// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

29.04.2021 00:02

Svolení k rozšiřování podoby člověka

I. Občanský zákoník nijak nedefinuje podobu člověka, která je jeho ustanoveními chráněna před neoprávněným zachycením a rozšiřováním. Lze proto vyjít například z definice podávané v právnické literatuře, že tento pojem zahrnuje vše, jak se člověk vzhledově vyjevuje okolí navenek. Přitom se nejedná pouze o podobu obličeje člověka, nýbrž o jakoukoli součást vzhledu jeho tělesné stránky, zejména příznačných osobních rysů. Nutnou podmínkou pro uplatnění práva na ochranu podoby je, že osoba je na základě zobrazení identifikovatelná. Ztotožnění osoby nemusí přitom spočívat jen ve vlastním zobrazení; i když nelze zobrazenou osobu bezpečně určit z podobizny nebo zvukově obrazového snímku, půjde přesto o zobrazení podoby konkrétní osoby, jestliže její identita vyplývá z uvedení jména nebo eventuálně z jiných souvislostí, za nichž k použití snímku došlo.

II. Obecně platí, že podobu člověka je možné zachytit pouze s jeho souhlasem. Své právo oprávněný realizuje především dispozičním právním jednáním, jímž uděluje svolení k zachycení podoby. Nynější úprava zakládá v § 85 odst. 2 o. z. nevyvratitelnou domněnku souhlasu k rozmnožování a rozšiřování podoby člověka obvyklým způsobem, jak je mohl vzhledem k okolnostem rozumně předpokládat, pokud svolil k zachycení podoby za okolností, z nichž je zřejmé, že bude šířena. Pokud tak osoba učiní, vylučuje její svolení neoprávněnost zásahu spočívajícího v rozmnožování a šíření podoby. Při zkoumání toho, zda a jaký způsob šíření podoby mohla vzhledem k okolnostem zachycená osoba předpokládat, je třeba vycházet především z kritéria osoby průměrného rozumu, jak má na mysli § 4 odst. 1 o. z. Konkrétní okolnosti je třeba zkoumat ex ante, tedy tak, jak existovaly v situaci, kdy osoba poskytovala souhlas se zachycením své podoby. Obecně se tedy v § 85 odst. 2 o. z. jedná o rozšiřování podoby takovým způsobem a v takovém rozsahu (dalšími aspekty mohou být např. místo, čas nebo forma), které mohla za daných podmínek předpokládat osoba průměrných vlastností. Vzhledem k výjimečné povaze této zákonné domněnky se zde uplatní pravidlo spíše restriktivního výkladu.

III. Při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať̌ k nim dochází na základě zákonných licencí, svolení či jiného oprávnění, vždy musí být zachovány dvě̌ základní podmínky: použít je lze vždy jen přiměřeným způsobem a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávněného, jež je třeba bezpodmínečně̌ respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně̌ samo o sobě přípustné, neoprávněným ve smyslu § 82 o. z. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle § 88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití samo o sobě přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen. Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem, který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka.

IV. Neoprávněné šíření podoby automaticky neznamená, že tím také došlo k zásahu do jiných dílčích osobnostních práv dotčené osoby, jako je například čest a důstojnost. Otázku případného dotčení takových jednotlivých dílčích práv je třeba u každého z nich posuzovat samostatně.

Pouhá omluva není v projednávané věci dostatečným prostředkem k nápravě újmy vyvolané kombinací zásahu do práva na ochranu podoby člověka a zásahu do cti žalobce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 801/2020, ze dne 11. 2. 2021


30.03.2021 00:01

Náhrada za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv

I. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka. Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků.

Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení. Občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah.

Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

II. V projednávané věci nelze při úvaze o výši náhrady přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky, celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů.

III. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020


24.03.2021 00:02

Zásah do osobnostních práv informacemi publikovanými bulvárním tiskem

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

Není tak namístě jen proto, že k uveřejnění dehonestující informace došlo v periodiku bulvárního média, stanovovat relutární náhrady v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Jestliže je navíc soudem rozhodováno v době, kdy žalovaný již ukončil vydavatelskou činnost, není ve vztahu k němu výše náhrady vůbec odůvodnitelná odkazem na její preventivně sankční roli, neboť není od čeho žalovaného odrazovat.

II. Důvodná je námitka žalované, že vůči ní náhrada nemůže plnit preventivní roli. V době rozhodování odvolacího soudu již žalovaná ukončila svou vydavatelskou činnost, což odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice zmínil, ale měl za to, že vysoká náhrada odradí zprostředkovaně celý okruh vydavatelů bulvárního tisku. S touto úvahou se dovolací soud neztotožňuje, pokládá ji za zjednodušenou. Jsou-li určité pochybnosti o preventivně sankční funkci relutární náhrady přímo ve vztahu k subjektu, jenž se zásahu do osobnostních práv dopustil, tím méně je přijatelné založit rozhodnutí jen na naději, že výše náhrady v této věci zabrání v obdobném jednání do budoucna jiným, blíže nespecifikovaným vydavatelům bulvárních tiskovin.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1004/2020, ze dne 16. 12. 2020


15.03.2021 00:02

Náhrada nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv

I. Preventivně-sankční funkci peněžité náhrady nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv ze strany informačních médií nelze zásadně vylučovat, uplatní se však pouze v rámci primární funkce kompenzačně-satisfakční a nelze jí bez dalšího odůvodnit stanovení podstatně vyšší náhrady v případech zásahů do osobnostních práv ze strany informačních médií než v ostatních případech obdobně intenzivní nemajetkové újmy, a to jen proto, aby byla se zřetelem k majetkovým poměrům původce zásahu způsobilá ho exemplárně potrestat a odradit od opakování obdobného zásahu.

II. Byť je při stanovení výše peněžité náhrady namístě kromě okolností na straně poškozeného vážit i zavinění a motivy, které původce zásahu ke zveřejnění závadné informace vedly, a do určité míry i jeho majetkové poměry, nemůže se tak stát způsobem, který by ve svém důsledku způsoboval neodůvodněné a nepřijatelné disproporce ve výši finanční satisfakce při srovnatelném zásahu, avšak různě situovaných a motivovaných původcích. Zejména v prostředí internetu mohou difamující informace být uveřejněny kýmkoli, kdo provozuje vlastní internetovou stránku, což nemusí být vždy velký mediální dům, který tak dosahuje vysokých zisků. Není žádný rozumný důvod pro to, aby se osobě poškozené „chudým“ škůdcem dostalo násobně nižší náhrady za obdobný zásah do téhož osobnostního práva než „šťastnějšímu“ poškozenému, jehož osobnost byla zasažena majetným původcem zásahu.

III. Okolnost, že dehonestující, nepravdivá nebo indiskrétní informace byla uveřejněna na hojně navštěvovaných internetových stránkách a její úplné odstranění je problematické, je jednou z okolností, které mohou být významné pro úvahu soudu o způsobu zadostiučinění za neoprávněný zásah do osobnosti člověka, případně o výši peněžité náhrady, stejně jako skutečnost, že původcem neoprávněného zásahu je mediální společnost, která svou podnikatelskou činnost založila na vyhledávání a zveřejňování skandálních nebo intimních informací o známých osobnostech. Ani v těchto případech však dovolací soud neshledává důvod k tomu, aby jen proto, že k uveřejnění závadné informace došlo na webových stránkách bulvárního média, byla stanovena peněžitá náhrada v násobcích jinak obvyklých náhrad za neoprávněný zásah do osobnostních práv.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020


15.03.2021 00:01

Ukončení zásahu do osobnostních práv obsahem webové stránky

Jestliže k výzvě dotčené osoby dehonestující, nepravdivé či indiskrétní informace ze svých internetových stránek odstraní přímo ten, kdo je na své stránky umístil (provozovatel zdrojové webové stránky), splní tím svou povinnost zdržet se závadného (protiprávního) jednání. Odstraní-li odkaz ze své databáze poskytovatel služeb vyhledávače, vyrozumí o přijatém rozhodnutí stěžovatele, případně i provozovatele zdrojové webové stránky.

Existenci snímků internetové stránky z doby, kdy na ní byla umístěna napadaná informace, případně i zmínek o předmětné informaci na jiných internetových stránkách nelze pokládat za pokračování v nežádoucím tvrzení. Ukládat provozovateli zdrojové internetové stránky, aby se zdržel šíření závadné informace, by bylo zcela neefektivní a nezpůsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Je však třeba dodat, že „stopa“ konkrétní informace na internetu v čase slábne a postupně je k jejímu dohledání zapotřebí zadávat více konkrétních klíčových slov, takže s určitým časovým odstupem informaci najde již jen ten, kdo je s obsahem informace dostatečně seznámen.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 27/2020, ze dne 15. 12. 2020


26.02.2021 00:05

ÚS: Odpovědnost za výrok prezidenta republiky

Výrok prezidenta republiky pronesený v televizním diskuzním pořadu, má-li souvislost s činností prezidenta, spadá pod výkon funkce prezidenta republiky podle čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poruší-li prezident svým výrokem, který je úředním postupem, práva jiného, odpovídá za újmu způsobenou tímto výrokem stát podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Naopak, nemá-li výrok souvislost s činností prezidenta a nepředstavuje tak výkon funkce prezidenta ani jeho úřední postup, nebrání čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ani čl. 54 odst. 3 Ústavy České republiky tomu, aby za svůj výrok nesl právní odpovědnost sám prezident jako soukromá osoba podle obecných soukromoprávních předpisů. Při hodnocení, zda výrok pronesený prezidentem takovou souvislost má, je třeba posuzovat časové kritérium (zda byl výrok pronesen ve funkčním období prezidenta), kritérium fóra (za jakých okolností a kde byl výrok pronesen) a kritérium obsahu výroku. Nezohlední-li obecné soudy, že výrok neměl souvislost s činností prezidenta, a rozhodnou o povinnosti státu odčinit újmu na osobnostních právech jiného způsobenou výrokem, za který prezident odpovídá sám jako soukromá osoba, poruší právo státu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť státu ukládají učinit něco, co mu zákon neukládá, tj. odčinit újmu za jednání, za něž stát neodpovídá.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3076/20, ze dne 2. 2. 2021


22.02.2021 00:01

Fakultativní místní příslušnost podle § 87 písm. b) o.s.ř.

Ve sporu o zadostiučinění za zásah do cti, vážnosti a důstojnosti zasláním nepravdivých informací elektronickou poštou je podle § 87 písm. b) o. s. ř. místně příslušným i soud, v jehož obvodu má žalobce v době zásahu bydliště (§ 80 o. z. a § 85 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).

Při výkladu § 87 písm. b) o. s. ř. je třeba vyjít z poněkud užšího vymezení, a to vztaženého k místu, v němž se v době neoprávněného zásahu vyskytuje právě a jen poškozený, neboť zde dojde ke střetu zásahu s jeho osobnostní sférou. Nemůže jít ovšem o konkrétní místo, kde se poškozený zrovna fakticky nacházel v okamžiku, kdy se dozvěděl, že je o něm šířena nepříznivá informace a jaký je její obsah, ani kde se pohyboval následně poté, již stižen nepříznivým působením difamačního zásahu, neboť to jsou relativně nahodilé okolnosti, které mohou být leckdy těžko zjistitelné. Dostatečnou míru objektivizace proto může přinést místo bydliště (§ 85 o. s. ř.), místo přechodného, leč dostatečně dlouhodobého pobytu, či místo zaměstnání, k nimž lze spolehlivěji vázat onen negativní účinek na osobnostní práva poškozeného. Výstižným pojmenováním takového místa je centrum zájmů poškozeného, jak je uvádí Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ve spojených věcech C-509/09 a C-161/10.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2669/2020, ze dne 30. 11. 2020


01.02.2021 00:01

Zadostiučinění za nezákonné převzetí člověka do ústavní péče

Rozhodnutí soudu určující nezákonnost převzetí člověka do ústavní péče bez jeho souhlasu je především předpokladem pro jeho propuštění ze zdravotního ústavu. Satisfakci za zásah do osobnostních práv může představovat jen výjimečně, v případech, kdy zdravotnický personál vzhledem k okolnostem převzetí pacienta, jeho stavu a informacím, které měl k dispozici, mohl důvodně nabýt dojmu, že podmínky pro převzetí jsou splněny, ač tomu tak podle následných zjištění nebylo.

V případě detencí, které byly soudem shledány nezákonnými, přichází v úvahu přiznání zadostiučinění za zásah do osobnostních práv v závislosti na individuálních podmínkách každé věci, přičemž rozhodnutí soudu bude záviset na konkrétních skutkových zjištěních zejména o tom, za jakých okolností k převzetí pacienta došlo a z čeho odborný personál přijímajícího zdravotnického zařízení mohl usuzovat na splnění zákonných podmínek nedobrovolné detence.

V daném případě k zásahu do osobnostních práv žalobkyně převzetím do ústavní péče bez jejího souhlasu došlo jednoznačně mimo limity výkonu oprávnění stanoveného zákonem o péči o zdraví lidu, neboť pro takový postup nebyly splněny podmínky § 23 odst. 4 písm. b) zákona o péči o zdraví lidu. V řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že žalobkyně příslušného dne ohrožovala sebe nebo své okolí. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě z provedeného dokazování nevyplývá žádný důvod, pro který by se mohli lékaři žalované domnívat, že žalobkyně, která sice jevila známky duševní choroby, může být nebezpečná sobě nebo svému okolí, jeví se její převzetí do ústavní péče zcela neodůvodněným. Za této situace je správný závěr soudů obou stupňů, že samotné rozhodnutí o nezákonnosti převzetí žalobkyně do ústavní péče nelze pokládat za dostatečné zadostiučinění, a je namístě, aby se žalobkyni dostalo písemné omluvy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 590/2020, ze dne 27. 10. 2020


27.01.2021 00:01

Přiměřená forma zadostiučinění za zásah do cti

Reportáž navozující dojem, že označená osoba se dopustila trestného činu, ač ve skutečnosti pro něj není ani stíhána, je velmi významným zásahem do osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy zadostiučinění než peněžitá náhrada.

Příklon dotčené osoby k radikálním politickým směrům není okolností, která by bez dalšího vylučovala přiznání peněžité náhrady za zásah do její cti způsobený podáním zavádějící či nepravdivé informace o zapojení této osoby do závažné násilné trestné činnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3703/2019, ze dne 22.10. 2020


13.01.2021 00:01

Finanční příspěvek rodičů na plat asistenta pedagoga

I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby, vykonávající činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů. V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY, jako příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou navštěvovala žalobkyně (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona státu nebo kraji. Pokud § 160 odst. 6 školského zákona určuje, že další finanční zdroje škola získává zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob, takový výčet je demonstrativní, všechny v něm uvedené možnosti jsou si rovnocenné a nezakládají pro zmíněné subjekty žádné povinnosti.

Právní názor odvolacího soudu, že žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 je ve smyslu antidiskriminačního zákona přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, tak není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3821/2018, ze dne 14. 10. 2020


12.10.2020 00:02

Peněžitá náhrada za neoprávněný zásah do osobnostních práv

Dospěje-li soud k závěru, že škůdce neoprávněně zasáhl do práv poškozeného chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a porušil tak § 81 o. z., ukládají § 82 a § 2956 o. z. v souladu s § 2894 odst. 2 o. z. škůdci, aby odčinil nemajetkovou újmu; § 2951 odst. 2 o. z. pak stanoví způsoby, jakými lze nemajetkovou újmu odčinit.

Podle posledně citovaného ustanovení, vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. zdůrazňuje, že peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Přes odlišnost textu citovaných ustanovení od předchozí právní úpravy, je dosavadní judikatura týkající se přiznání zadostiučinění v penězích přiměřeně použitelná.

Nelze zde přisvědčit námitce, že je-li porušení lidské důstojnosti do značné míry subjektivní, nelze je formalizovat objektivními požadavky. Zákon v § 2951 odst. 2 o. z. stanoví, že zadostiučinění má být přiměřené. Jinak řečeno, musí být dán vztah přiměřenosti (proporcionality) mezi zásahem (deliktem) a satisfakcí. Aby soud mohl tomuto zákonnému požadavku dostát, posuzuje konkrétní skutkový stav z výše popsaných objektivních i subjektivních hledisek, na základě nichž pak dospívá k daným okolnostem přiměřenému zadostiučinění. Pouze při takovém postupu může soud naplnit ustanovení zákona a současně umožnit srovnatelnost jednotlivých případů, tedy dostát požadavku spravedlnosti rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019, ze dne 10. 7. 2020


30.09.2020 00:02

Zásah do osobnostních práv bez označení kritizované osoby

K tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena”. Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje.

Pro posouzení nároků uplatněných v projednávané věci je významné, zda pronesené výroky byly natolik konkrétní, aby byly způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce, totiž zda byly natolik určité, aby bylo možné rozpoznat, že směřují vůči žalobci. Aby totiž výrok mohl zasáhnout do osobnosti člověka, nemusí kritizovanou osobu jmenovitě označovat. To je logické s ohledem na to, že vedle jména je každý jedinec nositelem dalších vlastností a znaků, které ho odlišují od jiných osob a na základě kterých je identifikovatelný. Může se jednat například o jeho specifické vzhledové vlastnosti, ale i o jeho pracovní zařazení nebo jeho profesní činnost, která může být natolik jedinečná, že už jen díky ní je osoba nezaměnitelná s jinou. Vedle povahy této činnosti může důležitou roli při identifikaci hrát místo, ve kterém je činnost vykonávána. Pokud kupříkladu bude člověk jediný, kdo určitou činnost v obci vykonává, je podle takového označení jistě snáze identifikovatelný, než pokud se jedná o činnost v daném místě naprosto běžnou. Stačí tedy zásadně vymezit úzký okruh, do kterého dotčená osoba spadá, a není třeba, aby takto byla označena jediná konkrétní osoba – v úvahu připadá například kolektivní orgán právnické osoby. Každý z takto označené skupiny pak má právo domáhat se ochrany před neoprávněným zásahem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020


30.09.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv výroky porušujícími presumpci neviny

I. Princip presumpce neviny je velmi významnou hodnotou, která je chráněna nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže soudní rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím, než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že veřejný činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; veřejní činitelé jsou povinni pečlivě volit svá slova.

Dokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. V tomto stádiu je třeba zdržet se formulací, které předjímají rozhodnutí soudu o tom, že určitá fyzická osoba je vinna – do této doby je nepřípustné označovat ji za zločince, podvodníka, násilníka, kuplíře a podobně. Uvedený závěr platí tím spíše, není-li ještě trestní řízení ani zahájeno.

Veřejný činitel je oprávněn informovat, že má určitá podezření či že se chystá na určité osoby podat trestní oznámení, nicméně je povinen tak učinit objektivním, korektním a nezavádějícím způsobem, který by šetřil osobnostních práv, tedy tak, aby posluchači nebyl podsouván výsledek případného trestního řízení.

II. Je nepřípustné zakládat tvrzení o jednotlivci na skutečnostech týkajících se jiné osoby. Při skutkových tvrzeních se jejich autor musí vyvarovat obdobných paušalizací a má vycházet pouze z informací týkající se konkrétní osoby. To zvláště platí u natolik individuální záležitosti jako je trestní stíhání, pokud je vedeno vůči určité osobě. Je přitom zřejmé, že pokud je osoba spojována s trestním stíháním jiného, má i takové veřejně učiněné tvrzení zásadní dopad do její sféry, a to jak společenské, tak pracovní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020


24.08.2020 00:01

Nakládání s placentou podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012

Zdravotnické zařízení nebylo podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 povinno ženě, která porodila, ani na základě její žádosti vydat plodové lůžko (placentu), neboť ustanovení § 26 odst. 11 a 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného do 31. 3. 2012 neumožňovalo jiný postup než využití placenty k lékařským účelům nebo její zpopelnění. V situaci, kdy veřejnoprávní předpis stanoví povinnost, dochází k vyloučení principu autonomie vůle, který se uplatňuje především v soukromoprávních vztazích. Zákon o péči o zdraví lidu nedával zdravotnickému zařízení jinou možnost než odevzdat placentu ke zpopelnění, neboť se neměla použít pro lékařské účely. Postup v souladu se zákonem nelze hodnotit jako protiprávní zásah objektivně způsobilý poškodit osobnostní práva, a proto je správný závěr odvolacího soudu, že postup zdravotnického zařízení nezakládá žalobkyni právo na náhradu tvrzené nemajetkové újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3118/2019, ze dne 14. 5. 2020


13.08.2020 00:02

NSS: Nezbytnost dalšího zpracování biologického vzorku

Nezbytnost dalšího zpracování osobních údajů v podobě odebraného biologického vzorku ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nelze posuzovat pouze na základě skutečnosti, že se subjekt údajů dopustil úmyslného trestného činu: naopak v každém konkrétním případě je třeba individuálně vyhodnotit, do jaké míry u něj lze do budoucna počítat s potřebou využít odebraný biologický vzorek. Posuzovány přitom mají být nejen okolnosti týkající se konkrétního pachatele, ale též související se spáchaným trestným činem.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, čj. 2 As 164/2019-30)


07.08.2020 00:06

ÚS: Právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení

Analytická právní věta

Bylo by ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Neexistuje-li proto dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Úkolem obecných soudů, stejně jako úkolem Ústavního soudu, je právo dotvářet, nikoli stanovit nová pravidla a právní instituty; není-li určitá otázka dosud právně upravena, ačkoli by podle ústavního pořádku upravena být měla, nelze to řešit zrušením ustanovení zákona, který vzhledem k jednoznačně, srozumitelně, určitě a jasně vyjádřené vůli zákonodárce k její úpravě není určen. Je-li však v rámci plnění ochranné funkce státu prostřednictvím soudů podle čl. 4 Ústavy České republiky možné využít již existujícího právního institutu, jakým je právo na odpověď nebo dodatečné sdělení, je ústavně konformní či dokonce nevyhnutelné takovou ochranu jejich prostřednictvím poskytnout. Vyplnění mezery zde není v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice.

II. Jde-li o evidenci, registraci, její pravidla, vydávání, šíření atd., jsou internetové zpravodajství a tisk z hlediska mediálního práva odlišné; je jim ale společné to, že mohou být nositeli informace, která může poškodit důstojnost, čest, dobré jméno a pověst dotčené osoby. Podstatným pak není to, na jakém mediálním nosiči došlo k zásahu do základních práv a svobod chráněných čl. 10 a 17 Listiny základních práv a svobod, nýbrž to, co je jim společné (obdobné), a pro využití analogie způsobilé; tím není nosič informace, nýbrž jím nesená informace poškozující Listinou základních práv a svobod chráněná základní práva a svobody.

III. Bylo by ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Neexistuje-li proto dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2257/18, ze dne 23. 6. 2020


06.08.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv zprávou o pověsti z místa bydliště

I. Sepis a poskytnutí zprávy o pověsti z místa bydliště orgánům činným v trestním řízení na základě žádosti dle § 8 tr. řádu je plněním povinnosti součinnosti vyplývající z § 8 odst. 1 tr. řádu; na uvedený případ se vztahují závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007. Vydání zprávy je tak důvodem, který dle stanoviska sp. zn. Cpjn 13/2007 zpravidla ospravedlňuje zásah do osobnostních práv dotčené osoby, které se zpráva týká, jestliže informace v ní uvedené nepřesahují její funkci a případný zásah do osobnostních práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovené povinnosti a je zcela přiměřený okolnostem daného případu.

II. Výrok „pokud již veřejně vystoupí, pak výhradně ve svůj prospěch a bez ohledu na ostatní; navenek neudržuje přátelské vztahy a je známo i jeho arogantní a verbálně agresivní chování vůči starším občanům obce“ je z právního hlediska hodnotícím soudem, neboť vychází ze subjektivního názoru obce na základě jí stanovených subjektivních kritérií a nelze prokazovat pravdivost takového soudu; lze však prokazovat pravdivost skutečností, ze kterých hodnotící soud vychází.

Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když rozlišení výroků obsažených ve zprávě o pověsti z místa bydliště nepovažoval za podstatné a odmítl se zabývat funkční podstatou jednotlivých výroků ve vztahu k podstatě zprávy, otázkou pravdivosti skutkových tvrzení a pravdivosti skutečností, na nichž stojí uvedené hodnotící soudy, ačkoli právě uvedené je klíčem k posouzení existence obsahového a funkčního excesu ve zprávě o pověsti z místa bydliště, stejně tak jako následné zohlednění okolností daného případu k posouzení, zda byl případný zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovených povinností.

III. Podání zprávy o pověsti z místa bydliště je výkonem veřejné moci územního samosprávného celku, který není zákonem stanoven jako výkon přenesené působnosti obce; podání zprávy je výkonem samostatné působnosti územního samosprávného celku a za škodu způsobenou tímto podáním odpovídá územní samosprávný celek dle OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3848/2019, ze dne 28. 4. 2020


01.06.2020 00:01

Zásah do pověsti právnické osoby tiskovou zprávou NKÚ

Nejvyšší kontrolní úřad („NKÚ“) plní pouze funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tím tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Rozhodnutí NKÚ tak sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, ledaže by NKÚ překročil své kompetence.

Pokud platí, že rozhodnutí NKÚ či výkon zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností NKÚ (v nyní posuzované věci kolegiem NKÚ schválený kontrolní závěr, jakožto výsledek kontrolní akce NKÚ, jehož uveřejnění se předpokládá) nemohou sama o sobě představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, nemůže takový zásah představovat ani informace, která představuje s tímto rozhodnutím obsahově shodný dokument vydaný pouze v jiné formě (tj. nikoli ve formě kolegiem NKÚ schváleného kontrolního závěru) za účelem informování společnosti o výsledcích provedené kontrolní akce.

Jestliže totiž státní orgán prezentuje či publikuje obsah svého rozhodnutí či úkonu vydaného v rámci výkonu zákonem stanoveného oprávnění či povinnosti, přičemž je zjištěno, že obsah předmětného rozhodnutí či úkonu státního orgánu a jeho prezentace či publikace se bez dalšího shodují (tj. jsou až na označení dokumentů a pár technických detailů shodné), nemůže být pochyb o tom, že ani touto prezentací nemůže dojít k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby.

Výše uvedené je bez dalšího aplikovatelné i na ty části tiskové zprávy, které obsahují informace převzaté z kontrolního závěru (tj. skutková tvrzení), neboť se opět nejedná o nic jiného než o prezentaci, resp. zveřejnění výsledků provedené kontroly.

Co se však týče hodnotících soudů obsažených v tiskové zprávě, ty je třeba poměřovat jinými kritérii podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4295/2018, ze dne 26. 2. 2020


24.04.2020 00:03

ÚS: Svoboda projevu a ochrana jména

I. Podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem. Proto má pro jednotlivce hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení.

II. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba ¬– včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany.

III. Přestože hodnotící soud na adresu veřejně činné osoby nelze jakkoli dokazovat, je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2300/18, ze dne 10. 3. 2020


14.01.2020 00:02

Publikace profilové fotografie uživatele Facebooku pod zpravodajskou licencí

Zpravodajská licence dle o. z. dopadá nejen na tiskové, rozhlasové a televizní zpravodajství, ale rovněž na zpravodajství obdobné, pod nějž lze podřadit i zpravodajství internetové. I v těchto případech je podmínkou vylučující neoprávněnost zásahu, aby zákonný důvod zásahu obstál z pohledu jeho proporcionality (viz slova „přiměřeným způsobem“ v § 89 o. z. i slova „nesmí být využit nepřiměřeným způsobem“ v § 90 o. z.).

Nelze usuzovat, že již samotným zveřejněním fotky na sociální síti každý uživatel souhlasí automaticky s užitím takové podobizny v souvislosti se svým jménem kýmkoli a k jakémukoli účelu.

V případě použití profilové fotografie uživatele sociální sítě Facebook nelze bez dalšího dovodit konkludentní souhlas s jejím dalším zveřejněním ani naplnění předpokladů zákonné zpravodajské licence, ale vždy je třeba zabývat se hlediskem přiměřenosti se zřetelem ke konkrétním okolnostem zveřejnění a chránit nejen svobodu projevu informačních médií a právo veřejnosti na informace, ale též oprávněné zájmy zobrazené osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1778/2019, ze dne 15. 10. 2019


< strana 1 / 9 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů