// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 04.08.2021

Příslušnost ve věci nemajetkové újmy z nekalosoutěžního jednání VW AG

České soudy jsou podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušné rozhodnout ve vztahu k žalované VOLKSWAGEN AKTIENGESELLSCHAFT („VW AG“) o nároku žalobce (spotřebitele, který v ČR zakoupil automobil vyrobený žalovanou) ve věci náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nekalosoutěžním jednáním VW AG v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi.

Je zřejmé, že k žalobcem vytýkanému nekalosoutěžnímu jednání v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi došlo v Německu, neboť tam bylo vozidlo vyrobeno a tímto softwarem vybaveno; místo příčinné skutečnosti se tudíž nachází v Německu. Nemajetková újma se však projevila v České republice, kde žalobce předmětné vozidlo zakoupil, neboť zde měly být narušeny chráněné zájmy spotřebitelů v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované. České soudy jsou proto mezinárodně příslušné o nároku žalobce rozhodnout ve vztahu k VW AG podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze totiž ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu „u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Místem škodné události přitom podle judikatury SDEU je jak místo příčinné skutečnosti, tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3189/2019, ze dne 29. 4. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
čl. 7 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012
čl. 8 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012

Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se po žalovaných domáhá zaplacení částky 52 032,50 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku jejich nekalosoutěžního jednání.

2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně ze dne 17. 10. 2018, č. j. 41 Cm 6/2017-127, kterým byla zamítnuta námitka žalované 1) o nedostatku pravomoci soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně vyšel z tvrzení žalobce, že tento je vlastníkem osobního automobilu XY, který nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 29. 11. 2013 za kupní cenu 520 325 Kč. Žalovaná 1) je výrobcem předmětného vozidla a žalovaná 2) je importérem vozidel koncernu Volkswagen do České republiky a zastupuje žalovanou 1) v České republice jako generální zmocněnec, přičemž obě žalované jsou členy stejného koncernu a jednají ve shodě. Žalovaná strana podle žalobce úmyslně a vědomě porušila nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 715/2007 o emisích, a to instalací „odpojovacího zařízení“ do koncernových vozů, která vyřazuje z činnosti některé funkce motoru vedoucí k omezení produkovaných emisí v době laboratorního testování. Tento podvodný systém měl být instalován výlučně za účelem umělého snížení emisí. Koncern přitom sliboval nízké emise, ekologicky šetrná vozidla se skvělými jízdními vlastnostmi. Spotřebitelé (včetně žalobce) této falešné proklamaci uvěřili a v období od 2009 do 2013 si jen v Evropě pořídili více než 8 milionů předmětných vozidel. Žalobce má za to, že žalované se tak vůči žalobci jako spotřebiteli dopustily nekalé praktiky, čímž je podle něho naplněna generální klauzule ustanovení § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

4. Soud prvního stupně postupoval podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Neztotožnil se předně s námitkou žalované 1), podle které se na danou věc nevztahuje čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Sídlo žalované 2) je na území České republiky, přičemž uplatněný nárok z titulu tvrzené nekalé soutěže vychází vůči oběma žalovaným ze stejného skutkového základu. Posouzení pasivní legitimace jednotlivých žalovaných ve sporu pak není otázkou pravomoci zdejšího soudu, ale hmotněprávním posouzením. Soud dále konstatoval, že se ztotožňuje s argumentací žalobce, podle které je namístě i aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť žalobce spojuje tvrzené nekalosoutěžní jednání žalovaných s vozidlem, které zakoupil a užívá na území České republiky. Pokud by tedy došlo ke škodní události v souvislosti s napadeným protiprávním jednáním žalovaných, jednalo by se o území České republiky. V neposlední řadě soud prvního stupně dovodil svou pravomoc věc projednat a rozhodnout z čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Žalobce je podle soudu prvního stupně ve smyslu právní úpravy ochrany proti nekalé soutěži spotřebitelem. Výše citovaný článek pak zaručuje spotřebiteli právo podat žalobu bez ohledu na bydliště druhé strany u soudu místa, kde má spotřebitel své bydliště. Opačný výklad by podle soudu prvního stupně byl v rozporu s právní úpravou Evropské unie o ochraně spotřebitelů. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že neshledal námitku žalované 1) o nedostatku pravomoci jako důvodnou.

5. Odvolací soud úvodem uvedl, že při posuzování pravomoci českých soudů ve věcech autorských je nutné přihlédnout k judikatuře Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), podle které z hlediska mezinárodní příslušnosti je pravomoc českých soudů v civilních věcech o zvláštních či obecných nárocích vyplývající z deliktní či kvazideliktní odpovědnosti dána především při splnění podmínek stanovených v nařízení Brusel I bis. Odvolací soud dále uvedl, že v případě uplatňování nároku na náhradu škody je zřejmé, že v důsledku tvrzeného jednání žalované 1) jako výrobce vozidla může dojít ke snížení hodnoty vozidla na území celé EU, a zejména na předpokládaném území jeho případného prodeje, tedy na území České republiky. Pak je podle odvolacího soudu ve vztahu k žalované 1) splněna podmínka čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, tedy že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, když podstatou tvrzení žalobce je to, že za identické vozidlo by při jeho případném prodeji dostal vyšší cenu, než vozidlo „upravené“. Navíc nelze podle odvolacího soudu přehlédnout, že i peněžité nároky na úhradu přiměřeného zadostiučinění mají základ v tzv. kvazideliktní odpovědnosti rušitele, tedy žalované 1) a k této újmě by případně došlo s důsledky na území České republiky. Pokud jde o vztah mezi žalovanými a čl. 8 nařízení Brusel I bis, tedy že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních, odvolací soud konstatoval, že s ohledem na tvrzení žalobce, že žalovaná 2) je importérem vozidel žalované 1) do České republiky a zastupuje žalovanou 1) jako jeho generální zmocněnec, lze dovodit, že je dán důvod pro projednání jejich právních nároků společně, jelikož jsou spojeny tak úzce, že tento postup je účelný. Argumentace žalovaných, že toto „spojení“ žalobce neprokázal, je podle odvolacího soudu s ohledem na ustanovení § 2989 občanského zákoníku nesprávná. Odvolací soud zdůraznil, že s ohledem na postavení žalobce jako spotřebitele je na žalovaných, aby prokázaly, že se nekalé soutěže nedopustily nebo že škoda nebyla způsobena nekalou soutěží. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil.


II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 1) v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

7. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je žalobce v případě volby soudu dle čl. 7 odst. 2 nebo čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis povinen tvrdit a prokázat skutečnosti rozhodné pro založení příslušnosti soudu nebo je alespoň osvědčit.

8. Žalovaná 1) dále předkládá otázku, zda má soud při rozhodování o příslušnosti, kterou si žalobce zvolil, zohledňovat, že je žalobce spotřebitelem a uplatňuje nárok na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalé soutěže.

9. Odvolací soud také podle žalované 1) nesprávně posoudil otázku, zda lze vykládat čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis tak, že místem vzniku škodné události může být jakékoliv místo, kde může dojít k pocítění dopadů škodné události vzniklé na jiném místě.

10. Žalovaná 1) dále předložila otázku, zda je v případě žaloby na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích z titulu nekalé soutěže podmínkou založení příslušnosti soudu členského státu dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, aby tvrzené nekalosoutěžní jednání (např. ve formě klamavé reklamy) směřovalo na území daného členského státu.

11. Dále se žalovaná 1) táže, zda lze vykládat čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak, že příslušnost dle tohoto ustanovení lze založit i v případě, kdy je, přes žalobcem tvrzené úzké spojení nároků, povaha jednání jednotlivých žalovaných zjevně odlišná, pročež zde není riziko vzájemně neslučitelných rozhodnutí vydaných v oddělených řízeních.

12. Přípustnost ohledně výše uvedených otázek žalovaná 1) dovozuje z toho, že tyto nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

13. Žalovaná 1) předkládá také otázku, zda musí odvolací soud při posuzování věci zohlednit všechny námitky účastníků, aby bylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné. Přípustnost ohledně této otázky spatřuje žalovaná 1) v tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu.

14. Žalovaná 1) závěrem namítá, že se odvolací soud vůbec nezabýval skutečností, kterou přehlédl soud prvního stupně, totiž, že k aplikaci článku 18 nařízení Brusel I bis, je nezbytné, aby byla uzavřena smlouva mezi spotřebitelem a žalovaným. Taková smlouva však podle žalované 1) mezi žalobcem a žalovanou 1) uzavřena nebyla. Skutečnost, že se odvolací soud nezabýval podstatnou částí argumentace žalované 1) činí jeho usnesení podle žalované 1) nepřezkoumatelným a jde tedy o zásah do práva dovolatele na spravedlivý proces.

15. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Otázka aplikace článku 18 nařízení Brusel I bis přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím posouzení napadené rozhodnutí nestojí. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně mezinárodní příslušnost českých soudů o dané ustanovení neopřel.

21. Otázka, zda musí soud při posuzování věci zohlednit všechny námitky účastníků, aby bylo jeho rozhodnutí přezkoumatelné, taktéž nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť zde se odvolací neodchýlil od ustálené judikatury, pokud zohlednil argumentaci žalovaných tím, že se zabýval jejich námitkou nedostatku mezinárodní příslušnosti a rozhodl o ní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5120/2017).

22. Otázka, zda je žalobce v případě volby soudu dle čl. 7 odst. 2 nebo čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis povinen tvrdit a prokázat skutečnosti rozhodné pro založení příslušnosti soudu nebo je alespoň osvědčit, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani zde se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, když posoudil mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, tedy včetně tvrzení žalobce i žalovaných, a neprováděl dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).

23. Ani otázka, zda lze vykládat čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak, že příslušnost dle tohoto ustanovení lze založit i v případě, kdy je, přes žalobcem tvrzené úzké spojení nároků, povaha jednání jednotlivých žalovaných zjevně odlišná, pročež zde není riziko vzájemně neslučitelných rozhodnutí vydaných v oddělených řízeních, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť její jiné posouzení se v poměrech žalované 1) nemůže nijak projevit v situaci, kdy mezinárodní příslušnost českých soudů vyplývá z článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, jak je dále uvedeno.

24. Otázka, zda má soud při rozhodování o příslušnosti, kterou si žalobce zvolil, zohledňovat, že je žalobce spotřebitelem a uplatňuje nárok na přiměřené zadostiučinění z titulu nekalé soutěže, nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť primárně stojí na úvaze žalované 1), že žalobce v postavení spotřebitele není, tj. žalovaná 1) ji konstruuje na odlišném skutkovém zjištění, než k jakému dospěl odvolací soud. Tím dovolatelka uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

25. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze mezinárodní příslušnost českých soudů vůči žalované 1) založit na základě čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, neboť tato nebyla dosud dovolacím soudem v daných skutkových okolnostech dosud vyřešena.


IV. Důvodnost dovolání

26. Dovolání není důvodné.

27. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu „u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Místem škodné události přitom podle judikatury SDEU je jak místo příčinné skutečnosti, tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky (např. rozsudek SDEU ze dne 30. 11. 1976 ve věci 21-76, Handelskwekerij G. J. Bier BV proti Mines de potasse d'Alsace SA, či rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2009, ve věci C-189/08, Zuid-Chemie BV proti Philippo's Mineralenfabriek NV/SA).

28. Podle článku 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím II“), je rozhodným právem pro mimosmluvní závazky, které vznikají z jednání z nekalé soutěže, právo země, ve které dochází nebo pravděpodobně dojde k narušení soutěžních vztahů nebo společných zájmů spotřebitelů.

29. Je zřejmé, že k žalobcem vytýkanému nekalosoutěžnímu jednání žalovaných v podobě protiprávního vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s emisemi došlo v Německu, neboť tam byla vozidla vyrobena a tímto softwarem vybavena. Místo příčinné skutečnosti se tudíž nachází v Německu. Aby mohla být v posuzované věci založena mezinárodní příslušnost českých soudů, je nutné zabývat se otázkou, zda je Česká republika místem, kde se projevila žalobcova újma.

30. Obdobnou věcí se zabýval SDEU již ve svém rozsudku ze dne 9. 7. 2020, ve věci C-343/19, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG. Ačkoli se SDEU v uvedené věci zabýval žalobou na náhradu škody, lze důvody uvedené v tomto rozhodnutí přiměřeně uplatnit i ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy.

31. V obou případech se jedná o stejné nekalosoutěžní jednání – protiprávní vybavení vozidla softwarem umožňujícím manipulovat s údaji o emisích výfukových plynů (k čemuž mělo dojít výrobcem v Německu) před jejich prodáním zákazníkům v jiném členském státě a uvádění nepravdivých informací o těchto emisích (srov. bod 24 rozsudku SDEU ze dne 9. 7. 2020, ve věci C-343/19, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG).

32. Stejně jako majetkovou újmu v podobě snížení hodnoty vozidla je nutné i nemajetkovou újmu považovat za původní (a nikoli odvozenou či čistě majetkovou, srov. body 30-35 rozsudku SDEU ze dne 9. 7. 2020, ve věci C-343/19, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG). Poškozený se totiž v důsledku nekalosoutěžního jednání žalované rozhodoval o koupi vozidla na základě falešných předpokladů, přičemž jejich nesplnění pro něj znamená nemajetkovou újmu. Tato újma tak spočívá v tom, že si poškozený v důsledku nekalosoutěžního jednání koupil jiné vozidlo, než jaké si pořídit chtěl. Tato újma tak není odvozena od žádné jiné újmy, nýbrž je újmou primární (původní).

33. V souladu s požadavky soudržnosti stanovenými v bodě 7 odůvodnění nařízení Řím II je vznik této nemajetkové újmy rovněž spojen s místem, kde došlo k narušení společných zájmů spotřebitelů. Podle SDEU je takovým místem místo, kde byl výrobek zakoupen (srov. bod 39 rozsudku SDEU ze dne 9. 7. 2020, ve věci C-343/19, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG), tj. území České republiky.

34. Založení příslušnosti pro posouzení nemajetkové újmy v místě, kde poškozený předmětné vozidlo zakoupil, je v souladu s požadavkem předvídatelnosti. Jak totiž SDEU uvedl, vědomým porušením právních předpisů, které jsou pro něj závazné, musí výrobce očekávat, že k újmě dojde v místě, kde bylo dotčené vozidlo nabyto osobou, která se mohla legitimně domnívat, že toto vozidlo je v souladu s těmito předpisy, a která následně zjistí, že disponuje vadným zbožím (obdobně bod 37 rozsudku SDEU ze dne 9. 7. 2020, ve věci C-343/19, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG).

35. Nejvyšší soud nadto upozorňuje, že založení příslušnosti v České republice konečně odpovídá i cíli blízkosti a řádného výkonu spravedlnosti podle bodu 16 recitálu nařízení Brusel I bis, neboť soudy mají v tomto místě nejsnadnější přístup k důkazním prostředkům (obdobně bod 38 rozsudku SDEU ze dne 9. 7. 2020, ve věci C-343/19, Verein für Konsumenteninformation proti Volkswagen AG).

36. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uvádí, že nemajetková újma se projevila v České republice, kde žalobce předmětné vozidlo zakoupil, neboť zde měly být narušeny chráněné zájmy spotřebitelů v důsledku nekalosoutěžního jednání žalovaných. Lze tak podle Nejvyššího soudu přisvědčit soudu odvolacímu, že české soudy jsou mezinárodně příslušné o nároku žalobce rozhodnout ve vztahu k žalované 1) podle článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Jedná se přitom o acte clair, jelikož jde o závěr, o jehož správnosti nevyvstává soudu žádná rozumná pochybnost, a Nejvyššímu soudu proto nevznikla povinnost položit k SDEU předběžnou otázku.

37. Vzhledem k tomu, že při svém rozhodování vyšel Nejvyšší soud z rozhodnutí SDEU, které se týká obdobného nároku za shodných skutkových okolností, nepovažoval za nutné vypořádat námitky žalované 1) ohledně použitelnosti jiných rozhodnutí SDEU, týkajících se jiných nároků z jiných skutkových základů, jejichž závěry nejsou z toho důvodu pro tento spor určující.

38. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů