// Profipravo.cz / Zástavní právo, zadržovací právo

Zástavní právo, zadržovací právo

29.05.2017 00:02

Zadržovací právo k účetním dokladům dlužníka

Vzhledem k tomu, že účetní doklad není z objektivního pohledu schopen naplnit uhrazovací funkci zadržovacího práva, neboť nemá užitnou hodnotu pro osobu odlišnou od vlastníka účetní evidence, jejíž součástí jsou předmětné doklady, nemůže být účetní doklad ve smyslu ustanovení § 1395 o. z. zadržen k zajištění dluhu; jeho případným zadržováním vlastníku nevzniká věřiteli ve prospěch jeho pohledávky zadržovací právo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4172/2016, ze dne 9. 3. 2017

13.04.2017 00:01

Trvání zástavního práva podle hospodářského zákoníku v případě odúmrti

Zástavní právo k nemovitosti zřízené v době účinnosti hospodářského zákoníku nezaniká jen proto, že nemovitost zatížená zástavním právem připadla po 31. 12. 1991 státu jako tzv. odúmrť.

Vzhledem ke zvláštnímu ustanovení § 472 odst. 1 obč. zák. se ustanovení § 396 odst. 1 hospodářského zákoníku na zástavní právo k věci, která připadla státu jako tzv. odúmrť, nepoužije.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3263/2016, ze dne 25. 1. 2017

27.01.2017 00:02

ÚS: Posuzování ujednání o tzv. propadné zástavě

Moc soudní je povolána k ochraně práv vlastníků, která by byla uplatněním tzv. propadné zástavy (pactum commissorium) citelně zasažena, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti zvážit v každém individuálním případě účel jejího zákazu; musejí proto při poskytování ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, negativně dotčeného porušením zákazu tzv. propadné zástavy, současně brát zřetel na princip autonomie vůle subjektů soukromého práva (a podnikatelských subjektů zvlášť), vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, a dávat mu – dovolují-li to okolnosti případu – přednost před výkladem, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3646/13, ze dne 3. 1. 2017

27.10.2016 00:00

Zhoršení zástavy na újmu zástavního věřitele

Na újmu zástavního věřitele se zástava ve smyslu § 151e odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 3. 2000 zhorší tehdy, jestliže nebude možné při jejím zpeněžení dosáhnout takový výtěžek, který bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva a který současně nebude postačovat k plné úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím, popřípadě k úhradě zajištěné pohledávky s příslušenstvím ve sjednaném rozsahu. Na újmu zástavního věřitele se může zástava zhoršit nejen faktickými činy zástavního dlužníka (tj. tím, že zástavu například poškodí, zničí nebo učiní neupotřebitelnou), ale i v důsledku právních úkonů (právního jednání) zástavního dlužníka týkajících se zástavy.

Učinil-li zástavní dlužník právní úkon týkající se zástavy, který vedl - proto, že zhoršuje zástavu na újmu zástavního věřitele - ve svých důsledcích ke snížení (zmenšení) majetku samotného vlastníka zástavy, nelze - s ohledem na obsah vlastnických práv zástavního dlužníka a funkcím a účelu zástavního práva - úspěšně dovozovat, že by takový právní úkon odporoval svým obsahem nebo účelem zákonu nebo zákon obcházel anebo se příčil dobrým mravům. Následkem porušení povinnosti uložené v ustanovení § 151e odst. 2 obč. zák. tak není neplatnost právního úkonu.

Způsobil-li zástavní dlužník zhoršení zástavy na újmu věřitele (snížení nebo ztrátu ceny zástavy), porušil tím svou právní povinnost; jestliže tak učinil zaviněně, odpovídá za škodu, která zástavnímu věřiteli vznikla v důsledku toho, že při zpeněžení zástavy nebyl dosažen takový výtěžek, který by - kdyby nedošlo k zaviněnému protiprávnímu jednání zástavního dlužníka - bylo možné očekávat, jestliže z dosaženého výtěžku nebyla plně uspokojena zajištěná pohledávka s příslušenstvím. Odpovědnost za škodu v takovém případě vzniká bez ohledu na to, zda zástavní věřitel využil práva postupovat podle ustanovení § 151e odst. 3 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5163/2015, ze dne 9. 8. 2016

15.08.2016 00:01

Náležitosti plné moci zmocňující k uzavření zástavní smlouvy

Byla-li udělena plná moc k uzavření zástavní smlouvy týkající se určité nemovitosti, pak není nutné v takové plné moci uvádět jakékoliv bližší údaje týkající se osoby, s níž může zmocněnec takovou smlouvu uzavřít, ani specifikovat závazkový vztah, který má zástavní smlouva zajišťovat. V takovém případě je zmocněnec zmocněn, aby (podle svého nejlepšího vědomí a svědomí) vybral osobu zástavního věřitele a určil závazek, který má zástavní smlouvou zajistit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1899/2014, ze dne 31. 5. 2016

04.02.2016 00:01

Stavení běhu promlčecí doby zástavního práva

Běh promlčecí doby zástavního práva se staví také podáním návrhu na výkon rozhodnutí prodejem nemovité zástavy podle notářského zápisu, který obsahuje závazek zástavního dlužníka zaplatit zástavnímu věřiteli pohledávku zajištěnou zástavním právem s tím, že zástavní věřitel je oprávněn se uspokojit z výtěžku prodeje zástavy, a ve kterém zástavní dlužník svolil k vykonatelnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4916/2014, ze dne 10. 11. 2015

17.08.2015 00:02

Zpětná působnost ustanovení § 3030 NOZ

I. Zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyjádřená v ustanoveních § 3028 až 3079 NOZ, spočívá na principech nepravé retroaktivity.

Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení § 3030 NOZ, neboť žádné z ustanovení § 1 až 14 NOZ není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení § 3030 NOZ nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 NOZ na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).

Je proto třeba vytknout odvolacímu soudu, že (za použití ustanovení § 6 odst. 2 a § 7 NOZ) dospěl v napadeném rozsudku k právním závěrům, které (samy o sobě i ve svých důsledcích) znamenají popření (zásadní negaci) dosavadní právní úpravy o tom, jak a proti komu působí zástavní právo, a (samoúčelné) odmítnutí ustálené judikatury o této otázce přijaté; rozsudek soudu, který je založen na pravé zpětné účinnosti "nové" právní úpravy na "staré" právní vztahy, je nejen protiprávní (nezákonný), ale také narušující ústavní pořádek České republiky.

II. Z pohledu ustanovení § 164 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013 nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" (vůči němuž působí zástavní právo a který má proto postavení zástavního dlužníka) ten, kdo důvodně odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, jestliže zástavní právo bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy zástavcem, jenž své vlastnictví nemovitosti odvozoval od smlouvy o převodu vlastnictví, odstoupením (později) zrušené.

Okolnost, zda zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře o tom, že zástavce je oprávněn dát věc (pohledávku nebo jiné majetkové právo, které je způsobilým předmětem zástavního práva) do zástavy, může mít význam jen při zřízení (vzniku) zástavního práva. Při řešení otázky, zda a vůči komu působí zástavní právo a kdo má proto postavení zástavního dlužníka, je dobrá víra zástavního věřitele bezpředmětná.

Uvedený závěr se samozřejmě může uplatnit pouze tehdy, stal-li se ten, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, (znovu) jejím vlastníkem, došlo-li k odstoupení od smlouvy vskutku v souladu se zákonem a zrušila-li se tím smlouva o převodu vlastnictví od počátku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, ze dne 16. 6. 2015

29.04.2015 00:01

Exekuční vymáhání plnění ze zastavené pohledávky

Nesplní-li poddlužník po splatnosti zastavené pohledávky svůj dluh zástavnímu věřiteli, může zástavní věřitel (samozřejmě "svým vlastním jménem") po něm vymáhat plnění u soudu prostřednictvím žaloby, popřípadě, byla-li již zastavená pohledávka přiznána věřiteli vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem pro výkon rozhodnutí (exekučním titulem), cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). Oprávnění zástavního věřitele požadovat, aby mu poddlužník až do výše zajištěné pohledávky zaplatil po její splatnosti zastavenou pohledávku, představuje v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) - jak vyplývá z jeho účelu a smyslu - na principu tzv. singulární sukcese přechod práva ze zástavního dlužníka na zástavního věřitele ve smyslu ustanovení § 256 odst.1 o.s.ř. (§ 36 odst. 3 exekučního řádu), který se prokazuje způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 2 o.s.ř. (§ 36 odst. 4 exekučního řádu).

S názorem dovolatele, podle kterého zástavní věřitel není oprávněn vymáhat po poddlužníku plnění ze zastavené pohledávky, jde-li o právo již vykonatelné (přiznané titulem pro výkon rozhodnutí nebo exekučním titulem), nelze souhlasit. Spočívá-li uhrazovací funkce zástavního práva k pohledávce v tom, že poddlužník je povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli, není (a nemůže tu být) významné, zda jde o pohledávku "vymahatelnou", nebo o pohledávku, která (zatím) nebyla věřiteli "vymahatelně přiznána". V obou popsaných případech je - jak vyplývá z ustanovení § 167 odst. 1 obč. zák. 1964 - poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli a zástavní věřitel při vymáhaní splnění dluhu poddlužníka nastupuje na místo zástavního dlužníka ve všech právech, která mu (jako věřiteli poddlužníka) náležela, včetně práv ze zajištění zastavené pohledávky nebo práv z titulů pro výkon rozhodnutí (exekučních titulů), které mu vůči poddlužníku svědčily.

V projednávané věci oprávněný podal návrh na nařízení exekuce, ačkoliv již dal vymáhanou pohledávku do zástavy a ačkoliv proto v té době povinní (jako poddlužníci) byli povinni (za předpokladu, že zastavená pohledávka a zajištěná pohledávka již byly splatné) poskytnout stanovené plnění zástavnímu věřiteli. Oprávněný tedy nebyl - za tohoto stavu věci - věcně legitimován k podání návrhu na nařízení exekuce; byla-li přesto nařízena, je tu dán důvod pro její zastavení podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu a § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1428/2014, ze dne 26. 2. 2015

14.07.2014 00:02

Dohoda zástavního věřitele a osobního dlužníka o nevymáhání pohledávky

Dohoda uzavřená mezi zástavním věřitelem a osobní dlužnicí, v níž se věřitel zavázal v případě, že osobní dlužnice částečně uhradí pohledávku vymáhanou v jiném exekučním řízení, upustit od vymáhání zbývající části pohledávky vůči ní, a zároveň, že v budoucnu proti ní nezahájí další exekuční řízení pro tutéž pohledávku, a v níž účastníci této dohody konstatovali, že se netýká nároku oprávněného vůči zástavnímu dlužníku z titulu zástavního práva k zastaveným nemovitostem, není ve vztahu k zástavnímu dlužníkovi v rozporu s dobrými mravy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 828/2014, ze dne 29. 5. 2014

13.02.2014 22:28

Rc 125/2012

Zástavní dlužník, jenž po zpeněžení zástavy v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. na majetek osobního dlužníka nabyl postoupením pohledávku přihlášeného odděleného (zástavního) věřitele po zániku zajištění (zástavního práva) zpeněžením (§ 28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007) a zároveň předtím, než oddělený (zástavní) věřitel obdržel odpovídající výtěžek zpeněžení zajištění (§ 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona), má pouze právo na uspokojení postoupené pohledávky v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka vyplacením sedmdesáti procent výtěžku zpeněžení zajištění na něj připadajícího (§ 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona). Vyloučení celého výtěžku zpeněžení zajištění cestou vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 uvedeného zákona se na základě argumentu, že takovým postoupením splynula práva a povinnosti zástavního věřitele a zástavního dlužníka v jedné osobě (§ 584 obč. zák.), úspěšně domoci nemůže.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012)

30.11.2013 12:34

Rc 112/2012

Nabyl-li dlužník vlastnické právo k věci zatížené zástavním právem až v průběhu insolvenčního řízení, v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a ustanoveními o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek), neznamená to, že by věřitel, který svou pohledávku řádně a včas přihlásil, byl bez dalšího zbaven práva dovolat se zajištění. Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení ze zajištění a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění neuplatnil.

(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011)

22.10.2013 00:01

Veřejná nedobrovolná dražba provedená přes zákaz dle § 166 odst. 3 obč. zák.

Veřejná nedobrovolná dražba, kterou dražebník provedl (vykonal), ačkoliv tomu bránil zákaz uvedený v ustanovení § 166 odst. 3 obč. zák., je podle ustanovení § 48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách neplatná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, ze dne 26. 9. 2013

10.10.2013 00:01

K působení zástavního práva proti oprávněnému dle zák. č. 229/1991 Sb.

I. Soud musí důsledně rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo vzniklo na straně jedné a zda zástavní právo působí proti (vůči) vlastníku zástavy na straně druhé. Ze vztahu obou institutů současně vyplývá, že zástavní právo sice může (platně vzniknout), že však nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy. Proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy, i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva; ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.

II. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně. Představuje-li tedy podle ustálené judikatury soudů "restituce obnovení původního právního stavu" s účinky ex tunc v případech a za podmínek stanovených zákonem, nelze oprávněnou osobu, které byla věc navrácena do vlastnictví, považovat za "pozdějšího vlastníka zastavené věci" ve smyslu ustanovení § 164 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2002.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3771/2012, ze dne 21.8. 2013

24.09.2013 00:01

Zkrácení věřitele uplatněním práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy

Uplatnění práva zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy, k níž vzniklo zástavní právo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi dlužníkem a zástavním věřitelem, může věřitel za podmínek uvedených v ustanovení § 42a občanského zákoníku odporovat. Odporovatelným právním úkonem tu však nemůže být smlouva o zřízení zástavního práva, která sama o sobě nevede ke zmenšení majetku dlužníka, nýbrž právní úkon, kterým zástavní věřitel na základě smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené mezi ním a dlužníkem uplatňuje právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy (např. návrh na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy, návrh na výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku, přihláška pohledávky do zahájeného řízení o výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku).

Rozhodnutí soudu, jímž by bylo určeno, že právní úkon, kterým zástavní věřitel na základě zástavní smlouvy uzavřené s dlužníkem uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy v řízení o výkon rozhodnutí prodejem zastavené movité věci, nemovitosti nebo podniku, popřípadě v exekučním řízení, je vůči věřiteli právně neúčinný, by v takovém případě představovalo podklad k tomu, aby se věřitel mohl domáhat uspokojení své vymahatelné pohledávky v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) postižením zastaveného majetku dlužníka, aniž by se při tomto výkonu rozhodnutí (exekuci) ve vztahu mezi věřitelem a zástavním věřitelem přihlíželo k lepšímu pořadí zástavního věřitele při uspokojování pohledávek, které zástavní věřitel získal uzavřením zástavní smlouvy na úkor věřitele a které by věřitel, jehož odpůrčí žalobě bylo vyhověno, mohl úspěšně popřít tzv. odporovou žalobou podle ustanovení § 267a o. s. ř. podanou proti zástavnímu věřiteli. Jestliže by zástavní věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy návrhem na zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy a jestliže by byly splněny podmínky, za nichž lze tomuto právnímu úkonu odporovat, mohl by se věřitel - místo určení právní neúčinnosti právního úkonu – ve smyslu ustanovení § 42a odst. 4 části věty za středníkem občanského zákoníku domáhat, aby mu zástavní věřitel vydal získaný výtěžek dražby nebo soudního prodeje zástavy až do výše vymahatelné pohledávky věřitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2041/2012, ze dne 27. 8. 2013

23.09.2013 00:02

K otázce zániku zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák.

Slouží-li k zajištění pohledávky (v poměrech smluvního zástavního práva) více zástav (více nemovitostí), zaniká zástavní právo ke kterékoli z těchto zástav (není-li dohodnuto jinak) uhrazením zajištěné pohledávky nebo složením obvyklé ceny všech těchto zástav.

Jinak řečeno, jestliže podle zástavní smlouvy zajišťuje pohledávku zástavního věřitele více nemovitostí a není-li ujednáno něco jiného, může zástavní dlužník nebo zástavce přivodit zánik zástavního práva dle § 170 odst. 1 písm. e/ obč. zák. pouze tehdy, složí-li zástavnímu věřiteli obvyklou cenu všech takto zastavených nemovitostí; složením obvyklé ceny jedné z několika takto zastavených nemovitostí zástavní právo vůči této jedné nemovitosti nezaniká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 817/2012, ze dne 29. 8. 2013

23.09.2013 00:01

Zástavní právo pro budoucí druhově určené pohledávky dle § 299 odst. 1 ObchZ

I. Smlouva o zřízení zástavního práva pro určitý druh pohledávek, jež vzniknou zástavnímu věřiteli vůči dlužníku v budoucnu, která neobsahuje ujednání o době trvání zástavního práva nebo o výši, do které se takto určené pohledávky zajišťují, je podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatná.

II. Dispozitivnost ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák. spočívala v tom, že je účastníci obchodních závazkových vztahů mohou vyloučit uzavřením zástavní smlouvy, jejíž obsah se bude řídit pouze ustanoveními § 151b odst. 4 věty první a § 151b odst. 5 obč. zák. (ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák. nenahrazovalo pro obchodní závazkové vztahy úpravu obsaženou v ustanovení § 151b odst. 5 obč. zák.), a nikoli v tom, že by ve smlouvě o zřízení zástavního práva pro budoucí druhově určené pohledávky uzavřené podle ustanovení § 299 odst. 1 obch. zák. mohli účastníci vyloučit některé části tohoto ustanovení, v nichž jsou stanoveny podmínky, za nichž lze takovou zástavní smlouvu sjednat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2290/2012, ze dne 27. 8. 2013

(posuzováno podle zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1994 a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 28. 11. 1993)

07.08.2013 00:02

Ke zřízení dalšího zástavního práva ke stejné pohledávce

I. V důsledku toho, že k pohledávce vznikne zástavní právo, zástavní dlužník (věřitel zastavené pohledávky) neztrácí svá práva k pohledávce a s pohledávkou může i nadále nakládat, například ji postoupit, znovu zastavit jinému (dalšímu) věřiteli apod., ledaže by zákon stanovil něco jiného. Nastane-li ovšem uhrazovací funkce zástavního práva, je poddlužník povinen svůj dluh (po splatnosti zastavené pohledávky) splnit (bez ohledu na případné dispozice provedené zástavním dlužníkem se zastavenou pohledávkou) zástavním věřitelům.

Dispozice zastavenou pohledávkou přitom nemůže být nikdy na újmu práv zástavního věřitele; vázne-li na zastavené pohledávce více práv, neřídí se pořadí, v jakém se zajištěné pohledávky uspokojují, podle doby, kdy se jednotlivá zástavní práva stala účinná vůči poddlužníku, ale na základě doby vzniku zástavních práv, popřípadě jiných hledisek, stanovených zákonem.

II. V zástavní smlouvě nebo i samostatně může být sjednán zákaz pro zástavního dlužníka, aby dal zastavené pohledávky do zástavy jinému (dalšímu) věřiteli nebo aby s takovým zastavením souhlasil, ledaže by takové ujednání bylo spojeno s takovými omezeními, která by byla v rozporu s účelem (smyslem) zástavního práva jako takového a která by vedla k závěru o jeho neplatnosti (§ 39 obč. zák.)

Bylo-li platně sjednáno, že zástavní dlužník nebo zástavce nesmí pohledávku zastavit jinému (dalšímu) věřiteli, jde o ujednání, které má účinky pouze mezi účastníky smlouvy nebo jiného ujednání (smluvními stranami) a které samo o sobě nepůsobí vůči třetím osobám. S porušením závazku dále zastavit již zastavenou pohledávku tedy zákon nespojuje ani neplatnost zástavní smlouvy, jíž by zástavní dlužník (nebo jiný zástavce s jeho souhlasem) dal znovu do zástavy pohledávku, která byla již dříve zastavena jinému zástavnímu věřiteli, ani nemožnost vzniku nového (dalšího) zástavního práva k téže zástavě na základě zástavní smlouvy. Ujednání zakazující opětovné zastavení stejné pohledávky má toliko obligační povahu a zástavní věřitel, v jehož prospěch by byl takový zákaz sjednán, proto může požadovat pouze náhradu škody, která by mu vznikla porušením sjednané povinnosti ze strany zástavního dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 ICdo 21/2012, ze dne 11. 7. 2013

11.02.2013 00:00

K obligačním a věcným účinkům zástavní smlouvy

Obligační účinky kupní nebo jiné smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti představují předpoklad, aby nastaly (mohly nastat) její účinky věcné (věcněprávní), a bez účinků obligačních nevznikají (nemohou vzniknout) ve vztahu ke smlouvě účinky věcné (věcněprávní); účinky obligační tedy jsou jedním z předpokladů pro účinky věcné.

Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že zástavní práva k nemovitostem vyplývající ze zástavních smluv mohla vzniknout pouze tehdy, byly-li zástavní smlouvy uzavřeny dříve, než bylo zástavní právo podle nich vloženo do katastru nemovitostí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, ze dne 16. 1. 2013

03.01.2013 00:00

K zastavení cizí nemovité věci bez souhlasu vlastníka

I. Na rozdíl od právní úpravy účinné do 31.12.2000, která připouštěla při zastavení cizí věci bez souhlasu vlastníka vznik zástavního práva vždy, byla-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, nyní platná právní úprava - jak je nepochybné ze znění ustanovení § 161 občanského zákoníku - umožňuje při splnění těchto podmínek vznik zástavního práva, jen je-li zástavou cizí movitá věc (§ 161 odst. 1 občanského zákoníku). Byla-li tedy dána do zástavy cizí nemovitá věc (nebo jiná věc, právo nebo majetková hodnota, uvedená v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) bez souhlasu vlastníka, je vyloučeno (platné) zřízení zástavního práva, i kdyby zástavní věřitel byl v dobré víře, že zástavce byl oprávněn zástavu zastavit, a i kdyby mu zástava byla odevzdána. Uvedený závěr nelze úspěšně zpochybňovat zásadou ochrany dobré víry zástavního věřitele nebo principem jeho "právní jistoty".

Vzhledem k tomu, že zástavní věřitel nemůže při zastavení nemovitostí (a jiných věcí, práv nebo majetkových hodnot, uvedených v ustanovení § 161 odst. 2 občanského zákoníku) spoléhat na to, že by je "přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn tyto hodnoty zastavit", musí se vždy náležitě přesvědčit zejména o vlastnickém právu zástavce. U nemovitých věcí to především znamená, že zástavní věřitel nemůže vycházet jen ze stavu katastru nemovitostí, ale že se musí - v zájmu dosažení toho, aby zástavce byl vlastníkem zástavy nebo aby dával zástavu se souhlasem vlastníka - náležitě přesvědčit o skutečných vlastnických vztazích, zejména ukazuje-li se, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodráží (nemusí odrážet) skutečné právní vztahy.

II. Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem). Proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek stanovených v zákoně.

Podle (nyní) platné právní úpravy zástavní právo působí vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. § 164 odst. 1 a odst. 2 občanského zákoníku).

Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví, je vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy po právu nepozbyl) své vlastnictví dříve než ten, kdo dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do zástavy (zástavce). Ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, ze dne 14. 11. 2012

29.11.2012 00:02

K zániku zástavního práva plněním na zajišťovací směnku

Z povahy zajišťovací směnky vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení nebo od uspokojení věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká zajištěná pohledávka a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. Okolnost, že šlo o směnku zajišťovací, a že tedy věřiteli může náležet z ekonomického hlediska plnění jen jednou, se ovšem projeví tím, že v rozsahu proplacení zajišťovací směnky se dlužník ubrání případnému nucenému vymožení exekučním titulem přiznané zajištěné pohledávky námitkou plnění na zajišťovací směnku.

Může-li věřiteli (ekonomicky vzato) náležet jen jediné plnění na úhradu jeho pohledávky, musí mít plnění na zajišťovací směnku právní následky pro zástavní právo zajišťující tutéž pohledávku. Ubránil-li by se totiž dlužník v rozsahu proplacení zajišťovací směnky nucenému vymožení exekučním titulem přiznané pohledávky, zajištěné zástavním právem, neprosadí se v tomto rozsahu ani zástavní právo (jeho uhrazovací funkce). Kdyby bylo na zajišťovací směnku poskytnuto plnění stejného nebo většího rozsahu, než kolik činí zástavním právem zajištěná pohledávka s příslušenstvím, a kdyby se zástavní dlužník (důvodně) dovolal plnění na zajišťovací směnku, je nepochybné, že zástavní věřitel se již nemůže domoci prodeje nebo jiného zpeněžení zástavy a že tedy ani uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy a že zástavní právo nemůže nadále (ani v budoucnu) být způsobilým právním prostředkem pro uspokojení věřitele. V takovém případě se zástavní dlužník může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. určení, že tu zástavní právo není, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2564/2011, ze dne 25. 10. 2012