// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 26.09.2019

Věcná legitimace k žalobě na vyloučení pohledávky z majetkové podstaty

Dlužníkovi pohledávky, kterou má vůči němu insolvenční dlužník, nesvědčí aktivní věcné legitimace k podání žaloby na vyloučení pohledávky insolvenčního dlužníka z majetkové podstaty, je-li důvodem, pro který se domáhá vyloučení pohledávky z majetkové podstaty, (pouze) „spornost“ pohledávky; samotné popření existence pohledávky je z hlediska oprávněnosti soupisu pohledávky do majetkové podstaty nevýznamné. Je-li totiž insolvenční dlužník představovaný insolvenčním správcem reprezentujícím majetkovou podstatu přesvědčen, že má vůči třetí osobě (dlužníkovi) pohledávku, je tím dán i důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda pohledávka (co do základu, respektive výše uvedené v soupisu) vskutku existuje, je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude insolvenční správce vůči dlužníkovi domáhat jejího zaplacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 142/2018, ze dne 27. 6. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 225 IZ

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 6. prosince 2017, č. j. 199 ICm 4791/2016-25, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobce (CENTROPROJEKT GROUP a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka ČKD PRAHA DIZ, a. s.) vyloučení pohledávky dlužníka (jako věřitele) za žalobcem (jako dlužníkem) ve výši 1 538 372,64 Kč z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6 800 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. března 2018, č. j. 199 ICm 4791/2016, 104 VSPH 124/2018-49 (MSPH 99 INS 13278/2016):

1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že se žaloba odmítá (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 10 800 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud (shodně s insolvenčním soudem) dospěl k závěru, že pohledávka ve výši 1 538 372,64 Kč z titulu náhrady škody ze smlouvy o dílo, kterou žalovaný sepsal do majetkové podstaty dlužníka, je pohledávkou dlužníka (coby věřitele) vůči žalobci. Žalobce (jako dlužník insolvenčního dlužníka) nemá věcnou legitimaci ani právní důvod k podání vylučovací žaloby dle § 225 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dodal, že „domněnka oprávněnosti soupisu dle § 225 odst. 3 insolvenčního zákona v sobě nezahrnuje domněnku existence pohledávky, oprávněnost pohledávky dlužníka za žalobcem může být v případě její spornosti řešena až v případném nalézacím řízení“. Podle názoru odvolacího soudu měl insolvenční soud žalobu odmítnout jako podanou neoprávněnou osobou (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona), nikoli ji meritorně projednat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky výkladu ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona co do aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Podle dovolatele odvolací soud vyložil ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona podle judikatury Nejvyššího soudu, která se vztahuje výlučně k § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Z ustanovení § 225 odst. 1 insolvenčního zákona přitom plyne, že aktivně legitimovány k podání vylučovací žaloby jsou osoby, které tvrdí, že: a/ označený majetek neměl být zahrnut do soupisu jednak proto, že jim svědčí k majetku právo, které jeho zahrnutí do soupisu vylučuje (první kategorie osob), b/ je tu jiný důvod, pro který majetek neměl být zahrnut do soupisu (druhá kategorie osob). Sporná pohledávka dlužníka nemůže tvořit majetkovou podstatu, protože nevznikla. Neexistence pohledávky je jiným důvodem, pro který neměla být zahrnuta do soupisu majetkové podstaty. Ani podání žaloby na určení neexistence pohledávky podle § 80 o. s. ř. nelze považovat za dostatečnou ochranu proti zásahu spočívajícímu ve zveřejnění informace (v insolvenčním rejstříku) o tom, že dovolatel dluží dlužníku téměř rok částku 1 538 372,64 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání v dané věci je přípustné podle § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a co do posouzení otázky dovoláním otevřené (aktivní věcné legitimace žalobce k podání žaloby na vyloučení pohledávky insolvenčního dlužníka z majetkové podstaty) jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 225 insolvenčního zákona (ve znění, jež od novely provedené zákonem č. 294/2013 Sb. nedoznalo změn) osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu (odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Od počátku běhu lhůty k podání žaloby podle odstavce 2 až do jejího skončení a po dobu řízení o podané žalobě až do jeho pravomocného skončení nesmí insolvenční správce zpeněžit majetek, který je předmětem žaloby, ani s ním jinak nakládat, ledaže tím odvrací újmu tomuto majetku bezprostředně hrozící nebo jestliže tak po podání žaloby činí se souhlasem žalobce. Ustanovení § 217 tím není dotčeno (odstavec 4). Před pravomocným skončením řízení o žalobě lze ke zpeněžení nebo jinému nakládání s majetkem podle odstavce 4 přistoupit, jestliže tak z důvodů hodných zvláštního zřetele určil insolvenční soud ve výroku rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, řízení o ní zastavil nebo ji odmítl. Z výtěžku zpeněžení nebo jiného nakládání s takovým majetkem mohou být věřitelé uspokojeni až po pravomocném skončení řízení o žalobě (odstavec 5). Byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec 6).

Nejvyšší soud se výkladem § 225 odst. 1 insolvenčního zákona a řešením otázky, za jakých předpokladů může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka, zabýval v rozsudku ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněném pod číslem 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 116/2016“), [který je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu], přičemž závěry, k nimž dospěl, lze shrnout následovně:

1/ I v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), že:

a/ Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka.

b/ Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty.

c/ Žalovaným je insolvenční správce.

d/ V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky konkursu a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu majetku vyloučen).

e/ Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí.

2/ Poslední z uvedených předpokladů může být podle insolvenční úpravy (oproti zákonu o konkursu a vyrovnání nově) nahrazen (jinak naplněn) též tím, že osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.

3/ Přitom vylučovací žaloba je i v insolvenčních poměrech svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u tohoto typu žalob neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce § 225 odst. 1 insolvenčního zákona. Pro otázku věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby stále platí požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), tedy, že právě jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.

K výše uvedeným závěrům se Nejvyšší soud posléze přihlásil v rozsudku ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 ICdo 37/2016, uveřejněném pod číslem 65/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 28. února 2017, sen. zn. 29 ICdo 14/2015.

Promítnuto do poměrů projednávané věci nemá Nejvyšší soud (na rozdíl od soudu odvolacího) žádné pochybnosti o tom, že se soupis pohledávky dlužníka za žalobcem do majetkové podstaty dlužníka týká právní sféry žalobce; závěr odvolacího soudu ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce (ústící v rozhodnutí o odmítnutí žaloby) tak zjevně neobstojí.

Shora uvedený právní názor Nejvyššího soudu ohledně věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby (§ 225 insolvenčního zákona) však v dané věci nemá vliv na závěr o nedůvodnosti této žaloby.

Je tomu tak již proto, že důvodem, pro který se žalobce domáhá vyloučení pohledávky z majetkové podstaty, je (pouze) „spornost“ pohledávky; samotné popření existence pohledávky je však z hlediska oprávněnosti soupisu pohledávky do majetkové podstaty nevýznamné. Je-li totiž věřitel (zde dlužník představovaný insolvenčním správcem reprezentujícím majetkovou podstatu) přesvědčen, že má vůči třetí osobě (zde vůči žalobci) pohledávku, je tím dán i důvod pro soupis pohledávky do majetkové podstaty. Případné posouzení, zda pohledávka (co do základu, respektive výše uvedené v soupisu) vskutku existuje, je vyhrazeno (až) případnému sporu, ve kterém se bude žalovaný vůči žalobci domáhat jejího zaplacení.

Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] a rozsudek insolvenčního soudu (včetně věcně správného výroku o nákladech řízení) potvrdil.

Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému vzniklo vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení. Ty sestávají z odměny advokátky za jeden úkon právní služby (účast u jednání dne 26. března 2018), určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018, pro věc rozhodném, ve výši 3.100 Kč (§ 11 odst. 1 písm. g/, § 9 odst. 4 písm. c/ a § 7 bodu 5. advokátního tarifu). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč činí celkem 3.400 Kč.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když procesně úspěšnému žalovanému v dovolacím řízení náklady řízení nevznikly.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů