// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 13.11.2023
Čestné prohlášení jako důkaz v občanském soudním řízení
Důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.
Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely).
Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3197/2022, ze dne 27. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 126 o. s. ř.
§ 131 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
II. Dovolání a vyjádření k němu
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatel napadené rozhodnutí za nesprávné, nedostatečně odůvodněné a vycházející z nepochopení vztahů mezi účastníky sporu a složitelem v návaznosti na trestní řízení a další „civilní“ řízení, která řešila obdobné otázky jako okresní soud v tomto řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval většinou odvolacích námitek, ani nepřihlédl k jiným rozhodnutím „orgánů veřejné moci“, na která dovolatel odkazoval.
20. Dovolatel míní, že napadené rozhodnutí je nejen nepřezkoumatelné, ale také odporuje ustanovení § 13 o. z.
21. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dovozuje dovolatel z toho, že oba soudy se nezabývaly skutečnostmi řešenými v jiných řízeních, totiž tím, že k převodu obchodního závodu dovolatele na žalobce došlo trestným činem kvalifikovaným jako zneužití postavení v obchodním styku. Závěrem, že posouzení jednání bývalého jednatele dovolatele jako nekalosoutěžního nebo nepoctivého přesahuje rámec tohoto řízení, se odvolací soud dopustil (podle dovolatele) „odmítnutí spravedlnosti“, aniž vysvětlil, proč ignoruje „pravomocná posouzení týchž otázek“.
22. Oba soudy ignorovaly (namítá dovolatel), že žalobce v důsledku protiprávního jednání J. Z. (a dalších osob stíhaných spolu s ním), na základě neplatné nájemní a konsignační smlouvy po určitou velmi krátkou dobu měl neoprávněně v držbě průmyslový areál dovolatele a jeho výrobní prostředky a ony osoby se snažily odklonit zisk ze zakázek dovolatele k žalobci (a bezdůvodně se tak obohatit na úkor dovolatele).
23. Předmětem solučního řízení by tak nemělo být (pouze) posouzení otázky, který ze subjektů uplatňujících nárok na prostředky složené v úschově má se složitelem platně uzavřenou smlouvu (takovou smlouvu má se složitelem ostatně uzavřenou i dovolatel), ale právě to, kterému z těchto subjektů náleží plnění dle hmotného práva. Následně dovolatel dovozuje, že odvolací soud aplikoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2304/2019 (z nějž dovolatel cituje) opačně jeho celkovému vyznění. Z tohoto rozhodnutí totiž nevyplývá, že by pro rozhodnutí o věci mělo být významné pouze to, na základě které rámcové smlouvy bylo poskytnuto plnění; podstatné bylo především to, komu svědčilo vlastnické právo k poskytnutému plnění a kdo má tedy za plnění dostat úplatu složenou do úschovy. Bylo-li z majetku dovolatele, s nímž po právu nebyl oprávněn disponovat nikdo jiný, prostřednictvím výrobních prostředků a nákladního vozidla dovolatele poskytnuto plnění složiteli, pak je právně nepřijatelné, aby úhradu za toto plnění obdržel kdokoliv jiný než právě dovolatel.
24. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkami, že rámcová smlouva č. 1:
[1] Je neplatná:
1) jelikož není zřejmé, kdo a kdy ji podepsal za složitele,
2) pro nemožnost plnění, jelikož žalobce nebyl vlastníkem vozidla, jehož prostřednictvím byla provedena přeprava.
[2] Je absolutně neplatná:
1) pro porušení předběžného opatření; odvolací soud odmítnutím svědecké výpovědi jednatelů složitele upřel dovolateli možnost vést dokazování nejen k otázce, kdo smlouvu uzavřel za složitele, ale též k otázce, kdy se tak stalo; jestliže se tak (totiž) stalo kdykoli po 5. únoru 2019, pak je smlouva (samozřejmě) absolutně neplatná, neboť se příčí pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2019, sp. zn. 46 Nc 5001/2018;
2) pro omyl na straně složitele; závěrem, že neplatnost rámcové smlouvy č. 1 pro omyl může namítat pouze složitel, odvolací soud pomíjí, že osoba, která byla uvedena v omyl, nemusí být totožná s osobou poškozenou podvodným jednáním. Je-li uzavření rámcové smlouvy č. 1 trestným činem, pak jde o absolutní neplatnost ve smyslu ustanovení § 588 o. z., jelikož jde o jednání, které odporuje dobrým mravům, zákonu a navíc zjevně narušuje veřejný pořádek. R 70/2011 na danou věc nedopadá.
25. Odvolací soud se také vůbec nezabýval tím, kdo předmětné plnění fakticky poskytl (respektive kdo po právu disponoval výrobním areálem, výrobními prostředky a vozidlem). Odvolací soud zřejmě vycházel z toho, že nájemní smlouva, kterou si žalobce vozidlo pronajal, je platná, ačkoli různé orgány veřejné moci již dospěly k závěru, že tomu tak není [k čemuž dovolatel odkazuje (v návaznosti na plnou moc vystavenou J. Z. M. Z.) na (dovoláním konkretizované) závěry trestní obžaloby, usnesení o zahájení trestního stíhání, rozhodnutí krajského státního zástupce, rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 5 C 9/2020-433, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 14 Cmo 28/2019, usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. června 2019, sp. zn. 7 C 298/2018, usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. března 2019, č. j. 9 C 14/2019-64, usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 22. srpna 2019, č. j. 9 C 14/2019-116, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2020, č. j. 10 Co 3/2019-279, a na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 15 C 215/2020].
26. Dovolatel dále s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1493/2006 (jde o rozsudek ze dne 17. května 2007) dovozuje, že okresní soud porušil projednací zásadu, když si poté, co vyvstaly pochybnosti o tom, zda a kdy byla uzavřena rámcová smlouva č. 1, sám (bez důkazních návrhů stran) vyžádal písemná prohlášení jednatele žalobce (J. B.) a jednatele složitele Ing. J. Ž. (dále jen „J. Ž.“); odvolací soud pak nezjednal nápravu (pominul, že v době jeho rozhodování již neplatila žádná „covidová opatření“ bránící výslechu jmenovaných). J. B. je nadto trestně stíhán a jakékoli jeho prohlášení bez zákonného poučení je nevěrohodné. Písemnými prohlášeními pak nelze nahradit svědecké výpovědi.
27. Podáním datovaným 8. prosince 2022 pak dovolatel dovolání doplnil o argumentaci týkající se:
[1] přesahu napadeného rozhodnutí do dalších řízení,
[2] ignorování argumentace k nekalé soutěži soudy,
[3] zaměnitelnosti obchodní firmy a zneužití ochranné známky,
[4] dalšího trestního stíhání představitelů žalobce,
[5] protiprávního základu nároku žalobce.
28. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, maje za to, že nevymezuje, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
III. Přípustnost dovolání
29. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
30. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek (týkajícím se míry zkoumání sporných otázek ve vazbě na osobu složitele) jde o věc dovolacím soudem ve všech souvislostech neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
31. Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že dále se již nebude zabývat obsahem podání z 8. prosince 2022, jímž dovolatel dovolání doplnil. S přihlédnutím k ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. totiž lze přikročit ke kvalitativní změně dovolacího důvodu (i ve formě doplnění nové argumentace v rámci téhož dovolacího důvodu) jen do uplynutí lhůty k podání dovolání; srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněného pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. Poměřováno tím, že napadené rozhodnutí bylo doručeno dovolateli 30. srpna 2022, je argumentace obsažená v podání z 8. prosince 2022 uplatněna opožděně a pro výsledek dovolacího řízení tudíž právně bezcenná.
K vadám řízení
32. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
33. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval tím, zda řízení je postiženo vadami namítanými dovolatelem (tím, zda okresní soud porušil projednací zásadu, zda měli být vyslechnuti J. B. a J. Ž., a tím, zda napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné).
34. Pro účely prověření namítaných vad řízení je významné, že oba soudy vyšly pro účely právního posouzení věci z následujících skutkových zjištění:
[1] Ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 14 Sd 33/2019 podal složitel dne 24. května 2019 návrh na přijetí částky 116.311 Kč do úschovy ve prospěch žalobce a dovolatele. Návrh odůvodnil tím, že na základě jeho objednávky byla v dubnu 2019 provedena přeprava čerstvého betonu. Dodávky betonu objednával složitel v minulosti na základě smlouvy o přepravě ze dne 3. ledna 2006 (dále též jen „rámcová smlouva č. 2“) a posléze na základě rámcové smlouvy č. 1. Objednávky činil u stejných osob (pokládaje je za zaměstnance žalobce). Faktury za dodávku plnění v dubnu 2019 mu však vystavili jak žalobce, tak dovolatel, přičemž dovolatel zpochybnil platnost „právních úkonů“ žalobce, takže složitel nebyl schopen spolehlivě určit, kdo je jeho věřitelem.
[2] Podle rámcové smlouvy č. 1, uzavřené mezi žalobcem a složitelem, datované 22. ledna 2019, bylo jejím předmětem zajištění přepravy nákladů, převážně betonových směsí, určených objednatelem (složitelem), prostřednictvím uzavírání jednotlivých dílčích smluv. Žalobce se ve smlouvě zavázal, že za použití dopravních prostředků, jejichž je vlastníkem nebo oprávněným uživatelem, náklad přepraví podle požadavků objednatele. Šlo o smlouvu uzavřenou na dobu určitou (do 31. prosince 2019) s možností prolongace za podmínek určených v článku VII. odst. 2.
[3] Dle rámcové smlouvy č. 2, uzavřené mezi dovolatelem a složitelem, datované 3. ledna 2006, bylo jejím předmětem (mimo jiné) zajištění dopravy čerstvého betonu. Šlo o smlouvu uzavřenou na dobu 1 roku, s možností prolongace.
[4] Podle čestného prohlášení tehdejšího jednatele žalobce (J. B.) ze dne 9. dubna 2021 rámcovou smlouvu č. 1 podepsal jako jednatel žalobce a má ji za platnou. Dopravu betonu pro složitele provedl (též) v lednu až březnu 2019 (a složitel zaplatil částky 22.330,72 Kč, 27.594,78 Kč a 136.028 Kč. Pouze přeprava za duben 2019 nebyla uhrazena.
[5] Dle čestného prohlášení tehdejšího jednatele složitele (J. Ž.) ze dne 12. dubna 2021 měl složitel za to, že objednané plnění mu poskytl žalobce (který převzal provoz původního dopravce – žalovaného) na základě rámcové smlouvy č. 1.
35. Z obsahu spisu se přitom podává, že:
[1] Při prvním jednání, jež se konalo 11. listopadu 2019 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 30-31), provedl okresní soud důkaz listinami (č. l. 9-11) ze spisu okresního soudu sp. zn. 9 C 218/2019, listinami ze spisu okresního soudu sp. zn. 14 Sd 33/2019, rámcovými smlouvami č. 1 a 2, vyrozuměním o neplatnosti pracovní smlouvy P. Š. ze dne 14. ledna 2019, a dopisem ze dne 12. srpna 2018.
[2] Podle referátu ze dne 17. března 2021 (č. l. 154) soudkyně okresního soudu, která vedla dané řízení, s odvoláním na „covidová opatření“ představovaná doporučením Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. března 2021, č. j. MSP-2/2021-SDJ-SP/6 (platným od 15. března 2021) [dále jen „doporučení Ministerstva spravedlnosti z 11. března 2021“], a usnesením vlády České republiky ze dne 26. února 2021, č. 216 (dále jen „usnesení vlády z 26. února 2021“), vyžádala od J. B. a J. Ž. čestná prohlášení k otázkám, které jim v žádosti položila.
[3] Při jednání, jež se konalo 19. července 2021 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 174-176), provedl okresní soud (kromě důkazu rámcovými smlouvami č. 1 a 2, spisem okresního soudu sp. zn. 14 Sd 33/2019, a čestnými prohlášeními J. B. a J. Ž.) důkaz (ať již přečtením, nebo předložením k nahlédnutí; srov. § 129 odst. 1 o. s. ř.) řadou dalších listin, jež se nacházejí na č. l. 34 až 42, 44 až 55, 65 až 74, 81 až 83, 89 až 97, 99 až 104, 110 až 117, 118 až 120, 123 až 135, 147 až 153, a 171 spisu, jakož i důkaz usneseními Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. března 2019, č. j. 9 C 14/2019-64, ze dne 22. srpna 2019, č. j. 9 C 14/2019-116, a ze dne 5. června 2019, č. j. 7 C 298/2018-98, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019, sp. zn. 14 Cmo 28/2019, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. dubna 2020, č. j. 10 Co 3/2019, 10 Co 108/2020-279, usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 27. ledna 2020, č. j. KRPP 8791 275/TČ 2019-030080, a usnesením Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 15. dubna 2020, č. j. 1 KZV3/2020-54 (srov. opět protokol o tomto jednání, č. l. 174-176).
[4] Poté, co při jednání konaném 19. července 2021 četl okresní soud k důkazu obě vyžádaná čestná prohlášení (založená na č. l. 155 a 157 spisu), navrhl přítomný zástupce dovolatele s procesní plnou mocí, aby „s ohledem na zásadu bezprostřednosti“ soud provedl výslech J. B. a J. Ž., „neboť čestná prohlášení nebyla činěna s náležitým poučením podle občanského soudního řádu“ a jmenovaní „nebyli poučeni o následcích křivé výpovědi“, okresní soud tamtéž onen důkazní návrh usnesením zamítl, s odůvodněním, že:
„(…) i čestná prohlášení se považují za listinný důkaz, tato pouze dokreslují vztahy mezi subjekty v době uzavírání smlouvy a samosoudkyně se nedomnívá, že by osobní výslech jednatelů společnosti přinesl do této věci jiný pohled na hodnocení důkazů, konkrétně na uzavřenou rámcovou smlouvu. Neočekává, že by osobním výslechem byly sděleny jiné skutečnosti, než které byly již sděleny v čestných prohlášeních. K této formě důkazu bylo přistoupeno v době kulminace epidemiologické situace.“
[5] Při jednání, jež se konalo 18. října 2021 (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 215-217), provedl okresní soud dále (předložením k nahlédnutí) důkaz usneseními Krajského soudu v Plzni (o nařízení předběžného opatření) ze dne 29. srpna 2018, č. j. 46 Nc 2003/2018-26, a ze dne 4. února 2019, sp. zn. 46 Nc 5001/2018. Přítomný zástupce dovolatele s procesní plnou mocí zopakoval důkazní návrh výslechem J. B. a J. Ž. a okresní soud tento důkazní návrh usnesením opět zamítl se shodným odůvodněním jako při jednání, jež se konalo dne 19. července 2021.
36. V rovině právní jsou pak pro účely prověření namítaných vad řízení rozhodná následující ustanovení občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od zahájení sporu):
(…)
[1] K porušení projednací zásady okresním soudem
37. Ve výše ustaveném skutkovém a právním rámci se Nejvyšší soud nejprve zabýval námitkou, že okresní soud porušil projednací zásadu, když si poté, co vyvstaly pochybnosti o tom, zda a kdy byla uzavřena rámcová smlouva č. 1, sám (bez důkazních návrhů stran) vyžádal písemná prohlášení jednatele žalobce (J. B.) a jednatele složitele (J. Ž.) a odvolací soud nezjednal nápravu.
38. Při dokazování ve sporném řízení soud není odkázán jen na formální návrh účastníka na provedení důkazu. Zákon připouští, aby rovněž ve sporném řízení soud provedl i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže během řízení vyšla najevo potřeba provedení těchto důkazů [jde-li o důkazy „potřebné ke zjištění skutkového stavu“ a (současně) o důkazy, které „vyplývají z obsahu spisu“ (§ 120 odst. 2 věta první o. s. ř.)]. Zákon vytyčuje meze dokazování z vlastní iniciativy soudu tak, že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech. Jinak řečeno, soud svou vlastní aktivitou nemůže do sporu vnášet skutečnosti, pro které není podkladu v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení. Oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy se uplatní především v souvislosti s právním posouzením věci tam, kde soud bude na skutkový základ aplikovat právní předpis kogentní (donucující) povahy. Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu. Srov. k tomu v literatuře shodně např. dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009 (dále jen „Komentář“), str. 863. Koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla v řízení najevo před tím, než nastaly účinky koncentrace řízení; srov. v literatuře opět Komentář, str. 863-864, a v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, uveřejněný pod číslem 28/2009 Sb. rozh. obč.
39. Využívá-li soud mimořádnou možnost podle § 120 odst. 2 o. s. ř., musí především zvažovat zásadu rovnosti řízení (vyjádřenou též v § 18 odst. 1 o. s. ř.). Té se nezpronevěří jedině tehdy, jestliže důkaz, který provede, jasně vyplývá ze spisu, je proto účastníkům znám, jeho provedením je soud nezaskočí z hlediska zásady předvídatelnosti řízení, a jehož provedení také ve smyslu § 118 odst. 2 o. s. ř. účastníkům řádně předem ohlásí. Vždy je však spíše namístě postup podle § 118a odst. 3 o. s. ř., je-li při jednání přítomen ten účastník řízení, v jehož zájmu má být konáno dokazování sporné skutečnosti (ohledně níž má břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Dokazování z iniciativy soudu by tedy mělo být vyhrazeno jen pro výjimečné situace, kdy účastníku nelze při jednání poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., ze spisu se přitom jednoznačně podává důkaz, jehož provedením soud zjistí stav sporné skutečnosti, a jeví se nepřiměřeným tento důkaz neprovést jen proto, že chybí účastníkův návrh na jeho provedení. Provádí-li soud za těchto podmínek důkaz, pak tak činí sice bez procesního návrhu účastníka řízení, jehož ohledně dokazované skutečnosti stíhá břemeno důkazní, avšak v jeho zájmu, a proto z hlediska koncentrace řízení s omezeními, jež by tohoto účastníka vázala, kdyby návrh na provedení důkazu podal sám; srov. opět v literatuře Komentář, str. 864-865, s jehož závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
40. V poměrech dané věci se ze spisu podává, že v době, kdy okresní soud provedl důkaz čestnými prohlášeními jednatele žalobce (J. B.) a jednatele složitele (J. Ž.) [při jednání, jež se konalo dne 19. července 2021], řízení nebylo koncentrováno (první jednání ve věci se sice uskutečnilo již 11. listopadu 2019, protokol o něm však zachycuje výslovné sdělení soudu (adresované právním zástupcům stran), že „koncentrační lhůta se zatím nevyhlašuje“ (srov. č. l. 31). Při prvním jednání dále okresní soud (podle protokolu o něm) neposkytl žádnému z účastníků poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., ani přítomným zástupcům stran neoznámil, které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (§ 118 odst. 2 o. s. ř.). Vzhledem k době, která uplynula mezi prvním jednáním (11. listopadu 2019) a jednáním druhým (18. července 2021) a k procesní aktivitě sporných stran při předkládání dalších vyjádření a zakládání listin do spisu mezi prvním a druhým jednáním, je nicméně opodstatněna úvaha, že záměr provést důkazy směřující ke zjištění vůle stran rámcové smlouvy č. 1 a k tomu, jak a komu bylo podle této smlouvy plněno, pojal okresní soud až po skončení prvního jednání ve věci.
41. Poměřováno okruhem skutečností, jež byly mezi stranami sporné jak v době, kdy okresní soud učinil úkon směřující k provedení důkazů (17. března 2021, č. l. 154), tak v době, kdy tyto důkazy (čestnými prohlášeními) provedl (19. července 2021, č. l. 175), nemá Nejvyšší soud pochyb o tom, že důkazy potřebné ke zjištění vůle stran rámcové smlouvy č. 1 a k tomu, jak a komu bylo podle této smlouvy plněno, byly (ve smyslu ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.):
[1] důkazy potřebnými ke zjištění skutkového stavu věci,
[2] a (zároveň) důkazy, které tehdy (17. března 2021 i 19. července 2021) vyplývaly z obsahu spisu (z rámcové smlouvy č. 1, čtené k důkazu při prvním jednání ve věci bylo zřejmé, že při jejím uzavření jednal za složitele J. Ž. a za žalobce J. B., takže právě oni by měli ozřejmit vůli stran při uzavření rámcové smlouvy č. 1).
42. Zbývá určit, zda okresní soud mohl provést důkazy čestnými prohlášeními bez předchozího pokusu o poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a bez předchozího vyrozumění stran o tom, které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (§ 118 odst. 2 o. s. ř.).
43. Ve vztahu k důkazu čestným prohlášením J. B. je dovolací námitka opírající se o rozpor s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. zjevně nedůvodná. Dovolatel totiž přehlédl, že důkaz výslechem J. B. navrhl žalobce již v žalobě (srov. č. l. 1 p. v.).
44. Ve vztahu k důkazu čestným prohlášením J. Ž. (tehdejšího jednatele složitele) pak Nejvyšší soud uvádí, že při zohlednění epidemiologické situace na území České republiky v rozhodné době (17. březen 2021, 19. červenec 2021) a „covidových restrikcí“ plynoucích pro poměry daného regionu z usnesení vlády z 26. února 2021 a z doporučení Ministerstva spravedlnosti z 11. března 2021, nepokládá skutečnost, že okresní soud provedl důkaz tímto čestným prohlášením bez předchozího pokusu o poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a bez předchozího vyrozumění stran o tom, že tento důkaz provede, i když jej účastníci nenavrhli (§ 118 odst. 2 o. s. ř.), za vadu řízení, která měla nebo mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při potřebnosti provedení důkazu vyplývajícího z obsahu spisu ke zjištění skutkového stavu věci, by oba tyto postupy (poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. i vyrozumění podle § 118 odst. 2 o. s. ř.), jež se dějí (mají dít) při jednání, předurčovaly odročení jednání po takovém poučení a tedy i rozmnožení „covidových“ rizik, jimiž by osoby opakovaně se účastnící jednání byly vystaveny. Za podstatné naopak Nejvyšší soud pokládá, že v situaci, kdy šlo o důkaz provedený včas (poměřováno úpravou koncentrace řízení), potřebný a plynoucí z obsahu spisu, účastníci řízení postupem okresního soudu nebyli zkráceni na svých právech vznášet proti němu odůvodněné námitky a nabízet k jeho vyvrácení důkazy vlastní (druhého jednání, při kterém soud provedl důkaz čestným prohlášením J. Ž., se zúčastnili oba zástupci sporných stran s procesní plnou mocí).
45. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že potud není dovolání opodstatněné (vadou řízení spočívající v porušení projednací zásady okresním soudem není řízení postiženo).
[2] K opomenutým důkazním návrhům
46. K námitce, že soudy (nesprávně) nevyhověly důkaznímu návrhu dovolatele na výslech J. B. a J. Ž. (majíce za dostatečné provedení důkazu čestnými prohlášeními těchto osob), uvádí Nejvyšší soud následující:
47. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 71/2009“), anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 83/2019“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (nálezy jsou dostupné i na webových stránkách Ústavního soudu).
48. Z R 39/1999, R 71/2009 a R 83/2019 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
49. Občanské soudní řízení je ovládáno (mimo jiné) zásadou přímosti (bezprostřednosti), která je (v subjektivním smyslu) vyjádřena v ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. tím způsobem, že dokazování zásadně provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, které (nestanoví-li zákon jinak) nařídí předseda senátu k projednání věci samé a ke kterému předvolá účastníky řízení a všechny, jejichž přítomnosti je třeba (srov. § 115 odst. 1 o. s. ř.). Dokazování mimo jednání procesního soudu (dožádaným soudem nebo mimo jednání předsedou senátu z pověření senátu), popřípadě bez fyzické účasti vyslýchané osoby u jednání [s využitím technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku (videokonferenčního zařízení); srov. § 102a o. s. ř.] zákon umožňuje pouze výjimečně za předpokladu, že to je účelné (§ 122 odst. 2 o. s. ř.). Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2021.
50. Dokazování slouží ke zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě soud rozhoduje o věci samé (§ 153 odst. 1 o. s. ř.). Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost (§ 120 o. s. ř.) a navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení (neurčuje rozsah skutečností připuštěných jako důkaz); z tohoto hlediska nestanoví žádná omezení a podává pouze příkladmý výčet důkazních prostředků, které nejčastěji přicházejí v úvahu. Obecně (pomineme-li kategorii důkazů nezákonných) mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009.
51. Z uvedeného vyplývá, že důkazními prostředky listinné povahy v občanském soudním řízení mohou být (podle okolností projednávané věci) též písemná (čestná) prohlášení fyzických osob, jsou-li způsobilá věrohodně prokázat určitou rozhodnou skutečnost.
52. Je však nutno mít na paměti, že v objektivním smyslu zásada přímosti v procesu dokazování sleduje, aby zjištění sporných skutečností bylo co nejvíce bezprostřední. Znamená, že soud musí použít především takové důkazní prostředky, které představují bezprostřední (přímý) pramen poznání zjišťované (dokazované) skutečnosti. K zásadě přímosti občanského soudního řízení v subjektivním a objektivním smyslu srov. v literatuře např. dílo: Stavinohová, J., Hlavsa, P.: Civilní proces a organizace soudnictví. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2003, Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, str. 183. Je-li k dispozici důkaz, který přímo poskytuje informace o zjišťované skutečnosti, má soud takový důkaz provést a nespoléhat pouze na důkaz, který o dokazované skutečnosti podává jen nepřímou zprávu. Soud proto nebude vyslýchat svědky ohledně skutečností, které může zjistit ohledáním nebo přečtením listiny, kterou svědek v minulosti viděl, a může-li vyslechnout svědka, který určitou skutečnost viděl nebo slyšel, nebude vyslýchat svědka, který o ní ví pouze z doslechu (od jiných osob, které ji viděly nebo slyšely). Srov. opět např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 678/2021.
53. Poměřováno výše uvedenými závěry, není zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudního řízení naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Není samozřejmě vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak v tom, že se soud spokojí s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti (lhostejno, zda soudem vyžádaným, nebo předloženým soudu z vlastní iniciativy dotčené osoby, případně z iniciativy některé ze sporných stran), lze spatřovat porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení, a tedy i vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
54. Srov. obdobně v situaci, kdy soud provedl důkaz listinou (protokolem z jiného soudního jednání) zachycující výpověď svědka, jejíž pravdivost účastník občanského soudního řízení popírá, např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2007 pod číslem 100, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016, sp. zn. 32 Cdo 3757/2016, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2017, sen. zn. 29 NSČR 90/2015.
55. Je tomu tak zejména proto, že při hodnocení důkazu výpovědí určité osoby (§ 132 o. s. ř.) spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi účastníka řízení nebo svědka i další skutečnosti, které nemohou být zachyceny listinou, jako např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost, nejistota a kolísavost její výpovědi, ochota vypovídat přesně na dané otázky apod. Srov. např. již důvody rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR (dále jen „R 92/1968“), nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2514/2012, uveřejněného pod číslem 9/2015 Sb. rozh. obč.
56. V poměrech dané věci provedl okresní soud důkaz čestnými prohlášeními tehdejšího jednatele žalobce (J. B.) a tehdejšího jednatele složitele (J. Ž.), která si sám vyžádal, a pro která sám naformuloval otázky, coby náhradu za důkaz výpověďmi J. B. a J. Ž., který neprovedl při druhém jednání (19. července 2021) vzhledem ke špatné epidemiologické situaci v daném místě a čase (srov. závěry podané k namítanému porušení projednací zásady v odstavcích 37. až 45. shora). Dovolatel (jak patrno z jeho reakce na provedení důkazu oněmi prohlášeními, zachycené v protokolu o jednání) přesto žádal o výslech J. B. a J. Ž., výslovně se dovolávaje zásady bezprostřednosti občanského soudního řízení a poukazuje současně na ty aspekty hodnocení důkazů, jež při dokazování výpověďmi osob zdůrazňuje již R 92/1968. Okresní soud jak při jednání konaném 19. července 2021, tak (poté, co dovolatel zopakoval důkazní návrh výslechem J. B. a J. Ž.) při jednání konaném 18. října 2021, tento důkazní návrh zamítl, jelikož:
[1] Čestná prohlášení se považují za listinný důkaz, a pouze dokreslují vztahy mezi subjekty v době uzavírání smlouvy (rozuměj rámcové smlouvy č. 1).
[2] K této formě důkazu bylo přistoupeno v době kulminace epidemiologické situace.
[3] Soud se nedomnívá, že by osobní výslech jednatelů společnosti přinesl jiný pohled na hodnocení důkazů, konkrétně na uzavřenou rámcovou smlouvu (rozuměj rámcovou smlouvu č. 1). Neočekává, že by osobním výslechem byly sděleny jiné skutečnosti, než které byly již sděleny v čestných prohlášeních.
Srov. reprodukci průběhu obou jednání zachycenou v odstavci 35. shora pod body [4] a [5].
57. Jakkoli první z uvedených důvodů zamítnutí důkazního návrhu vybízí k úvaze, že i čestná prohlášení J. B. a J. Ž. pokládal okresní soud za důkazy do jisté míry nadbytečné (nevýznamné), z písemného vyhotovení jeho rozsudku se naopak podává, že zjištění z těchto prohlášení použil okresní soud pro potvrzení správnosti svých závěrů k významu rámcové smlouvy č. 1; o důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné tedy nešlo.
58. Druhý z uvedených důvodů zamítnutí důkazního návrhu jen popisuje situaci, která vedla okresní soud k porušení zásady (přímosti) bezprostřednosti občanského soudního řízení vyžádáním písemných prohlášení J. B. a J. Ž., leč neozřejmuje, proč by tato skutečnost měla bránit výslechu jmenovaných později.
59. K třetímu z uvedených důvodů zamítnutí důkazního návrhu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že u důkazu, který soud neprovedl, jsou nemístné jakékoli úvahy na téma jeho věrohodnosti. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 o. s. ř., přičemž nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl; srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sb. rozh. obč. V rozporu s tímto závěrem je úsudek, v jehož rámci okresní soud předjímá, co by provedením oněch důkazů zjistil (totéž co z prohlášení), jakož i to, jak by tyto důkazy hodnotil (nedospěl by k jinému závěru). Stejné porušení pravidel o dokazování detekuje (pro odvolací řízení) úsudek odvolacího soudu, že s ohledem na jednoznačná (čestná) prohlášení nelze ani předpokládat, že by výslechy jednatelů přinesly opačná stanoviska (srov. reprodukci napadeného rozhodnutí v odstavci 17. shora). Odvolací soud sice (tamtéž) ozřejmil, že důvody, pro které nebyl proveden svědecký výslech „jednatelů žalobce“ (správně jednatele žalobce a jednatele složitele) byly vyvolány „covidovými opatřeními“, dovolatel však má pravdu, namítá-li, že odvolací soud neospravedlnil svou vlastní nečinnost. Důkaz, který soud neprovedl, jelikož mu v tom bránila „covidová opatření“, je povinen provést (je-li to stále možné) po jejich skončení.
60. Dovolání je tedy potud důvodné.
[3] K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
61. K dovolací námitce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, Nejvyšší soud uvádí, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu odvolání) na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly (podle obsahu dovolání) na újmu uplatnění práv dovolatele; srov. shodně např. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř., které se přiměřeně prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.), ani z práva na spravedlivý proces, nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Poměřováno těmito závěry napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné není.
62. Je nicméně zjevné, že ukládá-li ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. soudu, aby v rozsudku uvedl, proč neprovedl i další důkazy (tedy, aby se vypořádal s důkazními návrhy, jimž nevyhověl), pak tím více platí, že se soud musí výslovně vypořádat i s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2005, pod číslem 187, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2006, pod číslem 101.
63. Prosté porovnání výčtu důkazů provedených okresním soudem (srov. odstavec 35. shora) s odůvodněním rozsudku okresního soudu potvrzuje, že okresní soud provedl řadu listinných důkazů, které v odůvodnění rozsudku nehodnotí, ani jinak nezmiňuje [např. v rámci úvah o nadbytečnosti hodnocení dalších (a kterých) provedených důkazů]. Potud je tedy řízení zatíženo další vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
64. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí neobstojí, jelikož je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, především vadou spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně [za porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) a za současného porušení pravidla, že nelze hodnotit důkaz, který soud neprovedl] odmítl provést důkaz výslechem J. B. a J. Ž.
65. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí okresního soudu, zrušil Nejvyšší soud i je (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
66. Pro účely dalšího postupu soudu v řízení Nejvyšší soud ohledně J. B. připomíná, že výslech fyzické osoby, která má vypovídat o okolnostech, týkajících se účastníka řízení - právnické osoby a nastalých v době, kdy byla statutárním orgánem této právnické osoby, se provádí postupem podle ustanovení § 126a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 131 odst. 2 věty druhé o. s. ř. a s ustanovením § 131 odst. 3 o. s. ř.
67. V situaci, kdy napadené rozhodnutí neobstálo již v rovině namítaných vad řízení, pokládal Nejvyšší soud za nadbytečné (předčasné) zabývat se dalšími dovolacími námitkami. S přihlédnutím k tomu, že při hodnocení provedených důkazů se okresní soud v dalším stadiu řízení nevyhne zkoumání jejich „významnosti“ pro řešení sporu o udělení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, a s přihlédnutím k četnosti dovolacích námitek však Nejvyšší soud již nyní pokládá za žádoucí vypořádat námitku, že rámcová smlouva č. 1 je absolutně neplatná pro omyl na straně složitele [srov. reprodukci dovolání v odstavci 24. bodu [2] pododstavci 2) shora].
68. V souladu s R 70/2011 (z nějž vyšel odvolací soud) i pro poměry této věci platí, že námitka, že při uzavírání rámcové smlouvy č. 1 byl složitel uveden v omyl, přísluší pouze složiteli; dovolatel jejím prostřednictvím platnost oné smlouvy účinně nemůže zpochybnit.
69. Právním názorem Nejvyššího soudu k vadám řízení a k R 70/2011 je soud prvního stupně (odvolací soud) vázán (§ 243g odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř.).
Autor: -mha-