// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 27.07.2022

K posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností

I. Při posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností soud může přihlédnout rovněž k okolnosti, že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících porušení pracovních povinností v krátkém časovém rozpětí; jednotlivé skutky přitom nemůže posuzovat odděleně, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími vytýkanými porušeními pracovních povinností a jinými skutečnostmi rozhodnými pro vymezení hypotézy právní normy. Jestliže se zaměstnanec dopustil několika porušení pracovních povinností, která by sama o sobě nebyla důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, může okolnost, že se tak stalo v krátké časové souvislosti, být podkladem pro závěr, že ve svém souhrnu zvyšují míru intenzity porušení pracovních povinností některých z nich natolik, že představují porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.

II. I když zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru některá konkrétní porušení povinností zaměstnancem neuvádí jako důvod pro toto opatření (popřípadě je v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně skutkově nevymezil tak, aby byla možná jejich přesná individualizace, jako je tomu v projednávané věci), při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností je třeba přihlížet i k osobě zaměstnance, který se porušení pracovních povinností dopustil, k dosavadním postojům zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k situaci, za níž k porušení pracovní povinnosti došlo, apod.

Přestože tedy zaměstnavatelka v posuzované věci důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru pod bodem c) tak, že se zaměstnankyně o dotyčném žákovi vyjadřovala velice hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem s cílem mu uškodit a poškodit ho v době jeho přípravy na vzdělání a že se rovněž velice nevhodně měla vyjadřovat o řediteli školy a celém fungování zaměstnavatelky, nevymezila dostatečně určitě, mohou být i tyto zaměstnavatelkou tvrzené skutečnosti (přestože nemohou obstát jako řádně vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru) okolnostmi významnými z hlediska posouzení intenzity ostatních porušení pracovních povinností uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru. Soudy se tedy měly zabývat i skutečnostmi, které zaměstnavatelka tvrdila ve vztahu k tomuto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru [byť toliko jako okolnostmi významnými při hodnocení intenzity jiných porušení pracovních povinností zaměstnankyní, která zaměstnavatelka řádně (v souladu s ustanovením § 60 zák. práce) vymezila v okamžitém zrušení pracovního poměru].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2555/2021, ze dne 26. 4. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 38 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2019
§ 55 odst. 1 písm. b) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2019
§ 301 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb. ve znění do 30. 6. 2019

Kategorie: zánik pracovního poměru; zdroj: www.nsoud.cz

Z odůvodnění:


(…)

7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

10. Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

12. Závěr odvolacího soudu, že pokud jde o důvod vymezený v okamžitém zrušení pracovního poměru pod bodem c), pak odvolací soud považuje stejně jako soud prvního stupně za určité pouze vymezení porušení spočívajícího v tom, že žalobkyně s některými žáky sepsala zápis ze dne 28. 1. 2019, a že pokud jde o důvod vymezený tak, že se žalobkyně o dotyčném žákovi vyjadřovala velice hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem a že se nevhodně měla vyjadřovat o řediteli a o celém fungování zaměstnavatele, pak je to vymezení velmi obecné, neboť zde není uvedeno, co konkrétně měla žalobkyně říci, kde a před kým se takto měla vyjadřovat, a že takto vymezený důvod není dostatečně určitý tak, aby jej nebylo možno dodatečně měnit, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

13. Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013, anebo též dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.

14. Judikatura dovolacího soudu je též ustálena v závěru, že u důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, a že je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).

15. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2300/2017, uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, z nichž (mimo jiné) vyplývá, že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.

16. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé založit ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy při svém rozhodování vycházely (zejména zjištění, že žáci si na chování svého spolužáka A. H. skutečně stěžovali, že čtyři žáci na své původní výpovědi trvají, pouze žák M. uvedl, že ji nechtěl sepsat, že žák H. na své původní výpovědi setrval a sdělil, že se již s žákem H. usmířil, a že z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalobkyně se žáky manipulovala či je k sepsání zápisu ze dne 28. 1. 2019 navedla, na jejichž základě soudy dospěly k závěru, že jednání žalobkyně spočívající v sepsání zápisu ze dne 28. 1. 2019, ve kterém si někteří žáci stěžovali na chování studenta A. H., „není žádným porušením předpisů“), a nesouhlasí-li se způsobem, jakým k nim soudy dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), namítá-li, že soudy vzaly do značné míry za prokázaná tvrzení žalobkyně, ačkoliv tato nebyla podložena dalšími důkazy či tvrzeními svědků].

17. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2003 a dodatku ze dne 1. 5. 2004 nejprve na pozici vychovatelky, že následně byla pověřena k vedení úseku výchovy, že ke dni 19. 3. 2019 bylo písemnou formou „zrušeno pověření žalobkyně k vedení úseku výchovy“, což bylo odůvodněno změnou organizačního schématu školy, že žalobkyni bylo dne 16. 4. 2019 poštou doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, že důvody uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru nebyly žalobkyni blíže vysvětleny, a že jí tak bylo známo pouze to, jak tyto důvody byly popsány v předmětné listině. Žalobkyně zamykala žáky, kteří jsou ubytováni v zařízení domova mládeže, jako jedné z budov v rámci komplexu žalované, na pokojích, k zamykání studentů docházelo několik let, a to v době od 21:00 hodin do 6:30 hodin ráno, tedy přes noc. Důvodem byla potřeba zamezit styku jednotlivých ubytovaných studentů, kteří se, pakliže nebyli zamčeni, přes noc stýkali a šikanovali se. Noční směnu sloužila pouze jedna vychovatelka, která pravidelně prováděla obchůzky a studenty kontrolovala. Studenti měli na buňkách vyvěšena telefonní čísla na vrátnici i na mobilní telefon vychovatelky. V září 2018 sdělil ředitel žalované J. L. žalobkyni, že se mu zamykání žáků nelíbí. Žalobkyně se dotazovala na to, zda a kdy budou nainstalovány v objektu kamery. Ty pak byly nainstalovány v březnu 2019 a od té doby již studenti zamykáni nebyli. Ještě před instalací kamer byla žalobkyně ředitelem žalované „zbavena pověření vedoucí vychovatelky“ a stala se „běžnou vychovatelkou“ a vedení úseku vychovatelek bylo svěřeno M. J.. Žalobkyně v areálu žalované kouřila, a to i v přítomnosti studentů, tedy i nezletilých. Žalobkyni nikdy nebylo ze strany žalované kouření vytknuto. Kromě žalobkyně kouřili v areálu žalované i jiní její zaměstnanci. Ředitel žalované J. L. o tom, že žalobkyně v areálu žalované kouří, věděl. Žalobkyně byla „proškolena ohledně bezpečnosti a ochrany zdraví“, přičemž v osnově školení byl uveden mimo jiné zákon č. 65/2017 Sb., který upravuje zákaz kouření v prostoru škol platný pro všechny osoby, a zákon č. 309/2006 Sb. (§ 2 únikové cesty, východy a komunikace k nim musí být udržovány volné). Žalobkyně s některými žáky sepsala zápis ze dne 28. 1. 2019, ve kterém si tito žáci stěžovali na chování studenta A. H., který se k nim měl nevhodně chovat. Tito žáci si na chování svého spolužáka skutečně stěžovali, za žalobkyní přišli a ona s nimi stížnost sepsala a zápis poté předala řediteli žalované, nechť situaci dále řeší. Ze zápisu o projednání stížnosti žáků bylo zjištěno, že 4 žáci na své původní výpovědi trvají, pouze žák M. uvedl, že ji nechtěl sepsat, ale žalobkyně mu řekla, že ji pro ředitele sepsat musí, a žák H. na své původní výpovědi setrval a sdělil, že se již s žákem H. usmířil.

18. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

19. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019, které jí bylo doručeno 16. 4. 2019 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2019 (dále jen „zák. práce“).

21. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

22. Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302–304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnost“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje – jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

23. Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh. obč., dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].

24. Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).

25. Pro posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru nebo okamžitého zrušení pracovního poměru není podstatné, kolik z jednání označených ve výpovědi nebo v okamžitém zrušení pracovního poměru jako porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci bylo skutečně v řízení před soudem jako porušení pracovní povinnosti posouzeno, ale zda ono zjištěné (ona zjištěná) porušení pracovní povinnosti dosahuje (ve svém souhrnu dosahují nebo alespoň jedno z nich dosahuje) takové intenzity, že může být (mohou být) podřazeno (podřazena) pod pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ nebo „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo – již přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.).

26. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce: „Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy…“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sb. rozh. obč., anebo – již přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce – odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015).

27. V listině – okamžitém zrušení pracovního poměru – je zaměstnavatel povinen jednoznačně identifikovat to jednání zaměstnance, které zaměstnavatel považuje za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy časově, věcně a místně je vymezit tak, aby bylo jednoznačné a nezaměnitelné. Při posouzení, zda popsané jednání dosahuje zákonem vyžadované intenzity, soud sice vychází z takto identifikovaného skutku, avšak bere v potaz i další okolnosti konkrétního případu, které již popsány být nemusí, resp. nemusí být popsány ve všech podrobnostech (osoba zaměstnance, jeho dosavadní postoj k plnění pracovních úkolů, doba a situace, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, míra zavinění zaměstnance, důsledek porušení pracovní povinnosti pro zaměstnavatele apod.) [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019].

28. V projednávané věci nebylo – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – pochyb o tom, že žalobkyně jednáními, která jí byla vytknuta v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod body a) a b), tedy zamykáním žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích a kouřením v areálu školy, zaviněně porušila své pracovní povinnosti. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) však dospěl k závěru, že „s ohledem na skutkové okolnosti zjištěné soudem prvního stupně“ nelze tato porušení pracovních povinností považovat za porušení povinností zvlášť hrubým způsobem. Úvahy odvolacího soudu (stejně jako úvahy soudu prvního stupně) učiněné při vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce však (zatím) nelze považovat za správné (úplné), neboť soudy uvažované skutečnosti (vzhledem k okolnostem případu) neposkytují náležitý (dostatečný) podklad pro posouzení, jakého stupně intenzity uvedená porušení pracovních povinností dosahují.

29. Ve vztahu k porušení pracovních povinností vytýkanému žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem a), tedy zamykání žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích, odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě (komplexně) neposoudil zejména povahu tohoto porušení povinností, která vedle toho, že (jak dovodily soudy obou stupňů) žalobkyně porušovala předpisy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví, v souladu s nimiž je potřeba v domově mládeže ponechávat volné únikové cesty, spočívala také v tom, že žalobkyně zamykáním žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích v době od 21:00 hodin do 6:30 hodin ráno (tedy přes noc) omezovala osobní svobodu těchto žáků (jejich volný pohyb), a zasahovala tak do jejich základního práva na osobní svobodu, resp. do jejich svobody pohybu (zaručených čl. 8 a čl. 14 Listiny základních práv a svobod), přičemž porušení povinností spočívající v zásahu do osobní svobody jiného může za určitých (zákonem stanovených) podmínek nabýt (vykazovalo-li by takové jednání znaky uvedené v trestním zákoníku) až povahy trestného činu. V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že proti žalobkyni bylo pro tento skutek vedeno trestní stíhání (pro přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku) a že Okresním soudem v Českých Budějovicích byla věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Městskému úřadu Týn nad Vltavou, neboť nebylo prokázáno, že jde o trestný čin, avšak z důkazů provedených v hlavním líčení vyplynulo, že žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek proti občanskému soužití ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) bod 4 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Skutečnost, že v uvedeném jednání žalobkyně nebyl soudem shledán trestný čin, však nic nemění na tom, že žalobkyně výše uvedeným jednáním do práva žáků na osobní svobodu (resp. do jejich svobody pohybu) do jisté míry zasahovala (tyto jejich svobody určitou měrou omezovala).

30. Uvádí-li odvolací soud v bodě 11 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, že z provedeného dokazování vyplynulo, že zamykáním studentů přes noc nebyla způsobena žalované žádná škoda, že k žádnému problému kvůli zamykání nedošlo a že „nedošlo tedy ani k ohrožení života či zdraví žáků žalované“, pak nebere náležitě v úvahu (kromě výše uvedeného) ani ohrožující povahu tohoto porušení pracovních povinností. Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k „ohrožení“ života či zdraví žáků. Skutečnost, že zamykáním studentů nebyla způsobena žalované žádná škoda a že „k žádnému problému kvůli zamykání nedošlo“, neznamená, že vznik škody, popřípadě též vznik újmy na životě či zdraví žáků, zejména (avšak nikoli výlučně) v dovolatelkou zmíněných případech, kdy by některý z žáků potřeboval urgentní pomoc (např. lékařskou) nebo kdy by vznikla nenadálá situace či pohroma (např. požár), nehrozil. Bez povšimnutí nemělo být soudy ponecháno ani tvrzení ředitele žalované J. L., že „v červenci 2018 obdržel od krajského úřadu přípis, ve kterém byl obsažen zákaz zamykání s tím, že pokud bude dále na internátu zamykáno, tak hrozí vysoké pokuty“, které (jak vyplývá z obsahu spisu) uvedl při svém výslechu provedeném u jednání soudu prvního stupně dne 2. 7. 2020. Zcela opomenout pak nelze ani potenciální nebezpečí vzniku jiné (další) nemajetkové újmy některého z dotčených žáků, do jejichž základních práv (resp. svobod) bylo tímto způsobem zasahováno.

31. Soudy v projednávané věci dále nevzaly náležitě v úvahu, že při posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností soud může přihlédnout rovněž k okolnosti, že se zaměstnanec dopustil několika po sobě následujících porušení pracovních povinností v krátkém časovém rozpětí; jednotlivé skutky přitom nemůže posuzovat odděleně, nýbrž ve vzájemné souvislosti s dalšími vytýkanými porušeními pracovních povinností a jinými skutečnostmi rozhodnými pro vymezení hypotézy právní normy. Jestliže se zaměstnanec dopustil několika porušení pracovních povinností, která by sama o sobě nebyla důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, může okolnost, že se tak stalo v krátké časové souvislosti, být podkladem pro závěr, že ve svém souhrnu zvyšují míru intenzity porušení pracovních povinností některých z nich natolik, že představují porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například závěry uvedené v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 21 Cdo 323/2000).

32. Nejvyšší soud se ztotožňuje rovněž s názorem dovolatelky, že soudy v projednávané věci měly při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní přihlédnout i k osobě žalobkyně a k funkci, kterou zastávala, a zohlednit (mimo jiné) také skutečnost, že žalobkyně pracovala u žalované na pozici vedoucího zaměstnance (k tomu srov. též ustanovení § 302 zák. práce a v něm vymezené další povinnosti vedoucích zaměstnanců) a vychovatelky, tj. pedagogického pracovníka, který je ze své pozice povinen zajistit výchovu a vzdělávání nezletilých i zletilých žáků, předávat jim zásady slušného chování a nejvyšší morální hodnoty a být jim vzorem v jejich dodržování.

33. Soud prvního stupně v bodě 42 odůvodnění svého rozsudku ve vztahu ke skutku uvedenému v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem b) uvedl, že sama žalobkyně přiznává, že v areálu žalované kouřila, a že „soud nevedl jako nadbytečné dokazování k tomu, zda žalobkyně kouřila s nezletilými dětmi“, a v tomto porušení pracovních povinností neshledal intenzitu „zvlášť závažného porušení“, a to „bez ohledu na to, zda žalobkyně kouřila v přítomnosti zletilých či nezletilých studentů“. Odvolací soud pak uzavřel, že „z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně v areálu žalované kouřila, a to i v přítomnosti studentů, tedy i nezletilých“ (srov. bod 12 odůvodnění jeho rozsudku), přestože soud prvního stupně (jak bylo uvedeno výše) dokazování k tomu, zda žalobkyně kouřila „s nezletilými dětmi“, nevedl (z odůvodnění jeho rozsudku ani nevyplývá, že by učinil skutkový závěr, že žalobkyně kouřila „i v přítomnosti studentů, tedy i nezletilých“), a sám odvolací soud v odvolacím řízení žádné důkazy neprovedl. Dovolacímu soudu tedy z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, jak odvolací soud k tomuto skutkovému zjištění (že žalobkyně v areálu žalované kouřila „i v přítomnosti studentů, tedy nezletilých“) dospěl. Odvolací soud se nicméně – vycházeje i z tohoto svého skutkového zjištění – ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nejde o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Z hlediska posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní však – jak vyplývá z výše uvedeného – není bez významu, zda žalobkyně v areálu žalované kouřila sama (popřípadě „v přítomnosti“ studentů, kteří sami nekouřili), nebo zda kouřila „s nezletilými“, tedy „před nimi a s nimi“, jak jí bylo žalovanou vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru. Soudy se proto v projednávané věci měly zabývat i těmito okolnostmi. Bylo-li by zjištěno, že žalobkyně v areálu školy kouřila s (nezletilými) žáky, nelze pominout ani dovolatelkou zdůrazňovanou skutečnost, že žalobkyně – kromě toho, že kouřením v areálu školy sama jednala v rozporu s platnými právními předpisy [srov. ustanovení § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek] – nezamezila tomu, aby tak činili v její přítomnosti i (nezletilí) žáci, přestože byla povinna kontrolovat, zda dochází ze strany žáků k dodržování řádu domova mládeže, který jasně deklaruje zákaz kouření v celém areálu školy [v této souvislosti je třeba vzít v úvahu též okolnost, že podle ustanovení § 36 odst. 5 písm. a) zákona č. 65/2017 Sb. se škola nebo školské zařízení dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 zákona č. 65/2017 Sb. nevyzve osobu, která nedodržuje zákaz kouření nebo používání elektronické cigarety na místě, na němž je kouření nebo používání elektronické cigarety zakázáno, aby v tomto jednání nepokračovala nebo aby prostor opustila, za který lze podle ustanovení § 36 odst. 10 písm. b) tohoto zákona uložit pokutu, jakož i skutečnost, že žalobkyně byla vedoucím zaměstnancem – k tomu srov. zejména ustanovení § 302 písm. f) zák. práce, podle něhož jsou vedoucí zaměstnanci dále povinni zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů].

34. I když zaměstnavatel v okamžitém zrušení pracovního poměru některá konkrétní porušení povinností zaměstnancem neuvádí jako důvod pro toto opatření (popřípadě je v okamžitém zrušení pracovního poměru dostatečně skutkově nevymezil tak, aby byla možná jejich přesná individualizace, jako je tomu v projednávané věci), při hodnocení stupně intenzity porušení pracovních povinností je třeba přihlížet – jak již bylo uvedeno výše – i k osobě zaměstnance, který se porušení pracovních povinností dopustil, k dosavadním postojům zaměstnance k plnění pracovních úkolů, k situaci, za níž k porušení pracovní povinnosti došlo, apod.

35. Přestože tedy žalovaná důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem c) tak, že se žalobkyně o dotyčném žákovi vyjadřovala velice hanlivě, urážlivě a ponižujícím způsobem s cílem mu uškodit a poškodit ho v době jeho přípravy na vzdělání a že se rovněž velice nevhodně měla vyjadřovat o řediteli školy a celém fungování žalované, nevymezila dostatečně určitě (tak, aby jej nebylo možné dodatečně měnit), mohou být i tyto žalovanou tvrzené skutečnosti (přestože nemohou obstát jako řádně vymezený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru) okolnostmi významnými z hlediska posouzení intenzity ostatních porušení pracovních povinností uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru. Soudy se tedy měly zabývat i skutečnostmi, které žalovaná tvrdila ve vztahu k tomuto důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru [byť toliko jako okolnostmi významnými při hodnocení intenzity jiných porušení pracovních povinností žalobkyní, která žalovaná řádně (v souladu s ustanovením § 60 zák. práce) vymezila v okamžitém zrušení pracovního poměru].

36. Z obsahu spisu se dále podává, že žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ve vztahu k porušení pracovních povinností vytýkanému žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2019 pod bodem a), tedy zamykání žáků ubytovaných v zařízení domova mládeže na pokojích, tvrdila, že ředitel žalované J. L. při poradě konané dne 24. 9. 2018 vytkl žalobkyni, že zamyká žáky na pokojích, že jí zároveň bylo v té souvislosti „jasně nařízeno dále již žáky nezamykat“, a že žalobkyně tedy nedodržela základní povinnosti a následně záměrně a vědomě dále neplnila pokyny nadřízeného. K prokázání tohoto svého tvrzení žalovaná navrhla (mimo jiné) též výslech svědků M. J., D. S. a Z. B., kteří se měli účastnit uvedené porady, a (listinný) důkaz vyjádřením ředitele žalované J. L., M. J. a D. S. k zamykání žáků v domově mládeže ze dne 25. 3. 2019, který žalovaná soudu prvního stupně předložila jako přílohu k podání ze dne 3. 2. 2020 („reakce na výzvu soudu“) doručenému soudu téhož dne.

37. Podle ustanovení § 301 písm. a) zák. práce jsou zaměstnanci povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.

38. Vzhledem k tomu, že jedním ze základních znaků závislé práce (srov. § 2 odst. 1 zák. práce) je její výkon ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jsou zaměstnanci od vzniku pracovního poměru povinni konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce], a proto musí být povinni plnit pokyny nadřízených. Povinnost zaměstnanců plnit pokyny nadřízených se samozřejmě týká pouze takových pokynů, které jsou vydány v souladu s právními předpisy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1271/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3557/2015).

39. Skutečnost, že zaměstnanec úmyslně porušuje svou povinnost konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, která pro něj vyplývá z pracovního poměru a která patří mezi základní atributy závislé práce vykonávané v pracovněprávním vztahu, by pak rovněž mohla významně zvýšit intenzitu porušení (dalších) pracovních povinností zaměstnancem. Soudy se proto (vzhledem k tvrzení žalované, že žalobkyni bylo „jasně nařízeno dále již žáky nezamykat“) měly řádně zabývat též otázkou, zda žalobkyně od žalované (od svého nadřízeného) dostala (výslovný) pokyn žáky dále nezamykat a zda tento pokyn zaměstnavatele svým následným jednáním úmyslně porušovala (odmítala plnit). Pokud by tomu tak bylo, neměla by při posuzování míry intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní (a s ní související otázky, zda po žalované lze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby) až takový význam soudy zdůrazňovaná skutečnost, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobkyni dáno měsíc poté, co již úsek výchovy neřídila, a navíc v době, kdy již k zamykání studentů nedocházelo, a naopak by mohla nabýt na významu skutečnost, že ze strany žalobkyně by (vzhledem k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pokynů zaměstnavatele) mohlo nadále docházet k porušování jiných (dalších) pokynů zaměstnavatele.

40. Žalovaná byla povinna označit důkazy potřebné k prokázání svého tvrzení, že ředitel žalované J. L. při poradě konané dne 24. 9. 2018 vytkl žalobkyni, že zamyká žáky na pokojích, a že jí zároveň bylo v té souvislosti „jasně nařízeno dále již žáky nezamykat“ [srov. § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větu první o. s. ř.], a měla v tomto směru důkazní břemeno, kterým se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. § 120 odst. 2 větu druhou o. s. ř.). Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanoveními § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.] nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.

41. Účastníkem označený důkaz soud neprovede, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995).

42. „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016).

43. Soud prvního stupně v projednávané věci v bodě 41 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „z provedeného dokazování poté vyplynulo, že v září 2018 sdělil L. žalobkyni, že se mu zamykání žáků nelíbí“, shledal „jako nadbytečné“ zabývat se tím, zda a jakým způsobem byla žalobkyně ze strany J. L. v září 2018 upozorněna na to, že si nepřeje zamykání žáků, a dodal, že to, že L. žalobkyni sdělil v září 2018, že si nepřeje, aby byli žáci zamykáni, uvádí i sama žalobkyně, že z tohoto důvodu soud k tomuto nevedl žádné další dokazování a že intenzitu porušení této povinnosti bylo možné posoudit z výpovědí vychovatelek činěných v rámci trestního řízení vedeného u „zdejšího“ soudu pod sp. zn. 32 T 83/2019 a z úředních záznamů o podání vysvětlení ubytovanými studenty. Ve výčtu zjištění učiněných z výpovědi J. L. (uvedeném v bodě 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) pak zcela absentuje ta část výpovědi J. L. (vyplývající z obsahu protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 2. 7. 2020), v níž – poté, co zmínil, že žalobkyni zamykání žáků vytkl na poradě v září 2018 – uvedl, že žalobkyni řekl „konkrétně, že se žáci zamykat nebudou, že se tím porušují předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“. Soud prvního stupně přitom neprovedl žalovanou navrhovaný listinný důkaz vyjádřením ředitele, M. J. a D. S. k zamykání žáků v domově mládeže ze dne 25. 3. 2019 ani výslech žalovanou navrhovaných svědků, kteří se měli účastnit porady konané dne 24. 9. 2018.

44. Uzavřel-li za těchto okolností odvolací soud v bodě 11 odůvodnění svého rozsudku, že „pokud žalovaná v odvolání uvádí, že se zamykání dělo v rozporu s pokyny žalované, konkrétně výtkou ze dne 24. 9. 2018, pak nic takového v řízení prokázáno nebylo“, přestože dokazování provedené soudem prvního stupně nezopakoval ani nedoplnil o výše uvedené (soudem prvního stupně neprovedené) důkazy navržené žalovanou k prokázání tohoto tvrzení v řízení před soudem prvního stupně a přestože žalovanou tvrzená skutečnost, že žalobkyni bylo J. L. „jasně nařízeno dále již žáky nezamykat“ (že se zamykání dělo v rozporu s pokyny žalované), v dosavadním řízení nebyla spolehlivě (bez důvodných pochybností) prokázána ani vyvrácena (resp. nebyl prokázán opak) jinak (jinými důkazy), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl.

45. Protože v projednávané věci soudy uvažované skutečnosti zatím – jak vyplývá z výše uvedeného – neposkytují náležitý (úplný) podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci a zda lze považovat za splněný požadavek ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce, aby zaměstnavatel přistupoval k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnance „jen výjimečně“ (zda lze po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby), nemůže závěr odvolacího soudu, že důvody okamžitého zrušení pracovního poměru vymezené pod body a) a b) nenaplňují intenzitu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, (pro svou předčasnost) obstát.

46. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

47. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů