOREX, má přitom zřetelně mezinárodní povahu. V sekci kontakty bylo uvedeno telefonní spojení s žalovanou ve formě s mezinárodní předvolbou Velké Británie, použitelné však pro celou oblast EMEA (Evropa, Blízký východ a Afrika). Webová stránka propagující činnost žalované používala neutrální doménu „.com“. Žalovaná byla v době uzavření zákaznické smlouvy se žalobkyní evidována u ČNB podle § 25 ZPKT jako zahraniční obchodník s cennými papíry, který poskytuje investiční služby v České republice.

Z uvedených skutečností, které v rozhodné době vyplývaly též z prezentace v rámci internetových stránek žalované a z její celkové činnosti, lze bez rozumných pochybností dovodit, že žalovaná v době uzavření zákaznické smlouvy zaměřovala svoji podnikatelskou činnost rovněž na Českou republiku. Jelikož žalobkyně uzavřela zákaznickou smlouvu jako spotřebitelka a zákaznická smlouva spadala do rozsahu zaměřované činnosti, určí se mezinárodní příslušnost podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, ze dne 26. 5. 2020


27.07.2020 00:01

Založení příslušnosti dle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Ustanoví-li soud žalovanému, jehož pobyt není znám, procesního opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nelze z věcného vyjádření ustanoveného opatrovníka k žalobě dovozovat, že se žalovaný účastní řízení ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 12/2019, ze dne 15. 4. 2020


08.07.2020 00:01

Příslušnost ve sporu mezi jednatelem a společností dle nařízení Brusel I bis

I. Smluvní vztah mezi členem statutárního orgánu a společností zásadně nenaplňuje znaky individuální pracovní smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis a nevztahuje se na něj jurisdikční ochrana dle článků 20 až 23 tohoto nařízení.

V poměrech projednávané věci se tak na vztah mezi žalobcem, v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, a společností úprava výlučné příslušnosti podle článku 22 nařízení Brusel I bis – i za existence smlouvy o výkonu funkce s odkazem na pracovněprávní předpisy – neuplatní.

II. Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I (článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3456/2019, ze dne 15. 4. 2020


11.06.2020 00:02

Neoprávněný zásah do osobnostních práv projevem v Poslanecké sněmovně

Projev poslance směřující vůči jinému poslanci na půdě Poslanecké sněmovny může vyvolat nejen následky disciplinární, spočívající v projednání věci a případném uložení sankce disciplinární komisí Poslanecké sněmovny, ale při zásahu do osobnostních práv může vyvolat též následky soukromoprávní, tedy založit oprávnění dotčené osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek a za podmínek uvedených v § 2956 o. z. též aby bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Pravomoc soudů k projednání sporů na ochranu osobnosti poslance, do níž bylo neoprávněně zasaženo projevem jiného poslance v Poslanecké sněmovně parlamentu, není zvláštním zákonem vyloučena, proto je soud v této věci pravomocný podle § 7 odst. 1 o. s. ř., a nejsou zde tedy podmínky pro zastavení řízení a postoupení věci mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny s odkazem na § 104 odst. 1 o. s. ř.

Za projev v parlamentu, jímž zasáhne do osobnostních práv jiného člověka, tedy odpovídá poslanec (senátor) jako každý občan podle občanského zákoníku; zasáhne-li takovým projevem do osobnostních práv jiného poslance (senátora), bude navíc moci za splnění podmínek ustanovení jednacího řádu být veden k pořádku a postižen rovněž disciplinárním orgánem příslušné komory.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2386/2019, ze dne 15. 4. 2020


15.04.2020 00:00

Nahrazení vůle při uzavírání dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů

Úprava § 8 odst. 3 ZVK účinná od 1. 1. 2014 již neobsahuje ustanovení, podle něhož v případech, kdy nedošlo k písemné dohodě mezi vlastníky vodovodů provozně souvisejících, rozhodlo o úpravě vzájemných práv a povinností Ministerstvo zemědělství. Se zřetelem k tomu, že jde o dohody, jejichž předmětem je úprava vzájemných vztahů vlastníků vodovodů provozně souvisejících ryze soukromoprávního charakteru, lze s přihlédnutím k § 12 o. z. dovodit, že řešení případných sporů z toho vyplývajících bude náležet do pravomoci soudu. V případě neexistence dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů rozhodne o žalobě o nahrazení vůle k uzavření takové dohody soud. O bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů, rozhodne Ministerstvo zemědělství.

Nedohodnou-li se vlastníci provozně souvisejících vodovodů v souvislosti se sjednáváním dohody uzavírané podle § 8 odst. 3 ve spojení s odst. 15 ZVK na „množství předané pitné vody“, byť z důvodu, že mezi nimi nedošlo k dohodě o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, pak pouze ohledně těchto bilančních nároků rozhodne Ministerstvo zemědělství. To jako správní orgán podle stávající úpravy však nemá pravomoc rozhodovat o úpravě práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících vodovodů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4239/2018, ze dne 22. 1. 2020


12.03.2020 00:01

Pojem „spotřebitel“ ve věci investičních nástrojů dle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis

Co se týče otázky, zda může určitá osoba pozbýt postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, má-li v oblasti, do níž spadá smlouva, kterou uzavřela, takové znalosti a odbornost, jaké má žalobkyně v oblasti rozdílových smluv ve věci v původním řízení, SDEU uvedl, že k tomu, aby mohlo být určité osobě toto postavení přiznáno, postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné další podmínky.

Dále SDEU upřesnil, že aktivní jednání určité osoby na trhu FOREX, kdy tato osoba zadává příkazy prostřednictvím brokerské společnosti, a v důsledku toho zůstává odpovědnou za výnos svých investic, je jako takové bez vlivu na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nepožaduje, aby spotřebitel v rámci smlouvy uzavřené pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, jednal určitým konkrétním způsobem.

Postavení určité osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39 jako takové v zásadě nemá vliv na kvalifikaci této osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3918/2017, ze dne 26. 11. 2019


19.12.2019 00:01

Vedlejší účastenství zástavního věřitele v incidenčním sporu

Zástavní věřitel, jemuž dal zástavní a osobní dlužník do zástavy svou pohledávku za insolvenčním dlužníkem, přihlášenou do insolvenčního řízení, má ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní zájem na výsledku incidenčního sporu, v němž se insolvenční správce domáhá určení, že přihlášený věřitel (zástavní a osobní dlužník) takovou pohledávku vůči insolvenčnímu dlužníku nemá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 104/2019, ze dne 30. 9. 2019


< strana 1 / 12 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů