// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

19.03.2019 00:02

K aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis na území ostrova Man

Území ostrova Man nespadá do teritoriálního rozsahu nařízení Brusel I bis. Má-li žalovaná bydliště na území ostrova Man, musí se tak při posouzení pravomoci soudů České republiky s odkazem na článek 4 odst. 1 nařízení Brusel I (respektive čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis) aplikovat vnitrostátní právní předpisy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5019/2017, ze dne 11. 12. 2018


12.03.2019 00:02

Pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci

Zákonné ustanovení svěřující jinému orgánu pravomoc rozhodovat soukromoprávní věc nemusí obsahovat výslovné vyloučení pravomoci soudu. Takový požadavek se ze znění § 7 odst. 1 o. s. ř. nepodává; ostatně ani ustanovení zvláštních právních předpisů, která zakládají pravomoc správních orgánů rozhodovat soukromoprávní věci, výslovné vyloučení soudní pravomoci zásadně neobsahují.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018


12.03.2019 00:00

Spor o náhradu škody spočívající v úbytku obsahu poštovní zásilky

Nárok na náhradu škody vzniklé úbytkem obsahu poštovní zásilky je právem vyplývajícím z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé zákona o poštovních službách; rozhodování o něm tudíž spadá do pravomoci ČTÚ.

Náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona o poštovních službách lze odesílateli či příjemci zásilky přiznat - s ohledem na výlučnou pravomoc ČTÚ - pouze ve (včas zahájeném) námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté občanského soudního řádu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3554/2017, ze dne 18. 12. 2018


27.02.2019 00:01

Pravomoc ve sporu SVJ a vlastníka bytu o příspěvek na správu domu

Ustanovením čl. 48 smlouvy o právní pomoci mezi Českou republikou a Ukrajinou, vyhlášené pod č. 123/2002 Sb. m. s., je upravena pravomoc soudů České republiky a Ukrajiny pouze v případě sporu, jehož základem je závazkověprávní vztah vyplývající ze smlouvy. V případě závazků z jiných právních skutečností není mezinárodní příslušnost soudů smlouvou upravena a tato otázka není řešena ani žádnou jinou mezinárodní smlouvou, která by byla pro Českou republiku a Ukrajinu závazná.

Pravomoc soudů České republiky k projednání sporu společenství vlastníků jednotek a jeho člena (vlastníka bytu), jenž je občanem Ukrajiny a nemá na území České republiky bydliště, o zaplacení příspěvku na správu domu a pozemku a nedoplatku služeb souvisejících s užíváním bytu, je tak třeba posuzovat podle vnitrostátních právních předpisů.

Podle § 6 odst. 1 MPS je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Žalovaný, ukrajinský státní příslušník, nemá na území České republiky bydliště, či jiný druh pobytu, ani se na jejím území nezdržuje. Místní příslušnost českých soudů je zde přesto dána, a to na základě § 86 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný má v České republice majetek (bytovou jednotku, jíž se spor týká). V projednávané věci je tak založena pravomoc soudů České republiky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 5789/2017, ze dne 15. 11. 2018


16.01.2019 00:01

Pravidlo mezinárodní příslušnosti dle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I

I. Lze zcela jednoznačně dovodit použitelnost dosavadní judikatury SDEU, vztahující se k výkladu pojmu smlouvy v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, stejnou měrou též na výklad téhož pojmu v čl. 5 odst. 1 písm. a) a b) nařízení Brusel I, a to z hlediska rozsahu dokazování rozhodných skutečností pro posouzení existence smluvního vztahu, jakož i z hlediska splnění podmínek mezinárodní příslušnosti soudu v případě námitky neexistence či neplatnosti smlouvy, plnění z níž má být předmětem řízení.

II. Použití pravidla mezinárodní příslušnosti v čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I nevyžaduje uzavření smlouvy mezi dvěma osobami, předpokládá však existenci právního závazku svobodně přijatého jednou osobou vůči jiné osobě, o který se opírá žalobcova žaloba.

III. Rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I. Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnostmi týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku

Dokazování všech skutečností tvrzených žalobkyněmi tedy není nezbytné. Stačí, má-li soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně tvrzení žalované. Jestliže má soud relevantní informace k dispozici, není nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé. Provádění tak rozsáhlého dokazování není ostatně ani žádoucí, neboť v rámci posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti mohou být prokazovány jiné skutečnosti (jiný rozsah skutečností), než jaké jsou prokazovány v rámci posouzení merita sporu ve světle hmotné úpravy rozhodného práva. To ostatně plyne z pojetí smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I jako autonomního konceptu, kdy nelze vyloučit, že bude založena mezinárodní příslušnost podle daného ustanovení, ale po meritorním přezkumu dospěje soud k závěru, že smlouva ve smyslu rozhodného hmotného práva uzavřena nebyla.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2503/2016, ze dne 26. 9. 2018


16.01.2019 00:00

Pravomoc ve věci příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti

Soudy v občanském soudním řízení nejsou nadány pravomocí (§ 7 odst. 1 o. s. ř.) rozhodovat o sporech mezi obcí a státem o vyplacení příspěvku na plnění úkolů obce v přenesené působnosti (§ 62 zákona č. 128/2000 Sb.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2912/2018, ze dne 9. 10. 2018


13.12.2018 00:01

Nařízení předběžného opatření podle čl. 31 Luganské úmluvy II

Článek 31 Luganské úmluvy II je třeba interpretovat v tom smyslu, že mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a příslušností povolaného soudu musí existovat reálné spojení. Prezentovaná doktrína je založena na přístupu, že předběžné opatření je nutno provést ve státě rozhodujícího fora (např. zde musí být např. majetek dlužníka, s nímž má být dlužníku zakázáno nakládat). Jinými slovy řečeno, nařízení předběžného či zajišťovacího opatření je podmíněno mimo jiné existencí reálného vztahu mezi předmětem navrženého opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh na jeho vydání podán.

S přihlédnutím k rozhodné právní úpravě (čl. 31 Luganské úmluvy II) lze usoudit, že příslušnost soudu České republiky pro nařízení předběžného opatření nelze v dané věci dovodit, neboť požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, když žalovanému má být zakázáno nakládat s majetkem nikoliv v České republice, ale ve Švýcarsku a Gruzii. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a územím České republiky spočívající v tom, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, neboť ten v posuzovaném případě nehraje žádnou roli.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 27/2018, ze dne 26. 9. 2018


25.09.2018 00:01

Pravomoc ve sporu o peněžité plnění k financování podpory elektřiny

K rozhodnutí o nároku provozovatele distribuční soustavy vůči výrobci elektřiny na poskytnutí peněžitého plnění k financování podpory elektřiny podle zákona č. 165/2012 Sb. není dána pravomoc soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Příslušným správním orgánem k rozhodnutí ve věci je Energetický regulační úřad.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 258/2018, ze dne 9. 7. 2018


13.08.2018 00:01

Intertemporální účinky rozhodnutí zvláštního senátu dle zák. č. 131/2002 Sb.

Při výkladu časových účinků vývoje judikatury se konstantně dovozuje, že coby východisko platí v českém právním řádu tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů, tedy jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i případy budoucí s tím, že výjimečné nepoužití později se prosadivších názorů v dříve zahájených kauzách může být odůvodněno pouze specifiky konkrétních situací, jež zakládají intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu.

Byť jsou tyto teze někdy vyslovovány s tím, že platí v kontextu horizontálních právních vztahů, není důvodu, aby se neprosadily též v právu procesním, kde se zásada, dle níž neurčují-li přechodná ustanovení nového předpisu jinak, použije se nové procesní právo také v řízeních zahájených přede dnem nabytí jeho účinnosti, uplatňuje i v rámci posuzování časového střetu norem obsažených v právních předpisech.

V posuzované kauze se stala v důsledku judikatorního vývoje nejistou sama otázka, zda mají civilní soudy pravomoc k jejímu projednání. Jakkoli není pochyb o tom, že úsudek zvláštního senátu vyjádřený v jeho usnesení č. j. Konf 10/2015-11 musí být v souladu s § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. a principem incidentní retrospektivity judikatorních změn napříště zásadně respektován i ve sporech dosud pravomocně neskončených, nyní přezkoumávaný případ je značně specifický přinejmenším potud, že v něm již byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek, kterému se dostalo aprobace rozsudkem Nejvyššího soudu, čímž byla velmi silně utvrzena důvěra žalobce ve správnost jeho postupu spočívajícího v uplatnění požadavku na úhradu sporné částky žalobou před civilními soudy. Zmíněný mezitímní rozsudek přitom nelze v žádném případě pokládat za nicotný.

Bez ohledu na to, kudy má být do budoucna vedena hranice mezi pravomocí soudů a správních orgánů, bylo by projevem nepřiměřeného lpění na technických pravidlech (jdoucího na úkor snahy o efektivní řešení merita sporu), jakož i naprostým popřením procesní ekonomie, pokud by v řešené věci byl po více než 10 letech od podání žaloby a poté, co byl vydán pravomocný mezitímní rozsudek o důvodnosti základu nároku (jenž obstál v dovolacím přezkumu a v současnosti již nemůže být procesně regulérním způsobem odpraven), konstatován nedostatek soudní pravomoci a byly-li by veškeré výstupy dosavadního řízení anulovány s poukazem na vývoj v náhledu zvláštního senátu na výklad pojmu „spory z veřejnoprávní smlouvy“, k němuž došlo v průběhu řízení o odvolání proti konečnému rozhodnutí prvostupňového soudu. To platí tím spíše, že dokončení projednávání řešeného sporu civilními soudy v souladu s dříve se prosazujícím názorem vrcholných soudů samo o sobě nepřivodí žádnou materiální újmu ve sféře žalované, nýbrž pouze stanoví procesní rámec pro autoritativní posouzení nároku vzneseného předmětnou žalobou, aniž by tím byl artikulován jakýkoli úsudek o jeho důvodnosti nebo byl předurčen způsob řešení dalších případných rozepří mezi účastníky, v nichž již bude pravomoc orgánů veřejné moci zkoumána v duchu usnesení zvláštního senátu č. j. Konf 10/2015-11.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, ze dne 5. 6. 2018


16.07.2018 00:01

Pravomoc soudu ve věci porušení zákazu diskriminace u vojáků z povolání

I. Ve věcech služebního poměru vojáků z povolání vyplývajících z porušení práva na rovné zacházení nebo zákazu diskriminace, je-li vojákem požadován jiný nárok (jiné nároky) než náhrada škody (majetkové újmy), je podle ustanovení § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dána pravomoc soudu.

II. Přijetí antidiskriminačního zákona znamenalo ukončení novelizací ostatních (zvláštních) právních předpisů upravujících rovné zacházení a zákaz diskriminace. Z tohoto důvodu zůstala současná právní úprava této problematiky v poměrech vojáků z povolání, obsažená v ustanoveních § 2 odst. 3 až 6 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, (ve srovnání s právní úpravou obsaženou v antidiskriminačním zákoně) v některých ohledech neúplná a zastaralá. Na straně jedné sice zvlášť upravuje ochranu vojáka před zneužíváním práv a povinností vyplývajících ze služebních vztahů k jeho újmě nebo k ponižování jeho důstojnosti a před postihem či znevýhodněním proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv a nároků vyplývajících ze služebního poměru (srov. § 2 odst. 4 a 6 zákona o vojácích z povolání), a také upravuje navíc určité diskriminační důvody (srov. § 2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání), na straně druhé je však právo vojáka na rovné zacházení a zákaz diskriminace vymezeno neúplně a právní prostředky ochrany před diskriminací nedostatečně. Zákon o vojácích z povolání v ustanovení § 2 odst. 5 poskytuje vojákům prostředky právní ochrany pouze pro případ, že dojde ve služebním vztahu k porušení práv a povinností vyplývajících z rovného zacházení s vojáky nebo k nežádoucímu sexuálnímu chování při výkonu služby; diskriminace zde zmíněna není. Voják se přitom může domáhat jen toho, aby bylo upuštěno od tohoto jednání a aby byly odstraněny důsledky tohoto jednání; právo na přiměřené zadostiučinění a náhradu nemajetkové újmy mu zákon o vojácích z povolání nepřiznává. V tomto směru je proto třeba použít obecnou úpravu obsaženou v antidiskriminačním zákoně, neboť s ohledem na jeho snahu zajistit stejný standard pro všechny oběti nerovného zacházení a diskriminace bez ohledu na to, z jakého důvodu a v jakém z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení § 1 odst. 1 k diskriminaci došlo, není důvod k tomu, aby vojáci z povolání měli nižší míru ochrany než ostatní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5948/2017, ze dne 24. 4. 2018


13.06.2018 00:01

Exekuce pohledávky z bankovního účtu diplomatické mise cizího státu

Z ustanovení § 7 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 7 odst. 4 zákona o mezinárodním právu soukromém je zřejmé, že ve fázi výkonu rozhodnutí je vůči donucovací pravomoci státu chráněn majetek cizího státu, který je používán nebo určen k výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí tohoto státu (majetek sloužící vládním účelům). Mezi takový majetek je nutné zařadit i bankovní účty diplomatické mise cizího státu (pohledávky z těchto účtů), které jsou používány v souvislosti s výkonem funkcí této mise.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 43/2018, ze dne 27. 3. 2018


31.05.2018 00:01

Nepřiměřená délka řízení ve věcech služebního poměru

Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou příslušníkovi ozbrojeného sboru (příp. bývalému příslušníkovi) jako účastníkovi řízení nepřiměřenou délkou řízení ve věcech služebního poměru podle části dvanácté zákona č. 361/2003 Sb. se řídí ustanoveními zákona č. 82/1998 Sb., nároky z této odpovědnosti vyplývající se uplatňují postupem podle uvedeného zákona, příp. i u soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1405/2016, ze dne 21. 3. 2018


14.05.2018 00:01

Interpretace prorogační doložky obsažené v rámcové smlouvě

Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. Vodítkem pro interpretaci jsou zejména znění prorogační doložky, úmysl stran, předpokládaný výlučný efekt prorogační doložky, ale i jakékoliv relevantní ustanovení nařízení Brusel I bis a judikatura Soudního dvora Evropské unie k němu. Pokud tato vodítka nestačí, užije soud taktéž interpretační pravidla podle lex fori.

Obsahuje-li posuzovaná rámcová smlouva prorogační doložku dopadající na „spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní“, musí taková doložka nutně dopadat i na spory vzniklé z jednotlivých realizačních kupních smluv, jejichž uzavření je nezbytné pro naplnění účelu rámcové smlouvy (tedy s ní souvisejících).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3215/2016, ze dne 28. 2. 2018


14.05.2018 00:00

Řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obch. zák.

Rozhodne-li valná hromada akciové společnosti se sídlem v České republice o přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře podle § 183i a násl. obch. zák., je k řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle § 183k obch. zák. dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů podle článku 22 odst. 2 nařízení Brusel I bez ohledu na to, kde má sídlo či bydliště hlavní akcionář.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4403/2014, ze dne 27. 3. 2018


11.04.2018 00:00

Spor o vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy o přenosu elektřiny

K projednání a rozhodnutí sporů o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny uzavřené podle § 50 odst. 4 energetického zákona přijetím plateb ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze dne 23. 1. 2018


16.02.2018 00:02

Pravomoc českých soudů ve vztahu k místnostem diplomatické mise

I. Cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je proti cizímu státu možné práva u soudů jiného státu uplatňovat.

Stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.

II. Místnosti mise podléhají zvláštní ochraně, a to zejména před vniknutím, exekucí či uplatněním jiných donucovacích prostředků. Imunita cizího státu vůči rozhodovací pravomoci přijímajícího státu ve vztahu k místnostem mise však výslovně upravena není. Je proto odůvodněné – s ohledem na vývoj mezinárodního práva - umožnit vést vůči cizím státům ve vztahu k nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích zaručujícími zejména nedotknutelnost místností mise a které nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise. Ochrana místností mise přitom nebude narušena ani v případě rozhodnutí nepříznivého pro cizí stát, neboť bude nadále zakázáno vstupovat do místností mise bez svolení šéfa mise, či podrobit místnosti mise exekuci.

Řízení o zaplacení částky z důvodu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu pro účely diplomatické mise nezasahuje do výkonu funkcí mise a ani není v rozporu s ustanovením čl. 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích upravujícím nedotknutelnost místností mise; není tedy důvod, aby byla v takovém případě omezena možnost domáhat se nároků vůči cizímu státu u českých soudů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, ze dne 6. 12. 2017


10.08.2017 00:02

Vztah rozhodnutí o věcné příslušnosti a rozhodnutí o mezinárodní příslušnosti

Ustanovení § 104a o. s. ř. na rozdíl od § 11 odst. 3 o. s. ř. nepodmiňuje rozhodnutí o věcné příslušnosti předchozím zjištěním mezinárodní příslušnosti českých soudů. Rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. neváže soudy v dalším řízení stran posouzení otázky, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro rozhodnutí sporu.

Nelze tedy přisvědčit názoru, podle kterého rozhodnutí o věcné příslušnosti podle § 104a o. s. ř. „automaticky“ znamená, že soudy České republiky mají ve věci i mezinárodní příslušnost.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5260/2015, ze dne 29. 5. 2017


19.07.2017 00:02

Rozhodování o mezinárodní příslušnosti soudů bez dokazování

Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovaným není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaného. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení, resp. dokazování obecně. Pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování. Soudy nižšího stupně tak postupovaly správně, pokud při posuzování mezinárodní příslušnosti vyšly z dostupných informací předložených oběma stranami bez toho, aby již v tomto stádiu řízení prováděly dokazování postupem dle § 122 odst. 1 o. s. ř.

Nad rámec uvedeného je nezbytné poukázat na skutečnost, že ve smyslu § 114 o. s. ř. podmínky řízení, mezi které se řadí i pravomoc soudů, zkoumá předseda senátu po zahájení řízení, přičemž zákon předpokládá, že soudce bude na základě podané žaloby (návrhu na zahájení řízení) zkoumat podmínky řízení ještě před tím, než přistoupí k dalším přípravným úkonům, tedy než žalovaného (jiné účastníky) vyzve k vyjádření, popř. provede přípravu jednání podle § 114a, 114b nebo 114c. Ani v kontextu vnitrostátního práva tak právní úprava nepředpokládá pro stanovení pravomoci (resp. dalších podmínek řízení) automatické nařízení jednání a dokazování rozhodných skutečností.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, ze dne 25. 4. 2017


11.07.2017 00:01

Přidělení incidenčního sporu jinému soudci

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k výkladu § 42 zákona o soudech a soudcích se podává, že přidělení věci do jiného soudního oddělení brání (zásadně) skutečnost, že ve věci již byl (soudcem, jemuž byla věc dle rozvrhu práce původně přidělena) učiněn úkon.

Uvedené závěry se přitom prosadí i při výkladu § 160 odst. 2 insolvenčního zákona. Jinými slovy, předseda insolvenčního soudu zásadně nemůže incidenční spor přidělit jinému soudci téhož soudu podle citovaného ustanovení tehdy, byl-li ve věci učiněn úkon. Přikáže-li předseda insolvenčního soudu incidenční spor v rozporu s uvedeným požadavkem, a projedná-li a rozhodne věc takto nově určený soudce, platí, že věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený insolvenční soud a tedy, že v řízení před insolvenčním soudem byl účastníkům řízení (incidenčního sporu) odňat zákonný soudce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 28/2016, ze dne 30. 3. 2017


10.05.2017 00:02

Námitka mezinárodní nepříslušnosti dle čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Odpor proti platebnímu rozkazu, byť by v něm žalovaný uplatnil věcnou obranu proti žalovanému nároku, nelze považovat za „účast žalovaného na řízení“ ve smyslu čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2784/2016, ze dne 28. 2. 2017


< strana 1 / 11 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů