// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

30.01.2026 00:02

ÚS: Nedobrovolná hospitalizace a požadavky na rozsah dokazování

Při posuzování oprávněnosti nedobrovolné hospitalizace musí soudy své závěry učinit nejen na důkazech svou povahou odborných (výpovědi lékařů a znalců, znalecké posudky, lékařské zprávy), ale je nutné přihlédnout i k dalším dostupným důkazům. Především musí soudy zvážit relevantní tvrzení a důkazy předkládané osobou umístěnou do nedobrovolné hospitalizace a s těmito se také vypořádat.

Je výlučně úkolem soudů, aby posoudily, zda došlo k naplnění hmotněprávních podmínek nedobrovolné hospitalizace, a to za pečlivého zvážení provedených důkazů, požadavku restriktivního výkladu podmínek přípustnosti nedobrovolné hospitalizace jako výjimky ze základního práva na osobní svobodu a požadavku jejího subsidiárního použití.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1114/25, ze dne 8. 1. 2026

20.10.2025 00:01

Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem

I. Výkon práva na pobyt rodiče s hospitalizovaným dítětem zákon váže na splnění určitých omezujících podmínek („pokud to umožňuje vybavení zdravotnického zařízení nebo nebude narušeno poskytování zdravotních služeb anebo takový pobyt není na základě jiného právního předpisu vyloučen“). Je tak konkretizován požadavek posouzení střetu ústavním pořádkem garantovaných práv (práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a práva rodičů na péči o děti a jejich výchovu na jedné straně a práva na ochranu zdraví na straně druhé) se zřetelem na individuální okolnosti konkrétního případu.

V případě tvrzeného zásahu do ústavních práv je třeba posoudit přípustnost daného zásahu z hlediska zásady proporcionality (v širším smyslu), jež zahrnuje tři kritéria. Prvním z nich je posouzení způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), přičemž je zjišťováno, zda je konkrétní opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o posouzení potřebnosti, v němž je zkoumáno, zda byl při výběru prostředků použit ten prostředek, který je k základnímu právu nejšetrnější. A konečně je zkoumána přiměřenost (v užším smyslu), tj. zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl, tzn. že opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky převyšovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. O neoprávněný zásah nejde, jestliže právo na ochranu zdraví dítěte, ostatních novorozenců na JIRP i personálu zajišťujícího péči o ně převážilo nad právem matky na rodinný život představovaný pobytem rodiče ve zdravotnickém zařízení společně s hospitalizovaným nezletilým dítětem.

II. V dané věci zdravotnické zařízení nebylo vybaveno pro pobyt (přespávání) matky na oddělení JIRP, s čímž byla matka předem a srozumitelně seznámena, omezení jejího kontaktu s nezletilým dítětem bylo odůvodněno závažností zdravotního stavu dítěte, prostorovým uspořádáním oddělení JIRP, povahou zde poskytované urgentní péče, požadavky na prostor pro činnost personálu, manipulaci s přístroji, požárními a hygienickými předpisy, psychickým a fyzickým stavem matky a bylo omezeno na nezbytně nutnou dobu. Zásah do osobnostních práv matky byl tedy proporcionální, neboť za daného skutkového stavu nad právem na soukromý a rodinný život a na péči o dítě převážily právo na ochranu zdraví nezletilého dítěte a umožnění řádné zdravotní péče o něj a všechny dětské pacienty hospitalizované ve velmi vážném zdravotním stavu na oddělení JIRP, vyloučení rizika úrazu zdravotnického personálu i samotné matky a zachování požárních a hygienických předpisů, to vše ve svém souhrnu představuje realizaci ústavního práva na ochranu zdraví.

Nelze souhlasit s názorem vyjádřeným v dovolání, že zásah by v daném případě mohl být shledán jako proporcionální pouze tehdy, pokud by bylo prokázáno, že matka skutečně nezůstala vzhůru anebo že svou přítomností narušovala poskytování zdravotních služeb. Takový názor by vedl k absurdnímu důsledku, že napřed musí dojít ke škodlivému následku, a teprve poté lze činit opatření, které takovému následku mají zabránit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2087/2024, ze dne 17. 9. 2025

04.09.2025 00:02

Kritika dědice autorských práv významného umělce

I. Postavení dědice autorských práv po slavném a oblíbeném umělci, který sám umělcem není a do veřejné sféry vstoupil až po smrti svého otce v souvislosti s uplatňováním zděděných autorských práv, je specifické. Nejde o osobu primárně veřejně činnou, a samotná skutečnost, že se stal dědicem veřejně činné osoby, by sama o sobě nestačila k závěru, že je nucen snášet vyšší míru kritiky v rámci svobody projevu jiných osob.

II. V nyní projednávané věci však nelze přehlédnout, že dědicem požadovaný způsob zacházení s autorskými právy zasáhl jak do činnosti významného divadelního souboru, tak i do činnosti amatérských sdružení, která jsou jeho následovníky a která hrají divadelní hry, k nimž se vztahují autorská práva dědice. Kromě toho to byl sám dědic, kdo záležitosti spojené s výkonem autorských práv učinil předmětem veřejné debaty, neboť svůj pohled na to, jak s nimi má být nakládáno, jako první uveřejnil, čímž tzv. vstoupil do veřejného prostoru.

Pro posouzení povahy zásahu do osobnosti dědice je též významné, že žádný z předmětných novinových článků se nedotýká jeho rodinných poměrů a neřeší otázky soukromé sféry, která je samozřejmě chráněna. Nelze mu proto přisvědčit, že z hlediska obsahu článků je chráněn jako soukromá osoba před jakýmkoliv hodnotícím soudem. Je zřejmé, že jeho postavení v tomto ohledu sice není srovnatelné s osobami účastnými politického života či zastávajícími veřejné funkce, ani s umělci samotnými, nicméně není již ani běžnou soukromou osobou, která do veřejné sféry nevstoupila. Jeho ochrana před kritickými veřejně šířenými sděleními je tedy jednoznačně vyšší než u umělecky či dokonce politicky činných osob, není však natolik široká, aby jakýkoliv negativní komentář k jeho činnosti v uvedené sféře představoval neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Způsob, kterým dědic přistoupil k výkonu zděděných autorských práv, může být oprávněně předmětem veřejné debaty, a kritické reakce nejsou sankcí za výkon jemu náležejících práv, neboť tato práva samy o sobě neomezují, pouze je komentují a hodnotí.

III. Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokující či znepokojující“. V kontextu projednávané věci je třeba dospět k závěru, že výrazy „mstivý minoritní dědic“, který „poškozuje otcovo dílo“ a „poškozuje pověst“ Divadla Járy Cimrmana, jež byly použity v jednom z článků, rámec přípustné kritiky vzhledem k postavení osoby dědice ve veřejné sféře nepřekračují. Nejde o výrazy vulgární, obscénní či hrubě urážlivé, jejichž primárním cílem by bylo hanobení a zneuctění dědice. Při zkoumání přiměřenosti zásahu je nezbytné vzít v úvahu celkový tón výroků i okolnosti případu, nelze posuzovat toliko vytržený výrok nebo větu.

IV. Dědici lze přisvědčit, že zejména článek, jehož obsah je vyjádřením názorů Zdeňka Svěráka, musí být z hlediska dopadu a působení navenek poměřován poněkud přísněji, neboť jeho autor je osobou s velkou společenskou i odbornou autoritou, takže jím sdělené informace jsou veřejností přijímány méně kriticky a je jim přikládána zvýšená věrohodnost. Posoudil-li odvolací soud míru jisté útočnosti argumentace v rámci tzv. filipiky ve spojení s použitím sice kritických, nikoliv však vulgárních a prvoplánově dehonestujících výrazů, tak, že z požadavků na uvážlivost takto exponovaného autora nevybočuje, postupoval podle obecných principů dovozených judikaturou vyšších soudů pro daný typ sporů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3277/2024, ze dne 23. 7. 2025

22.08.2025 00:06

ÚS: Omezení práva na rozhodování o konci vlastního života

I. Otázka možnosti svobodného rozhodnutí o ukončení vlastního života, a to i za asistence třetí osoby, spadá do rozsahu práva na respektování tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soukromí podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Legitimním cílem omezení práva na soukromí v jeho aspektu rozhodování o konci vlastního života je ochrana zranitelných osob před rozhodnutími učiněnými unáhleně, pod nátlakem, v tísni či za jiných okolností, za nichž by takové rozhodnutí nebylo skutečným projevem osobní autonomie. Důsledkem ochrany práva na sebeurčení nesmí být ohrožení základních práv zranitelných skupin lidí, jejich marginalizace či přímo nucené zásahy do jejich fyzické integrity.

III. Konkrétní predikce zdravotního stavu osoby domáhající se eutanázie a vyhlídky způsobu a času konce jejího života, ovlivňují váhu takového požadavku na pomyslných vahách poměřujících přípustnost omezení práva na respektování tělesné a duševní integrity a práva na soukromí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1254/24, ze dne 2. 7. 2025

04.08.2025 00:01

Práva na ochranu proti zásahům do pověsti právnických osob

Vzhledem k závěrům Ústavního soudu vysloveným v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 26/24 a sp. zn. IV. ÚS 2672/23 již nadále nemohou být aplikovatelné závěry vyslovené v R 66/2022 o tom, že právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 o. z.

Při posuzování práv na ochranu proti zásahům do pověsti právnických osob podle § 135 odst. 2 o. z. je třeba analogicky použít rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ve vztahu k právům stanoveným na ochranu proti nekalé soutěži. Je tak i zde nutno rozlišovat mezi podmínkami vzniku jednotlivých (zvláštních) deliktních závazků vyplývajících ze samotného ohrožení či porušení (absolutního) práva právnické osoby na ochranu její pověsti (spjatých s tzv. nárokem zápůrčím a tzv. nárokem odstraňovacím ve smyslu § 135 odst. 1 o. z.), oproti vzniku (obecného) deliktního závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z., jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného (obdobně jako v případě takto způsobené újmy majetkové) skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1145/2025, ze dne 18. 6. 2025

15.07.2025 00:02

Přechod práva na odpověď na právního nástupce právnické osoby

Právo na odpověď podle § 10 odst. 1 tiskového zákona není právem majetkové povahy.

V případě zániku právnické osoby s právním nástupcem vstupuje právní nástupce též do práv a povinností nemajetkové povahy zaniklé právnické osoby; může se tak domáhat práva na odpověď podle § 10 odst. 1 tiskového zákona, které vzniklo jeho právnímu předchůdci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1919/2024, ze dne 18. 6. 2025

11.04.2025 00:06

ÚS: Ochrana osobnosti v parlamentní debatě poslanců

I. Poslanci a senátoři požívají indemnity podle čl. 27 odst. 2 Ústavy ve vztahu k trestní a přestupkové odpovědnosti, nikoli však ve vztahu k odpovědnosti soukromoprávní. Čl. 27 odst. 2 Ústavy proto nebrání tomu, aby byla poslanci v občanskoprávním řízení uložena povinnost odčinit újmu způsobenou jeho projevem proneseným na schůzi Poslanecké sněmovny.

II. Parlament představuje esenciální fórum pro vedení politické debaty v demokratickém právním státě. Svoboda projevu členů komor Parlamentu je nezbytným nástrojem výkonu jejich demokratického mandátu. Omezení svobody projevu při parlamentní debatě musí splňovat požadavky čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy, přičemž zvlášť obezřetně je třeba posuzovat nezbytnost takového zásahu, jde-li o omezení z hlediska obsahu projevu.

III. „Hybridní“ povaha výroku nezbavuje jeho mluvčího povinnosti prokázat pravdivost skutkového základu, na němž výrok spočívá.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3264/23, ze dne 5. 3. 2025

21.03.2025 00:03

ÚS: Ochrana pověsti právnických osob

Účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění (takto již Pl. ÚS 26/24). Pokud soud odmítne poskytnout právnické osobě omluvu za tvrzený zásah do pověsti s odůvodněním, že právo na omluvu (odčinění nemajetkové újmy) podle hmotného práva vůbec nemá, zasáhne do jejího práva na ochranu dobré pověsti zaručeného čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2672/23 ze dne 6. 2. 2025

14.03.2025 00:06

ÚS: Spor osobnosti s bulvárními médii a výše náhrady újmy

I. Uložení povinnosti nahradit nemajetkovou újmu v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti představuje jeden z nástrojů sloužících k ochraně důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 a práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, potažmo čl. 8 Úmluvy.

II. Náhrada nemajetkové újmy v penězích plní nejen funkci satisfakční (kompenzační a reparační), ale též preventivně-sankční.

III. Základní myšlenkou preventivně-sankční funkce je, že forma a míra zavinění, pohnutky či majetkový prospěch původce mají podstatný vliv na intenzitu neoprávněného zásahu do osobnostních práv, a tudíž přímo ovlivňují potřebu nižšího či vyššího peněžitého zadostiučinění. Preventivně-sankční funkce se tedy neuplatňuje odděleně od satisfakční funkce, ale je její nepostradatelnou součástí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 428/23, ze dne 23. 1. 2025

07.03.2025 00:06

ÚS: Ochrana pověsti právnických osob

Účinná ochrana dobré pověsti právnických osob ústavně zaručená článkem 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje analogické použití stejných prostředků jako při ochraně proti nekalé soutěži podle § 2988 občanského zákoníku, včetně možnosti požadovat přiměřené zadostiučinění.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 26/24, ze dne 15. 1. 2025

14.02.2025 00:04

ÚS: Střet svobody projevu s právem na ochranu osobnosti

Při rozhodování o střetu základního práva na svobodu projevu a základního práva na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména musí soudy nejprve posoudit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním a zásahem do osobnostní sféry, a otázku, zda dané jednání přímo vyvolalo důsledky, které představují tvrzenou újmu. Závěr o existenci příčinné souvislosti je nutné řádně odůvodnit, aby z něj bylo zřejmé, v čem spočívá bezprostřední vztah mezi zásahem a porušením osobnostní sféry.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1335/24, ze dne 19. 11. 2024

31.01.2025 00:04

ÚS: Zásah do osobnostních práv při postupu non lege artis

V případě nesprávného lékařského postupu (non lege artis) v medicínsko-právních sporech je kritériem pro určení příčinné souvislosti mezi pochybením zdravotnického zařízení a skutečným zdravotním stavem pacienta takový zdravotní stav, kterého pacient (poškozený nesprávným lékařským postupem) mohl s dostatečnou pravděpodobností dosáhnout při včasném nasazení správné léčby. Pouze pokud by i při řádně zvoleném postupu nebylo možné s dostatečnou určitostí a mírou pravděpodobnosti předpokládat, že by stav pacienta byl jiný, lepší, lze uzavřít, že mezi pochybením zdravotnického zařízení a zdravotním stavem pacienta není příčinná souvislost.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 176/24, ze dne 13. 11. 2024

05.11.2024 00:02

Zásah do práva na ochranu osobnosti šířením výsledků vědeckého bádání

I. Svoboda vědeckého bádání v sobě zahrnuje aspekty svobody myšlení podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práva a svobod („Listina) i svobody projevu podle čl. 17 Listiny, avšak má i svá specifika, jimiž se od uvedených svobod liší. Svoboda vědeckého bádání pokrývá racionální a systematické postupy k poznání skutečnosti, a to jak vědecké zkoumání jakéhokoliv předmětu zvolenou metodou, tak i další zpracování výsledků vědecké práce a jejich výuku. Specifikem vědeckosti je respektování určitých ustálených a obecně respektovaných rigidních metod vědecké práce a interpretace výsledků tak, aby mohly být podrobeny kritice a dále využity. Samotné zveřejňování a šíření vědeckých názorů a závěrů (výsledků vědeckého bádání) je subjektivním základním právem zaručeným čl. 17, interpretovaným ve světle čl. 15 odst. 2.

Řešení kolize aspektu svobody vědeckého bádání podle čl. 15 odst. 2 Listiny spočívajícího ve zveřejňování výsledků bádání, jakožto svobody projevu podle čl. 17 Listiny, na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny (konkretizované dále v ustanovení občanského zákoníku, zejména § 81) na straně druhé, závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci.

Veřejná kritika je výrazem svobody projevu, kterou může v demokratické společnosti vyjádřit kdokoliv, avšak přijatelná míra expresivity hodnotových soudů nesmí vybočit z mezí uznávaných pravidel slušnosti. V opačném případě by "veřejně šířená stanoviska" ztratila charakter korektního úsudku nebo názoru a z tohoto důvodu by se ocitla mimo meze ústavní ochrany. Jde-li o výsledek badatelské činnosti, musí soudný badatel dát pozor na užitá přirovnání. Na přesnost skutkových tvrzení a adekvátnost hodnotících úsudků, šířených v publikacích, založených na výsledcích odborného bádání, nutno klást zvýšené nároky; je nutno brát ohled na rozdíl mezi specifiky běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl od publikací odborných), který v určitých případech musí přistupovat k určitým zjednodušením. Naopak na odborné publikace je nutno hledět přísněji s ohledem na vyšší odbornost a s tím spojenou autoritu původce výroku, ale i absenci časového tlaku, která vyloučí ukvapené výroky obsahující nechtěné konsekvence.

II. První sporný výrok žalovaného na adresu F. D. („vyznavač obskurní fašistické mystiky“) se vyznačuje určitým stupněm expresivity, avšak nevybočuje z mezí uznávaných pravidel slušnosti. Vzhledem k ostatním okolnostem případu (ostatnímu obsahu předmětného článku) není tento výrok překročením přípustné míry kritiky za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaný měl při psaní svého článku dostatečné historické podklady pro závěr o negativní politické orientaci F. D. v období Protektorátu, resp. že se F. D. v uvedené době aktivně účastnil členských schůzí fašistického hnutí Vlajka. Označení F. D. jako vyznavače obskurní fašistické mystiky zjevně nemůže v očích nezaujatého čtenáře vzbudit negativnější konotace, než jaké vyplývají z účasti F. D. na činnosti hnutí Vlajka.

Druhý sporný výrok („zastánce vůdcovského principu“), je také třeba posuzovat v kontextu celého článku. Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by z tohoto kontextu mělo vyplývat, že žalovaný v nezaujatém čtenáři daným výrokem vzbuzoval dojem, že F. D. byl zastáncem A. Hitlera. To v kontextu celého článku z ničeho nevyplývá. K označení F. D. za zastánce vůdcovského principu měl žalovaný navíc podklad v tom, co o sobě napsal sám F. D. Pro toto označení tedy existovaly podklady dostatečné v tom směru, aby i tato poměrně razantní charakteristika byla v kontextu celého článku akceptovatelným zásahem do osobnostních práv F. D.

V případě obou sporných výroků přitom jde o výsledky vědeckého bádání žalovaného, které vyžaduje i klasifikaci popisovaných jevů, včetně charakteristik osob, způsobem odpovídajícím využitým pramenům a zvolené vědecké metody. Takové závěry je nepochybně možno podrobit kritice a na základě podrobnějšího zkoumání třeba i vyvrátit. Není však na místě, aby takové projevy byly potlačovány mocenskými zásahy. Záruky svobody vědeckého bádání jsou odrazem přesvědčení, že zásahy veřejné moci do svobody vědeckého bádání přinesly v historii zpravidla intelektuální úpadek a následně společenskou a ekonomickou stagnaci. V kontextu zemí s totalitární minulostí je možno připomenout i aspekt veřejného zájmu na poznání vlastní minulosti jako předpokladu vyrovnání se s ní právě prostřednictvím vědeckého bádání.

Vzhledem k výše uvedenému tedy nutno uzavřít, že případný zásah do práv F. D. byl nevyhnutelným aspektem prezentace výsledků vědeckého bádání a tím i výkonu kritiky vůči jeho osobě, a jako takový byl zásahem dovoleným.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2754/2023, ze dne 25. 9. 2024

24.09.2024 00:01

Rozsah a povaha práva člověka na informace o jeho zdravotním stavu

Osoba, jejíž duševní stav je posuzován v rámci proti ní vedeného trestního řízení, má proti znalci právo na vydání informací o svém zdravotním stavu sloužících ke zpracování znaleckého posudku jen v rozsahu vymezeném v § 65 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2993/2023, ze dne 31. 7. 2024

16.08.2024 00:04

ÚS: Svoboda projevu ministra v kauze Vrbětice

Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny vždy závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Při řešení kolize svobody projevu a ochrany osobní cti a dobré pověsti musí soudy postupovat tak, aby zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce.

Při hodnocení ústavní konformity svobody projevu je nutné rozlišovat, kdo a o kom výroky pronesl. Výrokům představitelů státu je ze strany občanů státu vždy přikládána větší váha než informacím pocházejících od jiných osob, včetně médií. Představitelé státní moci jsou proto povinni ve větší míře skutkově ověřovat pravdivosti jimi prezentovaných informací.

Zároveň však platí, že pokud se výroky týkají věci veřejné, požívají vyšší míry ochrany. Proto z hlediska toho, o kom je výrok pronášen, jsou hranice svobody projevu různé široké pro veřejné osoby a pro osoby soukromé. Osoby působící ve veřejném prostoru jsou povinny snést vyšší míru kritiky.

Při posouzení výroků ministra, které by mohly zakládat odpovědnost státu z titulu nesprávného úředního postupu, je tedy nutné zvážit, zda zásah do dobré pověsti stěžovatelky, která je veřejně činná, je natolik intenzivní, že by měl vést k omezení svobody projevu člena vlády.

Takové omezení svobody projevu není na místě, pokud se projev ministra 1) týká věci veřejné, 2) nepředstavuje exces, 3) má jako celek patřičný pravdivostní základ a 4) dílčí výroky (věty) projevu nejsou schopny samy o sobě zasáhnout do práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

Posouzení tzv. totožnosti skutku v civilním řízení, tedy otázky zachování totožnosti skutkového základu žaloby, se dotýká práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud totiž žalobce dostatečně vylíčí skutkové okolnosti, je povinností soudu věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Opak zakládá tzv. přepjatý formalismus, který je porušením ústavně zaručených práv žalobce.

Povinností žalobce je přednést soudu určitý příběh, tedy vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání. V souladu se zásadou, že soud zná právo (iura novit curia) je však výlučně na odpovědnosti soudu, jak vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje.

Obecné soudy by tedy zásadně neměly žalobce činit odpovědného za to, že v žalobě netvrdil skutečnosti, jejichž relevance pro řízení závisí až na právním posouzení určitého aspektu projednávané věci. Nelže požadovat, aby žaloba vždy obsahovala takové skutečnosti, u kterých žalobce nemohl bez svého zavinění v době podání žaloby předvídat, že budou právně relevantní.

Proto, pokud se v průběhu řízení (tím spíše až u odvolacího soudu) změní právní názor soudu, z něhož vyplyne potřeba doplnění některých skutečností, soud nemůže bez dalšího nárok zamítnout s odkazem na nedodržení totožnosti skutku, ale je povinen účastníka poučit a vyzvat ho, aby rozhodné skutečnosti doplnil. Tyto závěry jsou platné bez ohledu na to, zda žalobce je nebo není právním laikem, či zda je zastoupen advokátem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2946/23, ze dne 26. 6. 2024

11.07.2024 00:02

ÚS: Odměna ustanoveného advokáta ve věci osobnostních práv

Je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba zásadně při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 téhož předpisu. Opačný postup může znamenat porušení základního práva na soudní ochranu a zásahu do legitimního očekávání vlastnického práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3192/23, ze dne 22. 5. 2024

09.07.2024 00:01

Uveřejňování zkreslujících informací o známých osobnostech

Žalovaná uvádí, že sami žalobci učinili některé skutečnosti ze svého soukromí předmětem veřejného zájmu tím, že se k nim dříve vyjadřovali, takže měla právo o nich informovat. K tomu dovolací soud podotýká, že je něco zcela jiného, pokud veřejně známá osoba poskytne například rozhovor, v němž uvede některé informace ze svého soukromého života a v souvislosti s tím udělí souhlas s pořízením fotografií své osoby či svého obydlí nebo za tímto účelem poskytne fotografie ze svého archivu, oproti situaci, kdy jsou takto poskytnuté informace záměrně zkreslovány, aby vzbudily ve čtenářích dojem, že daná osoba se nachází v krajně problematické situaci, a navíc je článek doplněn tajně pořízenými fotografiemi této osoby. Ve druhém uváděném případě se původce takového článku nemůže zaštiťovat veřejným zájmem na poskytování informací veřejnosti, když jeho zřejmým cílem je toliko podpořit prodej a čtenost příslušného periodika uveřejňováním nepravdivých a zkreslujících informací o známých osobnostech.

Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že vybočí-li publikované informace z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany svobody projevu. Tuto ochranu tak nelze poskytnout informaci, pokud byla buď dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu či pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Uvádí-li žalovaná, že nemohla nahradit fotografie, u nichž byl shledán zásah do osobnostních práv žalobců, jinými fotografiemi například z oficiálních akcí, nemůže to být v žádném případě důvod, který by ji opravňoval k pořízení předmětných snímků způsobem, který zvolila. Nic jí nebránilo v tom, aby žalobce požádala o vyjádření či rozhovor spojený s pořízením jejich fotografií. Pokud si však dovolatelka takový souhlas neopatřila, a přesto žalobce fotografovala, musela počítat s negativními následky v situaci, kdy pořízení snímků nelze podřadit pod žádnou ze zákonných licencí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024

03.07.2024 00:01

Tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat a při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve věci osobnostních práv) postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024

06.06.2024 00:01

Neoprávněný zásah do práva na rodinný život

Případné omezení svéprávnosti zletilého soudním rozhodnutím podle § 55 a násl. o. z. nemá za následek „obnovení“ možnosti úpravy styku rodiče se zletilým dítětem, soud může upravit styk dítěte s rodiči podle § 888 (resp. podle § 927 o. z. s jinými příbuznými) jen do okamžiku dosažení zletilosti dítěte.

Zasahuje-li někdo negativně do soukromí člověka tím, že mu brání realizovat jeho právo na rodinný život s jiným jemu blízkým člověkem, jedná v rozporu s § 81 o. z., jde o zásah neoprávněný a původce zásahu je povinen od zásahu upustit a podle možností napravit jeho následky podle § 82 odst. 1 o. z. Přitom není vyloučeno, aby se protiprávního zasahování do blízkého vztahu dvou rodinných příslušníků dopustila osoba, která je k jednomu z nich, případně i k oběma, též ve vztahu rodinném.

K rodinnému soužití nelze nikoho nutit proti jeho vůli. Lze očekávat a je třeba respektovat, že zletilé a svéprávné osoby uspořádají své rodinné vztahy samy, i kdyby se rozhodly je zcela zpřetrhat. V tomto konkrétním případě ovšem nelze bez dalšího vycházet z toho, že realizace vztahu mezi žalobkyní a jejím zletilým synem záleží jen na něm a na žalobkyni, a že se syn rozhodl s matkou nestýkat. Syn je totiž omezen ve svéprávnosti ve všech oblastech života, mentálně na úrovni dítěte, velmi snadno ovlivnitelný a manipulovatelný. V důsledku svého postižení není schopen utvořit si samostatně názor a projevit skutečnou svobodnou vůli. Jeho opatrovníkem bylo jako nestranný subjekt soudem jmenováno město Poděbrady, protože vztahy mezi jeho rodiči (žalobkyní a žalovaným) jsou mimořádně konfliktní a vyhrocené. Ve faktické péči však má syna žalovaný, který žalobkyni nejen neumožňuje se synem skutečný kontakt, tím méně pak postupné navazování nyní narušeného, dříve normálního, vztahu mezi matkou a synem, ale přímo negativně utváří nahlížení syna na matku a ve skutečnosti jej od ní izoluje. Tím žalobkyni brání v realizaci jejího práva na rodinný život, tedy na udržování a rozvíjení jejího vztahu se synem. Nalézací soudy danou situaci důvodně posoudily podle § 81 a § 82 odst. 1 o. z., tato ustanovení správně vyložily a aplikovaly, a na jejich základě žalovanému uložily, aby (způsobem konkretizovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) upustil od neoprávněného zasahování do osobnostních práv žalobkyně a aby odstranil následky tohoto zasahování (jakkoli je ve výroku rozsudku prvního stupně žalovanému uložena povinnost umožnit žalobkyni konkrétní kontakt se synem, obsahově tato ne zcela šťastná formulace ve skutečnosti představuje způsob, jímž je žalovanému uloženo upustit od zásahů a přijmout opatření k nápravě).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1926/2023, ze dne 16. 4. 2024

25.04.2024 00:01

Ukončení zásahu do osobnostních práv obsahem webové stránky

K zásahu do osobnostních práv nepravdivým dehonestujícím tvrzením nebo nepřiměřeným hodnotícím soudem může dojít i jejich publikací na internetu. Osoba těmito informacemi dotčená má v prvé řadě tzv. právo být zapomenut. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, za obsah webové stránky odpovídá její provozovatel, proto je to on, kdo je povinen k výzvě dotčené osoby odstranit závadné informace ze své stránky. Dotčená osoba může požadovat také odstranění odkazů na stránky s takovými informacemi z databáze poskytovatele služeb internetového vyhledávače. Do 24. 5. 2018 toto oprávnění vyplývalo ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES, jak vyložil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Española de Protección de Datos [AEPD], Mario Costeja González, podle něhož „čl. 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že za účelem respektování práv stanovených v uvedených ustanoveních, a pokud jsou v nich stanovené podmínky skutečně splněny, musí provozovatel vyhledávače vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby rovněž v případě, že toto jméno nebo tyto informace nebyly předtím nebo současně vymazány z uvedených webových stránek, a to případně i tehdy, jestliže je jejich zveřejnění na uvedených stránkách samo o sobě v souladu se zákonem.“

Neslučitelnost zpracování osobních údajů se směrnicí podle jejích shora uvedených článků může plynout nejen ze skutečnosti, že dané údaje jsou nepřesné, ale také ze skutečnosti, že jsou nepřiměřené, nepodstatné a přesahují míru s ohledem na účely, pro které jsou zpracovávány, že nejsou aktualizovány nebo že jsou uchovávány po dobu delší, než je nezbytně nutné, pokud nejsou uchovávány pro historické, statistické nebo vědecké účely.

Osoby dotčené difamujícími, irelevantními, zastaralými či jinak nevhodnými informacemi o nich samých se tedy mohou obrátit s námitkou jak na poskytovatele služeb internetového vyhledávače, tak na provozovatele zdrojové internetové stránky, kde se nachází informace, které mají být "zapomenuty". Jiné osoby k takové výzvě oprávněny nejsou. Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.

Též je skutečností, že stránky se závadným obsahem mohou být i po odstranění ze zdrojové webové stránky dostupné na stránkách subjektů, které se zabývají skenováním a archivací snímků internetových stránek, proto úplné odstranění napadané informace z internetu a očištění internetového prostoru do stavu před jejím prvotním uveřejněním povaha internetu v podstatě neumožňuje, což ostatně připouští i dovolatel. Naplnění obsahu pojmu „zdržení se neoprávněného nepravdivého tvrzení“ je tak v internetovém prostředí limitováno způsobem fungování tohoto média, jenž nedává provozovateli zdrojové internetové stránky širší možnosti než odstranění závadného obsahu z jeho vlastní stránky. Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 503/2023, ze dne 21. 2. 2024