// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

21.06.2022 00:02

Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání

I. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

II. Jestliže televizní reportáž byla koncipována tak, že se v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla střídaly obě zákaznice s reportérkou a výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi, je zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli výjimka stanovená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2547/2021, ze dne 23. 3. 2022


01.06.2022 00:02

Zásah do osobnostních práv blíže neoznačeného jednotlivce

I. Tvrzení, že se někdo účastní politických akcí za úplatu, je závažným zásahem do cti dotčené osoby.

V rámci výměny politických názorů mohou být zveřejňovány jen takové převzaté difamující informace, jejichž šiřitel prokáže, že měl rozumné důvody spoléhat se na jejich pravdivost, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takových informací, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informací přístupné, a konečně že neměl důvod pochybovat o jejich pravdivosti. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu, anebo tam kde tento postup zjevně nebyl nutný. Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv. U převzatého tvrzení je nutné rozlišovat zdroje, od nichž byla informace získána.

Natolik závažné tvrzení, že političtí odpůrci vyjadřují svůj protest za úplatu, je nutno shledat neopodstatněným, pokud se předmětné výroky opírají o nejasné vyjádření jiné osoby, jehož pravdivost nebyla ověřena. Žalovaný v posuzovaném případě svoji povinnost dostatečným způsobem si převzaté tvrzení ověřit nesplnil; to platí tím spíše, že žalovaný předmětné výroky pronášel v době, kdy zastával funkci předsedy vlády, tedy jako osoba, u níž lze předpokládat vyšší stupeň informovanosti a znalosti.

II. K tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena”. Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje.

Žalobkyně odvozovala zásah do osobnostních práv od své příslušnosti ke skupině demonstrantů, kteří v den jednání o důvěře vládě protestovali před Poslaneckou sněmovnou. Jedná se sice o širší a nikterak formálně definovaný okruh osob, avšak natolik dostatečně místně i časově vymezený, aby výroky týkající se všech demonstrantů mohly být přičítány kterékoliv z těchto osob a kdokoliv z tohoto okruhu je mohl považovat za zásah do své osobnosti. Na tom nic nemění ani mírnější vyjádření žalovaného v jednom z rozhovorů, že ne všichni demonstranti jsou zaplacení. Pokud totiž dostatečně nekonkretizoval, které demonstranty tím míní a jak a podle čeho je rozlišuje, mohl kdokoliv z účastníků důvodně dovozovat, že výrok o zaplacených demonstrantech se vztahuje právě na něj, a běžný posluchač, který by znal identitu některého z účastníků, mohl stejně důvodně uzavřít, že výrok míří na něj. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly a jichž byly způsobilé se dotknout.

III. Ustálená judikatura v některých případech považuje za dostatečnou satisfakci, kterou si opatřil svým jednáním sám poškozený, například následným a jinak neakceptovatelným verbálním nebo i brachiálním útokem. V takovýchto případech je ovšem nutné porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci nahrazen případnou „svémocí“ poškozeného. Jinými slovy je nutné pečlivě zkoumat, zda satisfakce zjednaná samotným poškozeným byla ekvivalentní původnímu zásahu. V projednávané věci je nutné zohlednit především nerovné postavení obou účastníků.

Oprávněnost použití výrazových prostředků žalobkyní nebyla předmětem řízení, nicméně i kdyby následné kritické projevy žalobkyně byly již neoprávněné, stále by nekompenzovaly disproporci mezi postavením žalobkyně a žalovaného v mediálním prostoru. Ani případné vybočení z mezí přípustné kritiky nemusí automaticky znamenat, že si žalobkyně satisfakci obstarala sama.

IV. Žalovaný tedy zasáhl do osobnostních práv žalobkyně neoprávněně. Neprokázal pravdivost skutkových tvrzení, přičemž jeho výroky (ačkoliv směřovaly vůči skupině osob) byly dostatečně určité, aby mohly být vztaženy k osobě žalobkyně. Vzhledem k disproporci v postavení obou účastníků si navíc žalobkyně svými vystoupeními nezjednala satisfakci za neoprávněný zásah sama.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 231/2021, ze dne 14. 2. 2022


12.05.2022 00:01

K ochraně osobnostních práv člena církve

Zásada autonomie církví a náboženských společností nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Tak například rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních předpisů.

I ochrana osobnostních práv člena církve může mít jen takovou podobu, která nebude v rozporu s kategorickým imperativem nezasahovat do vnitřních záležitostí církve. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů, které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím, že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky.

Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah, to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem, že jsou dostupné i jiným osobám než jen jejím členům. V takovém případě se již nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1178/2021, ze dne 10. 2. 2022


25.03.2022 00:02

Kolize práva na ochranu osobnosti soudkyně a práva na svobodu projevu

I. Problematikou svobody projevu a práva na informace v souvislosti s kritikou soudců se podrobně zabýval Ústavní soud, který v souvislosti s kritikou soudů a soudců uzavřel, že při posuzování toho, zda nejsou dotčené výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, je třeba vzít v úvahu rovněž následující faktory: (1) vůči komu kritika směřuje, (2) kdo kritizuje, (3) co, (4) kde a (5) jakou formou.

II. Soudci jsou veřejní činitelé, proto musí snést větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Platí, že čím širší část soudní soustavy je kritizována, tím více je projev chráněn, což platí i při kritice vyšších soudů či jejich jednotlivých soudců. Soudní moc, jejíž činnost se dotýká jednotlivců i celé společnosti, musí být proto podrobena veřejné kontrole, která se realizuje mimo jiné otevřenou diskuzí o otázkách spojených s fungováním soudní moci, neboť důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti a která si zasluhuje ochranu, nemá být slepá. Otázky spojené s fungováním soudní moci jsou předmětem veřejného zájmu, a proto je míra ochrany profesní cti osob působících ve veřejném životě (včetně soudců) před výkonem svobody projevu oslabena a měla by v ní platit informační otevřenost. Avšak má-li soudní moc jako garant spravedlnosti úspěšně plnit své povinnosti, musí požívat důvěry veřejnosti, a proto je třeba tuto důvěru chránit proti vážně poškozujícím a v zásadě neopodstatněným útokům. Nestrannost a autorita soudní moci jsou ústavními hodnotami, které jsou součástí pojmu právního státu a které mohou být legitimním cílem omezení svobody projevu, přičemž nezávislost a nestrannost soudní moci je chráněna na ústavní úrovni rovněž články 36 odst. 1 Listiny a 82 odst. 1 Ústavy.

III. V projednávané věci je rozhodné, že předmětné výroky se týkaly profesní sféry soudkyně rozhodující v prvním stupni, přičemž neúplná a tím zkreslující skutková tvrzení spolu s hodnotovým soudem, který postrádal skutkový základ, v kontextu celého článku spojuje soudkyni s negativními jevy, které poškozují jak její profesní čest, tak soudní moc jako celek.

Autorem předmětných výroků je novinář (kritérium kdo), který vzhledem ke specifikům svého povolání zastupuje větší okruh lidí (veřejnost), a proto jeho projevy požívají větší ochrany. Současně však jako profesionál, který předkládá veřejnosti skutková tvrzení (s předpokladem, že jim veřejnost uvěří), musí vyvinout přiměřené úsilí ke zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Této povinnosti však autor článku nedostál, neboť nejen že si od soudkyně nevyžádal stanovisko ke konkrétním kauzám, kterým se chtěl v článku věnovat, ale neověřil si ani pravdivost údajů uvedených v článku z veřejně přístupných zdrojů. Autor tedy neměl ani zvláštní zájem přinést objektivní a kompletní informace.

Předmětem kritiky (kritérium co) byla tři rozhodnutí soudkyně (vydaná v letech 2002 až 2005, tedy vzhledem k publikaci článku před více než 10 lety), přičemž pouze ohledně jednoho byla kritika oprávněná; ve vztahu k ostatním dvěma nebyla založena na reálném skutkovém základě. Navíc předmětný výrok 5 spolu s celkovým vyzněním článku, na základě neúplných a tím zkreslených a v důsledku toho nepravdivých skutkových tvrzení a hodnotového soudu postrádajícího reálný skutkový základ, vykresluje žalobkyni jako soudkyni, která rozhoduje nesprávně, což vede jednak k poškozování firem, ale i k žalobám na náhradu škody vůči státu v milionových částkách, případně připravuje účastníky o možnost domáhat se odškodnění. Ve svém souhrnu tak nejde o kritiku jednotlivých soudních rozhodnutí, ale o kritiku profesní činnosti soudkyně, která je dávána do souvislosti se společensky negativními jevy. Taková kritika nezasahuje pouze profesní sféru soudkyně, ale dotýká se i její osobní cti. Článek byl zveřejněn v celostátně distribuovaných a hojně čtených novinách (kritérium kde), přičemž kritika soudců ve sdělovacích prostředcích (zejména pokud řízení dosud neskončilo, což však nedopadá na projednávaný případ) požívá nižší ochrany ve srovnání s projevem při soudním jednání, ať již ústním či písemným. Formě článku (kritérium jak) nelze ničeho vytknout, neboť není expresivní ani vulgární.

Při posuzování, zda došlo k zásahu do osobnostních práv soudkyně podle uvedených kritérií, svědčí pro zvýšenou toleranci vůči předmětným výrokům a celkovému vyznění článku, že šlo o projev novináře (kritérium kdo) a skutečnost, že tento výrok nebyl expresivní (kritérium jak). Naopak k tíži novináře jde, že šlo o článek zveřejněný v celostátně distribuovaném sdělovacím prostředku – novinách (kritérium kde), jež se týkal soudkyně prvoinstančního soudu (kritérium vůči komu) a jeho autor nevyvinul přiměřené úsilí ke zjištění pravdivosti výroků v článku uváděných. V neprospěch novináře hovoří i to, že ve svém souhrnu šlo o kritiku ad personam (soudkyně) a nikoliv kritiku ad rem (jejích rozhodnutí), jež zasahovala nejen její profesní sféru, ale měla dosah i do sféry osobní (její cti). Autor (skrze zrušená rozhodnutí) podsouvá čtenáři, že se soudkyně dopouští nezákonností a spojuje její osobu s „podivnými konkurzy“, jež jsou v článku dávány do souvislosti s konkurzní mafií, nezákonnostmi, rozkrádáním společností a úmyslným poškozováním podnikatelů insolvenční mafií. Taková kritika se ovšem musí zakládat na objektivních důvodech (např. že orgány činné v trestním řízení vedou proti soudkyni trestní řízení, existují důkazy o stycích a kooperaci soudkyně s osobami, proti kterým se vede trestní řízení nebo které již byly za trestnou činnost odsouzeny apod.), jež však autor nepředložil. Navíc je-li soudní proces založen na systému opravných prostředků, není samo o sobě nic negativního na tom, že odvolací soud změní nebo zruší rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovozovat jen z toho pochybnosti o rozhodovací činnosti soudce je nepřípustná zkratka nerespektující pravidla soudního řízení.

Lze shrnout, že v neprospěch novináře hovoří většina posuzovaných kritérií. Proto závěru odvolacího soudu, že předmětné výroky jsou nepravdivé, kritika soudkyně tak není založena na reálném skutkovém základě, jde proto o kritiku nepřiměřenou, jíž bylo zasaženo do profesní i osobní cti soudkyně, nelze ničeho vytknout.

IV. Dojde-li k neoprávněnému zásahu do profesní cti soudkyně zveřejněním textu vytvářejícího o ní dojem, že rozhoduje nesprávně, poškozuje tím účastníky a její rozhodování dává do souvislosti s nezákonnostmi, rozkrádáním společností a úmyslným poškozováním podnikatelů, jde o zásah takové závažnosti, že k jeho účinnému odčinění je nutno poskytnout zadostiučinění v penězích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 19/2020, ze dne 14. 12. 2021


16.03.2022 00:02

Právo na odpověď v televizním vysílání

I. Závěry rozhodovací praxe vyslovené k úpravě v tiskovém zákoně lze přiměřeně vztáhnout i na výklad § 35 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též jen „vysílací zákon“).

I při aplikaci § 35 odst. 2 vysílacího zákona tak lze dovodit, že účelem požadované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Není-li toho žalobcem navržené znění odpovědi schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno. O takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval případné logické nedostatky kompozice sdělení, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace relativně samostatného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, nebo by koncipovaný návrh odpovědi nebral v úvahu možný další vývoj, případně též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod. Při uvážení, zda požadovaná odpověď uvádí sporné tvrzení na pravou míru, mohou být oporou pro daný úsudek i principy klasické logiky. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při závěru o uveřejnění sdělení obsahujícího skutkové tvrzení zasahující do chráněných statků žalobce nelze v odůvodnění vystačit toliko s obecnými úvahami, ale je třeba rigorózně konfrontovat tuto skutečnost se zněním žalobcem požadované odpovědi, zda se omezuje na skutková tvrzení uvádějící příslušná tvrzení na pravou míru či neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje nebo zpřesňuje, a zda je přiměřená. Náhled na vhodnost či nevhodnost ve smyslu výše uvedených kritérií je pak s ohledem na možnost částečného vyhovění žalobě třeba vyložit a konkretizovat ve vztahu k jednotlivým pasážím odpovědi. Je tedy třeba zkoumat, zda je navržené znění odpovědi způsobilé uvést problematické skutkové tvrzení na pravou míru.

II. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písmeno c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora.

Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, který se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4322/2019, ze dne 30. 11. 2021


03.02.2022 00:02

Odpovědnost autora článku zveřejněného vydavatelem internetových novin

Za neoprávněný zásah do osobnosti člověka způsobený textem (článkem) zveřejněným na internetu nebo v tisku nese občanskoprávní odpovědnost jeho autor, není-li zaměstnancem subjektu, který text publikoval a jehož případná odpovědnost tím není dotčena.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 108/2020, ze dne 27. 10. 2021


25.01.2022 00:02

Nepřímá diskriminaci v přístupu ke vzdělání

Domáhá-li se žalobkyně zadostiučinění (ve formě finanční a ve formě omluvy) za to, že byla diskriminována v přístupu ke vzdělání, jde o nárok svým charakterem odpovídající ochraně osobnosti.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1659/2021, ze dne 9. 12. 2021


24.01.2022 00:02

Nemajetková újma způsobená zásahem do pověsti právnické osoby

Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 nemá právnická osoba právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Tím však zároveň není vyloučeno, aby v případě, kdy je povinnost k odčinění nemajetkové újmy vzniklé právnické osobě zvlášť zákonem stanovena ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., zohledňovalo přiměřené zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy též takové poškození pověsti právnické osoby, k němuž v této souvislosti došlo (tj. např. poškození pověsti právnické osoby v hospodářské soutěži v důsledku nekalosoutěžního jednání jiného soutěžitele).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 327/2021, ze dne 30. 11. 2021


12.01.2022 00:02

Újma způsobená zásahem do osobnostních práv starostou obce

I. V případě neoprávněného zásahu obce do osobnostních práv člověka, nejde-li o výkon veřejné moci, přichází v úvahu obecná odpovědnost za újmu. Pro takový případ podle § 2914 věty první o. z. platí, že byl-li neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit obcí k realizaci její činnosti, odpovídá za škodu jím způsobenou (nejde-li o exces) obec.

Jestliže se starosta obce v rozhovoru vyjadřoval k okolnostem týkajícím se nakládání s obecními pozemky, činil tak zcela v rámci své pravomoci (i povinnosti, již mu ukládá § 103 odst. 1 zákona o obcích) reprezentovat obec navenek a informovat veřejnost o činnosti i záměrech obce, a to i v případě, že nejde o výkon veřejné moci, ale o nakládání s jejím majetkem. Odpovědnost za případný neoprávněný zásah do osobnosti žalobce tak nese podle § 81, § 82 a § 2914 věta prvá o. z. obec. Starosta by za újmu odpovídal v případě tzv. excesu.

II. Starosta měl v posuzované věci do osobnostních práv žalobce zasáhnout pronesením jediné věty, v níž vyjádřil domněnku, že byl (redaktorkou) osloven na základě akce žalobce, a současně názor, že důvodem toho je okolnost, že žalobci pokáceli túje, které bez souhlasu na obecních pozemcích vysadil. Avšak toto vyjádření má místní, časový, ale i věcný vztah k problematice týkající se majetku obce, na niž byl redaktorkou dotazován. Týká se totiž rekultivace zeleně na obecních pozemcích, která se u některých obyvatel setkala s nepochopením. Nebylo zjištěno, že by starosta předmětným vyjádřením sledoval konkrétní soukromý zájem; pouze konstatoval svůj názor (jakýsi povzdech), kterým však nijak nevybočil ze své pravomoci, neboť se týkal dané problematiky. Toto vyjádření pak není vulgární, takže ani v tomto směru nejde o exces. Excesem pak v daném případě není ani to, že starosta použil v předmětném výroku subjektivní obraty, neboť tato skutečnost sama o sobě neznamená, že hovoří sám za sebe a ve svém zájmu; vyjádřil tak pouze svou domněnku ohledně důvodu, pro který byl redaktorkou požádán o rozhovor.

III. Starosta jako jeden z orgánů obce vykonává funkci, která má veřejnoprávní charakter, a to i když jedná v rámci samostatné působnosti obce či správy jejího majetku. Při výkonu své funkce se musí řídit zákonem o obcích, respektovat vůli obce (subjektu spravovaného kolektivním orgánem – zastupitelstvem) a prezentovat ji navenek (byť by se jeho osobní názor od stanoviska obce lišil). Proto jej nelze považovat ani za jiného pomocníka ve smyslu § 2914 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2386/2020, ze dne 6. 10. 2021


17.12.2021 00:05

ÚS: Zásah do osobnostních práv nepravdivými informacemi

Při rozhodování o výši peněžitého zadostiučinění obecné soudy nerespektovaly kritéria, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře pro postup při určování přiměřené náhrady nemajetkové újmy v penězích a neposkytly tak ochranu základním právům stěžovatele. Navíc soudy svůj postup řádně nezdůvodnily a při svém rozhodování postupovaly mechanicky a formalisticky bez zvážení konkrétních okolností daného případu, a tedy nedostály požadavkům na náležité odůvodnění rozhodnutí.

Skutečnost, že se soudní praxe ustálila na určitých částkách náhrad za zásahy do osobnostních práv způsobených úmrtím či těžkým zdravotním postižením blízké osoby, nemůže vést k mechanickému či čistě aritmetickému srovnávání účinků těchto zásahů se zásahy do osobnostních práv nepravdivými informacemi bez ohledu na konkrétní okolnosti případů, resp. k závěru, že výše náhrad za zásahy do osobnostních práv nepravdivými informacemi má být automaticky nižší než u jiných zásahů do osobnostních práv.

Úvahu o výši nemajetkové újmy v penězích nelze také založit především na závěru o nepřiměřenosti výše nároku stěžovatele, neboť ani zákonné předpoklady ani judikatorní praxe neposkytuje přesná vodítka pro adekvátní výši žalovaného nároku v případě zásahu způsobeného zveřejněním nepravdivých a difamačních informací.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 668/21, ze dne 2. 11. 2021


15.12.2021 00:02

Přihláška nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv

Jestliže k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, od nějž poškozený odvozuje právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, došlo před rozhodnutím o úpadku osoby za takový zásah odpovědné (nejpozději však před uplynutím propadné lhůty k přihlášení pohledávek vymezené rozhodnutím o úpadku), je náhrada nemajetkové újmy v penězích pohledávkou, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou a pro kterou platí omezení uvedené v § 109 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1745/2021, ze dne 30. 9. 2021


09.11.2021 00:01

K zásahu do osobnostního práva nesprávnou citací výroku

Dovolací soud ve vztahu k právu na ochranu osobnosti ve své judikatuře vychází z toho, že je nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor, podle něhož „samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti.“ To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K tomu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.

S dovolatelkou se lze ztotožnit v tom, že z hlediska jazykového, je-li někdo citován (je-li někomu přisuzován konkrétní výrok), je z hlediska posouzení pravdivosti tohoto tvrzení podstatné, zda ten, komu je daný výrok přisuzován, skutečně vyslovil či napsal právě tento výrok, nikoliv výrok jiný, byť obsahově obdobný, neboť právě v tom spočívá podstata citace. Nesprávnost citace (ať už chyba v osobě autora, nebo nepřesnost citace) shodně jako uvedení nepravdivého údaje však ještě nutně nemusí vést k zásahu do osobnostního práva. I v tomto případě je třeba posoudit, zda existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a zda tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Pouhá nepřesnost citace, či záměna autora výroku, nedosahuje takové intenzity, aby z hlediska právního vedla k zásahu do osobnostního práva, pokud autor, jemuž je tvrzený výrok přisuzován, uvedl výrok obsahově obdobný (či výroky obsahově obdobné).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3889/2020, ze dne 6. 10. 2021


10.09.2021 00:03

ÚS: Předběžné opatření omezující komerční projev

Při rozhodování o návrhu na nařízení předběžného opatření je třeba zabývat se i tím, zda zásah do základních práv účastníka řízení vyvolaný předběžným opatřením je přiměřený.

I na projev komerčního charakteru dopadají záruky plynoucí z práva na svobodu projevu dle čl. 17 dost. 1 Listiny základních práv a svobod. Tyto záruky se přiměřeně uplatňují i v řízení o předběžném opatření. Má-li být komerční projev předběžným opatřením omezen z důvodu tvrzené nepravdivosti, musí se obecné soudy vypořádat v míře odpovídající charakteru řízení o předběžném opatření s tím, zda lze skutkový základ příslušného komerčního projevu skutečně hodnotit jako nepravdivý.

Z práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá i požadavek na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí, který zahrnuje povinnost vypořádat se s námitkami účastníků řízení v míře odpovídající závažnosti příslušné námitky. Tento princip dopadá i na rozhodování o předběžných opatřeních, avšak s ohledem na charakter těchto rozhodnutí jsou požadavky na odůvodnění snížené. S námitkami účastníka řízení, že předběžné opatření nepřiměřeně zasahuje do jeho základních práv, je ovšem nezbytné se vypořádat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1440/21, ze dne 23. 8. 2021


10.08.2021 00:01

Ochrana proti zásahu do práva na svobodu vyznání

I. Zaručuje-li náš právní řád občanům právo na svobodnou volbu náboženství a jeho nerušené praktikování, včetně práva nebýt vystaven hrubě urážlivým projevům směřujícím proti základům jeho víry a je-li současně právním řádem zaručena svoboda projevu, vyjadřování vlastních názorů a idejí bez cenzury, je zřejmé, že může docházet ke střetu těchto dvou práv při jejich výkonu. Zákonným limitem práva na svobodu projevu jednoho člověka jsou hranice stanovené čl. 17 odst. 4 Listiny a § 81 o. z. k ochraně svobody, důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí druhého. Stejně tak svoboda vyznání je omezena svobodou projevu, včetně projevů podporujících jiná vyznání či ateismus nebo kritizující určitá náboženství a jeho projevy či polemizující s nimi. Svoboda projevu se totiž vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které „jsou urážející, šokující nebo znepokojují stát či jakoukoli skupinu obyvatelstva“. Překročí-li realizace jednoho práva přijatelné hranice ochrany jiného práva, stává se původně dovolený výkon práva protiprávním jednáním.

Při střetu dvou základních lidských práv je nezbytné vždy v každém jednotlivém případě pečlivě vážit, kterému z nich je třeba dát přednost a poskytnout ochranu, neboť zmíněné hranice nemohou být pevně vymezené a konkrétně popsané zákazy a pokyny. Jestliže by šlo o projev hrubě urážlivý a znevažující, cíleně zaměřený proti náboženskému symbolu či projevu víry bez ospravedlnitelné pohnutky, bylo by namístě takovému projevu odepřít ochranu a poskytnout ji zasaženému právu na svobodu náboženství. Naopak by mohl být shledán oprávněným i projev pojednávající náboženský symbol kontroverzním i negativním způsobem, jestliže by byl veden snahou po dialogu, měl by vyjadřovat nějakou myšlenku či názor, a jeho cílem by nebylo pouze šokovat a urazit ty, pro něž je symbol posvátný. Takovému projevu by bylo namístě poskytnout ochranu na úkor ochrany náboženského cítění, této vnitřní složky práva na svobodu vyznání. Projevem realizace práva na svobodu projevu je mimo jiné i umělecké dílo, a není-li jeho hlavním cílem bez hlubšího smyslu útočit proti nějakému náboženství, urážet a znevažovat jeho symboly a představitele, pak nezasahuje do práva na svobodu vyznání.

II. Celá předmětná divadelní představení žalobci neviděli, informace o nich se k nim dostaly jen ze sdělovacích prostředků, přičemž některé z nich referovaly o uvedení daných her již v minulosti na jiných scénách. V médiích pak byly reprodukovány jen některé scény, vytržené z kontextu, nikoli celé hry. Ani v případě, že by žalobci vnímali předmětné scény bezprostředně jako diváci v celém kontextu uvedených her, nebyl by odůvodněn závěr o důvodnosti žaloby.

Odvolací soud se správně zabýval intenzitou a povahou možného působení her na výkon práva na svobodu vyznání žalobců. Použití úvahy o předpokládaném vnímání dané situace průměrným občanem České republiky, tedy zvažování, zda každá průměrná fyzická osoba by ve srovnatelné situaci jako žalobci za daných okolností pociťovala způsobenou újmu obdobným způsobem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Referenční vzorek populace pro stanovení „průměrného občana“ musí vycházet vždy z konkrétní situace, za níž mělo k zásahu dojít. Kdyby se žalobci cítili dotčeni urážlivým projevem proneseným při katolické bohoslužbě či při jiné příležitosti, na níž by převažovaly osoby téže víry, bylo by namístě zvažovat vnímání průměrného českého katolíka (vyznavače příslušné víry). Protože však k uvedení předmětných divadelních her došlo v divadle přístupném vyznavačům jakékoli víry či bez vyznání a žalobci se s inkriminovanými scénami seznámili z celostátních veřejných sdělovacích prostředků, bylo v projednávané věci namístě posuzovat, jak mohly být scény reprodukované v televizi v rámci pořadu o jejich uvedení na festivalu vnímány průměrným občanem České republiky.

IIII. Odvolací soud správně dovodil, že daná představení měla vyjadřovat určitou myšlenku, kladla si za cíl obracet pozornost publika k palčivým tématům současné společnosti, k projevům násilí mezi různými kulturami a náboženstvími, tedy jejich cílem nebylo zasáhnout žalobce, ani širší skupinu obyvatelstva (křesťanskou), k níž se žalobci hlásí. Nešlo o samoúčelné, urážlivé a nesnášenlivé jednání. Uvedením daných her nemohlo dojít k zásahu do osobnosti žalobců ve smyslu § 81 o. z. a § 2910 o. z., a proto jim nemohla vzniknout nemajetková újma, kterou by žalovaní byli povinni odčinit podle § 2956 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, ze dne 28. 4. 2021


09.08.2021 00:01

Zásah do soukromí výkonných a dalších umělců

I. Mezi osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci, hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé, malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat, takže bez vzájemné interakce postrádá smysl. Součástí této komunikace je i zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v anketách či festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený zájem o svou osobu.

Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy, umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o jejich původu, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní hodnocení činnosti umělce. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho uměleckou profesí, tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty nad uměleckou činností.

II. Jen z toho, že se výkonný umělec zúčastnil veřejné akce, kde mohl být fotografován, nevyplývá jeho souhlas s fotografováním v soukromí. Již samotný způsob, jakým zde byly pořízeny předmětné fotografie, byl spojen se zásahem do soukromí, neboť snímky byly pořizovány tajně při cíleném sledování.

III. I v případě umělců platí, že hlavní funkce peněžité náhrady za zásah do osobnostních práv je satisfakční. Preventivní (preventivně-sankční) funkce peněžité náhrady sice není vyloučena, nelze jí však bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

IV. V situaci, kdy část informací o vztahu žalobců byla pravdivá a zčásti mohla být pokryta zpravodajskou licencí, zatímco nepravdivé nařčení z nemanželských mileneckých vztahů bylo zásahem do osobnostních práv, není možno vyhovět žalobě, která koncipuje omluvu jednotně a bez tohoto rozlišení ve vztahu k článku jako celku. Nejde přitom o formulační nedostatek žalobního petitu, který je soud oprávněn odstranit, pokud nezmění jeho význam, nýbrž o nedostatek tzv. satisfakční způsobilosti požadované omluvy, který již soud nemá možnost odstraňovat zmíněným procesním postupem. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy, změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení, neboť vymezení, v čem žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, náleží jen jemu coby pánu sporu (dominus litis).

Okolnost, že zčásti není široce pojatá omluva bez rozlišení jednotlivých tvrzení věcně opodstatněná, tj. že žaloba v určitém rozsahu není důvodná, nemůže vést soud k postupu, který by znamenal nepřípustné poučení o hmotném právu a narušil by rovnost stran mezi účastníky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 149/2020, ze dne 19. 4. 2021


29.04.2021 00:02

Svolení k rozšiřování podoby člověka

I. Občanský zákoník nijak nedefinuje podobu člověka, která je jeho ustanoveními chráněna před neoprávněným zachycením a rozšiřováním. Lze proto vyjít například z definice podávané v právnické literatuře, že tento pojem zahrnuje vše, jak se člověk vzhledově vyjevuje okolí navenek. Přitom se nejedná pouze o podobu obličeje člověka, nýbrž o jakoukoli součást vzhledu jeho tělesné stránky, zejména příznačných osobních rysů. Nutnou podmínkou pro uplatnění práva na ochranu podoby je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná. Ztotožnění osoby nemusí přitom spočívat jen ve vlastním zobrazení; i když nelze zobrazenou osobu bezpečně určit z podobizny nebo zvukově obrazového snímku, půjde přesto o zobrazení podoby konkrétní osoby, jestliže její identita vyplývá z uvedení jména nebo eventuálně z jiných souvislostí, za nichž k použití snímku došlo.

II. Obecně platí, že podobu člověka je možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Své právo oprávněný realizuje především dispozičním právním jednáním, jímž uděluje svolení k zachycení podoby. Nynější úprava zakládá v § 85 odst. 2 o. z. nevyvratitelnou domněnku souhlasu k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, pokud svolil k zachycení podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířena. Pokud tak osoba učiní, vylučuje její svolení neoprávněnost zásahu spočívajícího v rozmnožování a šíření podoby. Při zkoumání toho, zda a jaký způsob šíření podoby mohla vzhledem k okolnostem zachycená osoba předpokládat, je třeba vycházet především z kritéria osoby průměrného rozumu, jak má na mysli § 4 odst. 1 o. z. Konkrétní okolnosti je třeba zkoumat ex ante, tedy tak, jak existovaly v situaci, kdy osoba poskytovala souhlas se zachycením své podoby. Obecně se tedy v § 85 odst. 2 o. z. jedná o rozšiřování podoby takovým způsobem a v takovém rozsahu (dalšími aspekty mohou být např. místo, čas nebo forma), které mohla za daných podmínek předpokládat osoba průměrných vlastností. Vzhledem k výjimečné povaze této zákonné domněnky se zde uplatní pravidlo spíše restriktivního výkladu.

III. Při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať̌ k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, vždy musí být zachovány dvě̌ základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně̌ respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně̌ samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen. Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka.

IV. Neoprávněné šíření podoby automaticky neznamená, že tím také došlo k zásahu do jiných dílčích osobnostních práv dotčené osoby, jako je například čest a důstojnost. Otázku případného dotčení takových jednotlivých dílčích práv je třeba u každého z nich posuzovat samostatně.

Pouhá omluva není v projednávané věci dostatečným prostředkem k nápravě újmy vyvolané kombinací zásahu do práva na ochranu podoby člověka a zásahu do cti žalobce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 801/2020, ze dne 11. 2. 2021


30.03.2021 00:01

Náhrada za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv

I. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka. Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků.

Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení. Občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah.

Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

II. V projednávané věci nelze při úvaze o výši náhrady přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky, celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů.

III. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020


24.03.2021 00:02

Zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými bulvárním tiskem

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat.

II. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, ze dne 16. 12. 2020


15.03.2021 00:02

Náhrada nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

II. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu.

III. Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech. Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020


15.03.2021 00:01

Ukončení zásahu do osobnostních práv obsahem webové stránky

Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.

Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020


< strana 1 / 10 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů