// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

16.08.2024 00:04

ÚS: Svoboda projevu ministra v kauze Vrbětice

Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny vždy závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Při řešení kolize svobody projevu a ochrany osobní cti a dobré pověsti musí soudy postupovat tak, aby zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce.

Při hodnocení ústavní konformity svobody projevu je nutné rozlišovat, kdo a o kom výroky pronesl. Výrokům představitelů státu je ze strany občanů státu vždy přikládána větší váha než informacím pocházejících od jiných osob, včetně médií. Představitelé státní moci jsou proto povinni ve větší míře skutkově ověřovat pravdivosti jimi prezentovaných informací.

Zároveň však platí, že pokud se výroky týkají věci veřejné, požívají vyšší míry ochrany. Proto z hlediska toho, o kom je výrok pronášen, jsou hranice svobody projevu různé široké pro veřejné osoby a pro osoby soukromé. Osoby působící ve veřejném prostoru jsou povinny snést vyšší míru kritiky.

Při posouzení výroků ministra, které by mohly zakládat odpovědnost státu z titulu nesprávného úředního postupu, je tedy nutné zvážit, zda zásah do dobré pověsti stěžovatelky, která je veřejně činná, je natolik intenzivní, že by měl vést k omezení svobody projevu člena vlády.

Takové omezení svobody projevu není na místě, pokud se projev ministra 1) týká věci veřejné, 2) nepředstavuje exces, 3) má jako celek patřičný pravdivostní základ a 4) dílčí výroky (věty) projevu nejsou schopny samy o sobě zasáhnout do práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

Posouzení tzv. totožnosti skutku v civilním řízení, tedy otázky zachování totožnosti skutkového základu žaloby, se dotýká práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud totiž žalobce dostatečně vylíčí skutkové okolnosti, je povinností soudu věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Opak zakládá tzv. přepjatý formalismus, který je porušením ústavně zaručených práv žalobce.

Povinností žalobce je přednést soudu určitý příběh, tedy vylíčit skutkové okolnosti a navrhnout důkazy k jejich prokázání. V souladu se zásadou, že soud zná právo (iura novit curia) je však výlučně na odpovědnosti soudu, jak vylíčené skutkové okolnosti právně kvalifikuje.

Obecné soudy by tedy zásadně neměly žalobce činit odpovědného za to, že v žalobě netvrdil skutečnosti, jejichž relevance pro řízení závisí až na právním posouzení určitého aspektu projednávané věci. Nelže požadovat, aby žaloba vždy obsahovala takové skutečnosti, u kterých žalobce nemohl bez svého zavinění v době podání žaloby předvídat, že budou právně relevantní.

Proto, pokud se v průběhu řízení (tím spíše až u odvolacího soudu) změní právní názor soudu, z něhož vyplyne potřeba doplnění některých skutečností, soud nemůže bez dalšího nárok zamítnout s odkazem na nedodržení totožnosti skutku, ale je povinen účastníka poučit a vyzvat ho, aby rozhodné skutečnosti doplnil. Tyto závěry jsou platné bez ohledu na to, zda žalobce je nebo není právním laikem, či zda je zastoupen advokátem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2946/23, ze dne 26. 6. 2024

11.07.2024 00:02

ÚS: Odměna ustanoveného advokáta ve věci osobnostních práv

Je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba zásadně při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 téhož předpisu. Opačný postup může znamenat porušení základního práva na soudní ochranu a zásahu do legitimního očekávání vlastnického práva (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3192/23, ze dne 22. 5. 2024

09.07.2024 00:01

Uveřejňování zkreslujících informací o známých osobnostech

Žalovaná uvádí, že sami žalobci učinili některé skutečnosti ze svého soukromí předmětem veřejného zájmu tím, že se k nim dříve vyjadřovali, takže měla právo o nich informovat. K tomu dovolací soud podotýká, že je něco zcela jiného, pokud veřejně známá osoba poskytne například rozhovor, v němž uvede některé informace ze svého soukromého života a v souvislosti s tím udělí souhlas s pořízením fotografií své osoby či svého obydlí nebo za tímto účelem poskytne fotografie ze svého archivu, oproti situaci, kdy jsou takto poskytnuté informace záměrně zkreslovány, aby vzbudily ve čtenářích dojem, že daná osoba se nachází v krajně problematické situaci, a navíc je článek doplněn tajně pořízenými fotografiemi této osoby. Ve druhém uváděném případě se původce takového článku nemůže zaštiťovat veřejným zájmem na poskytování informací veřejnosti, když jeho zřejmým cílem je toliko podpořit prodej a čtenost příslušného periodika uveřejňováním nepravdivých a zkreslujících informací o známých osobnostech.

Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že vybočí-li publikované informace z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany svobody projevu. Tuto ochranu tak nelze poskytnout informaci, pokud byla buď dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu či pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá. Uvádí-li žalovaná, že nemohla nahradit fotografie, u nichž byl shledán zásah do osobnostních práv žalobců, jinými fotografiemi například z oficiálních akcí, nemůže to být v žádném případě důvod, který by ji opravňoval k pořízení předmětných snímků způsobem, který zvolila. Nic jí nebránilo v tom, aby žalobce požádala o vyjádření či rozhovor spojený s pořízením jejich fotografií. Pokud si však dovolatelka takový souhlas neopatřila, a přesto žalobce fotografovala, musela počítat s negativními následky v situaci, kdy pořízení snímků nelze podřadit pod žádnou ze zákonných licencí.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024

03.07.2024 00:01

Tarifní hodnota ve věcech osobnostních práv

Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat a při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve věci osobnostních práv) postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 216/2023, ze dne 6. 6. 2024

06.06.2024 00:01

Neoprávněný zásah do práva na rodinný život

Případné omezení svéprávnosti zletilého soudním rozhodnutím podle § 55 a násl. o. z. nemá za následek „obnovení“ možnosti úpravy styku rodiče se zletilým dítětem, soud může upravit styk dítěte s rodiči podle § 888 (resp. podle § 927 o. z. s jinými příbuznými) jen do okamžiku dosažení zletilosti dítěte.

Zasahuje-li někdo negativně do soukromí člověka tím, že mu brání realizovat jeho právo na rodinný život s jiným jemu blízkým člověkem, jedná v rozporu s § 81 o. z., jde o zásah neoprávněný a původce zásahu je povinen od zásahu upustit a podle možností napravit jeho následky podle § 82 odst. 1 o. z. Přitom není vyloučeno, aby se protiprávního zasahování do blízkého vztahu dvou rodinných příslušníků dopustila osoba, která je k jednomu z nich, případně i k oběma, též ve vztahu rodinném.

K rodinnému soužití nelze nikoho nutit proti jeho vůli. Lze očekávat a je třeba respektovat, že zletilé a svéprávné osoby uspořádají své rodinné vztahy samy, i kdyby se rozhodly je zcela zpřetrhat. V tomto konkrétním případě ovšem nelze bez dalšího vycházet z toho, že realizace vztahu mezi žalobkyní a jejím zletilým synem záleží jen na něm a na žalobkyni, a že se syn rozhodl s matkou nestýkat. Syn je totiž omezen ve svéprávnosti ve všech oblastech života, mentálně na úrovni dítěte, velmi snadno ovlivnitelný a manipulovatelný. V důsledku svého postižení není schopen utvořit si samostatně názor a projevit skutečnou svobodnou vůli. Jeho opatrovníkem bylo jako nestranný subjekt soudem jmenováno město Poděbrady, protože vztahy mezi jeho rodiči (žalobkyní a žalovaným) jsou mimořádně konfliktní a vyhrocené. Ve faktické péči však má syna žalovaný, který žalobkyni nejen neumožňuje se synem skutečný kontakt, tím méně pak postupné navazování nyní narušeného, dříve normálního, vztahu mezi matkou a synem, ale přímo negativně utváří nahlížení syna na matku a ve skutečnosti jej od ní izoluje. Tím žalobkyni brání v realizaci jejího práva na rodinný život, tedy na udržování a rozvíjení jejího vztahu se synem. Nalézací soudy danou situaci důvodně posoudily podle § 81 a § 82 odst. 1 o. z., tato ustanovení správně vyložily a aplikovaly, a na jejich základě žalovanému uložily, aby (způsobem konkretizovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) upustil od neoprávněného zasahování do osobnostních práv žalobkyně a aby odstranil následky tohoto zasahování (jakkoli je ve výroku rozsudku prvního stupně žalovanému uložena povinnost umožnit žalobkyni konkrétní kontakt se synem, obsahově tato ne zcela šťastná formulace ve skutečnosti představuje způsob, jímž je žalovanému uloženo upustit od zásahů a přijmout opatření k nápravě).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1926/2023, ze dne 16. 4. 2024

25.04.2024 00:01

Ukončení zásahu do osobnostních práv obsahem webové stránky

K zásahu do osobnostních práv nepravdivým dehonestujícím tvrzením nebo nepřiměřeným hodnotícím soudem může dojít i jejich publikací na internetu. Osoba těmito informacemi dotčená má v prvé řadě tzv. právo být zapomenut. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů, za obsah webové stránky odpovídá její provozovatel, proto je to on, kdo je povinen k výzvě dotčené osoby odstranit závadné informace ze své stránky. Dotčená osoba může požadovat také odstranění odkazů na stránky s takovými informacemi z databáze poskytovatele služeb internetového vyhledávače. Do 24. 5. 2018 toto oprávnění vyplývalo ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES, jak vyložil Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 13. 5. 2014, ve věci C 131/12 Google Spain SL, Google Inc. proti Agencia Española de Protección de Datos [AEPD], Mario Costeja González, podle něhož „čl. 12 písm. b) a čl. 14 první pododstavec písm. a) směrnice 95/46 musí být vykládány v tom smyslu, že za účelem respektování práv stanovených v uvedených ustanoveních, a pokud jsou v nich stanovené podmínky skutečně splněny, musí provozovatel vyhledávače vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby rovněž v případě, že toto jméno nebo tyto informace nebyly předtím nebo současně vymazány z uvedených webových stránek, a to případně i tehdy, jestliže je jejich zveřejnění na uvedených stránkách samo o sobě v souladu se zákonem.“

Neslučitelnost zpracování osobních údajů se směrnicí podle jejích shora uvedených článků může plynout nejen ze skutečnosti, že dané údaje jsou nepřesné, ale také ze skutečnosti, že jsou nepřiměřené, nepodstatné a přesahují míru s ohledem na účely, pro které jsou zpracovávány, že nejsou aktualizovány nebo že jsou uchovávány po dobu delší, než je nezbytně nutné, pokud nejsou uchovávány pro historické, statistické nebo vědecké účely.

Osoby dotčené difamujícími, irelevantními, zastaralými či jinak nevhodnými informacemi o nich samých se tedy mohou obrátit s námitkou jak na poskytovatele služeb internetového vyhledávače, tak na provozovatele zdrojové internetové stránky, kde se nachází informace, které mají být "zapomenuty". Jiné osoby k takové výzvě oprávněny nejsou. Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.

Též je skutečností, že stránky se závadným obsahem mohou být i po odstranění ze zdrojové webové stránky dostupné na stránkách subjektů, které se zabývají skenováním a archivací snímků internetových stránek, proto úplné odstranění napadané informace z internetu a očištění internetového prostoru do stavu před jejím prvotním uveřejněním povaha internetu v podstatě neumožňuje, což ostatně připouští i dovolatel. Naplnění obsahu pojmu „zdržení se neoprávněného nepravdivého tvrzení“ je tak v internetovém prostředí limitováno způsobem fungování tohoto média, jenž nedává provozovateli zdrojové internetové stránky širší možnosti než odstranění závadného obsahu z jeho vlastní stránky. Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 503/2023, ze dne 21. 2. 2024

09.02.2024 12:06

ÚS: Ke svobodě projevu ve vztahu k parodii a satiře

I. Parodie či satira, které jsou obecně chápány jako umělecké či obdobné projevy či příspěvky do veřejné debaty, které ze své podstaty provokují a pobuřují, jsou obecně chráněny svobodou projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Humor, nadsázka, ironie i sarkazmus totiž jsou nutnou součástí společenského dialogu a obecně přispívají ke svobodné výměně názorů a myšlenek jako nutnému atributu demokratické společnosti. Jakýkoli zásah do tohoto prostoru je pak nutné podrobit přísným kritériím a nahlížet na něj se zvláštní obezřetností. Satirické, humorné či sarkastické projevy je třeba zkoumat nikoli izolovaně, nýbrž v celém svém kontextu, a je třeba zohlednit skutečný obsah informací, jejich přínos k diskuzi o otázce obecného zájmu, jakož i pravdivost jejich základu. Ochrany svobody projevu nepožívají nenávistné projevy, byť by měly satirický či parodický charakter.

II. Rozhodování srovnatelných věcí podle „pilotního rozhodnutí“, jako projev racionalizace soudního řízení, v zásadě není na úkor ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takový postup je v rozhodovací praxi u stejných či obdobných věcí rozhodovaných soudem ve stejné době mezi totožnými účastníky běžný a žádoucí, přičemž zejména z hlediska odůvodnění soud vychází z již dříve vysloveného a podrobně zdůvodněného závěru, na který v odůvodnění svého rozhodnutí pouze odkáže, popřípadě stručně zopakuje jeho nosné myšlenky, které pak na posuzovanou věc použije. Aby nedošlo k porušení ústavně zaručených práv na řádně vedené soudní řízení, soud za takové situace musí přesvědčivě zdůvodnit, proč zvolil právě řešení přijaté v pilotním rozhodnutí, tedy proč právě již přijaté řešení na danou věc dopadá. Odkazuje-li soud v navazujících rozhodnutích na pilotní rozhodnutí, je povinen zajistit, aby adresát navazujícího rozhodnutí měl možnost se s veškerými důvody pilotního rozhodnutí seznámit, například jeho předchozím zveřejněním. To neplatí, je-li obsah pilotního rozhodnutí adresátovi navazujícího rozhodnutí prokazatelně znám, například jde-li o věc mezi týmiž účastníky.

III. Z ústavně zaručeného principu dělby moci vyplývá, že soud se od doslovného znění zákona za určitých okolností smí (a musí) odchýlit. Soud tak však může učinit pouze tehdy, vyžaduje-li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž má svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Tam, kde zákonodárce pro úpravu právních vztahů zvolil taxativní výčet práv či povinností, je třeba na soud klást obzvláště přísné nároky co do kvality odůvodnění a naléhavosti důvodů, které opodstatňují odchýlení se od výslovného znění zákona. Zjednodušeně řečeno, čím konkrétnější či rigidnější je právní úprava, tím naléhavější důvody je třeba přednést pro odchýlení se od výslovného znění zákona, aby bylo možné takové rozhodnutí soudu akceptovat z hlediska dělby moci a dalších ústavou chráněných hodnot, vůči kterým soudcovské dotváření práva v konkrétní věci směřuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2956/23, ze dne 10. 1. 2024

29.01.2024 00:01

Náhrada nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti fyzické osoby

I. Lze souhlasit s názorem, že sama okolnost, že se původce zásahu do osobnostních práv v soudním řízení standardním způsobem brání, je jeho ústavně zaručeným právem, za jehož využití jej nelze sankcionovat zvýšením náhrady nemajetkové újmy. Na druhé straně postoj původce zásahu je jedním z judikaturou dovozených kritérií při úvaze o výši náhrady. Ústavní soud k tomu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2844/14 uvedl: „Zejména je třeba zhodnotit postoj osoby odpovědné ke způsobené škodě; jinak se bude např. hodnotit snaha odpovědného o urychlené vyřešení náhrady nemajetkové újmy, jinak jeho obstrukce, nepřiznání odpovědnosti, a to zejména ve věcech, kde je zavinění ze strany odpovědného zcela jasné (např. byl v trestním řízení odsouzen, eventuálně byl odsouzen jeho zaměstnanec apod.). Postoj této osoby může podstatným způsobem ovlivnit vnímání újmy…; vstřícné chování, omluva či projevená lítost škůdce může zmírnit dopady nemajetkové újmy, naopak jeho lhostejnost, arogance či vyjádřená bezcitnost ji může ještě prohloubit.“ Jinými slovy náhrada bude nižší v případě uvedených „polehčujících“ okolností na straně původce zásahu, a logicky vyšší při absenci těchto okolností. Není tedy sice zcela přiléhavé hovořit o zvýšení náhrady v případě, že původce zásahu neprojeví účinnou lítost (sebereflexi), na druhé straně stanovení vyšší náhrady v případě absence sebereflexe oproti nižší náhradě v případě, že původce zásahu sebereflexi projevil, je zcela namístě.

II. Uplatnil-li se závěr o tom, že důležitá je celková přiměřenost náhrady a nikoli matematický postup, jakým soud k vyčíslení této náhrady dospěl, při výkladu ustanovení upravujících náhradu nemajetkové újmy na zdraví (bolestného a ztížení společenského uplatnění) za účinnosti právní úpravy existující před 1. 1. 2014, obsahující podrobnější směrnice pro stanovení výše náhrady, tím spíše se uplatní za účinnosti současné právní úpravy peněžitých náhrad nemajetkové újmy, která takové podrobné směrnice postrádá.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1260/2023, ze dne 25. 10. 2023

11.01.2024 00:02

Kolize mezi právem na ochranu jména a právem na svobodu projevu

I. Evropský soud pro lidská práva, který vyzdvihuje důležitost svobody projevu, konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média obecně v současné společnosti hrají (především bývá zmiňována role tzv. hlídacího psa). Zároveň uvádí, že projev nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě třeba dát přednost. V rozhodnutí ve věcech von Hannover proti Německu a Axel Springer AG proti Německu rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií, na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce, která lze využít i v případě střetu práva na svobodu projevu s právem na ochranu jména.

Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem výroku, 3. předchozí chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti, popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako 6. kritérium se pak přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14, bod 31: 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Při posouzení, zda došlo k překročení míry přijatelné kritiky, je třeba přihlédnout ke kontextu a cíli celého textu, jakož i k jeho satirické a ironické povaze.

II. Označení „Pitomio“ má v posuzované věci povahu hodnotového soudu ve formě slovní karikatury, který se zakládá alespoň na minimálním skutkovém základě. Slovní karikatura jména není obecně vyloučena a vyznačuje se (stejně jako např. obrazová či fotografická karikatura) ironií, nadsázkou, případně ostrostí či jednostranností, a je proto na ni nutno pohlížet shovívavěji.

Žalovaná ji využila ve vztahu k veřejně činné osobě (politikovi) pohybující se v nejvyšších patrech politiky, a to v době, kdy tento politik kandidoval na post prezidenta republiky. Žalobce se sám označoval za kontroverzního politika, využíval silné i hanlivé výrazy a vyzýval k nekorektnosti. Vzhledem k tomu musí projevit vyšší stupeň tolerance. Posuzovaný hodnotový soud vyslovilo tiskové a internetové médium, a to především v souvislosti s prezidentskou kandidaturou žalobce, přičemž ve své kritice nebylo osamocené, obdobné názory vyjadřovaly i jiné osoby či média. Všechny tyto okolnosti (kritéria) svědčí v posuzovaném případě ve prospěch práva na svobodu projevu. Na druhé straně, byť se jednalo o koncentrovanou kritiku názorů a postojů žalobce v politice, tedy jeho veřejnou sféru, dotkla se i soukromé sféry žalobce, bylo-li v rámci karikatury v negativní konotaci využito jeho jméno. To svědčí ve prospěch ochrany jeho osobnosti. Bylo-li označení žalovanou užito i později, jen v souvislosti s reakcemi žalobce a jeho příznivců na kritiku žalované, jedná se o pouhé připomenutí souvislosti publikovaných vyjádření s jimi odsuzovaným zásahem žalované. V takovém případě již nejde o zásah stejné intenzity jako v prvních článcích, nicméně opětovným připomenutím se negativní dopad do osobnosti žalobce opětovně připomíná a tím prodlužuje. Lze uzavřít, že většina posuzovaných kritérií svědčí ve prospěch práva na svobodu projevu chráněného čl. 17 Listiny proti právu žalobce na ochranu osobnosti zakotveného v čl. 10 Listiny. Byť karikatura využívá hanlivého komolení jména žalobce, je z pohledu judikatury nutno na ni nahlížet shovívavěji, a nelze dovodit, že by zcela zjevně přesáhla meze přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, ze dne 20. 9. 2023

09.01.2024 00:01

Uchování a zpracování údajů o příchozích hovorech

Zpracování a uchovávání provozních údajů pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací a vyúčtování poskytnutých služeb včetně jejich likvidace (smazání) nebo anonymizace upravují ustanovení § 90 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Zpracované údaje o odchozích a příchozích hovorech prokazující, že volané číslo bylo propojeno a po jakou dobu propojení trvalo, je podnikatel povinen (oprávněn) bez ohledu na to, zda byly hovory uskutečněny v síti jednoho operátora nebo mezi sítěmi různých operátorů, uchovat po dobu vymezenou v ustanoveních § 90 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb. Z toho vyplývá, že provozními údaji zpracovávanými pro potřeby vyúčtování poskytnutých služeb ve smyslu § 90 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. jsou i údaje o příchozích hovorech.

S povinností (oprávněním) pro potřeby vyúčtování zpracovávat a uchovávat údaje o příchozích hovorech na volaná čísla jiných subjektů, než je reklamující, souvisí otázka, zda taková povinnost (výkon práva) není v rozporu s ochranou osobních údajů. Odvolací soud se správně ztotožnil se stanoviskem Úřadu pro ochranu osobních údajů z 31. 8. 2022. Údaj o příchozím hovoru je osobním údajem, „jehož prostřednictvím lze fyzickou osobu … snadno identifikovat … je téměř vždy možné propojit telefonní číslo s řadou dalších údajů o fyzické osobě“. Operátor (žalobkyně) je podle zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, oprávněn (po omezenou dobu) tyto osobní údaje v rozsahu, který je nezbytný pro poskytování služeb a pro potřeby účtování a plateb za spojení zpracovávat a uchovávat, i když se vztahují k jiné než reklamující osobě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 347/2023, ze dne 27. 9. 2023

03.01.2024 00:02

Subjektivní hodnocení chování pacienta ve zdravotnické dokumentaci

Z ustanovení § 53 zákona o zdravotních službách vyplývá, že zdravotnická dokumentace je souborem osobních a diagnostických údajů o pacientovi, přičemž její vedení je jednou ze základních právních povinností poskytovatelů zdravotních služeb. Řádně vedená dokumentace má význam nejen pro indikaci zdravotního stavu a preskripci léčivých přípravků či plánování léčebného postupu do budoucna, ale i jako možný důkazní materiál v případě sporů z poskytovaných zdravotních služeb. Pokud totiž dojde při poskytování lékařské péče k újmě na zdraví pacienta či na jeho životě, je možné, že vůči poskytovateli bude vznesen soukromoprávní nárok na náhradu nemajetkové újmy. Jako stěžejní důkaz se pak jeví zdravotnická dokumentace, na jejímž základě lze učinit závěr, zda postup poskytovatele byl či nebyl tzv. lege artis. Předmětem sporů však nemusí být jen otázka řádně poskytnuté zdravotní péče, resp. řádně provedeného lékařského výkonu, ale například i otázka, proč nebyla zdravotní péče poskytnuta vůbec, zda z rozhodnutí lékaře, samotného pacienta, anebo v důsledku jiné okolnosti. I z tohoto důvodu zákon výslovně stanovuje, že zdravotnická dokumentace má obsahovat i okolnosti související s postupem při poskytování zdravotních služeb. Je proto opodstatněné, aby v ní byly zaznamenávány vedle informací o anamnéze a diagnóze i informace o vzájemné komunikaci poskytovatele zdravotní péče s pacientem, záznamy o poučeních poskytnutých pacientovi, informace o dotazech pacienta či jeho dalších sděleních, která by mohla mít vliv na poskytování zdravotní péče a následně i vývoj jeho zdravotního stavu, jakož i osvětlení okolností, které poskytování zdravotních služeb doprovázely a záznamy dalších informací, které poskytovatel zdravotní péče považuje za nezbytné uvést.

Navíc chování pacienta, způsob jeho komunikace (verbální i neverbální), reakce na vnější podněty apod. jsou i výrazem jeho duševního stavu a v tomto smyslu i relevantními informacemi o zdravotním stavu, které bezpochyby do zdravotní dokumentace patří.

Ze samotné povahy okolností souvisejících s postupem při poskytování zdravotních služeb (např. právě ohledně chování pacienta ve zdravotnickém zařízení a jeho komunikace s lékařem či jinou osobou) přitom vyplývá, že takové záznamy mohou obsahovat i subjektivní hodnotící soudy, pokud skutečně souvisí s poskytováním zdravotních služeb, případně s jejich odmítnutím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 517/2022, ze dne 27. 9. 2023

10.11.2023 00:00

ÚS: Náhrada nákladů řízení ve sporech o ochranu osobnosti

1. Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení proto může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole.

2. Rovněž ve sporech o ochranu osobnosti se rozhoduje o nákladech řízení podle rozsahu úspěchu ve věci samé a plná náhrada nákladů nemusí navzdory rozhodnutí o důvodnosti základu žaloby nastupovat automaticky, je-li to odůvodněno okolnostmi konkrétního případu a tyto okolnosti jsou účastníkům řízení odpovídajícím způsobem v průběhu řízení i samotném rozhodnutí vysvětleny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3454/21, ze dne 9. 10. 2023

04.10.2023 00:01

Zásah do pověsti právnické osoby uveřejněním pravdivé informace

Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že tzv. osobou veřejného zájmu je v tomto smyslu osoba, jež vstoupila na veřejnou scénu. Tato osoba musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti. Veřejnost je oprávněna být o těchto osobách informována pro možnost posouzení způsobilosti jak odborné, tak morální, zastávat a náležitě obstarávat věci veřejné. Na tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti této osoby, a to jak z hlediska její odbornosti, ale též například z hlediska jejích morálních předpokladů vykonávat činnost dotýkajících se veřejných zájmů. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává.

Věcí veřejnou je (kromě veškeré agendy státních institucí a činnosti osob působících ve veřejném životě) v zásadě vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Tzv. osobou veřejného zájmu je proto v zásadě každý, kdo hraje roli ve veřejném životě, včetně osob veřejného zájmu na základě svého chování, např. pokud taková osoba na sebe nejprve upozorní nějakým kontroverzním činem a posléze se k dané věci vyjadřuje do médií.

V poměrech projednávané věci nelze pominout, že předmětem reportáže byla výstavba velkého developerského projektu v samotném centru hlavního města Prahy, jehož historické jádro je chráněno jako městská památková rezervace, zapsaná rovněž v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nepochybně pak takováto výstavba představuje, a to i vzhledem k samotné poloze předmětných nemovitostí, věc veřejného zájmu ve shora uvedeném smyslu a developera v důsledku toho lze v tomto směru považovat za osobu veřejného zájmu na základě vlastní aktivity. Tím spíše pak platí, že součástí diskuse o takové věci veřejného zájmu může být uvedení i takových (pravdivých) informací, které nemusí být dotčenou osobou vnímány pozitivně, nýbrž může se jednat i o informace, které se z jejího pohledu mohou jevit jako nepříjemné nebo zraňující, což v poměrech projednávané věci může zahrnovat též uveřejnění informací z širšího rámce hospodářských (kontroverzně vnímaných) aktivit developera.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2482/2022, ze dne 31. 5. 2023

13.03.2023 00:02

Zásah do přirozených práv dlužníka opakovaným upomínáním

Jedním z předpokladů existence zásahu do osobnosti člověka je neoprávněnost takového zásahu. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ustálená judikatura soudů zásadně za neoprávněný zásah do osobnosti nepovažuje výkon subjektivního práva, pokud při něm osoba (fyzická či právnická) nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností.

Upomínat standardním způsobem dlužníka, který svůj smluvní závazek řádně neplní, proto není protiprávním jednáním věřitele.

V posuzované věci byla mezi účastníky uzavřena smlouva o zápůjčce, z níž plynoucí povinnosti dlužník neplnil, neboť dohodnuté splátky řádně nesplácel. Jestliže za těchto okolností věřitelka dlužníka informovala o výši dlužné částky a vyzývala ho k plnění, jednala zcela v souladu se svými právy věřitele (§ 1969 o. z.), přičemž bylo na ní, zda okamžitě přistoupí k vymáhání dluhu soudní cestou, anebo poskytne dlužníkovi prostor k tomu, aby dluh splnil a nevznikly tak (jí i jemu) náklady s případným soudním řízením.

Protiprávnost v posuzované věci nespočívá ani v nepřiměřené četnosti upomínek. V období od uzavření smlouvy v roce 2015 do roku 2018 byl dlužník telefonicky kontaktován 29x a písemně 9x, přičemž pokud jde o písemné kontakty, šlo v jednom případě o reakci na podání dlužníka, v němž žádal snížení splátek (jež se po uznání dluhu uskutečnilo), a v jednom případě o vyrozumění dlužníka o postoupení pohledávky (§ 1882 odst. 1 o. z.), které nelze řadit mezi výzvy k plnění, kterými se dlužník cítil být dotčen. Vzhledem k tomu, že si dlužník ve smlouvě sjednal hotovostní režim splácení, který znamená, že obchodní zástupce věřitelky osobně jednou týdně inkasuje jednotlivé splátky, nelze v osobních návštěvách zástupce věřitelky spatřovat jakékoli obtěžování, ale naopak plnění povinností z uzavřené smlouvy. Jestliže za dobu trvání právního vztahu mezi účastníky (přibližně 36 měsíců) byl dlužník 36x kontaktován (za situace, že dluh dlužníka se zvyšoval), tedy v průměru jednou měsíčně, nelze takovou četnost upozornění na nutnost plnění povinností ze smlouvy považovat za nepřiměřenou. Četnost telefonických ani písemných kontaktů ze strany věřitelky tedy nijak nevybočila z běžného rámce pro komunikaci věřitelky a dlužníka, zvolená forma korespondence byla zcela přiměřená, neobsahovala žádné agresivní či nátlakové formulace a odpovídala běžnému způsobu upozornění na neuhrazené splátky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3322/2021, ze dne 14. 12. 2022

03.03.2023 00:02

ÚS: Svoboda projevu v kontextu politického projevu

I. Obecné soudy správně identifikovaly, že sporné videoklipy představují politický projev, kterým stěžovatel kritizuje současný ekonomický systém a jeho dopady na pracovní a životní podmínky nejméně kvalifikovaných zaměstnanců. Politický projev požívá dle ustálené judikatury Ústavního soudu nejvyšší ochrany, neboť možnost kohokoli vyjádřit se bez strachu z postihu k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy je klíčová pro řádné fungování demokracie [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), body 25 a 26].

II. Stěžovatel však zvolil kritiku, která překračuje meze v současné společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti [k přípustné expresivitě projevu a s tím souvisejícím mezím ústavní ochrany např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Jak správně připomněly obecné soudy, nacistická ideologie je zodpovědná za jednu z největších lidských tragédií našich dějin. Koncentrační tábory nebyly pouze místy s velmi tvrdými pracovními podmínkami, ale především nástrojem k masovému zabíjení a úplné dehumanizaci několika milionů lidí. Označení za velitele v koncentračním táboře je tedy vrcholně urážlivé a ve společnosti postavené na úctě k právům jednotlivce nepřijatelné. Na uvedeném ničeho nemění ani případné nadužívání podobných přirovnání ve veřejném prostoru. Znevažování zločinů, kterých se nacismus dopustil, jejich bagatelizací formou označování názorových oponentů za nacisty je třeba vždy jasně odsoudit, ať se jí dopustí kdokoli, regionální aktivista typu stěžovatele či celostátní politik.

III. V neprospěch stěžovatelovy svobody projevu dále hovoří další faktory. Nejednalo se o projev impulsivní, pronesený v afektu, ale o projev předem promyšlený a připravený [nález sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 9/80 SbNU 107)]. Stěžovatel vedlejšího účastníka za nacistu neoznačil pouze slovně, ale vytvořil fotomontáž, ve které vedlejšího účastníka oblékl do uniformy. Stěžovatel navíc videoklipy uveřejnil na veřejně dostupném internetovém serveru a mínil s nimi zjevně, s ohledem na překlad textů do anglického jazyka, mířit i na zahraniční publikum. Difamační potenciál stěžovatelových výroků byl tedy značný (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Delfi, a. s., proti Estonsku ze dne 16. 6. 2015, č. 64569/09, § 133).

IV. Volba způsobu i výše zadostiučinění záleží vždy především na konkrétních okolnostech případu. Soudy by měly brát v potaz zejména hodnotu, do které bylo zasaženo, intenzitu zásahu, okolnosti na straně škůdce a okolnosti na straně poškozeného; nelze pominout ani precedenty, srovnatelné v podstatných skutkových a právních znacích [podrobněji srov. též nález sp. zn. I. ÚS 2844/14 ze dne 22. 12. 2015 (N 221/79 SbNU 545), body 52-57; také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (Rc 67/2016)]. Způsob i stanovení výše zadostiučinění jsou tedy předmětem silné diskrece, což klade na soudy zvýšené nároky stran odůvodnění rozhodnutí, provedeného za pomoci konkrétních a přezkoumatelných hledisek.

V. Konstatování nalézacího soudu, že uložení povinnosti uhradit částku ve výši 180 000 Kč osobě s příjmem 20 000 Kč měsíčně likvidační není, neboť si tato může vzít úvěr (bod 67 in fine rozsudku), je nejen cynické, ale též argumentačně chybné, neboť odkazem na možnost čerpat úvěr, ať již v jakékoli výši, by bylo možné odmítnout likvidační povahu náhrady nemajetkové (ale i jiné) újmy v každém soudem posuzovaném případě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 771/22, ze dne 6. 2. 2023

11.01.2023 00:01

Uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku přestupkového řízení

I. Právo na uveřejnění dodatečného sdělení podle § 36 odst. 1 vysílacího zákona je možno uplatnit za předpokladu dříve uveřejněné informace, z níž je patrno, že vůči osobě v této informaci uvedené je či bylo vedeno trestní nebo přestupkové řízení. Osoba, o které bylo v informaci referováno, má právo požadovat po provozovateli vysílání uveřejnění informace o konečném výsledku řízení ve formě dodatečného sdělení. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit, přičemž jej není oprávněn komentovat či k němu činit dodatky. Toto právo je třeba dovozovat z důsledného uplatňování zásady presumpce neviny. Nejde však jen o právo oprávněné osoby, ale také z pohledu veřejnosti o naplnění zájmu veřejnosti na informace. Dodatečné sdělení pak obsahuje nejen informaci o konečném výsledku řízení, ale může v něm být i poskytnuto nezbytné vysvětlení, za jaký skutek byl žalobce trestně stíhán, včetně jeho právní kvalifikace, a okolnost jeho pravomocného skončení, včetně jeho způsobu a důvodů. Naproti tomu není na místě, aby text obsahoval údaje, které v původním sdělení o trestním stíhání žalobce nebyly uvedeny, ani hodnocení dokazování a subjektivní hodnocení motivace poškozeného, neboť to již jde nad rámec práva na dodatečné sdělení.

II. Oprávněná osoba může žádat o uveřejnění dodatečného sdělení o výsledku řízení již po zastavení části řízení, neboť z povahy předmětného práva plyne její legitimní zájem, aby pro ni příznivá informace byla uveřejněna co nejdříve.

III. Znění dodatečného sdělení, jak je požadováno oprávněnou osobou, nesmí být zavádějící a pro ni příznivější (lichotivější), než odpovídá skutečnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2676/2020, ze dne 12. 10. 2022

16.11.2022 00:02

Neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby insolv. navrhovatelem

Úprava obsažená v ustanovení § 147 insolvenčního zákona je (ve smyslu ustanovení § 2894 odst. 2 o. z.) zvláštní zákonnou úpravou umožňující právnické osobě požadovat po insolvenčním navrhovateli přiznání náhrady nemajetkové újmy, kterou jí způsobil neoprávněným zásahem do její dobré pověsti tím, že podal insolvenční návrh, který byl jeho vinou odmítnut, nebo zamítnut nebo tím, že podal insolvenční návrh, o kterém bylo zastaveno insolvenční řízení jeho vinou. Při stanovení výše nemajetkové újmy se uplatní i obecná právní úprava obsažená v § 2957 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2654/2020, ze dne 30. 6. 2022

02.11.2022 00:02

Míra tolerance veřejně vystupujících občanů vůči hodnotícím soudům

Osoby vstupující aktivně do veřejného prostoru, ať již samy za sebe nebo jako představitelé právnických osob, se rovněž vystavují dohledu veřejnosti nad svými slovy i činy, a proto musí snést větší míru kritiky než neangažovaní občané, avšak nikoli v té míře jako politici. Jestliže na jedné straně stojí politici (ať již státní či regionální), kteří se plně (případně i profesionálně) zapojili do veřejného života, a na druhé straně občané, kteří se veřejně neangažují, pak občané aktivně vstupující do veřejného života se z hlediska tolerance ke kritice pohybují mezi oběma póly.

Aktivní zájem o dění ve věcech veřejných je pro demokratickou společnost neoddiskutovatelným přínosem a nelze připustit, aby politici, kteří jsou sami povinni tolerovat širší rozsah zásahů do svých osobnostních práv, znevažovali projevy svých názorových oponentů z řad občansky aktivní veřejnosti dehonestujícím a paušalizujícím způsobem, neboť by to mělo odstrašující efekt pro naplnění legitimního požadavku občansky aktivní společnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3696/2020, ze dne 28. 7. 2022

02.11.2022 00:01

Újma způsobená zásahem do osobnostních práv primátorem města

Nejvyšší soud podle nové právní úpravy již řešil otázku subjektu odpovědného za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostních práv orgánem veřejné moci. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 705/2019 uzavřel, že vykoná-li neoprávněný zásah do osobnosti člověka některý ze subjektů uvedených v § 3 zákona č. 82/1998 Sb. při výkonu veřejné moci, který je mu svěřen, odpovídá za tento zásah a případnou újmu stát, a to v případě, že se tak za podmínek stanovených tímto zákonem stalo nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tehdy je zákon č. 82/1998 Sb. (v jehož § 31a je výslovně založen nárok na náhradu nemajetkové újmy, jehož povaha je odvozena od téhož východiska jako obecný nárok na ochranu před zásahy do osobnostních práv) v poměru speciality k občanskému zákoníku, neboť upravuje užší množinu neoprávněných zásahů do osobnosti člověka, a občanský zákoník se užije jen podpůrně v otázkách, které nejsou tímto zvláštním předpisem upraveny.

Pouze v případě, že se při výkonu veřejné moci činnost použité fyzické osoby neděla v rámci pověřením vymezené činnosti, ale šlo o vybočení z tohoto rámce, tedy o jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu (exces), postihují občanskoprávní sankce přímo tuto fyzickou osobu. Pro posouzení, zda o exces šlo, je rozhodující, zda jednání (či opomenutí) mělo místní, časový a především věcný (vnitřní účelový) vztah k činnosti (úkolům) osoby pověřené. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů třetích osob, jež nesouvisejí s jeho úkoly. Aby šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkolů dané osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci.

Žalovaný v rozhodné době vykonával funkci primátora statutárního města J. a z titulu této funkce vedl rozhovor s novinářem – autorem článku. Za těchto okolností se měl soud zabývat otázkou, zda za případný zásah do osobnostních práv žalobkyně předmětným výrokem odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. stát či město J. v přenesené působnosti, město J. v rámci samostatné působnosti nebo mimo výkon veřejné moci, anebo žalovaný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3696/2020, ze dne 28. 7. 2022

27.10.2022 00:03

ÚS: K hanlivému vyobrazení reprezentantů římskokatolické víry

I. Ústavněprávní přezkum mohl, a také tak učinil, „nasvítit“ popsané děje a jejich právní posouzení obecnými soudy optikou ústavních hodnot a principů, tedy cestou ústavně konformní interpretace. Nemohl ovšem takto nahradit, v rámci úvah o omezení práva na svobodu projevu zákonem, obsah podústavního práva, aplikovaného v dané věci na základě žaloby na ochranu osobnosti. Tedy na základě specifického typu žaloby svázaného se soukromým právem a v rozhodovací praxi soudů vyžadujícího, má-li být žaloba úspěšná, aby žalobci svědčilo právo, jehož se domáhá – aktivní věcná legitimace.

II. Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti, tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci, je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu (čl. 2 odst. 1 Listiny). Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.

III. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že obě hry sledovaly legitimní cíl, směřující k vyvolání veřejné diskuse o náboženském násilí a sexuálních incidentech uvnitř jedné z církví. Učinily tak prostředky sice zčásti blasfemickými, ve svém celku však nepotlačujícími základní sdělení. S podstatou obsahu her včetně kontroverzních scén byla veřejnost předem seznámena a bylo svobodným rozhodnutím každého, zda se představení zúčastní. Nevyhnutelná veřejná informovanost o ústavní stížností napadených scénách, jakož i o incidentu v průběhu jedné z her, byla provázena širokou mediální diskusí. Ani z hlediska intenzity působení napadených skutečností tedy nedošlo k podstatnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2120/21, ze dne 4. 10. 2022