// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 15.03.2023
Přenesení důkazního břemene na obchodní korporaci dle § 52 odst. 2 ZOK
Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 umožňuje soudu rozhodnout, že (jde-li o jednání učiněná po 31. 12. 2013) jednatel spol. s r. o. nenese důkazní břemeno, že jednal s péčí řádného hospodáře, nelze-li to na něm spravedlivě požadovat (§ 52 odst. 2 z. o. k.). Usnesení, kterým soud přenese důkazní břemeno podle § 52 odst. 2 z. o. k. proto, že po členu (voleného) orgánu obchodní korporace nelze spravedlivě požadovat, aby nesl důkazní břemeno, že jednal s péčí řádného hospodáře, má povahu rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení a proti němuž není podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné. Takový postup však musí nejpozději v odůvodnění rozhodnutí o věci samé řádně zdůvodnit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1659/2022, ze dne 7. 12. 2022
Dotčené předpisy: § 52 odst. 2 zák. č. 90/2012 Sb.
Kategorie: společnost s ručením omezeným; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 24 Cm 14/2019-191, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci 2.000 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném 1) zaplacení 4.500.500 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a na žalovaném 2) zaplacení 4.502.500 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
[2] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalovaní byli jednateli H. (dále též jen „dlužnice“) od jejího vzniku, tj. od 10. 3. 1993, do 18. 2. 2015.
2) Žalovaní vybrali z účtu dlužnice v bance a z bankomatů v období od 20. 8. 2010 do 11. 5. 2015 hotovost v částkách a termínech, jak je uvedeno v žalobě, celkem 4.502.500 Kč.
3) Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2016, č. j. KSUL 46 INS XY, byl zjištěn úpadek dlužnice a insolvenčním správcem ustanoven žalobce.
4) Žalobce ve zprávě o hospodářské situaci dlužnice ze dne 6. 4. 2016 (mimo jiné) uvedl, že jednatelka dlužnice je nekontaktní, věřiteli přihlášené a zaměstnanci dlužnice uplatněné pohledávky činí celkem 1.888.391,99 Kč, podle soupisu majetkové podstaty ze dne 6. 4. 2016 nebyly zjištěny jakékoli hodnoty, které by bylo možné sepsat, a při přezkumu pohledávek byly zjištěny pohledávky v úhrnné částce 1.851.409,99 Kč.
5) Dopisem ze dne 22. 6. 2018 vyzval žalobce žalované k písemnému doložení účelu výběrů peněžních prostředků z účtu dlužnice od 20. 8. 2010 do 11. 5. 2015, neboť mu nebylo předáno účetnictví a užití těchto prostředků nelze nijak doložit, nebo k vydání vybraných částek do majetkové podstaty dlužnice.
6) Elektronická pokladní kniha dlužnice za roky 2012 až 2014 obsahuje příjmové položky (výběry z účtu) a výdajové položky (mzdy, cestovné a stravné, úhrady faktur včetně čísel, nákupy materiálu a pohonných hmot). Počáteční stav pokladní knihy ke dni 1. 1. 2012 byl 14.315 Kč a konečný stav ke dni 31. 12. 2014 byl 115.917 Kč.
7) Externí účetní dlužnice S. J. (dále též jen „S. J.“) vypověděl, že „k výdajovým položkám v pokladní knize dostával další doklady odůvodňující tyto výdaje a že mezi těmito doklady a výdaji vždy byla provázanost a že nikdy nezaznamenal nic nedoloženého nebo pochybného“.
8) Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 62 T 103/2017-1117, (mimo jiné) zprostil žalované obžaloby pro skutek spočívající v tom, že předání účetních dokladů nové jednatelce dlužnice V. Č. byl jen předstíraným úkonem, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. V odůvodnění trestního rozsudku soud uvedl, že obžalovaní předali oproti protokolu veškerou účetní agendu jim neznámé osobě, na kterou byli instruováni svědkem Š. (advokátem, který zařizoval ukončení jejich účasti ve společnosti dlužnice).
[3] Na takto ustaveném skutkovém základě soud prvního stupně uzavřel, že s výjimkou výběru částky 2.000 Kč žalovaným 1) dne 11. 5. 2015 využili žalovaní vybrané prostředky pro potřeby dlužnice, neporušili povinnost péče řádného hospodáře, a proto neodpovídají za škodu.
[4] Podle soudu bylo třeba „vyřešit (jen) spornou skutkovou otázku, na co byly vybrané prostředky využity (zda byly využity ve prospěch dlužnice)“. Žalovaní s odkazem na předloženou elektronickou pokladní knihu „tvrdili (vysvětlili)“, jak byly vybírané prostředky využívány, a to tak, že výběry byly v pokladních knihách průběžně zachyceny jako příjmy do pokladny a z pokladní knihy jsou zřejmé výdaje dlužnice, které byly vybranými prostředky placeny. Uvedená „tvrzení (vysvětlení)“ žalovaných měl soud za prokázaná elektronickou pokladní knihou za roky 2012 až 2014 a výpovědí svědka S. J.
[5] K námitce žalobce, že za roky 2010, 2011 a 2015 žalovaní pokladní knihy nepředložili, soud uvedl, že „žalovaní v době zahájení řízení již téměř čtyři roky stojící mimo dlužnici, v řízení předložili soudu to, co (ještě) měli … Žalobě se bránili tvrzením, které dávalo smysl“. Soud, vycházeje z výpovědi svědka S. J., podle níž výdajové položky v pokladní knize (obecně, tedy nejen v letech 2012 až 2014) byly podložené, a z toho, že dlužnice až do konce prvního čtvrtletí roku 2015 vykonávala podnikatelskou činnost, dovodil, že nejen v letech 2012 až 2014, ale i v letech 2010, 2011 a 2015, byly žalovanými vybrané peněžní prostředky využívány nikoli pro jejich vlastní potřebu, ale ve prospěch dlužnice. Doplnil, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, že v civilním procesu neplatí zásada in dubio pro reo, ale „je postačující velká míra pravděpodobnosti, nikoliv téměř jistota, nikoliv důkaz nade vší pochybnost, jako v řízení trestním“.
[6] Ani jeden ze dvou pro věc klíčových důkazů, tj. elektronickou pokladní knihu a výpověď S. J., se žalobci podle soudu nepodařilo zpochybnit. Tvrzení žalobce o tom, že (nesporná) plnění žalovaných dlužnici v částce 400.000 Kč nebyla půjčkami, „není ze své povahy vůbec takového zpochybňujícího účinku schopné“. Dalšímu žalobcovu tvrzení, že „na některé faktury bylo žalovanými tvrzenými úhradami a žalobcem zjištěnými bezhotovostními platbami zaplaceno více, než činila fakturami vyúčtovaná částka, a že žalobce zaznamenal v cca deseti případech duplicitu úhrady bezhotovostní a hotovostní (ve smyslu pokladních knih předložených žalovanými), již zpochybňující potenciál upřít nelze, avšak v poměrech souzené věci tyto přednesené pochybnosti (výhrady) nejsou dostačující k vyvrácení důkazů, které žalovaní podali (pokladní kniha a výpověď svědka)“.
[7] Dále soud uvedl, že „rozsah žalobou uplatněné náhrady je přece jen zarážející“. Za situace, kdy „přihlášené a za podstatou uplatněné (a zjištěné) pohledávky činí (jen) cca 1,85 mil. Kč …, se žalobní tvrzení, že všechny vybrané prostředky ve výši 4,5 mil. Kč použili žalovaní pro svou vlastní potřebu, jeví jako naprosto nereálné a iracionální“. Podání žaloby proti žalovaným považoval soud za „šikanu“.
[8] Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. „potvrdil ve znění“, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal na žalovaných společného a nerozdílného zaplacení 4.500.500 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil je ve výroku III. ohledně náhrady nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
[9] Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní finanční prostředky vybrané z účtu dlužnice v letech 2010 až 2015 využili v její prospěch. Výběry jednotlivých finančních obnosů žalovanými jako jednateli byly podle odvolacího soudu nesporné. Svědek S. J. potvrdil „autenticitu“ pokladní knihy i to, že výdaje zanesené v pokladní knize byly podložené a že k výdajovým dokladům dostával vždy podklady tyto výdaje odůvodňující.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, resp., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[11] Dovolatel se domnívá, že obrácení důkazního břemene v § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), a v § 52 odst. 2 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], představuje vyvratitelnou domněnku jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře. Důkazní břemeno musí mít „náležitou úroveň a nepostačují pochybnosti o tom, zda nebylo jednáno s péčí řádného hospodáře, ale musí být skutečně prokázáno jednání s péčí řádného hospodáře“. Soudy podle dovolatele přistoupily k vyvrácení domněnky na základě „pouhé spekulace“. Žalovaní v řízení nepředložili žádné dokumenty za roky 2010, 2011 a 2015 ani k tomuto období nebylo nijak argumentováno nad rámec obecných prohlášení žalovaných, že vybrané peníze použili ve prospěch dlužnice. Odvolací soud odůvodnění založil na domněnce, což je nedostačující.
[12] Podle přesvědčení dovolatele nebylo možné použít pokladní knihy jako důkaz, neboť jsou neúplné, část účetních dokladů je nečitelná, neobsahují označení dodavatelů dlužnice a přinejmenším část dokladů, které měly být hrazeny z pokladny, byla placena z bankovního účtu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v této části zcela nepřezkoumatelné.
[13] Dovolatel vytýká soudům, že považovaly za prokázané vložení vybraných peněžních prostředků do pokladny dlužnice, avšak zcela rezignovaly na povinnost zabývat se tím, zda z pokladny proběhlo relevantní plnění v zájmu dlužnice. V pokladní knize byly uvedeny mimo jiné výběry z pokladny přímo žalovanými, přičemž soudy se spokojily s tím, že mělo jít o úhrady půjček poskytnutých žalovanými dlužnici, aniž by tyto půjčky byly jakkoli prokázány nad rámec tvrzení žalovaných. Namítá rovněž, že „stotisícové úhrady na cestovné prováděné dle pokladních deníků převážně ke konci roku nebyly dále nijak soudy řešeny“. S ohledem na uvedené nedostatky pokladních knih nebylo podle dovolatele možné nijak ověřit ani skutečnou realizaci transakcí ani jejich účelnost pro dlužnici. „Konkrétnost popisu jednání statutárních orgánů a povinnost zdůvodnění prospěšnosti takového jednání dlužnice je zcela klíčová v rovině přenesené důkazní povinnosti a bez ní tato úprava postrádá smysl.“ Soudy podle dovolatele připustily, aby „nedostatečností obrany žalovaných byl žalobce zatlačen do důkazní nouze … Bez znalosti označení dodavatelů dlužnice a čísel účetních dokladů bylo nereálné ověřit provedení a účelnost výdajů z pokladny“. Není prokázáno plnění ve prospěch dlužnice a není vyvrácen předpoklad jednání v rozporu s péčí řádného hospodáře.
[14] Dovolatel namítá „naprostý nesoulad mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem“. Pokladní kniha je neúplná, nebyla prokázána její pravost ani správnost jejího obsahu. Takto provedený důkaz a z něj učiněné skutkové závěry je „zcela mimo právo na soudní ochranu a přijatelné postupy soudu v rámci provádění dokazování“.
[15] Dovolatel namítá rovněž nedostatky v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nepřípustnost „zevšeobecnění“ závěrů a absence odkazu na právní předpis a judikaturu.
[16] Konečně má dovolatel za zcela irelevantní argument odvolacího soudu, podle něhož „shledává problém v tom, že do insolvenčního řízení dlužnice byly přihlášeny pohledávky v celkové nižší výši, než je žalovaná částka“. Tuto argumentaci odvolací soud použil v kontextu, že by se mělo jednat o překážku přiznání jakékoli části žalobního nároku. Podle dovolatele se nemůže jednat o důvod zamítnutí celého nároku.
[17] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
[18] Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. aby je jako nedůvodné zamítl.
[19] Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelem otevřené otázky nesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně jednání s péčí řádného hospodáře v řízení o náhradu škody způsobené jednatelem společnosti s ručením omezeným při výkonu funkce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
[20] Podle § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
[21] Z § 135 odst. 2 obch. zák. plyne (ve vztahu k jednatelům společnosti s ručením omezeným), že ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a § 196a se použijí obdobně.
[22] Podle § 159 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.
[23] Podle § 51 odst. 1 z. o. k. pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou
[24] Podle § 52 z. o. k. při posouzení, zda člen voleného orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace (odstavec 1). Je-li v řízení před soudem posuzováno, zda člen voleného orgánu obchodní korporace jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno tento člen, ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat (odstavec 2).
[25] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Je-li v řízení vedeném proti jednateli společnosti s ručením omezeným (jako žalovanému) posuzováno, zda jednatel způsobil společnosti škodu porušením povinnosti vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, nese jednatel důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře. Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu.
2) Nesení důkazního břemene o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, předpokládá, že jednatel uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány. Netvrdí-li účastník řízení rozhodné skutečnosti, nemůže z povahy věci ani označit k těmto neexistujícím tvrzením důkazy. Z § 194 odst. 5 věty druhé obch. zák. tudíž plyne, že jednatel nese i břemeno tvrzení ohledně skutečností, svědčících ve prospěch závěru, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře.
3) Nepodaří-li se jednateli prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá jej neúspěch ve sporu (za předpokladu, že je prokázán vznik škody, její výše i příčinná souvislost mezi jednáním jednatele a vznikem škody). Naproti tomu, nepodaří-li se prokázat vznik škody či příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním, je tato objektivní nejistota přičtena k tíži žalobci.
4) Jestliže žalující společnost s ručením omezeným tvrdí a prokáže, že žalovaný jakožto jednatel společnosti vybral z jejího účtu či z pokladny postupně peněžní prostředky, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity, je žalovaný jednatel podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti. Dokazování toho, že žalovaný peněžní prostředky využil pro společnost, totiž není důkazem vzniku škody. Jde o otázku jednání s péčí řádného hospodáře, ohledně které nese důkazní břemeno žalovaný.
5) Uvedené závěry, ač přijaté v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, se prosadí i při výkladu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to i v případě, že žalobu podal insolvenční správce poškozené společnosti s ručením omezeným.
K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2293/2021, a judikaturu v těchto rozhodnutích citovanou.
[26] V poměrech projednávané věci bylo mezi účastníky nesporné, že peněžní prostředky ve výši celkem 4.502.500 Kč ušly z majetku dlužnice jednáním žalovaných, kteří je v období od 20. 8. 2010 do 11. 5. 2015 postupně vybrali z účtu dlužnice.
[27] To, zda vybrané peněžní prostředky byly použity ve prospěch dlužnice, je otázkou jednání s péčí řádného hospodáře, ohledně které nesou břemeno tvrzení a důkazní břemeno žalovaní, kteří proto musí tvrdit rozhodné skutečnosti (a označit k nim důkazy), jak (na co) konkrétně tyto peněžní prostředky použili. Samotné tvrzení žalovaných, že vybrané peníze vložili do pokladny dlužnice a z těchto peněz posléze hradili mzdy, cestovné, stravné, faktury a nákupy materiálu a pohonných hmot, nevypovídá nic o tom, že jednotlivé úhrady (výdaje) činěné z pokladny dlužnice byly skutečně využity ve prospěch dlužnice. K zodpovězení této otázky je totiž nutné zkoumat, jaké konkrétní dluhy byly za společnost těmito úhradami plněny, zda k těmto plněním existovaly platné právní důvody a zda při založení těchto právních důvodů a při plnění dluhů z nich vzniklých žalovaní postupovali s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a s pečlivostí.
[28] Nezkoumal-li odvolací soud uvedené skutečnosti a dospěl-li přesto k závěru, podle něhož žalovaní postupovali v souladu s péčí řádného hospodáře, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
[29] Jelikož právní posouzení dovolatelem předložené otázky odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tak byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami uvedenými v dovolání, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[30] V něm soud vyzve žalované, aby tvrdili a prokázali konkrétní skutečnosti vedoucí k závěru, že při výběru peněz z pokladny dlužnice jednali s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a s pečlivostí (pro posouzení, zda byl naplněn požadavek péče řádného hospodáře, srov. judikatorní závěry uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 1224/2021). Při hodnocení důkazů se neopomene pečlivě vypořádat se shora uvedenými námitkami dovolatele zpochybňujícími pravost a úplnost listin (či jiných důkazů) předložených žalovanými, existenci právního důvodu k výběru peněz, jakož i s námitkou duplicitních plnění.
[31] Pouze pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 umožňuje soudu rozhodnout, že (jde-li o jednání učiněná po 31. 12. 2013) jednatel nenese důkazní břemeno, že jednal s péčí řádného hospodáře, nelze-li to na něm spravedlivě požadovat (§ 52 odst. 2 z. o. k.). Usnesení, kterým soud přenese důkazní břemeno podle § 52 odst. 2 z. o. k. proto, že po členu (voleného) orgánu obchodní korporace nelze spravedlivě požadovat, aby nesl důkazní břemeno, že jednal s péčí řádného hospodáře, má povahu rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení (§ 167 odst. 1 in fine o. s. ř.) a proti němuž není podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4194/2019). Takový postup však musí nejpozději v odůvodnění rozhodnutí o věci samé řádně zdůvodnit.
[32] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[33] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-