// Profipravo.cz / Rozhodnutí

Rozhodnutí

29.01.2021 00:02

ÚS: Odůvodnění závěru o neexistenci dobré víry

1. Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to tím, že se se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 623/20, ze dne 8. 12. 2020


27.10.2020 00:02

Formulace rozsudku omezujícího způsobilost samostatně právně jednat

I. Při vymezení rozsahu, v jakém soud omezuje způsobilost posuzované samostatně právně jednat v oblasti občanskoprávních majetkových vztahů, lze (a obvykle tomu tak je) rozsah omezení svéprávnosti definovat pomocí vyčíslení ekonomické hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu. Již z povahy věci pak vyplývá, že je nezbytné vztáhnout tento limit vždy k právnímu jednání. Může se tak stát jak k právnímu jednání jedinému, tak k množině právních jednání, která jsou učiněna za konkrétní časové období, např. denní, týdenní, měsíční.

Z formulace výroku předmětného rozsudku vymezující rozsah, v jakém způsobilost posuzované samostatně právně jednat soud omezil tak, že „(…) není způsobilá nakládat s majetkem a spravovat jej nad rámec částky 4 000 Kč (…)“, není zřejmé, zda stanovený limit ve výši 4 000 Kč soud váže k jednomu právnímu jednání nebo k vícero právním jednáním, přičemž pro tento případ jejich množinu ani nedefinoval (typicky konkrétním časovým obdobím). Takto zformulované vymezení rozsahu, v jakém není posuzovaná způsobilá samostatně právně jednat pro oblast majetkových právních vztahů není v souladu s ustanovením § 155 odst. 1 a § 40 odst. 2 z. ř. s.

II. V rozsudku, jímž soud omezuje svéprávnost člověka, nelze zástupně, za použití zkratek (apod., atp., atd.), vymezit rozsah, v jakém je způsobilost člověka samostatně právně jednat omezována.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 844/2020, ze dne 29. 7. 2020


13.10.2020 00:02

Mezitímní rozsudek ve věci náhrady nemajetkové újmy druhotné oběti

V řízení o náhradu nemajetkové újmy druhotné oběti zahrnuje základ nároku, o němž je rozhodováno mezitímním rozsudkem, i posouzení spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. V rozsahu, v němž se na vzniku újmy podílel poškozený svým aktivním nebo pasivním jednáním nebo jej způsobila náhoda, jež se mu stala, není dána odpovědnost škůdce, neboť v tomto rozsahu není splněna nezbytná podmínka existence příčinné souvislosti mezi jednáním škůdce a vznikem újmy. Proto je nezbytné existenci i rozsah spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy ve smyslu § 2918 o. z. vyřešit již při rozhodování o základu nároku. Má totiž vliv na rozsah odpovědnosti škůdce za vzniklou újmu, tedy základní otázku potřebnou k rozhodnutí o věci. Nejedná se pouze o otázku výše plnění, a proto je nutné otázku spoluzpůsobení újmy poškozeným posoudit v rámci rozhodování mezitímním rozsudkem a vyjádřit ji ve výroku rozsudku procentem či zlomkem, v němž je uplatněný nárok shledán důvodným.

Je pravdou, že část dřívější judikatury označovala tzv. spoluzavinění poškozeného za kritérium pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu. Byl to však přístup soudů ve sporech o ochranu osobnosti v případech, kdy občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 svou fixní úpravou nároků na náhradu škody na zdraví či při usmrcení nezohledňoval dostatečně rozdíly vyplývající z konkrétních skutkových okolností případu. Protože vyšší částky (nad rámec § 444 obč. zák.) byly přiznávány podle úpravy ochrany osobnosti (§ 11 a 13 obč. zák.), která postrádala vymezení podmínek odpovědnosti, musela být případná účast poškozeného na vzniku újmy zohledněna právě až při stanovení výše náhrady. V situaci, kdy zákon č. 89/2012 Sb. tuto dvoukolejnost odstranil a nároky pozůstalých jsou nadále komplexně zakotveny v § 2959 o. z., není nutno používat analogii a přesouvat závěr o míře účasti poškozeného na vzniku újmy do úvahy o výši náhrady, kam pojmově nepatří.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, ze dne 10. 7. 2020


07.10.2020 00:00

Rozhodování o části věci při zrušení nebo omezení služebnosti

Podle ustálené judikatury, jestliže se žalobce domáhá zrušení, případně omezení věcného břemene, nelze přiměřenou náhradu za zrušované nebo omezované věcné břemeno považovat za část projednávané věci ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. O zrušení nebo omezení věcného břemene proto není možné rozhodnout mezitímním rozsudkem, neboť zrušení či omezení věcného břemene a přiměřená náhrada za ně nejsou v poměru základu uplatňovaného nároku a jeho výše ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř.

Tato judikatura je použitelná i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Jestliže tedy na základě žaloby podle § 1299 odst. 2 o. z. odvolací soud ruší rozhodnutí soudu prvního stupně jen pro nesprávnost stanovené výše náhrady za služebnost, musí současně zrušit toto rozhodnutí i ve výroku o zrušení služebnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 683/2020, ze dne 23. 6. 2020


18.09.2020 00:05

ÚS: K odůvodnění rozhodnutí o výživném pro dítě

Jestliže z rozsudku obecného soudu není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a skutkovým závěrem ohledně otcem dosahovaného příjmu, který měl vliv na stanovení výše výživného, je takové řízení zpravidla zatíženo vadou, která svou intenzitou dosahuje porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2680/19, ze dne 18. 8. 2020


18.09.2020 00:04

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o předběžném opatření

I. Ústavní soud rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu.

II. V samotných dílčích formálních pochybeních, spočívajících výhradně v určité nekonzistenci odůvodnění předběžného opatření, však nemůže spočívat důvod jeho kasace. Úkolem Ústavního soudu je totiž hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, tzn. přihlíží k závažnosti eventuálních pochybení v postupu obecných soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, neboť právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. V případě subjektivního práva na soudní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jedním z kritérií úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Proto Ústavní soud respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neboť ve svém rozhodování zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1121/20, ze dne 11. 8. 2020


18.09.2020 00:02

ÚS: Odůvodnění rozhodnutí o vyloučení soudce pro podjatost

Při rozhodování o vyloučení soudce musí soud vycházet nejen ze subjektivního přesvědčení účastníka řízení, ale je jeho povinností veškeré námitky objektivně prověřit a řádně odůvodnit. Není-li z odůvodnění rozhodnutí zjevné, v čem by měl spočívat poměr soudce k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, nemůže závěr o podjatosti soudce obstát.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 629/20, ze dne 4. 8. 2020


09.09.2020 00:01

Rozhodování soudu o náhradě za živý a mrtvý inventář

V pravomoci Ministerstva zemědělství při rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. není rozhodovat o tom, zda se náhrada za živý a mrtvý inventář přiznává nebo nepřiznává, v jaké výši a podobně; v kompetenci Ministerstva zemědělství je pouze určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář.

Náleží do pravomoci soudu (a nikoli Ministerstva zemědělství) v řízení nalézacím rozhodnout ve věci samé, tedy o tom, zda vůbec a případně v jaké výši přísluší náhrada oprávněné osobě vůči určené osobě povinné. V něm sice soud při svém rozhodování z rozhodnutí správního orgánu o určení osoby, s níž má být o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v režimu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednáno, vychází, nicméně jejím řešením není vázán a může ji posoudit, stejně tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti, samostatně. Soud tudíž v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno, z aktu ministerstva vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jen v otázce, k níž se daný akt vyslovuje, tedy v otázce určení povinné osoby (aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku soud nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak), jež není spjata se závazným stanovením povinnosti poskytnout náhradu ve vymezeném rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 982/2020, ze dne 20. 5. 2020


26.06.2020 00:01

ÚS: Požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí

Soud prvního stupně poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neodůvodní-li, proč se odchýlil od předešlého rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v téže věci, v němž odvolací soud na základě podrobného odůvodnění dospěl k opačnému právnímu závěru, než který následně hodlá zaujmout soud prvního stupně. Právo na soudní ochranu soud poruší též tehdy, nevypořádal-li se s relevantní argumentací, kterou účastník řízení uplatnil pro podporu závěru neslučitelného s tím, který soud ve svém rozhodnutí nakonec přijal.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3411/19, ze dne 2. 6. 2020


05.06.2020 00:00

ÚS: Zákaz libovůle a právo na náležité odůvodnění

Analytická právní věta

Závěry obecných soudů zcela opomíjející právo Evropské unie představují ústavněprávní deficit zohlednění unijního práva při rozhodování, který je netolerovatelný s ohledem na čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 10 a 10a Ústavy.

PRÁVNÍ VĚTY

Plyne-li ze závěrů soudu vyloučení možnosti uchazeče domoci se náhrady škody v souvislosti s protiprávním postupem zadavatele v zadávacím řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tyto závěry zcela opomíjejí právo Evropské unie (směrnici Rady 89/665/EHS o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce), představuje deficit zohlednění unijního práva rozpor rozhodnutí soudu s čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 10 a 10a Ústavy, jenž způsobuje porušení práva uchazeče na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2451/18, ze dne 28. 4. 2020


29.05.2020 00:01

ÚS: K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami

Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1288/18, ze dne 24. 4. 2020


30.04.2020 00:02

ÚS: Absence vysvětlení odklonu od judikatorních právních závěrů

Akceptace a legitimita soudů v podmínkách právního státu nemůže být primárně založena na jejich mocenském působení, nýbrž na přesvědčivosti argumentace. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců by proto neměla být vykládána tak, že se soudci nemají nechat „ovlivňovat“ jinými právními názory, nýbrž že předložené (alternativní) názory, pokud se s nimi neztotožní, mají co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat vlastní a kvalitnější argumentací. Zmiňovaná nezávislost soudců představuje pojistku proti jejich nepřípustnému ovlivňování ze strany jiných mocenských složek a také rozličných soukromých zájmů. Určitě však nemá být interpretována jako možnost soudců zcela ignorovat odlišné právní názory, které předestře účastník řízení. Jednoduše vyjádřeno, nezávislost soudců je systémová a zcela nezbytná podmínka efektivního fungování justice, nikoliv výraz intelektuální nadřazenosti soudců.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 4029/19, ze dne 10. 3. 2020


31.03.2020 00:01

Mezitímní rozsudek o zrušení podílového spoluvlastnictví

I. Nelze rozhodovat nejdříve mezitímním rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků jako o „základu věci“ a teprve poté stanovit výši vypořádacího podílu jakožto „výši nároku“, neboť v tomto případě o základ věci a výši nároku nejde. V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze nejdříve rozhodnout o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu z účastníků bez toho, aby bylo současně rozhodnuto o výši vypořádacího podílu, či předmět řízení v těchto případech štěpit jiným způsobem.

Pokud jde o vypořádání právního vztahu, jež je spojeno s povinností poskytnutí přiměřené náhrady za toto vypořádání, nejde o vztah základu nároku a jeho výše v intencích § 152 odst. 2 o. s. ř.

II. Jestliže v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví, odvolací soud zruší pouze výrok o stanovení přiměřené náhrady ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníku a jen v tomto rozsahu věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení, postupuje vadně. To platí i v situaci, kdy zrušení a vypořádání spoluvlastnictví neprovedl soud prvního stupně, ale provedl ho až sám odvolací soud, který soudu prvního stupně vrátil věc k rozhodnutí o výši přiměřené náhrady (a o náhradě nákladů řízení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3294/2019, ze dne 9. 12. 2019


03.03.2020 00:02

K možnosti částečného schválení soudního smíru

Povinnost k zaplacení soudního poplatku i náhrada nákladů řízení státu podle § 148 o. s. ř. nejsou způsobilým předmětem soudního smíru.

Dospěje-li soud k závěru, že smír v jakékoli jeho části odporuje kogentním ustanovením zákona (tedy např. i ustanovením zákona o soudních poplatcích či o náhradě nákladů řízení státu), včetně toho, že obsahuje úpravu práv, jimiž nemohou účastníci volně disponovat, nemá jinou možnost, než smír usnesením neschválit a v řízení po právní moci usnesení pokračovat [pokud při projednávání smíru, ještě před rozhodnutím o jeho (ne)schválení, za iniciativy soudu účastníci uzavřený smír neupraví].

Smír, v němž se účastníci dohodli o náhradě nákladů řízení státu a soudním poplatku, navíc odlišně od zákonné úpravy, nelze schválit pouze částečně. Schválit soudní smír lze pouze v celém jeho rozsahu, a to tehdy, pokud žádné jeho ujednání není v rozporu s kogentními ustanoveními právních předpisů, tedy i zákona o soudních poplatcích a § 148 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení státu, když v opačném případě je nutno rozhodnout o neschválení smíru a po právní moci usnesení pokračovat v řízení.

Tuto otázku odvolací soud v posuzované věci správně nevyřešil, pokud smír v části o věci samé a o náhradě nákladů řízení účastníků schválil a ve zbývajícím (dohodnutém) rozsahu (o náhradě nákladů řízení státu a o soudním poplatku) rozhodl autoritativně, čímž narušil provázanost práv a povinností účastníků v dohodnutém smíru (promítajících se i do dohody o náhradě nákladů řízení mezi účastníky).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3330/2018, ze dne 12. 12. 2019


19.07.2019 00:06

ÚS: Veřejné vyhlašování rozsudků

I. Rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky je mimo jiné i každé soudní rozhodnutí, které je tak zákonodárcem označeno.

II. Rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky mohu být i některá soudní rozhodnutí, která dle procesních předpisů nesou jiné označení.

III. Veřejné vyhlášení rozsudku ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky může být učiněno též prostřednictvím úředních desek soudu (včetně elektronických).

IV. V souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky musejí být spolu s výrokem veřejně vyhlášeny i nosné důvody rozsudku.

V. Veřejnost vyhlášení ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky předpokládá, že účastníci řízení, stejně jako veřejnost, budou o ústním vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni. Toto vyrozumění není nezbytné u vyhlášení prostřednictvím úředních desek soudu, které jsou přístupné stabilně na stejném místě a rozhodnutí na nich mohou být umístěna po delší časový úsek.

VI. Zveřejnění rozsudku v internetových vyhledávacích systémech – postrádající prvek bezprostřednosti a nemající procesní relevanci – není veřejným vyhlášením ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky.

VII. Druhá věta čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky nezakotvuje subjektivní právo.

VIII. Za situace, kdy byl rozsudek Nejvyššího správního soudu stěžovateli doručen, jeho výrok Nejvyšší správní soud veřejně vyhlásil prostřednictvím úředních desek soudu a později umístil na internetové stránky i jeho odůvodnění, nelze dospět k závěru, že vyhlášením rozsudku bez odůvodnění byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 38/18, ze dne 18. 6. 2019


19.07.2019 00:01

ÚS: K povinnosti reflektovat nosné důvody nálezů Ústavního soudu

Nenásleduje-li obecný soud nosné důvody nálezu Ústavního soudu, aniž by pro to poskytl adekvátní odůvodnění, porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2503/18, ze dne 12. 6. 2019


07.06.2019 00:01

ÚS: K principu předvídatelnosti rozhodování

Z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy), plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, tedy princip předvídatelnosti rozhodování, který znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat – v celkovém vyznění – stejně.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1966/18, ze dne 17. 5. 2019


16.05.2019 00:01

Povaha a závaznost rozhodnutí o zamítnutí námitky nedostatku pravomoci

Již gramatické znění § 103 o. s. ř. vede k výkladu, že jeho smyslem je stanovit, že se činnost soudu ve vztahu ke zkoumání podmínek řízení zpravidla nevyčerpává jediným posouzením, ale že otázka existence podmínek řízení může být během řízení nastolena opakovaně. Povinnost přihlédnout k tomu, zda je podmínka řízení splněna, je tedy třeba chápat ve smyslu, že soud, pakliže má ve věci samé rozhodovat, nemůže odhlédnout od nedostatků podmínek řízení. Uvedená možnost opětovného zkoumání podmínek řízení zachovává schopnost soudů vyvarovat se vydání rozhodnutí zatížených vážnou procesní vadou, neboť jim umožňuje kdykoliv až do případného konečného rozhodnutí znovu zvážit podmínky, za nichž mohou rozhodnout ve věci samé.

Vazba § 103 o. s. ř. a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř. nesměřuje k tomu, aby otázka pravomoci soudu byla definitivně vyřešena jiným rozhodnutím, než kterým se řízení končí, ledaže právní předpis stanoví postup vedoucí k závaznému vyřešení takové otázky.

Dovolací soud neshledává důvod klást soudům překážku v tom, aby v případě, že je vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu, o zamítnutí námitky rozhodovaly usnesením. Vzhledem ke skutečnosti, že takové rozhodnutí nenabývá závaznosti, spočívá jeho smysl v informování účastníka o vyřízení (zamítnutí) námitky, o důvodech vedoucích k uvedenému vyřízení, a dalším pokračování v řízení. Jelikož otázka bude moci být opětovně nastolena a přehodnocena, a to až do vydání konečného rozhodnutí, je neúčelné vést řízení o opravných prostředcích proti výše zvažovanému usnesení, které je v tomto ohledu třeba pokládat za srovnatelné s usnesením, kterým se upravuje vedení řízení. Neodklizení rozhodnutí nemůže účastníkům přivodit žádné nepříznivé důsledky, a proto je-li proti němu podáno odvolání, odvolací soud jej odmítne podle § 218 písm. c) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3853/2017, ze dne 5. 3. 2019


03.05.2019 00:02

ÚS: K požadavku právní jistoty při rozhodování ve shodných věcech

Pokud Nejvyšší soud odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto „jiném rozsudku jiného odvolacího soudu“, který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu. Povinnost sjednocovat judikaturu ve věcech týkajících se podústavního práva přitom nepřísluší Ústavnímu soudu, ale obecným soudům, zejména a právě Nejvyššímu soudu. V pochybnostech a hraničních případech proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3236/18, ze dne 9. 4. 2019


09.04.2019 00:01

Změna rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení

Rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení tak, že se řízení nezastavuje, neobsahuje (resp. nemá obsahovat) výrok o nákladech řízení (ani výrok, jímž by se rušil výrok, kterým soud prvního stupně v rozhodnutí o zastavení řízení rozhodl o nákladech řízení), neboť o nákladech řízení (a to veškerých, tj. jak o nákladech řízení před soudem prvního stupně, tak o nákladech řízení odvolacího, případně dovolacího) rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí ve věci.

Jinými slovy řečeno, změnil-li odvolací soud v dané věci usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o zastavení řízení tak, že se řízení nezastavuje, byl tím automaticky odklizen i nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nemusí výslovně obsahovat výrok, jímž se zrušuje výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení; v důsledku nezastavení řízení v uvedeném rozsahu bude soud prvního stupně o věci dále jednat a v souladu s § 151 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s § 224 odst. 3 o. s. ř.) o povinnosti k náhradě (veškerých) nákladů řízení rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něj končí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4504/2018, ze dne 17. 1. 2019


< strana 1 / 15 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů