// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.07.2022

Nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu

Podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu (provedení exekuce vyklizením) je zajištění bytové náhrady přisouzené vyklizovanému rozhodnutím, jehož výkon se navrhuje. Teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit, nařídit výkon rozhodnutí (provést exekuci).

Má-li být považován náhradní byt za zajištěný, musí jít o byt fakticky i právně volný. Správný však není právní názor, že byt není fakticky volný, je-li ten, kdo má byt vyklidit, a ten, kdo se má do něj nastěhovat, tatáž osoba. Jestliže v povinná v tomtéž bytě již bydlí, pak právě pro ni – objektivně posuzováno – fakticky volný je. Proto podmínka faktické volnosti náhradního bytu již z praktických důvodů a logiky věci je splněna. Náhradní byt může být shodný s bytem vyklizovaným. Jestliže účelem § 712 odst. 2 obč. zák. je zajištění adekvátního bydlení nájemce, pak poskytnutí bytové náhrady, která je totožná s bytem původním, nelze nic vytknout, ba naopak. Stěží si lze představit byt více rovnocenný.

Není v rozporu s ustanovením § 341 a násl. o. s. ř., bude-li exekuce provedena pouze formálně, zápisem o provedení exekuce, má-li již povinná své věci v náhradním bytě.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3550/2021, ze dne 30. 5. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 343 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 712 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 712a obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 2. 3. 2021, č. j. 53 EXE 53/2019-163, zamítl návrh povinné ze dne 31. 12. 2019 na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. J. F., Exekutorský úřad P., pod sp. zn. 132 EX 904/19. Dospěl k závěru, že oprávněný svůj závazek zajistit povinné náhradní byt splnil předložením nájemní smlouvy k vyklizovanému bytu.

K odvolání povinné Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 10. 6. 2021, č. j. 17 Co 133/2021-193, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zastavil (výrok I.), uložil oprávněnému zaplatit náklady exekutora (výrok II.) a náklady exekučního řízení (výrok III.).

Odvolací soud vyšel z toho, že exekučním titulem je usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 1987, sp. zn. 15 Nc 878/87, o schválení smíru, které nabylo právní moci dne 28. 10. 1987, jímž bylo zrušeno právo povinné užívat byt v přízemí domu čp. XY, v XY, sestávající z kuchyně a pokoje, II. kategorie, povinná se zavázala byt vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů poté, kdy jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného odboru ONV přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování. Přisouzenou bytovou náhradu oprávněný zajistil tak, že spolu s návrhem na zahájení exekuce předložil návrh nájemní smlouvy k bytu v jeho vlastnictví, který je shodný s bytem vyklizovaným, tedy jde o byt, v němž povinná bydlí. Odvolací soud doplnil dokazování stanovami oprávněného a zápisem z jeho členské schůze ze dne 1. 9. 2020, z nichž zjistil, že dle čl. 10 odst. 1 stanov oprávněného smlouvy o nájmu jednotek, které nejsou ve vlastnictví členů družstva, a společných prostor uzavírá s nájemcem představenstvo po předchozím souhlasu členské schůze. Zápis z členské schůze oprávněného vyhodnotil tak, že členská schůze probírala situaci povinné a byla informována o dosavadním průběhu exekučního řízení, ale souhlas k uzavřením nájemní smlouvy projednán nebyl.

Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1794/2005, uzavřel, že povinnost k zajištění náhradního bytu pro povinnou, k níž je zavázán dle exekučního titulu, oprávněný nesplnil, neboť byt, který má být povinnou vyklizen a v němž povinná bydlí, nemůže současně představovat byt náhradní. Nejedná se totiž o byt, který by byl právně a fakticky volný, protože v něm povinná bydlí na základě práva v bytě bydlet podle ustanovení § 712a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) do doby, než jí bude poskytnuta bytová náhrada. Oprávněný neusiluje o to, aby docílil vyklizení předmětného bytu povinnou, ale o to, aby povinná k předmětnému bytu uzavřela nájemní smlouvu, toho ovšem nelze docílit cestou exekuce. Pokud by předmětný byt měl být současně bytem vyklízeným i bytem náhradním, není ani zřejmé, jak by měla být exekuce vyklizením bytu do náhradního bytu fakticky exekutorem zrealizována. Odvolací soud se s ohledem na svůj závěr ohledně nemožnosti považovat oprávněným nabídnutý byt za byt náhradní nezabýval otázkou, zda by případně nájemní smlouva uzavřená mezi účastníky bez souhlasu členské schůze byla či nebyla platná.

Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání podle § 237 o. s. ř. Uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena (zda může být náhradní byt shodný s bytem vyklizovaným). Namítá, že judikatura Nejvyššího soudu, na kterou odkázal odvolací soud, není přiléhavá a nezohledňuje konkrétní okolnosti případu. Odvolací soud svůj závěr, dle nějž oprávněný nenabídl povinné právně a fakticky volný byt, v zásadě nijak neodůvodnil. Dovolatel měl za to, že pro povinnou neexistuje žádná překážka, která by jí bránila byt (začít) užívat. Závěry odvolacího soudu ohledně nemožnosti provedení exekuce pak považuje dovolatel za nepřípadné a nemající oporu v zákoně. Dále předkládá dovolacímu soudu otázku, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (platnost nájemní smlouvy při absenci souhlasu členské schůze). V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, maje za to, že v předmětné věci lze dospět k závěru, že povinné jakožto nečlence družstva nepřísluší posuzovat naplnění interních pravidel (stanov) orgány družstva. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda může být náhradní byt shodný s bytem vyklizovaným, nebyla judikaturou Nejvyššího soudu výslovně řešena.

Dovolání je důvodné.

V projednávané věci je exekučním titulem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 1987, sp. zn. 15 Nc 878/87, jímž bylo zrušeno právo povinné užívat byt v přízemí domu čp. XY, v XY, sestávající z kuchyně a pokoje, II. kategorie (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), povinná se zavázala byt vyklidit a vyklizený odevzdat do 15 dnů poté, kdy jí bude vykonatelným rozhodnutím příslušného odboru ONV přidělen náhradní byt nebo poskytnuto náhradní ubytování.

Podle čl. III bodu 6 přechodných a závěrečných ustanovení zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 1992), a jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu.

Podle čl. II bodu 9 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, výkon rozhodnutí, kterým je přiznáno právo na bytovou náhradu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se provede podle zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Podle § 343 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (citované ustanovení se přiměřeně použije i v exekučním řízení – srov. § 52 odst. 1 a § 73 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád) ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší. Po právní moci tohoto usnesení soud výkon rozhodnutí provede.

Z citované zákonné úpravy vyplývá, že podmínkou nařízení výkonu rozhodnutí o vyklizení bytu (provedení exekuce vyklizením) je zajištění bytové náhrady přisouzené vyklizovanému rozhodnutím, jehož výkon se navrhuje. Teprve poté, co oprávněný zajištění bytové náhrady prokáže, lze proti osobě, jíž byla uložena povinnost byt vyklidit, nařídit výkon rozhodnutí (provést exekuci).

Ohledně definice náhradního bytu je třeba vyjít z § 712 odst. 2 věta první obč. zák., podle kterého je náhradním bytem byt, který podle velikosti a vybavení zajišťuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti. Náhradní byt je bytová náhrada, jež se zásadně pojí s bydlením trvalého charakteru; tím se rozumí nejen doba, na kterou je třeba náhradní byt zajistit, nýbrž i kvalita prostor, které mohou jako náhradní byt trvale sloužit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, nebo ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 688/2004).

Ustálená praxe je jednotná i v tom směru, že má-li být považován náhradní byt za zajištěný, musí jít o byt fakticky i právně volný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1794/2005, nebo odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze z 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, uveřejněného pod č. 41/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. 30 Cdo 808/98, pak Nejvyšší soud dovodil, že nájemní smlouva je neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák., byla-li uzavřena, ačkoli v bytě bydlí, byť bez právního důvodu, třetí osoba.

Tato judikatura však byla překonána rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020, uveřejněném pod č. 94/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že smlouva o nájmu není neplatná (pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák.) jen proto, že pronajímatel poskytl nájemci do užívání věc, již předtím pronajal pro tutéž dobu jiné (příp. i stejné) osobě. Nejvyšší soud zde navázal zejména na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, kde Ústavní soud dovodil, že dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění. Zároveň dodal, že právní názor, podle něhož nelze platně pronajmout věc již jednou pronajatou, nebyl přejat ani do nové občanskoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014, která se proti němu naopak vymezuje – v tomto směru odkázal na ustanovení § 1760 a 1763 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

Z uvedeného pro danou věc vyplývá, že neobstojí právní názor, že náhradní byt nebyl právně volný a že by návrh nájemní smlouvy předkládané oprávněným byl z tohoto důvodu neplatný. Byť povinné svědčilo „právo bydlení“ (srov. § 186 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, a § 712a obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013), nejde s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem o překážku, která by právě s ní bránila uzavření nájemní smlouvy, neboť jde ve smyslu uvedené judikatury o obdobnou situaci, jako kdyby jí svědčil nájemní vztah.

Správný není ani právní názor, že byt není fakticky volný, je-li ten, kdo má byt vyklidit, a ten, kdo se má do něj nastěhovat, tatáž osoba. Jestliže v povinná v tomtéž bytě již bydlí, pak právě pro ni – objektivně posuzováno – fakticky volný je. Proto podmínka faktické volnosti náhradního bytu již z praktických důvodů a logiky věci je splněna (srov. obdobně JUDr. V. Kurka, JUDr. L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 688).

V projednávaném případě oprávněný prokazoval zajištění bytové náhrady pro povinnou návrhem nájemní smlouvy k bytu, který je totožný s bytem vyklizovaným. Jde tedy jistě o rovnocenný byt, jak předpokládá ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák., což ostatně soudy nižších stupňů též dovodily, a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu se správně vypořádaly i s námitkami povinné ohledně výše nájemného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2488/2005, či ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 20 Cdo 408/2010). Dovolací soud má však na rozdíl od názoru soudu odvolacího z důvodů uvedených shora za to, že byt je též právně i fakticky volný. Jestliže účelem § 712 odst. 2 obč. zák. je zajištění adekvátního bydlení nájemce, pak poskytnutí bytové náhrady, která je totožná s bytem původním, nelze nic vytknout, ba naopak. Stěží si lze představit byt více rovnocenný. Kritizovat nelze ani skutečnost, že povinnou stíhá povinnost uzavřít k náhradnímu bytu nájemní smlouvu (aby se vyhnula důsledkům § 344 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), neboť tato povinnost by jí vznikla v jakémkoli náhradním bytě.

Zbývá dodat, že není v rozporu s ustanovením § 341 a násl. o. s. ř., bude-li exekuce provedena pouze formálně, zápisem o provedení exekuce, má-li již povinná své věci v náhradním bytě.

Za situace, kdy bylo dovolateli plně vyhověno, se již Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval jeho dalšími dovolacími námitkami. Pro úplnost lze uvést, že na vytýkaném posouzení (ne)platnosti nájemní smlouvy z důvodu absence souhlasu členské schůze odvolací soud svoje rozhodnutí nezaložil, když jej měl v dané věci za nerozhodné. Posouzení platnosti návrhu nájemní smlouvy pak bude úkolem odvolacího soudu v dalším řízení.

Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů