// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 11.10.2023
Změna dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení
Přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2921/2022, ze dne 28. 6. 2023
Dotčené předpisy: § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 261 100 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované se splněním dílčí části díla na základě smlouvy o dílo č. 345-2016-541101 uzavřené dne 11. 4. 2016 ve znění jejích dodatků č. 1–5 (dále jen „předmětná smlouva o dílo“ či „předmětná smlouva“).
2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 7 C 115/2021-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 175 459 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 2. 5. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 85 641 Kč se smluveným úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 2. 5. 2020 do zaplacení (výrok II), a rozhodl o povinnostech žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 413 Kč (výrok III) a zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Příbrami soudní poplatek ve výši 8 773 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako objednatel a žalovaná jako zhotovitel uzavřely předmětnou smlouvu o dílo, v níž se žalovaná zavázala při realizaci veřejné zakázky vypracovat návrh komplexních pozemkových úprav v k. ú. Ždírec v Podbezdězí včetně nezbytných zeměměřičských činností určených pro obnovu katastrálního operátu, vyhotovení dokumentace pro zavedení výsledků komplexních pozemkových úprav do katastru nemovitostí a vytyčení hranic nových pozemků dle zapsané digitální katastrální mapy (dále jen „DKM“). Dílo bylo členěno na hlavní celky – Přípravné práce, Návrhové práce, Mapové dílo a Vytyčení pozemků dle zapsané DKM. Hlavní celek Návrhové práce byl dále rozčleněn na dílčí části, mimo jiné dílčí část 3. 2. 1. – Vypracování plánu společných zařízení, a bylo sjednáno předání této dílčí části díla (po sjednání dodatků) do 28. 2. 2019. Celková cena díla byla sjednána (po sjednání dodatků) ve výši 2 351 020 Kč, z toho cena návrhových prací činila 576 550 Kč a cena dílčí části díla 3. 2. 1. byla stanovena na 261 100 Kč. Pro případ nesplnění termínu stanoveného předmětnou smlouvou nebo jednotlivé dílčí části díla ve sjednaném termínu prokazatelně zaviněného žalovanou byla sjednána sankce ve výši 0,2 % z ceny hlavního celku bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za každý den prodlení. Dílčí část díla 3. 2. 1. byla žalované opakovaně vracena k přepracování či opravě zjištěných nedostatků. Žalovaná se ocitla v prodlení s jejím předáním. Tuto dílčí část předala žalobkyni až dne 19. 2. 2020. Předtím byla žalovaná opakovaně upozorňována na dodržování termínů vyplývajících z předmětné smlouvy o dílo a na možnost uplatnění smluvní pokuty. Žádostem žalované o prodloužení termínu předání této části díla podaným po marném uplynutí smluvně sjednaného termínu žalobkyně nevyhověla (na základě dříve podaných žádostí byl jednotlivými dodatky předmětné smlouvy původní termín předání této dílčí části díla prodloužen z 31. 3. 2018 do 28. 2. 2019). Geodet žalované nebyl úspěšný s kasační stížností proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem, který měl spočívat v nepotvrzení geometrického plánu katastrálním úřadem, u nějž však nebyly splněny předpoklady pro potvrzení. Žalobkyně dne 16. 4. 2020 vyzvala žalovanou k zaplacení smluvní pokuty za nesplnění termínu předání dílčí části díla 3. 2. 1. v době od 1. 3. 2019 do 18. 2. 2020, která činila 1 153,10 Kč za den prodlení (celkem 409 350,50 Kč), avšak po žalované uplatňovala jen 261 100 Kč.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě bylo mezi stranami platně sjednáno (neshledal důvodnou námitku žalované o rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy), byl v souladu se zákonem, jasně, logicky a srozumitelným způsobem vymezen základ pro její výpočet za den prodlení, což bylo oběma stranám známo již při podpisu předmětné smlouvy o dílo. Podle soudu prvního stupně se žalovaná zaviněně dostala do prodlení s předáním části díla, které trvalo 336 dnů a za které mohla žalobkyně podle předmětné smlouvy požadovat 409 350,05 Kč, avšak požadovala smluvní pokutu jen ve výši celkové ceny dílčí části díla 3. 2. 1. ve výši 261 100 Kč. Soud prvního stupně však využil moderačního oprávnění podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a na návrh žalované snížil výši smluvní pokuty. Za základ pro její výpočet vzal cenu dílčí části díla 3. 2. 1. (261 100 Kč), s jejímž odevzdáním se žalovaná dostala do prodlení, nikoliv cenu hlavního celku a rozhodl, že žalobkyni náleží na smluvní pokutě za den prodlení 522,20 Kč, tj. celkem za 336 dnů prodlení 175 459 Kč.
5. K odvoláním žalobkyně a žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 641 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z této částky od 2. 5. 2020 do zaplacení (druhý výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV ve výši soudního poplatku na částku 13 055 Kč (třetí výrok III), a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 100 Kč (čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť žalovaná porušila smluvní pokutou utvrzenou smluvní povinnost, když opakovaně prodloužený termín plnění do 28. 2. 2019 nesplnila a dílčí část díla 3. 2. 1. předala s prodlením až 18. 2. 2020. K prodlení žalované přitom došlo z důvodů na její straně, neboť jí byl opakovaně vrácen k přepracování jí předložený plán společných zařízení pro zjevné a zásadní vady. Stran námitky neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že nepřiměřená výše smluvní pokuty je důvodem pro její moderaci, nikoliv důvodem neplatnosti ujednání o smluvní pokutě. Současně nesdílel názor žalované, že výpočet smluvní pokuty uvedený v předmětné smlouvě lze aplikovat pouze při prodlení s předáním hlavního celku při současném neodevzdání ani jedné jeho dílčí části, neboť takový závěr ze žádného smluvního ujednání nevyplývá. Dodal, že ačkoliv byla smluvní pokuta vypočtena žalobkyní v souladu se smluvním ujednáním jako 0,2 % z ceny hlavního celku na 1 153,10 Kč denně, což za 336 dnů prodlení odpovídalo částce 387 441,60 Kč, žalobkyně sama uplatnila smluvní pokutu (přestože to nebylo v předmětné smlouvě sjednáno) jen do výše ceny dílčí části díla 3. 2. 1., tj. ve výši 261 100 Kč a sama tak moderovala smluvní pokutu o 126 341,60 Kč (o 32 %).
7. Odvolací soud nesouhlasil s moderací smluvní pokuty provedenou soudem prvního stupně především z důvodu, že soud prvního stupně nemoderoval výslednou částku smluvní pokuty, ale způsob jejího určení a nesprávně vzal za základ výpočtu smluvní pokuty cenu dílčí části díla, ač byla jako její základ ujednána cena hlavního celku. Odvolací soud přitom neshledal žádné důvody pro moderaci smluvní pokuty, neboť ji neměl za nepřiměřenou. Citoval závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých je nezbytné posuzovat nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané ve formě denní sazby podle sjednané denní sazby s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, úvahy o nepřiměřenosti smluvní pokuty se mohou upínat toliko k okolnostem, které byly dány v okamžiku jejího sjednání. K tomu dodal, že skutečnost, zda byla smluvní pokuta sjednána v nepřiměřené výši, proto nelze zkoumat prizmatem skutečností, které nastaly až poté, co byla smluvní pokuta v určité výši sjednána, a že v případě smluvní pokuty stanovené procentní sazbou nelze při posuzování její přiměřenosti vycházet z celkové výše smluvní pokuty vzniklé v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka, ale je třeba zkoumat, zda je přiměřená sjednaná denní sazba. Sazbu 0,2 % denně z ceny díla přitom považoval za sazbu přiměřenou i podle konstantní judikatury. K tomu doplnil, že i podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 5488/2017 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), na který poukazovala žalovaná v odvolání, lze za nepřiměřenou považovat sazbu přesahující 0,5 % denně. Přihlédl též k hodnotě a významu utvrzované povinnosti, kterým byl zájem žalobkyně na dodržování termínů odevzdání jednotlivých částí díla, jež na sebe navazovaly, aby byl minimalizován zásah do vlastnických a dalších věcných práv vlastníků a dalších oprávněných a povinných osob. Zohlednil též skutečnost, že podmínky uplatnění a způsob výpočtu smluvní pokuty byly obsaženy již v zadávacích podmínkách veřejné zakázky a mohly mít vliv na rozhodování ostatních uchazečů, zda se výběrového řízení zúčastní či nikoli a uplatnění moderačního práva soudu by bylo zásahem do podmínek veřejné soutěže a šlo by o podstatnou změnu závazku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, napadla žalovaná včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se domnívá, že v řízení nebylo prokázáno, že prodlení s plněním díla zavinila. Tvrdí, že důvody, pro které nemohla předmětnou dílčí část díla splnit v ujednaném termínu, stály mimo sféru jejího vlivu z důvodu schvalování díla dotčenými orgány státní správy, regionální dokumentační komisí a zastupitelstvem obce. V tomto ohledu poukazuje zejména na postup katastrálního úřadu a má za to, že se po celou dobu zpracování předmětné dílčí části díla snažila minimalizovat časové prodlevy.
10. Podle žalované odvolací soud také pochybil, pokud nepřistoupil k moderaci smluvní pokuty a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že podle jejího výkladu měl výpočet smluvní pokuty vycházet z ceny dílčí části díla, s níž byla v prodlení, neboť prodlení s dílčí částí díla nevylučuje, že hlavní celek bude odevzdán včas, což bylo zásadním bodem předmětné smlouvy o dílo. Považuje za nepřiměřené, aby hradila smluvní pokutu i z ceny dílčích částí díla, které byly včas a řádně předány žalobkyni. Smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně z ceny hlavního celku za každý den prodlení se splněním dílčí čísti díla (odpovídající podle výpočtu žalované 0,44 % denně z ceny dílčí části díla), je podle ní zjevně nepřiměřená (rozporná s dobrými mravy), neboť cena dílčí části díla, jíž se prodlení týkalo, je podstatně nižší. Poukazuje v tomto ohledu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5488/2017, podle kterého je sazba smluvní pokuty více než 0,5 % denně z dlužné částky rozporná s dobrými mravy. Odvolací soud měl podle žalované při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty přihlédnout k hodnotě dílčího plnění, s nímž byla žalovaná v prodlení, a zohlednit, že takto stanovená výše smluvní pokuty je nepřiměřená i s přihlédnutím k významu zajišťované povinnosti a k tomu, že ujednání vzniklo v rámci veřejné zakázky a že smluvní pokutu určila sama žalobkyně jako součást podmínek výběrového řízení. Žalovaná odkazuje též na rozsudek Krajského soudu v Praze, v němž byl posuzován obdobný případ mezi stejnými účastnicemi a odvolací soud v něm dovodil, že jsou dány důvody pro moderaci smluvní pokuty.
11. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zavinění žalované bylo podle žalobkyně v řízení prokázáno a z dovolání nevyplývá, v čem se měl odvolací soud v tomto ohledu odchýlit od ustálené judikatury. Sjednanou smluvní pokutu nepovažuje za rozpornou s dobrými mravy a má za to, že nebylo namístě využití moderačního práva soudu. Poukazuje na to, že sjednáním smluvní pokuty sledovala především zajištění závazku zhotovitele splnit v termínu odevzdání jednotlivých částí díla, které spolu úzce souvisejí a navazují na sebe. Uplatněním moderačního práva soudu by bylo podle ní navíc zasaženo do podmínek veřejné soutěže. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022).
16. Těmto požadavkům žalovaná v projednávané věci nedostála ve vztahu k námitce, že nárok na smluvní pokutu nevznikl pro nedostatek jejího zavinění, neboť neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Citovaným požadavkům žalovaná nedostála ani ve vztahu k námitce zpochybňující výklad ujednání o smluvní pokutě, ze kterého vycházel odvolací soud, tj. že i pro případ prodlení s plněním jednotlivé dílčí části díla byla sjednána jako základ procentní denní sazby smluvní pokuty cena hlavního celku bez DPH. Správnost takového výkladu smluvního ujednání, z nějž odvolací soud vycházel (správnost postupu – aplikačních pravidel, kterými k takovému závěru o obsahu tohoto ujednání odvolací soud dospěl), žalovaná v dovolání nezpochybnila způsobem, který by mohl založit přípustnost dovolání (řádně nevymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.). V uvedených částech proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v těchto částech.
17. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i ve třetím a čtvrtém výroku, kterými bylo rozhodováno o povinnosti k zaplacení soudního poplatku a o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výroku o nákladech řízení a proti rozhodnutí o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
18. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázky moderace smluvní pokuty, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
21. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.
22. Nejvyšší soud se rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. již nelze pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání (o smluvní pokutě). Jejím východiskem se naopak stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem pak zajištění toho, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená. Je to přitom dlužník, jehož tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty.
23. Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu lze postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.
24. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je přitom výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá.
25. V projednávané věci odvolací soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty zkoumal toliko přiměřenost její denní sazby, hodnotu a význam utvrzované povinnosti, a to výlučně prizmatem skutečností existujících v době sjednání smluvní pokuty. Odvolací soud se však již ve svých úvahách podrobněji nezabýval tím, jakou funkci měla smluvní pokuta v dané věci plnit (sankční, paušalizační či jinou), ani nepřihlédl k relevantním okolnostem, které nastaly později při porušení smluvní povinnosti žalovanou (příp. po porušení její povinnosti). Neujasnil si též, zda v tomto směru, tj. ohledně objasnění okolností, z nichž lze usoudit na nepřiměřenost žalobkyní požadované částky smluvní pokuty, žalovaná dostatečně splnila svou povinnost tvrzení (příp. důkazní), pokud v řízení sice namítala její nepřiměřenost, avšak poukazovala výlučně na okolnosti, jež podle ní měly svědčit o nepřiměřenosti (nemravnosti) samotného ujednání o smluvní pokutě. Odvolací soud přitom sám také posuzoval pouze obsahovou přiměřenost ujednání o smluvní pokutě (přiměřenost denní sazby), nikoliv přiměřenost smluvní pokuty in concreto, tedy přiměřenost konkrétní pohledávky na smluvní pokutu s ohledem na její funkci a na konkrétní zájmy, jež byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Za daných okolností proto nelze než uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020, a ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1050/2022).
26. Nejvyšší soud doplňuje, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v těchto rozhodnutích citovanou judikaturu).
27. Shora uvedené závěry vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.) a dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. ŠÍNOVÁ, R., HAMUL'ÁKOVÁ, K. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 736-737).
28. Nejvyšší soud konečně dodává, že skutečnost, že smluvní vztah účastníků vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek (což odvolací soud ve svých právních úvahách zohlednil) není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění moderačního práva soudu, nýbrž toliko jednou ze skutečností (potenciálně) relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty. Nelze navíc opomenout, že judikatura, na niž odkázal odvolací soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4522/12), vychází ze specifické situace, kdy parametry smluvní pokuty navrhl sám zhotovitel, který ve veřejné soutěži uspěl, což v souvislosti s dalšími okolnostmi věci vedlo k závěru, že moderací takové smluvní pokuty by bylo protiprávně zpětně zasaženo do veřejné soutěže. To však neznamená, že by moderace smluvní pokuty mající původ v závazku vzniknuvším v režimu veřejných zakázek byla paušálně vyloučena.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků (tj. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení a o povinnosti k zaplacení soudního poplatku) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-