// Profipravo.cz / Vyloučení soudců 22.02.2024
Nesprávné obsazení soudu při odročení jednání k vyhlášení rozsudku
Z ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek soud vyhlašuje buď bezprostředně po skončení předcházejícího jednání, nebo – není-li to možné (např. z důvodu delší porady senátu) – u jednání k tomuto účelu (a jen k tomuto účelu) odročeného. V obou případech se na rozsudku podílejí pouze členové senátu, kteří se účastnili jednání, jež vyhlášení rozsudku předcházelo, neboť jen ti mohou mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování poznatky pro náležité posouzení věci. Z toho důvodu též zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Rozhodl-li proto soud rozsudkem o věci, v níž jedná a rozhoduje senát (tedy i o pracovní věci), u jednání odročeného k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť soud byl nesprávně obsazen.
V posuzovaném případě šlo vzhledem k předmětu řízení o věc pracovní, kterou soud prvního stupně správně projednával v senátě. Rozsudek však vydal v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. Přísedící M. H., která se podílela na přijetí rozsudku, se předcházejícího jednání (jediného, při kterém byla věc projednána) nezúčastnila, a proto pro její posouzení nemohla mít žádné – procesním způsobem získané – poznatky. Při rozhodování věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně u „neveřejného“ jednání konaného dne 9. 11. 2021 od 8:30 hod. do 9:00 hod. (před jednáním, při němž byl vyhlášen rozsudek) za přítomnosti přísedících M. H. a V. M. „zrekapituloval“ dosavadní průběh jednání a ve vztahu k „nové“ přísedící „zrekapituloval zejména přednesy účastníků a provedené dokazování v rozsahu § 119 odst. 3 o. s. ř.“, neboť postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je možný jen při jednání, které je veřejné (srov. § 116 odst. 1 o. s. ř.) a k němuž musí být předvoláni účastníci řízení (srov. § 115 a § 119 odst. 2 o. s. ř.), nehledě k tomu, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 878/2023, ze dne 14. 11. 2023
Dotčené předpisy:
§ 119 odst. 3 o. s. ř.
§ 156 odst. 2 o. s. ř.
§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Kategorie: rozhodnutí; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v XY dne 20. 7. 2021 (změněnou podáním ze dne 7. 9. 2021 se souhlasem soudu) domáhala, aby žalovaná upustila od nerovného zacházení se žalobkyní „spočívajícího v zastavení jejího nápadu jako člence senátu a jako samosoudkyni oddělení 14 úseku občanskoprávního a jejím zařazením jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“ a aby žalovaná odstranila následky nerovného zacházení tím, že prostřednictvím předsedkyně Krajského soudu v XY „vydá dodatek rozvrhu práce Krajského soudu v XY, jímž bude žalobkyni plně obnoven nápad jako člence senátu i jako samosoudkyni v oddělení 14 úseku občanskoprávního, a jímž bude zároveň vyřazena z oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je od roku 2008 soudkyní „civilního“ odvolacího úseku Krajského soudu v XY, jednou z jeho služebně nejstarších a nejzkušenějších soudkyň, přičemž kvalita její práce i její odborná úroveň se těší vysokému respektu mezi jejími kolegy, že od 1. 9. 2021 došlo bez jejího souhlasu k „definitivnímu“ přeřazení žalobkyně na úsek správního soudnictví (předsedkyně Krajského soudu v XY dne 31. 8. 2021 vydala dodatek č. 11 rozvrhu práce, na základě něhož byla žalobkyně zařazena jako soudkyně do oddělení 16 a 40 úseku správního soudnictví) a že s postupem žalované vyjádřili nesouhlas předsedové „civilních“ senátů žalované i její soudcovská rada. Sama žalobkyně považuje postup žalované za nezákonný a nespravedlivý a za porušení zákazu bezdůvodného nerovného zacházení ze strany žalované ve vztahu k pracovním podmínkám žalobkyně a příležitosti dosáhnout funkčního a jiného postupu v rámci výkonu funkce. Předsedkyně soudu sice prezentovala „určitá kritéria“ (že nepůjde o předsedy senátů, že nebudou dotčeny „specializované“ senáty, odborná způsobilost, skutečnost, že konkrétní soudce je samosoudcem, a že dojde ke „zohlednění názoru správního úseku, resp. pověřeného místopředsedy soudu“), na základě nichž „údajně vybrala“ právě žalobkyni a J. D. na úsek správního soudnictví, „nicméně tato kritéria jsou nesprávně zvolená, ve většině případů arbitrární a nepřezkoumatelná, a provedený výběr s nimi navíc ani není v souladu“. Žalovaná měla podle názoru žalobkyně zohlednit její odborné kapacity a vysokou intenzitu zásahu do práv žalobkyně, tedy mělo být bráno v úvahu hledisko služebního stáří. Toto kritérium však žalovaná vůbec nebrala v úvahu a tím zapříčinila, že žalobkyně byla znevýhodněna „vůči podstatně služebně mladším soudcům, pro které by přeložení na úsek správního soudnictví ještě neznamenalo tak radikální zásah do kariérního vývoje, neboť v civilních odvolacích senátech působí toliko krátce“. Žalobkyně dodala, že se správním soudnictvím nemá prakticky žádné zkušenosti a že je „pozoruhodné“, že G. V., soudkyně oddělení 95 Co, k přeložení na úsek správního soudnictví vybrána nebyla, přestože již dříve působila jako soudkyně správního senátu.
2. Okresní soud v XY rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 22 C 328/2021-456, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalovaná vykonala svou pravomoc ve smyslu § 41 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, jestliže přidělila žalobkyni práci stejného druhu – výkon činnosti soudce – v jiném soudním oddělení, a že k tomuto kroku přistoupila z objektivní potřeby řešení posílení svého úseku správního soudnictví, přičemž postupovala „logicky vystavěnou úvahou“ o posílení tohoto úseku na úkor v tuto dobu málo zatíženého úseku civilního. Uvedl, že přestože pro volbu konkrétních soudců zvolila žalovaná postup volby spíše bezformální [když formální postup např. ve formě kvalifikačního (výběrového) řízení v takovém případě není upraven, byť by „zřejmě nebyl pro větší transparentnost postupu výběru zcela nadbytečným“], byl její postup „dostatečně objasněn“ a soud v něm neshledal nerovné zacházení, když byl stanoven okruh zaměstnanců na základě jejich „aktuálního zařazení a vytížení“, s přihlédnutím k jejich „možnému přesunu a schopnostem“, a z nich byli dva vybráni na základě „zprostředkovaného povědomí o jejich schopnostech pro nově zadané úkoly, ve správním soudnictví“. Pokud se žalovaná rozhodla některé ze soudců do výběru nezařadit, učinila to na základě důvodů, které při jednání soudu objasnila a které soud „neshledal svévolnými či škodolibými“. Doplnil, že takovému závěru neodporuje ani rozsudek Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. C-487/19, neboť ten směřuje k ochraně adresátů výkonu soudní moci (účastníků řízení), kdežto v projednávané věci je „právní otázka položena jinak“, a to právě ve vztahu k rovnosti jednání s žalobkyní.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze [kterému byla věc přikázána podle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. Ncd 20/2022-512] rozsudkem ze dne 30. 8. 2022, č. j. 23 Co 88/2022-545, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K námitce žalobkyně, že řízení bylo zatíženo vadou spočívající v nesprávném obsazení senátu při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, které se lišilo od „obsazení během řízení před tímto soudem“, uvedl, že soud prvního stupně pochybil, jestliže nová členka senátu M. H. „byla seznámena s obsahem spisu i výsledky provedeného dokazování, avšak nikoliv při jednáních soudu“, že však není nutné rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit, neboť „se nejedná o vadu, která by nemohla být napravena v odvolacím řízení, zvláště když žalobkyně namítala, že procesním pochybením soudu prvního stupně nebyla dána možnost zopakování dokazování, a to zejména klíčových pasáží svědeckých výpovědí“. Odvolací soud shledal, že žalobkyně nebyla jednáním žalované vystavena nerovnému zacházení. Považoval za podstatné, že v řízení bylo prokázáno, že úsek správního soudnictví žalované byl dlouhodobě přetížen a že ze strany vedení žalované byla postupně činěna opatření ke zlepšení situace tohoto úseku. Uvedl, že z tohoto pohledu není rozhodné subjektivní vnímání žalobkyně, k jak výraznému zlepšení či stabilizaci úseku správního soudnictví dílčími opatřeními došlo, „když toto posouzení je věcí vedení tohoto úseku i soudu i s přihlédnutím k dalším hlediskům, a to i v dlouhodobějším časovém horizontu (například plánované přestupy soudců na soudy vyšších stupňů, odchody soudců v souvislosti s ukončením funkce soudce či jiné okolnosti)“, a že mu nepřísluší posuzovat relevantnost žalovanou určených kritérií pro výběr soudců k přeložení či to, zda byla bezvýhradně dodržena. Podstatné podle odvolacího soudu je, že určitá kritéria dána byla a že tedy nešlo o svévolné rozhodnutí žalované ve vztahu k žalobkyni. Ve shodě s názorem soudu prvního stupně též dovodil, že rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. C-487/19, „na daný případ nedopadá“, a „ve zbylém rozsahu zcela“ odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu, který považuje za nesprávný, je založen na otázkách hmotného a procesního práva, které z části odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a z části tyto otázky dosud v judikatuře dovolacího soudu nebyly řešeny. Dovolacímu soudu předkládá pět otázek, a to, zda je třeba zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně pro nesprávné obsazení soudu podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., pokud mezi jednáním, na němž bylo ukončeno dokazování, a jednáním, na němž je pouze vyhlášen rozsudek, dojde ke změně přísedícího, aniž by byl nový přísedící na jednání za přítomnosti účastníků seznámen s průběhem dokazování podle § 119 odst. 3 o. s. ř., dále otázku, zda je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, pokud v reakci na podrobné odvolací důvody týkající se komplikovaných skutkových a právních otázek pouze extrémně stručně odkáže na důvody prvostupňového rozsudku, aniž by k odvolacím důvodům prezentoval vlastní ucelené závěry, otázku, zda je nerovným postupem v rozporu s § 16 odst. 1 zákoníku práce, pokud zaměstnavatel (soud) při výběru soudce, který má být bez svého souhlasu převeden na jinou agendu, neuplatňuje vůči všem soudcům stejná kritéria výběru, a zároveň vychází z „nesmyslných a arbitrárních kritérií“, resp. otázku, zda je nerovným postupem v rozporu s § 16 odst. 1 zákoníku práce, pokud zaměstnavatel (soud) při výběru soudce, který má být bez svého souhlasu převeden na jinou agendu, ani nezvažuje soudkyni, která má s danou agendou již bohaté zkušenosti, a to pouze z toho důvodu, že této soudkyni v minulosti bylo neformálně přislíbeno, že se k výkonu dané agendy nebude muset vrátit, a otázku, zda je třeba v řízení o žalobě soudce na ochranu před nerovným zacházením aplikovat závěry rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-487/19. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ani způsobilý dovolací důvod, a odkázala na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 6 As 22/2022, ve kterém žalobkyně a žalovaná vystupují jako účastnice řízení, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2058/22, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobkyně podané proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky procesního práva, zda jde o nesprávné obsazení soudu, jestliže soud prvního stupně při jednání, při kterém došlo jen k vyhlášení rozsudku, zasedal v jiném složení senátu, než ve kterém věc projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, a zda je odvolací soud povinen z tohoto důvodu rozsudek soud prvního stupně zrušit. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalobkyně podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
11. V řízení před soudem jedná a rozhoduje senát nebo jediný soudce (samosoudce) [§ 36 odst. 1 věta první o. s. ř.]. V řízení před okresním soudem ve věcech pracovních jedná a rozhoduje senát [§ 36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících [§ 35 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
12. Řízení o žalobách o upuštění od nerovného zacházení v pracovněprávních vztazích a o odstranění jeho následků je řízením ve věcech pracovních; v řízení o takových žalobách proto před okresním soudem jako soudem prvního stupně jedná a rozhoduje senát složený ze soudce (předsedy senátu) a dvou přísedících.
13. V posuzovaném případě soud prvního stupně – jak vyplývá z obsahu spisu – věc projednal při jednání, které se konalo dne 3. 11. 2021 od 9:07 hod. do 17:05 hod. a které bylo odročeno „za účelem vyhlášení rozsudku“ na den 9. 11. 2021, kdy v době od 9:08 hod. do 9:18 hod. došlo – aniž by věc byla projednána – k vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Při jednání soudu prvního stupně konaném dne 3. 11. 2021 věc projednával předseda senátu M. CH. spolu s přísedícími Z. B. a V. M. a vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 9. 11. 2021 se zúčastnili spolu s předsedou senátu M. CH. přísedící M. H. a V. M.
14. Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že o vadu řízení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 [nyní podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] spočívající v tom, že „byl soud nesprávně obsazen“, jde nejen v případě, že o přijetí rozsudku nebo usnesení rozhodl namísto senátu předseda senátu jako jediný soudce (samosoudce). Nesprávně obsazeným soudem je i soud, který o věci rozhodl v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal, aniž by byl senát před přijetím rozsudku nebo usnesení seznámen s dosavadním průběhem řízení (zejména s přednesy účastníků a s provedenými důkazy) alespoň postupem uvedeným v ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř., podle něhož došlo-li ke změně v obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný pod č. 51/2000 Sb. rozh. obč.).
15. Ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. upravuje pravidlo pro případ, kdy dochází ke změně v obsazení soudu, a to z hlediska návaznosti na dosavadní průběh řízení a provedené dokazování. Zákonným požadavkem v této souvislosti je, aby na začátku dalšího jednání předseda senátu sdělil obsah přednesů a provedených důkazů, čímž je zajištěna návaznost na dosavadní řízení a důkazní stav. V takovém případě zůstanou výsledky dosavadního řízení zachovány, odročené jednání na ně může navázat, provedené důkazy jsou v dalším jednání použitelné a mohou být podkladem pro rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015).
16. Podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. rozsudek se vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. Ustanovení § 119 odst. 2 a 3 o. s. ř. se v tomto případě nepoužijí.
17. Z citovaného ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že rozsudek soud vyhlašuje buď bezprostředně po skončení předcházejícího jednání, nebo – není-li to možné (např. z důvodu delší porady senátu) – u jednání k tomuto účelu (a jen k tomuto účelu) odročeného. V obou případech se na rozsudku podílejí pouze členové senátu, kteří se účastnili jednání, jež vyhlášení rozsudku předcházelo, neboť jen ti mohou mít o celém průběhu řízení včetně provedeného dokazování poznatky pro náležité posouzení věci. Z toho důvodu též zákon stanoví, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije. Rozhodl-li proto soud rozsudkem o věci, v níž jedná a rozhoduje senát (tedy i o pracovní věci), u jednání odročeného k vyhlášení rozsudku podle ustanovení § 156 odst. 2 o. s. ř. v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, jež rozsudku předcházelo, jde o vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť soud byl nesprávně obsazen (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1876/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 328/2001).
18. V posuzovaném případě šlo vzhledem k předmětu řízení o věc pracovní, kterou soud prvního stupně správně projednával v senátě. Rozsudek však vydal v jiném složení senátu, než ve kterém ji projednal u jednání, které rozsudku předcházelo a které odročil jen k jeho vyhlášení. Přísedící M. H., která se podílela na přijetí rozsudku, se předcházejícího jednání (jediného, při kterém byla věc projednána) nezúčastnila, a proto pro její posouzení nemohla mít žádné – procesním způsobem získané – poznatky. Při rozhodování věci byl tedy soud prvního stupně nesprávně obsazen. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že předseda senátu soudu prvního stupně u „neveřejného“ jednání konaného dne 9. 11. 2021 od 8:30 hod. do 9:00 hod. (před jednáním, při němž byl vyhlášen rozsudek) za přítomnosti přísedících M. H. a V. M. „zrekapituloval“ dosavadní průběh jednání a ve vztahu k „nové“ přísedící „zrekapituloval zejména přednesy účastníků a provedené dokazování v rozsahu § 119 odst. 3 o. s. ř.“, neboť postup podle ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. je možný jen při jednání, které je veřejné (srov. § 116 odst. 1 o. s. ř.) a k němuž musí být předvoláni účastníci řízení (srov. § 115 a § 119 odst. 2 o. s. ř.), nehledě k tomu, že v případě odročení jednání k vyhlášení rozsudku se ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. nepoužije.
19. Nebyl-li soud prvního stupně správně obsazen, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k povaze této vady rozhodnutí soudu prvního stupně, která představuje porušení základních principů ovládajících řízení před soudem a kdy je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby takové rozhodnutí bylo odklizeno, bez ohledu na to, zda je či není věcně správné, nepřipadá v úvahu, aby za odvolacího řízení mohla být zjednána náprava této vady jiným způsobem. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není nutné rozsudek soudu prvního stupně zrušit, neboť „se nejedná o vadu, která by nemohla být napravena v odvolacím řízení“, proto není správný.
20. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky – aniž by se vzhledem k povaze vady, kterou trpí rozsudek soudu prvního stupně a na kterou odvolací soud procesně správně nereagoval, mohl zabývat dalšími důvody dovolání uplatněnými žalobkyní – tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v XY) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-