// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 26.03.2024
Rozsah přezkumu vyúčtování služeb podle zák. č. 67/2013 Sb.
I. Má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb podle zák. č. 67/2013 Sb. splatný, nebo zda poskytovatel služeb splnil svou povinnost provést vyúčtování, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.
Soud tak z úřední povinnosti zejména zkoumá, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti; jinak je zkoumá jen na základě konkrétních námitek příjemce služeb.
II. Nesprávnost vyúčtování služeb nezpůsobuje bez dalšího samotná skutečnost, že poskytovatel služeb neumožnil příjemci služeb seznámit se s podklady pro vyúčtování.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 731/2023, ze dne 17. 1. 2024
Dotčené předpisy:
§ 1181 odst. 1 o. z.
§ 7 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb. ve znění do 31. 12. 2022
§ 8 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. ve znění do 31. 12. 2022
Kategorie: vlastnictví bytů a nebytových prostor, SVJ; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 61 Co 243/2022-241, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (soud prvního stupně) ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 C 318/2021-197, kterým zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce č. 969/7, v budově č. p. XY, XY postavené na pozemku st. p. č. XY a st. p. č. XY v k. ú. XY za zúčtovací období 1. 1. 2020 až 31. 12. 2020 obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na cenu ve správné výši, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 10.890 Kč; současně mu uložil zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč.
2. Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalobce, který je vlastníkem bytové jednotky č. 969/7 v domě č. p. XY ve XY, ulice XY (dále též jen „Jednotka“), a členem žalovaného, obdržel dne 21. 4. 2021 od Stavebního bytového družstva Plzeň-jih se sídlem v Přešticích, IČO 00040738 (dále též jen „Družstvo“), vyúčtování plnění spojených s užíváním Jednotky (dále jen „služby“) za zúčtovací období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020. Družstvo zajišťuje pro žalovaného správu nemovitosti, v níž se Jednotka nachází, a to v souladu se smlouvou, kterou uzavřeli (11. 12. 2018) a kterou schválilo shromáždění žalovaného. Žalobce dne 14. 5. 2021 zaslal žalovanému žádost o nahlížení do podkladů pro vyúčtování s tím, že podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), žádá „za zúčtovací období 1. 1. 2020 – 31. 12. 2020 doložit náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit mi pořízení kopie podkladů“. Žalovaný na tuto žádost reagoval tak, že zajistil možnost pro všechny své členy nahlédnout do podkladů dne 27. 5. 2021 v sušárně (společenské místnosti) domu č. p. XY ulice XY, což oznámil vyvěšením na nástěnce ve společných prostorách domu dne 22. 5. 2021 a žalovaného o tom informoval dopisem, který mu zaslal poštou dne 21. 5. 2021, současně v oznámení informoval o možnosti nahlédnout do podkladů a pořídit si kopie v úředních dnech v budově sídla Družstva v Přešticích, Hlávkova 23, a to po předchozí telefonické domluvě. Obdobným způsobem reagoval na další žádost žalobce – dne 28. 7. 2021 bylo všem vlastníkům bytových jednotek vhozeno do schránky oznámení o možnosti nahlédnout do podkladů dne 4. 8. 2021, toto oznámení bylo rovněž vyvěšeno na nástěnce v sídle žalovaného. Dále zjistil, že stanovy žalovaného mj. v části II čl. 4 bod 5 stanoví, že nahlížení do podkladů souvisejících s náklady na služby [čl. 1 písm. f)] lze realizovat každé první pondělí v měsíci, které je pracovním dnem od 17.00 do 19.00 hodin po předchozí domluvě se statutárním orgánem žalovaného.
Za správné považoval také zjištění, že ve vyúčtování jsou rozepsány jednotlivé poskytované služby, a to i s popisem způsobu, jakým byly celkové náklady rozúčtovány, vyúčtování obsahuje výši uhrazených záloh, jednotkovou spotřebu i cenu za jednotku a výši nedoplatků s ohledem na faktickou spotřebu a skutečně uhrazené zálohy.
3. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci a uzavřel, že žalovaný prostřednictvím řádně zvoleného správce svou povinnost vyúčtovat zálohy na služby za rok 2020 ve smyslu § 1181 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), a zákona č. 67/2013 Sb. splnil, neboť jeho vyúčtování, které žalobci doručil, mělo všechny zákonem požadované náležitosti. Žalobce sice s vyúčtováním nesouhlasil, své výhrady však v průběhu řízení, a to ani po poučení soudu prvního stupně, ani v odvolacím řízení, nijak nekonkretizoval; nebyl tak ani důvod pro přenesení důkazního břemene či nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného (jak tvrdil žalobce). Za správný považoval i závěr, že žalobce měl možnost seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb za rok 2020, mohl tak učinit ve dvou – žalovaným zvolených – termínech, o nichž byl (stejně jako ostatní vlastníci jednotek) vyrozuměn, případně tak mohl učinit kdykoliv v sídle správce. Nepovažoval proto za důvodné námitky žalobce, že své výhrady proti vyúčtování nemohl upřesnit, protože mu nebylo umožněno seznámit se s doklady pro vyúčtování. Ztotožnil se také se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo třeba provádět další důkazy navržené žalobcem, neboť se týkaly jiného zúčtovacího období a pro právní posouzení uplatněného nároku tak byly nevýznamné.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá jednak na otázkách hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu:
- zda poskytovatel služeb splní svou povinnost umožnit příjemci služeb nahlédnout do podkladů pro vyúčtování tím, že jednostranně stanoví dva termíny pro nahlédnutí (otázka č. 1);
- zda je žalobce povinen prokázat tzv. negativní tvrzení, že k určité skutkové okolnosti nedošlo, v daném případě zejména, zda mu bylo doručeno vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro vyúčtování ve stanovených termínech (otázka č. 2);
- zda je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti věcnou správností vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu v situaci, kdy se příjemce, který zpochybnil správnost doručeného vyúčtování, domáhá předložení správného vyúčtování (otázka č. 3);
a dále na otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
- zda v situaci, kdy poskytovatel služeb nesplnil svou povinnost doložit příjemci podklady pro vyúčtování podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., lze vyúčtování považovat za správné a řádné (otázka č. 4);
- zda je příjemce služeb povinen prokázat nesprávnost vyúčtování, které mu bylo předloženo, ačkoliv nebyl seznámen s podklady pro takové vyúčtování, resp. zda v této situaci „nenastává tzv. přechod důkazního břemene na žalovaného s ohledem na tzv. informační deficit na straně žalobce jakožto příjemce služeb“ (otázka č. 5).
Měl za to, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný svou povinnost umožnit mu nahlédnout do pokladů pro vyúčtování splnil tím, že jednostranně stanovil dva termíny, v nichž se mohl s podklady seznámit, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021. Namítal, že tuto povinnost ani nelze považovat za splněnou, nebyl-li příjemce služeb o těchto jednostranných termínech vyrozuměn. Tvrdil-li žalovaný, že ho vyrozuměl toliko vyvěšením této informace na nástěnku na chodbě domu a jejím vhozením do schránky, bylo na něm, aby doručení řádně prokázal, odvolací soud pochybil, když chtěl, aby prokazoval, že mu vyrozumění doručeno nebylo, tedy tzv. negativní skutečnost (odkázal přitom zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019, a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009). Měl za to, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že jeho tvrzení o tom, že vyúčtování je nesprávné, byla nedostatečná, soud se totiž musí věcnou správností doručeného vyúčtování zabývat z úřední povinnosti (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018, a ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017), bez ohledu na tvrzení příjemce služeb. V řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má žalovaný jako poskytovatel služeb tvrdit a prokazovat, že předložené vyúčtování je správné, neboť z tohoto tvrzení dovozuje prospěch, nikoliv příjemce, jehož tíží informační deficit. Namítal, že žalovaný ve sporu uspěl, přestože nikterak neprokázal splnění svých zákonných povinností. Rovněž měl za to, že jen samotná skutečnost, že ho žalovaný neseznámil s podklady pro vyúčtování a zkrátil tak jeho právo na účinnou kontrolu věcné správnosti vyúčtování, má bez dalšího za následek nesprávnost vyúčtování, a soud se proto ani nemusel blíže zabývat jeho věcnou správností. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalobě bude vyhověno.
5. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, obsáhle vyvracel dovolací námitky žalobce a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
6. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
7. Dovolaní není přípustné pro řešení otázek č. 1 a 2.
8. Předně je třeba uvést, že dovolatel u těchto otázek zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek (jak žalovaný splnil svou povinnost umožnit mu nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2020, zda mu bylo doručeno vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů a zda mu vyúčtování bylo doručeno). Ve skutečnosti zpochybňuje závěry, k nimž odvolací soud ani nedospěl; nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů), ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces.
9. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky č. 1 odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3141/2021. V tomto rozhodnutí (které se týkalo jiného sporu stejných účastníků) však dovolací soud neřešil stejnou otázku – předmětem sporu bylo určení místa, kde má poskytovatel služeb splnit svou povinnost umožnit příjemci služeb seznámit se s podklady pro vyúčtování (§ 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.) a dále otázka, zda může příjemce služeb požádat poskytovatele služeb o nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování služeb podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. opakovaně. Řešení těchto otázek však dovolatel odvolacímu soudu nevytýká, polemizuje jen s jeho závěrem, že mu žalovaný chtěl umožnit nahlédnout do podkladů, ale on této možnosti nevyužil. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z provedených důkazů zjistil, že dovolatel (příjemce služeb) požádal žalovaného (poskytovatele služeb) o nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2020, aniž by specifikoval kdy a kde by mělo k tomuto nahlížení dojít, žalovaný v návaznosti na tuto jeho žádost stanovil postupně dva termíny pro nahlížení (v bezprostřední blízkosti Jednotky), se kterými ho seznámil, a rovněž ho informoval o možnosti nahlédnout do dokladů v místě sídla správce, který vyúčtování vyhotovil, a to po předchozí telefonické domluvě; na nahlížení do podkladů se mohl (podle stanov žalovaného) také domluvit se statutárním orgánem žalovaného. Je třeba zdůraznit, že z tvrzení účastníků, ani z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se dovolatel u žalovaného domáhal nahlížení do podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2020 v nějakém konkrétním termínu, jemuž by žalovaný nevyhověl, nebo že by byl mezi nimi spor o četnost nahlížení nebo spor o místu nahlížení, který by vedl k tomu, že dovolatel nemohl své právo na nahlížení do podkladů podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. realizovat.
10. Dovolateli nelze ani přisvědčit, že by při řešení otázky, zda mu bylo doručeno vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů, po něm odvolací soud (soud prvního stupně) požadoval, aby prokazoval tzv. negativní tvrzení. Odvolací soud z provedeného dokazování zjistil, že dovolatel byl s možností nahlédnutí do podkladů seznámen.
11. Nepodařilo-li se dovolateli zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svou povinnost umožnit mu seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb (za rok 2020), pak nemůže být dovolání přípustné ani pro otázky č. 4 a 5, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nemůže spočívat). Jen pro úplnost lze dodat, že stejně jako dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani absence námitek (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.) nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování, a proto soud musí zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně a stalo se splatným bez ohledu na to, zda proti němu příjemce služeb podal námitky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, ze dne 10. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 743/2021), nezpůsobuje nesprávnost vyúčtování bez dalšího samotná skutečnost, že poskytovatel služeb neumožnil příjemci služeb seznámit se s podklady pro vyúčtování.
12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky č. 3 – zda příjemce služeb, který nesouhlasí s vyúčtováním služeb, musí specifikovat, v čem spatřuje nesprávnost vyúčtování, neboť tato otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, nebyla dosud v těchto souvislostech v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena; není však důvodné.
13. V soudní praxi (kromě výše citovaných rozsudků sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, sp. zn. 26 Cdo 743/2021, viz také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2181/2022, ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020, včetně rozhodnutí v nich citovaných) není pochyb, že je-li předmětem sporu nedoplatek (přeplatek) plynoucí z vyúčtování služeb nebo splnění povinnosti poskytovatele služeb provést vyúčtování, musí se soud zabývat tím, zda vyúčtování, které poskytovatel služeb provedl, je řádné (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími), neboť pouze v případě, že vyúčtování služeb obsahuje všechny předepsané náležitosti a je v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši, může vyúčtování přivodit splatnost nedoplatku (přeplatku) plynoucího z tohoto vyúčtování a poskytovatel služeb splnit svou povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby za každé zúčtovací období.
14. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích také shrnul, že náležitosti (řádného) vyúčtování služeb obecně upravuje § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož musí vyúčtování služeb obsahovat celkovou výši přijatých měsíčních záloh za služby, skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi. Výčet náležitostí (řádného) vyúčtování služeb uvedený v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. není úplný (uzavřený), a další „potřebné“ náležitosti jsou stanoveny také v jiných právních předpisech, které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné pokládat za řádně provedené. Vyhláška č. 269/2015 Sb. v § 6 vymezuje náležitosti vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemcům služeb, které musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování; u ostatních poskytovaných služeb musí jejich vyúčtování obsahovat minimálně také údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví]. Příjemce služeb tedy musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem.
15. Má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb splatný, nebo zda poskytovatel služeb splnil svou povinnost provést vyúčtování, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.
16. Lze tak shrnout, že soud z úřední povinnosti zejména zkoumá, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti; jinak je zkoumá jen na základě konkrétních námitek příjemce služeb.
17. V projednávané věci dovolatel (příjemce služeb) sice již v žalobě zpochybnil správnost vyúčtování služeb za rok 2020, avšak žádné konkrétní námitky neuvedl, a to ani po poučení soudu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se řádností vyúčtování zabýval, zkoumal, zda má všechny náležitosti stanovené právními předpisy, a dospěl k závěru, že tyto náležitosti obsahuje. Dovolatel sice jeho závěr zpochybnil, ale ani v dovolání (stejně jako v odvolání) své výhrady nijak nespecifikoval. Jeho obecná nekonkrétní výhrada k řádnosti vyúčtování nebyla způsobilá zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o správnosti vyúčtování.
18. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatel uplatnil námitkou, že se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění rozsudku dostatečně nevypořádal s jeho právně významnou argumentací (zejména, zda byl seznámen s podklady pro vyúčtování) a že nesprávně posoudil otázku důkazního břemene. Jednak je třeba zdůraznit, že namítané vady se vztahují k otázkám, pro které není dovolání přípustné, a jednak jimi napadené rozhodnutí ani netrpí. Rozsudek odpovídá závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; je řádně odůvodněn a má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. Dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ostatně nebyly – podle obsahu jeho dovolání – na újmu uplatnění jeho práv. Z § 157 odst. 2 o. s. ř. také nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Námitka týkající se důkazního břemene (jeho nesprávné aplikace odvolacím soudem) pak nemůže obstát již jen proto, že odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene, tedy žalobu nezamítl, protože by žalobce neprokázal svá tvrzení.
19. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Autor: -mha-