// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu
Odpovědnost za škodu
08.09.2010 00:01
K individuální hmotné odpovědnosti na společném pracovišti
Jestliže na pracovišti, na kterém byl zjištěn schodek, pracovaly zaměstnankyně, které sice měly uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, avšak bez doložky o společné hmotné odpovědnosti, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými; každý ze zaměstnanců odpovídá za schodek na hodnotách, které byl povinen vyúčtovat. Rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle zásad obsažených v ustanovení § 182 zák. práce (tedy v podstatě podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci), ale je třeba vycházet z ustanovení § 181 zák. práce, podle něhož zaměstnanec, který odpovídá za schodek, je povinen nahradit schodek v plné výši.
Plnou výší náhrady individuálně hmotně odpovědných zaměstnanců je třeba rozumět náhradu s přihlédnutím k rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců. Budou-li platit důvody případného zproštění ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce pro všechny individuálně odpovědné zaměstnance společně, budou odpovídat rovným dílem i co do výše náhrady. Jestliže se však zaměstnanec zprostí zcela nebo zčásti své odpovědnosti proto, že schodek zcela nebo zčásti nezavinil s ohledem na počínání spoluzaměstnance, zvýší se v rozsahu zproštění prvního zaměstnance povinnost k náhradě škody druhého zaměstnance.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2426/2009, ze dne 10. 8. 2010
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
08.09.2010 00:00
Ke způsobu převzetí hodnot svěřených k vyúčtování
Je nepochybné, že zaměstnanec může odpovídat za schodek jen na těch hodnotách, které mu zaměstnavatel svěřil a které tedy zaměstnanec převzal. Proces „převzetí“ svěřených hodnot však není nijak formalizován, zejména není stanoveno, že působí-li na pracovišti zaměstnanci s individuální hmotnou odpovědností, že je třeba „individualizovat“ hodnoty, s nimiž bude každý přicházet do styku. Předmětem dohody o hmotné odpovědnosti bez ohledu na to, zda jde o hmotnou odpovědnost společnou nebo individuální, je závazek zaměstnance, že přebírá odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Postačí proto, aby hodnoty, kterých se dohoda týká, byly v ní uvedeny obecně, tak, jak tomu bylo kupř. v posuzované věci „peníze, karty, šeky, ostatní ceniny“. K vlastnímu převzetí těchto hodnot potom dochází v průběhu účinnosti dohody o hmotné odpovědnosti přijímáním a vydáváním peněz, karet, šeků, ostatních cenin podle běžných pravidel pokladní práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2426/2009, ze dne 10. 8. 2010
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
20.07.2010 00:01
K povaze plnění poskytovaného zaměstnavatelem dle nař. vlády č. 62/1994 Sb.
Nevykonával-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí, ani v podobě náhrady škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1788/2009, ze dne 15. 4. 2010
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
21.06.2010 00:00
K hospodářskému riziku ve smyslu § 178b odst. 2 sZP
I. Riziko lze chápat jako možnost negativní odchylky od žádoucího výsledku (stanoveného nebo očekávaného cíle). Hospodářské riziko, jako okolnost vylučující odpovědnost zaměstnance ve smyslu § 178b odst. 2 zák. práce, je spojené s hospodářskými činnostmi ve výrobě, při nichž se zaměstnanec dopustil nepatrného přehlédnutí nebo nepozornosti, případně jde o riziko spojené s rutinními a opakujícími se činnostmi administrativních zaměstnanců.
Za hospodářské riziko je možno pokládat okolnosti nebo skutečnosti, které se tzv. stávají v konkrétních situacích a nelze jim i při vynaložení maximálního možného úsilí zabránit (zabránit není možno např. tomu, aby se v obchodech kradlo i přesto, že budou učiněna všechna možná bezpečnostní opatření k zabezpečení zboží). Hospodářským rizikem však nejsou situace, kterým zabránit lze, jakož i situace, které byly přímo zaviněny porušením povinnosti. Zda se jedná o hospodářské riziko je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě podle pečlivosti zaměstnance, četnosti opakujících se operací a výkonů, s přihlédnutím k objektivním okolnostem, za nichž ke škodě došlo apod.
II. Hospodářské riziko nemůže v žádném případě představovat skutečnost, že zaměstnavatel neuzavřel nějaké (v tomto případě havarijní) pojištění. Pojištění totiž slouží nikoli k zabezpečení bezporuchové (bezvadné) činnosti pojištěného (zde zaměstnavatele), tedy k omezení možnosti vzniku škody, ale tomu, aby případně vzniklá škoda byla za splnění ostatních pojišťovacích podmínek zcela nebo zčásti nahrazena (refundována) pojistitelem. Jestliže tedy žalobce, jako provozovatel městské hromadné dopravy, neuzavřel havarijní pojištění, nelze v tom spatřovat hospodářské riziko ve smyslu ustanovení § 178b odst. 2 zák. práce a tím, že o tom neinformoval zaměstnance na ně neexistující (hospodářské) riziko ani nemohl přenášet.
Skutečnost, že zaměstnavatel neuzavře pojištění (i havarijní), nemůže být ani poměřována z hlediska jednání v rozporu s dobrými mravy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 603/2009, ze dne 18. 3. 2010
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
09.05.2010 11:54
Rc 80/2009
Poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 261 odst. 3 zák. práce) také tehdy, jestliže po skončení jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení. Posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.11.2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007)
11.01.2010 00:02
K nárokům zaměstnance na náhradu škody z neplatné konkurenční doložky
V případě, že se zaměstnanec řídil neplatnou dohodou o tzv. konkurenční doložce, že proto skutečně nevykonával po sjednanou dobu po skončení pracovního poměru výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že mu tím vznikla majetková újma, je nepochybné, že taková majetková újma představuje na straně zaměstnance škodu. Nezpůsobil-li zaměstnanec neplatnost dohody o tzv. konkurenční doložce výlučně sám, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce - neplatnost právního úkonu být "na újmu" a zaměstnavatel je mu povinen podle ustanovení § 187 odst. 2 zákoníku práce vzniklou škodu nahradit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1773/2008, ze dne 30. 10. 2009
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
06.01.2010 00:01
K postoupení „pracovněprávní“ pohledávky před 15. 4. 2008
I. S uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky ani zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.2006, ani zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni, v němuž byla uzavřena a nabyla účinnosti posuzovaná smlouva o postoupení pohledávky (možnost užití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky nebyla pro pracovněprávní vztahy zákoníkem práce delegována), a ani zvláštní právní předpisy nespojovaly přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Smlouva o postoupení pohledávky, jejímž předmětem by byl nárok z pracovněprávních vztahů, tedy - kromě toho, že šlo o neplatný právní úkon - není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod (převod) práva (nároku z pracovněprávních vztahů) na jiného.
Ke změně právního stavu v této otázce mohlo dojít až ode dne 15.4.2008, když zrušení ustanovení § 4 zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů otevřelo možnost subsidiárního použití dalších ustanovení občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích.
II. Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnavateli má povahu nároku z pracovněprávních vztahů, jen jestliže ji zaměstnanec způsobil porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, tedy řečeno jinak, jestliže ji zaměstnanec způsobil v mezích plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem při činnosti, která vybočuje z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním, nepředstavuje nárok z pracovněprávních vztahů a řídí se právní úpravou obsaženou především v občanském zákoníku.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3428/2008, ze dne 19. 11. 2009
18.05.2009 00:00
Ke škoda zaměstnance spočívající ve ztrátě na výdělku
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
Není rozhodující, jakou práci by poškozený zaměstnanec „mohl teoreticky vykonávat“, významné je, zda v důsledku nemoci z povolání utrpěl skutečnou škodu. Žalobkyně zde v tomto směru náležitě neuvážila, že způsob, kterým škodu vymezuje, jednak vychází z nedoloženého předpokladu, že by bývala – nebýt nemoci z povolání - skutečně pracovala jako „soukromý stomatolog“, ale především opomíjí, že jí zvolená metodika vyčíslení ztráty na výdělku nemá oporu v zákonné úpravě, neboť vyčíslení „škody“ činí závislým na volbě vhodné příjmové skupiny zaměstnanců, jejichž příjmy jsou vyšší při porovnání s prací, kterou je zaměstnanec schopen vykonávat i po zjištění nemoci z povolání bez toho, aby mu vznikala ztráta na výdělku ve smyslu § 195 zák. práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 45/2008, ze dne 12. 2. 2009
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
20.04.2009 00:02
Ke škodě vzniklé zaměstnanci dodržováním neplatné konkurenční doložky
V tom, že se zaměstnanec po skončení pracovního poměru řídil neplatným ujednáním o tzv. konkurenční doložce a že proto skutečně v období jednoho roku po rozvázání pracovního poměru nevykonával "pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele", nelze spatřovat - bez ohledu na subsidiární povahu institutu bezdůvodného obohacení - získání bezdůvodného obohacení zaměstnavatelem na úkor zaměstnance.
Zaměstnanci - řídil-li se opravdu neplatným ujednáním o tzv. konkurenční doložce, obsaženým v pracovní smlouvě a nevykonával-li proto skutečně v období jednoho roku po rozvázání pracovního poměru "pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele" – však vznikla (mohla vzniknout) majetková újma v důsledku toho, že v době jednoho roku po skončení pracovního poměru nevykonával (pro sebe) výhodnější výdělečnou činnost jen proto, že dodržoval svůj závazek z ujednání o tzv. konkurenční doložce, ačkoliv bylo neplatné.
Takováto majetková újma na straně zaměstnance představuje škodu; protože neplatnost ujednání o tzv. konkurenční doložce nepochybně nezpůsobil zaměstnanec výlučně sám, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení § 243 odst. 4 zák. práce - neplatnost právního úkonu být "na újmu" a zaměstnavatel je mu povinen podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce vzniklou škodu nahradit.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4601/2007, ze dne 18. 12. 2008
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
27.03.2008 00:02
K náhradě škody zaměstnavatele ve formě nevymahatelné pohledávky
Skutečnou škodu ve smyslu ustanovení § 179 odst. 1 zák. práce může představovat také splatná pohledávka zaměstnavatele, kterou – vzhledem k okolnostem případu – lze považovat za nevymahatelnou.
Pro závěr o tom, zda se jedná o nevymahatelnou pohledávku, nepochybně nejsou významné subjektivní představy věřitele o míře jeho úspěšnosti v případném soudním řízení (a následném exekučním řízení) vedeném proti dlužníkovi, které se mohou odvíjet například od nedostatku „dokladů osvědčujících uskutečnění obchodního případu“. Rozhodující z tohoto pohledu je pouze objektivní zjištění, že se oprávněný subjekt (věřitel) skutečně svého práva nedomůže.
Uvedené objektivní zjištění je bezpochyby možné učinit, nesplní-li povinný svůj závazek ani na základě vykonatelného soudního rozhodnutí nebo rozhodčího nálezu, a výkon rozhodnutí musí být zastaven „pro nedostatek majetku“, nebo nemohou-li se oprávněné subjekty (věřitelé) z téhož důvodu domoci upokojení svých pohledávek v rámci soudního řízení konkursního nebo vyrovnacího.
Nevymahatelnost pohledávky lze nicméně osvědčit i jinak; v případném sporu o náhradu škody podle ustanovení § 172 zák. práce musí však zaměstnavatel samozřejmě vážit, zda okolnosti konkrétního případu odůvodňují závěr, že uplatnění pohledávky za dlužníkem by nemohlo přinést praktický výsledek a znamenalo by jedině zbytečné rozmnožování sporů, a zda tedy unese důkazní břemeno o tom, že vznikla škoda v podobě nevymahatelné pohledávky. Tento postup však není předem vyloučen; předpokladem pro uplatnění práva na náhradu škody nemůže být bezúspěšné vyčerpání zákonných prostředků k vymožení pohledávky proti dlužníkovi ze závazkového vztahu.
Z uvedeného vyplývá, že odpovědnost obligačního dlužníka za splnění závazku z kupní smlouvy vůči zaměstnavateli zaměstnance jako věřiteli, a odpovědnost zaměstnance za škodu kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, obstojí vedle sebe. Ke vzniku škody dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za obligačním dlužníkem je nevymahatelná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 480/2007, ze dne 18. 3. 2008
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
08.02.2008 00:00
K moderaci povinnosti zaměstnance k náhradě škody
Ustanovení § 183 zák. práce zakotvuje tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda (resp. než je limit po zaměstnanci požadovatelné náhrady škody) tak, aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala to, co v konkrétním případě lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat. Při rozhodování o nároku na náhradu škody je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat, zda jsou dány zákonné předpoklady pro snížení požadované náhrady škody podle ustanovení § 183 zák. práce.
Ustanovení § 183 zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován.
Soud může přihlédnout kupř. k okolnostem vzniku škody, k formě a míře zavinění škody zaměstnancem apod., tedy ke skutečnostem, které tvrdí účastníci, anebo které v řízení vyšly najevo (srov. § 132 o.s.ř.) v jiných souvislostech, aniž by je účastníci uváděli. Vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zák. práce tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. 21 Cdo 1330/2004).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 674/2007, ze dne 8. 1. 2008
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
09.01.2008 00:01
K povinnosti zaměstnance chránit majetek zaměstnavatele
Podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§ 73 odst. 1 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální. Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané.
Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se bezprostředně vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3177/2006, ze dne 11. 9. 2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
22.10.2007 00:02
Ke vzniku a promlčení škody z porušení povinnosti vydat potvrzení o zaměstnání
I. Protože zákoník práce a ani jiné pracovněprávní předpisy nezakazují zaměstnavateli přijmout do pracovního poměru fyzickou osobu, která mu nepředloží potvrzení o zaměstnání vystavené jejím předchozím zaměstnavatelem, nelze porušení povinnosti podle ustanovení § 60 odst. 2 zák. práce samo o sobě považovat za událost, z níž zaměstnanci škoda vznikla ve smyslu ustanovení § 263 odst. 3 části druhé věty před středníkem zák. práce. Je jistě mimo pochybnost, že nesplní-li zaměstnavatel povinnost vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání, odpovídá mu za škodu tím vzniklou podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, jestliže s ním tento zaměstnavatel odmítl bez předložení potvrzení o zaměstnání uzavřít pracovní smlouvu (srov. 21 Cdo 1491/2002).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že počátek běhu promlčecí lhůty je třeba klást ke dni, kdy nový zaměstnavatel „přes potřebu obsadit potřebnou funkci na ústředí“ nepřijal žalobce do pracovního poměru „pro nepředložení potvrzení o ukončení pracovního poměru u předchozího zaměstnavatele“.
II. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění předmětného nároku žalobce (zaměstnance) na náhradu škody není významné, kdy si zaměstnanec (jako poškozený) na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil na základě výsledků jím iniciovaných soudních sporů právní názor o důvodnosti a výši svého nároku do té míry, aby bylo možné „přesně vyčíslit škodu“, anebo do jaké míry je schopen uvedené skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení.
Rozhodující zde je, že žalobce (zaměstnanec), který již přede dnem 1.7.1993 věděl, že nebyl přijat do pracovního poměru k novému zaměstnavateli proto, že mu předchozí zaměstnavatel v rozporu se zákonem nevydal potvrzení o zaměstnání, nemohl mít po tomto datu pochybnosti o tom, že mu bude vznikat škoda (že je dán základ nároku) v podobě ušlého výdělku, kterého by byl dosáhl, „kdyby byl zaměstnán u nového zaměstnavatele“, a že subjektem, který za škodu odpovídá, je původní zaměstnavatel.
Protože škoda na ušlé mzdě má povahu postupně vznikajícího opětovného plnění („splátek“), které vznikají postupně po dobu, po kterou trvají předpoklady odpovědnostního vztahu, dověděl se žalobce (za stavu, kdy věděl, kdo za škodu odpovídá) vždy po uplynutí jednotlivých měsíců období, že mu vznikla další dílčí škoda ve výši mzdy, kterou by jinak obdržel, kdyby měl k dispozici potvrzení o zaměstnání. Subjektivní promlčecí lhůta by za této situace uplynula vždy po uplynutí dvou let od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, za který nárok nově vznikl. Výjimku tvoří nárok na náhradu škody za měsíc červenec 1994, kde by dvouletá promlčecí lhůta skončila dne 1.8.1996; protože však platí, že nárok na náhradu škody (s výjimkou nároku na náhradu škody na zdraví) je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní, skončil by v tomto případě běh subjektivní promlčecí lhůty shodně se skončením objektivní promlčecí lhůty, tedy dnem 1.7.1996.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2423/2006, ze dne 26. 7. 2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 8. 1994)
05.06.2007 00:01
K vázání účinnosti dohody o hmotné odpovědnosti na splnění podmínky
Není vyloučeno, aby - tak, jako u kteréhokoliv jiného právního úkonu - byl vznik účinků platně uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti vázán na splnění podmínky (§ 241 odst. 1 zák. práce).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 920/2006, ze dne 3. 5. 2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
05.06.2007 00:00
K oprávnění k uzavření dohody o hmotné odpovědnosti
Z hlediska platnosti dohody o hmotné odpovědnosti je nepochybně významné, zda tento právní úkon za zaměstnavatele sjednal a podepsal zaměstnanec, který je k tomu oprávněn.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 920/2006, ze dne 3. 5. 2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
11.05.2007 00:00
Ke škodě vzniklé uvedením nepravdivých údajů v pracovním posudku
I. Je mimo pochybnost, že hodnotící údaje obsažené v pracovním posudku mají právní význam především pro zaměstnavatele, s nímž zaměstnanec nově sjednává pracovní poměr. Nový zaměstnavatel přitom důvodně může podmiňovat vznik pracovního poměru příznivým pracovním posudkem uchazeče o zaměstnání. Za těchto okolností je tedy uvedení nepravdivých údajů (zejména obsahujících negativní hodnocení zaměstnance) v pracovním posudku způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten v důsledku tohoto nepravdivého nepříznivého hodnocení sjednat pracovní poměr, a zaměstnanci tím může vzniknout škoda.
Jestliže zaměstnanec nebyl v důsledku nepravdivého posudku o pracovní činnosti přijat do (jiného) zaměstnání, odpovídá mu podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce za škodu tím způsobenou zaměstnavatel, který takovýto posudek vydal). Škoda, kterou je zaměstnavatel povinen v tomto případě zaměstnanci nahradit, může spočívat též v ušlém výdělku zaměstnance u jiného zaměstnavatele, který s ním v důsledku nepravdivého pracovního posudku odmítl uzavřít pracovní smlouvu.
II. Z hlediska zkoumání příčiny vzniku škody mohou být významné toliko skutečnosti, které vzniku škody (jako svému následku) předcházejí; k okolnostem, které mohou eventuelně nastat v budoucnosti, přihlížet nelze.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1478/2006, ze dne 5. 4. 2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
07.05.2007 00:01
K příčinné souvislosti; ke spoluzpůsobení škody zaměstnavatelem
I. O vztah příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku zaviněného porušení povinnosti zaměstnancem, nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Zaviněné porušení pracovních povinností zaměstnancem nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; musí však být jednou z příčin, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou.
II. Jestliže v projednávané věci bylo zjištěno, že žalovanému zaměstnanci byl v průběhu předváděcí jízdy, kterou přes pokyn nadřízených prováděl sám, zákazníkem odcizen předváděný automobil, je z hlediska zkoumání příčiny odcizení předváděného automobilu je – i s přihlédnutím k pozdní večerní době konání předváděcí jízdy - zřejmé, že kdyby zaměstnanec splnil pokyn nadřízených a nebyl během převáděcí jízdy sám, ale byl s ním přítomen ještě další prodejce, k odcizení vozu by nedošlo.
Za tohoto stavu je proto odůvodněn závěr, že porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance protiprávní jednání „osoby vydávající se za zákazníka“ umožnilo a nepochybně (byť jako jedna z příčin, ovšem důležitá, podstatná a značná) vedlo ke vzniku škody.
III. Důvody, které zaměstnance vedly k porušení pracovních povinností a které mohly vyplývat z poměrů u zaměstnavatele, nemají z hlediska vlastního zavinění zaměstnance, tj. jeho vědomosti o protiprávnosti jednání a jeho důsledcích, žádný význam; mohou však být podkladem pro úvahu o možnosti poměrného omezení jeho odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 zák. práce.
Omezení odpovědnosti z důvodu spoluzpůsobení škody ze strany zaměstnavatele pro zaměstnance znamená zejména zmenšení (omezení) a někdy i vyloučení odpovědnostních následků, které by jej jinak postihly, nebýt okolnosti, že vznik škody způsobil rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností. Zaměstnanec odpovídá za škodu jak co do základu, tak co do výše jen v rozsahu odpovídajícím jeho zavinění na vzniku a výši škody, a k tíži zaměstnavatele jde ta část škody, kterou porušením vlastních povinností sám způsobil. O porušení povinností zaměstnavatele se jedná především tehdy, jestliže došlo (v příčinné souvislosti se vznikem škody) k porušení povinností ze strany jeho vedoucích zaměstnanců (srov. § 9 odst. 3 zák. práce), jeho statutárních orgánů, popřípadě - je-li zaměstnavatel fyzická osoba - k porušení povinností přímo tímto zaměstnavatelem.
Jestliže zde zaměstnanec spatřuje důvody pro poměrné omezení své odpovědnosti za způsobenou škodu – mimo jiné - v tom, že ze strany zaměstnavatele nebyly vytvořeny odpovídající podmínky pro plnění povinnosti účasti dvou prodejců při předváděcí jízdě vozů v hodnotě nad 300.000,- Kč, neboť v okamžiku započetí předváděcí jízdy automobilu nebyl kromě žalovaného zaměstnance na pracovišti přítomen jiný prodejce, který by s ním mohl jízdu uskutečnit, a rovněž podle jeho názoru je třeba v této souvislosti vzít v úvahu, do jaké míry bylo ze strany zaměstnavatele plnění této povinnosti vyžadováno či kontrolováno, jestliže žalovanému zaměstnanci „byly vydány dvě sady klíčků k vozidlu v hodnotě vyšší jak 300.000,- Kč“, ačkoli „byl na pracovišti sám a jiný prodejce nebyl přítomen“, lze žalovanému zaměstnanci přisvědčit, že uvedené okolnosti mohou být důvodem pro závěr o tom, že se na vzniku škody podílel rovněž sám zaměstnavatel porušením svých povinností.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 931/2006, ze dne 3. 4. 2007
(posuzováno dle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
21.03.2007 00:02
K náhradě za ztrátu na výdělku dle § 195 ZP při odmítnutí rekvalifikace
Poškozený si ve smyslu ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce opomenul vydělat také ty částky, které by si vydělal, kdyby se jako uchazeč o zaměstnání podrobil rekvalifikaci odpovídající jeho dosavadní kvalifikaci, zdravotnímu stavu, schopnostem a zkušenostem, a poté vykonával tomu odpovídající zaměstnání.
Z pohledu ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce jde o to, zda v případě konkrétního poškozeného zaměstnance je možno, vzhledem ke všem okolnostem případu (předpoklady zaměstnance, nabídka volných pracovních míst, nabídka rekvalifikačních kurzů apod.), dospět k závěru, že se mohl konkrétní rekvalifikaci podrobit. Kdyby tomu tak bylo a poškozený zaměstnanec tuto možnost měl a bez vážných důvodů ji nevyužil, přičemž by po případné rekvalifikaci měl reálnou možnost uplatnění na trhu práce, znamenalo by to, že si částku, kterou po rekvalifikaci mohl vydělávat, opomenul vydělat.
Smyslem ustanovení § 195 zák. práce o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity není zakonzervovat stav, jaký zde nastal okamžikem ztráty nebo snížení pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance, ale uhrazovat poškozenému zaměstnanci tu ztrátu, která mu vzniká jen v důsledku ztráty nebo snížení jeho pracovní způsobilosti. Tato ztráta, jak vyplývá z ustanovení § 195 odst. 3 věty druhé zák. práce, nemůže vznikat, je-li důsledkem pasivního postoje poškozeného zaměstnance (srov. slova „…opomenul vydělat“ v citovaném ustanovení, jež vyjadřují pasivitu – nekonání) např. k možnostem, jež se nabízejí ostatním uchazečům o práci, nebrání-li tomu poškození jeho zdraví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3003/2005, ze dne 8.2.2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
21.03.2007 00:00
K moderačnímu právu soudu podle § 183 zákoníku práce
Ustanovení § 183 zákoníku práce, zakotvující tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, než je skutečná škoda, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda jsou v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován.
I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení § 183 zák. práce závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, nejde o úvahu zcela neomezenou, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody a pro vznik nároku na její snížení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ snížení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována.
Při úvaze o případném snížení škody lze vycházet například z okolností, za nichž škoda vznikla, z osobních a majetkových poměrů zaměstnance, z jeho pracovních výsledků a podobně.
V nedbalosti zaměstnance vedoucí ke vzniku škody však nelze současně spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný pro snížení povinnosti k náhradě způsobené škody.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1238/2006, ze dne 6.2.2007
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
29.01.2007 00:00
Ke škodě z neprovedené reklamace; k určení části škody podle § 136 OSŘ
I. Škodou, která je jedním z předpokladů pro vznik obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného zaměstnavatele (t.j. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích.
Zaměstnavateli může vzniknout újma na majetku i neuplatněním slevy z kupní ceny, vyjádřená jako rozdíl mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo zboží dodané s vadami (§ 439 obch. zák.).
II. Jestliže poškozený prokáže v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, přizná soud náhradu škody ve výši, jež byla prokázána; ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o.s.ř. (srov. R 13/1985).
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2670/2005, ze dne 20.12.2006