// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.11.2019

Vydržení pozemku užívaného jako místní komunikace občany obce

„Nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění. Obec nemohla nabýt vydržením vlastnické právo práva k pozemku, nevykonávala-li jeho držbu pro své soukromoprávní potřeby, nýbrž užívali-li jej jednotliví občané obce jako místní komunikaci pro svou potřebu. Obecné užívání pozemku jako místní komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení.

Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace a veřejného osvětlení a zajišťování čistoty obce a odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidace tak není výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti není nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti. To platí i o další opatření z oblasti veřejného práva. Držba způsobilá k vydržení by se tak musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.

Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci.“

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 80 o. s. ř.
§ 129 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 130 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013

Kategorie: držba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhaly určení, že jsou spoluvlastnicemi pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, každá v rozsahu id. 1/4. Do roku 2007 byly zapsány jako vlastnice pozemku; v témže roce byl proveden duplicitní zápis vlastnictví žalobkyň a žalovaného k nově vytvořenému (spornému) pozemku. Jako vlastník pozemku je na základě opravy v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. S tímto žalobkyně nesouhlasí, protože vlastnictví sporného pozemku stát – předchůdce žalovaného města - nezískal, a ani je nenabylo město vydržením.

Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť nemovitost převzal stát – jeho právní předchůdce - bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o půdě“), a žalobkyně při uplatnění nároku měly postupovat podle tohoto předpisu. Uvedl též, že je od 24. 5. 1991, kdy převzal pozemek na základě zákona č. 172/1991 Sb., v dobré víře, že mu sporný pozemek náleží; část pozemku byla užívána jako veřejná cesta. Žalovaný tak vlastnictví pozemku, pokud jeho vlastnictví nenabyl jinak, vydržel.

Ve věci již rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 623/2013-83 tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 3652/2016-158, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 55 Co 263/2015-165, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 19 C 623/2013-204, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi sporného pozemku, každá ve výši id. ¼, a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 55 Co 305/2018-244, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení.

Jádro sporu je v tomto: Žalobkyně požadují určení vlastnického práva k pozemku, který jim (jejich předchůdcům) nebyl vydán v restituci a ani o jeho vydání nepožádaly, protože, jak tvrdí, byly evidovány jako jeho vlastnice. Spor je o to, zda žalované byly oprávněny žádat určení vlastnického práva k pozemku, ke kterému jejich právní předchůdci mohli uplatnit restituční nárok, ale neučinili tak. Další spornou otázkou je, zda město mohlo pozemek, užívaný jako místní komunikace, resp. na kterém byla zřízena taková komunikace, vydržet v důsledku toho, že byl užíván jako pozemní komunikace a že z tohoto důvodu jej město spravovalo a udržovalo.

Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud nijak nezpochybnil, byli předchůdci žalobkyň spoluvlastníky pozemku PK (zkratka „PK“ značí, že pozemek byl takto evidován v pozemkovém katastru, „KN“ pak značí evidenci v katastru nemovitostí) XY, který přešel na stát způsobem umožňujícím jeho pozdější restituci (zřejmě se tak stalo v důsledku nepřesného mapování, které však nemělo vliv na vlastnické právo); od něj byla v průběhu jednotné evidence půdy oddělena část č. XY (která nezahrnovala celou výměru pozemku PK XY – soud uvedl, že „zbytek byl sloučen do většího půdního celku…“); o její vydání požádali předchůdci žalující strany a takto jim byl pozemek vydán. Zbývající část původního pozemku PK XY tak vydána nebyla, již dříve byla zahrnuta do pozemku KN XY, vedeného v evidenci (později katastru) nemovitostí jako vlastnictví státu a později žalovaného města; od ní byla ještě později, až po uplynutí restitučních lhůt, oddělena parcela KN XY, která je předmětem tohoto řízení. Pod bodem 27 rozsudku pak soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně, resp. jejich právní předchůdci, byli až do roku 2007 evidováni jako výluční vlastníci pozemku PK XY, jehož součástí byl původně i předmětný pozemek, tedy pozemek parc. č. XY; ten jim nebyl vydán. Žalující strana byla v omylu, že jim (jejich předchůdcům) byl vydán celý pozemek (tedy původní PK XY), ten jim však vydán nebyl. Sporná parcela č. XY vznikla (podle zjištění pod bodem 23. rozsudku oddělením od parcely KN XY) až v době, kdy již nebylo možno uplatnit restituční nárok; proto se žalobkyně mohou podle názoru soudů rozhodujících v nalézacím řízení domáhat určení vlastnického práva určovací žalobou.

Stav je tedy takový, že původní parcela ve vlastnictví předchůdců žalobkyň byla rozdělena na dvě parcely, a předchůdci žalobkyň požádali o vydání v restituci jen jedné z nich, neboť si neověřili skutečný stav věci. Soudy sice obecně konstatovaly, že žalobkyně byly evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnice, nicméně neuvedly, že by v době podání žádosti o vydání v restituci byli evidováni v katastru nemovitostí jako vlastníci sporné parcely (resp. parcely, ze které byla sporná parcela později vydělena) právní předchůdci žalobkyň; přitom pozdější evidence, resp. změny, ke kterým došlo až po uplynutí lhůt k uplatnění restitučních nároků, je pro posouzení střetu restitučních a obecných nároků nevýznamná.

K vlastnictví pozemku soud prvního stupně uvedl, že stát nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku, který patřil předchůdcům žalobkyň, na základě nesprávně určené hranice parcel při technickohospodářském mapování; tehdy též nebyl dodržen postup podle § 8 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, neboť místního šetření se mj. zúčastnil zástupce obce, tehdejší vlastníci však nebyli řádně předvoláni. Stát proto nebyl ani oprávněným držitelem pozemku. (K tomu dovolací soud dodává, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, publikovaný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže v důsledku mapování nemohlo dojít ke změně vlastnického práva). Protože stát vlastníkem nebyl, nemohl pozemek nabýt ani žalovaný podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb.

Soudy též nepřisvědčily tvrzení žalovaného, že sporný pozemek vydržel, neboť spravoval místní komunikaci na něm zřízenou; jednu část pozemku totiž žalovaný užíval méně než deset let, tedy nikoliv po zákonnou vydržecí dobu, druhou část nevydržel proto, že žalovaný pozemek užíval „z titulu údržby pozemní komunikace“; proto mu nesvědčí dobrá víra, že byl vlastníkem. Podle odvolacího soudu dobrou víru žalovaného vylučovalo i to, že žalobkyně byly v katastru nemovitostí od počátku vedeny jako vlastnice pozemků.

Proti rozsudku podal žalovaný („dovolatel”) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože stejně jako soud prvního stupně nezjistil, že určovací žalobou žalobkyně obcházejí restituční předpisy; v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.

Odvolací soud řešil podle názoru žalovaného otázku hmotného práva, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Odvolací soud totiž nesprávně posoudil situaci, kdy žalobkyně byly vedeny jako vlastnice v katastru nemovitostí; pak nelze podání určovací žaloby považovat za obcházení restitučních předpisů s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007. S tím dovolatel nesouhlasí a poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014 a usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014.

Zároveň napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda užívání pozemku jako veřejné komunikace, kdy je pozemek užíván veřejností, je součástí faktického hospodaření s majetkem obce ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb., s tím, že správa místních komunikací patřila ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích) a s ní souvisí i užívání pozemku jako komunikace ve prospěch jak občanů obce, tak ostatních subjektů, jimž obce místní komunikace přenechávají k volnému užívání a pro tyto účely nemovité věci (místní komunikace) spravují.“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ohledně otázky vztahu vlastnické a restituční žaloby a naléhavého právního zájmu uvádí, že rozsudek neobsahuje žádný skutkový stav, ze kterého by mohl soud otázku posoudit; odkaz na zápis v katastru nemovitostí je s ohledem na zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu (aktuálnější než prezentovanou odvolacím soudem) nedostačující. Dovolatel poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s judikaturou zmíněnou v odvolání. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3908/2014, nebo rozsudek ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009. Stát převzal pozemek bez právního důvodu v souladu s § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Ohledně zápisu v katastru nemovitostí odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 a na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 693/11. Sporný pozemek byl evidován toliko v zastaralém pozemkovém katastru, naopak v nové evidenci nemovitostí byl pozemek evidován ve prospěch státu. V souvislosti s usnesením sp. zn. 28 Cdo 3908/2014 má za to, že žalobkyně nemohly vykonávat své vlastnické právo, protože se na pozemku nacházela místní komunikace, bydlely v jiném městě a o pozemky se nestaraly; i navzdory zápisu v katastru nemovitostí nemohly být přesvědčeny o svém vlastnickém právu. Opětovně odkazuje na rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; dovolatel konstatuje, že dotčený vlastník se nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva určovací žalobou, i přes to, že stát za doby socialismu získal vlastnické právo v rozporu se zákonem. Nalézací soudy nesprávně posoudily naléhavý právní zájem žalobkyň a výklad odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, což znamená obcházení restitučních předpisů. Ohledně užívání sporného pozemku jako veřejné komunikace odkazuje na § 14 odst. 1 písm. h) zákona o obcích. Nepřetržitou držbu dovolatele podporuje zařazení cesty do sítě místních komunikací, zahájení stavebního řízení k rekonstrukci povrchu komunikace a návrh na záznam jeho vlastnického práva; žalobkyně svoji držbu neprokázaly. Dobrá víra dovolatele vycházela nejen z rozhodnutí o zařazení do sítě místních komunikací, ale i z toho, že již od roku 1983 byl pozemek par. č. XY (následně par. č. XY) veden v evidenci jako místní komunikace ve prospěch státu. Odkazuje na § 6 odst. 5 zákona o půdě, přičemž dobrou víru dovolatele je třeba vykládat v souvislosti s tímto ustanovením. Obce musely mít povědomí o tom, že majetek od státu může mít právní vady a že se oprávněné osoby mohou domáhat navrácení majetku, avšak ty se navrácení majetku musely domáhat podle restitučních předpisů s ohledem na uplynutí stanovených lhůt. Námitky rozporující nabytí vlastnického práva porušením právních předpisů nebylo možné vznášet mimo restituční řízení, což by znamenalo jejich obcházení. Ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. hospodařila tehdejší Městská část XY (právní nástupce MNV XY) s předmětnou komunikací a sporným pozemkem; byly splněny i podmínky dané § 1 tohoto zákona. Dovolatel poukazuje na to, že v evidenci nemovitostí byl u pozemku par. č. XY evidován jako vlastník stát a nic dalšího nebylo v roce 1991 k dispozici. Proti postupu při technickohospodářském mapování nic do té doby nenamítali ani právní předchůdci žalobkyň. Ode dne 24. 5. 1991 tedy dovolatel sporný pozemek držel prostřednictvím Městské části XY a pečoval o něj jako o svůj. Na přechodu vlastnického práva nemohlo změnit ani možné uplatnění restitučního nároku žalobkyněmi; ty své vlastnické právo nemohly prokázat. Žalobkyně se měly domáhat vydání sporného pozemku podle restitučních předpisů bez ohledu na zapsaného vlastníka, což neučinily. Zápis v katastru nemovitostí je nedostatečný, když žalobkyně pozemek nedržely a nedrží, tedy nemohou být ani v dobré víře ohledně tvrzeného vlastnického práva. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky nalézacích soudů.

Žalobkyně argumentují, že dovolání není přípustné. Dovolatel učinil nesporným, že žalobkyním, resp. jejich právním předchůdcům, byl v restituci vydán pozemek PK XY. Z důkazů vyplývá, že žalobkyně (resp. jejich právní předchůdci) byly až do roku 2007 evidovány jako vlastnice pozemku (podle původního pozemkového katastru) PK XY, aniž by bylo jejich vlastnické právo jakkoli zpochybňováno, a to včetně části pozemku par. č. XY. Podle žalobkyň směřuje dovolání k přezkoumání skutkových zjištění, což je nepřípustné; v této souvislosti odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2913/2015. Ohledně doposud neřešené otázky uvádí, že se jedná o otázku, jejíž vyřešení nemá vliv na posouzení existence dobré víry dovolatele, když dobrá víra je jedním z předpokladů vedoucích k nabytí vlastnického práva vydržením. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Základem pro její řádné posouzení této věci je zjištění, kdy, v jakém rozsahu a na základě jakého důvodu se stát, resp. žalovaný, ujal držby sporné parcely, resp. jejích částí; toto zjištění je předpokladem toho, zda a případně v jakém rozsahu lze uvažovat o konkurenci restitučních a „obecných“ právních předpisů – o tom lze uvažovat jen v rozsahu držby státu. Ostatně i vydržení je možné jen v rozsahu držby jako faktického ovládání věci „pro sebe“. Pouhá knihovní držba nevede k vydržení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012). Důkazní břemeno tu leží na žalovaném, který z držby státu, resp. i z vlastní držby, vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.

K otázce, zda žalobkyně mohly žádat o určení vlastnického práva k pozemku, jehož držby se chopil stát v tzv. rozhodném období bez právního důvodu, aniž by ve vztahu k němu uplatnily restituční nárok:

Při řešení této otázky nepřihlédl odvolací soud k judikatuře dovolacího soudu, resp. ji nesprávně vyložil.

„Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou“ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9.2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; k výjimkám viz sp. zn. I. ÚS 709/09).

Judikaturu k této otázce shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016.

V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, podle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§ 4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle § 6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. § 126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).

Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).

A Nejvyšší soud uzavřel: „Jestliže tedy odvolací soud, dovozuje, že stát se chopil držby předmětného pozemku v rozhodném období bez právního důvodu, když jej postupně bez jakéhokoliv relevantního právního podkladu sloučil se státem vlastněnými pozemkovými parcelami č. XY a č. XY a vybudoval na něm chodník, jehož správu též zajišťoval (k převzetí držby státem bez právního důvodu prostřednictvím sloučení pozemků srov. z aktuální judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018), zatímco dovolatel daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí, uzavřel, že v důsledku marného uplynutí lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů se dovolatel svého vlastnického práva již nemůže domáhat podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (§ 80 o. s. ř.), nijak se tím od výše citované judikatury dovolacího a Ústavního soudu, jež zcela dopadá i na posuzovaný případ, neodchýlil“.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, na který odvolací soud odkázal, se uvádí: „I převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (kupní smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem ‚převzetí věci bez právního důvodu‘ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004), přičemž platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, jestliže bylo zjištěno, že podle restitučních předpisů žalobkyně nárok neuplatnila a ani uplatnit nemohla, za situace, kdy byla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník, její vlastnické právo nebylo nijak zpochybňováno a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo až mnohem později, v roce 2000, po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy. Za těchto okolností zamítnutí žaloby o určení práva podle § 80 písm. c) o. s. ř., z důvodu obcházení účelu restitučního zákonodárství, možné není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, popřípadě nález ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09)“. V naposledy citovaném nálezu se uvádí: „Je nepřípustné, aby vlastnické právo stěžovatelů konajících v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívajících, že jsou vlastníky předmětných pozemků, bylo mnoho let po uplynutí lhůty k podání restitučního návrhu zpochybněno soudy (tj. jinými státními orgány v jiném řízení) právě odkazem na údajnou možnost v minulosti dosáhnout restituce“.

Rozpor posledně uvedeného rozhodnutí s judikaturou, na kterou odkazuje dovolatel, je jen zdánlivý; jeho závěry se uplatní jen, jestliže „byla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník, její vlastnické právo nebylo nijak zpochybňováno a ke změně zápisu v katastru nemovitostí došlo až mnohem později, v roce 2000, po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy“. O zpochybnění vlastnického práva pak jde i v případě, že restituent „daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2150/2016).

Platí tedy závěr: „Nejde o případ obcházení restitučních předpisů například tam, kde dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 238/2013). Z toho vycházejí (s odkazem na další judikaturu) i usnesení Nejvyššího soudu ve věcech 28 Cdo 3908/2014 a sp. zn. 28 Cdo 654/2014, na která dovolatel poukazuje.

V této věci soudy nekonstatovaly, že by oprávněné osoby byly evidovány jako vlastníci sporné části (byť i v rámci jiné, rozsáhlejší parcely) v evidenci nemovitostí, později, (v době, kdy bylo možno restituční nárok uplatnit), v katastru nemovitostí; pokud odkazovaly na evidenci v pozemkovém katastru, bylo třeba se zabývat její relevancí, neboť zákon č. 177/1927 Sb., o pozemkovém katastru a jeho vedení, byl zrušen zákonem č. 6/1971 Sb., o geodézii a kartografii, na webových stránkách Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního (www.cuzk.cz/Katastr-nemovitosti/O-katastru-nemovitosti/Historie-pozemkovych-evidenci.aspx) se uvádí: „Pozemkový katastr byl opuštěn (aniž by bylo dosaženo jeho souladu se skutečností) a přestal být nadále udržován“; to se vztahuje ke stavu od roku 1956. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4973/2007 se vztahoval k evidenci pozemku v katastru nemovitostí.

Dále: V době běhu restituční lhůty byl v evidenci (později katastru) nemovitostí jako vlastník sporného pozemku (tehdy části parcely p. č. XY) evidován stát, později žalované město. To, že parcela č. XY byla od parcely č. XY oddělena až později, nemá pro posouzení této otázky zásadní význam, restituenti měli postupovat podle evidenčního stavu v době běhu lhůty pro uplatnění nároku. Také je třeba zvážit, zda pochybnosti nemělo v oprávněných osobách vzbudit už jiné označení pozemku, který přešel v rozhodné době na stát (p. č. XY) a toho, jehož vydání žádali (p. č. XY). Jestliže v době, kdy bylo možno žádat o vydání v restituci, byl pozemek zastavěn stavbou pozemní komunikace, která tam byla zřízena bez souhlasu a vědomí oprávněných osob či jejich předchůdců (patrně, skutkové zjištění v této věci chybí), zpochybňovalo to správnost evidence svědčící předchůdcům žalobkyň a jejich přesvědčení, že věc na stát nepřešla.

Základní pravidlo zní: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou. Výjimku z tohoto pravidla je třeba připustit zejména za situace, když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno; k tomu patří samozřejmě fakt, že toto vlastnické právo bylo evidováno v katastru nemovitostí, ovšem i zde je třeba přihlédnout ke všem specifickým okolnostem dané věci.

K tomu se v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, uvádí: „Prolomení uvedeného pravidla je s přihlédnutím ke specifikům konkrétního případu na místě tehdy, nedošlo-li k uplatnění restitučního nároku vzhledem k tomu, že dotčené osobě nemohly vzniknout pochybnosti o jejím vlastnickém právu, a to jak s ohledem na zápis v katastru nemovitostí, tak faktický stav, pročež neměla důvodu se domnívat, že by bylo zapotřebí domáhat se svého práva prostřednictvím restitučních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012)“.

V projednávané věci soudy při zvažování otázky, zda již předchůdci žalobkyň a tedy i žalobkyně nepozbyli práva domáhat se určení vlastnického práva (a tím i nepozbyli právo samé) tím, že o vydání sporného pozemku nepožádali podle restitučních předpisů, nepřihlédly k uvedeným skutečnostem, které jsou podle ustálené judikatury dovolacího soudu pro posouzení této otázky relevantní; právní posouzení věci je tak předčasné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem.

K držbě a vydržení pozemku, který je užíván jako pozemní komunikace:

Jelikož k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalovaným městem vydržením mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).

Dovolatel klade otázku, „zda užívání pozemku jako veřejné komunikace, kdy je pozemek užíván veřejností, je součástí faktického hospodaření s majetkem obce ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. s tím, že správa místních komunikací patřila ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. do samostatné působnosti obce (§ 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích) a s ní souvisí i užívání pozemku jako komunikace ve prospěch jak občanů obce, tak ostatních subjektů, jimž obce místní komunikace přenechávají k volnému užívání a pro tyto účely nemovité věci (místní komunikace) spravují.“ Řešení otázky by mělo smysl v případě, že by nebylo pochybné, že sporný pozemek byl ve vlastnictví České republiky a byly by splněny další podmínky uvedené v § 1 zákona č. 172/1991 Sb., avšak byl by spor o to, zda „obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily“; jinak řečeno, spor by byl o to, zda pozemek přešel na žalované město podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. O to však v této věci nešlo; soudy vyšly z toho, že ke dni účinnosti tohoto zákona majetek ve vlastnictví státu nebyl, takže přechod vlastnického práva podle tohoto zákona byl vyloučen. 

Z dalšího textu dovolání se však podává, že žalovaný ztotožňuje užívání pozemku jako veřejné komunikace s držbou vlastnického práva obce. Otázku, zda obecné užívání pozemku jako místní komunikace zakládá držbu způsobilou k vydržení, dovolací soud v poměrech občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. dosud neřešil; dovolání je tak přípustné, není však v této části důvodné.

Podle § 1 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.) je uplatňování práva soukromého nezávislé na uplatňování práva veřejného. „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“, tedy i § 1 odst. 1 o. z. (§ 3030 o. z.).

Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce 1) a v hlavním městě Praze též na městské části, 2), 3) pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily (§ 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí).

Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí dále věci z vlastnictví České republiky, s nimiž začaly obce a v hlavním městě Praze též městské části hospodařit po 23. listopadu 1990 způsobem obdobným právu hospodaření, jestliže s nimi takto hospodařily ke dni účinnosti tohoto zákona (§ 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.).

Podle § 14 odst. 1 písm. h) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) ve znění před novelou č. 302/1992 Sb., obec spravuje a udržuje místní komunikace a veřejné osvětlení, zajišťuje čistotu obce a odvoz domovních odpadů a jejich nezávadnou likvidaci.

V § 6 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), bylo upraveno obecné užívání dálnic, silnic a místních komunikací; i když se text tohoto ustanovení měnil, po celou dobu jeho platnosti šlo o úpravu obecného užívání. To je však institutem veřejného práva (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3146/2015); osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění.

„Nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého.

Je třeba rozlišovat držbu pozemku a jeho užívání; to se může opírat o řadu právních důvodů a samo o sobě ještě nezakládá držbu věcného práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001). Již zde je implicitně obsažena myšlenka, že užívání a držba není totéž; to samozřejmě platí i pro držbu věci (resp. vlastnického práva k ní). Držitel musí „s věcí nakládat jako s vlastní“, tedy chovat se k ní tak, jako by byl jejím vlastníkem, a přitom nesmí opírat své právo o právo jiné osoby (tedy nesmí vycházet z toho, že je nájemcem, uživatelem či poživatelem pozemku). To v zásadě platí i o hospodaření s věcí, pokud takové hospodaření není realizací obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.

Ke stejné otázce se vyslovil již Nejvyšší soud Republiky československé: „Obec nemůže nabýti vydržením práva cesty, nevykonávala-li její držbu pro své soukromohospodářské potřeby, nýbrž užívali-li jí jednotliví občané pro svou potřebu“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1930, sp. zn. R II 299/29). V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí: „Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení jest přihlédnouti k doznání žalované, v její dovolací odpovědi, že se pokusila před tímto sporem o to, by sporná cesta byla správní cestou vyvlastněna a prohlášena za veřejnou. Doznáním tím je prokázáno, že se žalující obci nedostává a nemohla ani dostávati vůle držitelská ve smyslu § 473 OZO aneb § 479 OZO, které předpokládají, by služebnost byla vykonávána k účelům soukromohospodářské potřeby, kterou obec vůbec netvrdí, neudávajíc ani, že cesty potřebovala k obhospodařování nějakého pozemku ve smyslu § 473 OZO nebo k osobní potřebě, např. k jízdě na pilu nebo do mlýna ve smyslu § 479 OZO, nýbrž tvrdí, že jednotliví občané jí k své potřebě za tím účelem užívali, kdežto ona sama, jak v dovolací odpovědi doznává, pokládala ji za cestu veřejnou. Držby práv se nabývá jejich výkonem ve vlastním jméně (§ 312 OZO), a vyhledává se kromě výkonu práva i soukromoprávní vůle držitelská, které však, jak uvedeno, u žalující obce nebylo a nemohla proto vydržením tvrzené služebnosti nabýti“. Toto rozhodnutí je stále použitelné, byť právní úprava se změnila (nikoliv však podstata držby a vydržení).

Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace a veřejného osvětlení a zajišťování čistoty obce a odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidace tak nebyla výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti nebylo nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti. To platí i o další opatření z oblasti veřejného práva, na které se žalovaný odvolává. Držba způsobilá k vydržení by se tak musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.

Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci (§ 12 o. z. - Viz Havlan, P., Fojtík, L., in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 1733).

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je částečně důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení § (243e odst. 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů