// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 25.07.2022
Finanční náhrada podle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny
Spočívá-li utrpěná újma v tom, že dotčenému nebylo umožněno rozmnožit svou majetkovou sféru tak, jak by mohl bez omezení ve smyslu § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny („ZOPK“), a jako adekvátní kompenzace se jeví náhrada ušlého zisku, pak je nezbytné zohlednit též náklady, které by k jejímu dosažení musely být vynaloženy.
Zakládá-li tedy § 58 ZOPK dotčenému vlastníku či uživateli právo na náhradu za omezení užívání pozemku, jejíž poskytnutí by mělo směřovat k tomu, aby byly kompenzovány negativní dopady omezení na jeho majetkovou sféru, je nezbytné především náležitě skutkově vymezit, v čem konkrétně tento negativní dopad v řešené situaci spočíval, jaký měl vliv na majetkové hodnoty poškozeného a v návaznosti na to se pak zabývat jeho vyčíslením. Jelikož stanovení finančního ekvivalentu může být zejména v případě lesního hospodaření značně obtížné, předpokládá § 58 odst. 5 ZOPK využití prováděcích předpisů k tomuto ustanovení, případně jinému zákonu. Nelze ovšem ztrácet ze zřetele, že prováděcí předpis má regulovat toliko způsob vyčíslení výše náhrady, nikoliv zakládat či měnit právo na náhradu (to zůstává obsaženo v zákonné normě). Úkolem vyhlášky jakožto prováděcího předpisu je pouze zpřesňovat a doplňovat zákonné normy v rozsahu, v jakém jsou orgány výkonné moci v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy zmocněny k jejímu vydání. Vyhláška č. 335/2006 Sb. vydaná k provedení § 58 odst. 6 ZOPK, stejně jako vyhláška č. 55/1999 Sb. vydaná k provedení zákona o lesích, na niž prve zmiňovaná vyhláška ve vztahu k některým typovým újmám odkazuje, přitom konstruují řadu různých výpočtových alternativ v návaznosti na to, jaký konkrétní zásah do majetkové sféry dotčený vlastník či uživatel utrpěl (tj. jak konkrétně se projevily důsledky omezení). Zvolená výpočtová alternativa by pak měla odpovídat povaze reálně utrpěné újmy. Částky získané výpočty podle uvedených vyhlášek přitom nepochybně mohou skýtat východisko pro vyčíslení nároku uplatňovaného podle § 58 ZOPK, aniž by však s ním byly automaticky bezvýhradně ztotožnitelné. U takto vypočtených částek bude vždy třeba uvážit, zda jimi je náležitě naplněno zákonné pojetí daného nároku vyplývající ze zákonných ustanovení.
Ztotožnil-li v dané věci odvolací soud bez dalšího újmu s částkou zjištěnou výpočtem výše újmy ze zničených porostů podle § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb., přičemž konstatoval, že ve vzorci stanoveném pro výpočet náhrady podle tohoto ustanovení není obsažen údaj o nevynaložených nákladech na leteckou aplikaci biocidů, není jeho úvaha správná. Je-li tvrzená újma dovozována z toho, že zákaz letecké aplikace biocidního prostředku na lesní porosty vedl k přemnožení chrousta maďalového, ten následně způsobil na lesních porostech škodu (z rozsudků se nepodává její přesná povaha a rozsah), přičemž provedení zakázané aplikace biocidů, které by mělo porosty zachránit a umožnit žalobci dosáhnout nárokovaného majetkového prospěchu, by si vyžádalo určité finanční náklady, pak je zjevné, že pro náležité zhodnocení rozdílu mezi situací při uplatnění omezení a situací bez jejich uplatnění je nutné přihlédnout k nákladům, které by dotyčný musel vynaložit k dosažení předpokládaného zisku, resp. k tomu, že je vlastně ušetřil a náklady na ně zůstaly zachovány v jeho majetkové sféře. Bez zohlednění ušetřených nákladů by přiznaná kompenzace neměla povahu vyrovnání negativních dopadů omezení do vlastnického práva, ale představovala by neopodstatněné zvýhodnění daného vlastníka oproti těm, jež k dosažení téhož prospěchu musí skutečně vynaložit potřebné náklady.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 462/2021, ze dne 21. 4. 2022
Dotčené předpisy:
čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.
§ 58 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb.
§ 58 odst. 5 zák. č. 114/1992 Sb.
§ 8 vyhl. č. 55/1999 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 40 C 393/2019-46, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 268.013 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětem sporu je náhrada za ztížení lesního hospodaření za rok 2017 ve výši 238.673 Kč (z celkové částky 10.421.598 Kč již žalovaná 10.153.585 Kč uhradila) a náklady na znalecký posudek ve výši 29.340 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 17. 4. 2015, č. j. JMK 9493/2015, nebyl žalobci udělen souhlas k letecké aplikaci biocidů za účelem ošetření lesních porostů v ptačí oblasti Bzenecká Doubrava - Strážnické Pomoraví v době rojení chrousta maďalového v roce 2015, čímž mu byla odňata jediná možnost účinně regulovat přemnožení tohoto hmyzu, jenž v dané oblasti působí významné škody na lesních porostech. Soud dovodil, že nárok na náhradu podle § 58 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, dále též jen „ZOPK“, kterou žalobci již žalovaná poskytla podle § 58 odst. 3 ve spojení s § 78 odst. 4 ZOPK, není důvodný, protože podle § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, se hradí skutečná škoda a ušlý zisk, avšak žalobci škoda nevznikla. Předmětná částka představuje ušetřené náklady na chemický postřik, který nebyl žalobce nucen pořídit a aplikovat právě pro zákaz zásahu proti hmyzu; přiznání takovéhoto domnělého nároku by bylo v rozporu s logikou a konstrukcí náhrady škody. Soud neaplikoval § 58 odst. 5 ZOPK, jenž podle jeho názoru „cílí na zamezení stavu, že by náhrada újmy přesáhla částku, která by byla rozdílem mezi situací při uplatnění omezení podle ZOPK a situací, kdy by tato omezení uplatněna nebyla“. Úhrada nákladů na zjištění škody (náklady na znalecký posudek) je předjímána toliko v § 14 odst. 3 vyhlášky č. 55/1999 Sb. u škod vzniklých mimořádným opatřením, o něž však v dané věci nešlo. S ohledem na dostatek odborného aparátu na straně žalobce by navíc nebylo možné mít náklady za účelně vynaložené.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 91 Co 243/2020-76, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci 268.013 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Zdůraznil, že zákon o ochraně přírody a krajiny, který je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, neupravuje jiné škody než ty, které byly upraveny tímto speciální předpisem, je proto třeba použít obecnou úpravu, tedy občanský zákoník. V souladu s výkladem tohoto předpisu jsou přitom škodou i skutečně vynaložené vedlejší náklady, jež jsou poškozeným vydány smysluplně, a to například na znalecký posudek. Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně mylně vyšel z toho, že se žalobce domáhá náhrady za postřik, aniž by jej provedl; žalobce však ve skutečnosti uplatnil nárok na náhradu za ztížení lesního hospodaření podle § 58 odst. 2 ZOPK, u nějž je výše náhrady určena zvláštními předpisy (§ 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb.), jimiž je dán vzorec pro výpočet náhrady, aniž by v něm byl upraven údaj o ušetřených nákladech na letecký postřik. Ustanovení § 4 vyhlášky č. 335/2006 Sb. se přitom s ohledem na znění § 1 písm. b) tohoto předpisu nepoužije. Z toho je zřejmé, že žalovaná není oprávněna z uplatněného nároku žalobce na finanční náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření odečíst hypotetické náklady na chemický postřik proti chroustu maďalovému; žalobce ostatně v daném roce ani neplánoval náklady na chemický postřik vynaložit. Žalovaná má podle § 58 odst. 2 ZOPK oprávnění snížit výši náhrady jen z důvodu, že by její celková výše přesáhla částku, jež je rozdílem mezi uplatněním omezení, a situací, za níž by tato omezení nebyla uplatněna, což však žalovaná nijak nezjišťovala a neporovnávala výši vzniklé škody se situací bez omezení. Soud tedy uzavřel, že požadavek žalobce na náhradu podle § 58 odst. 2 ZOPK vyčíslenou v souladu s § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. je v plném rozsahu důvodný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že rozhodnutí spočívá na právních otázkách, které Nejvyšší soud dosud neřešil. Dovolací soud se předně doposud nevyslovil k otázce, zda žadateli o náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření ve smyslu § 58 ZOPK náleží kromě náhrady za samotnou újmu za ztížení lesního hospodaření také náhrada za skutečně vynaložené vedlejší náklady, v daném případě tedy náklady na vyhotovení znaleckého posudku. Podle dovolatelky zákon o ochraně přírody zakládá speciální soukromoprávní nárok zakotvený ve veřejnoprávním předpise, odvíjející se od povinnosti strpět omezení lesního či zemědělského hospodaření ve veřejném zájmu na ochraně přírody a krajiny, jenž vniká z jiného titulu než náhrada škody, jejíž obecnou úpravu v občanském zákoníku tudíž nelze na daný nárok aplikovat. Za neřešenou pokládá též otázku, zda žalovaná jakožto orgán ochrany přírody příslušný k poskytnutí náhrad za ztížení lesního hospodaření je podle § 58 odst. 5 věty druhé ZOPK oprávněna upravit výši vyplacené újmy vypočtené na základě vyhlášky č. 55/1999 Sb. tak, aby poskytnutá náhrada nebyla vyšší než zisk dosažitelný nebýt omezení. Úvaha soudu o aplikovatelnosti § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. přitom podle dovolatelky neobstojí, předmětná vyhláška je prováděcím předpisem k lesnímu zákonu, výpočty v ní nemusí být pro účely náhrady újmy podle ZOPK konečné. Ustanovení § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb. stanoví náhradu škody za zničení lesního porostu, což však není v souladu s účelem § 58 ZOPK, jímž je náhrada skutečné újmy, tedy částky odpovídající zisku, který by žalobce mohl při hospodaření dosáhnout, nebýt omezení. Pokud by v daném případně nebyl žalobce omezen, aplikoval by na porosty chemický postřik (představující ekonomický náklad) za účelem snížení populace chrousta maďalového a ochrany lesních porostů. Zisk žalobce by v této situaci spočíval ve výnosu z obhospodařovaných porostů s odečtením nákladů na jejich chemické ošetření. Vyplacení plné újmy bez odečtení nákladů na letecký postřik by naopak bylo v rozporu s úpravou v ZOPK, jež, jak je zřejmé z § 58 odst. 4, tak § 58 odst. 5 ZOPK, předpokládá korekci částky stanovené podle prováděcího právního předpisu. Deklarovaná škoda na lesních porostech přitom vznikla v důsledku rozhodnutí z roku 2015, kdy probíhalo rojení chrousta maďalového, jenž má v dané oblasti čtyřletý vývojový cyklus, přičemž za roky 2015 a 2016 žalobce žádost o náhradu újmy nepodával, tudíž ani nebylo možné náklad na postřik zohledňovat. K výtce odvolacího soudu, že neporovnávala výši škody, která žalobci vznikla, s výší škody, jež by vznikla bez uplatnění omezení, žalovaná podotkla, že nezjišťuje efektivitu prováděných opatření a nezjišťuje, do jaké míry by byl letecký postřik účinný; nejde o skutečnosti, jež by bylo možné prokázat, přičemž jejich zjišťování by bylo jen k tíži žadatele o náhradu újmy. V dané situaci je však zjevné, že by žalobci bez omezení vznikly náklady na postřik, což při vyčíslení nároku nebylo zohledněno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že vyhláška č. 55/1999 Sb. počítá toliko s hodnotou zničené věci, nikoliv s ekonomickou situací jejího vlastníka, přičemž okolnost, že znění § 58 odst. 5 ZOPK plně nekoresponduje s jeho prováděcími předpisy, nelze přičítat k tíži poškozeného vlastníka. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro dosud neřešenou otázku částek náhrad stanovených podle prováděcích předpisů a § 58 ZOPK. Dovolání je zčásti důvodné, zčásti není přípustné.
Podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., dále též jen „Listina“, vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Podle § 58 odst. 2 věty první ZOPK pokud vlastníku zemědělské půdy nebo lesního pozemku nebo rybníka s chovem ryb nebo vodní drůbeže, nebo nájemci, který tyto pozemky oprávněně užívá, vznikne nebo trvá v důsledku omezení vyplývajícího z části třetí až páté tohoto zákona včetně prováděcích právních předpisů nebo rozhodnutí vydaného na jejich základě, anebo z omezení vyplývajícího z opatření v plánech systémů ekologické stability krajiny podle § 4 odst. 1 újma, má nárok na její finanční náhradu.
Podle § 58 odst. 5 ZOPK Ministerstvo životního prostředí společně s Ministerstvem zemědělství stanoví prováděcím právním předpisem podmínky poskytování finanční náhrady, vzor uplatnění nároku, jeho náležitosti a způsob určení výše náhrady v případech, kdy není stanoven zvláštním právním předpisem. Celková výše náhrady podle odstavce 2 nesmí přesáhnout částku, která je rozdílem mezi situací při uplatnění omezení podle odstavce 2 a situací, kdy by tato omezení nebyla uplatněna. Ve smlouvě podle § 39 nebo § 45c lze finanční náhradu upravit odchylně; finanční náhrada však nemůže být vyšší, než umožňuje prováděcí právní předpis.
Při výkladu citovaných ustanovení je třeba vyjít z toho, že zákonné omezení hospodaření v lese je omezením vlastnického práva z důvodu veřejného zájmu a právě ustanovení § 58 odst. 2 ZOPK, které bylo s účinností od 28. 4. 2004 do zákona včleněno, zajišťuje za ně náhradu, jak ji garantuje i čl. 11 odst. 4 Listiny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4408/2013, publikovaný pod C 13863 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Zákonodárce tak usiluje, aby ochrana přírody a krajiny představující veřejný zájem (viz nejen § 58 odst. 1 ZOPK, ale přiměřeně též čl. 7 Ústavy ČR a čl. 35 Listiny) přespříliš negativně nezasahovala do vlastnického (či od něj odvozeného užívacího) práva osoby hospodařící na zemědělské či lesní půdě, proto konstruuje pro dotčené osoby zvláštní nárok na náhradu, jejímž smyslem je, jak podotýká i odborná literatura (Vomáčka, V., Knotek, J., Konečná, M., Hanák, J., Dienstbier, F., Průchová, I: Zákon o ochraně přírody a krajiny, Praha: 2018, s. 462), vyrovnat ekonomickou nerovnováhu, kterou vytvářejí omezující podmínky hospodaření v chráněných územích nebo situacích, kdy o omezení rozhodl orgán ochrany přírody. Tím zákonodárce činí zadost požadavku na ústavně konformní omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Jelikož důsledky omezení mohou vést k menším výnosům či vyšším nákladům hospodařící osoby, lze je připodobnit k ušlému zisku či skutečné škodě, náhrada tak plní především kompenzační funkci a její vyplacení by mělo vést k tomu, aby pozice dotčené osoby byla stejná, jako kdyby hospodařila bez omezení (viz citované dílo, s. 462). Vedou-li tedy omezení, jež je dotyčný povinen strpět, k tomu, že se nezvětší jeho majetek tak, jak by mohl důvodně očekávat nebýt omezení, lze utrpěnou újmu pojímat právě i jako obdobu ušlého zisku (srov. již citovaný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4408/2013, či přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4563/2016). Rozhodovací praxe přitom setrvale vychází z toho, že náhrada ušlého zisku je v podstatě rozdílem mezi předpokládaným ziskem a náklady, které by na jeho dosažení bylo třeba vynaložit (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, Soubor C 16286, a ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, Soubor C 6331, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3411/2012). Spočívá-li tedy utrpěná újma v tom, že dotčenému nebylo umožněno rozmnožit svou majetkovou sféru tak, jak by mohl bez omezení ve smyslu § 58 odst. 2 ZOPK, a jako adekvátní kompenzace se jeví náhrada ušlého zisku, pak je nezbytné zohlednit též náklady, které by k jejímu dosažení musely být vynaloženy (v opačném případně by poskytnutí kompenzace nejen vyrovnávalo postavení vlastníka omezeného na svých právech, ale poskytovalo mu výhodu oproti vlastníkům takto neomezeným, neboť by dosáhl výnosu, aniž by vynaložil adekvátní náklady). Opomenutí výdajové stránky věci by ostatně rovněž znemožňovalo dostát požadavku § 58 odst. 5 věty druhé ZOPK, podle níž celková výše náhrady nesmí přesáhnout částku, která je rozdílem mezi situací při uplatnění omezení a situací, v níž by omezení uplatněna nebyla.
Zakládá-li tedy § 58 ZOPK dotčenému vlastníku či uživateli právo na náhradu za omezení užívání pozemku, jejíž poskytnutí by mělo směřovat k tomu, aby byly kompenzovány negativní dopady omezení na jeho majetkovou sféru, je nezbytné především náležitě skutkově vymezit, v čem konkrétně tento negativní dopad v řešené situaci spočíval, jaký měl vliv na majetkové hodnoty poškozeného a v návaznosti na to se pak zabývat jeho vyčíslením. Jelikož stanovení finančního ekvivalentu může být zejména v případě lesního hospodaření značně obtížné, předpokládá § 58 odst. 5 ZOPK využití prováděcích předpisů k tomuto ustanovení, případně jinému zákonu. Nelze ovšem ztrácet ze zřetele, že prováděcí předpis má regulovat toliko způsob vyčíslení výše náhrady, nikoliv zakládat či měnit právo na náhradu (to zůstává obsaženo v zákonné normě). Úkolem vyhlášky jakožto prováděcího předpisu je pouze zpřesňovat a doplňovat zákonné normy v rozsahu, v jakém jsou orgány výkonné moci v souladu s čl. 79 odst. 3 Ústavy zmocněny k jejímu vydání. Vyhláška č. 335/2006 Sb. vydaná k provedení § 58 odst. 6 ZOPK, stejně jako vyhláška č. 55/1999 Sb. vydaná k provedení zákona o lesích, na niž prve zmiňovaná vyhláška ve vztahu k některým typovým újmám odkazuje, přitom konstruují řadu různých výpočtových alternativ v návaznosti na to, jaký konkrétní zásah do majetkové sféry dotčený vlastník či uživatel utrpěl (tj. jak konkrétně se projevily důsledky omezení). Zvolená výpočtová alternativa by pak měla odpovídat povaze reálně utrpěné újmy. Částky získané výpočty podle uvedených vyhlášek přitom nepochybně mohou skýtat východisko pro vyčíslení nároku uplatňovaného podle § 58 ZOPK, aniž by však s ním byly automaticky bezvýhradně ztotožnitelné. U takto vypočtených částek bude vždy třeba uvážit, zda jimi je náležitě naplněno zákonné pojetí daného nároku vyplývající ze shora rozebíraných zákonných ustanovení. Pro úplnost lze podotknout, že v souladu se systematikou právního řádu a výkladovými pravidly platí, že pokud jazykový význam předpisu nižší právní síly nepřipouští výklad, který by byl v souladu s nadřazeným právem, nejde o otázku výkladu, ale je možné uvažovat o zrušení nekonformního ustanovení nižší právní síly nebo dotváření práva (viz Melzer F.: Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2011, s. 173).
Ztotožnil-li v dané věci odvolací soud bez dalšího újmu s částkou zjištěnou výpočtem výše újmy ze zničených porostů podle § 8 vyhlášky č. 55/1999 Sb., přičemž konstatoval, že ve vzorci stanoveném pro výpočet náhrady podle tohoto ustanovení není obsažen údaj o nevynaložených nákladech na leteckou aplikaci biocidů, není jeho úvaha správná. Je-li tvrzená újma dovozována z toho, že zákaz letecké aplikace biocidního prostředku na lesní porosty vedl k přemnožení chrousta maďalového, ten následně způsobil na lesních porostech škodu (z rozsudků se nepodává její přesná povaha a rozsah), přičemž provedení zakázané aplikace biocidů, které by mělo porosty zachránit a umožnit žalobci dosáhnout nárokovaného majetkového prospěchu, by si vyžádalo určité finanční náklady, pak je zjevné, že pro náležité zhodnocení rozdílu mezi situací při uplatnění omezení a situací bez jejich uplatnění je nutné přihlédnout k nákladům, které by dotyčný musel vynaložit k dosažení předpokládaného zisku, resp. k tomu, že je vlastně ušetřil a náklady na ně zůstaly zachovány v jeho majetkové sféře. Jak bylo vyloženo výše, bez zohlednění ušetřených nákladů by přiznaná kompenzace neměla povahu vyrovnání negativních dopadů omezení do vlastnického práva, ale představovala by neopodstatněné zvýhodnění daného vlastníka oproti těm, jež k dosažení téhož prospěchu musí skutečně vynaložit potřebné náklady.
Lze dodat, že s ohledem na základní pravidla ovládající dokazování v občanském soudním řízení sporném (k tomu více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 423/2015, a judikatura v něm odkazovaná) je na žalující straně, aby nejen tvrdila, ale i prokázala, že jí jako státnímu podniku zaměřenému podle jeho statutu (viz čl. 4 Statutu státního podniku Lesy České republiky s. p. ze dne 1. 9. 2017) na zachování lesa, jeho ochranu a péči o něj jako o národní bohatství, na plnění všech funkcí lesa [tedy patrně podle § 2 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, produkčních a mimoprodukčních] a na podporu trvale udržitelného hospodaření v něm, vznikla újma ve výši žalované částky, na jejíž kompenzaci jí svědčí právo ve smyslu § 58 ZOPK. Žalovaná strana nepochybně může tvrzení a důkazy strany žalující vyvracet, není však její procesní povinností prokazovat, že nárok nevznikl, jak poněkud nejasně naznačuje odvolací soud v závěru svého rozhodnutí.
Ze všech těchto důvodů bylo dovolání zčásti podáno důvodně; podle § 243e o. s. ř. proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v části výroku o věci samé týkající se 238.673 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 12. 5. 2019 do zaplacení (náklady na postřik) a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) podrobně vysvětlil, z jakého důvodu i po citované novele není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50.000 Kč (ledaže jde o vztah ze spotřebitelských smluv či o pracovněprávní vztah). I když obecně náklady, které žalobce mimo soudní řízení vynaložil na znalecké posudky k doložení svých pohledávek, jsou ve smyslu ustanovení § 513 o. z. příslušenstvím těchto pohledávek a u dovolání, které směřuje proti těmto pohledávkám, se pro účely posouzení jeho přípustnosti podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k tomuto příslušenství nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1924/2021), je v dané věci situace od tohoto pravidla odlišná. Požadovaná částka 29.340 Kč totiž představuje náklady na znalecký posudek vyčíslující výši náhrady za škodu způsobenou ztížením hospodaření na lesních pozemcích a vedle ní je předmětem řízení částka, o kterou žalovaná náhradu zkrátila s ohledem na ušetřené náklady na postřik a které se tedy znalecký posudek netýkal. Pak ovšem náklady na znalecký posudek nejsou příslušenstvím částky 238.673 Kč, nýbrž jde o samostatný nárok na peněžité plnění nepřevyšující zákonný limit 50.000 Kč, proto je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Autor: -mha-