// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 15.12.2020
Náhrada nemajetkové újmy za v pořadí již druhé nezákonné trestní stíhání
Skutečnost, že vůči poškozenému je krátce po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání, je způsobilá projevit se na jeho subjektivním prožívání útrap odlišným způsobem, než by tomu bylo v případě jediného nezákonného trestního stíhání.
Obecně však nelze určit, že existence druhého nezákonného trestního stíhání v krátké časové době po skončení předchozího též nezákonného trestního stíhání vždy povede k umocnění újmy poškozeného a měla by být proto důvodem k navýšení peněžitého zadostiučinění. Nelze vyloučit, že újmu způsobenou druhým nezákonným trestním stíháním bude poškozený naopak vnímat v nižší míře právě z důvodu, že se bude jednat již o druhé trestní stíhání, zejména půjde-li o skutek obdobný tomu, pro který byl již jednou obžaloby zproštěn. Soud je proto vždy povinen na základě tvrzení žalobce a jím označených důkazů zkoumat, jakým způsobem se v daném individuálním případě tato skutečnost na nemajetkové újmě poškozeného projevila a zjištěné závěry poté zhodnotit při určení formy a výše zadostiučinění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4703/2018, ze dne 9. 9. 2020
Dotčené předpisy: § 31a zák. č. 82/1998 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované původně poskytnutí omluvy a zaplacení částky 1 500 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené mu v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíhám proti jeho osobě (trestní řízení vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 243/2013). V průběhu řízení vzal žalobce svoji žalobu částečně zpět, a to v rozsahu žalobního požadavku na poskytnutí omluvy.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 5. 2017, č. j. 28 C 72/2016-120, zastavil řízení co do žalobcem požadované písemné omluvy za nezákonné trestní stíhání (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu v rozsahu částky 1 485 000 Kč (výrok III) a uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Kladno ze dne 5. 6. 2013 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin lichvy podle § 218 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 11. 2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2015 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Ve vztahu k žalobci se jednalo již o druhé nezákonně vedené trestní stíhání. První trestní stíhání bylo vedeno u Okresního soudu v Ostravě, pod sp. zn. 15 T 19/2005, a i v tomto případě byl žalobce obžaloby zproštěn. Žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za první nezákonné trestní stíhání vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 81/2013 byla zamítnuta pro promlčení uplatněného nároku. Soud prvního stupně dále konstatoval, že obě trestní stíhání u žalobce vyvolala stav nejistoty, stresu, agresivity, nervozity a zvýšeného požívání alkoholu a bylo těžké odlišit, které zásahy do osobnostních sfér byly v kontextu s prvním a které v souvislosti s druhým trestním stíháním. Uzavřel, že k zásahům do osobnostních sfér žalobce došlo již v souvislosti s prvním trestním stíháním a druhým trestním stíháním se tyto zásahy prohloubily. Trestní stíhání částečně ovlivnilo i vztahy v rodině žalobce, neboť jeho snacha s rodinou (tj. synem žalobce a vnoučaty), se s žalobcem počala méně stýkat. Posuzované trestní stíhání také vešlo v obecnou známost v Kladně a Poličce, přičemž žádných zvýšených negativních reakcí se žalobci ze strany okolí nedostalo. V důsledku trestního stíhání se od žalobce odvrátili někteří obchodní partneři, kteří byli nestandardně kontaktováni vyšetřovatelem trestného činu v době, kdy vyšetřování bylo ukončeno, a ve věci byla podána obžaloba. Žalobce v souvislosti s prvním vedeným trestním stíháním vyhledal psychologickou pomoc, avšak na léčbu dále nedocházel. Vyjma psychických problémů žádné zdravotní obtíže neměl. Žalobce se se svým nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání obrátil na žalovanou, která konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za což se žalobci omluvila a poskytla mu částku ve výši 10 000 Kč jakožto odškodnění. Soud prvního stupně neměl za podstatné žádné skutečnosti zjištěné z důkazů označených žalobcem k osobě oznamovatele předmětného trestného činu a k osobě státního zástupce, jimiž žalobce v řízení dokládal svá tvrzení o zaujatosti orgánů činných v trestním řízení, neboť uzavřel, že skutečnost, že oznamovatel podléhá oddlužení, není důvodná a věci se bezprostředně netýká, a není podstatné, že v některých jiných věcech, v nichž vystupoval totožný státní zástupce, došlo k několika zproštěním obžaloby. Současně konstatoval, že mu nepřísluší posuzovat, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení posoudily trestní oznámení podané žalobcem na oznamovatele předmětného trestného činu (toto oznámení bylo posouzeno jako obrana proti zahájenému trestnímu stíhání vůči žalobci).
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že je ve věci dán s ohledem na výsledek trestního stíhání odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí. Konstatoval, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobce se nepresumuje a musí být prokázán. S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu při úvaze o formě a výši odškodnění za nezákonné trestní stíhání přihlížel ke třem základním kritériím, a to povaze trestní věci, celkové délce trestního řízení a následkům v osobní sféře poškozené osoby. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců až pěti let nepodmíněně, tedy trest svou délkou středního charakteru. Jelikož však žalobce byl osoba bezúhonná, bylo podle soudu prvního stupně možné očekávat, že by v jeho případě šlo pouze o trest pouze podmíněný při spodní hranici trestní sazby. Dále uzavřel, že povaha trestné činnosti (majetkový trestný čin) nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného tak, jak je tomu například u trestných činů proti životu a zdraví, proti svobodě a lidské důstojnosti. Konstatoval, že trestní stíhání netrvalo dlouhou dobu, pouze 1 rok a 9 měsíců, a jednalo se o dobu přiměřenou. Přihlédl též k tomu, že žalobce nebyl vazebně stíhán a jeho trestní stíhání nebylo medializováno. Shrnul, že všechny tyto okolnosti svědčí o nižší intenzitě nemajetkové újmy, která žalobci mohla v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání vzniknout. Naopak vzal v potaz, že bylo prokázáno, že do osobnostních práv žalobce bylo částečně zasaženo tím, že žalobce trpěl stresem a nejistotou, byl nervózní, nesoustředěný, agresivní, začal více požívat alkoholické nápoje. V souvislosti s vedením trestního stíhání, které bylo již v pořadí druhým trestním stíháním žalobce, se žalobce uvedenou událostí stále zabýval a zabývá a není schopen se od ní oprostit, v podstatě vede jakýsi boj proti státním orgánům. Další zásahy do osobnostní sféry života žalobce pak soud prvního stupně shledal v tom, že bylo zasaženo do jeho rodinného života, avšak situace nebyla nijak výrazně „vyhrocená“. Nejvýraznější zásah shledal v oblasti podnikání žalobce, neboť část jeho obchodních partnerů se od žalobce odvrátila a odmítla s ním nadále obchodně spolupracovat, přičemž tento stav byl nepochybně zapříčiněn i nestandardním chováním vyšetřovatele, který na obchodní subjekty, s nimiž žalobce spolupracoval, činil dotazy „zvláštním“ způsobem, což způsobilo, že se jednak o trestním stíhání žalobce dozvěděli a jednak obchodní spolupráci ukončili. Dovodil též, že trestním stíháním nepochybně bylo poškozeno dobré jméno žalobce, došlo k veřejné prezentaci o trestním stíhání vedeném proti žalobci ve městě, kde žalobce bydlel i působil. Jelikož výše přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a protože žalobce přes výzvu soudu nebyl schopen argumentovat obdobnými případy, zvolil soud prvního stupně srovnání s věcmi u něj vedenými pod sp. zn. 10 C 264/2012 a 10 C 214/2012. Shledal, že v těchto věcech bylo přiznáno poškozeným osobám přiměřené zadostiučinění za nezákonně vedená trestní stíhání, a to ve výši 30 000 Kč a 20 000 Kč. V prvním srovnávaném případě hrozil poškozenému za trestný čin zvýhodňování věřitele nižší trest (od 6 měsíců do 3 let odnětí svobody), trestní řízení trvalo o něco kratší dobu (15 měsíců) a došlo k zásahu do osobnostních práv poškozeného zejména práva na zachování cti a dobré pověsti a stejně jako u žalobce v pracovní oblasti (policejní orgán, který poškozeného stíhal, opakovaně kontaktoval jeho zaměstnavatele). V druhém ze srovnávaných případů hrozil poškozenému za účastenství ve formě pomoci k pokračujícímu trestnému činu podvodu vyšší trest (5 až 12 let odnětí svobody) a trestní řízení trvalo delší dobu (4 roky a 9 měsíců), avšak nedošlo k žádným podstatným zásahům do osobnostních práv (vyjma psychického zdraví) a došlo k obdobnému zásahu do osobnostních práv. Z uvedených důvodů soud prvního stupně zvolil střední cestu mezi oběma případy a dospěl k závěru, že přiměřené peněžité zadostiučinění, jež by mělo být žalobci poskytnuto, odpovídá částce 25 000 Kč. S ohledem na to, že žalovaný již žalobci uhradil částku 10 000 Kč, přiznal žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 15 000 Kč, ve zbytku nárok žalobce jako nedůvodný zamítl.
5. K odvolání žalobce (v rozsahu zamítavého výroku o věci samé) Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III a ve výroku IV o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Označil za správný též postup soudu prvního stupně, který již neprováděl další dokazování ohledně osoby oznamovatele jednání, pro které byl žalobce stíhán, jakož i důkazy vztahující se k osobě státního zástupce, když podle odvolacího soudu tyto skutečnosti pro posouzení nemajetkové újmy žalobce neměly v daném řízení význam. Dále považoval za zjevně nedůvodné také námitky žalobce stran skutečnosti, že soud prvního stupně ve věci nevyjádřil, proč právě částky přiznané v porovnávaných řízeních byly spravedlivé, a proč bylo v daných řízeních zvoleno odškodnění právě v takové výši. Za zcela nedůvodnou měl i odvolací námitku žalobce, že by soud měl přihlížet k tomu, že v případě žalobce se jednalo již o druhé nedůvodné trestní stíhání, v důsledku čehož tato stíhání trvala celkem 9 let. Poznamenal, že předchozí, byť nedůvodné trestní stíhání žalobce, nelze v rámci daného předmětu řízení slučovat a pohlížet na nezákonné trestní stíhání žalobce v celkové délce devíti let, neboť je zjevné, že i za prvé nedůvodné trestní stíhání žalobce uplatnil žalobou nárok na přiznání nemateriální újmy a toto řízení tak nemůže s předmětným řízením v žádném případě souviset. Odvolací soud považoval za správné i srovnání s jinými případy provedené soudem prvního stupně v situaci, kdy žalobce sám nenabídl žádné primární přesvědčivé srovnání s jinými obdobnými případy a ztotožnil se i s odůvodněním soudu prvního stupně ohledně odpovídajícího peněžitého zadostiučinění ve výši 25 000 Kč. Rozsudek soudu prvního stupně proto v napadeném rozsahu potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku napadl žalobce včasným dovoláním, v němž navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při stanovení výše přiznaného zadostiučinění.
9. Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012 (dále jen „R 122/2012“), a navazujícími rozhodnutími, při řešení otázky hmotného práva, „jaká kritéria jsou podstatná při stanovení výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání“, neboť sice zhodnotil tři základní kritéria, ale do svého hodnocení a do výše přiznaného zadostiučinění nijak nepromítl další velice podstatné skutečnosti, které újmu žalobce zvyšovaly (oproti srovnávaným případům). V této souvislosti uvádí, že odvolací soud nepřihlédl k jeho tvrzením a důkazům ohledně postupu orgánů činných v trestním řízení, který byl podle něj nestandardní a žalobce měl pocit, že čelí neustálému tlaku až šikaně ze strany policie a státního zástupce. V tomto ohledu žalobce především poukazoval na zaujatost státního zástupce vůči jeho osobě, jakož i na skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno na podkladě oznámení zcela nedůvěryhodné osoby. Přitom podle žalobce z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že i okolnosti zahájení trestního stíhání, postup orgánů činných v trestním řízení i důvod zproštění obžaloby, jsou podstatnými skutečnostmi pro úvahy o výši přiznaného zadostiučinění.
10. Dále žalobce předkládá k dovolacímu přezkumu otázku hmotného práva, která dle jeho přesvědčení doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to „zda v případě, kdy žalobce uplatňuje požadavek na náhradu nemajetkové újmy za své v pořadí již druhé nezákonné trestní stíhání, je toto okolnost, která má mít vliv na navýšení peněžitého zadostiučinění“. Uvádí, že tato skutečnost zvyšuje závažnost jednání žalované a je tak pro ni „přitěžující okolností“, když opakované nezákonné jednání z její strany vedlo k větší újmě na straně žalobce.
11. Podle žalobce rozhodnutí odvolacího soudu záviselo též na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodovací praxi doposud řešena, a to „zda v případě, kdy žalobce předloží srovnání své újmy s jinými jemu známými případy poskytnutí nemajetkové újmy teprve v odvolacím řízení, je odvolací soud oprávněn a povinen k tomuto srovnání přihlédnout a s tímto se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat či nikoli (z důvodu opožděnosti tvrzení žalobce)“. Namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval žalobcem v odvolacím řízení předloženými případy ke srovnání a v odůvodnění svého rozhodnutí se k nim vůbec nevyjádřil, a to ani v tom smyslu, že by toto doplnění bylo uplatněno opožděně.
12. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 1 přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání není přípustné pro řešení otázky „jaká kritéria jsou podstatná při stanovení výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání“, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který kromě kritérií povahy trestní věci, délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby přihlížel též k okolnostem vzniku nemajetkové újmy (srov. zejména R 122/2012). Soudy nižších stupňů ve svých úvahách přihlédly k žalobcem tvrzené a prokázané skutečnosti, že v průběhu trestního řízení policejní orgán nestandardním způsobem kontaktoval jeho obchodní partnery, přičemž obdobnou okolnost shledal soud prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) i v jednom z případů nezákonného trestního stíhání, s nimiž případ žalobce srovnával. Soud prvního stupně se přitom zabýval i dalšími tvrzeními žalobce o zaujatosti orgánů činných v trestním řízení a důkazy k tomu označenými, avšak ve zjištěních z těchto důkazů vyplývajících (o existenci oddlužení oznamovatele předmětného trestného činu, o způsobu skončení jiných trestních řízení, v nichž vystupoval totožný státní zástupce a ve způsobu, jakým bylo orgány činnými v trestním řízení hodnoceno trestní oznámení žalobce na oznamovatele) žádné okolnosti, jež by byly podstatné pro posouzení věci (tedy svědčící o nestandardním zahájení či vedení trestního stíhání) neshledal. S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil. Pokud žalobce v dovolání staví svou námitku na předpokladu, že šlo o nestandardní zahájení trestního stíhání a že státní zástupce byl vůči němu zaujatý, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz).
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, „zda v případě, kdy žalobce předloží srovnání své újmy s jinými jemu známými případy poskytnutí nemajetkové újmy teprve v odvolacím řízení, je odvolací soud oprávněn a povinen k tomuto srovnání přihlédnout a s tímto se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat či nikoli (z důvodu opožděnosti tvrzení žalobce)“, neboť takovou procesní otázku odvolací soud neřešil. Odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na právním závěru, že by k tvrzením a důkazům, kterými žalobce až v průběhu odvolacího řízení srovnával svou újmu s jinými mu známými případy poskytnutí nemajetkové újmy, nemělo být přihlédnuto z důvodu jejich opožděnosti. Skutečnost, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Žalobce prostřednictvím této námitky uplatňuje vadu řízení, jež sama o sobě nezakládá přípustnost dovolání, avšak dovolací soud k ní přihlédne, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
19. Žalobce svým dovoláním napadá celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy i tu část tohoto výroku, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
20. Dovolání však je přípustné pro řešení otázky, zda v případě, kdy je uplatňován požadavek na náhradu nemajetkové újmy za v pořadí již druhé nezákonné trestní stíhání, jde o okolnost, která má vliv na navýšení peněžitého zadostiučinění, neboť tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
23. V rozsudku ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „nepovažuje za přiléhavou myšlenku, že každé souběžně probíhající trestní stíhání by mělo vytvořit podklad pro násobení nemajetkové újmy, avšak lze přisvědčit žalobci, že s narůstajícím počtem trestních stíhání, která následně končí jejich zastavením, resp. zproštěním obžaloby, subjektivně prožívané útrapy narůstají a je úkolem soudu tyto zhodnotit a určit míru navýšení s ohledem na individuální okolnosti případu, žalobcem tvrzenou a prokázanou specifickou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto řízením“. V rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015, pak Nejvyšší soud uvedl, že skutečnost, že vedle posuzovaného nezákonně vedeného trestního stíhání probíhalo též další nezákonné trestní stíhání, může mít vliv na pociťování újmy způsobené posuzovaným nezákonně vedeným trestním stíháním, a to jak ve směru umocňujícím újmu, tak výjimečně i ve směru újmu omezujícím.
24. V žádné z citovaných věcí nebylo posuzováno nezákonné trestní stíhání časově navazující na skončení předchozího nezákonného trestního stíhání, jak tomu bylo v projednávané věci (citovaná rozhodnutí řešila skutkově odlišnou situaci dvou souběžně probíhajících trestních řízení). Výše citované závěry však lze mutatis mutandis aplikovat i v poměrech zde souzené věci. Skutečnost, že vůči poškozenému je krátce po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání, je způsobilá projevit se na jeho subjektivním prožívání útrap odlišným způsobem, než by tomu bylo v případě jediného nezákonného trestního stíhání. Oproti přesvědčení žalobce však obecně nelze určit, že existence druhého nezákonného trestního stíhání v krátké časové době po skončení předchozího též nezákonného trestního stíhání vždy povede k umocnění újmy žalobce a měla by být proto důvodem k navýšení peněžitého zadostiučinění. Nelze vyloučit, že újmu způsobenou druhým nezákonným trestním stíháním bude poškozený naopak vnímat v nižší míře právě z důvodu, že se bude jednat již o druhé trestní stíhání, zejména půjde-li o skutek obdobný tomu, pro který byl již jednou obžaloby zproštěn. Soud je proto vždy povinen na základě tvrzení žalobce a jím označených důkazů zkoumat, jakým způsobem se v daném individuálním případě tato skutečnost na nemajetkové újmě poškozeného projevila a zjištěné závěry poté zhodnotit při určení formy a výše zadostiučinění.
25. V projednávané věci soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, učinil skutkové zjištění, že již první trestní stíhání způsobilo zásah do osobnostní sféry žalobce a druhé navazující trestní stíhání tento zásah ještě prohloubilo. Toto zjištění však soudy nižších stupňů dostatečně nezohlednily při úvahách o výši přiznaného zadostiučinění, nepřihlédly k němu ani v rámci porovnání s jinými případy nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním. Právní posouzení odvolacího soudu je proto neúplné a tudíž nesprávné.
26. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru lze shledat opodstatněnou námitku žalobce, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s jeho argumentací uvedenou v doplnění odvolání (zcela ji ignoroval), při které odkázal na několik případů odškodnění za nezákonné trestní stíhání, z nichž dovozoval, že jemu přiznaná náhrada nemajetkové újmy je nepřiměřeně nízká (srov. podání žalobce s přílohami založené na č. l. 138 a násl. spisu). Odvolací soud byl povinen se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s odvolacími námitkami, jež zpochybňovaly právní posouzení věci (posouzení přiměřenosti poskytnutého zadostiučinění ve srovnání s jinými případy) soudem prvního stupně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012). Pokud se odvolací soud těmito námitkami žalobce v napadeném rozhodnutí nezabýval (ani nezmínil, že by žalobce takové námitky uplatnil), tj. neprovedl srovnání s případy, na které žalobce odkazoval, případně nevysvětlil, z jakého důvodu nejsou ke srovnání vhodné, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že s deficitem poukazu žalobce na podobné případy ke srovnání nelze spojovat procesní důsledek neunesení břemene tvrzení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, a ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019). Není vyloučeno, a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Soud není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2584/2018). Má-li tedy soud provést srovnání s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy, bez ohledu na to, zda se o nich dozví v důsledku procesní aktivity stran, či z úřední činnosti, nemůže poukaz žalobce na případy, jež by podle něj měly být srovnatelné s posuzovanou věcí, podléhat procesním omezením při uplatňování nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení.
27. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Důvod nesprávného právního posouzení věci, platí též na rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žaloba zamítnuta. Proto byl v uvedeném rozsahu (včetně závislého výroku o nákladech řízení) zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
28. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-