// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.04.2020
Zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Vzniklo-li na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí orgánu veřejné moci některému z účastníků řízení před orgánem státní moci oprávnění, které má soukromoprávní obsah (zde právo na odstranění stavby, která brání v přístupu na pozemek), toto oprávnění nezaniká a rozhodnutí zakládající toto právo se nestává neúčinným ve smyslu § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jenom proto, že po právní moci tohoto rozhodnutí došlo ke změně právní úpravy, která nadále nepřipouští, aby orgán státní moci takové rozhodnutí vydal.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3956/2019, ze dne 29. 1. 2020
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 opětovným usnesením (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 9. 2018, č. j. 594/2018-38, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 70 Co 370/2018-320) ze dne 15. 5. 2019, č. j. 34 EXE 594/2018-840, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Soud prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. MUFO 16634/2014, ve spojení s vykonatelným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. MSK 125609/2014, kterým byla povinné uložena povinnost odstranit stavby „oplocení, kotec pro psa“, které se nachází na pozemcích parc. č. XY, XY a XY – vše v kat. ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY (dále též jen „odstraňovaná stavba“). Oprávněný je vlastníkem pozemků parc. č. XY, orná půda, parc. č. XY, zahrada, st. parc. č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, zapsaných na LV č. XY, k. ú. XY, obec XY, okres XY (dále též jen „nemovitosti oprávněného“), které sousedí s odstraňovanou stavbou povinné. Oprávněnému svědčí věcné břemeno chůze a jízdy k pozemku parc. č. XY, jehož vlastnicí je povinná a na němž se nachází část odstraňované stavby oplocení včetně jeho nadzemní a podzemní části, neboť nemá ke svým pozemkům jinou přístupovou cestu. Kromě exekučního řízení v projednávané věci, ve kterém je vykonáván exekuční titul, inicioval oprávněný vydání předběžného opatření Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, kterým byla povinné uložena povinnost zdržet se jednání bránících oprávněnému v přístupu k nemovitostem v jeho vlastnictví po pozemku povinné parc. č. XY, a k vymožení této povinnosti je u Obvodního soudu pro Prahu 6 vedena další exekuce vůči povinné pod sp. zn. 38 EXE 407/2018. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněný je aktivně legitimovaný k podání exekučního návrhu v projednávané věci, neboť existence odstraňované stavby zasahuje do jeho právem zaručených subjektivních práv (konkrétně jeho oprávnění z věcného břemene chůze a jízdy). Vzhledem k tomu, že exekuční titul nebyl zrušen a je i nadále pravomocný a vykonatelný, je nezbytné z něj i nadále vycházet a nelze jej v exekučním řízení přezkoumávat.
K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2019, č. j. 70 Co 200/2019-897, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 A 86/2015, dovodil, že aktivně legitimovanou osobou k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí může být kromě správního orgánu a osoby, které rozhodnutí přiznává oprávnění, jež lze nárokovat po osobě povinné, rovněž i osoba, které sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo, ale v řízení o výkon rozhodnutí své subjektivní právo chrání. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je správní orgán (stavební úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí) nečinný (neboť sic k podání návrhu na exekuci přistoupil, avšak následně jej vzal zpět a řízení bylo zastaveno), musí oprávněnému svědčit možnost zahájit exekuční řízení k ochraně svého subjektivného práva, jímž je v projednávané věci právo plynoucí z věcného břemena chůze a jízdy k pozemku povinné parc. č. XY. Odvolací soud dále zdůraznil, že námitky povinné stran samotné existence věcného břemene váznoucího na jejím pozemku parc. č. XY nelze v exekučním řízení přezkoumávat a žádný důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 občanského soudního řádu není dán, když exekuční titul je pravomocný, vykonatelný a nebyl zrušen.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že správní orgán podal dne 27. 4. 2018 návrh na výkon exekučního titulu, avšak z důvodu změny stavebního zákona, dle kterého již není předpokladem pro stavbu předmětného oplocení (v řízení odstraňovaná stavba) stavební povolení, jehož absence měla ve správním řízení za následek vydání exekučního titulu, vzal dne 11. 6. 2018 svůj exekuční návrh zpět, neboť jeho výkon ztratil smysl. Vzhledem k tomu, že exekuční titul byl vydán pro porušení veřejnoprávních předpisů, které byly po jeho vydání, avšak před podáním exekučního návrhu, změněny ve prospěch povinné, stalo se exekvované rozhodnutí obsoletním. Povinná dále namítá, že exekuce vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 407/2018, nařízená pro výkon usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, je vedená se stejnými účastníky jako v projednávané věci, pro vymožení stejného subjektivního práva, tedy průchodu a průjezdu oprávněného po pozemku povinné, čímž byla porušena zásada zákazu litispendence. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s posouzením aktivní legitimace oprávněného k podání exekučního návrhu v projednávané věci proto, že prostředky veřejného práva nesmí být využívány k ochraně soukromých subjektivních práv a odvolacím soudem aplikovaný výklad ustanovení § 105 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „spr. řád“), je nepřípustným rozšířením a dotvářením zákona a odporuje nejen samotnému zákonnému ustanovení, ale rovněž i základním zásadám práva. Dovolatelka konečně namítá, že povinnost odpovídající věcnému břemeni strpět průchod a průjezd oprávněného byla na list vlastnictví č. XY pro k. ú. XY k pozemkům povinné zapsána až v roce 2017, tedy asi tři roky po ukončení správního řízení, ve kterém byl vydán předmětný exekuční titul, a rozporuje, že by měl oprávněný ke své nemovitosti jediný přístup, a to po pozemku povinné, neboť další přístup má z hlavní cesty po pozemku p. č. XY, který je ve vlastnictví jeho rodiny, popřípadě může využít i zastavěný a nijak neoplocený pozemek p. č. XY. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a rozhodl, že se předmětná exekuce zatavuje, případně aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka ve svém dovolání namítá, že exekuce vedená u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 407/2018, nařízená pro výkon usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, je vedena se stejnými účastníky pro totožné plnění, proto je v projednávané věci dána překážka litispendence. Již starší soudní praxe (srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 159/79, o zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí z 18. 2. 1981, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 153/491) dovodila, že o překážku věci zahájené jde ve vykonávacím řízení tehdy, jestliže mezi týmiž účastníky pro stejnou pohledávku přisouzenou jedním rozhodnutím byl podán opětovně návrh na stejný způsob výkonu. Aktuálně Nejvyšší soud uzavírá, že k tomu, aby se uplatnilo ustanovení upravující překážku věci zahájené (litispendence), musí nastat procesní situace, v níž probíhají současně o stejné věci dvě řízení, překážka pak brání tomu, aby se pokračovalo v řízení později zahájeném. Obdobně překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) nastává tehdy, má li být projednávána v dalším, nežli v již pravomocně skončeném řízení, stejná věc. Pojem stejné věci je pro věci výkonu rozhodnutí i pro věci exekuční třeba vykládat se zřetelem ke zvláštnostem těchto řízení; obvyklý obecný náhled právní teorie i soudní praxe na totožnost věci založený na shodě v uplatnění téhož nároku vzešlého ze stejného skutkového stavu věci a týkajícího se týchž osob je třeba ve zvláštních podmínkách vykonávacího řízení přizpůsobit tomu, že zde z pohledu předmětového, tj. skutkového a nárokového, jde nejen o uložené povinnosti a tituly takové povinnosti ukládající, ale i o způsoby, jimiž mají být uložené povinnosti nuceně vymoženy. Z uvedeného vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 83 a § 159 odst. 3 o. s. ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst. 1 o. s. ř.) na týž předmět výkonu uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 20 Cdo 273/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003).
V projednávané věci je exekučním titulem rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 8. 7. 2014, č. j. MUFO 16634/2014, ve spojení s vykonatelným rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. MSK 125609/2014, kterým byla povinné uložena povinnost odstranit stavby „oplocení, kotec pro psa“, které se nachází na pozemcích parc. č. XY, XY a XY – vše v kat. ú. XY, obec XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY (dále též jen „odstraňovaná stavba“). Exekuční řízení bylo v projednávané věci zahájeno dne 21. 3. 2018. Exekučním titulem v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 407/2018, zahájeném dne 2. 3. 2018, je usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, kterým byla povinné uložena povinnost „zdržet se jednání bránících navrhovateli v přístupu k pozemkům v jeho vlastnictví parc. č. st. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY, po pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, obec XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY“. Z právě uvedeného se podává, že v každém exekučním řízení jsou vykonávány odlišné exekuční tituly, přičemž každý exekuční titul stanoví povinné jinou povinnost - rozhodnutím Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. MUFO 16634/2014, byla povinné uložena povinnost odstranit stavbu a usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 2. 2018, č. j. 8 Nc 1801/2018-18, byla povinné uložena povinnost zdržet se jednání bránících oprávněnému k přístupu k jeho nemovitostem. Ze shora uvedeného se podává, že předmětem každého exekučního řízení je splnění konkrétní povinnosti uložené exekučním titulem. K tomu, aby byla dána překážka litispendence (potažmo překážka věci rozhodnuté), je v exekučních poměrech nezbytné, aby byla vykonávána znovu jedna a tatáž povinnost, uložená jedním exekučním titulem. Tak tomu však v projednávané věci není, proto uvedená námitka povinné nemůže přípustnost dovolání založit.
Namítá-li dovolatelka, že oprávněný má ke svým nemovitostem i jiný přístup, než po pozemku povinné a že v době, kdy byl exekuční titul vydán, nebylo věcné břemeno svědčící oprávněnému v katastru nemovitostí zapsáno, vznáší skutkové námitky, které jsou uplatnitelné pouze v nalézacím řízení. Vykonávací řízení však neslouží k nápravě případných nesprávností ve skutkových zjištěných a právním posouzení věci provedených orgánem, který vydal exekuční titul. Soud výkonu rozhodnutí (exekuce) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení ze 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3938/2011). Nadto dovolací soud dodává, že soud prvního stupně i soud odvolací po skutkové stránce uzavřely, že oprávněný má na svůj pozemek jediný přístup a to skrze pozemek povinné parc. č. XY (srov. str. 7, bod 13 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně) a rovněž že věcné břemeno oprávněného vzniklo v roce 1933, ačkoliv „po jistou dobu nebylo v důsledku administrativní chyby evidováno v katastru nemovitostí“ (srov. str. 3, bod 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Povinná tak svými námitkami ve své podstatě brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jejichž správnost však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16).
Nelze přisvědčit ani námitce povinné, že oprávněný není v projednávané věci aktivně legitimován k podání exekučního návrhu, neboť není ani správním orgánem, ani osobou oprávněnou z exekučního titulu ve smyslu § 105 odst. 1 písm. b) spr. řádu. Podle tohoto ustanovení exekuční titul u exekučního správního orgánu uplatňuje kromě správního orgánu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, osoba oprávněná z exekučního titulu. Z citovaného ustanovení vyplývá, že kromě správního orgánu, který rozhodnutí vydal, může exekuční návrh podat i osoba oprávněná z exekučního titulu. Z rozhodnutí Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí je zřejmé, že oprávněný byl správním orgánem zahrnut do okruhu účastníků řízení o vydání exekučního titulu v projednávané věci proto, že byl „vlastník sousedních pozemků parc. č. XY a st. XY a staveb na nich v kat. ú. XY, kdy realizovanou stavbou je zamezen výkon věcného práva přístupu a příjezdu na tyto pozemky po pozemku parc. č. XY v kat. ú. XY“. Jestliže se oprávněný v důsledku svých oprávnění stal účastníkem řízení a povinné bylo uloženo odstranit odstraňovanou stavbu, nelze než uzavřít, že oprávněný je i osobou oprávněnou, tedy aktivně legitimovanou k podání návrhu na nařízení exekuce (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1639/2017). Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, který dovodil, že vydaný exekuční titul svědčí ve prospěch oprávněného, když stavba, jejíž odstranění exekuční titul ukládá, ohrožuje výkon subjektivního práva oprávněného, jímž je oprávnění plynoucí z věcného břemene chůze a jízdy k pozemku parc. č. XY ve vlastnictví povinné, na němž se odstraňovaná stavba nachází. Exekuční titul uloženou povinností tedy mimo jiné má zabezpečit výkon práv oprávněného. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že aktivně legitimovanou k podání návrhu na výkon správního rozhodnutí může být i osoba, které sice rozhodnutí přímo nepřiznává vůči povinnému právo, ale v řízení o výkon rozhodnutí své subjektivní právo chrání.
Povinná konečně namítá, že vykonávaný exekuční titul je obsoletní, protože v době mezi vydáním exekučního titulu a podáním exekučního návrhu došlo ke změně právní úpravy, v jejímž důsledku není pro stavby typu odstraňované stavby potřebné „stavební povolení“ (v důsledku jehož absence bylo vydáno exekvované rozhodnutí); postavila-li by tedy povinná stavbu (která má být na základě exekučního titulu odstraněna) v současnosti, správní orgán by již exekuční titul znějící na odstranění stavby ze stejných důvodů nemohl vydat. Vzhledem k tomu, že tato otázka [zda se stává bez dalšího neúčinným (a tedy nadále nezpůsobilým exekučním titulem ve smyslu § 268 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.) rozhodnutí správního orgánu ukládající povinnost, jestliže správní orgán po jeho vydání ztratil následkem právní úpravy pravomoc k zahájení řízení a k vydání takového rozhodnutí] dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné není opodstatněné.
Povinná se svou námitkou ve své podstatě dovolává zastavení exekuce z důvodu podle § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle kterého bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným.
Rozhodnutí správního orgánu, jež je v projednávané věci exekučním titulem, nebylo zrušeno. Uvádí-li dovolatelka, že se mělo stát neúčinným proto, že „v mezidobí došlo ke změně stavebního zákona, když tento již přestal pro stavbu předmětného oplocení vyžadovat stavební povolení (správně územní rozhodnutí)“ (když odstranění stavby oplocení přitom bylo uloženo pro absenci územního rozhodnutí), není její argumentace v samotném základu správná. K porušení právní povinnosti z její strany, jež přetrvává (vybudování oplocení bez přecházejícího rozhodnutí o umístění stavby) a které vedlo k vydání předmětného exekučního titulu, totiž došlo do účinnosti novely č. 225/2017 Sb., tedy za účinnosti právní úpravy, jež si tzv. rozhodnutí o umístění stavby vyžadovala (srov. § 76 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění do 31. 12. 2017). Stavba, která má být podle exekučního titulu odstraněna, tedy je s ohledem na dobu svého vzniku i nadále protiprávní a předmětný exekuční titul se nemohl stát neúčinným, neboť z žádného zákonného ustanovení nelze dovodit (srov. čl. 2 bod 10 a 11 zákona č. 225/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), že by od 1. 1. 2018 došlo ke konvalidaci právního jednání povinné (k uvedenému srov. obdobně odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1288/2006, uveřejněné pod číslem 65/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právě uvedený závěr plynoucí z výše zmíněných přechodných ustanovení novely stavebního zákona č. 225/2017 Sb. je i v souladu se zásadou, že vzniklo-li na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí orgánu veřejné moci některému z účastníků řízení před orgánem státní moci oprávnění, které má soukromoprávní obsah (zde právo na odstranění stavby, která brání v přístupu na pozemek), toto oprávnění nezaniká a rozhodnutí zakládající toto právo se nestává neúčinným ve smyslu § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. jenom proto, že po právní moci tohoto rozhodnutí došlo ke změně právní úpravy, která nadále nepřipouští, aby orgán státní moci takové rozhodnutí vydal (srov. s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Opačný výklad by směřoval k pravé retroaktivitě. Závěr odvolacího soudu, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce, je proto správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Autor: -mha-