// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 04.02.2020

Nabytí vlastnictví nemovitosti od neoprávněného v poměrech obč. zák.

Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (NS 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak pouze nabytí nemovitosti v dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí. Jestliže nabyvatel se chopil v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. držby nemovitostí v dobré víře ve vlastnické právo jeho předchůdce, který jako vlastník evidován v katastru nemovitostí nebyl, mohl se stát oprávněným držitelem věci (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a vlastnické právo mohl nabýt vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Protože však nebyl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nemohl se stát vlastníkem na základě nabytí od neoprávněného (zde nevlastníka).

Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně vzato, tu jde o originární, nikoliv derivativní způsob nabytí vlastnictví (jde o přechod, nikoliv o převod práva). Tuto výjimku nelze rozšiřovat nad rámec dobré víry v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí, a to ani v případě, že nabyvatel jednal v omylu vyvolaném státním orgánem. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz např. NS 22 Cdo 4484/2007). Podobně s přihlédnutím k okolnostem věci může dobrou víru a oprávněnou držbu (nyní držbu poctivou) založit i to, že nabyvatel jednal v omylu o vlastnickém právu předchůdce – státu, který sám stát vyvolal. Nicméně pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt), a už vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.

I když v dané věci jde o stav podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedený právní názor se přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2379/2019, ze dne 30. 10. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 134 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: vlastnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 115 C 220/2017-123, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemků p. č. XY a p. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), určil, že výlučným vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 3. 2019, č. j. 11 Co 208/2018-156, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.), změnil ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Ve sporu šlo o toto: Žalobci tvrdí, že jsou vlastníky sporných pozemků a vlastnictví nabyli děděním po L. V., zemřelém 12. 5. 1951, na základě rozhodnutí Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 32 D 2392/2015, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví. Žalovaný se vzájemnou žalobou domáhal určení, že on je vlastníkem předmětných nemovitostí. Tvrdil, že vlastnické právo vydržel. Smlouvou o převodu majetku ze dne 4. 1. 1994 převedl na něj pozemky parc. č. XY a parc. č. XY TJ Slovan Havířov, který je nabyl převodem od Českého svazu tělesné výchovy smlouvou ze dne 22. 9. 1992. Žalovaný je užíval jako vlastní pro účely sportování dětí a mládeže. Teprve z přípisu katastrálního úřadu z 9. 6. 2011 se dozvěděl o existenci duplicitního zápisu vlastnického práva. Vydržel tak vlastnické právo v roce 2004, resp. v roce 2002 (se zápočtem držby právního předchůdce). Soudy dospěly k závěru, že žalovaný vlastnické právo vydržením nenabyl. Nicméně za použití analogické aplikace závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, žalovaný nab že vlastnické právo nabyl žalovaný v dobré víře od státu. Česká republika – Okresní úřad Karviná podle protokolu o předání a převzetí majetku ze dne 17. 12. 2012 předala žalovanému podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb. pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, které označila jako své vlastnictví. Omyl o vlastnictví pozemku vyvolaný předchůdcem nabyvatele – státem, lze totiž podle soudů hodnotit stejně, jako nabytí v dobré víře v zápis práva převodce v katastru nemovitostí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé”) dovolání, jehož přípustnost vymezují podle § 237 o. s. ř. tak, „že vyřešená právní otázka by měla být posouzena jinak.“ Zároveň mají za to, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to pro odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu”, a dodávají, že „toto porušení se týká jak nesprávného právního posouzení norem procesního, tak hmotného práva”. Za neřešenou otázku považují, zda za dobrověrné nabytí od nevlastníka lze považovat nabytí nemovitosti od státu, který v katastru nemovitostí jako vlastník nebyl zapsán. Poukazují na to, že dobrověrné nabytí od nevlastníka podle judikatury nelze „analogicky“ rozšiřovat proto, že by to znamenalo nepřijatelný zásah do vlastnického práva skutečného vlastníka. Dále namítají, že soudy učinily skutková zjištění, která jsou v rozporu s provedenými důkazy; k tomu podrobně rozvádějí označení pozemků v souvislosti s obnovou katastrálního operátu, ke které došlo v roce 2009. Kromě toho odvolací soud pochybil, když označil tvrzení žalobců a jejich návrhy na dokazování uvedené v odvolání ohledně identifikace pozemků a dobrověrného nabytí vlastnického práva za nepřípustné v odvolacím řízení. Přehlédl totiž, že žalovaný před soudem prvního stupně tvrdil pouze nabytí vlastnického práva vydržením a soud prvního stupně nijak účastníky nepoučil, že nabytí pozemků žalovaným hodlá posoudit jako dobrověrné nabytí od nevlastníka. Navrhují, aby dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se určuje, že žalobci jsou spoluvlastníky nemovitostí každý s podílem id. 1/3 a žaloba žalovaného na určení jeho vlastnického práva k pozemkům se zamítá“.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Protože k nabytí vlastnictví nemovitosti mělo dojít před 1. 1. 2014, Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I.
– všeobecná ustanovení, § 3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále „o. s. ř.“), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, zda nabytí vlastnictví nemovitosti od neoprávněného v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. je možné i v případě, že převodce nebyl jako vlastník evidován v katastru nemovitostí, nicméně nabyvatel jednal v dobré víře o jeho vlastnictví, vyvolané státním orgánem.

Podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále „o. z.“) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Tento právní názor je reakcí na judikaturu Ústavního soudu, reflektující potřebu plného prosazení zásady materiální publicity katastru nemovitostí (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12). Chráněno je tak pouze nabytí nemovitosti v dobré víře ve správnost zápisu vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí. Jestliže nabyvatel se chopil v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. držby nemovitostí v dobré víře ve vlastnické právo jeho předchůdce, který jako vlastník evidován v katastru nemovitostí nebyl, mohl se stát oprávněným držitelem věci (§ 130 odst. 1 obč. zák.) a vlastnické právo mohl nabýt vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Protože však nebyl v dobré víře v zápis v katastru nemovitostí, nemohl se stát vlastníkem na základě nabytí od neoprávněného (zde nevlastníka).

Skutečnosti, že uvedená judikatura se nevztahuje na nabytí na základě omylu vyvolaného státním orgánem při absenci evidence vlastnického práva předchůdce v katastru nemovitostí, si soudy v nalézacím řízení byly vědomy; uvedenou judikaturu použily „analogicky“. Tento postup nebyl správný. Pravidlo o nabývání nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry nabyvatele v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí je výjimkou z obecně platné zásady, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium tranferre potest, quam ipse habet), byť, přísně vzato, tu jde o originární, nikoliv derivativní způsob nabytí vlastnictví (jde o přechod, nikoliv o převod práva). Tuto výjimku nelze rozšiřovat nad rámec dobré víry v zápis práva předchůdce v katastru nemovitostí, a to ani v případě, že nabyvatel jednal v omylu vyvolaném státním orgánem. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, a řadu dalších rozhodnutí). Podobně s přihlédnutím k okolnostem věci může dobrou víru a oprávněnou držbu (nyní držbu poctivou) založit i to, že nabyvatel jednal v omylu o vlastnickém právu předchůdce – státu, který sám stát vyvolal. Nicméně pokud státu jako převodci nesvědčí zápis jeho práva v katastru nemovitostí, nejsou tu ani z hlediska spravedlnosti, ani při uplatnění zásady, že práva bdělých jsou chráněna (vigilantibus iura scripta sunt), a už vůbec ne kvůli principu materiální publicity katastru nemovitostí důvody vázat na „nabytí“ od neoprávněného státu nabytí převáděného vlastnického práva. Nabyvatel měl a mohl evidovaný právní stav ověřit nahlédnutím do katastru nemovitostí.

I když v dané věci jde o stav podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., uvedený právní názor se přiměřeně uplatní i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaný opíral své vlastnické právo o tvrzené vydržení; soud prvního stupně však, aniž účastníky na to předem upozornil, věc posoudil podle jiných právních norem, než účastníci na základě sporných tvrzení a právní argumentace stran předpokládali. Jeho rozhodnutí je tak překvapivé. I pro řízení v prvním stupni platí přiměřeně to, co dovolací soud opakovaně uvedl ohledně řízení odvolacího. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení netvrdil ani nepopíral. Předvídatelnost rozhodnutí lze docílit i tím, že soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016). Překvapivé rozhodnutí zkracuje právo účastníků ve věci skutkově a právně argumentovat a navrhovat důkazy a zakládá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nicméně podle okolností konkrétní věci, zejména s přihlédnutím k rozsahu navrhovaného dokazování, lze tuto vadu napravit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně, ale i v odvolacím řízení, ve kterém účastníci dostanou možnost právně a skutkově argumentovat; takovou možnost však odvolací soud, pokud jde o skutková tvrzení a důkazy k nim, žalobcům neposkytl. Pokud v dané věci odvolací soud s odkazem na koncentraci řízení před soudem prvního stupně a poučení, které se žalobcům dostalo (§ 118b odst. 1, § 119a odst. 1 o. s. ř.) zamítl jejich důkazní návrhy, které se týkaly nabytí nemovitosti od neoprávněného na základě dobré víry v zápis do katastru nemovitostí, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů