// Profipravo.cz / Věcná práva

Věcná práva

01.02.2011 00:00

K originárnímu nabytí vlastnictví vytvořením stavby

Z hlediska určení vlastníka stavby podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nejsou relevantní argumenty použité odvolacím soudem ve prospěch žalované, a to že zastavěný pozemek byl její, že dala souhlas s provedením staveb, na nichž se posléze podílela a že byla stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu, neboť podle dlouhodobě ustálené praxe soudů je rozhodné, kdo staví fakticky s úmyslem stavět pro sebe.

Sama nemožnost, aby cizozemec legalizoval své vlastnictví ke stavbám (§ 17 odst. 1 devizového zákona ve znění před novelou provedenou zákonem č. 482/2001 Sb.), jež vybudoval na pozemku, který mu nepatřil, neodůvodňuje bez dalšího nabytí staveb vlastníkem pozemku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2810/2008, ze dne 31. 8. 2010

13.10.2010 00:00

K charakteru výpustného zařízení rybníka

Rybník z občanskoprávního hlediska není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, jakkoliv vodní zákon jej považuje za vodní dílo, které je tvořeno i příslušným výpustným zařízením.

Z toho vyplývá, že výpustné zařízení rybníka – uvažováno z občanskoprávního hlediska – může, stejně jako hráz rybníka, splňovat podmínky jak samostatné věci v právním smyslu, může ovšem také – coby výsledek stavební činnosti – být pouze součástí zatopeného (rybničního) pozemku, případně může být i součástí hráze rybníka, pokud ta ve smyslu občanského zákoníku v konkrétním případě naplňuje podmínky samostatné věci [není součástí zatopeného (rybničního) pozemku], in eventum může splňovat i podmínky příslušenství věci hlavní ve smyslu § 121 odst. 1 obč. zák.

Přitom vyřešení otázky právního charakteru výpustného zařízení se v každém jednotlivém případě musí odvíjet od esenciálního zjištění, zda uvedené zařízení je podřaditelné pod kategorii stavby ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák., jež stanoví, že nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 757/2009, ze dne 30. 7. 2010

14.09.2010 00:01

Ke studně či vrtu jako samostatnému předmětu právních vztahů

V řízení o určení vlastnictví ke studni či vrtu se soud musí zabývat tím, zda předmět určení je stavbou čili věcí ve smyslu občanskoprávním, a zda tak může být sám o sobě předmětem občanskoprávních vztahů. Podle okolností věci může být studna samostatnou věcí (stavbou ve smyslu občanského práva) anebo součástí pozemku. Má-li být studna samostatnou věcí a předmětem právních vztahů, pak nestačí její užitečnost, tj. že slouží potřebám lidí, ale musí jít i o hmotný předmět (res corporalis). Pro studnu, pokud má být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 obč. zák., musí platit to, co pro ostatní hmotné předměty, tj., že je materiální povahy (proto není věcí určitý prostor) a že je oddělena od ostatních věcí (žádná její část neprolíná, nemísí se s věcí jinou – proto není součástí věci jiné). Studna je tedy stavbou a tudíž samostatnou věcí ve smyslu občanskoprávním (bez ohledu na pojetí vodohospodářské), jestliže je výsledkem lidské stavební činnosti, kterou byla vytvořena určitá, převážně podzemní konstrukce, jež ve směru dovnitř ohraničuje prostor, jenž má být zčásti zaplněn vodou a zčásti sloužit jejímu čerpání. Nemá-li studna žádnou konstrukci, nejde o samostatnou věc, ale o součást pozemku (šlo by např. o pouhý nezpracovaný vrt, nijak nevymezený proti okolí). Z uvedeného pak vyplývá, že ne každá studna je samostatnou věcí a že záleží na způsobu jejího provedení.

Při řešení toho, zda konkrétní studna je věcí a samostatným předmětem právních vztahů, lze přiměřeně vyjít ze zásad uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, ve kterém se uvádí. „Při řešení otázky, zda určitá hráz rybníka je samostatnou věcí anebo zda jde o součást pozemku, je třeba vycházet ze stavebního provedení hráze a z toho, zda lze určit, kde končí pozemek a začíná samotná hráz; tedy zda lze vymezit a oddělit vlastnictví vlastníka pozemku a vlastníka hráze“.

Jestliže soudy v posuzované věci vyšly jen z toho, že studna byla vybudována na základě stavebního povolení, resp. z toho, že jejím oddělením by nedošlo ke znehodnocení pozemku, a proto jde o samostatnou věc, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, ze dne 17. 8. 2010

10.08.2010 00:00

K přechodu součásti a příslušenství hlavní věci

I. Součást hlavní věci přechází na nabyvatele hlavní věci bez dalšího, tj. i když není tak výslovně uvedena a identifikována (individualizována) ve smlouvě o převodu hlavní věci. Vědomí nabyvatele hlavní věci o tom, zda spolu s hlavní věcí nabývá její součást, není právně rozhodné.

II. Tvoří-li věc příslušenství hlavní věci, platí jako obecná zásada, že příslušenství sdílí právní osud hlavní věci, s výjimkou případů, ve kterých by smluvní strany uplatnění této zásady v konkrétní smlouvě u příslušenství vzájemně vyloučily. Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, požaduje se, aby ve smlouvě byla navíc vyjádřena vůle převést věc i s příslušenstvím.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, ze dne 24.6.2010

10.08.2010 00:00

K původně samostatné věci jako součásti věci

Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží, a to nejen fyzicky, ale i funkčně, a co nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila, a to rovněž nejen fyzicky nebo technicky, ale také funkčně; znehodnocením věci se rovněž rozumí funkční újma, která má za následek ztrátu její peněžité hodnoty nebo jiné poškození, pro které není schopna zcela nebo zčásti sloužit svému původnímu účelu.

Součástí věci se může stát i původně samostatná věc, je-li spojena s jinou věcí. Zpravidla půjde o fyzické spojení, nelze však zcela vyloučit, že jedinou věcí v právním smyslu mohou být věci, které takto spojeny nebudou. Nutnou podmínkou pro to, aby původní samostatná věc mohla být v případě volnějšího spojení s jinou věcí považována za součást věci, je, aby nadále byla v samostatných funkčních vazbách pouze s touto jedinou věcí. Vstupuje-li objekt do samostatných funkčních vazeb s jinými objekty, aniž by pro tyto vazby byla nutná existence celku vyššího řádu, jde o samostatný objekt. Má-li tedy určitá věc, která je spojená s jinou věcí, vazby k dalším věcem, aniž by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůže být součástí věcí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4869/2009, ze dne 24.06.2010

14.07.2010 00:00

K platnosti právního úkonu závislého na účinnosti jiného úkonu

Tam, kde smluvní strany při uzavření smlouvy věděly (musely být srozuměny s tím), že jejich ujednání se stane účinným (v jimi sjednaném právním poměru se prosadí) jen za předpokladu, že (vůbec) nastane účinnost smlouvy, na jejímž základě jedna ze smluvních stran jedná jako vlastník věci (zde věřitel jako majitel pohledávky), nečiní jejich smlouvu neplatnou (podle § 39 obč. zák.) jen to, že v době uzavření jejich smlouvy byla smlouva, na jejímž základě jedna ze smluvních stran jedná jako vlastník věci (věřitel jako majitel pohledávky), sice platně uzavřena, leč dosud nenabyla účinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, ze dne 31. 5. 2010

02.06.2010 00:02

Ke sporu o hranice, resp. výměru pozemku či parcely

I. Vlastnické právo k parcele je upraveno občanským zákoníkem (§ 123 a násl.) a projednání a rozhodnutí o žalobě na určení tohoto práva je v pravomoci soudu. Samotná skutečnost, že žalobce navrhuje, aby jako předběžná otázka byl posouzen průběh hranice mezi pozemky nebo že zpochybňuje správnost postupu katastrálního úřadu při určení výměry parcely, ještě neznamená, že by projednání a rozhodnutí sporu nebylo v pravomoci soudu.

Pozemek, definovaný pro účely katastrálního zákona jeho ustanovením § 27 písm. a) jako část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků, je - v podobě části zemského povrchu - ve smyslu § 119 odst. 2 obč. zák. věcí nemovitou, tedy samostatným předmětem občanskoprávních (zde vlastnických) vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Evidence parcely v katastru nemovitostí je věcí katastrálního úřadu, soud nemůže určovat, jakou výměru má parcela evidovaná v katastru, resp. kudy mají vést její hranice.

Vznikne-li spor o hranice pozemku či parcely, nemůže se žalobce u soudu domáhat opravy výměry parcely v katastru nemovitostí ani určení průběhu hranice mezi parcelami či pozemky. V takovém případě je třeba sporný pozemek (jeho část) vymezit geometrickým plánem a vlastnictví takto identifikovaného pozemku může být předmětem soudního řízení. Samotná okolnost, že jako předběžnou otázku je třeba v tomto řízení řešit skutečný průběh hranice mezi sousedícími pozemky ještě neznamená, že by šlo o řízení o určení průběhu sporné hranice, které soudu nepřísluší.

Rozhodování ve sporu o průběhu objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky je tudíž v pravomoci soudu. Žalobní návrh je třeba formulovat tak, že jde o spor o určení vlastnictví, příp. o vyklizení přesně určené části pozemku. Jestliže se žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, musí soud žalobce poučit o nutnosti upravit žalobní návrh (petit) tak, aby odpovídal § 126 odst. 1 obč. zák., příp. žalobě na určení vlastnictví.

II. V žalobách o vydání pozemku, popř. o povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku, je třeba v tzv. petitu vždy řádně identifikovat pozemek, který se má stát předmětem zápisu v katastru nemovitostí. Nezbytnými identifikačními údaji, které musí být v petitu resp. v enunciátu rozsudku soudu uvedeny, jsou parcelní číslo pozemku a označení katastrálního území, v němž se pozemek nachází. Jde-li o existující pozemek geometricky vymezený v operátech katastrálního úřadu, rozloha či výměra takového pozemku nemusí být uváděna. Byť však jde o identifikační údaj nadbytečný, je-li užit, musí odpovídat skutečnosti. Jestliže v žalobě uvedená výměra skutečnosti neodpovídá, je třeba učinit závěr, že taková parcela není v katastru nemovitostí evidována a nelze tedy určit její vlastnictví.

Jestliže žalobce uvádí nesprávnou výměru parcely jen nedopatřením, bude na místě odstraňování vad žaloby podle § 43 odst. 1 o. s. ř.; nejde však o vadu, která by bránila pokračování v řízení. Neopraví-li žalobce návrh nebo uvádí-li jinou než v katastru nemovitostí evidovanou výměru parcely úmyslně, aby tak dosáhl opravy údajů katastru, soud žalobu zamítne, neboť nelze určit vlastnické právo k parcele vymezené jinak než údaji katastru nemovitostí (taková parcela neexistuje).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2028/2008, ze dne 2. 3. 2010

21.05.2010 00:00

Ke stavu exekučně vyklizovaného pronajatého pozemku

Není zde správný právní názor odvolacího soudu, že povinný je povinen předmětný pozemek předat oprávněnému ve stavu, v jakém se nacházel na počátku nájmu, neboť byla-li povinnému exekučním titulem uložena povinnost předmětný pozemek vyklidit, není možné tuto povinnost ztotožňovat s „uvedením pozemku do stavu, v jakém se nacházel na počátku nájmu“, jelikož tento požadavek by byl v rozporu s § 682, věty před středníkem, obč. zák. i s exekučním titulem. V souladu s výše uvedeným je tudíž nájemce pozemku (povinný) po skončení nájmu povinen vrátit pronajatou věc (pozemek) ve stavu odpovídajícím sjednanému způsobu užívání věci, jímž v posuzovaném případě bylo právě zřízení arboreta. Byl-li tedy mezi oprávněným a povinným sjednán nájem předmětného pozemku s tím, že v nájemní smlouvě bylo výslovně sjednáno, že pozemek bude povinným užíván jako arboretum, pak nepochybně odpovídá sjednanému způsobu užívání věci, pokud povinný na pozemku vysázel porosty, zbudoval jezírka, skalku, umístil kameny apod.

I skalka (vytvořená zpevněním povrchu pozemku kameny a osázením trvalými porosty) zřízená na pozemku (v souladu se způsobem užívání pozemku sjednaným v nájemní smlouvě) se stává součástí tohoto pozemku jakožto věci hlavní, a jejím vlastníkem je nepochybně vlastník pozemku a nikoli osoba, která skalku vybudovala. Je nepochybné, že pozemek „upravený“ do podoby arboreta by byl minimálně z estetického hlediska značně znehodnocen, pokud by trvalé porosty na něm vysázené, či na něm vybudované venkovní úpravy jako jezírka, skalky apod., jež se staly jeho součástí, byly odstraněny.

Závěr odvolacího soudu, že neuvedl-li povinný označený pozemek do stavu, v jakém byl na počátku nájmu, nesplnil svoji povinnost uloženou mu exekučním titulem, a že z tohoto důvodu nejsou podmínky pro zastavení exekuce, je tudíž nesprávný. Přisvědčit je naopak třeba námitce dovolatele, že podkladovým rozhodnutím mu byla uložena povinnost vyklidit předmětnou pozemkovou parcelu, a nikoliv též tuto parcelu uvést do původního stavu, v jakém ji převzal (s přihlédnutím k obvyklému opotřebení).

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4526/2007, ze dne 26. 1. 2010

18.05.2010 00:01

K elektrické přípojce jako samostatné věci

Podle § 45 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) vlastníkem elektrické přípojky je ten, kdo uhradil náklady na její zřízení; z toho se jasně podává, že přípojka je samostatnou věcí a že jejím vlastníkem může být osoba, která není vlastníkem pozemku. V době, kdy byla předmětná přípojka zřízena, platil zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon); také ten počítal s vlastnictvím elektrické přípojky (viz § 35).

Je-li podle zákona určitý objekt samostatným předmětem vlastnictví, nemůže být součástí jiné věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4420/2009, ze dne 7. 1. 2010

08.05.2010 22:21

Rc 65/2009

Jestliže věci tvořící podle § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb. rybník jsou v individuálním vlastnictví více osob, je na jejich vzájemné vztahy třeba aplikovat přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.7.2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008)

12.03.2010 00:00

Ke znehodnocení věci při oddělení její součásti

Dovolatel ve své dovolací argumentaci zdůvodňuje právní závěr, že pokud v dané věci krb a kachlová kamna představují součást nemovitosti ve vlastnictví žalované, je tím implicite předurčeno i to, že v důsledku této okolnosti muselo dojít k (určitému) zhodnocení předmětného domu, neboť byl-li by v opačném gardu zastáván názor, že k žádnému zhodnocení nedošlo, nemohla by zmíněná díla být zase součástí domu. Tento dovolatelův kategorický apriorní právní závěr ovšem nelze akceptovat.

Jakkoliv posuzování důsledků případného oddělení věci (coby jednoho ze zmíněných hmotněprávních verifikačních identifikátorů při zjišťování, zda jde o součást věci anebo věc samostatnou) při závěru, že „něco“ tvoří součást věci hlavní, zpravidla bude spojeno se závěrem o znehodnocení věci hlavní z hlediska peněžního vyjádření a v opačném případě – tím, že je zde „něco“, co k věci podle její povahy fyzicky a zároveň funkčně náleží – zase se zhodnocením hlavní věci, nelze závěr o takovémto hodnotovém zhodnocení u věci hlavní vždy předpokládat.

Je tomu tak již z toho esenciálního důvodu, že nelze bez dalšího klást rovnítko mezi závěrem o důsledku znehodnocení věci hlavní, pokud by její součást byla oddělena, a závěrem o jejím možném zhodnocení tím, co tvoří její součást, neboť sledovaná hodnotová hlediska sice mají stejný materiální základ, ovšem v závěru o znehodnocení věci hlavní při oddělení její součásti není ještě vždy napevno vyjasněna také otázka, zda součást věci v určitém rozsahu věc hlavní vskutku i zhodnocuje.

Za znehodnocení přitom při posuzování, zda v konkrétním případě určitý hmotný substrát je součástí věci či nikoli, nelze chápat pouze fyzické zničení věci, anebo jako podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale rovněž jako snížení hodnoty a tedy zpravidla ceny věci, anebo i znehodnocení funkční, případně znehodnocení estetické.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5359/2007-2, ze dne 6. 1. 2010

02.02.2010 00:02

K určení vlastnictví u staveb majících povahu vodních děl

I. Vodovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích představuje hromadnou věc, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenských objektů; zákon zjevně předpokládá, že jejich vlastníky mohou být subjekty odlišné, neboť odlišuje vlastníka vodovodního řadu a vlastníka vodárenských objektů.

Jestliže zákon č. 274/2001 Sb. počítá s tím, že vlastníky vodovodního řadu a vodárenských objektů mohou být odlišné subjekty, vyplývá z toho závěr, že vodovodní řad je samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva a samostatnými stavbami jsou i vodárenské objekty. Proto samotná okolnost, že na vodovodní řad jsou připojeny vodárenské objekty, nečiní z těchto věcí věc jedinou v právním režimu hlavní věci a její součásti potud, že vodovodní řad by představoval věc hlavní a vodárenské objekty jeho součást, a to bez ohledu na funkční propojenost.

Z obdobných principů vycházela i předchozí právní úprava.

II. Určení a stanovení vlastnického režimu ke stavbám, majícím povahu vodních děl ve smyslu uvedeného zákona, neupravuje zákon č. 274/2001 Sb., ale je nutno vycházet z obecných občanskoprávních předpisů. Zákon č. 274/2001 Sb. toliko v § 3 odst. 3 upravuje toliko vlastnictví vodovodní a kanalizační přípojky, ale žádným způsobem neřeší, kdo je vlastníkem staveb majících povahu vodních děl podle zákona č. 274/2001 Sb., pouze počítá s možným odděleným vlastnickým režimem vodovodního řadu a vodárenských objektů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 944/2007, ze dne 10. 12. 2009

24.08.2009 00:01

K oddělení věci vypracováním geometrického plánu

Je nesprávná úvaha odvolacího soudu, podle níž jako „faktické oddělení“ přístavby autosalonu - občanská vybavenost č. p. 1767 od věci hlavní (objektu občanské vybavenosti č. p. 1544) „je nutno v daném případě chápat vypracování geometrického plánu“ pro vyznačení stavby do katastru nemovitostí, který je nedílnou součástí kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a M. S.

Samo vypracování geometrického plánu ani uzavření kupní smlouvy (projev vůle vlastníka) nemůže totiž způsobit „faktické“ oddělení věci; k oddělení může vést jen přímý (fyzický) zásah do hmotné podstaty věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, ze dne 11. 8. 2009

24.08.2009 00:01

K trvalému oddělení příslušenství zastavené věci

Došlo-li k zatížení (hlavní) věci zástavním právem, vztahuje se (zatěžuje) toto zástavní právo i na její příslušenství, bez ohledu na to, zda je tato skutečnost v zástavní smlouvě výslovně uvedena či nikoli. Trvalým oddělením příslušenství z vlastnického režimu věci hlavní takto vzniklé zástavní právo, zatěžující nyní již samostatnou věc, nezaniká; zaniknout může jen některým ze způsobů uvedených v § 170 odst. 1 obč. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2366/2008, ze dne 11. 8. 2009

30.03.2009 00:02

K zániku správy domu družstvem dle § 24 odst. 1 a 2 ZVB

Zvolením orgánů společenství vlastníků jednotek zaniká i právo správy domu družstvem uvedeným v § 24 odst. 1 a 2 zákona o vlastnictví bytů. Je zřejmé, že zákon o vlastnictví bytů tuto otázku výslovně neřeší a že jeho formulace jsou vágní; nicméně ze znění § 9 odst. 1 zákona lze dovodit, že je tu upravena nejen způsobilost ke správě, ale i pověření tuto správu vykonávat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2038/2008, ze dne 26. 1. 2009

30.03.2009 00:01

K rozhodování o výši příspěvku na správu domu (§ 15 odst. 1 ZVB)

Nárok na placení záloh dle § 15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů je odlišný od nároku na úhradu skutečně vynaložených nákladů dle § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Byť mají obě platební povinnosti shodný účel, totiž poskytnutí peněžního ekvivalentu za poskytnuté služby, odvíjí se jejich vznik od zásadně odlišného okruhu skutkových okolností a mají různou splatnost. Je též třeba rozlišovat příspěvek na náklady spojené se správou domu a pozemku od předem určených finančních prostředků, které vlastníci jednotek skládají jako zálohu (kterou je ovšem třeba dodatečně vyúčtovat) k účelu uvedenému v § 15 odst. 1 zákona.

Ze znění zákona jasně vyplývá, že příspěvek na náklady spojené se správou domu a pozemku nesou vlastníci jednotek poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu (§ 8 odst. 2), nedohodnou-li se jinak. Jde o dispozitivní ustanovení, jehož aplikaci může vyloučit jen shodná vůle všech vlastníků jednotek.

Na rozhodování o poměru výše příspěvků jednotlivých vlastníků jednotek na náklady spojené se správou domu a pozemku tak nelze použít úpravu uvedenou v § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (většinové rozhodování). Naopak platí, že pokud se všichni vlastníci jednotek nedohodnou jinak, nesou náklady poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu.

Naproti tomu (většinové) rozhodování podle § 11 zákona o vlastnictví bytů se uplatní v případě rozhodování o výši záloh podle § 15 odst. 2.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2038/2008, ze dne 26. 1. 2009

10.02.2009 00:01

K součásti věci (schodišti dvou domů)

Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila (§ 120 odst. 1 ObčZ).

V dané věci činí podle dovolatele z napadeného rozsudku rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní právní význam posouzení, kterého domu je schodiště součástí. Problém spočívá v tom, že schodiště sloužilo po nějaký čas oběma domům, a tak pro oba tyto domy platí, že schodiště „nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“. Tato samotná skutečnost však pro vymezení součásti věci nestačí; součástí věci je jen ten objekt, který k ní „podle její povahy náleží“. Podle skutkového zjištění činěného v nalézacím řízení, jímž je dovolací soud vázán, však schodiště bylo vybudováno v době, kdy dům ve vlastnictví dovolatelů neexistoval; potom ovšem úvaha, že schodiště patří k domu ve vlastnictví žalovaných, není zjevně nepřiměřená. Navíc judikatura dovolacího soudu zdůrazňuje, že je tu řada mezních případů, ve kterých může posouzení toho, co je součástí či příslušenstvím věci, působit potíže; v takových případech je dán prostor pro úvahu soudu, kterou lze v dovolacím řízení zpochybnit jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Úvaha, že schodiště je součástí domu, kterému sloužilo dříve, zjevně nepřiměřená není.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3950/2008, ze dne 27. 11. 2008

20.11.2008 00:02

Ke kanalizačnímu zařízení představujícímu faktickou vadu pozemku

I. Kanalizační zařízení (tj. zde retenční stoky k odvádění srážkových vod kanalizačního sběrače a dvou řadů průmyslového vodovodu) nacházejícího se pod pozemkem není podle zákona č. 274/2001 Sb. součástí předmětného pozemku a tvoří samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu.

Nelze však bez dalšího přisvědčit závěru, že „tvoří-li kanalizační zařízení samostatnou stavbu v občanskoprávním slova smyslu, která je předmětem veřejné evidence podle zákona č. 274/2001 Sb., nelze dovozovat, že by tato stavba mohla být vadou předmětného pozemku“.

II. Nedostatky fyzické povahy, např. co do jakosti, množství, funkčnosti, vzhledu apod. představují tzv. vady faktické; vadami právními se rozumí nedostatky, které brání tomu, aby nabyvatel získal k předmětu plnění práva v takovém rozsahu a takové kvality, která vyplývají ze smlouvy účastníků.

Umístění cizí stavby pod povrchem pozemku způsobuje jak nedostatek fyzické povahy pozemku, neboť nesporně ovlivňuje jeho funkčnost, tak i nedostatek spočívající v tom, že kvalita práva nabyvatele k pozemku je omezena (tzn. vadu právní). K bezprostřední ochraně kanalizačních stok před poškozením se totiž podle § 23 zákona č. 274/2001 Sb. vymezují ochranná pásma, v nichž lze provádět zemní práce, stavby, umísťovat konstrukce nebo jiná podobná zařízení či provádět činnosti, které omezují přístup k vodovodnímu řadu nebo kanalizační stoce nebo které by mohly ohrozit jejich technický stav nebo plynulé provozování, vysazovat trvalé porosty, provádět skládky jakéhokoliv odpadu nebo provádět terénní úpravy jen s písemným souhlasem vlastníka vodovodu nebo kanalizace, popřípadě provozovatele.

III. Podle § 500 odst. 1 obč. zák. jde-li o vady zjevné nebo o vady, které lze zjistit z příslušné evidence nemovitostí, nelze uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady, ledaže zcizitel výslovně ujistil, že věc je bez jakýchkoliv vad.

Pokud však citované ustanovení hovoří o „vadách zjistitelných z příslušné evidence nemovitostí“, uvažuje jen ty vady, které se zapisují do katastru nemovitostí. Nahlédnutím do katastru nemovitostí lze zjistit, zda nemovitost nemá faktickou a právní vadu. Protože přístup k těmto údajům má každý, jsou vady zjistitelné z katastru nemovitostí postaveny na roveň tzv. vadám zjevným.

Vlastník vodovodu nebo kanalizace je sice povinen na své náklady zajistit průběžné vedení provozní evidence, kterou tvoří mimo jiné i výkresová dokumentace vodovodu nebo kanalizace, a tu pak předává vodoprávnímu úřadu, jenž zpracuje údaje, které mu byly předány za celý svůj územní obvod a předá je ministerstvu k vedení ústřední evidence vybraných údajů o vodovodech a kanalizacích, nicméně vlastnické vztahy k vodovodům a kanalizacím, jakož i k vodovodním a kanalizačním přípojkám se do katastru nemovitostí nezapisují a na majetkovou evidenci vodovodů a kanalizací se zákon o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem nevztahuje (§ 5 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb.); z katastru nemovitostí tudíž není existence stavby kanalizace pod pozemkem jiného vlastníka seznatelná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 897/2006, ze dne 30. 9. 2008

27.10.2008 00:00

K rozlišení zániku původní stavby a její přestavby

Podle ustálené judikatury je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. V této souvislosti lze odkázat i na § 27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), podle kterého je rozestavěnou budovou „budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží“ (o příčkách se zákon nezmiňuje – podobně viz § 18 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů).

To obdobně platí o zániku stavby jako věci. Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček.

Při posuzování, zda šlo z hlediska občanského práva o zánik (demolici) původní stavby či její přestavbu není rozhodné, jak bylo formulováno stavební povolení. Stavební úřad se věcí zabývá z jiných (veřejnoprávních) hledisek, než soud rozhodující o vlastnictví budovy, a proto lze v řízení o vlastnictví stavby k stavebnímu povolení přihlížet, pro posouzení věci však není rozhodující.

Vzhledem k tomu, že přestavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby a také s ohledem na vývoj stavebních technologií nelze soudu upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu, resp. zda během přestavby došlo k zániku původní stavby či nikoliv; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, resp. zda došlo k zániku původní stavby, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění učiněných v řízení. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu viz např. 22 Cdo 1407/2005, 22 Cdo 2554/2007).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, ze dne 17. 7. 2008

08.10.2008 00:01

K určení vlastnictví k rozestavěné stavbě – součásti pozemku

Podle ustálené soudní praxe je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již jen k dokončení takto druhově i individuelně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží.“

Je-li rozestavěná stavba (dosud) součástí pozemku, není věcí v právním smyslu - nemovitou stavbou spojenou se zemí pevným základem ve smyslu § 119 odst. 2 ObčZ. Taková stavba nemůže být předmětem občanskoprávního vztahu, tedy ani práva vlastnického; nelze proto určit, kdo je vlastníkem takové stavby. Určení vlastnického práva je možné jen u věci, která je (samostatnou) věcí ve smyslu práva.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5515/2007, ze dne 16. 7. 2008