// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 23.10.2023
Shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 OSŘ
Shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. Za svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1313/2022, ze dne 21. 7. 2023
Dotčené předpisy: § 120 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 31. 5. 2019 se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost vydat jí specifikované skladové zásoby. Žalobu odůvodnila tím, že dne 22. 12. 2016 žalobkyně a žalovaná uzavřely „rámcovou smlouvu o skladování ve znění dodatku č. 1 ze dne 21. 12. 2017 a dodatku č. 2 ze dne 20. 12. 2018“; předmětem smlouvy je závazek žalované jakožto skladovatele přebírat od žalobkyně jakožto ukladatele zboží, uložit je a opatrovat je a závazek žalobkyně platit za to žalované skladné. Ve smlouvě byla dohodnuta „nemožnost výkonu zadržovacího práva ve smyslu § 1395 a násl. občanského zákoníku ze strany skladovatele“. Žalovaná „oznámením o výkonu zadržovacího práva ze dne 23. 4. 2019“ oznámila žalobkyni, že jí nebyla uhrazena částka 18 150 000 Kč, že žalovaná skladuje pro žalobkyni „movité věci – zásoby výrobků a zboží dodané žalobkyni žalovanou … a I. M. – ELMO za celkovou kupní cenu ve výši 16 434 099,05 Kč bez DPH“ a že žalovaná zadržela uvedené věci (skladové zásoby) k zajištění své pohledávky vůči žalobkyni. Žalobkyně však nárok žalované na uhrazení částky 18 150 000 Kč neuznává, uvedla, že je vlastníkem skladových zásob „na základě uhrazených faktur“, a proto vyzvala žalovanou k vydání skladových zásob, na což však žalovaná nereagovala.
2. Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě kromě jiného uvedla, že „je sice pravdou“, že účastníci řízení uzavřeli dne 22. 12. 2016 rámcovou smlouvu o skladování, avšak ani přes opakované výzvy žalobkyně nedoložila, že zboží, kterého se domáhá, je zbožím, které žalovaná pro žalobkyni skladuje právě na základě rámcové smlouvy o skladování, přičemž tato skutečnost je rozhodující jednak pro aplikaci čl. 2 bodu 2.4 rámcové smlouvy (že žalobkyně je oprávněna kdykoliv požadovat vydání věci a skladovatel je povinen jí bez zbytečného odkladu, nejpozději do 24 hodin po takové výzvě zboží vydat), jednak čl. 3 bodu 3.5 rámcové smlouvy (o zákazu zadržení ve smyslu ustanovení § 1395 a násl. občanského zákoníku). Žalovaná je přesvědčena, že pohledávka vůči žalobkyni ve výši 18 150 000 Kč je po právu a vzhledem k tomu, že řádně zadržela movité věci a o zadržení žalobkyni řádně vyrozuměla oznámením ze dne 23. 4. 2019, svědčí jí k předmětným věcem zadržovací právo, a žaloba je proto nedůvodná.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 11 C 167/2019-146, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2021, č. j. 11 C 167/2019-162, žalované uložil povinnost vydat žalobkyni:
„240 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 150/6m SN 10 PP,
221 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 200/6m SN 10 PP,
158 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 500/6m SN 10 PP
dle faktury č. 318000257,
420 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN16 vč. těsnění,
1365 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN10 vč. těsnění,
50 ks UR3 DIN přesuvná objímka DN 250
dle faktury č. 317004345,
150 ks Ultra-Rib 2 DIN koleno DN 150/30 st,
208 ks Ultra-Rib 2 DIN koleno DN 150/45 st,
840 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 250/6m SN 10 PP,
840 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 300/6m SN 10 PP,
40 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 400/6m SN 10 PP,
86 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UR dřík na KG hrdlo DN 150,
75 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UR dřík na KG hrdlo DN 200,
15 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UR dřík na KG hrdlo DN 250,
11 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UF dřík na KG hrdlo DN 300,
8 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UR dřík na KG hrdlo DN 150 s KG těsněním,
2 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UR dřík na KG hrdlo DN 200 s KG těsněním,
9 ks Ultra-Rib 2 DIN přechod UR dřík na KG hrdlo DN 300 s KG těsněním,
65 ks Ultra-Rib 2 DIN přesuvná objímka DN 150,
68 ks Ultra-Rib 2 DIN přesuvná objímka DN250,
90 ks Ultra-Rib 2 DIN přesuvná objímka DN 300,
48 ks Ultra-Rib 2 DIN přesuvná objímka DN 400,
23 ks Ultra-Rib 2 DIN přesuvná objímka DN 500,
293 ks Ultra-Rib 2 DIN těsnící kroužek DN 150,
300 ks Ultra-Rib 2 DIN těsnící kroužek DN 200,
1175 ks Ultra-Rib 2 DIN těsnící kroužek DN 250,
1340 ks Ultra-Rib 2 DIN těsnící kroužek DN 300,
396 ks Ultra-Rib 2 DIN těsnící kroužek DN 400,
182 ks Ultra-Rib 2 DIN těsnící kroužek DN 500,
317 ks Ultra-Rib 2 DIN záslepka DN 150,
50 ks Ultra-Rib 2 DIN záslepka DN 200,
40 ks Ultra-Rib 2 DIN záslepka DN 250,
32 ks Ultra-Rib 2 DIN záslepka DN 300,
90 ks Ultra-Rib 2 DIN/KG odbočka DN 250/150 – 45 st,
85 ks Ultra-Rib 2 DIN/KG odbočka DN 300/150 – 45 st
dle faktury č. 319000267,
960 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 300/6m SN 10 PP,
288 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 300/6m SN 12 PP,
220 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 300/6m SN 16 PP,
40 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 400/6m SN 10 PP,
40 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 400/6m SN 12 PP,
120 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 400/6m SN 16 PP,
320 ks Ultra-Rib 2 DIN/KG odbočka DN 250/150 – 45 st,
250 ks Ultra-Rib 2 DIN/KG odbočka DN 300/150 – 45 st,
dle faktury č. 319000520,
90 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 150/6 m SN 10 PP,
830 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 250/6 m SN 10 PP,
227 ks Ultra-Rib 2 DIN potrubí DN 300/6 m SN 10 PP,
dle faktury č. 18FV047“ (výrok I),
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 477 163,50 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II), a rozhodl o předběžné vykonatelnosti rozsudku „od doručení rozhodnutí účastníkům řízení“ (výrok III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako ukladatel uzavřela s žalovanou jako skladovatelem dne 22. 12. 2016 „Rámcovou smlouvu o skladování, ve znění dodatků ze dne 21. 12. 2017 a ze dne 20. 12. 2018“, jejímž předmětem byl závazek skladovatele přebírat od ukladatele zboží specifikované v příloze smlouvy v množství a čase dle potřeb ukladatele a věc uložit a opatrovat a závazek ukladatele platit za to skladovateli skladné určené měsíční paušální částkou 246 000 Kč, a že ve smlouvě byl sjednán „zákaz zadržení, respektive nemožnost výkonu zadržovacího práva ve smyslu ustanovení § 1395 a následujících občanského zákoníku ze strany skladovatele“ (článek 3.5 smlouvy). Žalobkyně je „vlastníkem skladových zásob dodaných žalovanou na základě objednávek žalobkyně, které nabyla na základě uhrazených faktur“ za celkovou kupní cenu 16 424 099,50 Kč bez DPH, jež žalovaná uskladnila na základě „Rámcové smlouvy o skladování“. Žalobkyně zaplatila žalované „za uložení a opatrování věcí skladné určené paušální částkou 246 000 Kč za každý ukončený kvartál skladování“. Dne 23. 4. 2019 zaslala žalovaná žalobkyni „Oznámení o výkonu zadržovacího práva“, v němž oznámila „zadržení movitých věcí k zajištění pohledávky ve výši 18 150 000 Kč“. Uzavřením „Rámcové smlouvy o skladování“ daly podle soudu prvního stupně smluvní strany najevo svůj zřejmý záměr upravit všechny závazkové vztahy určité kategorie dle stejného právního rámce, tj. smluvních podmínek upravených rámcovou smlouvou; žádná ze smluvních stran neprokázala, že by se skladování movitých věcí, jež jsou předmětem sporu, řídilo závazkovým vztahem, na který by se neaplikovala pravidla „Rámcové smlouvy o skladování“, tedy i zákaz zadržení skladovaného zboží. Vzhledem k tomu, že „movité věci zadržené žalovanou se řídí režimem uzavřené Rámcové smlouvy o skladování“, není pro dané řízení rozhodující posouzení existence namítané pohledávky, tedy posouzení právního důvodu zadržení skladovaného zboží, jelikož zákaz zadržení byl smluvními stranami sjednán bez výjimek týkajících se právního důvodu zadržení.“ Soud prvního stupně proto uzavřel, že „movité věci žalovaná zadržela neoprávněně a je povinna je žalobkyni vydat.“
4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 55 Co 177/2021-213, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil „co do vydání 372 ks těsnění UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 16 a 1053 ks těsnění UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 10“, jinak jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že „došlo k zadržení movitých věcí v rozporu se zákonem“; jestliže soud prvního stupně „při specifikaci jednotlivých položek vycházel ze znění faktur a čísla těchto faktur k jednotlivým položkám skladových zásob přiřadil, neučinil tak své rozhodnutí nepřezkoumatelným, jak se žalovaná domnívá, a ani tím nezatížil řízení vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí věci“. Po vyhlášení rozhodnutí však žalovaná podstatnou část položek („veškeré skladové zásoby, jež byly předmětem řízení, s výjimkou 1053 kusů těsnění k UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 10“ a „372 ks těsnění k UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 16“) „dle nesporného tvrzení účastníků žalobkyni vydala v březnu 2021“. Protože žalobkyně za této situace nevzala žalobu ohledně vydaných položek zpět, odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba zamítá, neboť „plnění, jehož se žalobkyně domáhala, jí bylo ze strany žalované v průběhu odvolacího řízení vydáno.“
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž rozsudek napadla „v plném rozsahu“. Odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, aniž by byla splněna „podmínka § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.“ spočívající v zopakování nebo doplnění dokazování odvolacím soudem. Bez toho odvolací soud nebyl oprávněn napadený rozsudek změnit, ani se odchýlit od zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Uvedeným postupem odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to „v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci“, a odchýlil se tak od ustálené judikatury Ústavního soudu. V části dosud nevydaného zboží (372 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN16 vč. těsnění a 1053 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN10 vč. těsnění) navíc odvolací soud dosud nevydané zboží nesprávně specifikoval jako „těsnění od potrubí“ a přisoudil tak žalobkyni něco jiného, než čeho se domáhala, tedy „potrubí včetně těsnění“, čímž se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (rozsudek Nejvyššího soudu 21 Cdo 909/2003). Uvedené přitom představuje zásadní rozdíl, neboť „potrubí včetně těsnění“ je zboží v hodnotě 3 970 000 Kč, přičemž „těsnění od potrubí“ má hodnotu cca 40 000 Kč. Právní závěry odvolacího soudu nejsou podle dovolatelky v souladu se zjištěným skutkovým stavem, když zejména z přepisu zvukového záznamu z jednání před odvolacím soudem dne 30. 6. 2021 a z jejího vyjádření ze dne 29. 6. 2016 vyplývá, že se domáhala vydání „potrubí včetně těsnění“. Namítá proto extrémní nesoulad právních závěrů soudu se skutkovým zjištěním a „nesprávné právní posouzení aplikace § 157 odst. 1 a 2 o. s. ř. v otázce řádného odůvodnění rozsudku“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že dosud nevydané skladové zásoby „nespecifikoval ani dostatečně určitě, když odstranil (v rozsudku soudu I. stupně obsažený) upřesňující odkaz na jednotlivé faktury, na základě kterých bylo zboží pro žalobkyni dodáváno, čímž z nezastupitelné věci učinil věc zastupitelnou“, ačkoliv předmětem žaloby je vydání konkrétních skladových zásob, které jsou ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně nemá zájem na plnění jiného zboží, byť stejného druhu a označení, ale které může být „staršího data výroby a v důsledku toho může být i méně hodnotnější, případně i zcela bezcenné“. Přípustnost dovolání proto v této souvislosti shledává v „posouzení otázky hmotného práva (v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené), konkrétně § 499 občanského zákoníku, kdy odvolací soud skladové zásoby nesprávně považoval za věci, které mohou být nahrazeny jinou věcí téhož druhu“. Dovolatelka dále namítá překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť odvolací soud měl účastníky seznámit se svým odlišným právním názorem. Odvolacímu soudu rovněž vytýká „vnitřní rozpornost rozsudku“ a nesprávné písemné vyhotovení rozsudku, které podle dovolatelky na rozdíl od vyhlášeného znění „neobsahuje potvrzení rozsudku soudu I. stupně ve výroku II (přiznání nákladů řízení)“. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, případně zamítl, neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí „netrpí nesprávným právním posouzením ze strany odvolacího soudu“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezaloží dovolatelkou namítané „nesprávné posouzení otázky hmotného práva (v rozhodování odvolacího soudu dosud nevyřešené), konkrétně § 499 občanského zákoníku, kdy odvolací soud skladové zásoby nesprávně považoval za věci, které mohou být nahrazeny jinou věcí téhož druhu, přestože, jak prokázáno shora, je dána jejich nezastupitelnost“, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není na uvedeném závěru založeno (odvolací soud nedospěl k závěru o „zastupitelnosti“ věcí, jejichž vydání se žalobkyně domáhá). Dovolání navíc v této části neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelka opomněla jakkoliv formulovat, v čem (údajně přijaté) řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou. Přehlíží přitom, že pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
11. Žalobkyně podaným dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadla „v plném rozsahu“, tedy i v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o změně (opraveného) rozsudku soudu prvního stupně, a ve výroku II o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. K měnící části napadeného rozhodnutí dovolání neobsahuje jakoukoliv argumentaci, ze které by vyplývalo vymezení důvodu dovolání (jaké právní posouzení věci se zde pokládá za nesprávné) a v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Proti výroku o náhradě nákladů řízení není potom dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o změně (opraveného) rozsudku soudu prvního stupně, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4315/2015, ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3411/2019, a ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4316/2019); správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá. Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem možné Nejvyššímu soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady; ustanovení § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky potom vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. (srov. například bod 55 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sb.).
14. Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a již uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jedná se obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu zde tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019).
15. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným skutkovým zjištěním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 330/2022, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20).
16. V projednávané věci potom rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, jaké jsou důsledky postupu soudu při hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř., kterým byl založen extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, které soud z tohoto důkazu učinil. Protože při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně (s výjimkou části, v níž bylo rozhodnuto o jeho odmítnutí) podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
17. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je (s výjimkou odmítnuté části) důvodné.
18. Soud prvního stupně, který svým rozsudkem žalobě na vydání movitých věcí (skladových zásob) vyhověl, vyšel ze zjištění, že žalovaná tyto věci ve vlastnictví žalobkyně, které uskladnila na základě účastnicemi uzavřené „Rámcové smlouvy o skladování“, (neoprávněně) zadržuje. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se skutkový stav od doby vydání rozsudku soudu prvního soudu změnil, neboť žalovaná (s ohledem na vyslovenou předběžnou vykonatelnost v rozsudku soudu prvního stupně) movité věci, k jejichž vydání byla soudem zavázána, žalobkyni vydala „s výjimkou 1053 kusů těsnění k UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 10“ a „372 ks těsnění k UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 16“. Odvolací soud zde vyšel výhradně „z nesporného tvrzení účastníků“.
19. Podle ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
20. Nezbytným předpokladem pro rozhodnutí věci je náležité zjištění skutkového stavu. Skutkový stav se zpravidla zjišťuje dokazováním. Právně významné skutečnosti, jež do řízení svými tvrzeními uvedli účastníci, se především prokazují prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení § 125 o. s. ř. Občanský soudní řád přesto stanoví, že některé skutečnosti dokazování nepodléhají. Jedná se o skutečnosti obecně známé (tzv. notoriety) a skutečnosti, které jsou soudu známé z jeho úřední činnosti (srov. § 121 o. s. ř.). Vedle toho dokazování nepodléhají ani skutečnosti, na kterých se účastníci shodli, tedy shodná tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. Shodná tvrzení účastníků jsou zde prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Z uvedeného vyplývá, že shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, jen jestliže obsahují údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76/2003 Sb. rozh. obč.). Za svá skutková zjištění však soud nemůže vzít tvrzení účastníka jenom proto, že účastník na opačné straně sporu tato tvrzení „nezpochybňoval či nerozporoval“, neboť z takové nečinnosti účastníka ještě nevyplývá, jaký postoj tento účastník k tvrzeným skutečnostem z hlediska jejich pravdivosti a úplnosti zaujímá; na tato skutková tvrzení nelze tedy pohlížet stejně jako na shodná skutková tvrzení ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5063/2017).
21. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně (v reakci na obsah odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný v souladu s uloženou povinností movité věci žalobci vydal) podáním ze dne 29. 6. 2021 odvolacímu soudu sdělila, že „žalovaná plnila povinnost dle rozsudku vydat žalobkyni skladové zásoby s výjimkou následujících: a. V případě povinnosti vydat 420 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 16 vč. těsnění dle faktury č. 317004345 žalovaná vydala 48 ks potrubí řádně, tj. včetně těsnění … a včetně hrdla … V případě 372 ks vydala žalovaná potrubí nekompletní, když potrubí bylo vydáno bez hrdla, resp. žalovanou nebyla k předmětnému potrubí vydána tzv. dvojitá objímka s těsněním …, které jsou schopny hrdlo nahradit … b. V případě povinnosti vydat 1365 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 10 vč. těsnění dle faktury č. 317004345 žalovaná vydala 312 ks potrubí řádně, tj. včetně těsnění … a včetně hrdla … V případě 1053 ks vydala žalovaná potrubí nekompletní, když potrubí bylo vydáno bez těsnění … i bez hrdla (783 ks), případně bez hrdla (270 ks), resp. povinným nebyla k předmětnému potrubí vydána tzv. dvojitá objímka s těsněním“. Při jednání před odvolacím soudem dne 30. 6. 2021 k dotazu člena senátu, zda žalovaná činí nesporným „to, co jsem tady četl“ [že žalovaná „neplnila řádně vydat 372 ks těch UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 16, včetně těsnění (…) a že bylo vydáno chybně nebo nekompletně 1053 ks, zase bez těsnění … a bez hrdla“], zástupce žalované uvedl: „S protistranou se shodneme na tom, že se jedná o to, jestli bylo vydáno ve správném typu s hrdlem nebo bez hrdla“; k opakovanému dotazu člena senátu, zda činí nesporným, „pokud jde o těch 372 ks bez toho těsnění a 1053 ks toho druhého bez těsnění“, zástupce žalované dále uvedl: „Ne, my tvrdíme, že bylo vydáno všechno, tak jak mělo, ten rozdíl spočívá pouze v tom, že protistrana tvrdí, že u těchto položek, měly ty položky být s hrdlem a my jsme je vydali bez hrdla. To znamená, to není tak, že by nebyly vůbec vydány tyto počty, ale byly pouze vydány v uvozovkách v jiném typu, podle tvrzení žalobkyně“.
22. Z uvedeného je zřejmé, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla v době rozhodování odvolacího soudu shoda na tom, jaké věci měly být žalobkyni poskytnuty ke splnění soudem prvního stupně uložené povinnosti žalované vydat žalobkyni „420 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN16 vč. těsnění a 1365 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN10 vč. těsnění dle faktury č. 317004345“ (zatímco podle žalobkyně mělo být potrubí vydáno s „hrdlem“, resp. s „dvojitou objímkou s těsněním“, tak podle žalované mělo být vydáno potrubí bez „hrdla“, resp. „dvojité objímky s těsněním“). Nebyla zde tedy ani shodná tvrzení účastníků o tom, že žalovaná povinnost k vydání „372 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN16 vč. těsnění a 1053 ks UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN10 vč. těsnění“ zčásti splnila, která by mohla být převzata za skutková zjištění soudu podle § 120 odst. 3 o. s. ř. K prokázání řádného plnění (vydání uvedených skladových zásob) proto mělo být provedeno dokazování.
23. Vzhledem k neshodě účastníků o vlastnostech věcí, které má žalovaná žalobkyni poskytnout ke splnění své povinnosti, jež identifikují žalobkyní požadované a v rozsudku soudu prvního stupně uvedené „UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN16 vč. těsnění a UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN10 vč. těsnění“, měl odvolací své závěry, které v tomto směru učinil, v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. uvést v odůvodnění svého rozhodnutí. Jejich absence způsobuje, že z rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nevyplývá, zda v potvrzující části rozsudku odvolacího soudu je žalované uložena povinnost k vydání části dosud nevydaných věcí tvořících „UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN16 vč. těsnění a UR3 DIN potrubí DN 250/6m SN10 vč. těsnění“ (neboť odvolací soud dospěl k závěru, že jednotlivá potrubí lze vydat i po částech), nebo zda (jak namítá dovolatelka) takto bylo v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobkyni přisouzeno něco jiného, než čeho se žalobou domáhala.
24. Z uvedeného vyplývá, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že „dle nesporného tvrzení účastníků“ žalovaná v březnu 2021 vydala žalobkyni „veškeré skladové zásoby, jež byly předmětem řízení, s výjimkou 1053 kusů těsnění k UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 10“ a „372 ks těsnění k UR3 DIN potrubí DN 250/6M SN 16“, je natolik vadný, že (ve smyslu shora podaného výkladu) představuje tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, který znamená porušení práv žalobkyně garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud pak v této souvislosti zdůrazňuje, že uvedený závěr neznamená, že by dovolací soud nahrazoval skutková zjištění odvolacího soudu svými skutkovými zjištěními; bude teprve na odvolacím soudu, aby po případném doplnění dokazování a řádném zhodnocení důkazů učiněném v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. o rozsahu, v jakém byl nárok žalobkyně na vydání věcí plněním ze strany žalované uspokojen, učinil nová skutková zjištění.
25. Není-li vzhledem k uvedenému rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, správný, nezabýval se již dovolací soud z důvodu procesní ekonomie namítanou neshodou mezi obsahem výroku I uvedeného v protokole o jednání odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2021 a obsahem tohoto výroku v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu.
25. Nejsou-li podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v potvrzující části výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v akcesorickém výroku II, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
26. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-