// Profipravo.cz / Procesní shrnutí
Procesní shrnutí
17.07.2023 00:01
Absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení
Po nařízení soudního výkonu rozhodnutí (po pověření a nařízení exekuce) na podkladě titulu, jímž je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, se otázka, zda oprávněná osoba má či nemá podle hmotného práva nárok na vymáhané plnění, jinak řečeno, zda pohledávka nebo jiný nárok, jichž se dohoda v zápise týká, vychází ze závazku, který nikdy nevznikl, případně již zanikl, který je neplatný nebo se promlčel, řeší ve zvláštním „sporném“ řízení o zastavení soudního výkonu nebo exekuce. Řešení této otázky pro účely řízení o výkon rozhodnutí pomocí určovací žaloby je nepřípustné.
Nařízením exekuce postižením závodu žalované 1) na návrh žalovaného 2) došlo ve skutkových poměrech projednávané věci podle § 338zn odst. 1 věty prvé o. s. ř. k odkladu exekuce vedené k uspokojení pohledávky žalobce za žalovanou 1), přičemž žalobce se podle § 338zn odst. 1 věty druhé o. s. ř. považuje v rámci vedené exekuce postižením závodu za věřitele uvedeného v § 338s o. s. ř. Takový věřitel je zároveň dle § 338zb odst. 2 o. s. ř. účastníkem rozvrhu disponujícím oprávněním popřít pohledávky ostatních účastníků rozvrhu co do jejich pravosti, výše, zařazení do skupiny a pořadí (§ 338zd odst. 3 o. s. ř.). O takto popřených pohledávkách následně soud rozhodne, a to buď v rozvrhovém usnesení podle § 338zg odst. 1 o. s. ř., nebo v rozhodnutí o odporové žalobě dle § 267a o. s. ř. ve spojení s § 338zg odst. 2 a § 337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Namítá-li tedy v projednávané věci žalobce, že žalovaný 2) nemá podle hmotného práva nárok na exekučně vymáhané plnění vůči žalované 1), může tuto námitku uplatnit nikoliv v rámci nalézacího řízení o určovací žalobě, nýbrž podle dle § 338zb odst. 2 o. s. ř. na rozvrhovém jednání v rámci vedené exekuce postižením závodu, potažmo ve zvláštním sporném řízení o odporové žalobě podle § 267a odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 338zg odst. 2 a § 337e odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Ze shora uvedeného ovšem vyplývá, že žalobce má k dispozici jiný prostředek ochrany, jehož pomocí může své právo hájit účinněji, přičemž žalobce se prostřednictvím určovací žaloby domáhá řešení otázek, které mají být dle zákona řešeny v jiném řízení. V případě určovací žaloby podané za skutkových okolností projednávané věci absentuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť za uvedeného skutkového stavu určovací žaloba neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2387/2022, ze dne 31. 3. 2023
29.06.2023 00:02
Nařízení Brusel II bis vs. nařízení o výživném
Nařízení Brusel II bis upravuje (kromě manželských věcí) veškeré věci týkající se rodičovské zodpovědnosti (demonstrativně vymezené v čl. 1 bodu 2 a čl. 2 bodu 7), ovšem vyjma v čl. 1 bodu 3 taxativně vymezeného okruhu právních vztahů, které se týkají mj. „vyživovací povinnosti“. A právě na tyto „vyživovací povinnosti“ (právní vztahy týkající se výživného) se použije nařízení o výživném, které v tomto směru nařízení Brusel II bis doplňuje. Protože v tomto směru je právní úprava věcné působnosti obou dotčených nařízení zcela jednoznačná a nečiní interpretační obtíže, sdílí dovolací soud závěr odvolacího soudu, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu pro dané řízení, které se týká vyživovací povinnosti jednoho z rodičů (otce) k nezletilým dětem, je třeba posoudit podle pravidel (kritérií) obsažených v nařízení o výživném.
V posuzovaném případě matka oprávněných nezletilých dětí (jako jejich zákonná zástupkyně) podala návrh na úpravu vyživovací povinnosti otce vůči nezletilým dětem u Okresního soudu v Kolíně, v jehož obvodu má otec (odpůrce) místo obvyklého pobytu. S ohledem na pravidla příslušnosti soudu pro řízení ve věcech výživného je zřejmé, že podle čl. 3 písm. a) nařízení o výživném je tento soud, u něhož matka podala návrh, mezinárodně (i místně) příslušný pro projednání a rozhodnutí v dané věci.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že pro účely určení mezinárodní příslušnosti soudu je třeba dané řízení o výživném pro nezletilé děti považovat za součást řízení o rodičovské zodpovědnosti, pro které platí pravidla příslušnosti obsažená v nařízení Brusel II bis. Zde je třeba především zdůraznit „explicitní výluku“ obsaženou v čl. 1 bodu 3 písm. e) nařízení Brusel II bis, která vylučuje (znemožňuje) aplikaci tohoto nařízení na právní vztahy týkajících se (jakékoli) vyživovací povinnosti plynoucí z rodinného práva, a to bez ohledu na skutečnost, zda je o této vyživovací povinnosti vedeno samostatné řízení nebo zda je spojeno s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Vyživovací povinnosti přitom neobsahuje ani demonstrativní výčet právních vztahů vyplývajících z rodičovské zodpovědnosti, které mohou být upraveny nařízením Brusel II bis (srov. čl. 1 bod 2 a čl. 2 bod 7 tohoto nařízení), což svědčí o vzájemné racionální provázanosti jednotlivých ustanovení upravujících věcnou působnost nařízení Brusel II bis. Tento jazykový výklad ostatně odpovídá i smyslu a účelu nařízení o výživném, které v důvodech pro své přijetí proklamuje snahu o ochranu zájmů osob oprávněných požadovat výživné adekvátní úpravou pravidel o příslušnosti (bod 15) a předpokládá (bod 11), že „pro účely tohoto nařízení by měl být pojem ,vyživovací povinnosti‘ vykládán samostatně“.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3563/2022, ze dne 29. 3. 2023
29.06.2023 00:01
Příslušnost soudu ve věci výběrového řízení pro příděl kmitočtů
V poměrech projednávané věci se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se protiprávního jednání prostřednictvím vyhlášeného výběrového řízení pro příděl spektra kmitočtů. Žalovaná tak svojí žalobou brojí proti činnosti žalované v postavení státního orgánu provádějícího výběrové řízení za účelem udělení práv podle § 21 zákona o elektronických komunikací, jež je druhem řízení prováděného na základě zvláštního zákona formou výběru žádosti ve smyslu § 146 odst. 1 s. ř. Výsledkem tohoto řízení je (zásadně) vydání (správního) rozhodnutí o udělení přídělu rádiových kmitočtů ve smyslu § 146 odst. 6 s. ř. ve spojení s § 21 odst. 8 a § 22 odst. 1 zákona o elektronických komunikací.
Namítaný úkon orgánu veřejné moci je tudíž založen na výkonu jeho veřejnoprávní pravomoci. Žalobkyně se proto svým nárokem domáhá ochrany svého veřejného subjektivního práva, aby státní orgán výkonem svých pravomocí nadále nezasahoval do její právní sféry, přičemž takový zásah považuje za nezákonný, odporující právním předpisům, a to konkrétně právním přepisům o ochraně hospodářské soutěže před poskytováním veřejné podpory.
Na veřejnoprávní povaze činnosti státního orgánu nic nemění ani skutečnost, že jejím důsledkem může být zásah do soukromého práva jiné osoby, tudíž i zásah do jejího práva na účast v (neomezované) hospodářské soutěži. Pro účely tohoto posouzení není rovněž významné, zda se jedná o výkon veřejné moci žalované v souladu se zákonem či v rozporu s ním, tedy i s odvolacím soudem odkazovaným ustanovením § 19a zákona o ochraně hospodářské soutěže. Ostatně soukromá práva stanovená v § 2990 o. z. ve spojení s § 2988 o. z. jsou stanovena pro situaci, kdy je účast v hospodářské soutěži podle § 2972 o. z. omezována jiným účastníkem hospodářské soutěže. Vystupuje-li však stát prostřednictvím svého orgánu ve svém veřejnoprávním postavení při výkonu veřejné moci, nejedná jako soukromý subjekt, resp. v soukromém styku hospodářské soutěže.
Lze tak uzavřít, že k projednání nároku uplatněného žalobkyní v této věci a k rozhodnutí o něm jsou věcně příslušné soudy ve správním soudnictví.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2170/2021, ze dne 30. 11. 2021
21.06.2023 00:02
Správa pozůstalosti jedním z více dědiců
Správa pozůstalosti neznamená jen výkon správy prostřednictvím správce pozůstalosti, ať již povolaného samotným zůstavitelem za jeho života, nebo rozhodnutím soudu během řízení o pozůstalosti, popř. vykonavatelem závěti, ale pozůstalost mohou spravovat i dědici. Z ustanovení § 157 z. ř. s. lze dovodit, že dědicům správa pozůstalosti náleží ze zákona, provádí ji tedy (v zásadě) bez toho, aby o tom soud rozhodl. A to zejména bezprostředně po smrti zůstavitele, kdy není žádný časový prostor k tomu, aby soud dědice pověřil výkonem správy pozůstalosti, nelze než uzavřít, že pokud dědic nezbytné činnosti ve vztahu k pozůstalosti činí, provádí správu pozůstalosti fakticky (správa je odvozena přímo ze zákona). Pokud je jediným dědicem, platí to tím spíše, neboť nehrozí spory o výkon správy, jako by tomu mohlo být v případě, kdy je dědiců více.
V průběhu řízení o pozůstalosti může vzniknout pochybnost (pozn.: nejen účastníků, ale i třetích osob) o tom, kdo má pozůstalost nebo její určitou část spravovat, tedy zda správa pozůstalosti náleží správci pozůstalosti povolanému zůstavitelem, nebo vykonavateli závěti, nebo jednomu dědici, nebo některému z více dědiců, anebo všem dědicům společně, popřípadě který z více dědiců je oprávněn spravovat pozůstalost, nebo kdo má jakou část pozůstalosti spravovat. Povolán řešit takovou pochybnost je na návrh nebo i bez návrhu soud v řízení o pozůstalosti usnesením (§ 156 z. ř. s.), v němž určí, kdo je oprávněn spravovat pozůstalost, popřípadě jakou její část.
Jinými slovy, nepanuje-li shoda mezi více dědici o správě pozůstalosti, je třeba ingerence soudu (rozhodnutí o tom, kdo bude správu vykonávat). V takovém případě lze rozhodnout usnesením o oprávnění ke správě pozůstalosti dle § 156 z. ř. s. Ustanovení § 156 z. ř. s. zřejmě opravňuje soud i k tomu, aby v konkrétním případě rozhodl, dochází-li mezi více dědici k neshodám ohledně správy pozůstalosti, že správu má vykonávat pouze jeden z více dědiců, popřípadě že každý z nich má vykonávat správu pozůstalosti samostatně. V případech, kdy by se ukázalo potřebné, aby pozůstalost spravoval některý z dědiců, může o tom soud rozhodnout podle § 156 z. ř. s., spíše než jmenováním některého z dědiců správcem pozůstalosti podle § 157 z. ř. s.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 111/2023, ze dne 23. 3. 2023
21.06.2023 00:01
Mezinárodní příslušnost dle smlouvy vyhlášené pod č. 95/1983 Sb.
Mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů k přijetí neodkladných (dočasných) opatrovnických opatření podle čl. 33 odst. 2 Smlouvy o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, sjednané mezi SSSR a ČSSR v Moskvě dne 12.08.1982 a vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., je dána pouze vůči osobě, která je v rozhodné době alespoň fyzicky přítomna na území České republiky nebo zde má majetek, přičemž působnost těchto opatření lze vztáhnout pouze na území České republiky (vůči orgánům České republiky).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 214/2023, ze dne 29. 3. 2023
15.06.2023 00:02
Soukromá listina podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona
Za soukromou listinu podle § 17 odst. 1 katastrálního zákona je nutné považovat i smlouvu, u níž byl rozhodnutím soudu nahrazen projev vůle účastníka tuto smlouvu uzavřít (§ 161 odst. 3 o. s. ř.), leda by šlo o smlouvu uspokojující restituční nárok nabyvatele práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3459/2022, ze dne 28. 2. 2023
15.06.2023 00:01
Účastníci exekučního řízení po vydání usnesení o příklepu (předražku)
Účastníky exekučního řízení jsou zásadně oprávněný, povinný, případně manžel povinného. Účastníky dílčích fází exekuce jsou vedle nich též osoby, o jejichž právech a povinnostech se v dané dílčí fázi jedná, případně ti, o nichž to stanoví zákon. Zcela výjimečně dochází k tomu, že účastníci jen dílčí fáze exekuce se po dobu jejího trvání mohou stát i účastníky případného řízení o návrhu na zastavení exekuce prodejem nemovitých věcí, které se do této fáze vklínilo. Je tomu tak tehdy, když by jinak došlo k popření jejich práv, jimiž disponují v dílčí fázi exekuce.
Při exekuci prodejem nemovitých věcí jsou ve fázi dražby po vydání usnesení o příklepu (předražku) přiznávána procesní práva též dražiteli, jenž se dražebního jednání nezúčastnil z důvodu, že mu to nebylo soudem (soudním exekutorem) umožněno, neboť je proti němu oprávněn podat odvolání a může docílit jiného výsledku dražby, tj. neudělení příklepu. Dražitel oprávněný podat odvolání proti usnesení o příklepu (předražku) je tedy po dobu odvolacího řízení o jeho odvolání účastníkem exekučního řízení ve fázi vydání nepravomocného usnesení o příklepu (předražku). Není-li rozhodnuto o odvolání oprávněné osoby proti usnesení o příklepu (předražku), nemohou nastat účinky spojené s pravomocným usnesením o příklepu (předražku), tj. nemůže dojít k ukončení daného úseku, které je předpokladem pro další pokračování v řízení a současně vylučuje možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto. Pokud se do této fáze exekučního řízení [v období po vydání usnesení o příklepu (předražku) do doby, než usnesení o příklepu (předražku) nabude právní moci] vklíní řízení o návrhu na zastavení exekuce (prodejem nemovitých věcí), je jeho účastníkem kromě oprávněného, povinného a vydražitele (předražitele), který již uhradil nejvyšší podání, též dražitel oprávněný podat odvolání proti usnesení o příklepu (předražku), který takové odvolání podal, neboť i na něj dopadá zvláštní postavení vydaného usnesení o příklepu (předražku) ve vykonávacím (exekučním) řízení, kterým jsou dotčena také jeho práva, a na které má vliv i řízení o návrhu na zastavení exekuce vklíněné do této specifické fáze vykonávacího (exekučního) řízení. S ohledem na § 337h odst. 3 věty první o. s. ř. totiž má být ve fázi exekučního řízení po vydání usnesení o příklepu (předražku) existence případných okolností, pro které by jinak exekuce mohla být zastavena, posouzena v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu, jehož účastníkem je též dražitel oprávněný podat odvolání proti usnesení o příklepu (předražku), který takové odvolání podal, a nikoliv v řízení o návrhu na zastavení exekuce (prodejem nemovitých věcí).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 336/2022, ze dne 8. 3. 2023
14.06.2023 00:02
Počátek běhu subjektivní lhůty k podání žaloby pro zmatečnost
Subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby pro zmatečnost určená v § 234 odst. 3 o. s. ř. počíná běžet v okamžiku, kdy se účastník, který žalobu podává, dozvěděl (získal vědomost) o tom, že jsou zde takové skutkové okolnosti, které zakládají důvod pochybovat o nepodjatosti soudce nebo přísedícího, jenž vydal žalobou napadené rozhodnutí nebo se na jeho vydání podílel, nejdříve však dnem, kdy bylo tomuto účastníku doručeno rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno a proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1510/2022, ze dne 8. 3. 2023
14.06.2023 00:01
Účastenství různých organizačních složek státu v rolích žalobce a žalovaného
Nové ustanovení § 6 odst. 6 zákona č. 219/2000 Sb., doplněné s účinností od 1. 4. 2020 zákonem č. 118/2020 Sb., je svojí povahou ustanovením procesním, neboť upravuje procesní účastenství. Jeho jazykový výklad je jednoznačný v tom směru, že umožňuje, aby v témže občanském soudním řízení vystupovaly za stát samostatně, v různých procesních rolích a vzájemně nezávisle různé organizační složky státu. Použití formulace, že organizační složky vystupují v řízení za stát, vede k závěru, že účastníkem řízení zůstává stát. Ohledně výrazu „samostatně“ použitého ve druhé větě je namístě závěr, že vyjadřuje postavení více organizačních složek vůči sobě navzájem, nikoliv snad to, že by stát a organizační složka měly být dvěma samostatnými, odlišnými subjekty.
Nová právní úprava provedená zákonem č. 118/2020 Sb. tedy nesledovala změnu koncepce založené zákonem č. 219/2000 Sb. a postavené na pojetí státu jako právnické osoby a organizačních složek jako jeho organizačních útvarů bez vlastní právní subjektivity. V civilním řízení soudním stále vystupuje příslušná organizační složka za stát, který je účastníkem řízení, a před soudem jedná jménem státu vedoucí organizační složky nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo jiné organizační složky státu. Nová právní úprava se nedotkla ani úpravy příslušnosti k hospodaření s určitým majetkem státu. Nadále jsou tak použitelné závěry ustálené judikatury, podle nichž je soud povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat za stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku přibere do řízení (pokud se ho již neúčastní). Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace.
Nová právní úprava zjevně zamýšlela dosažení takového stavu, aby tam, kde jde ve výsledku o vyvození odpovědnosti za škodu na majetku státu, mohly za stát vystupovat v témže řízení různé organizační složky státu. S účinností od 1. 4. 2020 tedy zákon pro tyto případy umožňuje, aby v témže řízení vystupovaly vzájemně samostatně dvě různé organizační složky státu (ale vždy za stát) i v procesních rolích žalobce a žalovaného.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3617/2022, ze dne 27. 3. 2023
01.06.2023 00:02
Překážka věci zahájené u žalob doručených datovou schránkou
U řízení zahájených téhož dne žalobami doručenými soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek je pro účely posouzení, které z těchto řízení má být zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., rozhodný již „okamžik“ zahájení řízení určený ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 věty druhé o. s. ř. hodinou, minutou a vteřinou, ve které byla žaloba dodána prostřednictvím datové zprávy do datové schránky soudu.
Jen tehdy, je-li u řízení zahájených téhož dne žalobami doručenými soudu prostřednictvím informačního systému datových schránek stejný i „okamžik“ zahájení řízení, je posouzení, které z těchto řízení má být zastaveno pro překážku věci zahájené (litispendence) ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., ponecháno na úvaze soudu, který přitom postupuje tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a aby ochrana práv byla rychlá a účinná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 77/2022, ze dne 28. 2. 2023
01.06.2023 00:01
Vyrovnání náhrady hotových výdajů mezi soudními exekutory
Výraz „odměna“ (resp. „podíl na odměně“) obsažený v ustanovení § 15 odst. 6 e. ř. je třeba vykládat šířeji než „odměna exekutora“ ve smyslu § 87 odst. 1 e. ř., § 90 odst. 1 e. ř. či „odměna za výkon exekuční činnosti“ podle § 5–12 exekutorského tarifu. Podílem na odměně je vedle podílu na samotné odměně exekutora třeba rozumět i podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i na dalších náhradách.
Jinými slovy, dohoda odvolaného a nového soudního exekutora podle § 15 odst. 6 věty první e. ř. má s konečnou platností a bezezbytku vypořádat všechny majetkové vztahy mezi odvolaným a novým soudním exekutorem spojené s převzetím exekutorského úřadu. Dojde-li z důvodu absence dohody k aplikaci ustanovení § 15 odst. 6 věty druhé e. ř., Exekutorská komora ČR svým rozhodnutím rovněž vypořádává vedle samotného podílu na odměně odvolaného soudního exekutora i jeho podíl na náhradě hotových výdajů, jakož i podíl na dalších náhradách dle § 90 odst. 1 e. ř.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3578/2022, ze dne 23. 2. 2023
24.05.2023 00:02
K závaznosti pravomocného rozsudku
Rozhodnutí soudu ve věci samé v řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak po dlužníku, tak po ručiteli, je rozhodnutím, které se týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.); především proto platí, že dlužník a ručitel jsou oprávněni podat odvolání jen proti tomu výroku rozhodnutí soudu, jímž bylo rozhodováno právě o jejich povinnosti. Nepodá-li jeden z nich dovolání, nabude ve vztahu k němu rozhodnutí právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).
Řízení, v němž se věřitel domáhá plnění jak vůči dlužníku, tak vůči věřiteli, sestává ze dvou relativně samostatných dílčích řízení s odlišným předmětem a s odlišným okruhem účastníků (srov. mutatis mutandis R 46/2001). Ustanovení § 159a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, je přitom třeba chápat tak, že výrok pravomocného rozsudku je závazný jen pro ty účastníky řízení, o jejichž právech a povinnostech je tímto výrokem rozhodnuto. Výrokem pravomocného rozsudku, jímž byl dlužník zavázán plnit věřiteli, není soud ve sporu, v němž se věřitel domáhá plnění proti dlužníkovu ručiteli, vázán ve smyslu § 159a o. s. ř. Stejně tak platí, že v řízení, v němž věřitel uplatnil nároky jak vůči dlužníku, tak vůči dlužníkovu ručiteli, není odvolací soud při posouzení existence závazku ručitele vázán pravomocným výrokem rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo věřiteli přiznáno právo na plnění vůči dlužníku.
Nevázanost soudu předchozím pravomocným soudním rozhodnutím neznamená, že soud může skutkové a právní závěry dovozené v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. Naopak soud se musí vypořádat se zásadními skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit. Požadavku na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo a souvisejícímu legitimní očekávání účastníků řízení v důvěryhodnost aktů státu není učiněno zadost, jestliže soud posoudil předběžnou otázku jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud v jiném, předchozím řízení, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech. Při posouzení vztahů hmotného práva podléhajících režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se pak tato zásada výslovně promítá v ustanovení § 13. Platí-li tento požadavek pro rozhodnutí vydaná v jiných řízeních, pak tím spíše platí pro pravomocné rozhodnutí vydané v témže řízení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, ze dne 26. 1. 2023
24.05.2023 00:01
Zastavení exekuce v případě dohody mezi oprávněnou a pojistitelem povinného
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je třeba rozlišovat vztah mezi poškozeným a škůdcem (tím, kdo odpovídá za náhradu škody) a mezi poškozeným a pojistitelem škůdce (vyplývající z práva pojištěného škůdce, aby za něj plnil pojistitel, přičemž výše pojistného plnění se odvíjí od konkrétních ujednání pojistné smlouvy a pojistných podmínek). Případný přímý nárok poškozeného na plnění vůči pojistiteli, který poškozenému vzniká jako originární právo na základě právního předpisu, nemá povahu nároku na náhradu škody, byť je odvozen od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem, a pojistitel se také nestává osobou odpovědnou za škodu namísto škůdce.
V dané věci je nárok oprávněné (poškozené) vůči povinnému (škůdci) založen rozhodnutím soudu v trestním řízení, na základě něhož měl povinný oprávněné zaplatit 500 000 Kč. Jestliže se oprávněná obrátila na pojistitele, aby poskytl pojistné plnění podle § 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., a jestliže je tento nárok odlišný od nároku na náhradu nemajetkové újmy, ke které byl zavázán povinný, nemohl pojistitel dohodou uzavřenou s oprávněnou jakkoli změnit obsah závazku povinného vůči oprávněné, vyplývající z exekučního titulu. Pokud se oprávněná obrátila na pojistitele, pak pojistitel povinného jednal vlastním jménem a na vlastní účet a uzavřením dohody s oprávněnou nezbavil povinného povinnosti poskytnout oprávněné plnění podle exekučního titulu. Protože pojistitel plnil do výše 400 000 Kč, ačkoliv má povinný zaplatit oprávněné 500 000 Kč, může se oprávněná domáhat po povinném zaplacení dosud neuhrazené částky 100 000 Kč; důvod k zastavení exekuce tak není dán.
Na místě není ani závěr odvolacího soudu, že na pojistitele přešla zákonná povinnost k plnění ve smyslu § 36 odst. 4 exekučního řádu. Ustanovení § 36 exekučního řádu řeší, kdo je účastníkem exekučního řízení a kdy lze vést exekuci proti jinému než tomu, kdo je zavázán exekučním titulem. V dané věci je však vedena exekuce proti povinnému, který je jako povinný také označen v exekučním titulu. Nejde tedy o situaci, kdy by byla exekuce vedena proti pojistiteli, a soud by zkoumal, zda na základě exekučního titulu přešla povinnost plnit na pojistitele.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3098/2022, ze dne 28. 2. 2023
18.05.2023 00:02
Absence odůvodnění v usnesení o procesním nástupnictví
Usnesení, jímž soud podle § 107a o. s. ř. vyhoví návrhu žalobce, aby (vzhledem k tomu, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod práva žalobce, o něž v řízení jde) na jeho místo vstoupil do řízení nabyvatel tohoto práva, patří svou povahou k usnesením, která nemusí podle § 169 odst. 2 věty druhé o. s. ř. obsahovat odůvodnění.
Druhý předpoklad (aby „z obsahu spisu bylo zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto“) je tam, kde právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva žalobce, o něž v řízení jde, má být smlouva o postoupení pohledávky, typově naplněn tím, že předmětná smlouva je součástí spisového materiálu, jakož i tím, že ze spisového materiálu plyne souhlas toho, kdo má vstoupit do řízení na místo žalobce (§ 107a odst. 2 o. s. ř.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2649/2022, ze dne 27. 2. 2023
18.05.2023 00:01
Uplatnění § 283 odst. 1 IZ při zkoumání procesního nástupnictví
I. Je-li předmětem sporu právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., je smlouva o postoupení takové pohledávky (uzavřená podle ustanovení § 1879 a násl. o. z. po zahájení řízení) právní skutečností, s níž právní předpisy spojují převod práva účastníka řízení (žalobce) [§ 107 odst. 1 o. s. ř.]. Navrhne-li žalobce (postupitel), aby na základě takové smlouvy vstoupil do řízení na jeho místo nabyvatel postoupené pohledávky (postupník), není předmětem řízení o takovém návrhu posouzení, zda pohledávka, jež měla být onou smlouvou převedena na postupníka, dosavadnímu účastníku řízení (žalobci, postupiteli) svědčí (zda v právu existuje); takové posouzení se týká již posouzení věci samé. Podstatné je jen to, aby bylo prokázáno, že předmětná právní skutečnost nastala (že je zde smlouva o postoupení pohledávky); platnost smlouvy o postoupení pohledávky se při rozhodování o takovém návrhu nezkoumá a zkoumat nemá.
II. Navrhne-li insolvenční správce dlužníka jako žalobce ve sporu, ve kterém vymáhá po žalovaném tvrzenou pohledávku insolvenčního dlužníka z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého v době od 1. ledna 2014, aby [proto, že pohledávku po zahájení řízení zpeněžil tím, že ji na základě smlouvy o postoupení pohledávky postoupil za úplatu (§ 283 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona)] nabyvatel postoupené pohledávky (postupník) vstoupil do řízení na jeho místo, není ani s přihlédnutím k ustanovením insolvenčního zákona předmětem řízení o takovém návrhu posouzení, zda pohledávka, jež měla být onou smlouvou převedena na postupníka, v právu existuje a zda smlouva o postoupení pohledávky je platná.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2649/2022, ze dne 27. 2. 2023
16.05.2023 00:02
Přípustnost dovolání ve věci návrhu na doplnění rozsudku
Postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s § 152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v § 166 o. s. ř. To platí i pro odvolací soud (§ 211 o. s. ř.).
Jestliže odvolací soud nerozhodne o některé části předmětu řízení a účastník řízení v souladu s § 166 odst. 1 o. s. ř. navrhne doplnění rozsudku, je rozhodnutí o tomto návrhu účastníka řízení (vydané podle § 211 a § 166 odst. 2 o. s. ř.) rozhodnutím, jímž se odvolací řízení končí (ve vztahu k dotčené části předmětu řízení). Dovolání proti němu je tudíž přípustné za podmínek § 237 o. s. ř.
Jinak řečeno, účastník řízení může v souladu s § 237 o. s. ř. podat dovolání nejen proti rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud rozhodne o doplnění o část předmětu řízení (§ 166 odst. 2 věta první o. s. ř.), ale taktéž proti usnesení, jímž návrh účastníka na doplnění zamítne (§ 166 odst. 2 in fine o. s. ř.).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 333/2022, ze dne 15. 2. 2023
16.05.2023 00:01
Předvolání účastníka řízení k ohledání na místě
Dokazování se v občanském soudním řízení zásadě provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), k němuž musejí být předvoláni účastníci (§ 115 odst. 1 o. s. ř.); právo účastníka být při dokazování přítomen a vyjádřit se k provedeným důkazům patří k jeho procesním právům. K ohledání nemovitosti je třeba předvolat účastníky, jak se podává z § 130 odst. 2 o. s. ř. Je sice skutečností, že je-li účastník zastoupen, doručuje se pouze zástupci, nestanoví-li zákon jinak (§ 50b odst. 1 o. s. ř.), nicméně jde-li o předvolání k jednání, musí být předvolání doručeno tak, aby účastníci měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, pokud nepředchází přípravné jednání (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Zástupce má tedy dost času k tomu, aby vyrozuměl zastoupeného účastníka o jednání a ten se na něj může připravit. Ustanovení § 130 odst. 2 o. s. ř., upravující ohledání na místě, podobnou úpravu nemá; z práva účastníka být přítomen při provádění důkazů však vyplývá, že předvolání musí být zástupci doručeno tak, aby měl možnost o zamýšleném ohledání vyrozumět účastníka a umožnit mu účast při provádění důkazů a realizovat práva s tím spojená.
Protože v dané věci soud prvního stupně předvolal žalobkyni k ohledání jen několik málo hodin předem, zástupkyně žalobkyně nemohla reálně vyrozumět jednatele žalobkyně tak, aby se mohl zúčastnit místního šetření; jestliže přes nesouhlas zástupkyně žalobkyně soud ohledání provedl, porušil tím právo žalobkyně zúčastnit se provedení důkazu a zatížil tak řízení vadou, která by v dalším řízení mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2586/2022, ze dne 27. 1. 2023
16.05.2023 00:00
Eventuální petit; změna žaloby
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Eventuální petit je složen ze dvou částí. V tzv. primárním petitu se žalobce domáhá rozhodnutí o určité povinnosti (typicky např. vydání věci) a pro případ, že takovou povinnost uložit nelze, se žalobce v tzv. eventuálním petitu domáhá uložení povinnosti odlišné (např. peněžité náhrady).
2) O žalobním požadavku uplatněném formou tzv. eventuálního petitu soud rozhoduje pouze tehdy, jestliže žalobě nevyhověl v tzv. primárním petitu. Vyhoví-li žalobě v tzv. primárním petitu, eventuálním petitem se vůbec nezabývá. Soud nemá možnost volby ohledně přiznaného plnění. O primárním petitu je soud povinen rozhodnout vždy, o eventuálním petitu pouze tehdy, je-li plnění požadované v primárním petitu nemožné
3) O změnu žaloby jde tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, případně požaduje-li stejné plnění, ale dovozuje-li jej z jiného skutku než vylíčeného v žalobě.
4) Změnou žaloby naopak není požadavek žalobce, aby soud přisoudil téže plnění na základě téhož skutku, avšak z odlišného právního důvodu (na základě jiné právní kvalifikace). Posouzení tvrzeného skutkového děje po právní stránce je vždy úkolem soudu. Žalobce proto nemá povinnost svůj nárok právně kvalifikovat; pokud tak učiní, soud není jeho právním názorem vázán. Jinak řečeno, pouhá změna právní kvalifikace není změnou žaloby.
Žalobci v posuzované věci předmětným podáním nezměnili žalobu (stále se domáhají týchž plnění na základě stejného skutkového stavu), toliko soudu předestřeli další možné právní posouzení jimi uplatněných nároků, s vědomím, že při posouzení podle Montrealské úmluvy by jim jeden z uplatněných nároků nebyl přiznán. Popsaný procesní úkon nepředstavuje změnu žaloby a už vůbec z něj nelze usuzovat, že se žalobci svých nároků domáhají formou eventuálního petitu.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 333/2022, ze dne 15. 2. 2023
03.05.2023 00:02
Režim přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise spolku
I. Jedním z fakultativně zřizovaných orgánů, jehož existenci zákonodárce výslovně předvídal, je rozhodčí komise. Její specifické postavení je přitom dáno tím, že rozhodnutí tohoto orgánu má účinky pravomocného soudního rozhodnutí – je pro účastníky řízení závazné a nezměnitelné – a dále i tím, že je soudně vykonatelné. V tomto kontextu tak lze konstatovat, že řízení před rozhodčí komisí spolku je jedním z „druhů“ rozhodčího řízení, čemuž odpovídá i systematika právní úpravy. Vady rozhodnutí rozhodčí komise se proto nepřezkoumávají v režimu § 258 a násl. o. z. (jako je tomu u rozhodnutí jiných orgánů spolku), nýbrž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí ve smyslu § 31–35 z. r. ř.
Ačkoli je spolkům ponechána relativně velká míra autonomie, která se projevuje i značnou variabilitou uspořádání jejich orgánů, ani tato autonomie není bezbřehá. Jsou-li rozhodnutí rozhodčí komise (na jedné straně) přiznány účinky pravomocného soudního rozhodnutí a je-li rozhodnutí rozhodčí komise soudně vykonatelné, potom tyto vlastnosti musí být (na druhé straně) doprovázeny možností soudního přezkumu rozhodnutí rozhodčí komise v režimu § 31–35 z. r. ř. Obě tyto vlastnosti, které rozhodování rozhodčí komise má, od sebe nelze oddělit.
Proto, zřídí-li stanovy spolku orgán, který má rozhodovat o majetkových sporech (ve smyslu § 2 odst. 1 z. r. ř.) náležejících do spolkové samosprávy s tím, že rozhodnutí takto zřízeného orgánu je pro účastníky řízení závazné a nezměnitelné (tj. má účinky pravomocného rozhodnutí), musí přezkum rozhodnutí tohoto orgánu podléhat režimu řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (podle § 31–35 z. r. ř.). Ujednání stanov, která by uvnitř spolku na jedné straně zřizovala rozhodčí komisi, aby na druhé straně stanovila, že rozhodnutí rozhodčí komise nepodléhají přezkumu v režimu § 31–35 z. r. ř., odporují donucujícím ustanovením zákona.
Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 267 o. z. je normou, od níž se ujednáním stran, resp. zakladatelským právním jednáním spolku, nelze odchýlit.
II. Sbor rozhodců Fotbalové asociace České republiky má podle stanov asociace a procesního řádu (čl. 17 odst. 7 stanov, resp. § 42 odst. 1 procesního řádu) rozhodovat o majetkových sporech náležejících do spolkové samosprávy. Přitom rozhodnutí vynesená v rozhodčím řízení jsou závazná pro všechny, jichž se týkají (čl. 26 odst. 10 stanov). Současně mohou být předmětem výkonu (podle § 66 odst. 3 až 5 procesního řádu) s tím, že pokud výkon rozhodnutí nepovede ke splnění vymáhané povinnosti, věc se postoupí etické komisi k uložení trestu podle disciplinárního řádu (§ 66 odst. 8 procesního řádu). Za těchto okolností tedy Sbor rozhodců po materiální stránce je (musí být) rozhodčí komisí ve smyslu § 265 o. z., což nemůže nijak zvrátit ani opačná deklarace čl. 26 odst. 11 stanov.
Určuje-li čl. 26 odst. 11 stanov, že rozhodnutí Sboru rozhodců nepodléhají přezkumu v režimu § 31–35 z. r. ř., jde o ujednání zakladatelského právního jednání, které odporuje donucujícím ustanovením zákona. Takové ujednání stanov není s to vyvolat zamýšlené právní účinky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3737/2021, ze dne 29. 3. 2023
03.05.2023 00:01
Podjatost soudce; členství soudce v rozhodčí komisi spolku
I. Má-li soudce (spolu)rozhodovat ve věci, která z pohledu posuzování té které relevantní (byť i v soudním sporu předběžné) otázky souvisí s jeho mimoprofesní činností, v rámci které se takový soudce (spolu)účastnil či (opakovaně) spoluúčastní při rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob s odkazem např. na přijaté interní předpisy (ne)podnikatelským subjektem, anebo při které zaujímá rozhodnutí (byť i „manažerského typu“) týkající se vnitřní či vnější sféry činnosti takového právního subjektu, jeho členů nebo třetích osob ve vztahu k tomuto subjektu, pak v takovém případě bude zpravidla naplněn důvod jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, k jejímuž vyřízení byl podle platného rozvrhu práce soudu povolán.
II. Členství v rozhodčí komisi spolku ve smyslu § 265–267 o. z. je neslučitelné s výkonem funkce soudce. Řízení před rozhodčí komisí spolku je totiž jedním z „druhů“ rozhodčího řízení. Soudce přitom podle výslovného znění § 80 odst. 5 písm. b) zákona o soudech a soudcích nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, neboť je povinen ve svém osobním životě svým chováním dbát o to, aby nenarušovalo důstojnost soudcovské funkce a neohrožovalo nebo nenarušovalo důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
Tento názor by se zde přitom prosadil také tehdy, kdyby soudy dospěly k závěru, že ustanovení zakladatelského právního jednání spolku, kterým měla být rozhodčí komise zřízena, nevyvolává zamýšlené právní účinky. Povinnost soudce stanovenou § 80 odst. 5 písm. b) zákona o soudech a soudcích je totiž zapotřebí vykládat tak, že nezahrnuje jen zákaz působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, ale i zákaz vyvolávat v širší veřejnosti zdání, že tyto činnosti soudce vykonává (jakkoli se rozhodování ve skutečnosti účastnit nemusí či jakkoli mohou být „rozhodčí nálezy“ tělesa, které vyvolává dojem rozhodčího soudu, právně bezvýznamné). Již toto zdání širší veřejnosti je totiž způsobilé ohrozit či narušit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3737/2021, ze dne 29. 3. 2023