// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí 18.04.2019
Popření vykonatelnosti přihlášené pohledávky insolvenčním správcem
Jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře co do pravosti nebo výše), je pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalobu podanou věřitelem na základě takového poučení (vyrozumění) nelze poté, co v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jen proto zamítnout nebo odmítnout. Žalovaný (insolvenční správce) je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 insolvenčního zákona; srov. § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 144/2017, ze dne 23. 1. 2019
Dotčené předpisy:
§ 191 odst. 2 IZ.
§ 198 odst. 3 IZ.
§ 199 IZ.
Kategorie: insolvenční řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 70 ICm XY, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Určil, že pohledávka žalobce (M. V.) za dlužníkem (J. F.) ve výši 2.265.540,71 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u insolvenčního soudu na majetek dlužníka jako vykonatelná je po právu (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 a § 189 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení § 470 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dospěl po provedeném dokazování k následujícím závěrům:
[3] Předmětná pohledávka, uplatněná z titulu smlouvy o půjčce uzavřené s otcem dlužníka 1. října 2002 (ač přihlášena jako vykonatelná) byla přezkoumána jako nevykonatelná a insolvenční správkyně ji popřela co do pravosti.
[4] V řízení bylo prokázáno poskytnutí půjčky (800.000 Kč), to, že nebyla včas (do 1. května 2003) uhrazena, i to, že dlužník jako jediný dědic (jemuž bylo potvrzeno nabytí dědictví po otci) se stal účastníkem rozhodčího řízení, jež vyústilo tím, že rozhodce Mgr. Marek Jansta vydal dne 18. června 2009 rozhodčí nález, jímž dlužníka zavázal k úhradě nároků vzešlých ze smlouvy o půjčce.
[5] Námitky žalované (Mgr. Markéty Pláteníkové, jako insolvenční správkyně dlužníka) proti pravosti a výši pohledávky nejsou opodstatněné.
[6] K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. 70 ICm XY, 101 VSPH XY (KSPH 40 INS XY):
1/ Zrušil rozsudek insolvenčního soudu a žalobu odmítl (první výrok).
2/ Určil, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
[7] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 160 odst. 4, 191 odst. 2, § 199 a § 201 insolvenčního zákona – po přezkoumání napadeného rozhodnutí dovodil, že nejsou splněny podmínky pro jeho potvrzení či změnu, k čemuž zformuloval následující závěry:
[8] V dané věci je postaveno najisto, že spornou pohledávku žalobce přihlásil jako vykonatelnou. Jestliže ji insolvenční správkyně přezkoumala na přezkumném jednání jako nevykonatelnou (a popřela její pravost a výši) a insolvenční soud v rozporu s ustanovením § 191 odst. 2 insolvenčního zákona do skončení přezkumného jednání nerozhodl, zda považuje spornou pohledávku pro účely jejího přezkoumání za (ne)vykonatelnou, pak platí, že insolvenční správkyně popřela vykonatelnou pohledávku (jak byla přihlášena), a bylo tedy naopak na ní, aby podle § 199 insolvenčního zákona do 30 dnů od přezkumného jednání podala žalobu na popření pohledávky. Okolnost, že insolvenční správkyně nesprávně vyrozuměla věřitele (žalobce), že má podat určovací žalobu, na této skutečnosti nic nemění.
[9] Vzhledem k ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném od 1. ledna 2014) již není použitelný právní závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, „sp. zn.“ (správně sen. zn.) 29 NSČR 25/2011, uveřejněném pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 105/2013“) [usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[10] Insolvenční správkyně nepodala žalobu na popření vykonatelné pohledávky žalobce, takže tato pohledávka je zjištěna (§ 201 odst. 2 insolvenčního zákona) a žaloba nemůže obstát, což je ve smyslu § 160 odst. 4 insolvenčního zákona důvodem pro její odmítnutí (u vykonatelné pohledávky je osobou oprávněnou k podání takové incidenční žaloby pouze insolvenční správce).
[11] Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně „v celém rozsahu všech jeho výroků“) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Jaký následek má opomenutí insolvenčního soudu, který nerozhodne při přezkumném jednání dle § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona, ačkoli mezi věřitelem a insolvenčním správcem je rozpor ohledně (ne)vykonatelnosti přihlášené pohledávky?
[12] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[13] V mezích uplatněného dovolacího důvodu vytýká dovolatelka odvolacímu soudu chybný výklad ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona a přehlížení ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.
[14] Ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona neobsahuje sankci ani domněnku pro případ, že insolvenční soud neučiní předpokládané rozhodnutí o vykonatelnosti pohledávky. Rozhodně však z něj neplyne odpovědnost insolvenčního správce za nečinnost soudu, ani to, že při nečinnosti soudu by sporná pohledávka měla být pokládána za vykonatelnou. Text tohoto ustanovení (jeho věty třetí) směřuje spíše k opačnému závěru. Pouze insolvenční soud svým usnesením může konstituovat stav, kdy se popřená a sporná pohledávka (sporná co do vykonatelnosti) považuje pro účely přezkumu za vykonatelnou. A contrario, nerozhodne-li o pohledávce, kterou věřitel uplatňuje jako vykonatelnou a insolvenční správce označuje za nevykonatelnou, insolvenční soud, nelze ji považovat (pro účely přezkumu) za vykonatelnou. Již samotný jazykový výklad tedy zpochybňuje správnost napadeného rozhodnutí.
[15] Z důvodové zprávy k novelizovanému § 191 odst. 2 insolvenčního zákona [míněna důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely insolvenčního zákona který projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 - 2013) jako tisk č. 929/0, přijaté posléze s účinností od 1. ledna 2014 jako zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] odvolací soud nepřiléhavě dovozuje, že věřitele tedy nelze „přinutit“ k podání žaloby na určení pohledávky (nastolit postup podle § 198 insolvenčního zákona) jen tím, že insolvenční správce při popření označí pohledávku jako nevykonatelnou (byť ji věřitel přihlásil jako vykonatelnou). Ustanovení § 198 insolvenčního zákona totiž nikterak nereguluje právo či povinnost podat určovací incidenční žalobu. Mínil-li odvolací soud, že se takto přenáší povinnost k podání žaloby o určení pohledávky na insolvenčního správce, pak s tím nelze souhlasit.
[16] Rozhodnutí soudu o sporné vykonatelnosti se očekává ex officio. Na situaci, kdy takové rozhodnutí učiněno není, nepamatuje ani zákon ani důvodová zpráva. Nastane-li tedy případ, kdy insolvenční správce označí a přezkoumává jako nevykonatelnou pohledávku přihlášenou jako vykonatelnou a soud nerozhodne podle ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona, není důvod odchylovat se od zákonné a výkladové praxe zavedené před novelou insolvenčního zákona provedenou zákonem č. 294/2013 Sb., tedy od závěrů R 105/2013.
[17] V projednávané věci věřitel žalobu podal, takže i kdyby byla správná úvaha, že předmětná pohledávka se bez dalšího považuje za vykonatelnou, není to důvodem k odmítnutí žaloby. Odvolací soud přehlédl ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona. Spor o určení (pravosti) této pohledávky by musel být věcně projednán právě proto, že věřitel včas podal žalobu o její určení. Ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona neumožňuje zbavit se projednávané věci způsobem, jakým tak učinil odvolací soud.
[18] Zjevnou legislativní chybou je užití termínu „zamítnutí“ v ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona. Kdyby v průběhu incidenčního sporu o určení pohledávky zahájeného žalobou věřitele vyšlo najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, bylo by namístě žalobu odmítnout (§ 160 odst. 4 insolvenčního zákona), jen kdyby nebylo ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.
[19] Jako vykonatelnou musí věřitel pohledávku označit již v přihlášce (§ 174 odst. 4 insolvenčního zákona); neučiní-li tak, je jakákoli další polemika o vykonatelnosti pohledávky nadbytečná (bez ohledu na objektivní stav pohledávky) a v insolvenčním řízení nepřípustná (§ 173 odst. 1 insolvenčního zákona). Zamítnutí žaloby proto, že v průběhu řízení o žalobě, kterou se věřitel proti insolvenčnímu správci domáhá určení popřené pohledávky, vyjde najevo, že jde o pohledávku vykonatelnou, by nikdy nepřipadalo v úvahu (vždy by muselo jít jen o odmítnutí žaloby). Termín „zamítnutí“ je tedy v ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona použit chybně; ve světle ustanovení § 160 odst. 4 insolvenčního zákona se tímto zapovídá odmítnutí žaloby. Ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona tedy nelze přehlížet jen proto, že hovoří o zamítnutí žaloby. Odvolací soud se nesprávně zřekl věcného projednání sporu odmítnutím žaloby.
[20] Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nedůvodné, maje za to, že odvolací soud na věc správně aplikoval příslušná ustanovení insolvenčního zákona (§ 191 odst. 2, § 199 odst. 1 a § 201 odst. 1).
[21] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[22] Dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. ř., a v posouzení dovoláním předestřené otázky je napadené usnesení v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu; v rovině výkladu § 198 odst. 3 insolvenčního zákona pak jde o věc dovolacím soudem neřešenou.
[23] Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelkou, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
[24] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
[25] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
[26] Na tomto místě budiž poznamenáno, že předmětem výkladu je situace vzešlá ze zvláštního přezkumného jednání o pohledávce, jež se konalo 26. října 2015 v nepřítomnosti žalobce, a o jehož průběhu je o přezkoumávané pohledce v protokolu zaznamenáno (B-65): „Přihlášeno jako nezajištěné a vykonatelné.“, s tím, že insolvenční správce pohledávku „přezkoumává jako pohledávku nevykonatelnou“ a popírá ji co do „pravosti, výše a pořadí“, odkazuje co do bližší specifikace popření na přezkumný list. Týž protokol uvádí, že: „Na dnešní přezkumné jednání se nedostavil žádný z věřitelů“. O tom, že žalobce přihlásil pohledávku jako vykonatelnou (P8-1, P8-11) soudy nepochybovaly.
[27] Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona:
§ 191 (insolvenčního zákona)
(1) Přezkoumání pohledávek při přezkumném jednání se děje podle seznamu přihlášených pohledávek. Pohledávky přihlášené jako podmíněné osobami, od kterých může věřitel požadovat plnění podle § 183 odst. 1 a 2, se nezařazují na přezkumné jednání po dobu, po kterou v insolvenčním řízení uplatňuje vůči dlužníku přihlášenou pohledávku věřitel.
(2) Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku. Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena. V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek.
§ 198 (insolvenčního zákona)
Popření nevykonatelné pohledávky insolvenčním správcem
(1) Věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.
(2) V žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.
(3) Vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době, kdy insolvenční soud nařídil zvláštní přezkumné jednání o pohledávce (18. srpna 2015, B-62) a do vydání napadeného usnesení nedoznala změn.
[28] V R 105/2013 Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel, jehož přihlášenou pohledávku popřel insolvenční správce nebo dlužník (bez zásahu insolvenčního soudu) jako „nevykonatelnou“ a který zmeškal lhůtu k podání žaloby o určení pravosti nebo výše pohledávky určenou ve vyrozumění (výzvě) insolvenčního správce dle § 197 odst. 2 insolvenčního zákona, nemá v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí o odmítnutí přihlášky, jež se opírá o ustanovení § 198 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona ve spojení s ustanovením § 185 insolvenčního zákona, k dispozici (jako účinnou) obranu založenou na tvrzení, že výzvu ignoroval proto, že má za to, že přihlášená pohledávka je pohledávkou „vykonatelnou“ (pro niž platí režim ustanovení § 199 insolvenčního zákona). Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že pouze v rámci řádně zahájeného incidenčního sporu (by) bylo možné prověřit výhradu, že pohledávka je vykonatelná.
[29] V usnesení ze dne 27. září 2017, sen. zn. 29 NSČR 134/2017, pak Nejvyšší soud uzavřel, že závěry obsažené v R 105/2013, jež Nejvyšší soud přijal při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2010, se uplatní i při výkladu insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2016 (znění vykládaných ustanovení je totožné se zněním rozhodným i pro tuto věc). Ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. I. ÚS 3804/17.
[30] Podle zvláštní části výše označené důvodové zprávy [K bodům 99 až 107 (§ 189 až § 191, § 197 a § 198)]:
„Ustanovení § 191 odst. 2 insolvenčního zákona posiluje právní jistotu přihlašovatelů pohledávek v insolvenčním řízení potud, aby posouzení, zda pohledávka bude popřena jako vykonatelná, nebylo ponecháno na libovůli insolvenčního správce, a aby bylo postaveno najisto, že konečné posouzení, zda pohledávka se přezkoumává jako vykonatelná, je v rukou insolvenčního soudu, který vede přezkumné jednání a jehož rozhodnutí má ,povahuʼ rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení.“
[31] Změny (doplnění insolvenčního zákona) promítnuté s účinností od 1. ledna 2014 v textu § 191 odst. 2 insolvenčního zákona zčásti odrážejí dosavadní judikatorní výstupy obecných soudů k problematice popírání vykonatelných pohledávek a zčásti reagují na změny promítnuté především v ustanoveních § 140a a násl. insolvenčního zákona co do nově (s účinností od 1. ledna 2014) zaváděných účinků rozhodnutí o úpadku.
[32] Obsahovou změnou insolvenčního zákona je pravidlo vyjádřené v § 191 odst. 2 větě první insolvenčního zákona („Při přezkumném jednání se pokládá za vykonatelnou každá přihlášená pohledávka, ohledně které věřitel prokáže, že se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku.“). Z odůvodnění R 105/2013 se podává, že podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 rozhodnou dobou pro posouzení, zda přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, byla v insolvenčních poměrech doba konání přezkumného jednání o pohledávce. Úprava účinná od 1. ledna 2014 vychází z toho, že věřitel může přihlásit pohledávku jako vykonatelnou, jen jestliže se stala vykonatelnou nejpozději ke dni rozhodnutí o úpadku (srov. opět § 191 odst. 1 větu první insolvenčního zákona). Tato změna má logicky původ v tom, že ustanovení § 140a a násl. insolvenčního zákona již (oproti stavu před 1. lednem 2014) nepředpokládají, že by poté, co nastanou účinky rozhodnutí o úpadku:
- mohla dále pokračovat soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené (§ 140a odst. 1 insolvenčního zákona),
- v jiných soudních a rozhodčích řízeních (než jsou ta, pro něž platí § 140a insolvenčního zákona) bylo zásadně možné rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené (§ 140b insolvenčního zákona),
- řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, bylo možné nově zahájit (§ 140c insolvenčního zákona),
- v jiných řízeních než soudních a rozhodčích bylo možné po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o náhradě škody nebo jiné újmy (§ 140d insolvenčního zákona).
[33] Pravidlo vyjádřené v § 191 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona („Při přezkumném jednání nelze považovat vykonatelnou pohledávku za nevykonatelnou z důvodů, pro které byla popřena.“) je reakcí na nesprávnou praxi některých insolvenčních správců, kteří pohledávku přihlášenou věřitelem jako vykonatelnou popírali co do pravosti nebo výše na základě (nezpůsobilého) argumentu, že pohledávka vykonatelná není [ačkoli nešlo o případ, kdy by sám vykonatelný titul byl (jako u výroku o nákladech řízení) důvodem vzniku takové pohledávky]. K tomu, jaký smysl má v procesu zjišťování pohledávek v insolvenčním řízení rozlišování přihlášených pohledávek na nevykonatelné a vykonatelné srov. opět v podrobnostech R 105/2013.
[34] A konečně, pravidlo vyjádřené v ustanovení § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona („V pochybnostech rozhodne o tom, zda se pohledávka považuje pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, do skončení přezkumného jednání insolvenční soud; učiní tak usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek.“) potvrzuje jen výstupy vzešlé z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Srov. k tomu v důvodech R 105/2013 pasáž, z níž se podává, že:
„(…) jakkoliv prvotní (předběžné) posouzení, zda pohledávka přihlášená věřitelem je vykonatelná, přísluší insolvenčnímu správci, korekci tohoto posouzení je i bez návrhu oprávněn provést insolvenční soud při přezkumném jednání v mezích své dohlédací činnosti (§ 10 písm. b/ a § 11 odst. 1 insolvenčního zákona)“.
Tamtéž Nejvyšší soud dovodil, že:
„Tam, kde insolvenční správce popřel (bez zásahu insolvenčního soudu v průběhu přezkumného jednání) přihlášenou pohledávku jako ,nevykonatelnouʼ, ačkoli věřitel pohledávku přihlašoval jako ,vykonatelnouʼ, lze spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona) vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu.“
[35] Z dikce § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona v rozhodném znění vyplývá, že vzniknou-li pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, nemá (nesmí) insolvenční soud zůstat nečinný; do skončení přezkumného jednání je povinen o této otázce rozhodnout usnesením, které se nedoručuje a proti němuž není přípustný opravný prostředek. Přitom je zjevné, že „pochybnosti“ o vykonatelnosti pohledávky mohou „vzniknout“ (vznikají) právě (především) tím mechanismem, že o pohledávce přihlášené věřitelem jako vykonatelné, insolvenční správce při jejím prvotním (předběžném) posouzení usoudí (a v přezkumném listu o pohledávce zaznamená), že ji pokládá za nevykonatelnou, přičemž konflikt mezi tím, jak byla pohledávka přihlášena a jak ji posuzuje insolvenční správce, nebude odstraněn ani při přezkumném jednání (např. – jako v této věci – proto, že přihlášený věřitel se k přezkumnému jednání nedostavil a insolvenční správce svůj postoj nezměnil).
[36] Jestliže insolvenční soud způsobem předepsaným ustanovením § 191 odst. 2 věty třetí insolvenčního zákona nepostupuje a pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, neodstraní do skončení přezkumného jednání svým usnesením, i nadále platí, že spor o povahu popření (jež se může projevit v omezení popěrných důvodů ve smyslu § 199 odst. 2 části věty za středníkem, insolvenčního zákona) lze vést jen v rámci včas a řádně zahájeného incidenčního sporu.
[37] Rozhodně však neplatí, že tam, kde v důsledku nesprávného úředního postupu insolvenčního soudu (jeho neodůvodněné nečinnosti) nebyly usnesením insolvenčního soudu vydaným do skončení přezkumného jednání rozptýleny pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou, má mít pohledávka pro účely jejího přezkumu režim určený přihlašovatelem. Kdyby tomu tak mělo být, musel by se stejný názor prosadit již v poměrech popsaných v R 105/2013, což se nestalo.
[38] Jinak řečeno, jestliže insolvenční soud do skončení přezkumného jednání svým usnesením neodstraní pochybnosti o tom, zda se pohledávka považuje (má považovat) pro účely jejího přezkoumání za vykonatelnou (vyvolané tím, že insolvenční správce zpochybní vykonatelnost pohledávky, kterou současně popře co do pravosti nebo výše) [§ 191 odst. 2 věta třetí insolvenčního zákona], je pro další postup rozhodné, že insolvenční správce věřitele vyrozuměl, že jeho pohledávka byla popřena jako nevykonatelná. Žalobu podanou věřitelem na základě takového poučení (vyrozumění) nelze poté, co v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, jen proto zamítnout nebo odmítnout. Žalovaný (insolvenční správce) je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199 insolvenčního zákona; srov. § 198 odst. 3 insolvenčního zákona.
[39] Zbývá dodat, že to, že ustanovení § 198 odst. 3 insolvenčního zákona vylučuje jako důvod zamítnutí žaloby o určení pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky skutečnost, že v průběhu řízení vyjde najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není legislativní chybou (jak se domnívá dovolatelka), nýbrž adekvátní reakcí na předchozí (nesprávnou) praxi konkursních soudů v poměrech ustavených § 24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněný pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozebraný i v R 105/2013).
[40] Právní posouzení věci odvolacím soudem tudíž není správné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Autor: -mha-