// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.11.2020
Zjišťování existence dalšího postižitelného majetku povinného
Skutečnosti podstatné pro závěr, zda existuje postižitelný majetek, má soud zjišťovat z úřední povinnosti. Je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření (a nikoli jen na základě zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce) prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce.
Opomněl-li se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkou oprávněného, že má být v exekuci postižen i majetek manželky povinného, která byla významnou pro posouzení správnosti rozhodnutí ve věci, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2240/2020, ze dne 7. 9. 2020
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 29 Nc 436/2002-77, doplněným usnesením ze dne 8. 10. 2018, č. j. 29 Nc 436/2002-90, rozhodl, že exekuce nařízená usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 11. 2002, č. j. 29 Nc 436/2002-4, se zastavuje, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. L. J., Exekutorský úřad v P., částku 7 865 Kč, že soudnímu exekutorovi se náhrada nákladů exekuce vůči oprávněnému nepřiznává a že oprávněný a povinný nemají navzájem právo na náhradu nákladů.
2. Krajský soud v Ostravě k odvolání oprávněného usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 Co 169/2018-100, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že exekuce byla k návrhu oprávněného ze dne 27. 10. 2002 nařízena již v listopadu 2002 a že se soudnímu exekutorovi až doposud nepodařilo zjistit žádný exekučně postižitelný majetek vyjma důchodu povinného, který však nedosahuje exekučně postižitelné výše. Nemovitý majetek povinného byl již dříve postižen v předcházejících exekucích s lepším pořadím, účet povinného, motorové vozidlo ani jiné movité exekučně postižitelné věci zjištěny nebyly a podle předložené nájemní smlouvy bydlí povinný s manželkou v pronajatém bytě vybaveném zařízením patřícím pronajímateli. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na délku zcela bezúspěšného vedení exekuce (více než 16 let), nezjištění jakéhokoliv exekučně postižitelného majetku povinného a souhlas (resp. návrh) soudního exekutora je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, když ani sám oprávněný v dosavadním průběhu řízení neoznačil žádný konkrétní exekučně postižitelný majetek povinného či alespoň místo, kde by se takový majetek mohl nacházet, a současně ani základě zjištěných skutečností nelze opodstatněně dovodit, že by se zjištěná majetková situace povinného měla v dohledné době jakkoliv zlepšit.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání. Namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda je závazek povinného vymáhaný v předmětné exekuci součástí společného jmění povinného a jeho manželky a na základě tohoto zjištění zda existují příjmy a majetek manželky, které by bylo možné v exekuci postihnout. Pohledávka oprávněného přitom může být uspokojena ze společného jmění manželů, přestože závazek není součástí společného jmění, a to v případě, že závazek vznikl pouze jednomu z manželů za trvání manželství. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, když dovodil, že součástí společného jmění manželů jsou i povinnosti (závazky), které mají původ v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě manžel, avšak pouze v případě, že předmětný závazek splňuje další podmínky vyžadované ustanovením § 143 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Oprávněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení otázky, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je důvodné.
5. V projednávané věci bylo exekuční řízení zahájeno dne 30. 10. 2002 a exekuce byla dne 22. 11. 2002 nařízena na základě platebního rozkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 7. 1996, sp. zn. Ro 765/96, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 587 673 Kč s příslušenstvím.
6. Dovolateli lze přisvědčit, že za určitých okolností lze v exekuci vedené vůči povinnému postihnout i majetek, který je součástí společného jmění povinného a jeho manželky, popřípadě z nyní již výlučného majetku manželky povinného (srov. § 262a o. s. ř, § 262b, o. s. ř., § 143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“). Pro stanovení zda, do jaké míry a v jakých případech lze uspokojit v exekuci vedené výlučně proti povinnému exekuční titul i ze společného jmění manželů nebo z nyní již výlučného majetku manžela povinného, je v zásadě rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016).
7. Skutečnosti podstatné pro závěr, zda existuje postižitelný majetek, má přitom soud zjišťovat z úřední povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5510/2016). Dovolací soud rovněž ve svém usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, k potřebě zjistit majetkové poměry povinného pro účely posouzení návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovodil, že je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření (a nikoli jen na základě zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce) prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Požadovaným způsobem odvolací soud společně se soudem prvního stupně postupoval, když z jejich rozhodnutí plyne, že svá skutková zjištění soudy založily nejen na zprávě soudního exekutora, ale rovněž i na vlastních skutkových zjištěních, známých soudu.
8. Dovolatel již v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně namítal, že „za dluhy povinného nese odpovědnost i jeho manželka a zde exekutor také ignoroval své povinnosti“, a že „v letech 2006-2012 byl exekutor nečinný zcela a za roky 2002-2012 mohl mít povinný i jeho manželka řadu majetku movitého a mohl další majetek movitý nabýt“. Oprávněný ve své podstatě tedy namítal, že dluh povinného měl být exekvován i z majetku ve společném jmění povinného a jeho manželky, případně z účtu manželky povinného nebo z jejího výlučného majetku. Odvolací soud se však touto námitkou oprávněného vůbec nezabýval, když nevyhodnotil, zda a jaký majetek a příjmy má manželka povinného a zda je tento majetek exekučně postižitelný i v exekuci vedené vůči povinnému. Opomněl-li se odvolací soud v odůvodnění vypořádat s námitkou oprávněného, že má být v exekuci postižen i majetek manželky povinného, která byla významnou pro posouzení správnosti rozhodnutí ve věci, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010).
9. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci byly nedostatky odůvodnění usnesení odvolacího soudu na újmu dovolatele, neboť odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí adresně nezabýval a nevypořádal se všemi námitkami podstatnými pro rozhodnutí o zastavení exekuce, jeho rozhodnutí není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu (Krajskému soudu Ostravě) vrátil k dalšímu řízení (srov. § 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
10. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
11. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Autor: -mha-