// Profipravo.cz / Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy
Výkon práv a povinností v rozporu s dobrými mravy
14.04.2011 00:02
ÚS: K jednoznačnosti ujednání kupní smlouvy
Autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2877/10, ze dne 01.03.2011
17.03.2011 00:00
K přechod nájmu bytu „v rozporu s dobrými mravy“
K přechodu práva nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. dochází přímo ze zákona (ex lege), za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených. Tato změna subjektů nájemního vztahu není podmíněna žádným právním úkonem osob, které do nájemního vztahu namísto stávajícího nájemce vstupují, a nastává bez ohledu na projev vůle (souhlas) pronajímatele. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. přitom může v konkrétním případě zamezit účinkům výkonu subjektivních práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, nemůže ale vyloučit účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost.
Z uvedeného vyplývá, že dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že – za situace, kdy byly splněny zákonné předpoklady stanovené v § 706 odst. 1 obč. zák. – nelze na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit tomu, aby přešlo právo nájmu bytu, je jeho rozhodnutí správné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3525/2009, ze dne 16. 2. 2011
07.12.2010 00:02
ÚS: K námitce promlčení v rozporu s dobrými mravy
Analytická právní věta
Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V případě, že obecné soudy tyto skutečnosti nedostatečně vyhodnotí, dopustí se porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Již jen z rekapitulace řízení před obecnými soudy, jíž byl věnován odstavec II. tohoto nálezu, je zřejmé, že posuzovaný případ byl značně komplikovaný, a to dokonce do té míry, že se samotným obecným soudům dlouho nedařilo o žalobě stěžovatelky rozhodnout – jak vidno, zvláště nalézací soud při posuzování věci několikrát osciloval mezi hraničními body trajektorie vymezené výrokem: promlčeno – nepromlčeno. Posun ve věci nastal až v roce 2008, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí závazně stanovil některá východiska, která okresní i krajský soud dovedla k rozhodnutí, že nároky stěžovatelky jsou promlčeny. Přitom ono hodnocení ze strany obecných soudů, zda jsou naplněna formální zákonná kritéria, aby mohlo být vůbec promlčení platně namítáno (tzn. správné učení počátku promlčecí doby, určení správné délky promlčecí doby v závislosti na typu uplatňovaného nároku atp.), je samo o sobě podle Ústavního soudu – nazíráno výše zmíněnými mantinely přezkumu soudních rozhodnutí zdejším soudem – akceptovatelné. Soudy k tomuto ohodnocení totiž dospěly na základě právních závěrů, jež řádně – v souladu s doktrínou i rozhodovací praxí – odůvodnily a jež důsledně vycházejí ze skutečností obsažených ve spisovém materiálu. Za tohoto stavu pak Ústavní soud není oprávněn do rozhodnutí obecných soudů – alespoň co se této otázky týká – zasahovat.
Jiná je ovšem situace ohledně hodnocení námitky promlčení, a to prubířským kamenem dobrých mravů. Ke konkrétnímu vztahu dobrých mravů a vedlejším účastníkem vznesené námitky promlčení v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 30. 6. 2009 Okresní soud v Jičíně uvedl: „Soud dospěl k závěru, že dovolání se námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Jak bylo konstatováno shora, žalobkyně již v květnu 1990 věděla o definitivně vzniklé škodě na svém zdraví, disponovala takovými informacemi o okolnostech vzniku škody, z nichž mohla dovodit odpovědnost určitého zdravotnického zařízení, když na její léčbě se v té době podílely pouze dvě zdravotnická zařízení tj. ta, jež uvedla v žalobě. Pokud žalobkyně podala žalobu až po uplynutí dvouleté promlčecí doby, zanedbala sama ochranu svých práv, a proto nelze dospět k závěru, že by vznesení námitky promlčení bylo zneužitím práva a tudíž by bylo v rozporu s dobrými mravy.“ Krajský soud v Hradci Králové se touto relací následně samostatně nezabýval, zrekapituloval názor okresního soudu.
Podle názoru Ústavního soudu se ovšem oba soudy s daným vztahem vypořádaly nedostatečně, když se omezily pouze na strohá konstatování rádoby „objektivizovaných“ zjištění, aniž přihlédly ke konkrétním okolnostem případu, nevyjímaje ani tu skutečnost, že to byly samy obecné soudy, kdo onu prezentovanou „lapidárnost“ objektivizovaných skutečností značně zpochybnily.
Konkrétně nelze podle Ústavního soudu nevidět, že ke škodě na zdraví stěžovatelky došlo ještě v roce 1989, tedy za naprosto jiných společensko-politických poměrů, kdy tehdejší zřízení nahlíželo na zájmy a potřeby jednotlivce, resp. na jednotlivce jako takového, toliko jako na prostředek sloužící k dosažení jiných cílů. Teprve mnohem později dochází k tomu, že stát opětovně začíná po dlouhé době reálně vnímat jednotlivce jako smysl a důvod své existence. Pokud tedy okresní soud ve svém rozsudku konstatuje, že stěžovatelka zanedbala ochranu svých práv, a proto nelze hodnotit námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako nemravnou, pak tento závěr podle Ústavního soudu dostatečně nereflektuje společenskou realitu. Nejenže stěžovatelka musela – rozhodla-li se žalovat příslušná zdravotnická zařízení – překonat onu všudypřítomnou a zažitou představu o „nedotknutelnosti státu“, jenž byl v tomto případě reprezentován oběma poskytovateli zdravotní péče [není přitom rozhodné, že takové vnímání zdravotnického zařízení, zvláště po změně společenských poměrů neodpovídalo skutečnosti], ale musela rovněž najít někoho, kdo by ji při uplatňování jejích nároků poskytl odbornou pomoc – například lékaře, který by byl ochoten zhodnotit rozsah poškození jejího zdraví.
Za povšimnutí stojí v této souvislosti rovněž to, že i sám Nejvyšší soud, formuloval-li ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí východiska, jež se posléze stala určující pro nalézací a odvolací soud, odkázal na svou relevantní judikaturu, k níž ovšem dospěl až po roce 2000. Přitom dostupná relevantní judikatura i literatura z první poloviny devadesátých let minulého století, týkající se předmětné problematiky, není rozhodně tak jednoznačná, tedy alespoň ve srovnání s judikaturou vzpomenutou Nejvyšším soudem. Pokud tedy ani obecné soudy neměly na otázky spojené s promlčením v určitých případech jednotný názor – jako se to stalo v případě stěžovatelky (nalezly ho až v průběhu let) – není možné, i s přihlédnutím k této skutečnosti, nárokům stěžovatelky kvůli uplatněné námitce promlčení bez dalšího nevyhovět.
Na základě výše uvedeného lze tedy shrnout, že dvojí, během soudního řízení prokázané, pochybení lékařů (nejprve tedy těch v nemocnici v Hořicích a poté i těch ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové), způsobilo dramatické zhoršení kvality života stěžovatelky. Chtěla-li se stěžovatelka následně v soudním řízení domoci alespoň náhrady škody, musela čelit nejen této pro ni nové a vysoce negativní životní situaci, jež ji sama o sobě značně omezovala v kontaktu s okolním světem a znesnadňovala ji uskutečnění patřičných právních kroků, ale musela se rovněž vyrovnávat se společenským klimatem teprve se rodící demokracie, jež nebylo ještě dostatečně připraveno k tomu, aby bylo s to skutečně efektivně napravovat takovéto dysfunkce společenského systému.
Vznesl-li za této situace vedlejší účastník proti nárokům stěžovatelky nemravnou námitku promlčení a obecné soudy ji ve svém rozhodování vzaly v úvahu a žalobě stěžovatelky z toho důvodu nevyhověly, pak má Ústavní soud za to, že obecné soudy porušily zejména základní subjektivní právo stěžovatelky garantované ji zejména čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 262/10, ze dne 16.09.2010
12.10.2010 00:02
K výkonu práv v rozporu s dobrými mravy státem v soukromoprávním vztahu
I. Výkon práva za účelem poškození jiného je sice jedním, nikoliv však jediným případem, který může zakládat výkon práv v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy může být dán i tehdy, pokud zdravotní, sociální či ekonomická situace povinného je taková, že by výkonem práva docházelo k závažnému ohrožení privilegovanějšího právem chráněného zájmu na straně povinného, kupříkladu jeho schopnosti uspokojovat některou ze svých základních životních potřeb (např. bytové potřeby).
Případem tzv. šikanózního výkonu práva může být rovněž i vymáhání smluvní pokuty, pokud „dlužník porušil povinnost platit včas dohodnuté splátky úvěru jen proto, že mu věřitel znemožnil nakládat s peněžními prostředky uloženými na účtech, které pro dlužníka vedl“ (srov. R 79/2005) – tedy situace, kdy oprávněný sám svým chováním napomohl nebo zcela založil své oprávnění na úkor druhého. Vzhledem k převzetí institutu dobrých mravů z rakousko-německé právní tradice je však nutné zohlednit, že ani tzv. šikanózní výkon práva zastoupený všemi výše uvedenými příklady nevyčerpává veškeré případy výkonu práv v rozporu s dobrými mravy a že výkon práva v rozporu s dobrými mravy je věcí individuálního posouzení.
II. Institut výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nepochybně podléhá principu primátu občana nad státem zakotvenému v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Proto dochází-li v konkrétních soukromoprávních vztazích ke střetu majetkových práv státu a jednotlivce, je třeba mít vždy na paměti, že jde o zdánlivou rovnost těchto subjektů, zejména zváží-li se materiální a personální vybavenost státu, čemuž musí odpovídat i posuzování opodstatněnosti námitky výkonu práv v rozporu s dobrými mravy.
Úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je nalézání řešení, které by zajišťovalo realizaci práv účastníků sporu a není-li to možné, rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5014/2009, ze dne 8. 9. 2010
12.10.2010 00:00
K platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů
Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání smluvní pokuty vedly, a na významu a hodnotě zajišťované povinnosti; tento závěr musí vycházet z okolností vztažených k okamžiku uzavření dohody o smluvní pokutě.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100% zajištěné pohledávky ročně lze - právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu - považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3368/2008, ze dne 31. 8. 2010
30.08.2010 00:00
K uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy
I. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat na právní úkon, jímž se dlužník dovolává promlčení práva. I když - obecně vzato - námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo neuplatnil včas. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Uplatnění promlčení dlužníkem proto může být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.
Fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Odepření právní ochrany dlužníka namítajícího promlčení práva má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit věřitele, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
II. O jednání vykazujícím znaky úmyslu poškodit či znevýhodnit žalobce není v dané věci možno uvažovat z okolností týkajících se vzniku žalobou uplatněného práva, tj. nároku věřitele z titulu půjčky (§ 657 obč. zák.). Bez významu jsou tedy zjištění, že půjčka byla poskytnuta k překlenutí nepříznivé finanční situace žalovaného, že nebyly dohodnuty úroky, že smlouva o půjčce umožňovala žalovanému splácet dluh v rozmezí poměrně dlouhé doby, že půjčka zkomplikovala financování běžných aktivit žalobce a že žalovaný byl v době poskytnutí půjčky členem rady žalobce. Stejně tak jsou pro posouzení námitky promlčení jako výkonu práva v rozporu s dobrými mravy bezvýznamné okolnosti, které nastaly až po zahájení řízení, resp. poté, co žalovaný promlčení ve sporu uplatnil (odmítnutí nabídky splácet toliko zůstatek jistiny).
Žalobci nic nebránilo, aby právo na vrácení (zůstatku) půjčky se smluvní pokutou uplatnil u soudu včas, tedy před uplynutím obecné promlčecí doby. Uvěřil-li žalovanému, který opakovaně sliboval splnění dluhu a ujišťoval (slovně i částečným plněním), že skutečně hodlá dluh uhradit, způsobil marné uplynutí promlčecí doby sám žalobce. Lze uzavřít, že obrana žalovaného námitkou promlčení práva v rozporu s dobrými mravy není.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 29. 7. 2010
19.08.2010 00:01
K odstoupení od smlouvy při fikci splatnosti dle § 14 odst. 1 písm. g) ZKV
Považují-li se nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, v konkursu podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. g) ZKV za splatné, znamená to, že správce konkursní podstaty úpadce může pohledávku za dlužníky úpadce uplatnit v soudním řízení a následně vymáhat, přičemž mu svědčí i právo odstoupit od smlouvy pro prodlení dlužníka (§ 517 obč. zák., respektive § 344 a násl. a 367 obch. zák.).
S přihlédnutím k poměrům konkrétní věci není vyloučen ani závěr, podle něhož by výkon práva – vzniklého v důsledku prodlení s placením pohledávky, jež se v konkursu považuje za splatnou [§ 14 odst. 1 písm. g) ZKV] – správcem konkursní podstaty byl shledán rozporným s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2089/2008, ze dne 30. 6. 2010
(posuzováno podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v rozhodném znění)
16.08.2010 00:00
K rozhodnutí většinového podílového spoluvlastníka v rozporu s dobrými mravy
I. Rozhodnutí většinových podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí podle § 139 odst. 2 obč. zák. může být v rozporu s dobrými mravy (NS 22 Cdo 1773/2003). Jestliže žalovaný namítal, že žalobci svých práv většinových spoluvlastníků zneužívají nad rámec jejich omezení vyplývajícího z § 137 odst. 1 obč. zák., bylo povinností odvolacího soudu posoudit při aplikaci § 139 odst. 2 obč. zák. platnost uvedeného rozhodnutí i z tohoto pohledu.
II. Rozhodování podílových spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí nepředstavuje zákonem stanovený formalizovaný postup, ale shodu či neshodu při řešení určité věcné otázky. O tom, že tato otázka se stala předmětem společného rozhodování, mají být všichni spoluvlastníci informováni při zachování možnosti se vyjádřit a konečné rozhodnutí tak ovlivnit (NS 28 Cdo 770/2008).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3038/2008, ze dne 29. 6. 2010
13.08.2010 00:00
K vyklizení bytu pronajatého na dobu určitou
I. Pro účely zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu po zániku nájmu uplynutím doby, na níž byl sjednán) podle § 3 odst. 1 obč. zák. není v daném případě právně významná okolnost, že v době rozhodování soudu prvního stupně neměli nájemci žádný dluh na nájemném. Řádné placení nájemného (a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu) je jedna za základních povinností nájemce a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu. Z tohoto hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec či zda jde o jiného pronajímatele.
Šlo-li v tomto případě o nájemní poměr na (relativně krátkou) dobu určitou, nejsou ani v laické veřejnosti – vzhledem k charakteru takového nájemního poměru – žádné pochybnosti o tom, že takový nájemní poměr zásadně končí uplynutím sjednané doby nájmu, a to i v případě, kdy nájemce po dobu trvání tohoto nájemního poměru řádně platil sjednané nájemné. V tomto směru tedy nelze uvažovat o legitimním očekávání nájemců. V dané věci žalovaní nájemci museli od počátku vědět, že jde o nájemní poměr na dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu, a že tudíž po uplynutí doby nájmu jim nájemní poměr k bytu již nesvědčí. Žalovanými namítané okolnosti nemohou tak být dostačující pro odepření ochrany vlastnického práva pronajímatele podle § 3 odst. 1 obč. zák.
II. Nejde-li v daném případě ze strany pronajímatele o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (viz výklad obsažený v předchozím odstavci), nelze už z tohoto důvodu vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady; vzhledem k existenci nájemního poměru na (relativně krátkou) dobu určitou nemohli žalovaní žít v přesvědčení, že jim i po uplynutí sjednané doby nájmu svědčí platný titul k bydlení. Navíc jde-li o užívání bytu po skončení nájmu sjednaného na dobu určitou, nelze zásadně vyklizení bytu vázat na zajištění bytové náhrady. Na tom nemohou nic změnit ani okolnosti vztahující se k sociálním, popřípadě zdravotním důvodům na straně žalovaných, na nichž odvolací soud založil svůj právní názor na otázku bytové náhrady pro žalované (ve skutečnosti však současně nezohlednil okolnosti na straně žalobce).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2402/2009, ze dne 29. 6. 2010
10.07.2010 20:16
Rc 6/2010 (vlastnictví)
Cpjn 6/2009: Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2009 k výkladu ustanovení § 3 odst. 1 a § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
19.04.2010 22:35
K tzv. lichevní smlouvě
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.).
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce.
Pro závěr, že smlouva o převodu nemovitosti představuje lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a (alespoň jednoho) subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutím k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, ze dne 26. 1. 2010
06.04.2010 00:03
ÚS: Výpověď z nájmu bytu a dobré mravy
Při rozhodování o naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. musí soud posuzovat i otázku důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák., a to s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, tj. na okolnosti na straně nájemce i pronajímatele (vlastníka) bytu.
Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu vlastníku bytu, přičemž práva nájemce nejsou rozhodnutími soudů, ani v řízeních jim předcházejícím dotčena, postupují způsobem, který je v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 775/06, ze dne 18.02.2010
02.04.2010 10:43
Rc 18/2009
Právo na zúžení společného jmění podle § 148 odst. 2 obč. zák. se nepromlčuje.
Žalobu na zúžení společného jmění manželů nelze zamítnout pro rozpor postupu žalobce s dobrými mravy.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.2.2008, sp. zn. 22 Cdo 3515/2006)
16.03.2010 00:00
K posouzení souladu výpovědi pronajímatele s dobrými mravy
Otázku, zda výpověď pronajímatele bytu je v souladu s dobrými mravy, posuzuje soud v řízení o žalobě na určení neplatnosti výpovědi, podané nájemcem v souladu s ustanovením § 711 odst. 5 obč.zák. (srov. 26 Cdo 4908/2007). Úvaha, zda výpověď pronajímatele je či není v rozporu s dobrými mravy nutně předpokládá, že výpověď vyhovuje ostatním – obecným i zvláštním – náležitostem tohoto právního úkonu, jinými slovy řečeno má své místo až poté, co soud učinil (kladný) závěr o tom, že jde jinak o právní úkon platný, včetně toho, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod. Není totiž na místě (a to i z důvodu procesní ekonomie), zabývat se posouzením výpovědi pronajímatele z nájmu bytu z hlediska jejího souladu s dobrými mravy (resp. prokazováním okolností, které jsou z tohoto pohledu významné), je-li např. výpověď neurčitá (§ 37 obč.zák.), chybí-li v ní některá z náležitostí vyplývajících z § 710 odst. 3 obč.zák., nebo nebyl-li prokázán uplatněný výpovědní důvod.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, ze dne 23. 11. 2009
27.01.2010 00:00
K aplikaci § 3 odst. 1 ObčZ při vypořádání podílového spoluvlastnictví
Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má konstitutivní charakter, přičemž na vydání konstitutivního rozhodnutí nelze aplikovat § 3 odst. 1 obč. zák.; aplikace tohoto ustanovení je možná teprve na výkon práv a povinností z nově založeného právního vztahu vyplývajících. Při rozhodování soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nepřichází aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. v úvahu (srov. např. 22 Cdo 2335/2006).
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 989/2008, ze dne 27. 10. 2009
12.01.2010 00:00
K nabytí členského podílu v družstvu od nevlastníka
I. Ustanovení § 446 obch. zák. o nabytí věci od nevlastníka nelze použít pro nabytí obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným. Uvedený závěr se plně prosadí i v poměrech družstva.
II. Nicméně okolnosti vzniku členství žalované dohodou o převodu členských práv a povinností zde svědčí o tom, že žalující družstvo svým jednáním způsobilo, že žalovaná se nestala členkou družstva a nesvědčí jí platný titul k užívání družstevního bytu, přestože byla druýstvem opakovaně utvrzována v tom, že je členkou družstva a že členem družstva byl i převodce. Přitom situaci, že převodce členských práv a povinností ve skutečnosti členem družstva nebyl, žalovaná nijak nevyvolala, nemohla ji ovlivnit, ale ani zjistit, protože při uzavírání dohody o převodu vycházela z listin vystavených družstvem a předložených jí převodcem, podle nichž byl družstvem považován za člena družstva. Za těchto okolností se měl odvolací soud zabývat tím, zda nárok družstva na vyklizení není uplatňován v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Neučinil-li tak, je jeho posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4068/2007, ze dne 24. 11. 2009
23.11.2009 00:01
K vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu
Ochranu výkonu práva na vrácení státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu poskytnutého podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. lze odepřít za použití korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Aplikace občanského zákoníku, včetně jeho § 3 odst. 1, coby obecného předpisu není v rozsahu podmínek vrácení příspěvku na individuální bytovou výstavbu speciální úpravou vyloučena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 754/2007, ze dne 24. 9. 2009
29.10.2009 00:02
Žaloba na vyklizení nemovitosti v rozporu s dobrými mravy
Skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. října 2009
19.08.2009 00:01
K aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v restituční věci
Restituční zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nemá na rozdíl od občanského zákoníku vlastní ustanovení pojednávající o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Z poměru restitučního zákona (zákona speciálního) a občanského zákoníku (zákona obecného) vyplývá, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku se při absenci takového ustanovení obecné povahy v restitučním zákoně uplatní i při výkonu práv a povinností z občanskoprávních vztahů podle restitučního zákona.
Ani ustanovení restitučního zákona bránící vydání věci oprávněné osobě (např. § 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.) automaticky nevylučují aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. při existenci takových výjimečných skutkových okolností, které zákon o mimosoudních rehabilitacích nereflektuje a s ohledem na jejich jedinečnost je nemohl předvídat. Námitce dovolatele o plošné nepřípustnosti aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. na restituční vztahy, vycházející ze zásady “neminem laedit, qui iure suo utitur” (nikomu neškodí, kdo vykonává své právo), tedy nelze přisvědčit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1884/2007, ze dne 29. 7. 2009
14.07.2009 00:02
K odložení vyklizovací povinnosti z bytu užívaného bez právního důvodu
Ustálená soudní praxe dovodila, že v případech, kdy jde o odvozený právní důvod bydlení opírající se o souhlas nájemce bytu či vlastníka domu s užíváním bytu určitou osobou (jako tomu bylo v souzené věci), zaniká takovýto právní důvod bydlení odvoláním souhlasu nájemce, resp. vlastníka s jeho dalším bydlením. Povinnost takovéto osoby k vyklizení nelze vázat za použití analogie (§ 853 obč. zák.) na zajištění bytové náhrady.
Při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), však nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila.
Povinnost k vyklizení nemovitostí není vázána na splnění povinnosti vydat bezdůvodné obohacení v podobě zhodnocení nemovitostí (nejde o synallagmatické závazky ve smyslu § 560 věty první obč. zák.). Dovolací soud však v dané věci zastává názor, že její zohlednění je namístě při úvaze, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich vlastnického práva podmínila zajištěním bytové náhrady pro žalované (potřeba přihlédnout ke zhodnocení nemovitosti ze strany vyklizovaných osob je o to naléhavější v případech, v nichž vydání bezdůvodného obohacení nebude právně vynutitelné).
Jestliže totiž žalobce a matka žalované (a později dokonce i žalobkyně) souhlasili s investicemi do předmětného domu ze strany žalovaných, mohli se žalovaní důvodně domnívat, že s jejich bydlením v domě budou (tentokrát již oba žalobci) i nadále souhlasit. Jinak řečeno mohli důvodně žít v přesvědčení, že jim bude i nadále svědčit odvozený právní důvod bydlení v předmětném bytě (proto také do bytu a tím i do domu v zájmu jeho zvelebení investovali). Za této situace lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana jejich práva takto podmínila.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1581/2008, ze dne 20. 5. 2009