// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 10.08.2021

Ochrana proti zásahu do práva na svobodu vyznání

I. Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“. Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním.

Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání.

II. Celá předmětná divadelní představení žalobci neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry. Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby.

Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Referenční vzorek populace pro stanovení „průměrného občana“ musí vycházet vždy z konkrétní situace, za níž mělo k zásahu dojít. Kdyby se žalobci cítili dotčeni urážlivým projevem proneseným při katolické bohoslužbě či při jiné příležitosti, na níž by převažovaly osoby téže víry, bylo by namístě zvažovat vnímání průměrného českého katolíka (vyznavače příslušné víry). Protože však k uvedení předmětných divadelních her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných sdělovacích prostředků, bylo v projednávané věci namístě posuzovat, jak mohly být scény reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány průměrným občanem České republiky.

IIII. Odvolací soud správně dovodil, že daná představení měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a nesnášenlivé jednání. Uvedením daných her nemohlo dojít k zásahu do osobnosti žalobců ve smyslu § 81 o. z. a § 2910 o. z., a proto jim nemohla vzniknout nemajetková újma, kterou by žalovaní byli povinni odčinit podle § 2956 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, ze dne 28. 4. 2021

vytisknout článek

Dotčené předpisy: 
§ 81 o. z.
§ 82 odst. 1 o. z.
§ 2951 odst. 2 o. z.
čl. 15 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 16 předpisu č. 2/1993 Sb.
čl. 17 předpisu č. 2/1993 Sb.

Kategorie: ochrana osobnosti; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 112 C 88/2018-190, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby prvnímu žalovanému bylo uloženo uveřejnit po dobu 180 dnů na jeho webové stránce www.cedbrno.cz omluvný text následujícího znění: „Centrum experimentálního divadla, příspěvková organizace, se tímto omlouvá Jeho Eminenci D. kardinálu D. a R. N., že zasáhla do jeho osobnostních práv uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem: ‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše násilí‘.“, a aby druhému žalovanému bylo uloženo uveřejnit po dobu 180 dnů na jeho webové stránce www.ndbrno.cz omluvný text následujícího znění: „Národní divadlo Brno se tímto omlouvá Jeho Eminenci D. kardinálu D. a R. N., že zasáhla do jeho osobnostních práv uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem: ‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše násilí‘.“ (výroky I a II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci domáhali omluvy za zásah do jejich osobnostních práv, k němuž mělo dojít uvedením divadelních her ‚Prokletí‘ a ‚Naše násilí, Vaše násilí‘. Soud vyšel ze zjištění, že dne 24. 5. 2018 bylo v rámci festivalu Divadelní svět Brno, jehož pořadatelem byl druhý žalovaný, uvedeno na scéně prvního žalovaného představení s názvem „Prokletí“, v němž bylo na soše Jana Pavla II. naznačeno provádění orálního sexu a dne 26. 5. 2018 bylo uvedeno představení s názvem „Naše násilí, Vaše násilí“, v jehož průběhu jeden z herců, nejprve umístěný na kříži z kanystrů od benzinu v pozici evokující Ježíše Krista na kříži, s trnovou korunou na hlavě a bederní rouškou z vlajky následně povalil na zem herečku v hidžábu, stáhl jí kraťasy a pohybem naznačil koitus, případně pokus o něj. V dalším průběhu hry herečka naznačila vytažení české vlajky z vagíny. Žádný z žalobců nebyl těmto představením přítomen, dozvěděli se o nich z České televize. Soud s odkazem na § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), uzavřel, že uvedenými divadelními hrami nemohlo být dotčeno žádné z osobnostních práv žalobců. Zmíněné zobrazení Ježíše Krista a sochy Jana Pavla II. nebylo skutkovým tvrzením ani nemělo vyjádřit hodnotící soud, ale bylo snahou vyjádřit vnímání závažných společenských témat jako je násilí a náhled společnosti na jeho páchání v kontextu různých náboženství a vliv katolické morálky na posuzování fenoménu sexuálního zneužívání v církvi, a to za použití alegorie a nadsázky. Nejednalo se o zobrazení, které by mohlo zasáhnout některou ze složek osobnosti průměrného diváka, žalobci navíc ani diváky nebyli, hru neviděli. Uvedení obou her žalobcům nebrání v projevování jejich víry. Scénou s vlajkou mohlo dojít maximálně ke spáchání přestupku podle § 13 zákona 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů, podle něhož žalobci nejsou aktivně legitimováni k podání žaloby na ochranu těchto symbolů. K ochraně osobnosti Jana Pavla II. nejsou žalobci legitimováni ani z titulu jeho postmortální ochrany. Žalobci též tvrdili, že se uvedením her cítí být diskriminováni. K tomu soud prvního stupně vysvětlil, že žalobcům v praktikování jejich náboženství nic nebrání, i po uvedení sporných her mohou svobodně vyjadřovat své názory, a to i v otázkách víry. Jejich postavení není oproti postavení žalovaných v ničem omezeno.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 70 Co 170/2019-243, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I a II, změnil jej ve výrocích o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho skutkovými závěry i s jeho právním posouzením založeným na § 81 o. z. Právní hodnocení soudu prvního stupně doplnil o výklad ústavně zaručeného práva na svobodu projevu [čl. 17 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) a čl. 10 odst. 1 sdělení č. 209/1992 Sb. federálního ministerstva zahraničních věcí o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (dále jen „Úmluva“)] i legitimní zákonné limity jeho realizace (čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Nárok žalobců vztahující se k zobrazení Ježíše Krista a Jana Pavla II. podřadil pod právo na svobodu náboženského vyznání, které, stejně jako právo nemít žádné vyznání, svou povahou nepochybně patří mezi jednotlivá osobnostní práva demonstrativně vyjmenovaná v § 81 o. z., neboť jako součást svobody myšlení a svědomí tvoří přirozenou součást osobnosti člověka. Odvolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3439/17, konstatoval, že do těchto konkrétních práv žalobců nemohlo být daným uměleckým projevem adresovaným předem neurčenému okruhu osob zasaženo, neboť v jejich individuální sféře se jeho důsledky nemohly projevit, o nich hry nepojednávaly ani hrám nebyli přítomni jako diváci. Zvažoval dále, zda žalobcům mohla být způsobena jen nepřímá, zprostředkovaná újma odrazem části představení v médiích. Náhrada reflexní újmy nepřímých obětí však podle § 2971 o. z. náleží jen výjimečně očitým svědkům otřesných událostí, kteří sice nebyli přímou obětí, ale bezprostřední vnímání dané události je silně zasáhlo, nikoli subjektům, jimž se dostalo pouze zprostředkované zprávy o dané události. Žalobci proto k náhradě nemateriální újmy nemohou být aktivně legitimováni. Především však v dané věci nebyla ani naplněna hypotéza základní právní normy § 2910 věty první o. z., k níž se ustanovení § 2971 jako závislá právní norma váže, neboť uvedení posuzovaných divadelních scén nebylo protiprávní. Šlo totiž o umělecké ztvárnění autorovy myšlenky, byť kontroverzní a provokativní, pro jehož omezení není v demokratickém právním řádu legitimní opora. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žádný z žalobců není ani osobou blízkou ve smyslu § 22 odst. 1 o. z., jíž by ve vztahu k Ježíši Kristu nebo Janu Pavlu II. svědčilo právo na jejich postmortální ochranu podle § 82 odst. 2 o. z. Dále odvolací soud velmi podrobně odůvodnil nepřípustnost směšování práva soukromého a veřejného a zaměňování práva na ochranu osobnosti člověka s ochranou veřejného pořádku. Žaloba ve skutečnosti nese znaky tzv. actio popularis a je vedena snahou po judikatorním zavedení alespoň civilního deliktu blasfemie (rouhání), kterýžto delikt byl z liberálního právního řádu České republiky vlivem vývoje společnosti odstraněn. Takovou žalobu však podat nelze, obdobně jako není možné ústavní stížnost podat ve prospěch třetí osoby nebo k ochraně veřejných zájmů, ale jen v zájmu nápravy porušení konkrétního ústavně chráněného práva osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 74/99, či ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1139/17). Odvolací soud se rovněž věnoval významu a povaze uměleckého projevu, vysvětlil, že jím za využití nadsázky, alegorie a specifických výrazových projevů umělci nastolují témata velké společenské závažnosti, s cílem vyvolání debaty nad otázkami veřejného zájmu. V dané věci jimi byly sexuální delikty katolického duchovenstva a přístup církve k jejich řešení, a dále násilí páchané s náboženským podtextem a jeho vnímání na pozadí střetu východní a západní civilizace, křesťanského náboženství a islámu a mocenských konfliktů na Blízkém a Středním Východě. Vzhledem k tomu, že hra „Naše násilí, Vaše násilí“ obsahovala mimo jiné i scény typické pro brutální nakládání se zajatci tzv. Islámského státu, nelze ani dovodit, že by hra měla výlučně protikřesťanský podtext. Ve skutečnosti se zabývala (jak ostatně napovídá i její název) projevy násilí v obou civilizacích. Z pohledu průměrného diváka neměla zmíněná hra potenciál podněcovat k nenávisti vůči křesťanům ani muslimům ani takové násilí schvalovat. Odkazy žalobců na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. 9. 1994 ve věci Otto-Preminger-Institut proti Rakousku a ze dne 25. 10. 2018 ve věci E. S. proti Rakousku shledal shodně se soudem prvního stupně nepřípadnými vzhledem k tomu, že s ohledem na religiozitu daného regionu jimi byl aprobován postup státu omezující svobodu projevu v zájmu zachování náboženského smíru, který představuje hodnotu výslovně chráněnou rakouským právním řádem. Scéna se státní vlajkou pak nemohla do osobnosti žalobců zasáhnout vůbec, ochrana státních symbolů je vyhrazena veřejnému prostoru a vztah ke státní vlajce netvoří součást osobnosti člověka. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že případné rozhořčení části věřících nad obsahem posuzované divadelní produkce může být z jejich strany v rámci demokratické společnosti pádným důvodem k veřejné diskusi i veřejnému zavržení díla, netvoří však samo o sobě dostatečný podklad pro zásah nezávislého soudu jako orgánu veřejné moci do natolik cenné a chráněné hodnoty, jakou je svoboda projevu. Nad rámec odůvodnění odvolací soud dodal, že žalobce a) má z titulu své funkce kardinála katolické církve zajištěnou širokou možnost přístupu do médií a veřejného prostoru vůbec, pročež by se měl v duchu ustálené judikatury ve věcech ochrany osobnosti s ohledem na princip subsidiarity zásahu veřejné moci do svobody projevu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03) na soud obracet jen velmi zdrženlivě a primárně by měl své rozhořčení vyjádřit v rámci veřejné diskuse, a to tím spíše, že ve své funkci je reprezentantem navenek zastřešujícím názory a zájmy osob, které s ním pojí společné náboženské přesvědčení a které se podle žaloby cítí naříkaným zásahem z hlediska své víry dotčeny.

Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu a výslovně i rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení hmotněprávní otázky, jejímž řešením se oba soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku sp. zn. 25 Cdo 348/2019. Nejprve žalobci předestřeli obsáhlou polemiku se závěry soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu pak po právní stránce vytkli nesprávné posouzení střetu dvou práv, k němuž v dané věci došlo. Proti sobě totiž nestojí právo na svobodu projevu a právo na ochranu cti a dobré pověsti, ale právo na svobodu projevu podle čl. 10 Úmluvy a právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle čl. 9 Úmluvy, jež zahrnuje i právo nebýt napadán ve svém náboženském přesvědčení. Právo zastávat určité náboženské přesvědčení sice není bez dalšího dotčeno, je-li jedinec vystaven působení jiného náboženského názoru ze strany třetích osob, pokud takové působení nedosahuje intenzity neúnosného psychického nátlaku či fyzického donucení, avšak za další složku fori internum lze považovat i právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění, především pokud by se jednalo o cílený atak, případně výkon jiného náboženství (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 379). Dovolatelé nepokládají za správný závěr odvolacího soudu, že předmětné hry nemohly pobouřit průměrného diváka. Jednak odvolací soud takového diváka nijak nedefinoval a jednak pomíjí, že česká kultura je založena na křesťanských kořenech, proto blasfemickým výrokem může být dotčen i průměrný, byť nevěřící člověk. Odvolací soud chybuje, pokládá-li českou populaci za většinově ateistickou, většina společnosti má k církvi kladný vztah, podle diskuzí na internetu hra urazila řadu lidí, kteří se aktivně ke křesťanství nehlásí. Za nesprávný pokládají dovolatelé závěr, že žalobci nebyli přímo dotčeni uvedením předmětných her. Z toho, že se žalobci cítí být na svých právech dotčeni, vyplývá, že k zásahu skutečně došlo. Žalobci jsou přesvědčeni, že jejich nároky jsou podřaditelné pod § 2956 o. z., ustanovení § 2971 o. z. nemělo být odvolacím soudem použito, navíc bylo vyloženo nesprávně v tom, že by na základě něj mohla být poskytnuta ochrana jen při přímém a bezprostředním vnímání škodní události. Odvolací soud také pochybil, shledal-li na straně žalobců nedostatek aktivní věcné legitimace podle § 82 odst. 2 o. z. Žalobci vyložili, z jakých důvodů se podle § 22 odst. 1 o. z. a podle Kodexu Kanonického práva z roku 1983 cítí být v poměru obdobném poměru rodinnému ve vztahu k Ježíši Kristu a Janu Pavlu II. Zopakovali, že se cítí být jako křesťané diskriminováni, je jim přiznáváno ve veřejném prostoru méně práv než vyznavačům islámu, což dovozují z toho, že podle jejich přesvědčení by oni sami představení obdobně urážlivé ve vztahu k islámu uvést nemohli. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky městského i krajského soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoli dovolatelé tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 348/2019, nijak tuto právní otázku neformulují. Dovolání je spíše filosofickou, sociologickou a historickou polemikou s názory soudů obou stupňů, v níž je právní argumentace tak nezřetelná, že se k ní nelze kvalifikovaně vyjádřit. Žalobci odkazované rozhodnutí podle prvního žalovaného na věc vůbec nedopadá, neboť řešilo diskriminaci studentky v přístupu ke vzdělávání z důvodu jejího náboženského přesvědčení. V daném případě žalobce nikdo z důvodu jejich náboženského přesvědčení nediskriminoval (žalobci to ani netvrdí), předmětná divadelní představení, která žalobci ani neviděli, je nijak neomezuje v praktikování jejich víry. V ostatním žalobci polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, které však soud ani neučinil (že ve hře měl Ježíš znásilnit muslimskou ženu), když naopak vyhodnotil děj na jevišti jako nadsázku a alegorii. První žalovaný se ztotožnil s hodnocením významu judikatury ESLP pro posouzení dané věci a navrhl odmítnutí dovolání proti rozhodnutí soudů obou stupňů pro nepřípustnost, případně zamítnutí dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

Druhý žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl odmítnutí, resp. zamítnutí dovolání a zdůraznil, že soudy obou stupňů neshledaly, že by došlo k zásahu do osobnosti žalobců jednáním, které se žalobců netýkalo a nemířilo na ně, což je závěr skutkový, nikoli právní. Argumentují-li dovolatelé kanonickým právem, přehlížejí § 4 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, podle něhož se kanonickým právem řídí jen správa vnitřních záležitostí církví a náboženských společností. Mimo to postmortální ochrana náleží jen dříve živým osobám, proto pokud jde o Ježíše Krista, nesli by žalobci důkazní břemeno o tom, že skutečně žil. Při výkladu judikatury ESLP odvolací soud správně zohlednil existenci dvou rozhodovacích linií uvedeného soudu, lišících se v závěrech podle míry religiozity země, v níž k zásahu došlo, a aplikoval tu z judikatorních linií, kterou považoval za vhodnější pro prostředí sekulárně zakotvené české společnosti. Podle druhého žalovaného obě divadelní hry nemohly zasáhnout do osobní integrity žalobců a žaloba je pokusem o nahrazení absence veřejnoprávní ochrany náboženství extenzivním výkladem úpravy ochrany osobnosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), z nichž jeden je zastoupen advokátem a druhý má právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst. 1 a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro právní posouzení žaloby na ochranu proti zásahu do práva na svobodu vyznání, která za daných skutkových okolností nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle čl. 9 odst. 1 Úmluvy každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.

Podle čl. 9 odst. 2 Úmluvy svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Podle čl. 15 odst. 1 Listiny svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Podle čl. 16 odst. 1 Listiny každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

Podle čl. 16 odst. 4 Listiny výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

Podle § 81 odst. 2 o. z. ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

Právo člověka svobodně si zvolit náboženské vyznání (jakož i právo být bez vyznání) je ve svém základu zakotveno v čl. 9 Úmluvy a je zaručeno v čl. 15 odst. 1 Listiny. Právo svobodně praktikovat a projevovat víru dává každému čl. 16 odst. 1 Listiny. Omezit výkon těchto práv lze podle čl. 16 odst. 4 Listiny pouze zákonem, a jen jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Na úrovni zákona vyplývá ochrana práva člověka svobodně vyznávat (či nevyznávat) jím zvolenou víru z § 81 odst. 1 a 2 o. z., neboť svoboda vyznání je jedním z projevů svobody myšlení člověka a významnou složkou jeho soukromého, vnitřního života. Jde tedy o jedno z přirozených lidských práv, chráněných částí první občanského zákoníku, kde v § 82 odst. 1 je též založeno právo člověka, jehož osobnost byla dotčena, domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Jiným způsobem zadostiučinění, který by měl být poskytnut primárně, je třeba chápat omluvu ve formě, rozsahu a obsahu korespondujícím zásahu. Brání-li někdo jinému svobodně projevovat jeho náboženství nebo víru ať samotnému nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu, poruší tím zákonnou povinnost vyplývající z § 81 o. z. K zásahu do práva člověka svobodně a nerušeně vyznávat víru podle jeho volby však může výjimečně dojít i útokem proti symbolům či tezím, na nichž konkrétní náboženství spočívá, neboť osobní vztah věřícího k těmto základním symbolům a jejich uctívání je podstatou víry. „Právo nebýt vystaven projevům hrubě urážejícím náboženské cítění, především pokud by se jednalo o cílený atak, případně výkon jiného náboženství“ pokládá za součást svobody vyznání též odborná literatura (viz dílo, na které odkazují dovolatelé). Porušení práva na svobodu vyznání by představoval zejména úmyslný, cílený, hrubý a samoúčelný útok, působící na poškozeného bezprostředně, a to především za situace, kdy by se poškozený jeho působení nemohl vyhnout, neboť je třeba mít na paměti, že je zaručena svoboda každého vyznání (i svoboda být zcela bez vyznání), proto každý věřící v české společnosti musí být připraven snést ve veřejném prostoru projevy jiné víry, než je ta jeho, jakož i projevy do určité míry nesouhlasné a kritické vůči jeho náboženství či vůči jakémukoli náboženství. Svou svobodu vyznání by měl každý vyvážit respektem k základním svobodám ostatních.

Podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.

Podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.

Podle čl. 17 odst. 1 Listiny svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

Podle čl. 17 odst. 2 Listiny každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

Podle čl. 17 odst. 3 Listiny cenzura je nepřípustná.

Podle čl. 17 odst. 4 Listiny svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“ (viz rozsudek ESLP ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72). Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním. Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání.

V daném případě žalobci požadují ochranu svého práva na svobodu vyznání, tvrdíce, že do něj bylo zasaženo znevážením a napadením jednoho ze základních symbolů jejich víry, Ježíše Krista, jakož i osobnosti papeže Jana Pavla II., nyní již jednoho ze svatých katolické církve, a to uvedením předmětných dvou divadelních představení. Odvolací soud správně nárok posoudil podle § 81 o. z. a zabýval se otázkou, zda k tvrzenému zásahu došlo a zda uvedení her mohlo narušit právo žalobců na svobodu vyznání. Nepřehlédl, že žalobci se domáhali, aby byli žalovaní povinni uveřejnit omluvu za zásah do jejich osobnosti „uvedením hry dne 24. května 2018 od autora M. G., s názvem: ‚Prokletí‘, a dne 26. května 2018 od autora M. G., s názvem ‚Naše násilí, Vaše násilí‘“, ačkoli podle žalobních tvrzení se žalobcům v kontextu náboženském jevily pobuřujícími nikoli celé hry, ale pouze scéna s Ježíšem a muslimskou ženou z představení „Naše násilí, Vaše násilí“ a scéna se sochou papeže Jana Pavla II. z představení „Prokletí“. Podle tvrzení žalobců i skutkových zjištění nalézacích soudů (která dovolacímu přezkumu nepodléhají) žalobci ve skutečnosti nebyli vůbec vystaveni působení daných her, a to ani v rámci festivalu ve dnech 24. 5. 2018 a 26. 5. 2018, ani jindy. Celá předmětná představení neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry.

Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby. Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015, publikovaný pod C 15003 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Referenční vzorek populace pro stanovení „průměrného občana“ musí vycházet vždy z konkrétní situace, za níž mělo k zásahu dojít. Kdyby se žalobci cítili dotčeni urážlivým projevem proneseným při katolické bohoslužbě či při jiné příležitosti, na níž by převažovaly osoby téže víry, bylo by namístě zvažovat vnímání průměrného českého katolíka (vyznavače příslušné víry). Protože však k uvedení her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných sdělovacích prostředků, bylo namístě posuzovat, jak mohly být scény reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány průměrným občanem České republiky. Odvolací soud tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu postupoval. Dovodil, že daná představení měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a nesnášenlivé jednání. Odvolací soud za této situace správně uzavřel, že uvedením daných her ve dnech 24. 5. 2018 a 26. 5. 2018 nemohlo dojít k zásahu do osobnosti žalobců ve smyslu § 81 o. z. a § 2910 o. z., a proto jim nemohla vzniknout nemajetková újma, kterou by žalovaní byli povinni odčinit podle § 2956 o. z.

Pokud se odvolací soud nad rámec shora uvedených právních závěrů zabýval úvahami o možné aplikaci § 2971 o. z., nešlo o úvahy, na nichž by své rozhodnutí v podstatné míře založil, jen jimi dokládal, že žalobcům by nesvědčilo právo na náhradu nemajetkové újmy ani jakožto tzv. sekundárním obětem protiprávního zásahu. Nebyl totiž prokázán zásah do práv nějakého přímého poškozeného, jenž by zprostředkovaně mohl zasáhnout žalobce. Mohl-li by za takový zásah být pokládán útok na čest Ježíše Krista a Jana Pavla II., nebyl by objektivně způsobilý způsobit průměrnému občanu České republiky pocity osobního neštěstí. Takovému výkladu ustanovení § 2971 o. z. nelze vytknout nesprávnost.

Úvahy odvolacího soudu stran aktivní legitimace žalobců k uplatnění nároku na ochranu osobnosti Ježíše Krista a Jana Pavla II. jsou nadbytečné a dovolací argumentace žalobců k této otázce je bez významu, neboť žalobci se nedomáhají toho, aby se žalovaní omluvili za urážku a zásah do cti Ježíše Krista a Jana Pavla II., ale za zásah do práva na svobodu vyznání a do cti samotných žalobců. Znectění jmenovaných dvou postav mělo podle argumentace žalobců být možnou příčinou, pro kterou by se nadále nemohli hlásit ke své víře. Tuto argumentaci dovolací soud pokládá shodně s oběma nalézacími soudy za absurdní. Útok na náboženský symbol by neměl být pro věřícího důvodem pro to, aby se odvrátil od víry.

K nároku žalobců na ochranu jejich občanské cti, jež měla být zasažena scénou s vlajkou z představení „Naše násilí, Vaše násilí“, lze odkázat na zcela správné právní závěry odvolacího soudu. Dovolatelé pak v dovolání nepředložili žádné argumenty, které by měly zpochybnit názor odvolacího soudu, že průměrný občan České republiky by neměl být předmětnou scénou zasažen ve své občanské cti, natož aby danou situaci mohl pociťovat jako duševní útrapy.

Námitka žalobců o rozporu závěrů odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 25 Cdo 348/2019, je zcela nepřípadná, neboť ve zmíněné věci byla řešena otázka diskriminace studentky, jež byla s odkazem na vnitřní předpis školy vyzvána, aby odložila pokrývku hlavy, kterou nosila z náboženských důvodů. Je bez významu, že v odkazované věci měla šátek na hlavě muslimská dívka. Stejně diskriminující by bylo, kdyby byla k obnažení hlavy vyzvána řádová sestra. Z rozsudku sp. zn. 25 Cdo 348/2019 plyne, že nikdo nesmí být bez zákonného důvodu omezován v projevech příslušnosti k jakémukoli náboženství a nikomu pro tyto projevy nesmí být bráněno v přístupu ke vzdělání. Žalobcům v nyní projednávané věci však v projevech příslušnosti k jejich náboženství nikdo nebrání, a i kdyby žalovaní mohli v souvislosti s uvedením divadelních her zasáhnout do náboženského cítění žalobců, rozhodně by je tím nemohli vystavit diskriminujícímu zacházení. Argumentace nestejnou možností žalobců projevit se urážlivě ve vztahu k islámskému náboženství je nedůvodná – pokud by o to žalobci skutečně měli zájem, nikdo v demokratické společnosti založené na respektu k lidským právům by jim v obdobně pojednané kritice či znevážení symbolů islámu neměl bránit, ovšem jejich jednání by pak mohlo být předmětem stejně pečlivého přezkumu, jako v dané věci jednání žalovaných.

Nad rámec hodnocení dovoláním napadeného právního posouzení věci dovolací soud pokládá za potřebné vyjádřit souhlas s názorem odvolacího soudu obsaženým v odstavci 67 odůvodnění napadeného rozsudku, v němž jako obiter dictum odvolací soud konstatoval, že nejúčinnějším nástrojem pro vyjádření rozhořčení žalobce a) nad obsahem předmětných her a pro přesvědčení veřejnosti o jejich nevhodnosti by bylo aktivní vyjadřování žalobce a) ve veřejném prostoru, zejména při využití přirozené autority jeho úřadu. I ke skutečně zasvěcené a přesvědčivé roli v takové diskusi by ovšem byla zapotřebí znalost celého obsahu a vyznění her, kterou žalobci nedisponují. Skutečnost, že představení „Naše násilí, Vaše násilí“ nebylo ani zdaleka každým věřícím vnímáno obdobně jako žalobci, lze odkázat na slova T. H., uveřejněná na jeho internetové stránce www.halik.cz: „Když mne někteří žádali, abych se ‚veřejně pobouřil‘ nad hrou Naše násilí a vaše násilí, odpověděl jsem, že zásadně neodsuzuji nic, co neznám. Pak jsem na rozdíl od ‚pobouřených‘ celou hru – nejen vytrženou scénu či jednu fotografii – dvakrát v záznamu viděl a přemýšlel o ní. Nejdřív se mi zdálo, že jde jen o lacinou blasfemii typu hloupých a cynických obrázků v Charlie Hebdo, zas jednu ze záměrných provokací, které pak finančně profitují z té laciné reklamy, kterou jí dělají ‚pobouření‘. Pak jsem snad pochopil – na rozdíl od těch protestujících – smysl té hry: chce drastickými prostředky vykřiknout: Podívejte se, v jak šíleném světě žijeme! V té hře vůbec nejde o ‚Ježíše znásilňujícího muslimku‘, nýbrž o protest proti světu, v němž se vše – i svaté symboly náboženství – zneužívá k rozdmychávání nenávisti jedněch proti druhým. Mně se představení také ‚nelíbilo‘, ale cílem ‚cool theatre‘ není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.“

Ze všech těchto důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu správným, proto dovolání žalobců podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-