// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 17.10.2019

Zachování námitek po převodu směnky dle čl. I. § 17 směnečného zákona

Námitky vycházející z vlastních vztahů dlužníka k předchozímu majiteli směnky zůstanou dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona).

Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu.

Ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z. se na námitky dlužníků ze směnky, určené ustanovením čl. I. § 17 směnečného zákona, zjevně neuplatní.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1727/2019, ze dne 30. 7. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
čl. I. § 17 zák. č. 191/1950 Sb.
§ 590 odst. 1 písm. c) o. z.

Kategorie: cenné papíry; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. prosince 2018, č. j. 12 Cmo 178/2018-239, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 9. ledna 2018, č. j. 49 Cm 113/2016-201, jímž Krajský soud v Plzni uložil žalované (M. R.) zaplatit žalobci (M. H.) směnečný peníz ve výši 3.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2016 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 11.666,66 Kč.
Soudy nižších stupňů vyšly z toho:

1) Dne 25. dubna 2012 uzavřeli M. M. (jako věřitel) a žalovaná (jako dlužnice) smlouvu, na základě které se věřitel zavázal žalované poskytnout do 10. května 2012 převodem na její bankovní účet půjčku ve výši 3.500.000,- Kč; žalovaná se zavázala tuto částku vrátit na vyzvání, které nesmělo být uplatněno věřitelem či jeho právním nástupcem dříve než 30. června 2015 (dále jen „smlouva“). Podle čl. IV. smlouvy k zajištění „jistiny půjčky“ vystavila žalovaná při podpisu smlouvy nekompletní vlastní směnku na částku 3.500.000,- Kč, a to bez data vystavení a data splatnosti, s tím, že datum vystavení je věřitel oprávněn vyplnit dle své volby před uplatněním směnky a datum splatnosti není uvedeno v souladu s čl. I. § 76 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“). Věřitel byl směnku oprávněn uplatnit, nedojde-li do tří dnů od prokazatelného doručení výzvy k řádnému a úplnému splacení půjčky, „ať již v jistině nebo příslušenství“. Shora uvedenou částku (následně) věřitel předal dlužnici.

2) Žalovaná vystavila v Plzni směnku (bez uvedení data vystavení), kterou se zavázala zaplatit na řad věřitele bez protestu částku 3.500.000,- Kč; směnka byla splatná v Plzni. Datum vystavení následně doplnil věřitel údajem „1. října 2015“ a dne 12. září 2016 směnku rubopisoval na žalobce.

3) V říjnu 2015 žalovaná zaplatila věřiteli z titulu smlouvy částku 3.313.032,- Kč a částku 48.177,- Kč, a to na základě výzvy věřitele k vrácení půjčky ze dne 30. června 2015.

4) Dne 29. září 2016 žalobce podal žalobu o zaplacení částky 3.500.000,- Kč s postižními právy ze směnky.

5) V řízení nebylo prokázáno, že by směnka byla žalované předložena k placení.

Dále z obsahu spisu plyne, že soud prvního stupně (původně) ve věci rozhodl dne 14. října 2016 směnečným platebním rozkazem, jímž žalované uložil zaplatit žalobci částku 3.500.000,- Kč s 6% úrokem od 1. října 2016 do zaplacení, směnečnou odměnu 11.666,66 Kč a náhradu nákladů řízení. Jelikož se směnečný platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované, soud prvního stupně jej zrušil usnesením ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 49 Cm 113/2016-22. Žaloba byla doručena žalované dne 27. prosince 2016 (č. l. 23); následně byla zástupkyni žalované doručena ověřená kopie směnky a tato „nahlédla“ (i) na originál směnky (uložené u soudu prvního stupně pod b. č. 298/2016) [č. l. 39, 40, 44 a 45].

Na tomto základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení čl. I. § 28, § 48 odst. 1, § 75, § 77 odst. 1 a § 78 odst. 1 směnečného zákona – především zdůraznil, že žalobci (jako majiteli směnky) vznikl proti žalované (jako výstavci směnky) přímý nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 3.500.000,- Kč včetně postižních práv. Šlo o směnku na viděnou (č.l. I. § 33 odst. 1 a § 76 odst. 2 směnečného zákona), jejíž splatnost nastala (v souladu s čl. I. § 34 odst. 1 a § 77 odst. 1 směnečného zákona) předložením osobě směnkou k placení určené (tj. žalované). K předložení směnky k placení muselo dojít ve lhůtě do jednoho roku od data vystavení, s tím, že výstavce mohl tuto lhůtu prodloužit či zkrátit, indosanti ji pak mohli pouze zkrátit.

Dovolávaje se závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 806/2010 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 80/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud ve vztahu ke splatnosti směnky dále uzavřel, že „směnka předložená v tomto řízení se stala splatnou za rok od jejího vystavení, tedy dne 1. října 2016 (tzn. nikoli až doručením žaloby žalované, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně)“.

Za stavu, kdy k převodu směnky na žalobce došlo již 12. září 2016 (tj. před splatností směnky a před uplynutím lhůty k protestu), se žalobce nestal právním nástupcem remitenta (věřitele), pročež žalované vůči němu (obecně) nenáleží námitka zakládající se na jejím vztahu k remitentovi (rozuměj kauzální námitka, byť i jen částečného zaplacení směnkou zajištěné pohledávky).

S poukazem na ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona se dále odvolací soud zabýval otázkou, zda žalobce při nabývání směnky (ne)jednal vědomě ke škodě žalované.

Potud – vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011 – uzavřel, že žalovanou akcentovaný „blízký příbuzenský vztah mezi remitentem a žalobcem“ sám o sobě k závěru „o tom, že žalobce byl informován jak o důvodu vystavení směnky, tak i o tom, že směnkou zajištěný závazek zčásti zanikl splněním a zčásti (podle tvrzení žalované) započtením, nepostačuje“, a to ani v souvislosti s argumentací, podle níž žalobce a remitent měli a mají „některé společné podnikatelské aktivity“, ani ve vazbě na „problémy ve společnosti S. D., kde jsou remitent a žalovaná společníky“.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázek (podle jejího názoru) dosud dovolacím soudem nezodpovězených, které se týkají „předložení vistasměnky k placení“, jakož i splatnosti vistasměnky, a posouzení, zda „blízký“ příbuzenský vztah mezi remitentem a nabyvatelem směnky (strýc a synovec) nezakládá domněnku jednání vědomě na škodu dlužníka.

Dovolatelka snáší argumenty, podle nichž „k zesplatnění směnky splatné na viděnou nebyla nezbytná její fyzická přítomnost při prezentaci směnky“; současně dovozuje, že „směnka byla zesplatněna ještě před její indosací na žalobce“. Přitom poukazuje na předžalobní výzvu ze dne 19. září 2016 a na obsah žaloby, v níž je uvedeno, že jde o směnku „po splatnosti“, jakož i na skutková zjištění plynoucí z výpovědi remitenta a jeho podání ze dne 14. února 2017.

Konečně s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. I. ÚS 290/15, jakož i na ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), uzavírá, že ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona by mělo být interpretováno tak, že „k prokázání nabytí (směnky) ke škodě dlužníka stačí skutečnost, že k převodu směnky došlo mezi osobami blízkými; osoba blízká by měla mít možnost v rámci řízení prokázat, že „směnku nenabyla za účelem zkrácení práv dlužníka ze směnky“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc „vrátil k novému projednání“; současně navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

Dovolání žalované, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá níže uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

1) Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho vznik významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl důvodem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba také v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek, jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit.

Z výše vymezené povahy zajišťovací směnky dále vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky.

Srov. např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněné pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

2) Zmeškáním lhůty stanovené k předložení směnky na viděnou (výstavci) majitel neztrácí práva ze směnky vůči výstavci a rukojmímu (čl. I. § 53 odst. 1 směnečného zákona).

Obecná povinnost předložit směnku k placení se vztahuje i na vistasměnky, přičemž v takovém případě má předložení směnky (kromě účelu průkazu majitele směnky jakožto směnečného věřitele a zachování práv proti nepřímým dlužníkům) význam, i jde-li o určení okamžiku splatnosti (k tomu viz např. Kovařík, Z., Směnka splatná na viděnou a její využití, Právní rozhledy č. 22/2009, str. 806).

Jakkoli (jen) gramatický výklad ustanovení čl. I. § 34 odst. 1 směnečného zákona nasvědčuje názoru, podle něhož se v případě nepředložení směnky k placení směnka nestane splatnou (a tudíž nárok ze směnky nelze soudně vymáhat), ve vazbě na ustanovení čl. I. § 53 odst. 1, § 70 odst. 1 a § 77 odst. 1 směnečného zákona není tento právní názor akceptovatelný. Směnečný zákon totiž jednak časově omezuje možnost majitele předložit směnku splatnou na viděnou k zaplacení výstavci lhůtou jednoho roku (neurčí-li výstavce jinak), jednak s marným uplynutím této lhůty nespojuje ztrátu práv majitele směnky vůči přímým dlužníkům (výstavci a rukojmímu za výstavce). Existence podpůrné lhůty, ve které musí být směnka splatná na viděnou předložena k placení, přitom má význam především z hlediska omezení nejistoty výstavce směnky, jde-li o to, zda vůbec a případně kdy se směnka stane splatnou, kdy mu vznikne povinnost směnku zaplatit a kdy začne běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároků ze směnky.

Vzhledem ke vzájemné vazbě shora uvedených ustanovení směnečného zákona co do určení splatnosti vistasměnky (ve smyslu splatnosti nároku na zaplacení směnečného peníze) a počátku běhu promlčení doby, včetně jejich účelu, tak Nejvyšší soud uzavírá, že nezaniklo-li právo majitele směnky proti výstavci, platí pro ně, že stalo splatným (neurčil-li výstavce jinak) posledním dnem zákonné lhůty pro předložení směnky výstavci (k tomu v historické literatuře srov. Rouček, F., Nové československé právo směnečné, Brno 1931, str. 65 a Československý zákon směnečný, Praha 1932, str. 172).

Přitom k závěru o možnosti majitele domáhat se zaplacení směnky vůči výstavci (a rukojmímu za výstavce) i tehdy, nebyla-li směnka splatná na viděnou předložena výstavci k placení, dospěla i judikatura odvolacích soudů (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2006, č. j. 7 Cmo 423/2005-131 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2009, sp. zn. 5 Cmo 132/2009).

Majitel směnky vlastní, splatné na viděnou, se může úspěšně domáhat jejího zaplacení vůči směnečnému rukojmímu i tehdy, nebyla-li ve lhůtě jednoho roku od data vystavení předložena výstavci k placení.

K tomu srov. R 80/2012, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 894/2013, a v usnesení ze dne 29. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2045/2010.

3) V právní teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že byla-li směnka převedena na nabyvatele rubopisem (indosamentem), pak nový majitel (s výjimkou případů, kdy k převodu směnky dojde až po protestu pro neplacení nebo po uplynutí lhůty k protestu, viz čl. I. § 20 odst. 1 směnečného zákona) nabývá práva ze směnky originárně, tj. neodvozeně od právního postavení převodce (jinak řečeno, nevstupuje do práv a povinností předchozího majitele listiny, není jeho právním nástupcem).

K tomu srov. v soudní praxi např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 574/2006, uveřejněného pod číslem 32/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 1779/2011, v právní teorii pak např. Kovařík Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6., dopl. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 84, nebo Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 137 a násl.

4) Námitky vycházející z vlastních vztahů dlužníka k předchozímu majiteli směnky zůstanou dlužníku po převodu směnky zachovány jen tehdy, jednal-li nový majitel při nabývání směnky vědomě na škodu dlužníka (č.l. I. § 17 směnečného zákona).

Tento subjektivní vztah nového majitele k převodu směnky přitom musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby byl naplněn předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet, přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního vztahu.

Viz např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 799/2011, a ze dne 29. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 1779/2012, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil mimo jiné v rozsudku ze dne 27. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3309/2015, uveřejněném pod číslem 74/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. července 2016, sp. zn. 29 Cdo 2771/2014; v literatuře pak např. Kotásek, J. Směnka a její kauza, Právní rozhledy č. 12/1997, str. 618 a násl.).

Shora uvedené judikaturní závěry se plně prosadí i ve skutkových poměrech dané věci, přičemž Nejvyšší soud na nich nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.

Současně Nejvyšší soud dodává, že jde-li o otázku „splatnosti“ směnky, v tomto směru není podstatné, zda splatnost směnky nastala (až) doručením žaloby žalované (srov. právní názor soudu prvního stupně) nebo uplynutím lhůty jednoho roku od vystavení směnky (viz důvody rozhodnutí odvolacího soudu); v obou případech totiž není pochyb o tom, že směnka byla převedena rubopisem na žalobce dnem, který předcházel zmíněným skutečnostem. O tom, že směnka byla rubopisována před uplynutím lhůty k protestu, rovněž nelze mít žádné pochybnosti.

Ostatně dovolatelka argumentací, podle níž se směnka stala splatnou dříve, než byla převedena na žalobce (tj. výhradou, podle níž jí byla směnka předložena k placení před datovaným rubopisem), ve skutečnosti nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ohledně „dřívějšího (ne)předložení směnky k placení“. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Konečně Nejvyšší soud neshledává zjevně nepřiměřenou ani úvahu soudů nižších stupňů, podle níž žalovaná neprokázala, že by žalobce při nabývání směnky jednal vědomě ke škodě žalované.

Je tomu tak již proto, že žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů tvrdila a prokazovala skutečnost, že při převodu směnky na žalobce jednal vědomě na škodu žalované původní vlastník směnky (M. M.). Na vědomé jednání žalobce ke škodě dlužníka při nabývání směnka pak usuzovala (jen) z příbuzenského vztahu označených osob (strýc a synovec) a z minulých „podnikatelských aktivit“.

Poukaz dovolatelky na ustanovení § 590 odst. 1 písm. c) o. z. je právně nevýznamný již proto, že zmíněné ustanovení se na námitky dlužníků ze směnky, určené ustanovením čl. I. § 17 směnečného zákona, zjevně neuplatní. Ostatně výše označené osoby nejsou bez dalšího (rozuměj jen z titulu příbuzenského vztahu) ani osobami blízkými (§ 22 odst. 1 o. z.).

Nepřípadným shledává Nejvyšší soud ve skutkových poměrech dané věci též poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/15; v poměrech popisovaných nálezem totiž nešlo (na rozdíl od projednávané věci) o posouzení, zda nabyvatel nabyl směnku vědomě ke škodě dlužníka, nýbrž o to, zda směnečnému rukojmímu příslušela obrana v podobě kauzálních námitek proti (prvnímu) majiteli směnky. Navíc v projednávané věci nešlo (a to ani z pohledu směnkou zajištěné pohledávky) o vztah, v němž by žalovaná byla v postavení spotřebitele.

Nad rámec shora uvedeného a bez vazby na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud poukazuje na (možné) důsledky oddělení směnky a směnkou zajištěné pohledávky (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.].

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů