// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

09.02.2024 12:06

ÚS: Ke svobodě projevu ve vztahu k parodii a satiře

I. Parodie či satira, které jsou obecně chápány jako umělecké či obdobné projevy či příspěvky do veřejné debaty, které ze své podstaty provokují a pobuřují, jsou obecně chráněny svobodou projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Humor, nadsázka, ironie i sarkazmus totiž jsou nutnou součástí společenského dialogu a obecně přispívají ke svobodné výměně názorů a myšlenek jako nutnému atributu demokratické společnosti. Jakýkoli zásah do tohoto prostoru je pak nutné podrobit přísným kritériím a nahlížet na něj se zvláštní obezřetností. Satirické, humorné či sarkastické projevy je třeba zkoumat nikoli izolovaně, nýbrž v celém svém kontextu, a je třeba zohlednit skutečný obsah informací, jejich přínos k diskuzi o otázce obecného zájmu, jakož i pravdivost jejich základu. Ochrany svobody projevu nepožívají nenávistné projevy, byť by měly satirický či parodický charakter.

II. Rozhodování srovnatelných věcí podle „pilotního rozhodnutí“, jako projev racionalizace soudního řízení, v zásadě není na úkor ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takový postup je v rozhodovací praxi u stejných či obdobných věcí rozhodovaných soudem ve stejné době mezi totožnými účastníky běžný a žádoucí, přičemž zejména z hlediska odůvodnění soud vychází z již dříve vysloveného a podrobně zdůvodněného závěru, na který v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkáže, popřípadě stručně zopakuje jeho nosné myšlenky, které pak na posuzovanou věc použije. Aby nedošlo k porušení ústavně zaručených práv na řádně vedené soudní řízení, soud za takové situace musí přesvědčivě zdůvodnit, proč zvolil právě řešení přijaté v pilotním rozhodnutí, tedy proč právě již přijaté řešení na danou věc dopadá. Odkazuje-li soud v navazujících rozhodnutích na pilotní rozhodnutí, je povinen zajistit, aby adresát navazujícího rozhodnutí měl možnost se s veškerými důvody pilotního rozhodnutí seznámit, například jeho předchozím zveřejněním. To neplatí, je-li obsah pilotního rozhodnutí adresátovi navazujícího rozhodnutí prokazatelně znám, například jde-li o věc mezi týmiž účastníky.

III. Z ústavně zaručeného principu dělby moci vyplývá, že soud se od doslovného znění zákona za určitých okolností smí (a musí) odchýlit. Soud tak však může učinit pouze tehdy, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Tam, kde zákonodárce pro úpravu právních vztahů zvolil taxativní výčet práv či povinností, je třeba na soud klást obzvláště přísné nároky co do kvality odůvodnění a naléhavosti důvodů, které opodstatňují odchýlení se od výslovného znění zákona. Zjednodušeně řečeno, čím konkrétnější či rigidnější je právní úprava, tím naléhavější důvody je třeba přednést pro odchýlení se od výslovného znění zákona, aby bylo možné takové rozhodnutí soudu akceptovat z hlediska dělby moci a dalších ústavou chráněných hodnot, vůči kterým soudcovské dotváření práva v konkrétní věci směřuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2956/23, ze dne 10. 1. 2024

29.01.2024 00:01

Náhrada nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti fyzické osoby

I. Lze souhlasit s názorem, že sama okolnost, že se původce zásahu do osobnostních práv v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady nemajetkové újmy. Na druhé straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě.

II. Uplatnil-li se závěr o tom, že důležitá je celková přiměřenost náhrady a nikoli matematický postup, jakým soud k vyčíslení této náhrady dospěl, při výkladu ustanovení upravujících náhradu nemajetkové újmy na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění) za účinnosti právní úpravy existující před 1. 1. 2014, obsahující podrobnější směrnice pro stanovení výše náhrady, tím spíše se uplatní za účinnosti současné právní úpravy peněžitých náhrad nemajetkové újmy, která takové podrobné směrnice postrádá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, ze dne 25. 10. 2023

11.01.2024 00:02

Kolize mezi právem na ochranu jména a právem na svobodu projevu

I. Evropský soud pro lidská práva, který vyzdvihuje důležitost svobody projevu, konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa). Zároveň uvádí, že projev nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu a Axel Springer AG proti Německu rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce, která lze využít i v případě střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu jména.

Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem výroku, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako 6. kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze.

II. Označení „Pitomio“ má v posuzované věci povahu hodnotového soudu ve formě slovní karikatury, který se zakládá alespoň na minimálním skutkovém základě. Slovní karikatura jména není obecně vyloučena a vyznačuje se (stejně jako např. obrazová či fotografická karikatura) ironií, nadsázkou, případně ostrostí či jednostranností, a je proto na ni nutno pohlížet shovívavěji.

Žalovaná ji využila ve vztahu k veřejně činné osobě (politikovi) pohybující se v nejvyšších patrech politiky, a to v době, kdy tento politik kandidoval na post prezidenta republiky. Žalobce se sám označoval za kontroverzního politika, využíval silné i hanlivé výrazy a vyzýval k nekorektnosti. Vzhledem k tomu musí projevit vyšší stupeň tolerance. Posuzovaný hodnotový soud vyslovilo tiskové a internetové médium, a to především v souvislosti s prezidentskou kandidaturou žalobce, přičemž ve své kritice nebylo osamocené, obdobné názory vyjadřovaly i jiné osoby či média. Všechny tyto okolnosti (kritéria) svědčí v posuzovaném případě ve prospěch práva na svobodu projevu. Na druhé straně, byť se jednalo o koncentrovanou kritiku názorů a postojů žalobce v politice, tedy jeho veřejnou sféru, dotkla se i soukromé sféry žalobce, bylo-li v rámci karikatury v negativní konotaci využito jeho jméno. To svědčí ve prospěch ochrany jeho osobnosti. Bylo-li označení žalovanou užito i později, jen v souvislosti s reakcemi žalobce a jeho příznivců na kritiku žalované, jedná se o pouhé připomenutí souvislosti publikovaných vyjádření s jimi odsuzovaným zásahem žalované. V takovém případě již nejde o zásah stejné intenzity jako v prvních článcích, nicméně opětovným připomenutím se negativní dopad do osobnosti žalobce opětovně připomíná a tím prodlužuje. Lze uzavřít, že většina posuzovaných kritérií svědčí ve prospěch práva na svobodu projevu chráněného čl. 17 Listiny proti právu žalobce na ochranu osobnosti zakotveného v čl. 10 Listiny. Byť karikatura využívá hanlivého komolení jména žalobce, je z pohledu judikatury nutno na ni nahlížet shovívavěji, a nelze dovodit, že by zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, ze dne 20. 9. 2023

09.01.2024 00:01

Uchování a zpracování údajů o příchozích hovorech

Zpracování a uchovávání provozních údajů pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací a vyúčtování poskytnutých služeb včetně jejich likvidace (smazání) nebo anonymizace upravují ustanovení § 90 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Zpracované údaje o odchozích a příchozích hovorech prokazující, že volané číslo bylo propojeno a po jakou dobu propojení trvalo, je podnikatel povinen (oprávněn) bez ohledu na to, zda byly hovory uskutečněny v síti jednoho operátora nebo mezi sítěmi různých operátorů, uchovat po dobu vymezenou v ustanoveních § 90 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Z toho vyplývá, že provozními údaji zpracovávanými pro potřeby vyúčtování poskytnutých služeb ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. jsou i údaje o příchozích hovorech.

S povinností (oprávněním) pro potřeby vyúčtování zpracovávat a uchovávat údaje o příchozích hovorech na volaná čísla jiných subjektů, než je reklamující, souvisí otázka, zda taková povinnost (výkon práva) není v rozporu s ochranou osobních údajů. Odvolací soud se správně ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 31. 8. 2022. Údaj o příchozím hovoru je osobním údajem, „jehož prostřednictvím lze fyzickou osobu … snadno identifikovat … je téměř vždy možné propojit telefonní číslo s řadou dalších údajů o fyzické osobě“. Operátor (žalobkyně) je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 347/2023, ze dne 27. 9. 2023

03.01.2024 00:02

Subjektivní hodnocení chování pacienta ve zdravotnické dokumentaci

Z ustanovení § 53 zákona o zdravotních službách vyplývá, že zdravotnická dokumentace je souborem osobních a diagnostických údajů o pacientovi, přičemž její vedení je jednou ze základních právních povinností poskytovatelů zdravotních služeb. Řádně vedená dokumentace má význam nejen pro indikaci zdravotního stavu a preskripci léčivých přípravků či plánování léčebného postupu do budoucna, ale i jako možný důkazní materiál v případě sporů z poskytovaných zdravotních služeb. Pokud totiž dojde při poskytování lékařské péče k újmě na zdraví pacienta či na jeho životě, je možné, že vůči poskytovateli bude vznesen soukromoprávní nárok na náhradu nemajetkové újmy. Jako stěžejní důkaz se pak jeví zdravotnická dokumentace, na jejímž základě lze učinit závěr, zda postup poskytovatele byl či nebyl tzv. lege artis. Předmětem sporů však nemusí být jen otázka řádně poskytnuté zdravotní péče, resp. řádně provedeného lékařského výkonu, ale například i otázka, proč nebyla zdravotní péče poskytnuta vůbec, zda z rozhodnutí lékaře, samotného pacienta, anebo v důsledku jiné okolnosti. I z tohoto důvodu zákon výslovně stanovuje, že zdravotnická dokumentace má obsahovat i okolnosti související s postupem při poskytování zdravotních služeb. Je proto opodstatněné, aby v ní byly zaznamenávány vedle informací o anamnéze a diagnóze i informace o vzájemné komunikaci poskytovatele zdravotní péče s pacientem, záznamy o poučeních poskytnutých pacientovi, informace o dotazech pacienta či jeho dalších sděleních, která by mohla mít vliv na poskytování zdravotní péče a následně i vývoj jeho zdravotního stavu, jakož i osvětlení okolností, které poskytování zdravotních služeb doprovázely a záznamy dalších informací, které poskytovatel zdravotní péče považuje za nezbytné uvést.

Navíc chování pacienta, způsob jeho komunikace (verbální i neverbální), reakce na vnější podněty apod. jsou i výrazem jeho duševního stavu a v tomto smyslu i relevantními informacemi o zdravotním stavu, které bezpochyby do zdravotní dokumentace patří.

Ze samotné povahy okolností souvisejících s postupem při poskytování zdravotních služeb (např. právě ohledně chování pacienta ve zdravotnickém zařízení a jeho komunikace s lékařem či jinou osobou) přitom vyplývá, že takové záznamy mohou obsahovat i subjektivní hodnotící soudy, pokud skutečně souvisí s poskytováním zdravotních služeb, případně s jejich odmítnutím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 517/2022, ze dne 27. 9. 2023

10.11.2023 00:00

ÚS: Náhrada nákladů řízení ve sporech o ochranu osobnosti

1. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení proto může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

2. Rovněž ve sporech o ochranu osobnosti se rozhoduje o nákladech řízení podle rozsahu úspěchu ve věci samé a plná náhrada nákladů nemusí navzdory rozhodnutí o důvodnosti základu žaloby nastupovat automaticky, je-li to odůvodněno okolnostmi konkrétního případu a tyto okolnosti jsou účastníkům řízení odpovídajícím způsobem v průběhu řízení i samotném rozhodnutí vysvětleny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3454/21, ze dne 9. 10. 2023

04.10.2023 00:01

Zásah do pověsti právnické osoby uveřejněním pravdivé informace

Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobou veřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnou scénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnost dotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.

Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií.

V poměrech projednávané věci nelze pominout, že předmětem reportáže byla výstavba velkého developerského projektu v samotném centru hlavního města Prahy, jehož historické jádro je chráněno jako městská památková rezervace, zapsaná rovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nepochybně pak takováto výstavba představuje, a to i vzhledem k samotné poloze předmětných nemovitostí, věc veřejného zájmu ve shora uvedeném smyslu a developera v důsledku toho lze v tomto směru považovat za osobu veřejného zájmu na základě vlastní aktivity. Tím spíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmu může být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusí být dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i o informace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemné nebo zraňující, což v poměrech projednávané věci může zahrnovat též uveřejnění informací z širšího rámce hospodářských (kontroverzně vnímaných) aktivit developera.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2482/2022, ze dne 31. 5. 2023

13.03.2023 00:02

Zásah do přirozených práv dlužníka opakovaným upomínáním

Jedním z předpokladů existence zásahu do osobnosti člověka je neoprávněnost takového zásahu. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ustálená judikatura soudů zásadně za neoprávněný zásah do osobnosti nepovažuje výkon subjektivního práva, pokud při něm osoba (fyzická či právnická) nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností.

Upomínat standardním způsobem dlužníka, který svůj smluvní závazek řádně neplní, proto není protiprávním jednáním věřitele.

V posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti dlužník neplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností věřitelka dlužníka informovala o výši dlužné částky a vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právy věřitele (§ 1969 o. z.), přičemž bylo na ní, zda okamžitě přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou, anebo poskytne dlužníkovi prostor k tomu, aby dluh splnil a nevznikly tak (jí i jemu) náklady s případným soudním řízením.

Protiprávnost v posuzované věci nespočívá ani v nepřiměřené četnosti upomínek. V období od uzavření smlouvy v roce 2015 do roku 2018 byl dlužník telefonicky kontaktován 29x a písemně 9x, přičemž pokud jde o písemné kontakty, šlo v jednom případě o reakci na podání dlužníka, v němž žádal snížení splátek (jež se po uznání dluhu uskutečnilo), a v jednom případě o vyrozumění dlužníka o postoupení pohledávky (§ 1882 odst. 1 o. z.), které nelze řadit mezi výzvy k plnění, kterými se dlužník cítil být dotčen. Vzhledem k tomu, že si dlužník ve smlouvě sjednal hotovostní režim splácení, který znamená, že obchodní zástupce věřitelky osobně jednou týdně inkasuje jednotlivé splátky, nelze v osobních návštěvách zástupce věřitelky spatřovat jakékoli obtěžování, ale naopak plnění povinností z uzavřené smlouvy. Jestliže za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky (přibližně 36 měsíců) byl dlužník 36x kontaktován (za situace, že dluh dlužníka se zvyšoval), tedy v průměru jednou měsíčně, nelze takovou četnost upozornění na nutnost plnění povinností ze smlouvy považovat za nepřiměřenou. Četnost telefonických ani písemných kontaktů ze strany věřitelky tedy nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitelky a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3322/2021, ze dne 14. 12. 2022

03.03.2023 00:02

ÚS: Svoboda projevu v kontextu politického projevu

I. Obecné soudy správně identifikovaly, že sporné videoklipy představují politický projev, kterým stěžovatel kritizuje současný ekonomický systém a jeho dopady na pracovní a životní podmínky nejméně kvalifikovaných zaměstnanců. Politický projev požívá dle ustálené judikatury Ústavního soudu nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se bez strachu z postihu k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy je klíčová pro řádné fungování demokracie [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), body 25 a 26].

II. Stěžovatel však zvolil kritiku, která překračuje meze v současné společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti [k přípustné expresivitě projevu a s tím souvisejícím mezím ústavní ochrany např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Jak správně připomněly obecné soudy, nacistická ideologie je zodpovědná za jednu z největších lidských tragédií našich dějin. Koncentrační tábory nebyly pouze místy s velmi tvrdými pracovními podmínkami, ale především nástrojem k masovému zabíjení a úplné dehumanizaci několika milionů lidí. Označení za velitele v koncentračním táboře je tedy vrcholně urážlivé a ve společnosti postavené na úctě k právům jednotlivce nepřijatelné. Na uvedeném ničeho nemění ani případné nadužívání podobných přirovnání ve veřejném prostoru. Znevažování zločinů, kterých se nacismus dopustil, jejich bagatelizací formou označování názorových oponentů za nacisty je třeba vždy jasně odsoudit, ať se jí dopustí kdokoli, regionální aktivista typu stěžovatele či celostátní politik.

III. V neprospěch stěžovatelovy svobody projevu dále hovoří další faktory. Nejednalo se o projev impulsivní, pronesený v afektu, ale o projev předem promyšlený a připravený [nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 9/80 SbNU 107)]. Stěžovatel vedlejšího účastníka za nacistu neoznačil pouze slovně, ale vytvořil fotomontáž, ve které vedlejšího účastníka oblékl do uniformy. Stěžovatel navíc videoklipy uveřejnil na veřejně dostupném internetovém serveru a mínil s nimi zjevně, s ohledem na překlad textů do anglického jazyka, mířit i na zahraniční publikum. Difamační potenciál stěžovatelových výroků byl tedy značný (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Delfi, a. s., proti Estonsku ze dne 16. 6. 2015, č. 64569/09, § 133).

IV. Volba způsobu i výše zadostiučinění záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Soudy by měly brát v potaz zejména hodnotu, do které bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného; nelze pominout ani precedenty, srovnatelné v podstatných skutkových a právních znacích [podrobněji srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545), body 52-57; také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (Rc 67/2016)]. Způsob i stanovení výše zadostiučinění jsou tedy předmětem silné diskrece, což klade na soudy zvýšené nároky stran odůvodnění rozhodnutí, provedeného za pomoci konkrétních a přezkoumatelných hledisek.

V. Konstatování nalézacího soudu, že uložení povinnosti uhradit částku ve výši 180 000 Kč osobě s příjmem 20 000 Kč měsíčně likvidační není, neboť si tato může vzít úvěr (bod 67 in fine rozsudku), je nejen cynické, ale též argumentačně chybné, neboť odkazem na možnost čerpat úvěr, ať již v jakékoli výši, by bylo možné odmítnout likvidační povahu náhrady nemajetkové (ale i jiné) újmy v každém soudem posuzovaném případě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 771/22, ze dne 6. 2. 2023

11.01.2023 00:01

Uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku přestupkového řízení

I. Právo na uveřejnění dodatečného sdělení podle § 36 odst. 1 vysílacího zákona je možno uplatnit za předpokladu dříve uveřejněné informace, z níž je patrno, že vůči osobě v této informaci uvedené je či bylo vedeno trestní nebo přestupkové řízení. Osoba, o které bylo v informaci referováno, má právo požadovat po provozovateli vysílání uveřejnění informace o konečném výsledku řízení ve formě dodatečného sdělení. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit, přičemž jej není oprávněn komentovat či k němu činit dodatky. Toto právo je třeba dovozovat z důsledného uplatňování zásady presumpce neviny. Nejde však jen o právo oprávněné osoby, ale také z pohledu veřejnosti o naplnění zájmu veřejnosti na informace. Dodatečné sdělení pak obsahuje nejen informaci o konečném výsledku řízení, ale může v něm být i poskytnuto nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byl žalobce trestně stíhán, včetně jeho právní kvalifikace, a okolnost jeho pravomocného skončení, včetně jeho způsobu a důvodů. Naproti tomu není na místě, aby text obsahoval údaje, které v původním sdělení o trestním stíhání žalobce nebyly uvedeny, ani hodnocení dokazování a subjektivní hodnocení motivace poškozeného, neboť to již jde nad rámec práva na dodatečné sdělení.

II. Oprávněná osoba může žádat o uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku řízení již po zastavení části řízení, neboť z povahy předmětného práva plyne její legitimní zájem, aby pro ni příznivá informace byla uveřejněna co nejdříve.

III. Znění dodatečného sdělení, jak je požadováno oprávněnou osobou, nesmí být zavádějící a pro ni příznivější (lichotivější), než odpovídá skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2676/2020, ze dne 12. 10. 2022

16.11.2022 00:02

Neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby insolv. navrhovatelem

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání náhrady nemajetkové újmy, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou. Při stanovení výše nemajetkové újmy se uplatní i obecná právní úprava obsažená v § 2957 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, ze dne 30. 6. 2022

02.11.2022 00:02

Míra tolerance veřejně vystupujících občanů vůči hodnotícím soudům

Osoby vstupující aktivně do veřejného prostoru, ať již samy za sebe nebo jako představitelé právnických osob, se rovněž vystavují dohledu veřejnosti nad svými slovy i činy, a proto musí snést větší míru kritiky než neangažovaní občané, avšak nikoli v té míře jako politici. Jestliže na jedné straně stojí politici (ať již státní či regionální), kteří se plně (případně i profesionálně) zapojili do veřejného života, a na druhé straně občané, kteří se veřejně neangažují, pak občané aktivně vstupující do veřejného života se z hlediska tolerance ke kritice pohybují mezi oběma póly.

Aktivní zájem o dění ve věcech veřejných je pro demokratickou společnost neoddiskutovatelným přínosem a nelze připustit, aby politici, kteří jsou sami povinni tolerovat širší rozsah zásahů do svých osobnostních práv, znevažovali projevy svých názorových oponentů z řad občansky aktivní veřejnosti dehonestujícím a paušalizujícím způsobem, neboť by to mělo odstrašující efekt pro naplnění legitimního požadavku občansky aktivní společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3696/2020, ze dne 28. 7. 2022

02.11.2022 00:01

Újma způsobená zásahem do osobnostních práv primátorem města

Nejvyšší soud podle nové právní úpravy již řešil otázku subjektu odpovědného za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv orgánem veřejné moci. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 705/2019 uzavřel, že vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. (v jehož § 31a je výslovně založen nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do osobnostních práv) v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny.

Pouze v případě, že se při výkonu veřejné moci činnost použité fyzické osoby neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce, tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Aby šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci.

Žalovaný v rozhodné době vykonával funkci primátora statutárního města J. a z titulu této funkce vedl rozhovor s novinářem – autorem článku. Za těchto okolností se měl soud zabývat otázkou, zda za případný zásah do osobnostních práv žalobkyně předmětným výrokem odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. stát či město J. v přenesené působnosti, město J. v rámci samostatné působnosti nebo mimo výkon veřejné moci, anebo žalovaný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3696/2020, ze dne 28. 7. 2022

27.10.2022 00:03

ÚS: K hanlivému vyobrazení reprezentantů římskokatolické víry

I. Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, „nasvítit“ popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti. Tedy na základě specifického typu žaloby svázaného se soukromým právem a v rozhodovací praxi soudů vyžadujícího, má-li být žaloba úspěšná, aby žalobci svědčilo právo, jehož se domáhá – aktivní věcná legitimace.

II. Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny). Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.

III. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her včetně kontroverzních scén byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incidentu v průběhu jedné z her, byla provázena širokou mediální diskusí. Ani z hlediska intenzity působení napadených skutečností tedy nedošlo k podstatnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2120/21, ze dne 4. 10. 2022

07.09.2022 00:02

Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby způsobený projevem poslance

Poslanci či senátoři při svých projevech na schůzi komory Parlamentu či jejích orgánů nejednají (bez dalšího) jménem státu ani jinak nerealizují výkon státní moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Projev poslance při jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu či jejích orgánů tak není výkonem státní moci podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., proto za neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby způsobený takovým projevem odpovídá poslanec podle § 135 odst. 2 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 672/2021, ze dne 31. 5. 2022

21.06.2022 00:02

Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď v televizním vysílání

I. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora. Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, jenž se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

II. Jestliže televizní reportáž byla koncipována tak, že se v podávání informací o průběhu jednání ohledně nájmu vozidla střídaly obě zákaznice s reportérkou a výsledné sdělení tvořil souhrn údajů vyslovených jak tvůrci pořadu, tak zákaznicemi, je zřejmé, že v posuzovaných souvislostech neměla vystoupení zákaznic v pořadu povahu „citace sdělení třetí osoby“, jak má na mysli výjimka stanovená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. I když takto zaměřený publicistický pořad má svůj význam a může přinášet prospěch spotřebitelské veřejnosti, neznamená to, že by se výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení uvedená v § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona vztahovala na sdělení osob cíleně vystupujících v televizním pořadu tohoto charakteru a sdělujících zde svůj postoj k tématu, který je předmětem reportáže, na základě konkrétních zkušeností s podnikateli.

Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že požadavek na odpověď pokrývající sdělení těchto osob je vyloučen ustanovením § 40 odst. 1 písm. c) vysílacího zákona. Publikovaná sdělení bývalých zákaznic žalobkyň nesměřovala k tomu, že by je žalovaná pouze zprostředkovávala divákům, nýbrž je použila v publicistickém pořadu k vysvětlení otázek, na nichž byl postaven jí zaujatý postoj k přístupu a obchodním praktikám žalobkyň ve vztahu k zákazníkům.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2547/2021, ze dne 23. 3. 2022

01.06.2022 00:02

Zásah do osobnostních práv blíže neoznačeného jednotlivce

I. Tvrzení, že se někdo účastní politických akcí za úplatu, je závažným zásahem do cti dotčené osoby.

V rámci výměny politických názorů mohou být zveřejňovány jen takové převzaté difamující informace, jejichž šiřitel prokáže, že měl rozumné důvody spoléhat se na jejich pravdivost, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takových informací, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informací přístupné, a konečně že neměl důvod pochybovat o jejich pravdivosti. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu, anebo tam kde tento postup zjevně nebyl nutný. Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominantně motivováno touhou poškodit osobu, k níž se informace váže, a pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně a hrubě nedbale bez toho, aby si ověřil, zda informace je pravdivá, či nikoliv. U převzatého tvrzení je nutné rozlišovat zdroje, od nichž byla informace získána.

Natolik závažné tvrzení, že političtí odpůrci vyjadřují svůj protest za úplatu, je nutno shledat neopodstatněným, pokud se předmětné výroky opírají o nejasné vyjádření jiné osoby, jehož pravdivost nebyla ověřena. Žalovaný v posuzovaném případě svoji povinnost dostatečným způsobem si převzaté tvrzení ověřit nesplnil; to platí tím spíše, že žalovaný předmětné výroky pronášel v době, kdy zastával funkci předsedy vlády, tedy jako osoba, u níž lze předpokládat vyšší stupeň informovanosti a znalosti.

II. K tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena”. Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje.

Žalobkyně odvozovala zásah do osobnostních práv od své příslušnosti ke skupině demonstrantů, kteří v den jednání o důvěře vládě protestovali před Poslaneckou sněmovnou. Jedná se sice o širší a nikterak formálně definovaný okruh osob, avšak natolik dostatečně místně i časově vymezený, aby výroky týkající se všech demonstrantů mohly být přičítány kterékoliv z těchto osob a kdokoliv z tohoto okruhu je mohl považovat za zásah do své osobnosti. Na tom nic nemění ani mírnější vyjádření žalovaného v jednom z rozhovorů, že ne všichni demonstranti jsou zaplacení. Pokud totiž dostatečně nekonkretizoval, které demonstranty tím míní a jak a podle čeho je rozlišuje, mohl kdokoliv z účastníků důvodně dovozovat, že výrok o zaplacených demonstrantech se vztahuje právě na něj, a běžný posluchač, který by znal identitu některého z účastníků, mohl stejně důvodně uzavřít, že výrok míří na něj. Nelze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně nespadá do okruhu osob, k nimž výroky žalovaného směřovaly a jichž byly způsobilé se dotknout.

III. Ustálená judikatura v některých případech považuje za dostatečnou satisfakci, kterou si opatřil svým jednáním sám poškozený, například následným a jinak neakceptovatelným verbálním nebo i brachiálním útokem. V takovýchto případech je ovšem nutné porovnat míru dotčení osobnosti fyzické osoby s tím, do jaké míry byl nárok na satisfakci nahrazen případnou „svémocí“ poškozeného. Jinými slovy je nutné pečlivě zkoumat, zda satisfakce zjednaná samotným poškozeným byla ekvivalentní původnímu zásahu. V projednávané věci je nutné zohlednit především nerovné postavení obou účastníků.

Oprávněnost použití výrazových prostředků žalobkyní nebyla předmětem řízení, nicméně i kdyby následné kritické projevy žalobkyně byly již neoprávněné, stále by nekompenzovaly disproporci mezi postavením žalobkyně a žalovaného v mediálním prostoru. Ani případné vybočení z mezí přípustné kritiky nemusí automaticky znamenat, že si žalobkyně satisfakci obstarala sama.

IV. Žalovaný tedy zasáhl do osobnostních práv žalobkyně neoprávněně. Neprokázal pravdivost skutkových tvrzení, přičemž jeho výroky (ačkoliv směřovaly vůči skupině osob) byly dostatečně určité, aby mohly být vztaženy k osobě žalobkyně. Vzhledem k disproporci v postavení obou účastníků si navíc žalobkyně svými vystoupeními nezjednala satisfakci za neoprávněný zásah sama.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 231/2021, ze dne 14. 2. 2022

12.05.2022 00:01

K ochraně osobnostních práv člena církve

Zásada autonomie církví a náboženských společností nachází výraz v maximálním možném omezení zásahů státu do jejich činnosti s tím, že zejména vnitřní záležitosti těchto subjektů principiálně nelze činit předmětem soudního přezkumu. Tak například rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z jejích vnitřních předpisů.

I ochrana osobnostních práv člena církve může mít jen takovou podobu, která nebude v rozporu s kategorickým imperativem nezasahovat do vnitřních záležitostí církve. Soud nemůže zasahovat do církevních aktů, které mají interní povahu, a to ani jejich přímým přezkumem, ani nepřímo tím, že by hodnotil jejich obsah a dovozoval z něj právní důsledky.

Od toho je ale nutné odlišit situace, kdy církevní akty získají vnější dosah, to znamená situace, ve kterých sama církev své akty publikuje takovým způsobem, že jsou dostupné i jiným osobám než jen jejím členům. V takovém případě se již nejedná o čistě vnitřní záležitost církve, která tím vstupuje do veřejného prostoru, a není rozumný důvod, proč by pro její projev v tomto ohledu měla platit výrazně odlišná pravidla, než je tomu u jiných subjektů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1178/2021, ze dne 10. 2. 2022

25.03.2022 00:02

Kolize práva na ochranu osobnosti soudkyně a práva na svobodu projevu

I. Problematikou svobody projevu a práva na informace v souvislosti s kritikou soudců se podrobně zabýval Ústavní soud, který v souvislosti s kritikou soudů a soudců uzavřel, že při posuzování toho, zda nejsou dotčené výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, je třeba vzít v úvahu rovněž následující faktory: (1) vůči komu kritika směřuje, (2) kdo kritizuje, (3) co, (4) kde a (5) jakou formou.

II. Soudci jsou veřejní činitelé, proto musí snést větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Platí, že čím širší část soudní soustavy je kritizována, tím více je projev chráněn, což platí i při kritice vyšších soudů či jejich jednotlivých soudců. Soudní moc, jejíž činnost se dotýká jednotlivců i celé společnosti, musí být proto podrobena veřejné kontrole, která se realizuje mimo jiné otevřenou diskuzí o otázkách spojených s fungováním soudní moci, neboť důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti a která si zasluhuje ochranu, nemá být slepá. Otázky spojené s fungováním soudní moci jsou předmětem veřejného zájmu, a proto je míra ochrany profesní cti osob působících ve veřejném životě (včetně soudců) před výkonem svobody projevu oslabena a měla by v ní platit informační otevřenost. Avšak má-li soudní moc jako garant spravedlnosti úspěšně plnit své povinnosti, musí požívat důvěry veřejnosti, a proto je třeba tuto důvěru chránit proti vážně poškozujícím a v zásadě neopodstatněným útokům. Nestrannost a autorita soudní moci jsou ústavními hodnotami, které jsou součástí pojmu právního státu a které mohou být legitimním cílem omezení svobody projevu, přičemž nezávislost a nestrannost soudní moci je chráněna na ústavní úrovni rovněž články 36 odst. 1 Listiny a 82 odst. 1 Ústavy.

III. V projednávané věci je rozhodné, že předmětné výroky se týkaly profesní sféry soudkyně rozhodující v prvním stupni, přičemž neúplná a tím zkreslující skutková tvrzení spolu s hodnotovým soudem, který postrádal skutkový základ, v kontextu celého článku spojuje soudkyni s negativními jevy, které poškozují jak její profesní čest, tak soudní moc jako celek.

Autorem předmětných výroků je novinář (kritérium kdo), který vzhledem ke specifikům svého povolání zastupuje větší okruh lidí (veřejnost), a proto jeho projevy požívají větší ochrany. Současně však jako profesionál, který předkládá veřejnosti skutková tvrzení (s předpokladem, že jim veřejnost uvěří), musí vyvinout přiměřené úsilí ke zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Této povinnosti však autor článku nedostál, neboť nejen že si od soudkyně nevyžádal stanovisko ke konkrétním kauzám, kterým se chtěl v článku věnovat, ale neověřil si ani pravdivost údajů uvedených v článku z veřejně přístupných zdrojů. Autor tedy neměl ani zvláštní zájem přinést objektivní a kompletní informace.

Předmětem kritiky (kritérium co) byla tři rozhodnutí soudkyně (vydaná v letech 2002 až 2005, tedy vzhledem k publikaci článku před více než 10 lety), přičemž pouze ohledně jednoho byla kritika oprávněná; ve vztahu k ostatním dvěma nebyla založena na reálném skutkovém základě. Navíc předmětný výrok 5 spolu s celkovým vyzněním článku, na základě neúplných a tím zkreslených a v důsledku toho nepravdivých skutkových tvrzení a hodnotového soudu postrádajícího reálný skutkový základ, vykresluje žalobkyni jako soudkyni, která rozhoduje nesprávně, což vede jednak k poškozování firem, ale i k žalobám na náhradu škody vůči státu v milionových částkách, případně připravuje účastníky o možnost domáhat se odškodnění. Ve svém souhrnu tak nejde o kritiku jednotlivých soudních rozhodnutí, ale o kritiku profesní činnosti soudkyně, která je dávána do souvislosti se společensky negativními jevy. Taková kritika nezasahuje pouze profesní sféru soudkyně, ale dotýká se i její osobní cti. Článek byl zveřejněn v celostátně distribuovaných a hojně čtených novinách (kritérium kde), přičemž kritika soudců ve sdělovacích prostředcích (zejména pokud řízení dosud neskončilo, což však nedopadá na projednávaný případ) požívá nižší ochrany ve srovnání s projevem při soudním jednání, ať již ústním či písemným. Formě článku (kritérium jak) nelze ničeho vytknout, neboť není expresivní ani vulgární.

Při posuzování, zda došlo k zásahu do osobnostních práv soudkyně podle uvedených kritérií, svědčí pro zvýšenou toleranci vůči předmětným výrokům a celkovému vyznění článku, že šlo o projev novináře (kritérium kdo) a skutečnost, že tento výrok nebyl expresivní (kritérium jak). Naopak k tíži novináře jde, že šlo o článek zveřejněný v celostátně distribuovaném sdělovacím prostředku – novinách (kritérium kde), jež se týkal soudkyně prvoinstančního soudu (kritérium vůči komu) a jeho autor nevyvinul přiměřené úsilí ke zjištění pravdivosti výroků v článku uváděných. V neprospěch novináře hovoří i to, že ve svém souhrnu šlo o kritiku ad personam (soudkyně) a nikoliv kritiku ad rem (jejích rozhodnutí), jež zasahovala nejen její profesní sféru, ale měla dosah i do sféry osobní (její cti). Autor (skrze zrušená rozhodnutí) podsouvá čtenáři, že se soudkyně dopouští nezákonností a spojuje její osobu s „podivnými konkurzy“, jež jsou v článku dávány do souvislosti s konkurzní mafií, nezákonnostmi, rozkrádáním společností a úmyslným poškozováním podnikatelů insolvenční mafií. Taková kritika se ovšem musí zakládat na objektivních důvodech (např. že orgány činné v trestním řízení vedou proti soudkyni trestní řízení, existují důkazy o stycích a kooperaci soudkyně s osobami, proti kterým se vede trestní řízení nebo které již byly za trestnou činnost odsouzeny apod.), jež však autor nepředložil. Navíc je-li soudní proces založen na systému opravných prostředků, není samo o sobě nic negativního na tom, že odvolací soud změní nebo zruší rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovozovat jen z toho pochybnosti o rozhodovací činnosti soudce je nepřípustná zkratka nerespektující pravidla soudního řízení.

Lze shrnout, že v neprospěch novináře hovoří většina posuzovaných kritérií. Proto závěru odvolacího soudu, že předmětné výroky jsou nepravdivé, kritika soudkyně tak není založena na reálném skutkovém základě, jde proto o kritiku nepřiměřenou, jíž bylo zasaženo do profesní i osobní cti soudkyně, nelze ničeho vytknout.

IV. Dojde-li k neoprávněnému zásahu do profesní cti soudkyně zveřejněním textu vytvářejícího o ní dojem, že rozhoduje nesprávně, poškozuje tím účastníky a její rozhodování dává do souvislosti s nezákonnostmi, rozkrádáním společností a úmyslným poškozováním podnikatelů, jde o zásah takové závažnosti, že k jeho účinnému odčinění je nutno poskytnout zadostiučinění v penězích.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 19/2020, ze dne 14. 12. 2021

16.03.2022 00:02

Právo na odpověď v televizním vysílání

I. Závěry rozhodovací praxe vyslovené k úpravě v tiskovém zákoně lze přiměřeně vztáhnout i na výklad § 35 odst. 1 a 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (dále též jen „vysílací zákon“).

I při aplikaci § 35 odst. 2 vysílacího zákona tak lze dovodit, že účelem požadované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Není-li toho žalobcem navržené znění odpovědi schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno. O takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval případné logické nedostatky kompozice sdělení, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se eventuálně o informace relativně samostatného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, nebo by koncipovaný návrh odpovědi nebral v úvahu možný další vývoj, případně též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod. Při uvážení, zda požadovaná odpověď uvádí sporné tvrzení na pravou míru, mohou být oporou pro daný úsudek i principy klasické logiky. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že při závěru o uveřejnění sdělení obsahujícího skutkové tvrzení zasahující do chráněných statků žalobce nelze v odůvodnění vystačit toliko s obecnými úvahami, ale je třeba rigorózně konfrontovat tuto skutečnost se zněním žalobcem požadované odpovědi, zda se omezuje na skutková tvrzení uvádějící příslušná tvrzení na pravou míru či neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje nebo zpřesňuje, a zda je přiměřená. Náhled na vhodnost či nevhodnost ve smyslu výše uvedených kritérií je pak s ohledem na možnost částečného vyhovění žalobě třeba vyložit a konkretizovat ve vztahu k jednotlivým pasážím odpovědi. Je tedy třeba zkoumat, zda je navržené znění odpovědi způsobilé uvést problematické skutkové tvrzení na pravou míru.

II. Výjimka z povinnosti uveřejnit odpověď podle § 40 odst. 1 písmeno c) vysílacího zákona se týká takových sdělení skutkové povahy, která nejsou vlastními sděleními provozovatele vysílání, nýbrž zprostředkováním sdělení či názorů adresovaných třetí osobou veřejnosti, takže je využíván publikační potenciál rozhlasového či televizního vysílání k rozšíření dopadu a účinku podávaných informací ve prospěch autora.

Od této situace je třeba odlišit případy, kdy sám provozovatel vysílání (jeho redaktoři) k podpoře tvrzení, která sděluje veřejnosti svým vysíláním, využije sdělení či názor osoby zainteresované na řešeném problému či experta způsobilého vysvětlit odborné aspekty věci. Tento druhý okruh případů ovšem nelze podřadit pod výjimku z citovaného ustanovení, neboť tehdy je sdělení třetí osoby primárně určeno pro potřeby provozovatele vysílání, který je následně využívá v rámci svého vlastního veřejného vystupování. To se uplatní zejména u publicistických pořadů, které na rozdíl od zpravodajství (jeho účelem je poskytovat informace o aktuálních a významných událostech nestranně a objektivně) již zahrnují postoje či názory autora, který se vyjadřuje k důležitým aktuálním otázkám tak, že popisované záležitosti komentuje, glosuje, případně i podrobuje kritice či satiře, a doplňuje zpravodajský informativní obsah prvkem vlastního sdělení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4322/2019, ze dne 30. 11. 2021