// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 04.09.2019

Náklady řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen

V řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 155/2017, ze dne 30. 5. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 159 odst. 4 a 5 IZ
§ 177 odst. 1 IZ.
§ 199 odst. 2 IZ
§ 28 odst. 2 zák. č. 216/1994 Sb.
§ 142 o. s. ř.
§ 146 o. s. ř.

Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 13. září 2016, č. j. 70/31 ICm 2845/2013-58, zamítl žalobu, kterou se (původní) žalobce (JUDr. P. B., jako insolvenční správce dlužnice) domáhal určení, že žalovaný nemá za dlužnicí pohledávky ve výši 276.961 Kč, přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS XY, (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání (původního) žalobce rozsudkem ze dne 12. července 2017, č. j. 31 ICm XY, 11 VSOL XY (KSBR 31 INS XY), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl na náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění insolvenčního soudu – se ztotožnil s právním hodnocením i argumentací insolvenčního soudu (včetně jím označené judikatury Nejvyššího soudu) a uzavřel, že mezi dlužnicí a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, včetně platné rozhodčí doložky, na základě které měl rozhodce pravomoc rozhodnout. K tomu dodal, že z odůvodnění rozhodčího nálezu vyplývá, že rozhodce měl k dispozici listiny, na základě kterých existenci pohledávek žalovaného posuzoval, že jeho rozhodnutí právní posouzení věci skutečně obsahuje a že na danou věc bylo nutno aplikovat ustanovení § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).

K námitce (původního) žalobce, že rozhodčí nález není veřejnou listinou, a tudíž není možné na přihlášené pohledávky žalovaného pohlížet jako na vykonatelné a ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona se tak neuplatní, odvolací soud uvedl, že i když žádné zákonné ustanovení výslovně neuvádí, že rozhodčí nález je veřejná listina, a proto lze s (původním) žalobcem souhlasit, že se o veřejnou listinu skutečně nejedná, nelze přehlédnout, že za splnění podmínek uvedených v § 28 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), má pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je pohledávkou vykonatelnou, z čehož zároveň plyne, že výrokem takového rozhodčího nálezu jsou vázáni nejen účastníci uvedeného rozhodčího řízení, nýbrž ve stejném rozsahu též všechny orgány, včetně insolvenčního soudu a insolvenčního správce [§ 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], a tudíž může insolvenční správce takovou pohledávku popřít jen v mezích daných ustanovením § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

Odvolací soud opřel svou argumentaci též o závěry Ústavního soudu k interpretaci a aplikaci právních předpisů vyslovené v nálezu ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09, uveřejněném pod číslem 232/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu ze dne 7. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1826/11, uveřejněném pod číslem 47/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu; a závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v němž Nejvyšší soud uvedl, že „režim přezkoumání vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím „příslušného orgánu“ se i podle judikatury Nejvyššího soudu uplatní i pro vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem“.

Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal (původní) žalobce dovolání, namítaje nesprávné právní posouzení věci v otázce, zda rozhodčí nález zakládá vykonatelnost přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení. Dovolatel požaduje zrušení rozsudků soudu odvolacího i insolvenčního.

Žalovaný navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě jako nedůvodné zamítnuto.

V průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 30. ledna 2019, č. j. KSBR 31 INS XY, (mimo jiné) vzal na vědomí splnění oddlužení dlužnice a zprostil funkce insolvenčního správce JUDr. P. B. (původního žalobce). Toto usnesení bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 30. ledna 2019 a doručeno zvlášť dlužnici dne 4. února 2019; ve výroku o splnění oddlužení nabylo právní moci dne 30. ledna 2019 (§ 413 a § 74 insolvenčního zákona). Ve smyslu ustanovení § 159 odst. 4 a 5 insolvenčního zákona Nejvyšší soud jednal (jako s žalobkyní) s dlužnicí, s tím, že spor o určení pravosti a výše pohledávek nadále považoval za spor o určení pravosti a výše pohledávek pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení.

Dovolání, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, plně odpovídá závěrům Nejvyššího soudu formulovaným v rozsudku ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 72/2016, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že:

1) V insolvenčním řízení lze považovat za vykonatelnou i pohledávku přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem. Přičemž u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (příslušným orgánem tu může být nejen soud, ale např. též orgán veřejné správy, nebo rozhodce, anebo rozhodčí soud) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí.

2) Je tomu tak proto, že nabývá-li rozhodčí nález dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je-li soudně vymahatelný, má obdobnou povahu jako soudní rozhodnutí, které je veřejnou listinou. Pro účely doložení vykonatelnosti pohledávky podle § 177 věty druhé insolvenčního zákona je proto rozhodčí nález dostačující. Jinými slovy řečeno, rozhodčí nález je listinou, která je způsobilá doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost pohledávky věřitele. Ještě jinak řečeno, z § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení plyne, že pravomocný rozhodčí nález má stejné účinky jako soudní rozhodnutí, tj. že má povahu veřejné listiny.

3) Nadto je zřejmé, že výklad, který by ve svém důsledku vedl k tomu, že žádný věřitel, jemuž byla pohledávka přiznána pravomocným rozhodčím nálezem (a který tak má exekuční titul, který zakládá překážku věci pravomocné rozhodnuté), by nebyl schopen v insolvenčním řízení doložit vykonatelnost pohledávky (ničím jiným než rozhodčím nálezem totiž nedisponuje), je neudržitelný. Účelem § 177 insolvenčního zákona nade vší pochybnost nebylo zabránit věřiteli pohledávky, která byla přiznána rozhodčím nálezem, doložit v insolvenčním řízení vykonatelnost této pohledávky.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání (původního) žalobce bylo odmítnuto a žalovaný by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 3. dubna 2019, č. j. KSBR 31 INS XY, které nabylo právní moci dne 25. dubna 2019, však bylo dlužnici (žalobkyni) přiznáno osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny.

Náklady řízení patří coby náklady spojené s uplatněním pohledávky mezi příslušenství pohledávky (§ 121 odst. 3. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku). V občanském soudním řízení přitom platí zásada, že náklady řízení, které vznikají účastníku řízení i jeho zástupci, si každý účastník platí ze svého (§ 140 odst. 1 o. s. ř.), přičemž o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodne (s výjimkou náhrady nákladů řízení dle § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) až v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud již vyložil, že příslušenství pohledávky (byť vzniká později, tj. až právní mocí soudního rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení) nemůže mít z hlediska možnosti uspokojení pohledávky (jistiny) a jejího případného exekučního vymožení jiné (lepší) pořadí než pohledávka (jistina) samotná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V poměrech projednávané věci, kdy je o náhradě nákladů řízení rozhodováno až poté, co bylo žalobkyni (dlužnici) přiznáno osvobození od placení zbytků dluhů, se tento závěr nevyhnutelně musí projevit tím, že žalobkyni nelze zavázat k placení nákladů řízení, neboť i na tuto část příslušenství pohledávky dopadají účinky přiznaného osvobození, tedy že tato pohledávka se stala naturální obligací, kterou nelze věřiteli přiznat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby byl dlužník, jemuž bylo přiznáno osvobození od placení zbytků dluhů, zavázán hradit náklady řízení, nebylo by možné danou pohledávku coby naturální obligaci vymáhat soudním výkonem rozhodnutí či exekucí.

Lze tedy uzavřít, že v řízení o pohledávce, od jejíhož placení byl dlužník osvobozen, nelze (nejde-li o důvody separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 147 a § 148 odst. 2 o. s. ř.) dlužníka po dobu trvání účinků přiznaného osvobození zavázat k náhradě nákladů řízení.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů