// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 09.11.2022

K výkladu § 170 písm. a) insolvenčního zákona

Podle ustanovení § 170 písm. a) insolvenčního zákona jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení úroky z prodlení přirostlé k zástavní pohledávce v době po rozhodnutí o úpadku zástavního dlužníka (jenž není osobním dlužníkem zástavního věřitele) bez zřetele k tomu, že zástavní věřitel mohl právo na uspokojení ze zajištění uplatnit v insolvenčním řízení až po rozhodnutí o úpadku [poté, co se v průběhu insolvenčního řízení stala zástava (opět) majetkem insolvenčního dlužníka].

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 126/2020, ze dne 28. 7. 2022

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 5 písm. a) IZ
§ 170 písm. a) IZ
§ 33 odst. 1 písm. a) ZKV

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


1. Rozsudkem ze dne 8. ledna 2019, č. j. 41 ICm XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):

[1] Zamítl žalobu o určení pořadí přihlášených pohledávek žalobce (T. F.) P 28-1 ve výši 858 631,57 Kč a P 28-2 ve výši 481 148,89 Kč jako „zajištěných pohledávek“, které se v insolvenčním řízení uspokojují (bod I. výroku).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému (Ing. D. J., jako insolvenčnímu správci dlužníka Č. s. b. d.) náhradu nákladů řízení ve výši 20 570 Kč (bod II. výroku).

2. Insolvenční soud vyšel z toho, že:

[1] Společnost GE Money Bank, a. s. (dále jen „společnost G“) uzavřela dne 11. května 2006 se společností H. smlouvu o úvěru a poskytla jí úvěr 1 500 000 Kč.

[2] Společnost G uzavřela dne 7. července 2006 s L. V. smlouvu o úvěru a poskytla mu úvěr 1 490 000 Kč.

[3] Společnost G uzavřela dne 14. listopadu 2006 s dlužníkem (Č. s. b. d.) zástavní smlouvu k bytové jednotce ve vlastnictví dlužníka (ve smlouvě blíže specifikované) včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“).

[4] Dlužník jako prodávající uzavřel dne 28. listopadu 2007 s P. V. (dále jen „P. V.“) jako kupujícím smlouvu o prodeji bytové jednotky.

[5] Společnost G uzavřela dne 3. května 2010 a 14. července 2011 se žalobcem smlouvy o postoupení pohledávek, jimiž žalobci postoupila pohledávky ze shora uvedených úvěrových smluv.

[6] Vyhláškou ze dne 6. června 2011, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněnou v insolvenčním rejstříku téhož dne, oznámil insolvenční soud zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka.

[7] Usnesením ze dne 20. září 2011, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka (bod I. výroku) a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného (bod II. výroku).

[8] Usnesením ze dne 21. listopadu 2011, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, insolvenční soud prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

[9] P. V. odstoupil od smlouvy o prodeji bytové jednotky a žalovaný sepsal bytovou jednotku do majetkové podstaty dlužníka k 13. září 2013 (správně k 30. září 2013, srov. B-35).

[10] Žalobce přihlásil dne 17. října 2013 přihláškou P28 zajištěné a vykonatelné pohledávky č. 1 a č. 2, které později „aktualizoval“ ohledně příslušenství přirostlého k jistinám pohledávek.

[11] Pohledávky žalobce byly přezkoumány na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 18. února 2015 (B-64) vyjma částí představujících úroky z prodlení přirostlé po rozhodnutí o úpadku dlužníka.

[12] Usnesením ze dne 3. ledna 2017, č. j. KSHK 41 INS XY, zveřejněným v insolvenčním rejstříku téhož dne, uložil insolvenční soud žalobci, aby podal žalobu o určení pořadí uvedených částí pohledávek č. 1 a č. 2 představujících úroky z prodlení přirostlé po rozhodnutí o úpadku dlužníka.

3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 166, § 170 písm. a/, § 189 odst. 1 a § 203a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k následujícím závěrům:

4. Společnost G postoupila žalobci pohledávky z úvěrových smluv zajištěné zástavním právem, přičemž „předmět zajištění“ (bytová jednotka) byl do majetkové podstaty dlužníka sepsán až v průběhu insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka poté, kdy P. V. odstoupil od kupní smlouvy. Žalobce tak není osobním věřitelem (insolvenčního) dlužníka a svou zajištěnou pohledávku mohl „uplatnit“ až po „sepsání předmětu zajištění do majetkové podstaty“; jako zástavnímu věřiteli se mu pouze „otevírá lhůta“ k přihlášení zajištěné pohledávky, aniž tato pohledávka „podléhá odlišnému režimu“.

5. Žalovaný správně nezařadil do seznamu přihlášených pohledávek část pohledávek žalobce č. 1 a 2 spočívající v „úrocích“ (správně úrocích z prodlení) přirostlých po rozhodnutí o úpadku, když na toto příslušenství se vztahuje § 170 písm. a/ insolvenčního zákona.

6. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. června 2020, č. j. 41 ICm XY, 103 VSPH XY (KSHK 41 INS XY):

[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok).

[2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 614 Kč (druhý výrok).

7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 5a, § 7, § 166, § 170 písm. a/ insolvenčního zákona a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání rozsudku insolvenčního soudu k následujícím závěrům:

8. Žalobcovo postavení se liší od postavení ostatních (insolvenčních) věřitelů jen v tom, že mu byla poskytnuta zvláštní lhůta k uplatnění práva ze zajištění pohledávky. Představa žalobce, že by v jeho případě měly být uspokojovány úroky z prodlení přirostlé po zjištění úpadku dlužníka, je v rozporu se zásadami insolvenčního řízení, neboť by tím došlo ke zvýhodnění žalobce oproti jiným věřitelům. Část pohledávek č. 1 a 2 představující úroky z prodlení přirostlé po zjištění úpadku dlužníka tak je vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka ve smyslu § 170 písm. a/ insolvenčního zákona.

9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které směřuje (poměřováno obsahem dovolání) proti (prvnímu) výroku ve věci samé a jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek obou soudů, zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že má nárok na uspokojení úroků z prodlení přirostlých k jistině jeho pohledávek až do okamžiku, kdy se seznámil s tím, že bytová jednotka byla sepsána do majetkové podstaty dlužníka. Dovozuje, že jeho přihlášené pohledávky nejsou ve vztahu k dlužníku v poměru „osobním či věcněprávním“ a aplikace ustanovení § 170 odst. a/ insolvenčního zákona představuje „nepřípustné rozšíření účinků uvedeného ustanovení“ a „retroaktivní zásah do existujících subjektivních práv“. Má za to, že takový postup je v rozporu s jeho legitimním očekáváním, neboť na něj až do doručení oznámení o soupisu bytové jednotky do majetkové podstaty dlužníka nemohly dopadat účinky zahájení insolvenčního řízení a tyto účinky „nelze konstruovat“ se zpětnou účinností ke dni zahájení insolvenčního řízení.

11. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry obou soudů a zdůrazňuje, že ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona bylo aplikováno správně.

12. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

13. Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky (výkladu § 170 písm. a/ insolvenčního zákona ve vztahu k uspokojení příslušenství zajištěných pohledávek věřitele, který je přihlásil až v dodatečné lhůtě po rozhodnutí o úpadku), jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou.

14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

32. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodné následující ustanovení insolvenčního zákona:


§ 5 (insolvenčního zákona)
Zásady insolvenčního řízení

Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách:
a/ insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů;

b/ věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;

c/ nestanoví-li tento zákon jinak, nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce;

d/ věřitelé jsou povinni zdržet se jednání, směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon.


§ 170 (insolvenčního zákona)

V insolvenčním řízení se neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak,
a/ úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí,

(…)

33. Uvedená ustanovení insolvenčního zákona platila již od okamžiku zahájení insolvenčního řízení (6. června 2011) a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn.

34. Nejvyšší soud úvodem podotýká, že východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 45/2009], přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl.ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující například více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

35. Z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), který projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním období 2001 – 2006 jako tisk č. 1120 (zvláštní část důvodové zprávy k § 165 až 172 osnovy), se podává, že „výčet věřitelů, jejichž pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují, odpovídá v podstatě platné úpravě (§ 170)“. Platnou úpravu, na niž je v důvodové zprávě odkazováno, přitom představuje ustanovení § 33 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Dosavadní judikaturní závěry přijaté při výkladu ustanovení § 33 odst. 1 písm. a/ ZKV (obsahově srovnatelného s ustanovením § 170 písm. a/ insolvenčního zákona s tím rozdílem, že dané pravidlo bylo vázáno na prohlášení konkursu na majetek úpadce) tak lze přiměřeně převzít i pro výklad ustanovení § 170 insolvenčního zákona.

36. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 2169/2008, uveřejněném pod číslem 77/2011 Sb. rozh. obč., uvedl, že ustanovení § 33 odst. 1 ZKV, jež vymezuje výčet těch pohledávek úpadcových věřitelů, které jsou za trvání konkursu z uspokojení v konkursu vyloučeny (nepamatuje se na ně při rozvrhu) není ustanovením upravujícím zánik těchto pohledávek, ba dokonce ani ustanovením, jež by beze zbytku vylučovalo možnost věřitele uspokojit se ohledně těchto pohledávek za trvání konkursu z dlužníkova majetku. Omezuje toliko právo věřitele uspokojit tyto pohledávky za trvání konkursu z majetku náležejícího do dlužníkovy konkursní podstaty. Řečeno jinak, pohledávky vyloučené z uspokojení v konkursu podle ustanovení § 33 odst. 1 ZKV prohlášením konkursu na majetek dlužníka nezanikají. K tomu taktéž srov. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. Třetí vydání. Praha: C. H. Beck, 1998 (dále jen „Zoulík“), str. 177-178.

37. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 934/2009, vyplývá, že důvodem pro vyloučení pohledávek uvedených v ustanovení § 33 odst. 1 písm. a/ ZKV přitom je jejich akcesorická povaha, přičemž je-li v konkursu zpravidla uspokojena jen část „základní“ pohledávky, nemůže se dostat i na příslušenství pohledávky. Kromě toho v případě, že by se úroky (úroky z prodlení) nabíhající po prohlášení konkursu měly v něm rovněž uspokojovat, šlo by o porušení zásady parity věřitelů, když věřitelé úročených pohledávek by tím byli zvýhodňováni, neboť výše jejich pohledávek by se soustavně zvyšovala (při delší době trvání konkursu i velmi podstatně), a tím by se zvyšoval jejich podíl na konkursní podstatě. K tomu srov. i Zoulík, str. 177-178, jakož i Steiner, V. K novému zákonu o konkursu a vyrovnání, Arbitrážní praxe č. 10, ročník 1991. V odborné literatuře je jako smysl ustanovení § 33 odst. 1 písm. a/ ZKV rovněž uváděn požadavek, aby v konkursu uplatněné pohledávky byly co do své výše konstantní. Jestliže by totiž „přihlášené pohledávky mohly relevantně narůstat na svém příslušenství i po prohlášení konkursu, nebylo by možné kdy udělat rozvrh a poměrně je uspokojit“ (srov. Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002, str. 820).

38. Soudní praxe je dále ustálena v závěru, že nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, tedy v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 112/2012“).

39. Postup předjímaný R 112/2012 se přitom uplatní nejen pro poměry insolvenčního řízení, do kterého věřitel předtím řádně a včas přihlásil „osobní“ (nezajištěnou) pohledávku za (insolvenčním) dlužníkem, nýbrž i pro poměry insolvenčního řízení, v němž (insolvenční) dlužník předtím nebyl ani osobním dlužníkem věřitele, jelikož ten měl osobní pohledávku vůči osobě stojící mimo insolvenční řízení, zajištěnou majetkem další osoby stojící mimo insolvenčního řízení (jak je tomu i v posuzované věci). Pohledávkou, k jejímuž přihlášení postupem předjímaným v R 112/2012 insolvenční soud věřitele v takovém případě vyzývá (poté, co se předmět zajištění nově stane součástí majetkové podstaty dlužníka), je zajištěná „zástavní“ (peněžitá) pohledávka věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku coby (pouze) dlužníku zástavnímu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2020, sen. zn. 29 NSČR 35/2019, uveřejněné pod číslem 65/2021 Sb. rozh. obč.

40. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že mají-li být respektovány základní zásady insolvenčního řízení (§ 5 insolvenčního zákona), zejména má-li být zachováno rovné postavení věřitelů, je nezbytné, aby se omezení dané ustanovením § 170 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona vztahovalo na všechny jejich přihlášené pohledávky (bez ohledu na to, zda jde o pohledávky zajištěné, nejde-li o případy upravené v § 171 insolvenčního zákona). Je zjevné, že věřitel, jenž přihlašuje svou pohledávku (včetně případného práva na uspokojení ze zajištění) ve standardní lhůtě k přihlášení pohledávek (srov. § 136 odst. 2 písm. d/ insolvenčního zákona), je limitován ustanovením § 170 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona. Vzhledem k zásadě rovnosti věřitelů není důvodu, aby se na věřitele, který přihlašuje svou zajištěnou pohledávku za situace popsané v R 112/2012 dodatečně až poté, co se předmět zajištění stal součástí majetkové podstaty dlužníka a insolvenčním soudem mu byla poskytnuta (procesní) lhůta k přihlášení pohledávky, pohlíželo a s jeho pohledávkou z hlediska rozsahu uspokojení zacházelo jinak. Dodatečně poskytnutá lhůta k přihlášení pohledávky má totiž toliko zajistit, aby takový věřitel nebyl bez dalšího zbaven práva na uspokojení pohledávky ze zajištění; důvod, proč by se na něj nemělo vztahovat ustanovení § 170 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona, nalézt nelze.

41. Oproti přesvědčení dovolatele totiž nejde o to, že se na takového věřitele nemají vztahovat účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (dovolatel přitom nespecifikuje, které účinky uvedené v § 109 a násl. insolvenčního zákona má na mysli), nýbrž o rovné zacházení s přihlášenými věřiteli při uspokojování jejich pohledávek. V tomto směru není podstatné, v jakém okamžiku (kdy přesně) se stali přihlášenými věřiteli a účastníky insolvenčního řízení (zda svou pohledávku včetně případného práva na uspokojení ze zajištění uplatnili již po zahájení insolvenčního řízení do rozhodnutí o úpadku, nebo v propadné lhůtě k přihlášení pohledávek stanovené rozhodnutím o úpadku, popřípadě – jako je tomu v posuzované věci – v dodatečné lhůtě k přihlášení poskytnuté insolvenčním soudem v intencích R 112/2012).

42. Ostatně je nesprávná představa, že v „hmotněprávním světě“ je pouze pohledávka žalobce úročena i po rozhodnutí o úpadku, na rozdíl od pohledávek jiných (do insolvenčního řízení přihlášených již dříve). Z přehledu argumentace podané shora v odstavcích 36. a 37. (beze zbytku použitelné i v poměrech insolvenčního zákona) totiž plyne, že příslušenství pohledávky přirostlé k jistině po rozhodnutí o úpadku z pohledu hmotného práva nezaniká, nýbrž je „toliko“ vyloučeno z uspokojení v insolvenčním řízení.

43. Postavení žalobce je tedy rovné jak z hlediska hmotného práva, tak z hlediska režimu uspokojení v insolvenčním řízení (ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního řízení dopadá na všechny přihlášené pohledávky bez ohledu na to, kdy přesně byly v insolvenčním řízení přihlášeny a zjištěny). Postoj dovolatele by naopak vedl k jeho nedovolenému zvýhodnění na úkor ostatních věřitelů, a tedy k popření zásady insolvenčního řízení uvedené v § 5 písm. a/ insolvenčního řízení.

44. Lze tedy shrnout, že podle ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona jsou vyloučeny z uspokojení v insolvenčním řízení úroky z prodlení přirostlé k zástavní pohledávce v době po rozhodnutí o úpadku zástavního dlužníka (jenž není osobním dlužníkem zástavního věřitele) bez zřetele k tomu, že zástavní věřitel mohl právo na uspokojení ze zajištění uplatnit v insolvenčním řízení až po rozhodnutí o úpadku [poté, co se v průběhu insolvenčního řízení stala zástava (opět) majetkem insolvenčního dlužníka].

45. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Potud je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry formulovanými na dané téma v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V něm Nejvyšší soud vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Poměřováno těmito závěry rozhodnutí odvolacího soudu zjevně není nepřezkoumatelné, když z něj jasně plynou důvody, pro které odvolací soud nepřisvědčil argumentaci dovolatele.

46. Jiné vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají.

47. Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

48. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. září 2020), určené podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu). Advokátu žalovaného přísluší za tento úkon právní služby mimosmluvní odměna podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu. Incidenční spor o určení pořadí pohledávky je ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věcech rozhodovaných v insolvenčním nebo obdobném řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50 000 Kč (§ 7 bod 5. advokátního tarifu). Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a připočtením částky 714 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty, tak jde o částku 4 114 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů