// Profipravo.cz / Držba, vydržení

Držba, vydržení

12.11.2019 00:02

Vydržení pozemku užívaného jako místní komunikace občany obce

„Nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění. Obec nemohla nabýt vydržením vlastnické právo práva k pozemku, nevykonávala-li jeho držbu pro své soukromoprávní potřeby, nýbrž užívali-li jej jednotliví občané obce jako místní komunikaci pro svou potřebu. Obecné užívání pozemku jako místní komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení.

Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace a veřejného osvětlení a zajišťování čistoty obce a odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidace tak není výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti není nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti. To platí i o další opatření z oblasti veřejného práva. Držba způsobilá k vydržení by se tak musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.

Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci.“

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019


01.10.2019 00:01

Forma upozornění držitele na skutečný stav věci

Držitel ztrácí dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.) jakmile se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří; ten, kdo držitele na skutečný stav věci upozorňuje, tak nemusí činit formou právního úkonu (jednání) či procesního úkonu; upozornění se nestává nevýznamným proto, že bylo učiněno emotivní či dokonce společensky neslušnou formou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, ze dne 26. 6. 2019


28.06.2019 00:05

ÚS: Zamítnutí žaloby z rušené držby

Obecný soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepře stěžovateli zákonem garantovanou soudní ochranu, jestliže jeho žalobu z rušené držby zamítne na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností (nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasné podání žaloby z rušené držby). Zodpovědět spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. U řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4306/18, ze dne 21. 5. 2019


30.04.2019 00:04

ÚS: K posuzování existence dobré víry držitele

Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov zákona „se zřetelem ke všem okolnostem“ vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.

Přenesou-li obecné soudy odpovědnost za prokázání ztráty dobré víry údajného vydržitele na domnělého vlastníka, poruší tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2000/18, ze dne 2. 4. 2019


18.04.2018 00:01

K omluvitelnosti právního omylu oprávněného držitele

Jestliže se v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, ze dne 31. 1. 2018


21.08.2017 00:01

Nutné náklady vynaložené neoprávněným držitelem na těžení plodů

Těžil-li neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí její plody a má povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu, pak si může od nároků vlastníka uvedených v § 131 odst. 1 obč. zák. odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů a podle okolností věci i na jejich prodej.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, ze dne 30. 5. 2017


16.06.2017 00:01

ÚS: Přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce

1. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Podle ustanovení § 130 a § 134 č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let.

2. Pokud se město chopilo držby předmětných pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Je přitom třeba vycházet i ze smyslu zákona č. 172/1991 Sb., kterým bylo navrácení historického majetku obcím.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2599/16, ze dne 23. 5. 2017


27.04.2017 00:02

Vstup na cizí pozemek za účelem údržby a úprav sousední nemovitosti

Z § 1021 a § 1022 o. z. nevyplývá, že by soused, hodlající provést údržbu svého pozemku včetně stavby na něm stojící a provádět stavební práce či obvyklé úkony hospodaření, mohl vstupovat na cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka. Nejprve musí vlastníka o povolení vstupu požádat, a sdělit mu důvody, proč na jeho pozemek potřebuje vstoupit, resp. jej jinak užít, a v případech uvedených v § 1022 o. z. se s ním domluvit na přiměřené náhradě. Jestliže k dohodě o vstupu a jeho podmínkách nedojde, může se ten, kdo požaduje vstup na sousední pozemek či jeho užití, domáhat rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to buď soudu nebo stavebního úřadu. V rozhodnutí o povolení vstupu je třeba vymezit jeho podmínky, zejména v jaké době, na jakou část pozemku a případně i s jakými mechanismy může žalobce na pozemek žalovaného vstoupit.

Vstupuje-li však soused za účelem realizace oprávnění uvedených v § 1021 a § 1022 o. z. na cizí pozemek bez souhlasu souseda, aniž by jej k tomu opravňovalo rozhodnutí orgánu veřejné moci, aniž by šlo o případ nouze (§ 1037 o. z. ve spojení s § 14 o. z.), zasahuje neoprávněně do držby i do vlastnického práva vlastníka pozemku, a ten se proti tomu může bránit jak držební, tak vlastnickou žalobou. V řízení o vlastnické (případně držební) žalobě pak nemůže žalovaný úspěšně namítat, že realizoval svá práva vyplývající z § 1021 a násl. o. z.

Je-li vydáno rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost zdržet se vstupu na pozemek, neznamená to naprostý a bezvýjimečný zákaz; i v tomto případě se rozhodnutí týká předmětu řízení, vymezeného nejen žalobním petitem, ale i skutkovým dějem, o který se opírá. Vstoupí-li pak osoba, které byla uložena povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek (povinný), na tento pozemek za podmínek uvedených v § 14 a § 1037 o. z. a k návrhu oprávněného bude nařízen výkon rozhodnutí, ukládajícího žalovanému povinnost vstupu se zdržet, je tu důvod pro jeho zastavení. Dovolená svépomoc totiž vylučuje protiprávnost jednání, na ni se zákaz budoucího jednání vyslovený soudem z povahy věci nevztahuje. Stejně tak se žalovaný, jemuž byla uložena obecná povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek, může – nastanou-li nové skutečnosti měnící dosavadní skutkový stav - v dalším řízení domáhat, aby mu byl tento vstup umožněn za účelem uvedeným v § 1021 a v § 1022 o. z., v žalobě konkrétně vymezeným a za podmínek stanovených soudním rozhodnutím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, ze dne 25. 1. 2017


25.07.2016 00:01

Oddělovací geometrický plán jako příloha soudního rozhodnutí

Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Na tomto požadavku ničeho nemění ani skutečnost, že výměra drženého pozemku je nepatrná, takže cena za vyhotovení geometrického plánu zjevně přesáhne cenu takto oddělené části pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ze dne 20. 4. 2016


22.07.2016 00:00

ÚS: Povinnost soudu nařídit jednání v odvolacím řízení

V řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§ 176 až 180 občanského soudního řádu) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3623/15, ze dne 16. 6. 2016


05.05.2016 00:00

Omluvitelnost omylu držitele při překročení výměry o více jak 100 %

Omluvitelnost omylu držitele při překročení výměry nabytého pozemku o více jak 100 % lze připustit jen zcela výjimečně, byly-li pro to dány mimořádné okolnosti případu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, ze dne 26. 1. 2016


29.04.2016 00:00

ÚS: K počátku běhu vydržecí doby

Ústavněprávně konformní interpretací zákonných podmínek vydržení je nutno dospět k závěru, že vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní.

Jestliže v posuzovaném případě obecné soudy vadně určily počátek běhu vydržecí doby a nerespektovaly pravidlo, že počátek běhu vydržecí doby začíná až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře s věcí nakládat jako s vlastní, a jestliže navíc nepřihlédly k faktu, že ztrátou dobré víry dojde k zániku oprávněné držby, porušily zákaz svévole v rozhodování a stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny.

Zároveň tím obecné soudy porušily stěžovatelovo právo vlastnit majetek, zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 875/14, ze dne 5. 4. 2016


04.04.2016 00:01

Vydržení podílu na akciové společnosti, která nevydala platné akcie

V poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých vydržet podíl na akciové společnosti, která nevydala platné akcie.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2639/2014, ze dne 13. 1. 2016


03.12.2015 00:01

Posuzování držby spoluvlastnického podílu

Držitelem spoluvlastnického podílu je ten, kdo se k ostatním spoluvlastníkům chová jako spoluvlastník věci a reálně vykonává vůči nim ta práva, která zákon spoluvlastníku dává, např. se podílí na rozhodování o hospodaření se společnou věcí, se souhlasem ostatních užívá věc z titulu spoluvlastnického práva, uplatňuje úspěšně předkupní právo apod. Protože i držba spoluvlastnického podílu předpokládá faktický stav, faktický výkon obsahu spoluvlastnického práva, musí jít o skutečný výkon práva (zpravidla respektovaný ostatními spoluvlastníky). Nestačilo by tedy, kdyby někdo nároky spoluvlastníka vůči ostatním spoluvlastníkům vznášel, avšak pro jejich nesouhlas by je nemohl realizovat. Držby spoluvlastnického podílu se nabývá tak, že držitel začne fakticky vykonávat (ne tedy jen uplatňovat vůči ostatním spoluvlastníkům) ta práva a povinnosti, které mu zákon jako spoluvlastníkovi dává.

Uvedené zásady se uplatní i při nabývání držby podle § 990 o. z. a posuzování držby spoluvlastnického podílu v novém občanském zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 473/2015, ze dne 7. 7. 2015


30.09.2015 00:00

Faktické ovládání věci (corpus possesionis)

Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev moci nad věcí, tedy za „nakládání s věcí“. To je samozřejmě především ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji u sebe. Fyzické ovládání věci je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že některé věci (např. nemovitosti) fyzicky držet nelze. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí. To je zjevné zejména u pozemků; držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ležet ladem a přesto, pokud se jeho držby nechopí někdo jiný, zůstává držitelem. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí (jde spíše o vykonávání obsahu práva vlastnického, které bývá pojímáno jako právní panství nad věcí). Držitelem je i ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci nevylučuje ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného nebo závazkového práva (popř. i bez právního důvodu), pokud se tato osoba sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé vlastnictví.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 204/2013, ze dne 25. 3. 2015


24.06.2015 00:00

Oprávněná držba a vydržení sousední parcely

Judikatura dovolacího soudu nepožaduje, aby osoba, která se ujala držby pozemku, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení hranic.

Nedostatek dobré víry žalobce zde odvolací soud opřel též o názor, že tu šlo o držbu samostatného pozemku (nikoliv jeho části). V případě vydržení části sousední parcely však jde vždy o vydržení samostatného pozemku. I když snad měl odvolací soud na mysli, že šlo o vydržení parcely, nic to na věci nemění; nepožaduje-li se, aby oprávněná držba byla v souladu s údaji v katastru nemovitostí, resp. aby držitel se o skutečném průběhu hranice přesvědčil, není podstatné, zda jde o parcelu či „jen“ o pozemek neevidovaný takto v katastru nemovitostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3079/2014, ze dne 28. 1. 2015


04.06.2015 00:00

Posouzení dobré víry držitele; knihovní držba

I. Při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, nelze jen na základě úzkého příbuzenského vztahu bez dalšího usuzovat, že jeden z příbuzných byl seznámen o skutečnostech, o nichž bezpečně věděli další příbuzní. K úzkému příbuzenskému vztahu by tudíž musela přistoupit nějaká další okolnost, která by bez důvodných pochybností odůvodňovala závěr, že by příbuznému byly známy skutečnosti zpochybňující jeho dobrou víru. I když dovolací soud připouští, že v rámci hodnocení rozhodných skutečností může hrát roli i příbuzenský vztah, z jeho samotné existence však nelze presumovat bez dalšího vědomost o konkrétních skutečnostech.

Dovolatel sice v této souvislosti namítá, že u osob blízkých by se měla dobrá víra posuzovat podobně jako u relativní neúčinnosti právních úkonů podle § 42a obč. zák., této námitce však nelze dát za pravdu, neboť obě úpravy stanovují odlišné předpoklady a mají také jiný účel. Právní úprava odporovatelnosti právních úkonů klade z důvodu ochrany dlužníkova věřitele na osobu blízkou vyšší požadavky než právní úprava oprávněné držby, a proto není možné přisvědčit názoru, že by se u osob blízkých v případě oprávněné držby měla presumovat jejich vzájemná znalost o skutečnostech důležitých pro posouzení dobré víry.

II. Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci (corpus possessionis).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 77/2013, ze dne 22. 1. 2015


27.06.2014 00:01

ÚS: Zpětné vydržení majetku obce státem

Analytická právní věta

Pokud obecné soudy nezohlednily v soukromoprávním sporu specifickou roli státu, která vyplývá z jeho výkonu státní moci, a nezabývaly se argumenty stěžovatelky, která namítala, že stát nemůže zpětně vydržet majetek obce nabytý na základě restitučních zákonů, jejichž účelem byla náprava historických křivd, porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

PRÁVNÍ VĚTY

K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Výklad in favorem restitutionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy, přičemž současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a byl to stát, který až v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty (pro podání návrhu na zápis vlastnického práva obcí nejpozději do 31. března 2013) přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovýto sankční důsledek z původní formulace § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění do 28. 6. 2012, dovozovat nelze.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1962/13, ze dne 7. 5. 2014


11.06.2014 00:02

Neplatnost ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva

I. Ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti o tom, že pokud převodce (dlužník) řádně a včas neuhradí nabyvateli (věřiteli) převodem vlastnického práva zajištěnou pohledávku, stane se ze zajišťovacího převodu práva převod trvalý a nabyvatel (věřitel) je oprávněn s nemovitostmi nakládat, představovalo i před sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009 neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě a způsobovalo absolutní neplatnost (celé) předmětné smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.

II. Jestliže smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti v době jejího uzavření představovala zajišťovací právní institut, je z povahy věci vyloučeno, aby v případě, že předmětem tohoto zjištění byla nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí, věřitel dovozoval svou dobrou víru z hlediska nabytí vlastnického práva k této nemovitosti vydržením od okamžiku uzavření takové smlouvy nebo od okamžiku, resp. právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch věřitele tohoto nemovitého majetku v katastru nemovitostí podle této smlouvy.

V situaci, kdy na věřitele bylo převedeno vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí coby předmět zajištění (peněžitého) závazku, nemohl věřitel – nabyvatel takto převedeného práva – z takto „podmíněného“ vlastnictví dovozovat, že je vlastníkem věci, k níž mu náleží neomezené právní panství. Jinými slovy řečeno, jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali.

V postavení oprávněného držitele se ovšem podle tehdejší občanskoprávní úpravy věřitel nemohl ocitnout ani v okamžiku prodlení svého dlužníka, jenž na něj v rámci zajištění svého závazku převedl své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, a to ani za existence smluvního ujednání, že v takovém případě „k přechodu vlastnického práva k bytové jednotce…zpět na dlužníka nedojde…a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnou bytovou jednotkou disponovat.“ Je tomu tak z toho důvodu, že takové ujednání z hlediska sledovaných právních důsledků zjevně vykazuje charakter zákonem nepřípustné tzv. propadné zástavy ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák. Nemůže být dána dobrá víra u věřitele, na nějž dlužník v rámci zajištění svého závazku „převedl“ své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné smlouvy podle § 39 obč. zák., kdy vadou převodní smlouvy, jež způsobuje její absolutní neplatnost, je účastníky sjednané a zákonem nepřípustné „propadnutí“ dlužníkova zajištěného majetku v okamžiku prodlení s úhradou jeho dluhu vůči věřiteli, jemuž v případě platnosti smlouvy mohlo svědčit pouze „podmíněné“ vlastnictví k této nemovitosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, ze dne 28. 5. 2014


29.04.2014 00:02

K posouzení oprávněné a poctivé držby právnické osoby

Je věcí individuálního posouzení, zda a kdy jedná držitel (resp. osoba, jejíž vědomost je držiteli přičítána) v omluvitelném omylu; to nutně platí i v případě, že jde o člena statutárního orgánu obchodní společnosti, jehož vědomost či nevědomost o určitých skutečnostech je připisována právnické osobě. Ani v tomto případě není vyloučen omluvitelný omyl o tom, že pozemek, jehož je ve skutečnosti spoluvlastníkem, patří právnické osobě, jejíhož statutárního orgánu je členem.

Samotná skutečnost, že člen statutárního orgánu právnické osoby je spoluvlastníkem pozemku, který tato právnická osoba drží, tak nevylučuje ani omluvitelný omyl tohoto člena, že vlastníkem je právnická osoba, ani oprávněnou držbu právnické osoby. To platí i pro poctivou držbu podle § 992 obč. zák. č. 89/2012 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 427/2013, ze dne 9. 4. 2014


< strana 1 / 7 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů