// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.12.2019
Náhrada za regulaci nájemného z bytu před 1. lednem 2002
Právo vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytu nelze bez dalšího (paušálně) vyloučit pro celé období předcházející zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že tam obsažená regulace nájemného byla shledána protiústavní (ústavně nekonformní) již v roce 2000 a nic na tom nemění, že ji Ústavní soud zrušil až s účinností od 31. prosince 2001 (aby zákonodárci poskytl dostatečný prostor pro přijetí nové právní úpravy). Již v té době (tj. v roce 2000) mohlo tedy být porušeno základní právo vlastníka – pronajímatele bytu, jestliže podle individuálních okolností konkrétního případu bylo omezení jeho vlastnického práva způsobené dotčenou právní úpravou natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Jinými slovy řečeno, o nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) lze uvažovat i ve vztahu k regulaci nájemného z bytu v období od 1. ledna 2000 (nikoli tedy až od 1. ledna 2002, jak se mylně domníval odvolací soud) do 31. prosince 2006; naproti tomu ve vztahu k období předcházejícímu 1. lednu 2000 o takovém nároku uvažovat nelze, neboť jeho existenci vylučoval přetrvávající veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů, který by vytvořil přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1175/2019, ze dne 11. 9. 2019
Dotčené předpisy: čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce (vlastník „domu č. p. XY v XY, katastrálním území XY“ – dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se domáhal (žalobou podanou dne 9. dubna 2004 u Obvodního soudu pro Prahu 1 /soudu prvního stupně/) zaplacení částky 2.466.409,- Kč z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu (dále jen „náhrada“) v období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2003 (dále jen „žalované období“) způsobené regulací nájemného z deseti bytů v předmětném domě. Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 24. února 2012 (viz č. l. 92 až 103 spisu) pak žalobu změnil (rozšířil) tak, že se napříště domáhal též zaplacení tam specifikovaného úroku z prodlení (dále jen „úrok z prodlení“).
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. ledna 2014, č. j. 13 C 75/2004-268, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 265.545,20 Kč (výrok I.), ohledně (zbývající) částky 2.200.863,80 Kč a úroku z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že v důsledku dlouhodobé nečinnosti zákonodárce spočívající v nepřijetí ústavně konformní regulace nájemného byl žalobce v období od 9. dubna 2001 do 19. března 2003 omezen ve výkonu svého vlastnického právu k domu tím, že mu nebylo umožněno jednostranně zvyšovat nájemné z šesti v něm situovaných bytů. Omezení bylo natolik intenzivní, že za ně náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) v částce 265.545,20 Kč, která odpovídá rozdílu mezi nájemným, jež by mohl vybírat podle zákona č. 107/2006 Sb. od 1. ledna 2010 (nikoli od 1. ledna 2007, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012), a regulovaným nájemným, na nějž měl nárok podle protiústavní úpravy účinné v rozhodném období. Dále rovněž dovodil, že byly-li nároky na náhradu za období od 1. ledna 1992 do 8. dubna 2001 a na úroky z prodlení (jako celek) uplatněny až po uplynutí příslušných promlčecích dob, nelze je přiznat, neboť žalovanou vznesená námitka promlčení není výkonem práva odporujícím dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“); důvody, pro něž podle žalobcova názoru mělo být právo vznést námitku promlčení výjimečně žalované odepřeno, totiž nelze považovat za objektivní okolnosti, jež mu bránily své nároky uplatnit včas (zde odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu z 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000). Zároveň shledal, že žalobci nelze přiznat náhradu ani za období od 20. března 2003 do 31. prosince 2003, neboť zde jsou soudy rozhodující v této věci vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve zrušujícím nálezu ze dne 6. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 423/08 (dále též jen „Nález“), že v tomto období se žalobce mohl domáhat zvýšení nájemného žalobou podanou u soudu proti nájemcům dotčených bytů, což však neučinil; nárok vůči státu je pouze subsidiární. Za této situace vyhověl žalobě jen ohledně částky 265.545,20 Kč.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. března 2016, č. j. 13 Co 313/2015-408, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 242.429,- Kč, a potvrdil ohledně částky 23.116,20 Kč a v zamítavém výroku II. (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výrok II.).
K dovolání žalobce dovolací soud rozsudkem ze dne 19. února 2018, sp. zn. 26 Cdo 5278/2017 (dále též jen „Rozsudek“), zrušil citovaný rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žaloba se co do částky 242.429,- Kč zamítá, a potvrzen v zamítavém výroku II. ohledně částky 2.200.863,80 Kč, a v nákladovém výroku II.; současně vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 3. října 2018, č. j. 13 Co 313/2015-503, ve spojení s usneseními ze dne 12. prosince 2018, č. j. 13 Co 313/2015-515, a ze dne 24. ledna 2019, č. j. 13 Co 313/2015-534, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) částku 85.662,40 Kč; jinak ho potvrdil v uvedeném výroku ohledně částky 2.115.201,40 Kč (dále jen „dotčená část potvrzujícího výroku“) a ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 242.429,- Kč (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení státu (výroky II. a III.) a o nákladech řízení účastníků před soudy všech stupňů (výrok IV.).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – především zdůraznil, že žalobci nenáleží náhrada za období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2001. Podle jeho názoru totiž regulace nájemného pozbyla ústavní konformitu teprve marným uplynutím cca osmnáctiměsíční lhůty, jíž poskytl Ústavní soud zákonodárci tím, že za účelem zahájení nápravy a přijetí ústavně konformního řešení odložil až na 31. prosinec 2001 vykonatelnost svého nálezu ze dne 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, jímž byla zrušena vyhláška Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „vyhláška č. 176/1993 Sb.“ (v této souvislosti odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 13. prosince 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, a na nález Ústavního soudu ze 4. ledna 2018, sp. zn. IV. ÚS 2326/16). Naproti tomu v následujícím období, tj. v období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2003 (dále jen „rozhodné období“), již byl žalobce omezen protiústavní regulací nájemného ve svém vlastnickém právu k domu v intenzitě odůvodňující přiznání náhrady podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Na rozdíl od soudu prvního stupně však současně dovodil, že zmíněné omezení se netýkalo bytu č. 4, neboť ten byl v rozhodném období užíván za nájemné dohodnuté s novým nájemcem v nájemní smlouvě z 1. října 2001 (k tomu poukázal na § 2 odst. 2 písm. b/ vyhlášky č. 176/1993 Sb., ve znění účinném k uvedenému datu) a je v této souvislosti nerozhodné, že takto sjednané nájemné nebylo vyšší, než kolik v té době činilo tzv. regulované nájemné. Oproti soudu prvního stupně pak také shledal, že výše náhrady ze čtyř bytů v domě má odpovídat rozdílu mezi obvyklým (tržním) a regulovaným nájemným (zde odkázal – kromě již zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky – na závazný právní názor vyjádřený v Rozsudku, jakož i na další tam citovaná rozhodnutí). Výši náhrady pak vyčíslil částkou 351.207,60 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, resp. zejména proti dotčené části jeho potvrzujícího výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Předně nesouhlasil s názorem, že mu nenáleží náhrada za období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2001, a měl za to, že odvolací soud se zde odchýlil od ustálené soudní praxe. S odkazem na závazný právní názor vyjádřený v Nálezu zdůraznil, že Ústavní soud vždy dovozoval, že omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného nebylo ústavně konformní již v období předcházejícím 1. lednu 2002 (konkrétně již v roce 2000) s tím, že otázka intenzity zásahu a jemu odpovídající náhrady má být zkoumána individuálně v každém jednotlivém případě. V této souvislosti poukázal rovněž na závazné právní názory vyslovené v Rozsudku a dále také na případ Hutten – Czapska proti Polské republice, jejž řešil Evropský soud pro lidská práva v roce 2006. Podle jeho mínění tak odvolací soud postupoval chybně, jestliže mu za dobu předcházející 1. lednu 2002 nepřiznal žádnou náhradu, aniž se ve vztahu k uvedené době relevantně (míněno bez jakýchkoli hlubších úvah) zabýval intenzitou zásahu do jeho vlastnického práva k domu. V této souvislosti také považoval za nepřípadný jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve věci sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, neboť dovolací soud v něm řešil pouze otázky výše náhrady za nucené omezení vlastnického práva a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy; neučinil však žádný závěr o tom, že by byl bez dalšího vyloučen nárok na uvedenou náhradu za období do 31. prosince 2001. Dovolatel dále předkládal k dovolacímu přezkumu – jako dovolacím soudem dosud neřešenou – otázku, zda mu náleží náhrada za nucené omezení vlastnického práva k domu i „za nájemní poměr sjednaný… po 1. 7. 1997 [správně zřejmě po 1. 7. 1995, kdy nabylo účinnosti ustanovení bodu 2 vyhlášky Ministerstva financí č. 30/1995 Sb. /viz čl. III větu druhou citované vyhlášky/, kterou byla novelizována vyhláška č. 176/1993 Sb.] (či bezesmluvní užívací vztah) v situaci, kdy nájemce podmiňoval výměnu bytu, k němuž byla uzavřena smlouva (s regulovaným nájemným) před 1. 7. 1997 [správně zřejmě před 1. 7. 1995 – viz výše]…, tím, že užívání nového bytu bude podléhat nadále regulovanému nájemnému“. Ve vztahu k ní zejména uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že ke dni 1. dubna 1997 se po předchozím nájemci v domě uvolnil byt č. 6, který si byla ochotna vyměnit oslovená nájemkyně bytu č. 1 za svůj byt pouze za předpokladu zachování dosavadních parametrů nájemního vztahu, tj. i regulovaného nájemného. Tento požadavek dovolatel nezpochybňoval a přistoupil na něj, aby výměny bytu dosáhl. Následně v roce 2001, kdy se dnem 30. září uvolnil v domě byt č. 4, jej opět vyměnil za stejných podmínek a se stejnou nájemkyní za její tehdejší byt, tj. byt č. 6. Tuto druhou výměnu přitom stvrdili nájemní smlouvou z 1. října 2001, v níž bylo opět zachováno regulované nájemné. Podle jeho přesvědčení mu měl odvolací soud za tohoto stavu přiznat náhradu za nucené omezení vlastnického práva rovněž z bytu č. 6 v období od 1. dubna 1997 do 30. září 2001 a z bytu č. 4 v období od 1. října 2001 do 31. prosince 2003, neboť i z těchto bytů mohl v dotčených obdobích fakticky vybírat pouze regulované nájemné, přičemž není podstatné, zda nájemné z nich podléhalo regulaci upravené ve vyhlášce č. 176/1993 Sb. či nikoli. V uvedené souvislosti je totiž třeba si uvědomit, že to byla žalovaná, jež svými právními předpisy deformovala normální tržní prostředí, v důsledku čehož nájemci bytů s regulovaným nájemným odmítali činit jakékoli změny nájemních smluv, aby se jejich právní postavení nezhoršilo. Z důvodů rozvedených v dovolání konečně napadl dovolatel též nákladové výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost zaplatit mu (rovněž) částku 2.115.201,40 Kč a nahradit náklady řízení před soudy všech stupňů, jakož i nahradit náklady řízení státu.
Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 a ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Přitom především nepřehlédl dovolací sdělení, že dovolání je podáváno i proti nákladovým výrokům III. a IV. napadeného rozsudku. Ve vztahu k nim však v dovolání absentuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o.s.ř.). Navíc podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 30. září 2017 není přípustné dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Směřuje-li dovolání proti dotčené části potvrzujícího výroku, pak nelze ztratit ze zřetele, že napadený rozsudek nespočívá (nezávisí) na vyřešení otázky, jíž nastolil dovolatel s poukazem na okolnosti týkající se užívání bytu č. 6 v období od 1. dubna 1997 do 30. září 2001. V tomto ohledu se totiž připíná jeho nárok k období do 31. prosince 2001, pro něž nelze – podle názoru odvolacího soudu, jenž bude posléze podroben dovolacímu přezkumu (viz dále) – uvažovat o přiznání náhrady za nucené omezení vlastnického práva (už) proto, že regulace nájemného pozbyla ústavní konformitu až uplynutím dne 31. prosince 2001.
K otázce náhrady za nucené omezení vlastnického práva k bytu č. 4 v období od 1. října 2001 do 31. prosince 2003 lze uvést následující. V rozsudku z 27. března 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že dohodli-li se pronajímatelé i v době, kdy jimi vlastněné byty již nucené regulaci nájemného nepodléhaly a kdy měli možnost v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, s nájemci výši nájemného odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., nelze tento jejich postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení jejich vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu. Uvedený právní názor, s nímž je napadené rozhodnutí v souladu, dovolací soud sdílí – i přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – i v poměrech souzené věci.
Z vyložených příčin dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání pro řešení uvedených právních otázek. Naproti tomu však dospěl k závěru, že dovolání proti dotčené části potvrzujícího výroku je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda vlastníku může náležet náhrada za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytu i v období před 1. lednem 2002. Zde totiž směřuje dovolání proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla (jednoznačně) vyřešena.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Uvedený článek však nelze vykládat tak, že jakékoliv omezení vlastnického práva stanovené zákonem zakládá právo na náhradu. Obsah ústavně garantovaného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, jakož i práva pokojně užívat majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, totiž není bezbřehý a podléhá řadě omezení, jež lze z hlediska ústavní garance považovat za imanentní jeho ústavnímu a potažmo zákonnému vymezení. To znamená, že zákon může obecně stanovit meze vlastnického práva, aniž by takovéto omezení bylo spojeno s právem na náhradu; takovéto právo je třeba vztáhnout pouze na určité kvalifikované případy omezení. Jedním ze znaků takového kvalifikovaného omezení je omezení vlastnického práva jdoucí nad rámec povinností, které zákon obecně stanoví pro všechny subjekty vlastnického práva za dodržení principu rovnosti. Dalším znakem je omezení dosahující určité intenzity. Intenzita omezení vlastnického práva přitom může být vyjádřena více faktory, a to především rozsahem samotného omezení a dále délkou trvání takovéhoto omezení, tedy zda jde o omezení dočasné nebo trvalé.
Ústavní soud již v nálezech z 21. června 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a z 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, poukázal na protiústavnost nerovného postavení dvou skupin vlastníků, z nichž jedna je povinna nést náklady sociální politiky státu v oblasti bydlení. Tato nerovnost má racionální základ z hlediska vymezení dotčených pronajímatelů, protože je spjata s nájemními vztahy vzniklými transformací práva osobního užívání bytu. Nelze již ale nalézt rozumný důvod ve vztahu k povinnosti vlastníků strpět samotné náklady bydlení nájemců. Zatímco v době transformace práva osobního užívání bytu na nájemní vztah byl tento důvod dán, nelze ho nalézt v době, kdy již byla, a to dokonce opakovaně, Ústavním soudem konstatována protiústavnost regulace nájemného podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. a v této souvislosti i možné porušení vlastnického práva řady pronajímatelů. Omezení vlastnického práva této skupiny vlastníků narušilo ústavně zaručené vlastnické právo některých pronajímatelů výrazným způsobem, a to nad rámec omezení vlastnického práva stanoveného pro všechny vlastníky. Ačkoli nelze nalézt přesnou hranici, odkdy již nebylo možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného za ústavně konformní, z dosavadní judikatury Ústavního soudu plyne, že takovýto závěr nebylo možné akceptovat již v roce 2000 (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. dubna 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb. /dále jen „Stanovisko“/, zejména jeho bod 15). Také Evropský soud pro lidská práva ve věcech R&L, s. r. o. a ostatní proti České republice, č. 37926/05, 25784/09, 36002/09, 44410/09 a 65546/09 v rozsudku ze dne 3. července 2014 ve spojení s rozsudkem ze dne 9. února 2017 konstatoval, že v době nejméně od 1. 1edna 2002 (tím není bez dalšího vyloučena doba před tímto datem) do 31. prosince 2006 český systém regulace nájemného postrádal právní základ, porušoval majetková práva vlastníků, kterým vznikla škoda, neboť po tuto dobu existence právního vakua nemohli vybírat ze svých bytů přiměřeně vysoké nájemné. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného však ještě neznamená, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Otázka, zda v konkrétní věci je dán nárok vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, v konečném důsledku závisí na posouzení, do jaké míry bylo v důsledku regulovaného nájemného zasaženo jeho základní právo vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu (viz zejména body 15, 16, 17, 18 a 22 Stanoviska). Zbývá, byť pouze obecně, dodat, že podmínky pro vznik práva na náhradu budou splněny tehdy, jestliže regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňovalo vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku (srov. právní závěr, od nějž nezaznamenala soudní praxe do současné doby odklon a který byl vyjádřen v první právní větě, s níž byl pod č. 74/2013 uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek rozsudek Nejvyššího soudu z 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012).
Se zřetelem k řečenému zastává dovolací soud názor, že právo vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytu nelze bez dalšího (paušálně) vyloučit pro celé období předcházející zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., jak to nesprávně učinil odvolací soud. Nelze totiž ztratit ze zřetele, že tam obsažená regulace nájemného byla shledána protiústavní (ústavně nekonformní) již v roce 2000 a nic na tom nemění, že ji Ústavní soud zrušil až s účinností od 31. prosince 2001 (aby zákonodárci poskytl dostatečný prostor pro přijetí nové právní úpravy). Již v té době (tj. v roce 2000) mohlo tedy být porušeno základní právo vlastníka – pronajímatele bytu, jestliže podle individuálních okolností konkrétního případu bylo omezení jeho vlastnického práva způsobené dotčenou právní úpravou natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny. Jinými slovy řečeno, o nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva (ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny) lze uvažovat i ve vztahu k regulaci nájemného z bytu v období od 1. ledna 2000 (nikoli tedy až od 1. ledna 2002, jak se mylně domníval odvolací soud) do 31. prosince 2006 (k vymezení konce uvedeného období viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 2647/2015); naproti tomu ve vztahu k období předcházejícímu 1. lednu 2000 o takovém nároku uvažovat nelze, neboť jeho existenci vylučoval přetrvávající veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů, který by vytvořil přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu (srov. opět bod 15 Stanoviska).
Lze uzavřít, že není správný právní názor, že dovolateli nenáleží náhrada za celé období od 1. ledna 1992 do 31. prosince 2001, tj. ani za žádnou (dílčí) část tohoto období. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty první o.s.ř. tudíž byl užit opodstatněně.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o.s.ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek (ve spojení se souvisejícími usneseními) bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 2.115.201,40 Kč, a dále v závislých nákladových výrocích II., III. a IV. (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta třetí o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o.s.ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Autor: -mha-