// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 31.10.2023
K vázanosti soudu žalobním návrhem u požadavku na vystavení kvitance
I. Obč. zák. neupravoval (oproti ustanovení § 1949 o. z.) nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti (essentialia negotii) písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitance). Aby kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. mohla splnit účel, jakému má sloužit, má obsahovat prohlášení věřitele, že konkrétně označený dluh byl určitého dne splněn, datum a podpis věřitele, popřípadě v ní má být potvrzeno přijetí předmětu plnění, jeho výše, označení dluhu, na který bylo plněno, datum a podpis věřitele.
S přihlédnutím k tomu, že podle ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody účastníků) je peněžitý dluh, který dlužník plní prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky), splněn (až) připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, je dnem úhrady částky, který má obsahovat kvitance, právě den, kdy byla částka hrazená prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb (z účtu vedeného pro dlužníka) připsána na účet vedený pro věřitele u jeho poskytovatele platebních služeb. Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely tohoto výkladu nebylo ve vazbě na poměry dané věci nezbytné argumentačně odlišit „účet poskytovatele platebních služeb věřitele“ (§ 567 odst. 2 obč. zák.) od „účtu věřitele vedeného pro něj poskytovatelem platebních služeb“.
II. Požádá-li o to dlužník, který zcela nebo zčásti splnil svůj dluh, je věřitel podle § 569 odst. 1 obč. zák. povinen vystavit mu o takovém splnění dluhu písemné potvrzení (kvitanci). Žaloba, kterou se dlužník (coby žalobce) domáhá (podle § 569 odst. 1 obč. zák.) po věřiteli (coby žalovaném), který tak neučinil na žádost dlužníka dobrovolně, vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení kvitance), je tudíž žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona; nejde o žalobu o nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.
Poměřováno úpravou obsaženou v § 569 odst. 1 obč. zák. patří k rozhodujícím skutečnostem, jež mají být vylíčeny v žalobě o vystavení kvitance, nezaměnitelné označení dluhu, na který dlužník (žalobce) svému věřiteli (žalovanému) plnil, dále tvrzení o tom, kdy, kde a jakým způsobem (jak) dlužník dluh splnil a tvrzení o tom, že dlužník věřitele o vystavení kvitance požádal [včetně údaje o tom, kdy a jakým způsobem (jak) tak učinil] a ten mu nevyhověl (kvitanci nevystavil). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), lze v takové žalobě vyjádřit (formulovat) prostou žádostí (návrhem), aby soud uložil žalovanému (věřiteli) vystavit žalobci (dlužníku) písemné potvrzení o tom, že dluh označený v žalobě splnil (vystavit kvitanci). Žalobní návrh (žalobní petit) nemusí obsahovat údaje o nezbytných náležitostech kvitance, představované např. podpisem kvitance, datem vystavení kvitance, nebo dobou splnění dluhu. To, jakou konkrétní podobu (jaké nezbytné náležitosti) má kvitance mít, nemusí dlužník (žalobce) uvádět (nad rámec vylíčení rozhodujících skutečností) ani v jiných částech žaloby.
Plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (§ 567 odst. 2 obč. zák.), nemusí vylíčení rozhodujících skutečností obsahovat tvrzení o tom, kde dlužník dluh splnil [z toho, jakým způsobem dlužník plnil (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) plyne, že nemá smysl pátrat po místu plnění], ani tvrzení o tom, kdy dlužník dluh splnil. Údaj o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, totiž dlužník zásadně nebude mít ani k dispozici. Vylíčení rozhodujících skutečností by v takovém případě naopak mělo obsahovat tvrzení, které onen způsob úhrady dluhu dlužníkem konkretizuje uvedením údaje o tom, kdy byla příslušná částka odepsána z účtu vedeného (pro dlužníka) dlužníkovým poskytovatelem platebních služeb.
Soud (typově) vyhoví takto formulované žalobě, bude-li v řízení o ní následně prokázáno, že dlužník (žalobce) splnil určitého dne, daného dnem připsání částky hrazené prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele), zcela nebo zčásti svůj (žalobou označený) dluh vůči věřiteli (žalovanému), který nevyhověl dlužníkově žádosti o vystavení kvitance.
Výrok rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o vystavení kvitance, také nemusí obsahovat údaj o době splnění dluhu. Formulace výroku rozsudku bude dostatečně určitá (rozsudek bude způsobilý výkonu rozhodnutí nebo exekuce) i tehdy, uloží-li jím soud žalovanému (věřiteli) vystavit dlužníku (žalobci) písemné potvrzení o tom, že na (výrokem konkretizovanou) věřitelovu pohledávku zaplatil příslušnou (výrokem konkretizovanou) částku.
I na základě takto formulovaného rozsudečného výroku bude věřitel (respektive osoba, která byla oprávněna přijmout plnění místo věřitele) [žalovaný], povinen vystavit dlužníku (žalobci) kvitanci, která bude obsahovat (nezbytné) náležitosti, včetně údaje o době splnění dluhu daného dnem připsání částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele).
Jestliže nezbytnou náležitostí žaloby o vystavení kvitance o úhradě dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb není údaj o tom, kdy dlužník dluh splnil, a jestliže soud, který sám rozhoduje (na základě určitého žalobního návrhu) o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, není povinen uvést údaj o době splnění dluhu (nebo jeho části) ve výroku rozsudku, jímž vyhoví žalobě o vystavení kvitance, pak není (nemůže být) důvodem zamítnutí žaloby o vystavení kvitance okolnost, že žalobce (dlužník) v žalobě (lhostejno, zda v rámci tzv. žalobního petitu nebo jinde) údaj o tom, kdy dluh splnil uvedl, avšak chybně.
III. Právo požadovat po věřiteli vystavení kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. vzniká dlužníku bez dalších podmínek, jakmile zcela nebo zčásti splní věřiteli svůj dluh. Zamítnout žalobu dlužníka o vystavení kvitance s odůvodněním, že vystavení takového potvrzení věřitelem již není účelné, znamená odepřít dlužníku právo přiznané zákonem (právo na vystavení kvitance), aniž jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1497/2023, ze dne 20. 9. 2023
Dotčené předpisy:
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
§ 153 odst. 2 o. s. ř.
§ 161 odst. 3 o. s. ř.
§ 559 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 567 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 569 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 1957 odst. 1 o. z.
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
III. Přípustnost dovolání
32. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
34. Dovolatel dovoláním výslovně napadá i bod VI. výroku rozsudku obvodního soudu (o soudním poplatku). Bez zřetele k tomu, že dovolatel má pravdu, namítá-li, že odvolací soud napadeným rozhodnutím nerozhodl (nijak) o jeho odvolání proti tomuto výroku rozsudku obvodního soudu, nic to nemění na skutečnosti, že není dána funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti uvedenému výroku rozsudku obvodního soudu zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč.).
35. V rozsahu, v němž dovolání výslovně směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu (o nákladech řízení), vylučuje jeho přípustnost ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl (jako objektivně nepřípustné) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
36. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí v té části, kterou odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že zamítl žalobu, je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřených právních otázek je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu se závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu a zčásti (co do vázanosti soudu žalobním návrhem u požadavku na vystavení kvitance) jde o věc beze zbytku dovolacím soudem neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
[1] K vadám řízení
37. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. se podává, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud se tedy nejprve zabýval námitkou dovolatele ohledně poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř. Uvedené ustanovení (jež nedoznalo změn od zahájení sporu), zní následovně:
§ 118a (o. s. ř.)
(1) Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
(2) Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
(3) Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
(…)
38. V R 115/2012 Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Napadené rozhodnutí však není rozhodnutím založeným na nesplnění povinnosti tvrzení.
39. Poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. je poučením pro případ jiné (než účastníkem očekávané) právní kvalifikace věci. O takový případ v dané věci zjevně nešlo (důvod postupovat ve vztahu k dovolateli podle § 118a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud neměl).
40. Poučovací povinnost ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sb. rozh. obč., nebo opět R 115/2012).
41. Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč. V daném případě nespočívá napadené rozhodnutí na závěru, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o určité (jím tvrzené) skutečnosti, nýbrž vychází z toho, že na základě zjištěného skutkového stavu lze uzavřít, že v dovolatelem označených dnech nebylo jím poskytnuté (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) peněžité plnění připsáno na účet konkursní podstaty úpadce.
42. Lze doplnit, že argumentace poučovací povinností odvolacího soudu dle § 118a o. s. ř. je nepřiléhavá též proto, že jde o poučovací povinnost, kterou soud plní při jednání, a která se neposkytuje účastníku, který se k jednání o své újmě nedostavil (srov. k tomu např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2011, pod číslem 68). To je ohledně jednání před odvolacím soudem ze dne 5. května 2022, jež se konalo právě (jen) za účelem zopakování dokazování bankovními výpisy (srov. protokol o tomto jednání, č. l. 645-646 spisu), i dovolatelův případ [dovolatel (jeho zástupce s procesní plnou mocí) se onoho odvolacího jednání nezúčastnil].
43. Dovolatelem označenou vadou tedy odvolací řízení není postiženo, přičemž vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, se nepodávají ani ze spisu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že součástí poučovací povinnosti obecných soudů není ani poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§ 95 o. s. ř.) a domáhat se jiného nároku. To by totiž vedlo k narušení principu rovnosti účastníků. Srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, uveřejněný pod číslem 82/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (podle kterého závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotně právních norem a poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu, které ustanovení § 5 o. s. ř. nepřipouští), nebo i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněného pod číslem 80/2013 Sb. rozh. obč.
44. Dále se Nejvyšší soud – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
45. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
46. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Pro tyto účely se též nezabývá námitkami, jež dovolatel ke skutkovému stavu věci, z nějž vyšel odvolací soud, snesl prostřednictvím tvrzení o vadách řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.
47. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), zákona o konkursu a vyrovnání, zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 367/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a občanského soudního řádu:
(…)
48. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí citovaná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a občanského soudního řádu od 1. ledna 2014 a ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona od 1. ledna 2008, přičemž později nedoznala změn. Ustanovení § 27 odst. 4 a 5 ZKV v citované podobě platilo již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce, a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen insolvenčním zákonem, nedoznalo změn. Ustanovení § 72 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků platilo v době vydání rozhodnutí o vymezení rozsahu uplatnění (zákonného) zástavního práva (22. července 1999) a do 31. prosince 2000 nedoznalo změn. Ustanovení § 170 obč., zák. platilo v citované podobě od 1. ledna 2002 [v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (3. dubna 2001) se pravidla obsažená v době od 1. ledna 2002 v § 170 odst. 1 písm. a/ a e/ obč. zák. nacházela (ve srovnatelné podobě) v § 170 odst. 1 větě první a odst. 5 obč. zák.]. Ustanovení § 559 odst. 1 obč. zák. platilo v citované podobě v době prohlášení konkursu na majetek úpadce, ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. platilo v citované podobě v době od 1. listopadu 2009, a ustanovení § 569 obč. zák. platilo v citované podobě v době vydání rozhodnutí o vymezení rozsahu uplatnění (zákonného) zástavního práva (22. července 1999); do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, již nedoznala změn. Článek V zákona č. 367/2000 Sb. v citované podobě platil od 1. ledna 2001 do 31. prosince 2013.
49. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že podle obsahu spisu žalobce (ve zjevné reakci na závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu) podáním datovaným 4. dubna 2021 (č. l. 377-379) vzal žalobu zpět v rozsahu, němž se dožadoval vydání potvrzení o zániku zástavního práva, a „upřesnil“ žalobní návrh (tzv. petit) do podoby, o které obvodní soud rozhodl pod bodem I. výroku rozsudku ze dne 20. července 2021. O částečném zpětvzetí žaloby rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 18. května 2021 (které nabylo právní moci 8. června 2021) tak, že řízení v tomto rozsahu zastavil. O „upřesnění“ žaloby rozhodl obvodní soud usnesením ze dne 11. června 2021, č. j. 52 C 352/2016-537 (které nabylo právní moci dne 14. června 2021), tak že (tato) změna žaloby se připouští.
50. Ve výše ustaveném právním rámci pak činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující závěry:
[2] K právní úpravě rozhodné pro zánik dluhu splněním
51. Nejvyšší soud se ve zrušujícím rozsudku zabýval právní úpravou rozhodnou pro zkoumání zániku zákonného zástavního práva v dané věci, jehož rozsah vymezil správce daně (podle ustanovení § 72 zákona o správě daní a poplatků v rozhodném znění) rozhodnutím z 22. července 1999, přičemž i v návaznosti na označenou (ustálenou) judikaturu uzavřel, že pro tyto účely se s přihlédnutím k bodu 1. článku V zákona č. 367/2000 Sb. posuzuje možný zánik zákonného zástavního práva podle ustanovení § 170 obč. zák. (srov. odstavec 22. odůvodnění zrušujícího rozsudku).
52. Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že v těch případech, v nichž správce konkursní podstaty úpadce vystupuje (při spravování majetku konkursní podstaty, do kterého náleží i pohledávky úpadce za jeho dlužníky) jako věřitel úpadcova dlužníka nebo jako osoba, která je (jedině) oprávněna přijmout plnění na úhradu zajištěné pohledávky od osob, které tuto pohledávku zajišťují svým majetkem (srov. § 27 odst. 4 a 5 ZKV), je povinen vystavit (tam, kde se částečné nebo úplné splnění dluhu posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) tomu, kdo takto zcela nebo zčásti uhradil zajištěnou pohledávku, na jeho žádost potvrzení (kvitanci) podle § 569 odst. 1 obč. zák. (srov. odstavec 34. odůvodnění zrušujícího rozsudku).
53. Ve vazbě na skutečnost, že zástavní dlužník v této věci hradil do konkursní podstaty úpadce zajištěnou „veřejnoprávní“ pohledávku (pohledávku správce daně z titulu úpadcova dluhu na dani z přidané hodnoty ve výši 7.335.625 Kč a na silniční dani ve výši 8.211 Kč), Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku (srov. odstavec 35. jeho odůvodnění) dále ozřejmil, že v mimokonkursních poměrech by povinnost správce daně (finančního úřadu) vystavit potvrzení (kvitanci) o tom, že třetí osoba uhradila dluh na daních za daňového dlužníka, podléhala v době do 31. prosince 2010 režimu ustanovení § 57a odst. 6, respektive § 59 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků a v době od 1. ledna 2011 (dosud) ustanovení § 165 odst. 4 a § 172 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Správce konkursní podstaty úpadce nevstupuje soupisem zástavy do konkursní podstaty do postavení zástavního věřitele a dozajista neplní povinnosti správce daně, je-li osobou oprávněnou (a povinnou) přijmout do konkursní podstaty plnění na úhradu zajištěné daňové pohledávky. Jestliže (tedy) zástavní dlužník uhradí do konkursní podstaty úpadce zajištěnou daňovou pohledávku, neřídí se povinnost správce konkursní podstaty úpadce vystavit zástavnímu dlužníku na jeho žádost o takové úhradě potvrzení (kvitanci), daňovými předpisy; při absenci výslovné úpravy na dané téma v zákoně o konkursu a vyrovnání a při zohlednění toho, že i možný zánik zástavního práva zřízeného správcem daně k zajištění této (daňové) pohledávky v důsledku zániku zajištěné pohledávky se posuzuje podle norem práva soukromého (v daném případě podle § 170 odst. 1 písm. a/ obč. zák.), se normami soukromého práva (konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve stejném rozhodném znění) řídí i povinnost správce konkursní podstaty vystavit potvrzení (kvitanci) o úhradě zajištěné daňové pohledávky do konkursní podstaty úpadce (srov. obdobně pro soukromoprávní pohledávky ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 o. z. a ustanovení § 3073 o. z.).
54. Jinak řečeno (shrnuto), pro účely posouzení, zda dovolatel (jako zástavní dlužník ze zákonného zástavního práva vymezeného rozhodnutím správce daně z 22. července 1999) plněním do konkursní podstaty úpadce ve dnech 12. července 2013 a 14. května 2015 přivodil zcela nebo zčásti zánik zajištěné (daňové) pohledávky, jsou rozhodná příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve výše citovaném znění).
55. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž tyto závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu nevzal v potaz a otázku, zda dovolatel zcela nebo zčásti plnil dluh 14. května 2015, poměřoval ustanovením § 1957 odst. 1 o. z., tedy správné není (potud odvolací soud aplikoval nesprávný právní předpis). Budiž nicméně již na tomto místě dodáno, že při plnění peněžitého dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky) dochází ke splnění dluhu připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (typově banky) i podle § 567 odst. 2 obč. zák.
[3] K postavení dovolatele coby „dlužníka“
56. Dovolatel ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí je nesprávné, argumentuje i tím, že se nedomáhá vystavení potvrzení o splnění svého dluhu, jestliže nešlo o jeho dluh coby osobního dlužníka konkursního věřitele. Tak tomu ale není.
57. Zástavní právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Srov. shodně např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, uveřejněný pod číslem 64/2004 Sb. rozh. obč., nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 567/2019, uveřejněné pod číslem 41/2022 Sb. rozh. obč.
58. Akcesorita zástavního práva tudíž znamená, že zástavní věřitel má pohledávku, přičemž je lhostejné, zda této pohledávce odpovídá na straně dlužnické dluh „osobní“ (zda jde o osobního dlužníka) nebo jen dluh „věcný“ (zda jde o zástavního dlužníka, který tu „ručí zástavou“). Jinak řečeno, neuhradí-li zajištěnou peněžitou pohledávku zástavnímu věřiteli osobní dlužník, je to peněžitá pohledávka, kterou zástavní věřitel vymáhá (může vymáhat) po dlužníku zástavním (s omezením daným právě tím, že uspokojení peněžitého nároku zástavního věřitele lze vynutit jen zpeněžením majetku sloužícího jako zástava). V literatuře srov. k tomu např. Bureš, J. - Drápal, L.: Zástavní právo v soudní praxi, 2. vydání, Praha, C. H. Beck 1997, str. 16 a 17, a v judikatuře např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96, uveřejněné pod číslem 30/1998 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 396/2003, uveřejněný pod číslem 31/2007 Sb. rozh. obč.
59. Jinak řečeno, také zástavní dlužník, který coby osoba odlišná od osobního dlužníka plní zástavnímu věřiteli nebo jiné osobě oprávněné takové plnění přijmout místo zástavního věřitele [např. právě správci konkursní podstaty příslušného úpadce (osobního dlužníka)] na zajištěnou pohledávku (§ 170 písm. a/ obč. zák.), nebo skládá zástavnímu věřiteli obvyklou cenu zástavy (§ 170 písm. e/ obč. zák.), je dlužníkem ve smyslu ustanovení § 569 odst. 1 obč. zák. To lze ostatně dovodit i z odstavce 34. odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu (jak reprodukován v odstavci 52. shora). Dovolání proto potud není opodstatněné.
[4] K předmětu sporu
60. Proti závěru odvolacího soudu, že povinnost vystavit potvrzení (kvitanci) požadovaného obsahu žalované nelze uložit, jelikož částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč, hrazené prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, nebyly v označených dnech (12. července 2013 a 14. května 2015) uhrazeny do konkursní podstaty úpadce (připsány na účet, na který byly převáděny), brojí dovolatel argumentací, podle které mu v řízení nešlo o vystavení potvrzení o tom, kdy a v jaké výši splnil svůj dluh v postavení zástavního dlužníka. Nedomáhá se tedy potvrzení o tom, kdy byly ony částky připsány na účet určený žalovanou, nýbrž vystavení potvrzení o tom, kdy, v jaké výši a na jakou pohledávku vůči úpadci (osobnímu dlužníku) byly předmětné částky poukázány (odepsány), na označený účet konkursní podstaty (srov. reprodukci dovolání v odstavcích 25. a 26. shora).
61. Tato dovolací námitka se Nejvyššímu soudu jeví překvapivou v situaci, kdy předchozí dovolací řízení vyústilo v rozhodnutí, jež v souladu s tehdejší dovolatelovou argumentací vytyčilo (byť nikoli beze zbytku, jak plyne z dalšího výkladu) meze dovolatelova práva na vystavení „kvitance“, tedy práva na vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti „splněn“ (srov. § 569 odst. 1 obč. zák.).
62. Nemá-li být žalobou uplatněný nárok (po připuštění změny žaloby) nárokem na vydání písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitancí ve smyslu § 569 odst. 1 obč. zák.), pak ovšem dovolatel (jako dlužník, respektive zástavní dlužník) nemá žádnou zákonnou oporu pro uplatnění požadavku, aby mu věřitel (včetně věřitele zástavního) nebo jiná osoba oprávněná takové plnění přijmout místo věřitele (nebo místo zástavního věřitele) vystavil potvrzení o tom, kdy poskytovatel platebních služeb odepsal částku hrazenou jeho prostřednictvím z účtu dlužníka (zástavního dlužníka).
63. To je ostatně v souladu s logikou věci. Věřitel, jemuž dlužník plní peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, má informace o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet jeho (věřitelova) poskytovatele platebních služeb; informacemi o tom, kdy dlužníkův poskytovatel platebních služeb onu částku odepsal z účtu dlužníka, věřitel zásadně nedisponuje. Informaci o tom, kdy dlužníkův poskytovatel platebních služeb (typově banka) odepsal příslušnou částku z účtu dlužníka, má dlužník sám [najde ji ve výpisech z účtu vystavených poskytovatelem jeho platebních služeb (bankou)], takže je nesmyslné žádat, aby písemné potvrzení o této skutečnosti vystavovala jiná osoba, která jimi nedisponuje (dlužníkův věřitel).
64. Jinak řečeno, kdyby mělo platit, že dovolatel se nedomáhá po správkyni konkursní podstaty úpadce (coby osobě oprávněné přijmout za trvání konkursu na majetek osobního dlužníka plnění místo zástavního věřitele) vystavení potvrzení o úhradě dluhu (kvitance) ve smyslu ustanovení § 569 odst. 1 obč. zák., nýbrž vystavení potvrzení o tom, kdy dovolatelova banka odepsala částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč z dovolatelova účtu (z účtu, který vedla pro dovolatele), pak by bylo možné (již proto) zamítnout žalobu bez dalšího. Právo žádat věřitele o vystavení písemného potvrzení o tom, kdy dlužníkova banka odepsala částku z účtu, který pro dlužníka vede, nepřiznává dlužníku zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ani jiný právní předpis (a nebylo tvrzeno, že by se tak mělo stát na základě dohody účastníků řízení).
65. Nejvyšší soud přitom připomíná, že každý procesní úkon (včetně žaloby a změny žaloby) je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53. stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sb. rozh. st., důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sb. rozh. obč., a důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněného pod číslem 11/2006 Sb. rozh. obč.
66. Poměřováno obsahem původní žaloby (č. l. 1 až 3) i jejího „upřesnění“ (změny) [č. l. 377-379], nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že žalobce těmito podáními uplatnil požadavek, aby mu žalovaná vystavila potvrzení o tom, že jí částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč „zaplatil“, tedy požadavek, aby mu žalovaná vystavila potvrzení o úhradě dluhu (kvitanci).
67. Dovolání proto potud není důvodné.
[5] K náležitostem kvitance a k povaze sporu o její vystavení
68. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neupravuje (oproti ustanovení § 1949 o. z.) nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti (essentialia negotii) písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (kvitance).
69. Aby kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. mohla splnit účel, jakému má sloužit, má obsahovat prohlášení věřitele, že konkrétně označený dluh byl určitého dne splněn, datum a podpis věřitele, popřípadě v ní má být potvrzeno přijetí předmětu plnění, jeho výše, označení dluhu, na který bylo plněno, datum a podpis věřitele. Srov. k tomu v literatuře shodně např. Švestka, J., Spáčil, J, Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460-880. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2008, str. 1510.
70. S přihlédnutím k tomu, že podle ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák. (při absenci jiné dohody účastníků) je peněžitý dluh, který dlužník plní prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (typově banky), splněn (až) připsáním částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, je dnem úhrady částky, který má obsahovat kvitance, právě den, kdy byla částka hrazená prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb (z účtu vedeného pro dlužníka) připsána na účet vedený pro věřitele u jeho poskytovatele platebních služeb. Nejvyšší soud doplňuje, že pro účely tohoto výkladu nebylo ve vazbě na poměry dané věci nezbytné argumentačně odlišit „účet poskytovatele platebních služeb věřitele“ (§ 567 odst. 2 obč. zák.) od „účtu věřitele vedeného pro něj poskytovatelem platebních služeb“ [k tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie (prvního senátu) ze dne 3. dubna 2008, ve věci 01051 Telecom GMBH proti Deutsche Telekom AG, C-306/06, a v literatuře Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 - 2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, str. 9996-997]. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže k námitce žalované zkoumal, kdy se tak stalo (kdy došlo k připsání částek 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč na účet konkursní podstaty úpadce).
71. Zbývá určit, zda reakcí na skutkové zjištění (odvolacího soudu), že částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč nebyly připsány na účet konkursní podstaty úpadce ve dnech 12. července 2013 a 14. května 2015, mělo (mohlo) být zamítnutí žaloby o vystavení kvitance, nebo zda měl odvolací soud postupovat jinak (a jak).
72. Požádá-li o to dlužník, který zcela nebo zčásti splnil svůj dluh, je věřitel podle § 569 odst. 1 obč. zák. povinen vystavit mu o takovém splnění dluhu písemné potvrzení (kvitanci). Žaloba, kterou se dlužník (coby žalobce) domáhá (podle § 569 odst. 1 obč. zák.) po věřiteli (coby žalovaném), který tak neučinil na žádost dlužníka dobrovolně, vystavení písemného potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn (vystavení kvitance), je tudíž žalobou o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona; nejde o žalobu o nahrazení projevu vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř.
73. Obecně platí, že žaloba musí obsahovat (jak plyne z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř.) též vylíčení rozhodujících skutečností, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá. Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány; zároveň musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (k výjimkám z tohoto pravidla srov. ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.); srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 ICdo 108/2017, uveřejněný pod číslem 31/2020 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 31/2020“), odstavec [63] odůvodnění.
74. Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. vymezuje obsahové a nikoli formální náležitosti žaloby. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom, v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny; srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročníku 2002, pod číslem 210, nebo (opět) R 31/2020 (odstavec [64] odůvodnění).
75. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní návrh (žalobní petit) je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce sledoval zahájením řízení. Požadavek, aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, však nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být dalšímu účastníku řízení (žalovanému) uložena rozhodnutím soudu; srov. např. opět R 31/2020 (odstavec [65] odůvodnění).
76. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nepostupuje soud v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal; srov. např. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2003, pod číslem 152, nebo (opět) R 31/2020 (odstavec [66] odůvodnění).
77. Poměřováno úpravou obsaženou v § 569 odst. 1 obč. zák. patří k rozhodujícím skutečnostem, jež mají být vylíčeny v žalobě o vystavení kvitance, nezaměnitelné označení dluhu, na který dlužník (žalobce) svému věřiteli (žalovanému) plnil, dále tvrzení o tom, kdy, kde a jakým způsobem (jak) dlužník dluh splnil a tvrzení o tom, že dlužník věřitele o vystavení kvitance požádal [včetně údaje o tom, kdy a jakým způsobem (jak) tak učinil] a ten mu nevyhověl (kvitanci nevystavil). Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), lze v takové žalobě vyjádřit (formulovat) prostou žádostí (návrhem), aby soud uložil žalovanému (věřiteli) vystavit žalobci (dlužníku) písemné potvrzení o tom, že dluh označený v žalobě splnil (vystavit kvitanci). Žalobní návrh (žalobní petit) nemusí obsahovat údaje o nezbytných náležitostech kvitance (srov. odstavec 69. shora), představované např. podpisem kvitance, datem vystavení kvitance, nebo dobou splnění dluhu. To, jakou konkrétní podobu (jaké nezbytné náležitosti) má kvitance mít, nemusí dlužník (žalobce) uvádět (nad rámec shora popsaného vylíčení rozhodujících skutečností) ani v jiných částech žaloby.
78. Plnil-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím poskytovatele platebních služeb (§ 567 odst. 2 obč. zák.), nemusí vylíčení rozhodujících skutečností obsahovat tvrzení o tom, kde dlužník dluh splnil [z toho, jakým způsobem dlužník plnil (prostřednictvím poskytovatele platebních služeb) plyne, že nemá smysl pátrat po místu plnění], ani tvrzení o tom, kdy dlužník dluh splnil.
79. Údaj o tom, kdy byla příslušná částka připsána na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb, totiž dlužník (jak plyne též z argumentace obsažené v odstavcích 63. a 64. shora) zásadně nebude mít ani k dispozici. Vylíčení rozhodujících skutečností by v takovém případě naopak mělo obsahovat tvrzení, které onen způsob úhrady dluhu dlužníkem konkretizuje uvedením údaje o tom, kdy byla příslušná částka odepsána z účtu vedeného (pro dlužníka) dlužníkovým poskytovatelem platebních služeb.
80. Soud (typově) vyhoví takto formulované žalobě, bude-li v řízení o ní následně prokázáno, že dlužník (žalobce) splnil určitého dne, daného dnem připsání částky hrazené prostřednictvím dlužníkova poskytovatele platebních služeb na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele), zcela nebo zčásti svůj (žalobou označený) dluh vůči věřiteli (žalovanému), který nevyhověl dlužníkově žádosti o vystavení kvitance.
81. Výrok rozsudku, jímž soud vyhoví žalobě o vystavení kvitance, také nemusí obsahovat údaj o době splnění dluhu. Formulace výroku rozsudku bude dostatečně určitá (rozsudek bude způsobilý výkonu rozhodnutí nebo exekuce) i tehdy, uloží-li jím soud žalovanému (věřiteli) vystavit dlužníku (žalobci) písemné potvrzení o tom, že na (výrokem konkretizovanou) věřitelovu pohledávku zaplatil příslušnou (výrokem konkretizovanou) částku.
82. I na základě takto formulovaného rozsudečného výroku bude věřitel (respektive osoba, která byla oprávněna přijmout plnění místo věřitele) [žalovaný], povinen vystavit dlužníku (žalobci) kvitanci, která bude obsahovat (nezbytné) náležitosti popsané v odstavci 69. shora, včetně údaje o době splnění dluhu daného dnem připsání částky na účet věřitelova poskytovatele platebních služeb (respektive na účet poskytovatele platebních služeb osoby oprávněné takové plnění přijmout místo věřitele).
83. Nehledě k míře (ne)přesnosti srovnávací historické metody výkladu právní normy jako druhu její interpretace (srov. Knapp., V.: Teorie práva, 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1995, str. 169-173), Nejvyšší soud uvádí, že obdobným způsobem rozhodovaly české soudy rovněž o povinnosti vystavit kvitanci podle ustanovení § 1426 zákona č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského. Srov. (k podobě tam rozebíraných rozsudečných výroků) např. rozhodnutí ze dne 12. dubna 1929, sp. zn. Rv I 1025/28, uveřejněné pod číslem 8875 Sbírky rozhodnutí nejvyšších stolic soudních Čs. republiky, kterou uspořádal Dr. F. Vážný (dále jen „Vážný“), nebo rozhodnutí ze dne 20. května 1932, sp. zn. Rv II 199/31, Vážný číslo 11685.
84. Jestliže nezbytnou náležitostí žaloby o vystavení kvitance o úhradě dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb není údaj o tom, kdy dlužník dluh splnil, a jestliže soud, který sám rozhoduje (na základě určitého žalobního návrhu) o tom, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí, není povinen uvést údaj o době splnění dluhu (nebo jeho části) ve výroku rozsudku, jímž vyhoví žalobě o vystavení kvitance, pak není (nemůže být) důvodem zamítnutí žaloby o vystavení kvitance okolnost, že žalobce (dlužník) v žalobě (lhostejno, zda v rámci tzv. žalobního petitu nebo jinde) údaj o tom, kdy dluh splnil uvedl, avšak chybně (v dané věci zaměnil dobu splnění dluhu připsáním označených částek na účet konkursní podstaty úpadce s dobou odepsání označených částek ze svého účtu).
85. Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž ani potud není správné.
86. K tomu budiž pro úplnost dodáno, že v napadeném rozhodnutí se odvolací soud při pojmenování skutkových zjištění, jež učinil po zopakování dokazování výpisy z bankovních účtů omezil na negativní zjištění (že částky 4.406.302 Kč a 7.343.836 Kč nebyly připsány na účet konkursní podstaty úpadce ve dnech 12. července 2013 a 14. května 2015). Z přepisu zvukového záznamu průběhu odvolacího jednání, jež se konalo dne 5. května 2022 (č. l. 645-646), je nicméně patrno, že součástí zjištění učiněných z bankovních výpisů bylo i zjištění, že částka 4.406.302 Kč byla připsána na účet konkursní podstaty úpadce dne 15. července 2013 a částka 7.343.836 Kč byla připsána na účet konkursní podstaty úpadce dne 15. května 2015.
[6] K důvodům zamítnutí žaloby o vystavení kvitance
87. Shora rozebraný (nesprávný) důvod zamítnutí žaloby o vystavení kvitance doplnil odvolací soud úvahou o „neúčelnosti“ požadavku na vystavení kvitance (o tom, že smysl přisuzovaný požadavku na vystavení kvitance zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu změněnou žalobou uplatněný požadavek již aktuálně nemůže plnit). Právo požadovat po věřiteli vystavení kvitance podle § 569 odst. 1 obč. zák. vzniká dlužníku bez dalších podmínek jakmile zcela nebo zčásti splní věřiteli svůj dluh.
88. Zamítnout žalobu dlužníka o vystavení kvitance s odůvodněním, že vystavení takového potvrzení věřitelem již není účelné, znamená odepřít dlužníku právo přiznané zákonem (právo na vystavení kvitance), aniž jsou pro takový postup splněny zákonné předpoklady.
89. Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné:
[1] co do závěru, že u platby ze dne 14. května 2015 se použijí ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
[2] co do závěru, že žalobu lze zamítnout proto, že žalobce se žalobním petitem domáhal po žalované vystavení kvitance s nesprávným údajem o době plnění (o době připsání částek na účet konkursní podstaty úpadce),
[3] co do závěru, že žalobu o vystavení kvitance lze zamítnout na základě úvahy o „neúčelnosti“ kvitance pro žalobce.
90. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil v měnícím výroku o zamítnutí žaloby a v závislém výroku o nákladech řízení o žalobě a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
91. V novém rozhodnutí neopomene odvolací soud rozhodnout o odvolání žalobce proti bodu VI. výroku rozsudku obvodního soudu (o soudním poplatku).
Autor: -mha-