// Profipravo.cz / Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu

08.08.2016 00:01

Náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti

Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Tuto příčinnou souvislost nemůže přerušit skutečnost, že se účastníci v průběhu pracovní neschopnosti dohodli na skončení pracovního poměru, neboť právní úprava nepodmiňuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku trváním pracovního poměru se zaměstnavatelem, který za pracovní úraz zaměstnance (za škodu tím vzniklou) objektivně odpovídá.

Zaměstnanci tak přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zák. práce i poté, co v průběhu pracovní neschopnosti rozvázal pracovní poměr.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 582/2015, ze dne 3. 6. 2016

12.05.2015 00:02

Porušení obecné prevenční povinnosti dle § 249 odst. 1 zák. práce

Zaměstnanci lze vytýkat porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 249 odst. 1 zák. práce tehdy, nepočíná-li si vzhledem ke konkrétním pracovním podmínkám i k dané časové a místní situaci tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku.

Závisí-li způsob plnění obecné prevenční povinnosti zcela na úvaze zaměstnance, lze mu vytýkat porušení této povinnosti, jestliže je jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná vhodnějšího) postupu, a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, ke vzniku škody na majetku přesto došlo, závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1924/2013, ze dne 9. 3. 2015

17.12.2014 00:01

Rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu

Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, ze dne 25. 9. 2014

27.11.2014 00:00

Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

I. Z ustanovení § 249 odst. 1 a 2 zák. práce vyplývá, že zaměstnanec má vedle obecně působící prevenční povinnosti, která mu ukládá chovat se tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení, aniž by ještě hrozila nějaká škoda či bezdůvodné obohacení, zvláštní oznamovací povinnost a zvláštní povinnost zakročit v případě hrozící škody. Oznamovací povinnost má zaměstnanec vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci; je přitom nerozhodné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancům nebo jiné fyzické či právnické osobě, stejně jako to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Povinnost upozornit na hrozící škodu rovněž platí bez ohledu na to, zda hrozí škoda na zdraví, nebo škoda na majetku, a v jakém rozsahu škoda hrozí.

Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a kdy je třeba jednat urychleně, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovním poměru. Povinnost zakročit zaměstnanec nemá jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost (například jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, který je třeba k odvrácení hrozící škody ovládnout, nebo fyzické schopnosti potřebné k zakročení), a jednak tehdy, jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké.

Na zaměstnanci, který vědomě nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, může zaměstnavatel – jak vyplývá z ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce - požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak. Odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody představuje sankci za porušení právní povinnosti stanovené v ustanovení § 249 zák. práce a jejími předpoklady jsou vznik škody, porušení povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti upozornit na hrozící škodu, popřípadě proti ní zakročit, zavinění alespoň ve formě vědomé nedbalosti a skutečnost, že škodu není možné uhradit jinak (například proto, že škůdce nebyl zjištěn, nebo proto, že od něj nelze úhrady dosáhnout). Sankční povaha odpovědnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody je dána tím, že nejde o vlastní náhradu škody, která by nebyla vznikla, kdyby zaměstnanec dostál své zvláštní prevenční povinnosti uložené mu ustanovením § 249 zák. práce, nýbrž že se jedná jen o podíl zaměstnance na náhradě této škody, jehož rozsah musí být přiměřený okolnostem případu a při jehož určení se přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti, a k významu škody pro zaměstnavatele s tím, že výše náhrady škody je limitována trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

II. Jsou-li splněny podmínky odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli uvedené v ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce, je vyloučena odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení téže škody podle ustanovení § 251 odst. 1 zák. práce, neboť tento odpovědnostní vztah může vzniknout jen mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, který nesplnil svou oznamovací povinnost nebo povinnost zakročit v případě hrozící škody, kterou nezpůsobil sám svým vlastním jednáním.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3555/2013, ze dne 29. 10. 2014

18.08.2014 00:02

Prokazování schodku na svěřených hodnotách

Vyúčtování svěřených hodnot může být provedeno nejen tím, že zaměstnanec hodnoty a doklady předá zaměstnavateli (jeho jinému zaměstnanci), který „fyzický stav“ hodnot bezprostředně po jejich předání porovná se stavem účetním, ale i jiným způsobem stanoveným zaměstnavatelem, který je způsobilý vést k závěru o tom, zda na hodnotách svěřených zaměstnanci (ne)vznikl schodek. Takovým způsobem vyúčtování svěřených hodnot může být i jejich uložení zaměstnancem na určité místo, z něhož zaměstnavatel (jeho jiný zaměstnanec) hodnoty později převezme, a to za podmínek určených zaměstnavatelem tak, aby byla zajištěna průkaznost vyúčtování. Stanoví-li proto zaměstnavatel, že zaměstnanec je povinen vyúčtovat svěřené hodnoty tak, že je uloží do určeného prostoru, do něhož zaměstnanec po uložení hodnot nemá přístup a z něhož má hodnoty později převzít jiný zaměstnanec, a určí-li podmínky, za nichž má k uložení hodnot do určeného prostoru dojít a které zajišťují průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení, je povinnost zaměstnance k vyúčtování svěřených hodnot splněna, jakmile tyto hodnoty opustí – v souladu s postupem předepsaným zaměstnavatelem – sféru jeho dispozice. Protože tímto okamžikem končí doba, kdy má zaměstnanec možnost se svěřenými hodnotami osobně disponovat, nemůže odpovídat za schodek vzniklý na těchto hodnotách v pozdější době (srov. § 252 odst. 1 zák. práce).

V projednávané věci zaměstnankyně měla podle postupu stanoveného zaměstnavatelem vhodit tzv. safebag s hotovostí (denní tržbou), kterou převzala, do vnitřní schránky trezoru určené zaměstnavatelem k ukládání tržeb, odkud měl „safebag“ vyzvednout jiný zaměstnanec zaměstnavatele, který měl jeden ze dvou odlišných klíčů, jimiž bylo možné vnitřní schránku trezoru otevřít, a který měl „safebag“ s hotovostí předat za účelem jeho odvozu zaměstnanci bezpečnostní agentury, jenž měl druhý klíč od vnitřní schránky trezoru. Za tohoto stavu bylo pro závěr, zda zaměstnankyně splnila svou povinnost k vyúčtování svěřené hotovosti, potažmo pro závěr o její odpovědnosti za schodek na této hotovosti zjištěný tak, že po otevření vnitřní schránky trezoru v ní nebyl „safebag“ s hotovostí nalezen, významné zjištění, jaké podmínky určil zaměstnavatel zaměstnankyni k odevzdání tzv. safebagu s hotovostí jeho vhozením do vnitřní schránky trezoru a zda tyto podmínky zajišťovaly průkaznost stavu hodnot v době jejich uložení do uvedeného prostoru, a tedy i průkaznost tohoto způsobu vyúčtování hodnot.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2536/2013, ze dne 17. 7. 2014

03.10.2013 00:01

K obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu na zdraví

Obecná odpovědnost zaměstnavatele podle ustanovení § 265 není vyloučena samotnou skutečností, že nároky zaměstnance z důvodu onemocnění nemocí z povolání či ohrožení touto nemocí jsou „speciálně upraveny“.

Ustálená soudní praxe v tomto ohledu vychází z názoru, že domáhá-li se zaměstnanec vůči zaměstnavateli náhrady škody na zdraví vzniklé tím, že zaměstnavatel porušoval předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, přičemž nejde ani o pracovní úraz ani o nemoc z povolání, je třeba takový nárok posoudit podle ustanovení § 265 zák. práce. V takovém případě je třeba prokázat porušení právních povinností, které mělo za následek vznik škody zaměstnance. Vzhledem k uvedenému tedy není podstatné, jaké onemocnění učinilo zaměstnance nezpůsobilým k dosavadní práci, zda se skutečně jednalo o ohrožení nemocí z povolání nebo o jiné onemocnění, významné je jen to, zda škoda zaměstnanci vznikla v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti; pro způsob a rozsah náhrady této škody na zdraví v tomto případě platí ustanovení o pracovních úrazech (srov. § 384 odst. 3 zák. práce).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1594/2012, ze dne 26. 8. 2013

22.04.2013 00:01

Ke škodě z nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci potvrzení o zaměstnání

Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel nemá právní povinnost sjednat se zaměstnancem pracovní poměr, může důvodně předložením potvrzení o zaměstnání podmiňovat vznik pracovního poměru. Za těchto okolností je nesplnění povinnosti vydat zaměstnanci při skončení pracovního poměru potvrzení o zaměstnání způsobilé zabránit zaměstnanci v jeho zaměstnávání a dosahování výdělku u nového zaměstnavatele, nebyl-li nový zaměstnavatel s ním ochoten bez předložení potvrzení sjednat pracovní poměr; postup zaměstnavatele, který odmítne uchazeče o zaměstnání zaměstnat v případě, že mu nepředloží potvrzení o zaměstnání, je v souladu se zákonem.

Nevydání potvrzení o zaměstnání zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru může vést ke ztrátě výdělku zaměstnance u jeho nového zaměstnavatele také v případě, že tento zaměstnavatel sice sjedná se zaměstnancem pracovní poměr, aniž by mu zaměstnanec předložil potvrzení o zaměstnání, ale sjednaný pracovní poměr zruší ve zkušební době proto, že zaměstnanec mu potvrzení o zaměstnání nepředložil ani dodatečně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 907/2012, ze dne 26. 3. 2013

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

04.03.2013 00:00

K řízení o náhradě škody zaměstnancem

Z platebního výměru finančního úřadu na odvod za porušení rozpočtové kázně, vydaného podle ustanovení § 44a zákona č. 218/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), soud v občanském soudním řízení vychází jen tehdy, posuzuje-li u příjemce platebního výměru (nebo jeho právní nástupce), zda jednání popsané v rozhodnutí představuje porušení rozpočtové kázně. Zkoumá-li však v občanském soudním řízení jako předběžnou nebo meritorní otázku to, zda došlo k porušení rozpočtové kázně ve vztahu k zaměstnanci příjemce platebního výměru (jeho právního nástupce) nebo vůči někomu jinému, není soud tímto rozhodnutím finančního úřadu vázán a všechny rozhodné okolnosti je oprávněn (a povinen) posoudit sám.

Žalovaný zaměstnanec v projednávané věci nebyl tím, vůči komu by finanční úřad vedl řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně, a ani osobou, která by byla příjemcem platebních výměrů. Uvedená rozhodnutí proto nejsou vůči žalovanému zaměstnanci závazná a soud při rozhodování, zda je důvodná proti žalovanému žaloba o náhradu škody, kterou způsobil (podle názoru zaměstnavatele) zaviněným porušením pracovních povinností spočívajících v nesprávném použití účelové dotace, z těchto rozhodnutí nemohl bez dalšího vycházet, a byl oprávněn a povinen pro účely tohoto občanského soudního řízení - i bez zřetele k závěrům těchto rozhodnutí - samostatně posoudit otázku porušení rozpočtové kázně u zaměstnavatele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3005/2011, ze dne 19. 2. 2013

21.01.2013 00:01

K odpovědnosti za schodek na finančních prostředcích

Schodkem se rozumí rozdíl mezi údaji účetní evidence a skutečným stavem hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a o který je tedy skutečný stav nižší, než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích. Protože schodek vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které je hmotně odpovědný zaměstnanec povinen vyúčtovat, jsou schodkem také chybějící hodnoty, o nichž odpovědný zaměstnanec tvrdí, že mu byly odcizeny, nebo částky, o kterých odpovědný zaměstnanec tvrdí, že mu zákazník částku, kterou měl za poskytnutou službu zaplatit, neuhradil.

Tyto hodnoty jsou schodkem i v případě, jestliže existence škody vzniklé třeba odcizením svěřených hodnot byla zřejmá již před prováděním inventarizace, nebo vyplývá-li rozdíl z průběžné elektronické evidence „počitadel“, neboť z hlediska zaměstnavatele, jemuž zaměstnanec za svěřené hodnoty odpovídá, se vzniklá ztráta projeví po jejím vyúčtování jako inventarizační rozdíl mezi vyšším stavem majetku a závazků v účetnictví (stavem počitadel) a zjištěnou (vykázanou) skutečností.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4443/2011, ze dne 3. 1. 2013

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

24.10.2012 00:02

Ke škodě vzniklé ukončením pracovního poměru z důvodu šikany zaměstnavatele

Šikana představuje porušení právní povinnosti zaměstnavatele, a za splnění dalších předpokladů zakládá odpovědnost zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.

S názorem, že pro závěr o příčinné souvislosti mezi vznikem škody vzniklé na výdělku v důsledku skončení pracovního poměru a porušením právní povinnosti zaměstnavatelem je významný jen vlastní právní úkon, jímž byl pracovní poměr ukončen a nikoli důvod jeho skončení („motivy zaměstnance, které ho vedly ke skončení pracovního poměru“), dovolací soud nesouhlasí.

Pro posouzení, zda je dána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti zaměstnavatele a vznikem škody spočívající ve ztrátě výdělku z pracovního poměru zaměstnance u zaměstnavatele, není významná samotná izolovaně chápaná skutečnost, že pracovní poměr skončil dohodou podle ustanovení § 43 zák. práce na návrh zaměstnance (způsob skončení), ale též důvod, z jakého k tomuto skončení pracovního poměru došlo. Za situace, kdy byl zaměstnanec šikanován „z důvodu zdravotního stavu, resp. došlo k porušení zákazu zneužití práva tehdejším ředitelem nemocnice, čímž byla ponížena lidská důstojnost, vážnost a profesní odbornost zaměstnance“, nelze úspěšně dovozovat, že návrh zaměstnance na skončení pracovního poměru dohodou učiněný v úzké časové návaznosti na to nemá právní význam, a že „diskriminační jednání nemělo za následek skončení pracovního poměru“, neboť „zaměstnanec se sám rozhodl pracovní poměr skončit“.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/2011, ze dne 9. 10. 2012

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

24.09.2012 00:02

K expresivním pokynům k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci

Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou definovány ustanovením § 273 odst. 2 zák. práce jako konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Kromě toho, že je akcentována konkrétnost pokynu, nejsou předepsány žádné další náležitosti jak co do formy, tak co do obsahu. Právní relevanci proto má jakýkoli výslovný pokyn, ať je již učiněn písemně, nebo ústně, bez ohledu na svoji expresívnost, anebo na to, do jaké míry odpovídá jeho obsah pravidlům společenských konvencí.

Je samozřejmé, že pokyn má být vydán předem, nikoliv až ve chvíli, kdy již nějaký úrazový děj probíhá; není však na závadu, je-li vydán ve chvíli, kdy nebezpečí může hrozit, a smyslem pokynu je tomuto nebezpečí předejít. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci proto nelze chápat jen jako nějaké formalizované abstraktní poučování o pravidlech chování v situacích, které teoreticky mohou (ale nemusí) v budoucnu nastat, nýbrž také jako praktickou reakci, jejímž smyslem je usměrnit jednání podřízených tak, aby se vyhnuli možnému nebezpečí, které by v průběhu výkonu práce při jiném způsobu chování mohlo jinak reálně hrozit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, ze dne 4. 9. 2012

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

24.09.2012 00:00

K poškození zdraví zaměstnance při přestávce v práci

Ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. vylučovalo z přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů kromě jiného též úkony obvyklé v době přestávky na jídlo a oddech, jestliže nejsou konány v objektu zaměstnavatele.

Za přestávku v práci přitom nelze považovat jakékoli přerušení práce v průběhu pracovní doby, kdy zaměstnanec z různých důvodů, které nejsou vybočením z mezí obvyklého průběhu práce na daném pracovišti (například aby uvážil další pracovní postup, nebo aby si krátce odpočinul), přestal konat vlastní pracovní činnost. Přestávkou v práci ve smyslu ustanovení § 25 odst. 3 nařízení vlády bylo třeba rozumět přerušení práce, které je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce na jídlo a oddech v rozsahu nejméně 30 minut na základě ustanovení § 89 odst. 1 zák. práce.

Protože v posuzované věci z obsahu spisu nevyplývá, že by krátkodobé přerušení práce zaměstnancem bylo excesem vybočujícím z běžného rámce průběhu pracovní doby, je třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v souvislosti s jednáním, které bylo během práce obvyklé, a že tedy úraz, který utrpěl, je úrazem pracovním, za který zaměstnavatel odpovídá ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2141/2011, ze dne 4. 9. 2012

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, a nařízení vlády č. 108/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

03.01.2012 00:00

Ke škodě vzniklé zaměstnanci z důvodu zadržování služebního vozidla

I. Podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla i jinak než při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a to za předpokladu, že ke škodě došlo následkem porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele ze strany zaměstnanců jednajících ve smyslu ustanovení § 9 a 10 zák. práce jeho jménem nebo přímo samotným zaměstnavatelem - fyzickou osobou. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou tedy porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením pracovních povinností a vznikem škody.

II. Měl-li zaměstnanec ke svému užívání (jak pro služební, tak pro osobní potřebu) přiděleno služební vozidlo, a toto vozidlo nemohl užívat, mohla mu tím vzniknout škoda; na tom nic nemůže změnit skutečnost, zda ve stejné době byl v pracovní neschopnosti.

Ve vztahu k možnému vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za případnou škodu vzniklou tím, že zaměstnanci bylo znemožněno užívat jemu přidělené služební vozidlo, je v dané věci rozhodující, že zaměstnavatel zadržoval vozidlo, které bylo zaměstnanci jako „služební“ vozidlo zaměstnavatelem přiděleno; přitom je nerozhodné, jak se toto vozidlo dostalo zaměstnavateli do dispozice, tedy i to, že bylo zaměstnanci odňato rozhodnutím Policie ČR. Důvodem, proč zaměstnanec nemohl vozidlo fakticky užívat, totiž byla skutečnost, že vozidlo zadržoval (nebo s ním jinak nakládal) zaměstnavatel.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1678/2010, ze dne 18. 10. 2011

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

31.10.2011 00:00

K povaze pohledávky na náhradu škody za zaměstnancem dle sZP

Pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti, uložené mu zákoníkem práce nebo jinými právními předpisy. Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst.1 občanského zákoníku, tak i pro odpovědnost zaměstnance za škodu podle ustanovení § 172 zák. práce. Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce.

Jestliže zde zaměstnanec uzavíral některé obchody s odběrateli (zaměstnavatele) jako soukromý podnikatel fyzická osoba a na vlastní účet "v úmyslu opatřit sobě prospěch", je nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně "vlastní prospěch", a že tedy touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním). Okolnost, že touto činností porušil (také) své povinnosti z pracovního poměru, je tu nepodstatná; rozhodující je, že zaměstnanec jednáním, z něhož jeho zaměstnavateli vznikla škoda, nesledoval plnění pracovních úkolů, ale jen "svoje zájmy", a že tu proto chybí věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Zaměstnavatel proto důvodně dovozuje, že pohledávka za zaměstnancem nemá povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku, a že je proto způsobilá být postoupena na jiného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2593/2010, 2612/2010, ze dne 20. 9. 2011

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

17.10.2011 00:01

K přechodu práva zaměstnance na náhradu za bolest před 1. 1. 2007

Vznikl-li nárok na náhradu za bolest nebo za ztížení společenského uplatnění v době do 31.12.2006, z principu nepravé zpětné účinnosti, na níž je založeno retroaktivní působení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, vyplývá, že se také v době po 1.1.2007 řídí dosavadními právními předpisy (tj. zákonem č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a dalšími pracovněprávními předpisy, účinnými do 31.12.2006); to samozřejmě platí i tehdy, byl-li požadavek na odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění vznesen (uplatněn) až v době po 1.1.2007.

Právo zaměstnance na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění smrtí zaměstnance tak nezaniká, jen jestliže vzniklo po dni 1.1.2007; věřitelem zaměstnavatele, který odpovídá zemřelému zaměstnanci za škodu při nemocech z povolání, se stává ten, kdo tato práva nabyl podle výsledku dědického řízení (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 936/2010).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2913/2010, ze dne 20. 9. 2011

12.10.2011 00:02

ÚS: K dokazování vzniku a výše schodku (škody)

Podepsaný inventarizační soupis není výlučným důkazním prostředkem, jímž by jedině bylo možno zjišťovat vznik a výši schodku (škody). Rovněž ohledně prokazování vzniku schodku (škody) platí v plném rozsahu pravidlo, že jej lze prokazovat jakýmikoli důkazními prostředky (§ 125 o. s. ř.).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 687/10, ze dne 08.09.2011

18.01.2011 20:27

Rc 109/2010

Při zjišťování, jaký výdělek by poškozený (bývalý) zaměstnanec dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něho vykonal, kdyby nedošlo k poškození na zdraví následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, soud přihlíží ke zdravotnímu stavu zaměstnance (v podobě neovlivněné násled­ky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání), k jeho schopnostem, k získané kvalifikaci, k situaci na trhu práce v místě, o němž lze důvodně předpokládat, že by v něm zaměstnanec konal práci, kdyby nedošlo k pracovnímu úrazu nebo nemoci z povolání, popř. též k dalším okolnostem, ukazuje-li se, že mají (mohly by mít) význam při přijímání postiženého zaměstnance do pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k jinému zaměstnavateli; nevyžaduje se, aby se poškozený zaměstnanec opravdu ucházel u jiného (konkrétního) zaměst­navatele o práci a aby bylo takové pracovní místo volné. Průměrný výdělek před vznikem škody se v tomto případě stanoví jako pravděpodobný výdělek, který by poškozený zaměstnanec dosáhl při výkonu práce u zjištěného jiného zaměstnavatele.

Zastupoval-li účastníka řízení advokát, který mu byl ustanoven soudem podle ustanovení § 30 o. s. ř., a má-li zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná náhradu nákladů řízení účastníku. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř., aby ten, jemuž byla uložena náhrada těch­to nákladů, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve pro­spěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu roz­hodnutí (exekuce).

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008)

19.11.2010 00:00

K náhradě škody způsobené zaměstnanci diskriminačním jednáním dle sZP

I. Diskriminace je v pracovních věcech charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele nebo potencionálního (budoucího) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců nebo potencionálních (budoucích) zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou zákonem stanovené diskriminační důvody (srov. 1 odst. 4, 5, 6, 7 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 – dále jen „zák. práce“).

II. Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. § 7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§ 187 odst. 1 a 2 zák. práce).

III. V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaný zaměstnavatel nemůže žalobkyni odpovídat za škodu podle ustanovení § 187 odst. 1 zák. práce, neboť žalobkyně se domáhá peněžitého plnění, které jí ušlo z důvodu diskriminačního jednání ze strany zaměstnavatele (resp. jeho zaměstnanců jednajících jeho jménem), který vůči ní porušil svou povinnost podle ustanovení § 1 odst. 3 zák. práce zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, a je tedy vyloučeno, aby se jednalo o škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s ním. Odpovědnost za škodu v této věci však může být založena podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle tohoto ustanovení jsou porušení právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo zaměstnavatelem - fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce má poškozený zaměstnanec procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

IV. Zaměstnanci, kteří jménem zaměstnavatele rozhodují o tom, zda jiný zaměstnanec bude vykonávat určitý (lépe placený) druh práce i v nadcházejícím období, jsou povinni v rámci svého úsudku nepřistupovat k tomu zaměstnanci diskriminačně a dodržovat vůči němu zásadu rovného zacházení, neboť jen takovým postupem mohou řádně splnit své povinnosti zaměstnanců uložené jim ustanovením § 73 odst. 1 písm. c) zák. práce.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1743/2009, ze dne 7. 7. 2010

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)

08.11.2010 00:01

ÚS: Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu

Analytická právní věta

Právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje, aby obecný soud při interpretaci zákoníku práce a jeho ustanovení o náhradě škody neopomíjel obecné principy a pravidla upravující základy právní odpovědnosti, které tvoří základ soukromého práva a jsou ve svém důsledku podmínkou samotné existence právního řádu jako uspořádaného systému právních norem.

PRÁVNÍ VĚTY

Při interpretaci zákoníku práce a jeho ustanovení o náhradě škody nelze pominout ani obecné principy a pravidla upravující základy právní odpovědnosti, která pokládají základ soukromého práva. Pokud by byly tyto obecné principy a pojmy pominuty, interpretace jednotlivých ustanovení zákoníku práce by často nemohla vést k racionálnímu závěru a ve své podstatě by popřela též samotný pojem právního řádu jako uspořádaného systému právních norem, systému uspořádaného mimo jiné právními principy, pojmoslovím a hodnotami sdílenými v rámci relevantní právní komunity.

Nejvyšší soud se nijak nevyjádřil k argumentům stěžovatele, podle nichž je pohledávka jím uplatněná obecně favorizována též mezinárodněprávními závazky českého státu podle Úmluvy MOP o odškodňování pracovních úrazů (č. 17, publikované pod č. 437/1990 Sb.), a proto není na místě restriktivní výklad rozsahu pojištění. Nejvyšší soud při výkladu rozsahu pojištění zaměstnavatele tedy zcela opomenul mezinárodněprávní aspekt výkladu ust. § 205d zák. práce. V případě restriktivního výkladu by totiž nebyl dodržen požadavek stanovený ust. čl. 11 Úmluvy, podle něhož vnitrostátní zákonodárství bude obsahovat ustanovení, která se zřetelem ke vnitrostátním podmínkám budou považována za nejvhodnější k tomu, aby se za všech okolností v případě platební neschopnosti zaměstnavatele zajistilo placení odškodnění osobám utrpěvším pracovní úraz.

Nejvyšší soud ve smyslu shora podaného výkladu pochybil, pokud dostatečně nepřezkoumal, co pro zákonné pojištění vyplývá ze zákona. Dodatečné omezení zákonného pojištění podzákonným právním předpisem přitom není bez zákonného zmocnění možné. Ústavně nepřijatelným aspektem rozhodnutí Nejvyššího soudu je restriktivní interpretace zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, k níž Nejvyšší soud došel nikoliv na základě zákona, ale v důsledku údajného mlčení zákona teprve interpretací vyhlášky č. 125/1993 Sb. Zde Nejvyšší soud opomenul ústavní direktivu čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, podle níž sice ministerstva mohou na základě zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem výslovně zmocněna, mohou to však činit jen v mezích zákona.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 101/05 ze dne 26.08.2010

08.09.2010 00:01

K individuální hmotné odpovědnosti na společném pracovišti

Jestliže na pracovišti, na kterém byl zjištěn schodek, pracovaly zaměstnankyně, které sice měly uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti, avšak bez doložky o společné hmotné odpovědnosti, nečiní to jejich individuální dohody o hmotné odpovědnosti neplatnými; každý ze zaměstnanců odpovídá za schodek na hodnotách, které byl povinen vyúčtovat. Rozsah náhrady škody jednotlivých zaměstnanců s individuálními dohodami o hmotné odpovědnosti za schodek zjištěný na společném pracovišti nelze stanovit podle zásad obsažených v ustanovení § 182 zák. práce (tedy v podstatě podle poměru jejich hrubých výdělků a v závislosti na zastávané funkci), ale je třeba vycházet z ustanovení § 181 zák. práce, podle něhož zaměstnanec, který odpovídá za schodek, je povinen nahradit schodek v plné výši.

Plnou výší náhrady individuálně hmotně odpovědných zaměstnanců je třeba rozumět náhradu s přihlédnutím k rozsahu odpovědnosti jednotlivých zaměstnanců. Budou-li platit důvody případného zproštění ve smyslu ustanovení § 176 odst. 3 zák. práce pro všechny individuálně odpovědné zaměstnance společně, budou odpovídat rovným dílem i co do výše náhrady. Jestliže se však zaměstnanec zprostí zcela nebo zčásti své odpovědnosti proto, že schodek zcela nebo zčásti nezavinil s ohledem na počínání spoluzaměstnance, zvýší se v rozsahu zproštění prvního zaměstnance povinnost k náhradě škody druhého zaměstnance.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2426/2009, ze dne 10. 8. 2010

(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)