// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.07.2022
Náhrada zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení
Osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla při dopravní nehodě na území České republiky je povinna nahradit zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení sídlícímu ve státě, jenž je vázán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, sociální dávky vyplacené poškozenému z důvodu snížení jeho pracovní schopnosti v důsledku poškození zdraví utrpěného při dopravní nehodě, a to v rozsahu určeném podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1334/2020, ze dne 21. 4. 2022
Dotčené předpisy:
čl. 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 427 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: odpovědnost za škodu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 11. 2017, č. j. 11 C 135/2016-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3.487,64 eur s příslušenstvím, co do částky 6.386,99 eur žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaný způsobil dne 30. 3. 2010 dopravní nehodu v obci Horní Vltavice, při níž utrpěl vážná zranění M. B., pojištěnec žalující zahraniční pojišťovny. Z důvodu zranění poskytoval žalobce poškozenému dávky podle sociálních předpisů Spolkové republiky Německo, a to dávky za plné snížení pracovní schopnosti a náhrady příspěvku na důchodové pojištění. Část nároku žalobci uhradila Česká pojišťovna, a. s., u níž byl žalovaný pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, další částky však hradit odmítla. Krajský soud odkázal na rozhodná ustanovení německého práva pro přechod nároku na náhradu škody poškozeného vůči škůdci na žalobce, rozhodná ustanovení evropských předpisů upravujících uznání přechodu práv na poskytovatele dávek i cizími členskými státy a rozsudky Evropského soudního dvora, které se k těmto ustanovením vztahují, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010. Na jejich základě dospěl k závěru, že žalobce má vůči žalovanému nárok na výplatu částek, které uhradil poškozenému z titulu ztráty jeho výdělku v období od 1. 11. 2012 do 30. 4. 2015, nemá však nárok na náhradu příspěvků na důchodové pojištění, neboť tento nárok nemá obdobu v českém právu, jež je rozhodné pro posouzení uplatněného nároku.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 3 Co 6/2018-265, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III (ve správném znění), IV a V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na náhradu renty z důvodu invalidity je dán, zatímco nárok na náhradu příspěvku na důchodový účet dán není. Zároveň připomněl, že právo Evropské unie má přednost před národním právem a výklad článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení prezentovaný žalovaným by popřel jeho smysl i zásadu přímého účinku práva Evropské unie. Z uvedeného nařízení lze dovodit existenci regresního nároku i povinnost českého státu tento nárok uznat.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyl řešen případ regresního nároku zahraničního poskytovatele sociálních dávek vůči českému škůdci a náhrada škody podle českého občanského práva. Dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky náhrady obdoby invalidního důchodu škůdcem, která v českém právu nemá podklad. Dle § 447 odst. 1 obč. zák. má poškozený právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě, jež činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem po poškození s připočtením invalidního důchodu. Z uvedeného vyplývá, že nárok odpovídající invalidnímu důchodu nehradí škůdce, nýbrž stát. V této souvislosti uvedl dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010. Dle dovolatele tomuto výkladu odpovídá také úprava odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla a rozsah pojištěné odpovědnosti, která rovněž nárok žalobce nekryje. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce k podanému dovolání uvedl, že shledává napadené rozhodnutí správným, řádně odůvodněným a odpovídajícím právní úpravě. Výklad prezentovaný dovolatelem odporuje evropským předpisům i judikatuře a nelze k němu přihlížet. Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky výkladu a uplatnění článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), jež dosud dovolacím soudem nebyla řešena v daných souvislostech, a to v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci. Dovolání však není důvodné.
6. Vzhledem k ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a v téže době účinné přímo aplikovatelné předpisy evropského práva (viz níže), neboť rozhodné okolnosti nastaly před 1. 1. 2014.
7. Podle čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 obdrží-li určitá osoba dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát.
8. Při výkladu článku 85 nařízení č. 883/2004 dospěl odvolací soud k závěru, že smyslem této normy je nejen uznání přechodu práva na náhradu škody z poškozeného na poskytovatele sociálních dávek (tj. aktivní legitimace k uplatnění nároku vůči škůdci), nýbrž také určení rozsahu nároků, jež byly poskytnuty poškozenému podle domovského práva poskytovatele sociálních dávek.
9. V rozhodovací praxi dovolacího soudu takovýto případ dosud řešen nebyl. V minulosti však byl řešen obdobný spor z dopravní nehody na území České republiky, kterou zavinil český státní příslušník pojištěný pro tento případ u české pojišťovny a při níž utrpěla újmu na zdraví vyžadující poskytování sociálních dávek nemocenského pojištění osoba pro tento případ pojištěná u německého poskytovatele zdravotního a nemocenského pojištění. Ke vzniku škody však došlo před vstupem České republiky do Evropské unie a před účinností nařízení č. 883/2004, tj. za účinnosti nařízení č. 1408/71 o uplatňování systému sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství. Dovolací soud dospěl k závěru, že nařízení upravuje přechod nároku, který má poškozený vůči třetí osobě povinné úraz odškodnit, a na regres nemocenského se proto věcně nevztahuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010).
10. Na tento rozsudek dovolatel poukázal, jeho závěry však v projednávané věci nelze použít, neboť jednak Česká republika již je členem Evropské unie a evropské právo je platnou součástí českého právního řádu (proto je nutno na věc aplikovat unijní právo, nikoli zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), jednak tehdy byl předmětem řízení regresní nárok na náhradu dávek nemocenského vyplacených před účinností zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, jenž v § 126 upravuje regresní nárok také v českém právním řádu.
11. Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ve věci 26/62 Van Gend en Loos konstatoval, že unijní (tehdy komunitární) právo představuje nový právní řád mezinárodního práva, a následně ve věci 6/64 Costa v. ENEL dovodil, že zřizovací smlouvy tehdejších Společenství, jejichž je Unie nástupkyní, jednak nejsou standardními mezinárodními smlouvami, zejména v důsledku přenosu pravomocí členských států na Společenství, jednak vytvářejí specifický právní řád, který nepodléhá principům mezinárodního práva, nýbrž se stal součástí právních řádů členských států a vyznačuje se předností před původem vnitrostátními právními normami a v některých případech i bezprostřední závazností ve vztahu k občanům členských států.
12. K výkladu článku 85 nařízení č. 883/2004 Soudním dvorem Evropské unie dosud nedošlo, v minulosti však Soudní dvůr opakovaně podal výklad k článku 93 odst. 1 nařízení 1408/71, jehož znění je prakticky totožné se zněním článku 85 nařízení č. 883/2004. Stěžejními jsou rozsudky ve věcech C-428/92 DAK v. Lærerstandens Brandforsikring (dále také jen „DAK“) a C-397/96 Kordel a další (dále také jen „Kordel“). Judikatura Soudního dvora k článku 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 je aplikovatelná při interpretaci čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 nejen z důvodu totožného znění, ale i z toho důvodu, že později uvedené nařízení nahrazuje to dříve uvedené (srov. čl. 90 odst. 1 a body 3 a 44 preambule nařízení č. 883/2004).
13. Ve věci DAK v původním řízení žalovala německá instituce sociálního zabezpečení dánskou pojišťovnu, neboť podle německých předpisů vstoupila do práva na náhradu újmy způsobené dopravní nehodou škůdcem pojištěným u žalované pojišťovny, jelikož poškozenému vyplatila dávky sociálního zabezpečení. Žalovaná přitom argumentovala dánským zákonem o odpovědnosti za škodu, který stanovil jednak to, že dávky sociálního zabezpečení nepředstavují základ pro žalobu na náhradu plnění proti osobě odpovědné za škodu, jednak to, že v případě osobního pojištění nemá společnost vyplácející pojistné žádná práva vůči osobě odpovědné za škodu. Soudní dvůr vyložil čl. 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 tak, že obsahuje kolizní normu zavazující vnitrostátní soud rozhodující o takové žalobě, aby použil právo členského státu, kterému příslušná instituce sociálního zabezpečení podléhá, nejen k určení, zda tato instituce vstoupila do práv poškozené osoby nebo zda má přímá práva vůči škůdci, ale také k určení povahy a rozsahu nároků, do nichž instituce poskytnuvší dávky vstoupila nebo které může uplatnit přímo proti škůdci. Proto nebylo možné aplikovat uvedená pravidla dánského práva, neboť tato pravidla vylučovala zákonnou cesi určitých práv poškozeného, respektive vznik přímých práv orgánu sociálního zabezpečení na náhradu poskytnutých dávek sociálního zabezpečení, což by ve svém důsledku vedlo ke zbavení čl. 93 odst. 1 nařízení jeho praktického účinku. Současně však Soudní dvůr konstatoval, že jeho účelem není určovat či měnit pravidla použitelná pro určení, zda a v jaké míře existuje mimosmluvní odpovědnost škůdce. Tato odpovědnost nadále podléhá posouzení podle hmotněprávních pravidel jinak aplikovaných vnitrostátním soudem v řízení o nároku poškozeného, tedy v zásadě podle právních předpisů členského státu, na jehož území došlo ke vzniku újmy.
14. Tento svůj závěr poté Soudní dvůr dále rozvedl v rozsudku Kordel, v němž se zabýval otázkou náhrady plateb poskytovaných lucemburským penzijním fondem (žalobce v původní věci) v důsledku smrti pojištence tohoto fondu způsobené při dopravní nehodě, kterou zavinil německý státní příslušník (první žalovaný v původní věci) pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u německé pojišťovny (druhá žalovaná v původní věci). Relevantní lucemburská úprava stanovila, že pokud má osoba, která má nárok na důchod jakožto dávku sociálního zabezpečení, vůči třetí osobě nárok na náhradu škody nebo újmy způsobené jí z důvodu invalidity nebo smrti (příbuzného či jiné osoby), kterýžto důvod je zároveň důvodem vzniku nároku této osoby na uvedený důchod, právo na náhradu škody nebo újmy kryté tímto důchodem přechází na penzijní fond až do výše vyplacených dávek. V odůvodnění rozsudku Soudní dvůr stanovil, že je třeba vymezit práva poškozeného, popřípadě dalších osob, které svá oprávnění z tohoto práva odvozují (sekundární poškození), dále možnost subrogace (vstupu) orgánu poskytujícího dávky do uvedených práv a konečně jakákoli omezení, která ukládá právo členského státu, jemuž orgán sociálního zabezpečení podléhá, pro výkon práv, do kterých takový orgán vstoupil. Pouze do takto určených práv lze uvažovat o subrogaci orgánu sociálního zabezpečení: subrogace jako je ta, kterou stanovuje čl. 93 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, nemůže mít za následek vytváření dalších práv pro příjemce dávek vůči třetím stranám. Klíčovou otázkou bylo, zda orgán sociálního zabezpečení vstupuje do práv sekundárních poškozených pouze v rozsahu, v jakém byli poškození závislí na péči primárního poškozeného. Soudní dvůr dále považoval za zásadní, zda uvedená podmínka se podle německého práva vztahovala k samotné existenci nároku sekundárních poškozených vůči škůdci (tj. ke vzniku jejich nároku bylo třeba, aby byli závislí na péči primárního poškozeného), anebo představovala až omezení subrogace, tj. rozsahu, v němž orgán sociálního zabezpečení vstupoval do práv poškozených (tj. tento orgán vstoupil do práv poškozených pouze částečně, v rozsahu újmy představované ztrátou péče od primárního poškozeného, přičemž ale sekundární poškození mohli vůči škůdci uplatňovat právo na náhradu újmy i ve výši přesahující tuto ztrátu). V prvém případě by vnitrostátní soud projednávající žalobu orgánu sociálního zabezpečení na náhradu dávek jdoucích nad rámec kompenzace ztráty péče od primárního poškozeného musel nárok zamítnout, pokud by podmínka závislosti na péči primárního poškozeného nebyla splněna, neboť i přes potenciálně jiné řešení podle práva státu, jemuž takový orgán podléhá, podle práva místa nehody (vzniku újmy), zde neexistovalo právo poškozených, do něhož by zákonnou cesí tento orgán vstoupil. Naopak ve druhém případě by při splnění podmínky závislosti poškozených na péči musel soud žalobě vyhovět, tj. přiznat náhradu i nad rámec toho, co by v případě vnitrostátního sporu spravujícího se německým právem přiznal orgánu sociálního zabezpečení, neboť rozhodným právem pro určení existence a rozsahu subrogace by bylo lucemburské právo, které na rozdíl od německého práva podobné omezení subrogace neobsahovalo.
15. Obdobné závěry vyslovil v rozsudku ve věci E-11/16 ze dne 11. 7. 2017 Soudní dvůr pro státy Evropského sdružení volného obchodu (zvláštní soudní instituce příslušná na základě čl. 108 Dohody o Evropském hospodářském prostoru ve spojení s čl. 34 Dohody mezi státy Evropského sdružení volného obchodu o zřízení dohledové pravomoci a Soudního dvora k podávání výkladových stanovisek týkajících se Dohody o Evropském hospodářském prostoru). V původním řízení se jednalo o nárok německého sociálního pojistitele vůči norské pojišťovně, u které byl pro případ odpovědnosti z provozu vozidel pojištěný škůdce, který při dopravní nehodě na území Norska způsobil újmu na zdraví německé občance pojištěné u německého sociálního pojistitele. Sporné v tomto řízení bylo především to, zda německý pojistitel může požadovat (z titulu subrogace) náhradu dávek sociálního zabezpečení pokrývajících léčebné výlohy a pobyt poškozené v nemocnici, přičemž žalovaná norská pojišťovna tvrdila, že pokud by poškozená podstoupila léčbu v Norsku, žádná újma v podobě nákladů na léčebné výlohy by poškozené nevznikla. V tomto ohledu však Soudní dvůr pro státy ESVO konstatoval, že v principu je vždy povinností škůdce hradit léčebné výlohy a systémy sociálního zabezpečení nemají za cíl zbavit škůdce této povinnosti, nýbrž pouze zajistit dostupnost prostředků na takovou péči (neboť škůdce sám nemusí disponovat prostředky ke krytí souvisejících nákladů). Proto poté v řadě států mají orgány sociálního zabezpečení právo na náhradu poskytovaných dávek a takové právo existuje bez ohledu na to, zda sám poškozený disponuje podobným nárokem.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně spočívá na právním závěru, že v části regresního nároku na náhradu ztráty na výdělku z důvodu snížení pracovní schopnosti je třeba vyložit předmětné ustanovení kolizní normy tak, že se na projednávanou věc uplatní § 116 německého sociálního zákoníku, upravující přechod práva na náhradu škody na poskytovatele dávek sociálního zabezpečení sloužících k vyrovnání škody, neboť by jiný výklad popřel smysl kolizní normy. Tedy aplikoval právo státu instituce poskytující sociální dávky také na rozsah náhrady škody, za níž odpovídá škůdce. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí.
17. Dovolatel ve svém dovolání odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 181/2019-73, vydaný ve věci vyvolané totožnou dopravní nehodou, kterou způsobil V. T. (dovolatel) a poškozeným byl M. B., avšak žalobkyní je druhý (oborový) poskytovatel sociálního zabezpečení, žalovanou je pojišťovna, u níž byl dovolatel pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu, a předmětem byl nárok na invalidní důchod vyplacený žalobkyní. Žaloba byla zamítnuta soudem prvního stupně, odvolací soud rozsudek potvrdil a dovolání k Nejvyššímu soudu podala žalobkyně.
18. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 25 Cdo 589/2020-125, Nejvyšší soud dovolání ve výše citované věci žalobkyně zamítl, mimo jiné i s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21. V tomto nálezu se Ústavní soud zabýval obdobným případem dopravní nehody na území České republiky, kterou způsobil zaměstnanec stěžovatele a při které byl zraněn s trvalými následky občan Slovenska pojištěný u slovenského poskytovatele sociálního zabezpečení. Podle slovenského právního řádu má poskytovatel sociálních dávek, v konkrétní věci dávek invalidního důchodu, regresní nárok vůči škůdci, v této věci provozovateli nákladního vozidla způsobivšího dopravní nehodu, tj. stěžovateli v řízení před Ústavním soudem.
19. Ústavní soud v tomto nálezu vyložil přímý dopad nařízení č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a připomenul, že nařízení má obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech, tedy toto nařízení má přímou aplikační přednost před českými vnitrostátními předpisy. Dále Ústavní soud připomenul výše zmíněný rozsudek DAK a uvedl, že podle tohoto rozsudku je článek 85 nařízení třeba vnímat jako právní normu kolizní povahy, která pro soud členského státu rozhodující žalobu, jíž je uplatněn vůči třetí straně regresní nárok instituce, která poskytla poškozenému dávky, určuje jako rozhodné právo členského státu, kterému podléhá instituce, která dávky poskytla. Povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se tak v posuzované věci určuje podle slovenského právního řádu. Dále připomenul Ústavní soud, že aplikované nařízení nemá za cíl měnit vnitrostátní pravidla použitelná pro určení, zda a v jakém rozsahu je založena odpovědnost třetí osoby, která způsobila škodu, tedy že na řešení otázky zda, místo či spolu s osobou stěžovatele, který byl zaměstnavatelem škůdce v době, kdy způsobil škodu, je či jsou pasivně legitimovány v členském státě, který uznává regresní nárok žalobkyně, i jiné subjekty, je nutné aplikovat hmotné právo členského státu, na jehož území došlo ke škodě. Jelikož se touto otázkou nalézací soudy nezabývaly, nezabýval se jí ani Ústavní soud, neboť i podle českého hmotného práva by byl pasivně legitimovanou osobou v případu posuzované žaloby stěžovatel (§ 2910, § 2914 a § 2972 o. z.). V další části nálezu se pak Ústavní soud věnoval námitce stěžovatele, že pro takový druh odpovědnosti se nelze v České republice pojistit, neboť česká právní úprava tento druh regresního nároku nezná a neupravuje jej ani zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel. K tomu Ústavní soud konstatoval, že se jedná o deficit právní úpravy, který však není oprávněn napravit a že ne každá újma vzniklá při provozu motorového vozidla se odškodňuje pojistným plněním z povinného pojištění.
20. Nejvyšší soud proto v rozsudku ve věci sp. zn. 25 Cdo 589/2020, konstatoval, že je vázán tímto závěrem Ústavního soudu, který jednoznačně vyslovil (viz body 27 až 36 odůvodnění nálezu), že vůči pojistiteli odpovědnosti zákon č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu invalidního důchodu nezakládá. Byť tuto úpravu označil za deficitní a vyložil její negativní dopady zejména pro provozovatele vozidel, kteří nemají možnost se proti nákladům tohoto typu pojistit, Ústavní soud jednoznačně vyloučil, že by nápravu tohoto stavu mohl zjednat on sám či obecné soudy (bod 37) a že řešení je pouze v rukou zákonodárce. Dovolací soud tedy nemůže postupovat jinak a takový nárok svým rozhodnutím konstruovat, nicméně se připojil k apelu na legislativní řešení.
21. V souladu s výše uvedenými závěry dovolacího i Ústavního soudu v projednávané věci nyní nezbývá, než uzavřít, že nárok žalobkyně proti dovolateli na regresní náhradu vyplacených sociálních dávek je dán. Ačkoli je rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní nehodě na území České republiky české hmotné právo, dovolatel jako škůdce způsobivší dopravní nehodu odpovídá podle § 420 případně § 427 obč. zák. za škodu při ní způsobenou. Podle českých právních předpisů lze rovněž zkoumat podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění poškozeného. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí straně se určuje podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci německého právního řádu). Současně bylo v nálezu Ústavního soudu postaveno na jisto, že tento nárok je dán toliko vůči škůdci a není kryt pojištěním odpovědnosti.
22. Přestože tedy podle českého právního řádu je výše náhrady za ztrátu na výdělku krácena o vyplacený invalidní důchod a současně česká právní úprava nezná regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky invalidního důchodu vůči škůdci, nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v otázce rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z německé právní úpravy.
23. Vyplácením dávek invalidního důchodu orgán sociálního zabezpečení ani stát nepřebírá zodpovědnost za vznik škody, toto plnění není plněním z titulu náhrady majetkové škody poškozeného, ale naplněním podmínek sociálního státu. Systémy sociálního zabezpečení nemají za cíl zbavit škůdce této povinnosti, nýbrž pouze zajistit dostupnost prostředků na takovou péči (neboť škůdce sám nemusí disponovat prostředky ke krytí souvisejících nákladů).
24. Námitka dovolatele, že došlo k založení nové povinnosti škůdce, tedy není důvodná, neboť i v české právní úpravě by byl škůdce povinen poškozenému kompenzovat ztrátu na výdělku, jehož poškozený dosahoval před dopravní nehodou, pouze v užším rozsahu. Jak však již bylo uvedeno, rozsah a výše tohoto nároku se posuzují již podle předpisů zahraničního poskytovatele sociálních dávek.
25. K námitce dovolatele, že vyplacením dávek splnil žalobce svou zákonnou povinnost, a že tedy nedošlo ke vzniku škody, lze doplnit, že žalobce splnil svou zákonnou povinnost podle německého sociálního zákoníku, který mu za tímto účelem rovněž přiznává právo a povinnost vyplacené dávky regresním nárokem vyžadovat po škůdci a jeho pojišťovně. V opačném případě by totiž finanční dopady vyplacení sociálních dávek nesli prostřednictvím vyšších odvodů všichni daňoví poplatníci.
26. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že osoba odpovědná za škodu způsobenou provozem motorového vozidla při dopravní nehodě na území České republiky je povinna nahradit zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení sídlícímu ve státě, jenž je vázán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, sociální dávky vyplacené poškozenému z důvodu snížení jeho pracovní schopnosti v důsledku poškození zdraví utrpěného při dopravní nehodě, a to v rozsahu určeném podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení.
27. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání žalovaného důvodným a nezjistil ani, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 242 odst. 3 o. s. ř., k nimž je povinen přihlédnout, aniž by byly v dovolání namítány, dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch, náleží náhrada za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. 4. 2020) ve výši 4.940 Kč (při kursu 1 euro = 27,325 Kč) dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% náhrada DPH 1.100 Kč. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení 6.340 Kč. Náhradu je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-