// Profipravo.cz / Výkon rozhodnutí / exekuce

Výkon rozhodnutí / exekuce

28.01.2022 00:05

ÚS: Zastavení exekuce po jejím skončení pro vymožení

Obecné soudy mohou ve výjimečných případech rozhodnout o zastavení exekuce i po jejím skončení pro vymožení pohledávky. Hlavním smyslem je zabránit zjevným nespravedlnostem zejména při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, kdy exekučním titulem byl rozhodčí nález. Vždy je však třeba vzít v potaz konkrétní okolnosti případu, to znamená posoudit, zda podmínky příslušné smlouvy o úvěru lze označit za zjevně nespravedlivé. To přitom nejen vzhledem k parametrům obsaženým v úvěrové smlouvě, ale také k tomu, zda se úvěrovaný (dříve dlužník) v řízení, v němž bylo rozhodováno o věci samé, procesně aktivně bránil (a zda měl vůbec reálnou možnost se bránit) anebo se vyskytly další významné okolnosti. Soud nesmí rezignovat na potřebu ochrany povinného, vyjde-li dodatečně najevo, že exekuce byla od samého počátku vedena a provedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu a tuto ochranu lze realizovat toliko dodatečným rozhodnutím o zastavení exekuce.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2833/21, ze dne 4. 1. 2022

20.12.2021 00:01

Výklad § 8 odst. 3 OdpŠk ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti

I. Povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má (také) stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje vůči exekutorovi či nikoliv. Odpovědnost státu a odpovědnost exekutora stojí vedle sebe. V předmětné věci se žalobce domáhá náhrady škody ve výši 810 624,20 Kč s příslušenstvím proti státu (České republice – Ministerstvu spravedlnosti). Úvaha odvolacího soudu o použitelnosti § 32 odst. 1 exekučního řádu je tedy v daných poměrech zavádějící, neboť dané ustanovení by mohlo být použito jen v případě, pokud by žaloba směřovala proti exekutorovi samotnému.

II. Nepřezkoumatelná je zde úvaha odvolacího soudu o tom, že se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu a zároveň vydal nezákonné rozhodnutí. Jeden skutek nemůže být právně kvalifikován jako tyto dvě skutkové podstaty současně. Právní posouzení nároku poškozeného je tedy nesprávné, jestliže si odvolací soud neujasnil, jak právně jednání exekutora posoudit.

Tato nesprávnost pak vyniká zvláště ve světle toho, že odvolací soud aplikoval § 8 odst. 3 OdpŠk, který se týká výlučně odpovědnosti státu z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoli z titulu nesprávného úředního postupu.

Z judikatury Nejvyššího soudu jasně plyne, že nepodání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí může být posuzováno pouze jako nesplnění podmínky dle § 8 odst. 3 OdpŠk, a nikoliv jako přetržení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Uzavřel-li odvolací soud, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, měl se zabývat tím, zda měl poškozený k dispozici prostředky vyjmenované v § 8 odst. 3 OdpŠk, kterými se proti němu mohl bránit, zda šlo o prostředky dostupné a reálně účinné k odvrácení následků nezákonného rozhodnutí a pokud je poškozený nevyužil, zda se tak stalo z důvodů zvláštního zřetele hodných. K tvrzení takových důvodů měl být poškozený jako žalobce vyzván postupem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 494/2021, ze dne 6. 9. 2021

13.12.2021 00:02

Řízení o odepření uznání rozhodnutí dle nařízení Brusel I bis

Nařízení Brusel I bis zavedlo instituty odepření uznání a odepření výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, přičemž smyslem těchto řízení je zajistit ochranu práv na obhajobu dotčené strany, neboť v případě výkonu cizího rozhodnutí již nevyžaduje prohlášení vykonatelnosti. Jak vyplývá z čl. 47 odst. 2 nařízení, řízení o odepření uznání rozhodnutí se řídí vnitrostátní úpravou dožádaného členského státu.

Protože zmíněný druh řízení české vnitrostátní předpisy samostatně neupravují, je nezbytné přiměřeně aplikovat § 18 ZMPS, jenž se vztahuje na charakterem příbuzné řízení o uznání rozhodnutí a z něhož vyplývá, že soud rozhoduje rozsudkem a nemusí nařizovat jednání. Tato úprava koresponduje s čl. 48 nařízení, podle něhož soud rozhodne o odepření uznání či výkonu rozhodnutí neprodleně. S ohledem na uvedený požadavek má dovolací soud za to, že v řízení, které je oproti uznávání cizozemských rozhodnutí opačně polarizováno a lze tím spíše předpokládat jeho spornost, soud prvního stupně přihlédne (toliko) ke znění návrhu a k obsahu návrhem dotčeného rozhodnutí, popř. k dalším listinným důkazům, načež vyhodnotí, zda je dán některý z důvodů, pro který lze odepřít uznání cizího rozhodnutí, nebo zda je třeba návrh zamítnout. Jestliže je však proti rozsudku podáno odvolání, v němž se odvolatelé domáhají svého práva být slyšeni a navrhují provést důkazy, nelze již se zřetelem ke sporným momentům, o nichž se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve svém přezkumném řízení dozvěděl, rozhodnout bez nařízení jednání.

Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odepření uznání rozhodnutí se „nepočítá“ s tím, že by se provádělo dokazování či šetření mající povahu dokazování. Jestliže rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými (relevantními) důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 705/2021, ze dne 15. 9. 2021

03.12.2021 00:02

ÚS: K vyloučení principu teritoriality soudních exekutorů

Systém umožňující oprávněnému (věřiteli) volbu soudního exekutora, který povede exekuci, není porušením práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, poskytuje dostatečné záruky pro nezávislost a nestrannost výkonu exekuční činnosti soudního exekutora, tak aby byl vázán právem a nikoliv pokyny oprávněného. Soudní exekutor není pouze v postavení podnikatele nesoucího riziko spojené s vymáháním pohledávky a usilujícího o úhradu nákladů exekuce a dosažení zisku, nýbrž je i v postavení pověřeného orgánu veřejné moci, jehož rozhodování podléhá kontrolním mechanismům ze strany exekučních soudů a nad jehož činností dohlíží Ministerstvo spravedlnosti.

Nakolik neexistuje ústavně zaručené základní právo na zákonného soudního exekutora ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, postrádá požadavek na zavedení místní příslušnosti (principu teritoriality) do vymezení exekutorské působnosti ústavně právní rozměr a sleduje pouze politický či zájmový účel.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 15/18, ze dne 2. 11. 2021

26.11.2021 00:02

ÚS: Ochrana proti svévolnému postupu soudního exekutora

I. Soudní exekutor je vykonavatelem státní moci, pročež je vázán mezemi vyplývajícími z čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Musí se proto vyvarovat jakékoliv svévole při výkladu a uplatňování právních předpisů a dbát mimo jiné o ochranu práv účastníků řízení dotčených jeho postupem. Současně však vystupuje v postavení podnikatele, který vykonává svou činnost soustavně za účelem dosažení zisku, a především na vlastní riziko. Musí tudíž nést i riziko, že nikoli vždy dosáhne skončení exekuce jejím úspěšným provedením, a tím spíše pak musí nést i odpovědnost za svá vlastní pochybení.

II. Z § 47 odst. 1 exekučního řádu vyplývá nejen oprávnění soudního exekutora vydávat za zákonem stanovených podmínek exekuční příkazy, ale rovněž tyto exekuční příkazy zrušit. Po právní moci usnesení o zrušení všech exekučních příkazů vydaných v exekučním řízení není přípustné, aby soudní exekutor dále prováděl exekuci, resp. aby pouhým úředním záznamem nebo prostým oznámením obnovil již zrušené exekuční příkazy. Neposkytnou-li soudy povinnému ochranu proti svévolnému postupu soudního exekutora, zasahují do jeho práva na soudní ochranu a do práva vlastnit majetek podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2208/21, ze dne 19. 10. 2021

16.11.2021 00:01

Skutečnosti rozhodné pro neudělení příklepu dle § 336k odst. 4 o. s. ř.

Judikatura stabilně při aplikaci ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. tenduje ke zvýšené ochraně dražitelů, potažmo vydražitele, proti takovým pochybením exekutora, která jsou objektivně způsobilá zapříčinit, že průběh a výsledek dražebního jednání nesplňují požadavek transparentnosti dražby, požadavek rovného přístupu účastníků dražby (dražebníků) k dražbě, že fakticky dojde ke zvýhodnění určité skupiny osob ve vlastní exekuci zúčastněných oproti skupině jiné. Typicky – v souvislosti s pochybením ve vyhotovení popisné části nemovitosti v dražební vyhlášce – je ovlivněno jednání dražitelů, kteří by (pokud by k pochybení nedošlo) již „další“ vyšší podání neučinili, popř. by se dražby vůbec nezúčastnili, a tím došlo k ovlivnění výše dosaženého podání, apod.

„Zjistitelnost“ vady dražené nemovitosti přitom nepředstavuje (pro posouzení oprávněnosti námitek vydražitele) kategorii určující; významné je jen a pouze, zda jde o vadu, která objektivně je způsobilá ovlivnit rozhodování dražitele o účasti na dražbě, resp. (vydražitele) o učinění nejvyššího podání právě v takové výši, v jaké bylo učiněno. Uvedené je nezbytné posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním zjištěným poměrům posuzované dražby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1669/2021, ze dne 31. 8. 2021

05.11.2021 00:04

ÚS: Zastavení exekučního řízení v rozporu se zákonem

1. Zatímco předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení, při rozhodování o návrhu na zastavení již skončené exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soudy hodnotí naopak právě to, zda exekuce byla vedena po právu či nikoliv v minulosti. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není totožné s rozhodnutím k návrhu povinného dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož předměty těchto rozhodnutí jsou odlišné a nebylo proto rozhodováno ve stejné věci podle § 159a odst. 4 o. s. ř.

2. Za situace, kdy judikatura dospěla k závěru o možnosti v některých případech zastavit exekuční řízení soudním rozhodnutím i tehdy, byla-li již pohledávka vymožena, není důvod, aby obecné soudy nemohly rozhodovat i v těch případech, kdy exekuční řízení zastaví soudní exekutor, a to v jednoznačném a vědomém rozporu se zákonem. Právo má totiž sloužit k hledání a nalézání spravedlivých řešení společenských konfliktů, má představovat předvídatelný a logický systém pravidel chování a nesmí se stávat účelovým prostředkem k dosažení nespravedlivých výhod oproti ostatním. Právě k takovémuto výsledku, rozpornému s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by však docházelo, pokud by Ústavní soud akceptoval, že za situace, kdy judikatura vytvořila možnost „otevření“ již skončeného exekučního řízení v důsledku vymožení pohledávky, by se tato možnost zase „uzavřela“ v důsledku zcela zjevně účelově podávaných návrhů na zastavení exekuce ze strany oprávněných osob.

3. Proto je v těchto případech nutné, aby se obecné soudy zabývaly i tím, zda exekutor měl rozhodovací pravomoc k tomu, aby řízení o již skončené exekuci zastavil, a zda důvodem tohoto zastavení nebyl pouze zájem fakticky zvýhodnit oprávněného a zneužívat právo. Pokud soudy zjistí, že soudní exekutor rozhodovací pravomoc k zastavení již skončené exekuce neměl, nenastane překážka věci pravomocně rozhodnuté a samy pak k návrhu povinného mohou přistoupit k zastavení již skončené exekuce na základě tzv. prioritního důvodu, pokud k takovému postupu na základě posouzení individuálních okolností případu a v souladu s ustálenou judikaturou shledají naplnění příslušných podmínek.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1536/21, ze dne 29. 9. 2021

03.11.2021 00:02

Přechod poplatkové povinnosti ve vykonávacím řízení

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se vztahuje i na výkon rozhodnutí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2182/2021, ze dne 18. 8. 2021

19.10.2021 00:02

Exekuce zjištěné neuspokojené pohledávky po zastavení insolvenčního řízení

Na základě upraveného seznamu pohledávek lze po zastavení insolvenčního řízení podle § 396 odst. 2, § 405 odst. 3, nebo § 418 odst. 5 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. července 2017, podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci pro zjištěnou neuspokojenou pohledávku, kterou dlužník nepopřel, i tehdy, je-li insolvenčním navrhovatelem pouze dlužník; toto právo se promlčí za 10 let od zastavení řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 129/2020, ze dne 29. 7. 2021

13.10.2021 00:01

Nařízení jednání k rozvržení rozdělované podstaty

Ode dne 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu, provedená zákonem č. 396/2012 Sb., nemusí být při výkonu rozhodnutí (exekuci) prodejem nemovitých věcí rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty jen při rozvrhovém jednání, a to v zájmu „zrychlení a zefektivnění výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti“. Soud (soudní exekutor) nařídí rozvrhové jednání pouze tehdy, navrhne-li to (požádá-li o nařízení rozvrhového jednání) věřitel, oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, nebo povinný, a to ve lhůtě 15 dnů od zveřejnění oznámení o přihlášených pohledávkách na úřední desce soudu (soudního exekutora) podle § 336p odst. 1 o. s. ř. nebo od doručení dodatečného oznámení podle § 336p odst. 2 o. s. ř. Požádá-li o nařízení rozvrhového jednání alespoň jedna z uvedených oprávněných osob, soud (soudní exekutor) jednání o rozvrhu rozdělované podstaty nařídí poté, co usnesení o příklepu nabude právní moci a po zaplacení nejvyššího podání, resp. poté, co usnesení o předražku nabude právní moci, a po zaplacení předražku vydražitelem, a po uplynutí lhůty podle § 336p. K jednání soud (soudní exekutor) předvolá účastníky rozvrhu, kterými jsou oprávněný, ten, kdo do řízení přistoupil jako další oprávněný, povinný a osoby, které podaly přihlášku, ledaže by jejich přihláška byla odmítnuta (srov. § 336q odst. 3 o. s. ř.).

Nepožádá-li žádná z oprávněných osob o nařízení jednání o rozvrhu nebo je-li žádost oprávněné osoby podána opožděně (po uplynutí zákonem stanovené lhůty), rozvrhne soud rozdělovanou podstatu bez jednání podle § 337c o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3072/2020, ze dne 29. 7. 2021

05.10.2021 00:01

Exekuce rozhodnutí o výživném po dosažení zletilosti oprávněného dítěte

Rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě nepozbývá automaticky účinnosti po dosažení zletilosti oprávněného dítěte. V exekučním řízení tak lze vymáhat výživné pro zletilého oprávněného na základě exekučního titulu, kterým bylo stanoveno výživné v řízení podle z. ř. s. dříve, než oprávněný dosáhl zletilosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1743/2021, ze dne 20. 7. 2021

17.09.2021 00:01

ÚS: Nedostatečné odůvodnění zamítnutí zastavení exekuce

Mezi tzv. kvalifikované vady je nutno zařadit nejen případy, kdy obecné soudy v procesu interpretace a aplikace podústavního práva nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, ale také (což je v posuzovaném případě podstatné), když se z hlediska principů řádně vedeného soudního řízení dopustí neakceptovatelné libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny). Ta může spočívat i v nedostatečném odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1644/21, ze dne 24. 8. 2021

08.09.2021 00:02

Určitost exekučního titulu proti investiční společnosti

I. V případě, kdy má být postižen majetek z více podílových fondů, je nezbytné, aby již ve výroku rozhodnutí proti investiční společnosti (obhospodařující podílové fondy) bylo uvedeno, majetek jakých podílových fondů má být postižen a v jakém rozsahu má být takový majetek postižen. Jestliže výrok exekučního titulu uvedené náležitosti neobsahuje, nelze jej vykonat.

II. Je-li vymáhán dluh (bezdůvodné obohacení), který vznikl v souvislosti s obhospodařováním podílových fondů, musí být vedle dluhu z majetku v podílových fondech uhrazena i případná sankce, tj. úrok z prodlení či smluvní pokuta, která byla za porušení povinnosti podle soukromého práva uložena (§ 102 ZISIF); majetek obhospodařovatele postižen být nemůže. Ustanovení § 210 ZISIF se zde nepoužije, jelikož sankcemi ve smyslu § 210 ZISIF jsou míněny sankce, které jsou obhospodařovateli ukládány orgány veřejné moci za porušení povinností vyplývajících ze ZISIF, popř. jiných povinností vyplývajících z veřejného práva v souvislosti s výkonem svých práv a povinností vyplývajících z jeho podnikatelského oprávnění.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2871/2020, ze dne 22. 6. 2021

03.09.2021 00:00

ÚS: Náklady řízení při zastavení exekuce

Okresní soud rozhodl o zastavení exekuce z toho důvodu, že smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (včetně neplatnosti rozhodčí doložky, tedy právní neexistence titulu pro zahájení exekučního řízení). Tato skutečnost je odlišná od těch, které spojují důsledky čistě s neplatností rozhodčí doložky.

Při určení toho, kdo zavinil zastavení exekuce je nutné vzít v úvahu i tu skutečnost, že smlouva o úvěru byla posouzena jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Přestože krajský soud zohlednil absenci exekučního titulu s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky, měl posoudit i shora zmíněnou neplatnost celé smlouvy o úvěru, která je sice v jeho rozhodnutí dostatečně zohledněna, nepromítá se však do úvah o nákladech řízení. Pokud je krajský soud toho názoru, že celkový rozpor smlouvy o úvěru s dobrými mravy není relevantní skutečností a pouze zdánlivě ovlivňuje posouzení rozhodnutí o nákladech řízení, je přesto skutečností natolik významnou, že ji v odůvodnění nelze pominout a je nutné zhodnotit tento prvek s ohledem na to, kdo zavinil zastavení exekučního řízení. Existence právního institutu dobrých mravů není nová a nelze říci, že by pro rozhodovací praxi byla něčím neobvyklým, proto tento spravedlnostní korektiv nemůže vyvolávat dojem překvapivosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 308/21, ze dne 27. 7. 2021

23.08.2021 00:02

Uspokojení zajištěné pohledávky jinak než realizací zástavního práva

Výkon zástavního práva podle norem umožňujících věřiteli realizovat svoji pohledávku, aniž by si opatřil exekuční titul a posléze vedl exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, je jeho právem a nikoliv povinností. Tento přístup je na místě akceptovat i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.

Realizace zástavního práva ve smyslu ustanovení § 1359 odst. 1 a násl. o. z. je tak právem, nikoliv povinností věřitele; věřiteli nadále zůstává otevřena cesta domoci se uspokojení své pohledávky skrze nalézací a posléze i vykonávací civilní řízení. Proto věřiteli nelze klást k tíži, nezvolí-li si za účelem uspokojení své pohledávky postup předpokládaný v ustanovení § 1359 a násl. o. z. a na místo toho si opatřil exekuční titul ve formě rozsudku a poté podal exekuční návrh dle ustanovení § 35 odst. 1 a § 37 odst. 1 a 2 ex. řádu.

Skutečnost, že oprávněná nezvolila postup podle ustanovení § 1359 a násl. o. z., tedy není důvodem pro zastavení exekuce pro nepřípustnost dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1522/2021, ze dne 9. 6. 2021

23.07.2021 00:03

ÚS: Náklady exekuce při dobrovolnosti plnění

Složení jistoty stěžovatelem podle ustanovení § 54 odst. 5 exekučního řádu ve lhůtě stanovené § 46 odst. 6 exekučního řádu zakládá nárok stěžovatele na snížené náklady exekuce, opačný postup představuje zásah do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 52/18, ze dne 7. 6. 2021

16.07.2021 00:02

ÚS: Výkon soudního rozhodnutí dle nařízení Brusel I bis

I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii.

II. Uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje právo na slyšení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to neplatí, je-li z odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně zřejmé, z jakého důvodu nemůže argumentace uplatněná v ústavní stížnosti obstát, tedy jde-li o pouhé vyjádření nesouhlasu s příslušnými závěry soudu, jež do posouzení případu nepřináší nic „nového“.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1964/19, ze dne 1. 6. 2021

01.07.2021 00:01

Exekuční řízení vedené k vymožení náhrady nákladů incidenčního sporu

Náklady řízení, které byly oprávněné přiznány v incidenčním řízení, se uspokojují v insolvenčním řízení ve stejném pořadí jako pohledávka, o kterou se spor vedl, přičemž tyto náklady řízení nepatří mezi ty, jejichž uspokojení je vyloučeno ve smyslu § 170 písm. f) IZ; mají tedy charakter těch pohledávek, které budou uhrazované z prostředků majetkové podstaty. Nelze zde proto nařídit výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva pro náklady řízení přiznané oprávněné v incidenčním řízení poté, co byl na majetek povinné zjištěn úpadek a bylo povoleno oddlužení plněním splátkového kalendáře.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3395/2020, ze dne 31. 3. 2021

25.06.2021 00:03

ÚS: Odměna exekutora za exekuci pohledávky z úvěrové smlouvy

Při aplikaci principu incidentní retrospektivy dochází k užití nových judikaturních závěrů na řízení ještě probíhající, nikoli na řízení již pravomocně skončená. Je nepochybné, že odlišný závěr by nepřípustným způsobem naboural právní jistotu účastníků řízení a bez dalšího není jakési znovuotevírání řízení pravomocně skončených na základě později uskutečněného judikaturního odklonu v právním státě akceptovatelné.

Pokud Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že širší pojetí incidentní retrospektivy (než takové, podle kterého se na oprávněné aplikuje ustanovení o stavění promlčecí lhůty, pokud uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011), by bylo k poskytovatelům úvěrů příliš tvrdé a kladoucí na ně nepřiměřené požadavky ohledně předvídání budoucí judikatury, tím spíše musí takový závěr učinit ohledně takového pojetí retrospektivního působení judikaturního odklonu, podle kterého by se mělo vztahovat i na řízení pravomocně skončená před jeho přijetím. Závěr, který by po účastnících řízení vyžadoval předvídat, jak se vyvine judikatura po skončení jejich řízení, je v právním státě neakceptovatelný až absurdní.

Obecné soudy proto nemohou zastavovat exekuční řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu s odkazem na judikaturní odklon týkající se neplatnosti rozhodčích doložek zahájený usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, pokud exekuční řízení bylo pravomocně skončeno před tzv. rozhodným dnem, tj. 11. 5. 2011. Opačný postup není možný, nevyplývá z právní úpravy, z rozhodovací praxe soudů ani z doktríny, a po účastnících řízení by v jeho důsledku bylo nepřípustně vyžadováno předvídání judikaturního odklonu předtím, než vůbec nastal.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2331/19, ze dne 19. 5. 2021

23.06.2021 00:01

K účinkům spojeným s uznáním cizozemského rozhodnutí

I. Přímým adresátem (procesu) uznání cizozemského rozhodnutí je právě a jen ten stát, jenž na základě jím zvoleného či smluvně ujednaného postupu akceptuje cizí rozhodnutí co do účinků s ním spojených jako rozhodnutí vlastní a který takto stvrzuje, že o konkrétním právním poměru již nebudou rozhodovat soudy a jiné orgány k tomu podle jeho vlastního právního řádu příslušné, nýbrž že tyto poměry byly již pravomocně posouzeny orgány cizího státu, přičemž učiněné posouzení je pro uznávající stát závazné a neměnné.

Tím je současně vyjádřeno, že výsledek řízení o uznání cizího rozhodnutí, ať již kladný ve formě uznání anebo záporný ve formě odepření uznání, se zásadně projevuje v poměrech uznávajícího státu. Okolností existence uznání konkrétního cizozemského rozhodnutí jsou tak pochopitelně vázány nejen orgány uznávajícího státu pro následná (typicky exekuční) řízení, nýbrž i všechny osoby vystupující v rámci soudních řízení vedených u orgánů uznávajícího státu.

Názor opačný, tj. že rozsudek o uznání cizozemského rozhodnutí ve svých důsledcích dopadá výlučně jen do poměrů osob, které se takového řízení účastní, nemůže obstát již z důvodů čistě logických a rovněž pragmatických, nelze-li připustit, aby akt státu v podobě stvrzení (uznání) cizí veřejné listiny nepůsobil vůči jakýmkoli dalším osobám účastnícím se na daném území soudního či jiného (exekučního) řízení; důsledkem takového výkladu by totiž byl obligatorní postup vyžadující uznávání cizích rozhodnutí opakovaně, vždy pro konkrétní účel či ve vztahu k jednotlivým osobám či státním orgánům, což bez dalších pochybností záměrem posuzovaného řízení není.

II. Dikce ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) ZMPS přímo neurčuje procesní postup soudního či jiného řízení; jestliže však důvod, pro který „nelze pravomocná cizí rozhodnutí uznat“, spojuje s existencí jiného pravomocného rozhodnutí vydaného o „témže právním poměru“, definuje tím procesní institut překážky věci pravomocně rozhodnuté coby podmínku řízení, jejíž nedostatek má za následek zastavení řízení, nikoli zamítnutí návrhu (§ 159a odst. 4 ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř.).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2432/2020, ze dne 1. 4. 2021