// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost

Soudní pravomoc a příslušnost

05.08.2020 00:01

Mezinárodní příslušnost podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis

I. Nařízení Brusel I bis neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště, ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou úpravy přijaté v citovaném ustanovení je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou, jeho výklad proto má být prováděn „extenzivně směrem ke spotřebiteli“.

Uvedené ovšem neznamená, že by ochrana poskytovaná spotřebitelům byla absolutní. Pro účely aplikovatelnosti čl. 17 odst. 1 písm. c) musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště. K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků.

Zároveň je třeba podotknout, že pojem zaměřování ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zahrnuje a nahrazuje dříve užívané pojmy „zvláštní nabídka“ a „reklama“ a vztahuje se, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele.

II. V projednávané věci z obsahu webových stránek skupiny, ve které žalovaná ke dni uzavření předmětné zákaznické smlouvy působila, vyplývalo, že skupina se prezentuje jako „globální leader v oblasti online obchodování“. Obchodování na kapitálových trzích, včetně mezinárodního trhu FOREX, má přitom zřetelně mezinárodní povahu. V sekci kontakty bylo uvedeno telefonní spojení s žalovanou ve formě s mezinárodní předvolbou Velké Británie, použitelné však pro celou oblast EMEA (Evropa, Blízký východ a Afrika). Webová stránka propagující činnost žalované používala neutrální doménu „.com“. Žalovaná byla v době uzavření zákaznické smlouvy se žalobkyní evidována u ČNB podle § 25 ZPKT jako zahraniční obchodník s cennými papíry, který poskytuje investiční služby v České republice.

Z uvedených skutečností, které v rozhodné době vyplývaly též z prezentace v rámci internetových stránek žalované a z její celkové činnosti, lze bez rozumných pochybností dovodit, že žalovaná v době uzavření zákaznické smlouvy zaměřovala svoji podnikatelskou činnost rovněž na Českou republiku. Jelikož žalobkyně uzavřela zákaznickou smlouvu jako spotřebitelka a zákaznická smlouva spadala do rozsahu zaměřované činnosti, určí se mezinárodní příslušnost podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro spotřebitelské smlouvy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, ze dne 26. 5. 2020


27.07.2020 00:01

Založení příslušnosti dle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis

Ustanoví-li soud žalovanému, jehož pobyt není znám, procesního opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř., nelze z věcného vyjádření ustanoveného opatrovníka k žalobě dovozovat, že se žalovaný účastní řízení ve smyslu článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 12/2019, ze dne 15. 4. 2020


08.07.2020 00:01

Příslušnost ve sporu mezi jednatelem a společností dle nařízení Brusel I bis

I. Smluvní vztah mezi členem statutárního orgánu a společností zásadně nenaplňuje znaky individuální pracovní smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis a nevztahuje se na něj jurisdikční ochrana dle článků 20 až 23 tohoto nařízení.

V poměrech projednávané věci se tak na vztah mezi žalobcem, v postavení jednatele společnosti s ručením omezeným, a společností úprava výlučné příslušnosti podle článku 22 nařízení Brusel I bis – i za existence smlouvy o výkonu funkce s odkazem na pracovněprávní předpisy – neuplatní.

II. Žaloba společnosti proti jejímu bývalému jednateli z důvodu údajného neplnění povinnosti řádně vykonávat funkci, která je mu uložena právem obchodních korporací, spadá pod pojem „nároky ze smlouvy“ ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I (článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3456/2019, ze dne 15. 4. 2020


11.06.2020 00:02

Neoprávněný zásah do osobnostních práv projevem v Poslanecké sněmovně

Projev poslance směřující vůči jinému poslanci na půdě Poslanecké sněmovny může vyvolat nejen následky disciplinární, spočívající v projednání věci a případném uložení sankce disciplinární komisí Poslanecké sněmovny, ale při zásahu do osobnostních práv může vyvolat též následky soukromoprávní, tedy založit oprávnění dotčené osoby domáhat se, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek a za podmínek uvedených v § 2956 o. z. též aby bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění. Pravomoc soudů k projednání sporů na ochranu osobnosti poslance, do níž bylo neoprávněně zasaženo projevem jiného poslance v Poslanecké sněmovně parlamentu, není zvláštním zákonem vyloučena, proto je soud v této věci pravomocný podle § 7 odst. 1 o. s. ř., a nejsou zde tedy podmínky pro zastavení řízení a postoupení věci mandátovému a imunitnímu výboru Poslanecké sněmovny s odkazem na § 104 odst. 1 o. s. ř.

Za projev v parlamentu, jímž zasáhne do osobnostních práv jiného člověka, tedy odpovídá poslanec (senátor) jako každý občan podle občanského zákoníku; zasáhne-li takovým projevem do osobnostních práv jiného poslance (senátora), bude navíc moci za splnění podmínek ustanovení jednacího řádu být veden k pořádku a postižen rovněž disciplinárním orgánem příslušné komory.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2386/2019, ze dne 15. 4. 2020


15.04.2020 00:00

Nahrazení vůle při uzavírání dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů

Úprava § 8 odst. 3 ZVK účinná od 1. 1. 2014 již neobsahuje ustanovení, podle něhož v případech, kdy nedošlo k písemné dohodě mezi vlastníky vodovodů provozně souvisejících, rozhodlo o úpravě vzájemných práv a povinností Ministerstvo zemědělství. Se zřetelem k tomu, že jde o dohody, jejichž předmětem je úprava vzájemných vztahů vlastníků vodovodů provozně souvisejících ryze soukromoprávního charakteru, lze s přihlédnutím k § 12 o. z. dovodit, že řešení případných sporů z toho vyplývajících bude náležet do pravomoci soudu. V případě neexistence dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů rozhodne o žalobě o nahrazení vůle k uzavření takové dohody soud. O bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů, rozhodne Ministerstvo zemědělství.

Nedohodnou-li se vlastníci provozně souvisejících vodovodů v souvislosti se sjednáváním dohody uzavírané podle § 8 odst. 3 ve spojení s odst. 15 ZVK na „množství předané pitné vody“, byť z důvodu, že mezi nimi nedošlo k dohodě o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, pak pouze ohledně těchto bilančních nároků rozhodne Ministerstvo zemědělství. To jako správní orgán podle stávající úpravy však nemá pravomoc rozhodovat o úpravě práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících vodovodů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4239/2018, ze dne 22. 1. 2020


12.03.2020 00:01

Pojem „spotřebitel“ ve věci investičních nástrojů dle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis

Co se týče otázky, zda může určitá osoba pozbýt postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, má-li v oblasti, do níž spadá smlouva, kterou uzavřela, takové znalosti a odbornost, jaké má žalobkyně v oblasti rozdílových smluv ve věci v původním řízení, SDEU uvedl, že k tomu, aby mohlo být určité osobě toto postavení přiznáno, postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné další podmínky.

Dále SDEU upřesnil, že aktivní jednání určité osoby na trhu FOREX, kdy tato osoba zadává příkazy prostřednictvím brokerské společnosti, a v důsledku toho zůstává odpovědnou za výnos svých investic, je jako takové bez vlivu na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nepožaduje, aby spotřebitel v rámci smlouvy uzavřené pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, jednal určitým konkrétním způsobem.

Postavení určité osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39 jako takové v zásadě nemá vliv na kvalifikaci této osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3918/2017, ze dne 26. 11. 2019


19.12.2019 00:01

Vedlejší účastenství zástavního věřitele v incidenčním sporu

Zástavní věřitel, jemuž dal zástavní a osobní dlužník do zástavy svou pohledávku za insolvenčním dlužníkem, přihlášenou do insolvenčního řízení, má ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř. právní zájem na výsledku incidenčního sporu, v němž se insolvenční správce domáhá určení, že přihlášený věřitel (zástavní a osobní dlužník) takovou pohledávku vůči insolvenčnímu dlužníku nemá.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 104/2019, ze dne 30. 9. 2019


19.12.2019 00:00

Posouzení mezinárodní příslušnosti

Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanými není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaných. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení, resp. dokazování obecně, pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování.

Odvolací soud proto v dané věci měl při svém posuzování vycházet ze všech dostupných informací předložených oběma stranami a přihlédnout tak i k námitce žalované stran existence prorogační dohody. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení mezinárodní příslušnosti neúplné a tudíž nesprávné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5120/2017, ze dne 26. 9. 2019


02.12.2019 00:02

K pravomoci soudů rozhodovat o návrhu na „umožnění eutanazie“

Podává-li se z žaloby, že žalobce není spokojen s postupem různých státních orgánů ve vztahu k němu, nechce v takové společnosti žít, a proto žádá o „umožnění eutanazie“, je i z takto kusého vymezení žalobního požadavku nepochybné, že se žalobce domáhá zásahu do své osobní integrity, tedy soukromoprávního nároku. Jelikož není žádný orgán zákonem povolaný rozhodovat o „umožnění eutanazie“, je nutno ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř. uzavřít, že takto v občanském soudním řízení uplatněný nárok soud projedná.

Z hlediska posouzení pravomoci je nepodstatné, zda je žaloba, tak jak byla podána, projednatelná, neboť případná neurčitost žaloby nic nemění na žalobním žádání, pokud bylo vyjádřeno alespoň natolik srozumitelně, aby z něj bylo seznatelné, že spadá do oblasti soukromého práva. Otázku projednatelnosti žaloby soud řeší až v průběhu řízení podle příslušných procesních ustanovení.

Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, že se žalobce zřejmě domáhá něčeho, co náš právní řád nepřipouští a je-li realizováno, trestá. Hodnocením toho, zda je uplatněný nárok po právu, zda mu lze vyhovět, se totiž soud zabývá až při řešení věci samé. To, že uplatněnému nároku nelze vyhovět, se nemůže projevit v tom, že nebude vůbec projednán, ale v tom, že bude žaloba zamítnuta.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1262/2019, ze dne 29. 8. 2019


29.11.2019 00:02

SDEU: Příslušný soud ve věci náhrad v letecké dopravě

1) Článek 7 bod 1, článek 67 a čl. 71 odst. 1 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, jakož i článek 33 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999 a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2001/539/ES ze dne 5. dubna 2001, musí být vykládány v tom smyslu, že soud členského státu, kterému byla předložena žaloba domáhající se paušálních a jednotných nároků stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, a současně náhrady další škody, která patří do oblasti působnosti této úmluvy, musí posoudit svou příslušnost stran první části návrhu s ohledem na čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 a stran druhé části návrhu s ohledem na článek 33 uvedené úmluvy.

2) Článek 33 odst. 1 Úmluvy o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu, uzavřené v Montrealu dne 28. května 1999, musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely žalob na náhradu škody, které patří do oblasti působnosti uvedené úmluvy, upravuje nejen rozdělení soudní příslušnosti mezi smluvní státy této úmluvy, nýbrž i rozdělení místní příslušnosti mezi soudy každého z těchto států.

rozsudek Soudního dvora Evropské unie (prvního senátu) ve věci C-213/18, ze dne 7. 11. 2019


07.11.2019 00:01

Pravidla mezinárodní příslušnosti dle Luganské úmluvy II

I. Pro výklad pravidel mezinárodní příslušnosti soudů obsažených v Luganské úmluvě II je plně použitelná judikatura Soudního dvora Evropské unie přijatá při výkladu Bruselské úmluvy, nařízení Brusel I a nařízení Brusel I bis.

II. Jde-li o otázku vztahu mezi čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II, podává se odpověď zcela jednoznačně jak z jejich znění (v obou případech jde o příslušnost na výběr danou), tak i z ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie, podle níž je možné založit příslušnost podle čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I též vůči více žalovaným majícím bydliště v různých členských, resp. smluvních státech, je-li právním základem žaloby deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost žalovaných. Hraničním určovatelem je místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož čl. 5 odst. 3 a čl. 6 odst. 1 Luganské úmluvy II představují dvě samostatná a na sobě nezávislá pravidla pro určení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů států vázaných úmluvou, je tudíž správný.

III. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním v rozporu s dobrými mravy, popř. na základě nicotného usnesení valné hromady (tedy jinak než z neplatné smlouvy či ze smlouvy, která zanikla), spadá pod pojem „deliktní či kvazideliktní odpovědnost“, užitý v čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II. Totéž platí pro nárok z titulu náhrady škody způsobené porušením povinností ovládající osoby a pro nárok z titulu zákonného ručení člena statutárního orgánu ovládající osoby dle § 66a odst. 15 obch. zák.

Podle výkladu přijatého Soudním dvorem Evropské unie totiž věci týkající se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II zahrnují veškeré nároky, které směřují k uplatnění odpovědnosti (largo sensu) žalovaného a které nesouvisí se smlouvou nebo se smluvními nároky ve smyslu čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

IV. Jde-li o definici místa, kde došlo ke škodné události, tato se vztahuje k místu, kde došlo ke škodě, a zároveň k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ, takže žalovaný může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho či druhého místa.

Jakkoliv z pohledu určení místa, kde došlo ke škodě, není v případě finanční ztráty, která se projeví přímo na bankovním účtu žalobce, zásadně relevantní místo, kde je tento účet veden, je-li újma důsledkem protiprávního jednání, k němuž došlo v jiném členském státě, v projednávané věci (řízení o nároku akciové společnosti vůči ovládajícím osobám - bývalému jedinému akcionáři a bývalému členovi představenstva z titulu bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za škodu) se o takovou situaci nejedná. Za relevantní pro určení místa, kde došlo ke škodě ve smyslu čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II, zde lze zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané žalující společností, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi.

V. Soud příslušný projednat a rozhodnout věc týkající se deliktu či kvazideliktu (tedy příslušný podle čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II) ji nemůže posoudit z jiného právního důvodu, např. jako nárok ze smlouvy, není-li současně soudem příslušným i podle čl. 5 odst. 1 Luganské úmluvy II.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017. ze dne 28. 8. 2019


07.11.2019 00:00

Pravomoc soudu v řízení o nároku z titulu práva na ochranu cti a vážnosti

Pro posouzení, zda je v projednávané věci dána pravomoc soudu, je rozhodující charakter právního vztahu, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je nepřípustné občanskoprávní žalobou revidovat skutkové a právní závěry učiněné příslušnými orgány v rámci řízení o udělení státního občanství. Jestliže se však žalobce v posuzované věci domáhá určení, že není osobou s vlastnostmi, které zákon označuje jako důvod pro neudělení státního občanství České republiky, aniž by usiloval o přezkum správních rozhodnutí, jde o řízení o nároku uplatňovaném z titulu práva žalobce na ochranu osobnosti (cti a vážnosti), do něhož mělo být zasaženo odůvodněním rozhodnutí správních orgánů, tedy o nároku nepochybně plynoucím z poměrů soukromého práva, o němž přísluší rozhodovat soudu v občanském soudním řízení podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Odpovídajícím procesním postupem v případě neopodstatněnosti takového nároku nemůže být zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4019/2018, ze dne 25. 7. 2019


25.10.2019 00:02

SDEU: Příslušnost ve věci rozvodu týkajícího se nezletilého

1) Článek 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je návrh na rozvod podán k soudu členského státu, jehož jsou oba manželé státními příslušníky, ačkoli místo jejich obvyklého bydliště se nachází v jiném členském státě, je tento soud příslušný rozhodnout o daném návrhu na základě písmene b) uvedeného ustanovení. Souhlas žalovaného není vyžadován, a není tedy nutné přezkoumávat otázku, zda nevznesení námitky nepříslušnosti žalovaným představuje implicitní souhlas s příslušností daného soudu.

2) Článek 3 odst. 1 a článek 17 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány v tom smyslu, že v situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, okolnost, že manželský pár, jehož rozvod je navrhován, má nezletilé dítě, není relevantní pro určení soudu příslušného rozhodnout o návrhu na rozvod. Soud členského státu, jehož jsou manželé státními příslušníky a kterému žalobce podal návrh, je podle čl. 3 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení příslušný o návrhu rozhodnout, a nemůže tedy vznést námitku mezinárodní nepříslušnosti, a to ani v případě neexistence dohody účastníků řízení v tomto ohledu.

3) Článek 12 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je soud členského státu, jehož jsou oba manželé státními příslušníky a kterému žalobce podal návrh na rozvod, příslušný ve věci rozvodu na základě čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003, nelze podmínku týkající se přijetí příslušnosti stanovená v čl. 12 odst. 1 písm. b) považovat za splněnou, jelikož předmětem řízení není rodičovská zodpovědnost a žalovaný se nevyjádřil. V takové situaci soud, kterému byl předložen návrh a který je příslušný rozhodnout o rozvodu manželství, není – podle uvedeného čl. 12 odst. 1 písm. b) a čl. 3 písm. d) nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností – příslušný rozhodnout o otázkách týkajících se rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti vůči dotčenému dítěti.

4) Pojem „rodičovská zodpovědnost“ ve smyslu nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje rozhodnutí týkající se zvláště práva péče o dítě a bydliště dítěte, ale nezahrnuje příspěvek rodičů na výživu a výchovu dítěte, který spadá pod pojem „vyživovací povinnost“ a do oblasti působnosti nařízení č. 4/2009.

usnesení Soudního dvora Evropské unie (osmého senátu) ve věci C‑759/18, ze dne 3. října 2019


05.09.2019 00:02

Mezinárodní příslušnost v případě nároku z individuální pracovní smlouvy

I. Nároky z porušení smlouvy, ať již jde o náhradu škody vzniklé v souvislosti se smlouvou nebo o povinnost hradit úroky z prodlení vzniklé z důvodu opožděně poskytnutého plnění, které má základ ve smlouvě, je třeba kvalifikovat jako nároky ve věcech týkající se smlouvy ve smyslu nařízení Brusel I bis.

Samostatně uplatněný nárok na zaplacení úroku z prodlení z pohledávky na náhradu újmy na zdraví, vzniklé zaměstnanci při výkonu práce tak je nárokem z individuální pracovní smlouvy ve smyslu čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis a je na něj použitelné ustanovení článku 21 nařízení.

II. Úprava mezinárodní příslušnosti v kapitole II, oddílu V nařízení Brusel I bis, do kterého spadají články 20 až 23 tohoto nařízení, je úpravou komplexní a taxativní. To plyne ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který připouští výjimku z aplikace v daném oddílu uvedených pravidel jen ve vztahu k článkům 6 (u žalovaného s bydlištěm mimo Evropskou unii, pokud nejde o výjimku dle článku 20 odst. 2), čl. 7 bod 5 (jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny) a v případě žalob podaných proti zaměstnavateli čl. 8 bod 1 (je-li žalováno více osob společně, pro případ žaloby o záruku nebo intervenční žaloby, vzájemné žaloby a ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároku ze smlouvy, kde žaloba může být spojena s žalobou týkající se věcných práv k nemovitostem proti témuž žalovanému). Z uvedeného plyne, že v případě nároku z individuální pracovní smlouvy nemůže být mezinárodní příslušnost českých soudů posouzena podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4402/2017, ze dne 20. 6. 2019


05.09.2019 00:01

Smlouva o dodání zboží podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis

V případě tisku knih představuje dodání textu knihy v datovém souboru spíše individualizaci a přesnou specifikaci zboží než dodání podstatné části materiálů nutných pro jejich výrobu a zhotovení. Jestliže tyto materiály (papír, barvy, vazbu či obal) naopak poskytl prodávající, lze smlouvu mezi stranami charakterizovat ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako smlouvu o dodání zboží, nikoli poskytnutí služby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3098/2018, ze dne 20. 6. 2019


22.07.2019 00:01

Rozhodování sporu o nároku pracujícího odsouzeného z pracovní činnosti

Nároky pracujícího odsouzeného vyplývající z pracovní činnosti vykonávané v rámci výkonu trestu odnětí svobody nejsou soukromoprávní povahy; případný spor o takový nárok nemají pravomoc rozhodovat soudy v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 846/2019, ze dne 29. 4. 2019


20.06.2019 00:02

Rozhodování spotřebitelských sporů v oblasti poštovních smluv

Rozhodování spotřebitelských sporů v oblasti poštovních smluv náleží od 1. 1. 2013 na základě zákona č. 221/2012 Sb., o poštovních službách, Českému telekomunikačnímu úřadu, nikoli soudu.

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 27 Cdo 3554/2017 vyložil, že náhradu škody způsobené provozovatelem poštovních služeb podle § 13 odst. 1 zákona lze odesilateli či příjemci zásilky přiznat, s ohledem na výlučnou pravomoc Českého telekomunikačního úřadu, pouze ve včas zahájeném námitkovém řízení podle § 6a zákona. Soudní ochrana takových nároků je pak zajištěna prostřednictvím řízení podle části páté o. s. ř.

Dovolací soud nemá důvod se od shora uvedených závěrů odchýlit ani v této projednávané věci, v níž žalobce požaduje náhradu škody vzniklé ztrátou poštovní zásilky. I v této věci se jedná o právo vyplývající z poštovní smlouvy ve smyslu § 6a odst. 2 věty druhé.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1089/2018, ze dne 26. 3. 2019


29.05.2019 00:02

Použitelnost pravidel mezinárodní příslušnosti v Montrealské úmluvě

V řízení o nároku na paušální náhradu v případě zmeškaného letu podle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 nelze aplikovat pravidla mezinárodní příslušnosti upravená v Montrealské úmluvě.

Nárok vycházející z čl. 7 nařízení č. 261/2004 představuje nárok, který je nezávislý na náhradě škody v rámci čl. 19 Montrealské úmluvy. Nároky založené na dotčených ustanoveních nařízení č. 261/2004 a nároky založené na Montrealské úmluvě se tak řídí dvěma odlišnými právními rámci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2473/2018, ze dne 21. 3. 2019


16.05.2019 00:01

Povaha a závaznost rozhodnutí o zamítnutí námitky nedostatku pravomoci

Již gramatické znění § 103 o. s. ř. vede k výkladu, že jeho smyslem je stanovit, že se činnost soudu ve vztahu ke zkoumání podmínek řízení zpravidla nevyčerpává jediným posouzením, ale že otázka existence podmínek řízení může být během řízení nastolena opakovaně. Povinnost přihlédnout k tomu, zda je podmínka řízení splněna, je tedy třeba chápat ve smyslu, že soud, pakliže má ve věci samé rozhodovat, nemůže odhlédnout od nedostatků podmínek řízení. Uvedená možnost opětovného zkoumání podmínek řízení zachovává schopnost soudů vyvarovat se vydání rozhodnutí zatížených vážnou procesní vadou, neboť jim umožňuje kdykoliv až do případného konečného rozhodnutí znovu zvážit podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci samé.

Vazba § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. nesměřuje k tomu, aby otázka pravomoci soudu byla definitivně vyřešena jiným rozhodnutím, než kterým se řízení končí, ledaže právní předpis stanoví postup vedoucí k závaznému vyřešení takové otázky.

Dovolací soud neshledává důvod klást soudům překážku v tom, aby v případě, že je vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, o zamítnutí námitky rozhodovaly usnesením. Vzhledem ke skutečnosti, že takové rozhodnutí nenabývá závaznosti, spočívá jeho smysl v informování účastníka o vyřízení (zamítnutí) námitky, o důvodech vedoucích k uvedenému vyřízení, a dalším pokračování v řízení. Jelikož otázka bude moci být opětovně nastolena a přehodnocena, a to až do vydání konečného rozhodnutí, je neúčelné vést řízení o opravných prostředcích proti výše zvažovanému usnesení, které je v tomto ohledu třeba pokládat za srovnatelné s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Neodklizení rozhodnutí nemůže účastníkům přivodit žádné nepříznivé důsledky, a proto je-li proti němu podáno odvolání, odvolací soud jej odmítne podle § 218 písm. c) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3853/2017, ze dne 5. 3. 2019


16.05.2019 00:00

Spor o náhradu újmy způsobené v řízení dle zák. č. 361/2003 Sb.

Soudy rozhodující v občanském soudním řízení nemají pravomoc projednat a rozhodnout spor o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené v řízení o jednání, které má znaky přestupku, vedeném podle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3853/2017, ze dne 5. 3. 2019


< strana 1 / 12 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů