// Profipravo.cz / Držba, vydržení
Držba, vydržení
23.11.2022 00:00
K vydržení spoluvlastnického práva neboli podílu
Podíl (spoluvlastnické právo) je samostatným předmětem vydržení a vydržet ho může ten, kdo ho drží. Nejde v takovém případě o držbu celé věci (výlučného vlastnického práva), ale ideální části (spoluvlastnického práva neboli podílu). K tomu není třeba dobrá víra třetích osob. Jestliže někdo začne užívat cizí věc jako oprávněný držitel spoluvlastnického práva, může toto právo vydržet bez ohledu na to, kdo je jejím vlastníkem.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 730/2021, ze dne 31. 5. 2022
16.11.2022 00:00
Význam údaje o vlastnictví v technickém průkazu pro existenci dobré víry
Z judikaturních závěrů týkajících se významu údajů o vlastnictví zapsaných v technickém průkazu vozidla pro existenci dobré víry nabyvatele nevyplývá, že by zápis vlastnictví vozidla v technickém průkazu nemohl mít za žádných okolností vliv na to, zda byl nabyvatel při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře o tom, že prodávající je oprávněn převést vlastnické právo. Podává se z nich pouze, že v případě, kdy z jiných okolností vyvstanou pochybnosti o vlastnickém právu převodce (o správnosti zapsaného údaje o vlastnictví), nemůže se nabyvatel spokojit pouze s údajem o vlastnictví převodce uvedeným v technickém průkazu vozidla, tj. s tím že je v něm převodce zapsán jako vlastník vozidla
Pokud soud nezjistí jiné okolnosti, které jsou objektivně způsobilé vyvolat v nabyvateli pochybnost o správnosti údaje obsaženého v technickém průkazu vozidla, má údaj o vlastnictví převodce pro existenci dobré víry nabyvatele význam. Tím spíše pak má pro (ne)existenci dobré víry nabyvatele o oprávnění prodávajícího převést vlastnické právo význam vědomost nabyvatele v době uzavření kupní smlouvy o tom, že převodce (prodávající) není uveden jako vlastník v technickém průkazu (v registru vozidel). Taková okolnost je objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele o oprávnění prodávajícího vlastnické právo převést. Kupující se v takovém případě nemůže spokojit s pouhým prohlášením prodávajícího, že je vlastníkem tohoto vozidla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1837/2022, ze dne 26. 7. 2022
26.09.2022 00:01
Užitek ve formě ceny prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou
I. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 814/2017 Nejvyšší soud konstatoval, že užitky ve smyslu § 458 odst. 2 obč. zák. je třeba rozumět hospodářské výtěžky, jež věci tvořící předmět bezdůvodného obohacení vydávají ze své povahy a které by v daném kontextu mohly být představovány zejména úplatami přijatými za přenechání příslušných vozidel k užívání či požívání další osobě. Uvedený závěr lze mutatis mutandis aplikovat i na výklad pojmu užitek věci ve smyslu § 131 obč. zák.
Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, není rozhodné, zda je k jeho dosažení zapotřebí splnění nějakého dalšího předpokladu (smlouvy, či jiného právního jednání). Tím spíše to musí platit i pro případ, kdy předpokladem výtěžku je krom samotné věci zapotřebí určitého veřejnoprávního povolení (licence). Pro posouzení otázky, zda se jedná o užitek věci, je tak určující zjištění, zda je příslušná věc nezbytnou podmínkou (conditio sine qua non) příslušného hospodářského výtěžku a zda tento výtěžek vydává ze své povahy. Jinak řečeno, pakliže by příslušné věci nebylo, zda by bylo možné výtěžku přesto dosáhnout. Další právní předpoklady bezprostředně nesouvisející s příslušnou věcí (jejím vlastnictvím) jsou z hlediska kvalifikace nároku na vydání užitků ve smyslu § 131 obč. zák. nerozhodné.
II. Výnos (hospodářský výtěžek) představovaný cenou prodané elektřiny vyrobené větrnou elektrárnou (včetně případné státní podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů) a získaný jejím neoprávněným držitelem je užitkem, který je podle § 131 obč. zák. neoprávněný držitel povinen vydat vlastníku větrné elektrárny bez ohledu na to, že vlastník nedisponoval (disponovat nemohl či nechtěl) licencí k výrobě elektřiny.
III. Ustanovení § 131 obč. zák. upravovalo práva a povinnosti neoprávněného držitele (tj. toho, který nebyl v dobré víře) bez ohledu na případnou intenzitu jeho zlé víry. Právem neoprávněného držitele podle § 131 o. z. je přitom právo na odpočet nezbytných nákladů, které vynaložil na údržbu a provoz věci. Zákonodárce tedy považuje za spravedlivé, aby si neoprávněný držitel mohl odpočítat vše, co by při takovém obvyklém nakládání (hospodaření) s věcí musel vynaložit i její vlastník. Kvalifikace držby jako neoprávněné či – podle obecného zákoníku občanského z roku 1811 i nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. „nepoctivé“ – ještě neznamená morální odsudek držitele, který by měl být sankcionován soukromým právem.
V poměrech projednávané věci samotná skutečnost, že žalovaná byla informována o soupisu elektráren do majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, ničeho nezměnila na již existujícím stavu, že nebyla v dobé víře ohledně práva k jejich užívání. Sama tato skutečnost přesvědčivě nedokládá rozpor žalovanou uplatněného práva na náhradu nákladů, které nezbytně vynaložila na provoz a údržbu elektráren, s dobrými mravy, zvlášť v situaci, kdy bezprostředně poté probíhalo řízení, v němž se žalovaná domáhala vyloučení elektráren z majetkové podstaty insolvenčního dlužníka s tvrzením, že je stále jejich vlastníkem, a v řízení nebylo zjištěno, že by z její strany šlo pouze o spekulativní jednání.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2831/2021, ze dne 22. 6. 2022
21.07.2022 00:02
K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.
I. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.
II. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoliv v nepoctivém úmyslu“; není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.).
III. Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092 o. z., § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba držby jeho předchůdce jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.
IV. Do doby stanovené v § 1095 o. z. se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou (§ 3066 o. z.). Občanský zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2014 (§ 3081 o. z.).
Z § 3066 o. z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před 1. 1. 2019 věc po stanovenou dobu v držbě „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před 1. 1. 2014.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, ze dne 19. 4. 2022
24.06.2022 00:01
ÚS: Dokazování v řízení o žalobě z rušené držby
I. Odvolací soud došel k závěru, že žalobkyně prokázala existenci držby sporné cesty ve formě pokojného užívání cesty za účelem příchodu a příjezdu ke své nemovitosti a dále prokázala rušení žalovaným i reálnou hrozbu, že toto rušení bude pokračovat i v budoucnosti. Žalobkyně tedy unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzených rozhodných skutečností. Dodává-li k tomu odvolací soud, že jí tvrzené vydržení práva sporné cesty je nejisté a žalobkyně si nemůže být jistá tím, zda se svého práva úspěšně domůže petitorní žalobou, je tento jeho závěr právně irelevantní. V řízení o žalobě z rušené držby je žalobci poskytována posesorní ochrana, chráněna je zde tedy jiná hodnota než v případě petitorní ochrany.
II. Je-li žalovaným nepravá držba namítána, musí soud k této otázce provést úplné dokazování. Byť povaha věci vyžaduje rozhodnout co nejrychleji (zákon ukládá soudu prvního stupně rozhodnout do 15 dnů od zahájení řízení), neznamená to, že by se v řízení dokazování k těmto otázkám neprovádělo.
III. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen za podmínek § 205a o. s. ř. Byť tedy lze námitku nepravé držby učinit i v rámci odvolacího řízení, skutečnosti a důkazy ji prokazující jsou již v odvolacím řízení omezeny neúplnou apelací.
VI. Pokud by odvolací soud v souladu s § 205a o. s. ř. přihlédl ke skutečnostem a důkazům uplatněným žalovaným v odvolání a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně tvrzené nepravosti držby, bylo povinností soudu účastníky poučit podle § 118a o. s. ř.
V. Další zásadní otázkou se pak jeví, zda soud může v případě, když žalobě z rušené držby vyhoví, omezit povinnost uloženou žalovanému určitou dobou trvání, jak to učinil krajský soud. Omezení soudem uložené povinnosti lhůtou zákon na rozdíl od právní úpravy předběžných opatření podle § 76 odst. 3 o. s. ř. nepřipouští. Nejistota ohledně existence věcného práva není důvodem pro zvolený postup soudu, když se v řízení o žalobě z rušené držby existence věcného práva neprokazuje. Krajský soud v této věci také opomíjí fakt, že právě na tom, že žalovaný musí případně následně svá práva hájit podáním petitorní žaloby, je žaloba z rušené držby postavena (srov. sp. zn. III. ÚS 3018/18, bod 15.). Nelze tak po žalobkyni požadovat, aby poté, co soud její žalobě vyhoví, volila ještě další vhodný postup své obrany. Omezení doby trvání uložené povinnosti ve výroku rozhodnutí je tedy projevem libovůle ze strany soudu, analogické použití ustanovení týkajícího se předběžných opatření není přípustné, neboť jde o dva zcela samostatné instituty odlišné povahy a sloužící k jinému účelu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2463/21, ze dne 11. 5. 2022
13.05.2022 00:05
ÚS: K ústavnosti řízení o žalobě z rušené držby
I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, rozhoduje-li obecný soud jako v řízení o vypuzení z držby podle § 1007 občanského zákoníku o zákonem vymezeném předmětu řízení (posesorní ochrana držby, ochrana jiného práva podle § 989 odst. 2 občanského zákoníku) postupem stanoveným podle § 176 a násl. občanského soudního řádu a nerozhoduje o jiné pro vlastníka významné věci (možnost uplatňování vlastnického práva, právní titul užívání jeho věci), která předmětem probíhajícího řízení není a s ohledem na jeho předmět ani být nemůže, neboť žaloba z rušené držby poskytuje prozatímní ochranu poslednímu faktickému stavu, nikoli stavu právnímu (tvrzenému subjektivnímu právu), což je předmětem tzv. petitorní žaloby.
II. Vypuzení z držby, která je předmětem posesorní ochrany, je v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) nežádoucím a pokojný stav narušujícím svémocným jednáním, které nelze ospravedlnit křivdami, kterých se vůči vlastníkovi věci dopustil komunistický režim v době nesvobody. Předmětem řízení o vypuzení z držby je „jen“ to, jaký byl poslední faktický stav, zda nastal „pokojný stav“, zda nebyl svémocným jednáním narušen nebo zda se tak naopak stalo v souladu s právem.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3474/21, ze dne 19. 4. 2022
14.12.2021 00:01
Držba pozemků v užívání tzv. socialistických organizací před 1. 1. 1990
I. Ustanovení § 13 o. z. požaduje, aby soud v případě, že se chce odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, vysvětlil důvod této odchylky. Za ustálenou rozhodovací praxi lze považovat zejména tu, která se podává z rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z rozhodnutí jiných soudů, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jde v podstatě o vyjádření judikaturních účinků rozhodnutí vyšších soudů.
V nyní projednávané věci jde o spor mezi stejnými účastníky jako v předchozím řízení, a žalobce a žalovaná 2) opírají oprávněnou držbu této žalované o stejný titul – rozhodnutí o vypořádání dědictví po předchůdkyni žalovaných. Je tu však zásadně rozdíl v právním režimu pozemků, které měly být předmětem držby a vydržení. V předchozí věci šlo mezi stejnými účastníky o dědění a vydržení nemovitostí, užívaných žalovanými, které nebyly zatíženy užívacími právy socialistické organizace. V nyní projednávané věci jde o určení vlastnického práva a zejména jemu předcházející držby pozemků, které byly jednak sdruženy do JZD, jednak byly v užívání státní socialistické organizace – Východočeských státních lesů. Držba každé z těchto skupin nemovitostí měla své zvláštnosti; to, že žalovaná 2) nabyla vydržením nemovitosti, v jejichž užívání nebyla omezena ve prospěch socialistické organizace, ještě neznamená, že nutně musela stejným způsobem nabýt věci, které byly v užívání takových organizací. Společný závěr pro tyto druhy nemovitostí se uplatní ve vztahu k dobré víře žalované 2), že je nabyla děděním, nikoliv však při posouzení otázky, zda a odkdy byla tato žalovaná držitelkou pozemků v užívání socialistických organizací.
V předchozí věci tak nebyla řešena předběžná otázka, zda žalovaná 2) byla držitelkou pozemků, o které jde v této věci; ani nešlo, pokud jde o samotnou držbu pozemků, o právní případ shodný v podstatných znacích s nyní projednávanou věcí; aplikace § 13 o. z. tak nebyla namístě.
II. To, že je někdo držitelem ideální poloviny věci, ještě neznamená, že se musí nutně chopit držby i druhé ideální poloviny, resp. že se této držby nemůže chopit někdo jiný.
III. Práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době před rokem 1990 velmi omezená, a vlastnící měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví (dominium nudum). Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemků mohlo být i symbolické. Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala (zde záleží na konkrétním právním předpisu, o který se užívání opírá). Bude vždy záležet na posouzení konkrétní věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 994/2021, ze dne 31. 8. 2021
24.06.2021 00:02
Vydržení práva ke vkladu na vkladní knížce
Podle § 988 odst. 1 o. z. lze držet právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon. K posouzení otázky, zda dané právo je způsobilé být předmětem držby, či nikoli, je proto nutné zabývat se mimo jiné otázkou, zda jeho povaha připouští trvalý nebo opakovaný výkon.
Právo ke vkladu na vkladní knížce představuje závazkovou (obligační) pohledávku vkladatele vůči peněžnímu ústavu, který má zejména povinnost peněžní prostředky vkladateli při splnění podmínek smlouvy o vkladu vyplatit. Nelze mít pochybnosti o tom, že vyplacením (části) vkladu dochází k (částečném) zániku dané obligace. Již z toho důvodu je třeba uzavřít, že právo ke vkladu na vkladní knížce nepřipouští trvalý či opakovaný výkon, neboť jediným výkonem dochází k jeho zániku. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že závazky ze smlouvy o vkladu mají zpravidla dlouhodobější charakter. Bez ohledu na to, jak dlouho daná obligace existuje, stále zaniká jejím jediným výkonem. Není přitom rozhodné, zda dojde pouze k zániku částečnému (tj. k částečné výplatě vkladu), jelikož stále jde o jednotný dluh.
Správnost uvedeného závěru nezpochybňuje ani skutečnost, zda je s vkladní knížkou spojeno právo na pravidelné připsání úroku (resp. jiné majetkové výhody). Ačkoliv v jeho případě dochází zpravidla k pravidelnému opakování (a může tak vzniknout dojem opakovaného výkonu), nelze ani v případě práva k úroku či úroku z prodlení uvažovat o jeho způsobilosti být předmětem držby. Z právního hlediska jsou úroky příslušenstvím pohledávky (§ 513 o. z.). Byť je jejich postavení ve vztahu k pohledávce postavením akcesorickým, neznamená to, že jsou s pohledávkou nedělitelně spjaty. Úroky lze samostatně uznat, započíst, či převést na jiného; jednotlivé úroky mohou i samostatně zaniknout. Pohledávky vzniklé z jednotlivých úrokových lhůt jsou samostatné, v jednotné právo se neslučující obligace, z nich každá sama o sobě zaplacením pomíjí.
S ohledem na výše uvedené je proto nutné uzavřít, že právo ke vkladu na vkladní knížce není způsobilým předmětem držby, neboť jeho povaha nepřipouští trvalý či opakovaný výkon (§ 988 odst. 1 o. z.).
Nad rámec dovolacích námitek Nejvyšší soud poznamenává, že i kdyby uvedené právo bylo způsobilým předmětem držby, nebylo by předmětem vydržení. Ustanovení § 1011 o. z. podřazuje pod pojem „vlastnictví“ vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné; jde však o vymezení vlastnictví v širším smyslu, a na právní režim všech takto široce vymezených předmětů vlastnictví nelze vztáhnout bezezbytku ustanovení upravující vlastnické právo (díl třetí části III. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Vydržet lze pouze vlastnické právo; předpokladem vydržení vlastnického práva je držba tohoto práva (§ 1089 odst. 1 o. z.). Odborná literatura přitom za předmět držby vlastnického práva (která může vést k jeho vydržení) považuje jen hmotnou věc, kterou však právo ke vkladu na vkladní knížce není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, ze dne 16. 3. 2021
05.02.2021 00:02
ÚS: Vydržení vlastnického práva k pozemku obcí
Nabyla-li fyzická osoba kupní smlouvou ze dne 14. 5. 2003 od oprávněného vlastníka pozemek, ke kterému lze dohledat předchozí převody a přechody jeho vlastnictví přinejmenším až do roku 1926, v důsledku čehož byl příslušným katastrálním úřadem povolen a zapsán vklad práva, nemůže na jejím vlastnictví nic změnit ani duplicitní zápis ve prospěch obce, jestliže na list vlastnictví a seznam veřejného statku nebyl původně ve prospěch státu předmětný pozemek zapsán právem, ale jen v důsledku sloučení při technickohospodářském mapování (THM) s jiným pozemkem, jenž byl v tzv. užívání socialistické organizace.
Nebyl-li stát vlastníkem předmětného pozemku v období, které bezprostředně předcházelo rozhodnému dni 24. 5. 1991, nemohla se k uvedenému termínu stát vlastníkem obec podle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Z hlediska případného vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku a dobré víry k němu se vztahující lze (z hlediska § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) po obci, jako veřejnoprávní korporaci, požadovat, aby k termínu 24. 5. 1991 (od kterého odvozovala své vlastnické právo, eventuálně běh vydržecí doby) ověřila s dostatečnou mírou kvalifikované (právní) pečlivosti, zda státu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Při takovém kvalifikovaném ověření bylo nutno, a to i s ohledem na obecné povědomí o minimálním respektu státu k vlastnickým právům občanů („fyzických osob“) v období před koncem roku 1989, vycházet ze základních historických dokumentů, které měly vlastnické právo státu k předmětnému pozemku osvědčovat a jež jí byly dostupné, zvláště když při minimální (kvalifikované) pozornosti, která by byla věnována obsahu takových dokumentů, by přitom nezbytně u obce musela vyvstat důvodná pochybnost o nabývacím titulu státu. Pozemek byl totiž ve veřejném seznamu jako vlastnictví fyzické osoby zapsán, a byl i předmětem dědických rozhodnutí ze strany státu a také kupních smluv státem řádně do veřejného seznamu zapsaných. Samotná údržba předmětného pozemku, je-li na něm umístěna komunikace, nepředstavovala důkaz dobré víry. Obec proto nemohla vydržet vlastnické právo k předmětnému pozemku.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva obce na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2719/20, ze dne 12. 1. 2021
29.01.2021 00:02
ÚS: Odůvodnění závěru o neexistenci dobré víry
1. Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to tím, že se se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Závěr o neexistenci dobré víry musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zároveň i práva vlastnického zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 623/20, ze dne 8. 12. 2020
12.11.2019 00:02
Vydržení pozemku užívaného jako místní komunikace občany obce
„Nakládání s věcí jako vlastní“ ve smyslu § 129 odst. 1 obč. zák. je takové, které realizuje oprávnění, které je složkou vlastnického práva jako práva soukromého. Osoby, které užívají komunikace způsobem upraveným v zákonech o pozemních komunikacích, realizují veřejnoprávní oprávnění. Obec nemohla nabýt vydržením vlastnické právo práva k pozemku, nevykonávala-li jeho držbu pro své soukromoprávní potřeby, nýbrž užívali-li jej jednotliví občané obce jako místní komunikaci pro svou potřebu. Obecné užívání pozemku jako místní komunikace nezakládá držbu způsobilou k vydržení.
Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace a veřejného osvětlení a zajišťování čistoty obce a odvozu domovních odpadů a jejich nezávadné likvidace tak není výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti není nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti. To platí i o další opatření z oblasti veřejného práva. Držba způsobilá k vydržení by se tak musela opírat o faktické chování odpovídající některé složce obsahu vlastnického práva jako práva soukromého.
Již jen na okraj lze upozornit, že místní komunikace je nyní veřejným statkem ve smyslu § 490 o. z. K tomu odborná literatura uvádí: „Veřejný statek neumožňuje, a to s ohledem na povahu obecného užívání, vydržení nemovitosti ve smyslu § 1089 an. o. z., a nemůže být tudíž ani způsobilým předmětem držby podle § 987 an. o. z. Samotný charakter veřejného statku coby věci v obecném užívání nezakládá možnost nakládat s touto jako s věcí vlastní pro sebe; v opačném případě by se jednalo o narušení jeho veřejnoprávní podstaty s nutností obnovení původního stavu právními prostředky orgánem veřejné moci.“
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 612/2019, ze dne 31. 7. 2019
01.10.2019 00:01
Forma upozornění držitele na skutečný stav věci
Držitel ztrácí dobrou víru a oprávněnou držbu (§ 130 odst. 1 obč. zák.) jakmile se od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří; ten, kdo držitele na skutečný stav věci upozorňuje, tak nemusí činit formou právního úkonu (jednání) či procesního úkonu; upozornění se nestává nevýznamným proto, že bylo učiněno emotivní či dokonce společensky neslušnou formou.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, ze dne 26. 6. 2019
28.06.2019 00:05
ÚS: Zamítnutí žaloby z rušené držby
Obecný soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepře stěžovateli zákonem garantovanou soudní ochranu, jestliže jeho žalobu z rušené držby zamítne na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností (nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasné podání žaloby z rušené držby). Zodpovědět spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. U řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4306/18, ze dne 21. 5. 2019
30.04.2019 00:04
ÚS: K posuzování existence dobré víry držitele
Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov zákona „se zřetelem ke všem okolnostem“ vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo.
Přenesou-li obecné soudy odpovědnost za prokázání ztráty dobré víry údajného vydržitele na domnělého vlastníka, poruší tím právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2000/18, ze dne 2. 4. 2019
18.04.2018 00:01
K omluvitelnosti právního omylu oprávněného držitele
Jestliže se v právním posouzení určité otázky v konkrétní věci, ve které je držitel účastníkem, mýlí soudy ve správném výkladu určité normy (přesně řečeno: jestliže poté dovolací soud zaujme jiný názor, který je ve věci závazný), není právní omyl účastníka, který věc posuzoval stejně jako soudy v nalézacím řízení, neomluvitelný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 5823/2017, ze dne 31. 1. 2018
21.08.2017 00:01
Nutné náklady vynaložené neoprávněným držitelem na těžení plodů
Těžil-li neoprávněný držitel při řádném hospodaření s věcí její plody a má povinnost je vlastníkovi vydat nebo poskytnout mu jejich peněžní náhradu, pak si může od nároků vlastníka uvedených v § 131 odst. 1 obč. zák. odpočítat to, co účelně vynaložil na těžení plodů a podle okolností věci i na jejich prodej.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4694/2016, ze dne 30. 5. 2017
16.06.2017 00:01
ÚS: Přechod majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce
1. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Podle ustanovení § 130 a § 134 č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let.
2. Pokud se město chopilo držby předmětných pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb. Je přitom třeba vycházet i ze smyslu zákona č. 172/1991 Sb., kterým bylo navrácení historického majetku obcím.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2599/16, ze dne 23. 5. 2017
27.04.2017 00:02
Vstup na cizí pozemek za účelem údržby a úprav sousední nemovitosti
Z § 1021 a § 1022 o. z. nevyplývá, že by soused, hodlající provést údržbu svého pozemku včetně stavby na něm stojící a provádět stavební práce či obvyklé úkony hospodaření, mohl vstupovat na cizí pozemek bez souhlasu jeho vlastníka. Nejprve musí vlastníka o povolení vstupu požádat, a sdělit mu důvody, proč na jeho pozemek potřebuje vstoupit, resp. jej jinak užít, a v případech uvedených v § 1022 o. z. se s ním domluvit na přiměřené náhradě. Jestliže k dohodě o vstupu a jeho podmínkách nedojde, může se ten, kdo požaduje vstup na sousední pozemek či jeho užití, domáhat rozhodnutí orgánu veřejné moci, a to buď soudu nebo stavebního úřadu. V rozhodnutí o povolení vstupu je třeba vymezit jeho podmínky, zejména v jaké době, na jakou část pozemku a případně i s jakými mechanismy může žalobce na pozemek žalovaného vstoupit.
Vstupuje-li však soused za účelem realizace oprávnění uvedených v § 1021 a § 1022 o. z. na cizí pozemek bez souhlasu souseda, aniž by jej k tomu opravňovalo rozhodnutí orgánu veřejné moci, aniž by šlo o případ nouze (§ 1037 o. z. ve spojení s § 14 o. z.), zasahuje neoprávněně do držby i do vlastnického práva vlastníka pozemku, a ten se proti tomu může bránit jak držební, tak vlastnickou žalobou. V řízení o vlastnické (případně držební) žalobě pak nemůže žalovaný úspěšně namítat, že realizoval svá práva vyplývající z § 1021 a násl. o. z.
Je-li vydáno rozhodnutí ukládající žalovanému povinnost zdržet se vstupu na pozemek, neznamená to naprostý a bezvýjimečný zákaz; i v tomto případě se rozhodnutí týká předmětu řízení, vymezeného nejen žalobním petitem, ale i skutkovým dějem, o který se opírá. Vstoupí-li pak osoba, které byla uložena povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek (povinný), na tento pozemek za podmínek uvedených v § 14 a § 1037 o. z. a k návrhu oprávněného bude nařízen výkon rozhodnutí, ukládajícího žalovanému povinnost vstupu se zdržet, je tu důvod pro jeho zastavení. Dovolená svépomoc totiž vylučuje protiprávnost jednání, na ni se zákaz budoucího jednání vyslovený soudem z povahy věci nevztahuje. Stejně tak se žalovaný, jemuž byla uložena obecná povinnost zdržet se vstupu na sousední pozemek, může – nastanou-li nové skutečnosti měnící dosavadní skutkový stav - v dalším řízení domáhat, aby mu byl tento vstup umožněn za účelem uvedeným v § 1021 a v § 1022 o. z., v žalobě konkrétně vymezeným a za podmínek stanovených soudním rozhodnutím.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3844/2016, ze dne 25. 1. 2017
25.07.2016 00:01
Oddělovací geometrický plán jako příloha soudního rozhodnutí
Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku, která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní jej přílohou soudního rozhodnutí. Na tomto požadavku ničeho nemění ani skutečnost, že výměra drženého pozemku je nepatrná, takže cena za vyhotovení geometrického plánu zjevně přesáhne cenu takto oddělené části pozemku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 75/2016, ze dne 20. 4. 2016
22.07.2016 00:00
ÚS: Povinnost soudu nařídit jednání v odvolacím řízení
V řízení ve věcech ochrany z rušené držby (§ 176 až 180 občanského soudního řádu) soud ve věci samé rozhoduje usnesením a jednání není třeba nařizovat. To však platí pouze pro nalézací řízení. K projednání odvolání proti rozhodnutí ve věci samé odvolací soud musí nařídit jednání. To platí tím spíše, doplňuje-li dokazování. Opačný postup porušuje právo odvolatele na spravedlivý proces chráněné ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3623/15, ze dne 16. 6. 2016