// Profipravo.cz / Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva

Bankovní smlouvy, úvěrová smlouva

06.02.2009 00:01

K odborné péči banky při obstarání inkasa směnky dle § 695 ObchZ

Podle ustanovení § 695 obch. zák. má-li podle smlouvy banka obstarat inkaso prostřednictvím jiné banky, určené příkazcem, uskutečňuje se inkaso touto bankou jménem a na účet a nebezpečí příkazce. To však banku nezbavuje povinnosti postupovat při obstarávání inkasa s odbornou péčí ve smyslu ustanovení § 693 odst. 2 obch. zák.

Uzavřel-li tedy v posuzované věci odvolací soud, že žalovaná banka za ztrátu směnky u inkasující banky ani za vzniklou škodu neodpovídá, aniž by se zabýval tím, zda postupovala při obstarávání inkasa s odbornou péčí, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tedy i nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1013/2007, ze dne 20. 11. 2008

05.02.2009 00:00

K určitosti uznání závazku z úvěrové smlouvy

I. Nemá-li dlužník vůči věřiteli v době uznání jiný závazek nebo jiné závazky ze smlouvy (smluv) o úvěru (tedy jiné závazky zaměnitelné s uznávaným závazkem), pak platí, že závazek je v uznání dostatečně určitě identifikován i tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě věřitele, výši plnění a označení, že jde o závazek ze smlouvy o úvěru (aniž by bylo nutné smlouvu o úvěru blíže specifikovat např. číslem či datem uzavření).

II. Poskytnutí zajištění závazku k peněžitému plnění ručitelským prohlášením je majetkoprávním úkonem obce, který je podřaditelný pod ustanovení § 36a odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (dále jen „zákon o obcích“). K jeho platnosti proto bylo nezbytné rozhodnutí obecního zastupitelstva (§ 36a odst. 1 písm. d/ zákona o obcích), popř. obecní rady (§ 45 písm. p/ zákona o obcích).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1489/2006, ze dne 28. 8. 2008

11.08.2008 00:00

K pojištění anonymních vkladů před 1. 1. 2001

I. Podle právní úpravy zakotvené v § 782 a § 783 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2000, bylo možno vystavit dva druhy vkladních knížek z hlediska oprávnění nakládat vkladem, a to na doručitele a na jméno. Platilo přitom, že není-li výslovně uvedeno, že vkladní knížka je vystavena na jméno, je vystavena na doručitele. I když tato vkladní knížka (tj. ta, v níž není výslovně uvedeno, že je vystavena na jméno) obsahuje údaje o vkladateli, neznamená to, že je vystavena na jméno a s vkladem může nakládat jen osoba, která je ve vkladní knížce uvedena jako vkladatel. Údaje o vkladateli uvedené ve vkladní knížce vystavené na doručitele mají pouze povahu součásti názvu vkladní knížky a s vkladem na takové vkladní knížce může nakládat každý, kdo ji předloží.

II. Před 1. 1. 2001, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 367/2000 Sb., vycházela právní úprava ze zásady anonymity vkladů. Tomu odpovídala i právní úprava pojištění vkladů fyzických osob zakotvená v § 41c odst. 1 písm. a/ zákona č. 21/1992, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o vkladu, podle něhož pojištěnými vklady jsou vklady včetně úroků fyzických osob vedené v českých korunách na jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo rodné číslo vkladatele. Takovými vklady jsou ovšem pouze vklady na vkladních knížkách vystavených na jméno, v nichž je vyznačena osoba, která je oprávněna vkladem nakládat, a to jménem, příjmením, adresou a datem narození, resp. rodným číslem. Pojištěny tedy byly pouze vklady neanonymní, na něž se vztahovala povinnost prokazovat bance totožnost vkladatele. Tento stávající právní stav našel vyjádření v článku III. zákona č. 126/2002 Sb., kterým byl novelizován zákon o bankách, v němž bylo deklarováno, že systém pojištění pohledávek z vkladů se nevztahuje na vklady evidované ve vkladních knížkách na doručitele, a podle něhož se veškeré vkladové vztahy potvrzené vkladními knížkami na doručitele ruší ke dni 31. prosince 2002.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 635/2006, ze dne 26. 6. 2008

01.07.2008 00:00

K započtení pohledávky z vkladu a pohledávky z běžného účtu

I. Z ustanovení § 780 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že vkladatel má právo s vkladem nakládat. Má tedy i právo požádat o výplatu vkladu, stále však jde o dispozici s vkladem a charakter této pohledávky, jako pohledávky z vkladu, do doby, než jsou mu peněžní prostředky vyplaceny, se nemění. Pohledávku z vkladu přitom podle ustanovení § 581 odst. 2 obč zák. nelze jednostranně započíst.

Za pohledávku z vkladů, kterou nelze podle ustanovení § 581 odst. 2 obč. zák. započíst, je totiž nutno považovat pohledávku z vkladů upravených v ustanovení § 778 a násl. obč. zák., nikoliv pohledávku z vkladového účtu podle § 716 a násl. obch. zák. (viz R 22/2002).

II. Smlouvou podle ustanovení § 524 obč. zák. lze postoupit i pohledávku ze smlouvy o běžném účtu (§ 708 a násl. obch. zák.), s tím, že pohledávku ze smlouvy o běžném účtu lze použít k započtení, aniž by věřitel předtím, než učiní úkon směřující k započtení, vyzval dlužníka (banku) k plnění (viz 29 Odo 10/2005).

III. Dokud není postoupení pohledávky dlužníku oznámeno nebo není prokázáno, může dlužník započíst svou pohledávku vůči dosavadnímu věřiteli (viz R 27/2006).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 899/2005, ze dne 29. 3. 2008

18.06.2008 00:01

K postoupení pohledávky banky ze smlouvy o úvěru

Účelem institutu bankovního tajemství je ochrana klienta banky před zveřejněním či podáváním informací o jeho majetkových poměrech.

Přitom ovšem neplatí, že institut bankovního tajemství je sám o sobě vyložitelný jako dohoda věřitele (banky) s dlužníkem zakazující postoupení pohledávky ve smyslu § 525 odst. 2 obč. zák. Úprava smluvního postoupení pohledávky v občanském zákoníku ani příslušná ustanovení obchodního zákoníku obecně vzato nezakazují (pod sankcí případné neplatnosti takového úkonu) postoupení pohledávky jen proto, že důsledkem postoupení je prolomení bankovního tajemství.

Ochranu poskytovanou klientu banky prostřednictví institutu bankovního tajemství je nutno vždy zvažovat (z hlediska možných úvah, jež takovou ochranu absolutizují) i s přihlédnutím k tomu, zda a jakým způsobem osoba, která má být tímto institutem chráněna, sama porušuje své povinnosti plynoucí z příslušného bankovního obchodu (zde ze smlouvy o úvěru).

Zákon o bankách totiž bance také ukládá obezřetně hospodařit a chránit majetkové zájmy všech svých klientů (srov. zejména část čtvrtou tohoto zákona). Při plnění této povinnosti nemůže být banka připravena o možnost zbavit se v zájmu ostatních svých klientů rizikové pohledávky v situaci, kdy dlužník porušuje povinnost pohledávku splácet, jen proto, aby prostřednictvím institutu bankovního tajemství chránila individuální zájem takového dlužníka.

Z hlediska možných úvah o následcích neoprávněného porušení bankovního tajemství smluvním postoupením pohledávky je zjevné, že k nápravě uvedeného stavu nevede sankce spočívající v neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky. Plně opodstatněné je proto tam, kde taková situace nastane, zvažovat otázky odpovědnosti za škodu a nikoli prolamovat platnost postupních smluv, nadto v situaci, kdy bylo věcí smluvních stran, zda si v mezích bankovního obchodu sjednají výhradu zákazu postoupení dle § 525 odst. 2 obč. zák.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1613/2005, ze dne 29. 4. 2008

07.06.2008 12:47

Rc 90/2007

Jestliže banka bez souhlasu svého klienta odčerpala zjeho běžného účtu ur-čitou částku na základě pokynu jiné banky, aniž byly splněny podmínky pro opravné zúčtování, porušila tím smlouvu o běžném účtu uzavřenou se svým klientem.

(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.2006, sp. zn. 32 Odo 902/2004)

03.06.2008 00:01

Ke smlouvě o pronájmu bezpečnostní schránky v bance

Závazek banky uložené věci spravovat patří k pojmovým znakům smluvního typu podle § 700 obchodního zákoníku. Není-li účelem závazku ze smlouvy též správa či opatrování uložených věcí bankou, což nepřichází v úvahu v případech, že klíč od uzamčené schránky má složitel a bez něj banka nemá ani přístup k předmětu uložení, je zřejmé, že takové smluvní ujednání není smlouvou o bankovním uložení věcí ve smyslu § 700 a násl. obch. zák.

V dané věci smluvní ujednání účastníků neodpovídá smluvnímu typu, jak je upraven v § 700 a násl. obch. zák., a nepřichází proto v úvahu objektivní odpovědnost banky za škodu způsobenou poškozením předmětu uložení dle § 704 obch. zák. Jedná se totiž o smlouvu inominátní, která není upravena přímo jako smluvní typ v obchodním ani v občanském zákoníku, svým obsahem je ovšem nejbližší vztahu nájemnímu podle § 663 a násl. obč. zák. Za této situace přichází v úvahu aplikace ust. § 420 obč. zák. o obecné odpovědnosti za škodu. Předmětem smluvního vztahu mezi stranami byl pronájem bezpečnostní schránky a i ve smlouvě bylo ujednáno, že banka neodpovídá za věcný obsah schránky, a k tomu, aby banka předmět uložení uložila a spravovala, smlouva o užívání bezpečnostní schránky banku nezavazovala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 443/2006, ze dne 29. 4. 2008

25.02.2008 00:01

K nakládání s peněžními prostředky v SJM na běžném účtu

Peněžními prostředky na účtu u peněžního ústavu mohou nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance; jiné osoby tak mohou činit pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu. Pouhá skutečnost, že na účtu u peněžního ústavu jsou uloženy i prostředky ve společném jmění manželů, neopravňuje manžela majitele účtu k nakládání s prostředky na tomto účtu.

Stejný názor je zastáván i v odborné literatuře: „Ze skutečnosti, že majetek nabytý za trvání manželství je součástí společného jmění (§ 144), nemůže druhý manžel, který není majitelem účtu, ve vztahu k bance nic dovozovat. Obecné ustanovení občanského zákoníku tak vychází naprázdno, protože je eliminováno zvláštními bankovními předpisy“ (Dvořák, J.: Majetkové společenství manželů. Praha : ASPI 2004, s. 153).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2793/2006, ze dne 8. 1. 2008

22.01.2008 00:00

K trvání zástavního práva při změně úvěrové smlouvy

Jestliže v dané věci k uzavřené smlouvě o úvěru, podle které byl dlužníku poskytnut kontokorentní úvěr, byl následnými dodatky zvýšen rámec úvěru, posunuta doba splatnosti či poskytnut revolvingový úvěr až do výše 6.900.000,- Kč, nepředstavují uvedené dodatky - uvažováno podle jejich obsahu - samostatné smlouvy o úvěru, ale dohody o změně smlouvy o úvěru, uzavřené ve smyslu ustanovení § 516 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Protože podle ustanovení § 516 odst. 3 občanského zákoníku zajištění práv z těchto dohod trvá i nadále, což vyplývá také z uvedených dodatků, vztahuje se zástavní právo zřízené k zajištění pohledávky z úvěru poskytnutého smlouvou o úvěru i na všechny další pohledávky, které poskytovateli úvěru vznikly z jednotlivých dodatků.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3169/2006, ze dne 6. 12. 2007

20.12.2007 00:00

K promlčení úroků z úvěru a úroků z prodlení

I. Úroky a úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku); uvedené platí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku i tehdy, jde-li o pohledávku z úvěru nebo z jiných obchodních závazkových vztahů (srov. R 14/1998).

II. Povinnost platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst. 1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí „jako celek“.

III. I když promlčení úroků běží (může běžet) samostatně, je nepochybné, že se promlčí, dojde-li k promlčení závazku dlužníka vrátit z důvodu úvěru poskytnuté peněžní prostředky, ledaže by byla jen ohledně nich promlčecí doba stavena nebo přetržena.

IV. Pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení jsou rozhodující jen okolnosti, které nastaly v době, kdy došlo k prodlení se splněním dluhu (závazku) z hlavního závazkového právního vztahu; odlišuje se tím od povinnosti platit nájemné nebo další obdobná plnění, která se sice rovněž pravidelně opakují, avšak u nich se ke vzniku nároku na každou další dávku vyžaduje, aby v budoucnu přistoupily další právní skutečnosti. Okolnost, zda „každým dalším dnem dlužník porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas hlavní peněžitý závazkový právní vztah“, tedy není - jak se dovolatel mylně domnívá - pro povinnost dlužníka platit úroky z prodlení významná; povinnost dlužníka platit úroky z prodlení v budoucnu zanikne, dojde-li ke splnění dluhu (závazku) nebo k jeho zániku z jiného důvodu, popřípadě se (ve svém obsahu) změní, změní-li se okolnosti, které byly významné pro výši úroků z prodlení.

V. Smluvní pokuta není - na rozdíl od úroků z prodlení - ani příslušenstvím pohledávky (jedná se o samostatný nárok), ani opětující se dávkou, kterou by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna; povinnost zaplatit smluvní pokutu a její promlčení se proto řídí zásadně odlišnými pravidly než je tomu u povinnosti zaplatit úroky z prodlení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 6. 11. 2007

02.11.2007 00:01

K opravnému zúčtování banky dle § 711/2 ObchZ (do 31. 12. 2000)

I. V situaci, kdy na účet zvláštní správkyně zřízený za účelem správy konkursní podstaty, byla připsána žalovaná částka - a je nerozhodné, z jakého důvodu, tedy zda šlo o smluvní či bezesmluvní plnění a kým bylo či mělo být plněno - stala se pohledávka v rozsahu připsané částky majetkem konkursní podstaty.

Odepsala-li následně žalovaná banka příslušnou částku z účtu bez příkazu osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu, je osobou věcně legitimovanou požadovat její vrácení do podstaty, včetně podání žaloby, správce konkursní podstaty. A naopak ten, kdo požaduje vrácení nedůvodně poukázaných peněžních prostředků, jež se staly součástí konkursní podstaty, musí žalovat proti správci konkursní podstaty (srov. obdobně důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem R 19/2005).

II. Banka je podle ustanovení § 711 odst. 2 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) oprávněna a povinna provést opravné zúčtování tehdy, pokud neprovedla příslušné zúčtování v souladu s příkazem majitele účtu a způsobila tím chybu v zúčtování příslušné částky nebo bankovního spojení. Tímto způsobem tedy mohou být napraveny jen nedostatky technické povahy nebo chyby jiné povahy při účtování, vždy však musí jít o pochybení při provádění pokynů majitele účtu, nikoliv o nápravu sice správně provedeného, ale nesprávného pokynu majitele účtu (viz 32 Odo 902/2004).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 624/2006, ze dne 26. 7. 2007

13.08.2007 00:02

K rozlišení mezi smlouvou o úvěru a smlouvou o půjčce

Smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru. Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit.

Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince.

I když obvykle je stranou, která se zavazuje poskytnout úvěr, zpravidla banka, obchodní zákoník umožňuje, aby věřitelem byla i jiná osoba, ať už právnická nebo fyzická. Věřitel nemusí být ani podnikatelem, protože smlouva o úvěru patří mezi tzv. absolutní obchody, které se řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků závazkového vztahu.

Vyplynulo-li ze skutkových zjištění v dané věci, že dlužná jistina ve výši 6 260 177 Kč se skládá z částky 5 660 177 Kč, kterou žalobkyně poskytla žalovanému na úhradu dluhu žalovaného u Č. s. a. s. a 600 000 Kč na zaplacení projektové dokumentace ve prospěch Ing. arch. S., jako věřitelům žalovaného, a na tato skutková zjištění odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, aplikoval místo ustanovení § 497 a násl. obch. zák., upravující smlouvu o úvěru, ustanovení § 657 a násl. obč. zák. o smlouvě o půjčce, rozhodl v rozporu s hmotným právem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 922/2007, ze dne 24. 5. 2007

27.06.2007 00:00

K určitosti označení zajišťované pohledávky z úvěru v zástavní smlouvě

Z § 151b odst. 4 obč. zák. v rozhodném znění je nepochybné, že podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva je určení předmětu zástavního práva (zástavy) a označení zajišťované pohledávky. Požadavek „určitosti“ zajišťované pohledávky je přitom nezbytné vykládat tak, že jde o její identifikaci takovým způsobem, aby nebyla zaměnitelná s jinou. Požadavek, aby smlouva o zřízení zástavního práva obsahovala registrační číslo smlouvy, z níž pohledávka vznikla a datum uzavření této smlouvy, k němuž dospěl odvolací soud, tak evidentně z dotčené právní úpravy dovodit nelze.

Nemá-li osobní dlužník vůči zástavnímu věřiteli v době uzavření zástavní smlouvy z typově téhož titulu jinou peněžitou pohledávku téže výše (tedy jinou pohledávku zaměnitelnou se zajišťovanou pohledávkou), pak platí, že zajišťovaná peněžitá pohledávka je v zástavní smlouvě dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě věřitele (zde banky) a osobního dlužníka, důvod vzniku (zde smlouva o úvěru) a výše (zde 4,000.000,- Kč).

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 69/2006, ze dne 25. 4. 2007

(posuzováno podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném k 17. 4. 1992)

07.06.2007 00:01

K zadržení prostředků na běžném účtu po výpovědi majitele účtu

Zanikne-li závazek ze smlouvy o běžném účtu (např. výpovědí majitele účtu podle § 715 odst. 1 obch. zák.), je banka povinna ve lhůtě bez zbytečného odkladu nejprve vypořádat pohledávky a závazky týkající se účtu (§ 715 odst. 4 obchodního zákoníku). Teprve po vypořádání těchto pohledávek a závazků banka účet zruší a zůstatek peněžních prostředků vyplatí majiteli účtu (§ 715 odst. 5 obchodního zákoníku).

V daném případě byla banka v den výpovědi smlouvy o běžném účtu jeho majitelem informována exekutorem prostřednictvím faxové zprávy o tom, že peněžní prostředky na účtu budou předmětem exekuce na základě exekučního příkazu, který byl již soudním exekutorem vydán. Postupovala tedy zcela správně, pokud peněžní prostředky zadržela a provedla vypořádání v souladu s exekučním příkazem, který následně poštou obdržela.

Odvolací soud tak správně shledal, že nebyla porušena právní povinnost, a není proto dán nárok na náhradu škody.

podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1575/2005, ze dne 30. 1. 2007

20.04.2007 00:00

K odpovědnosti banky plnící povinnosti z akreditivu prostřednictvím jiné banky

Odpovědnost, resp. liberaci banky, která otevřela akreditiv, přičemž poté ke splnění svého závazku použila jinou, zahraniční banku, je třeba posuzovat podle § 331 a § 375 ObchZ.

Pokud v posuzovaném případě zahraniční banka, pověřená povinnou bankou, ještě před tím, než měl oprávněný z akreditivu možnost předložit sjednané dokumenty za účelem provedení platby, odmítla sjednané plnění poskytnout, resp. oprávněnému sdělila, že akreditiv proplacen nebude, nelze dovodit, jak učinil odvolací soud, že povinná banka neporušila svoji povinnost ze smlouvy o akreditivu, pokud oprávněný bance nepředložil doklady potřebné k proplacení akreditivu. Trvat za této situace na splnění této podmínky by zde mohlo vést ke vzniku další škody. Povinná banka, jíž se ve smyslu ustanovení § 331 a § 375 ObchZ přičítá jednání pověřené banky, pak porušila svoji povinnost ze smlouvy o akreditivu zajistit jeho proplacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1054/2004, ze dne 28. 2. 2007

10.04.2007 00:02

K povinnosti banky prověřit totožnost klienta při podání platebního příkazu

Povinnost banky prověřovat totožnost klienta dle § 37 odst. 1 zákona o bankách se vztahuje i na situaci, kdy je prostřednictvím bankovní přepážky podán písemný (platební) příkaz, v jehož důsledku má být z běžného účtu bankovního klienta převedena na jiný účet (lhostejno, kdo je jeho majitelem a u jaké banky je zřízen) částka převyšující 100.000,- Kč.

Citované ustanovení nečiní (co do pojmu „klient“) rozdílu mezi právnickými a fyzickými osobami. „Klientem“ kterého je banka povinna žádat (pro bankovní obchody překračující zákonem stanovený limit) o prokázání totožnosti, je tedy i majitel běžného účtu, jímž je právnická osoba. Indentifikací právnické osoby při bankovním obchodu převyšujícím 100.000,- Kč se pak rozumí identifikace fyzických osob, které jsou podle smlouvy o běžném účtu oprávněny s účtem disponovat. Není-li fyzická osoba, která předkládá vyplněný a oprávněnou osobou podepsaný písemný příkaz právnické osoby k převodu částky převyšující 100.000,- Kč osobou oprávněnou s peněžními prostředky na účtu disponovat (a ani to netvrdí), musí též prokázat právo příkaz předat. Banka je pak povinna po takové fyzické osobě prokázání uvedené skutečnosti žádat.

Povinnost banky postupovat při bankovních obchodech převyšujících 100.000,- Kč způsobem předjímaným v § 37 odst. 1 zákona o bankách, je součástí povinností, jež pro ni plynou z ustanovení § 708 a násl. obch. zák., zejména pak z ustanovení § 709 odst. 1 obch. zák., takže porušení této povinnosti je porušením povinnosti z obchodního závazkového vztahu ve smyslu ustanovení § 373 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2700/2000, ze dne 25.2.2004

(posuzováno podle občanského zákoníku, obchodního zákoníku a zákona o bankách ve znění účinném ke květnu 1997)

10.04.2007 00:00

Ke zkoumání shody podpisu platebního příkazu a podpisového vzoru

Tvoří-li podpisový vzor, který příslušnou fyzickou osobu opravňuje disponovat s prostředky na běžném účtu, jehož majitelkou je právnická osoba, pouze podpis této fyzické osoby (bez jakýchkoli razítek či rukou nebo strojem psaných dodatků), je každý takový údaj na písemném platebním příkazu připojený údajem nadbytečným a - objektivně vzato - odchylujícím se od sjednaného podpisového vzoru.

Z uvedeného hlediska není významná „běžná podpisová praxe“ ani to, jak má příslušná majitelka účtu zapsán způsob podepisování za právnickou osobu v obchodním rejstříku, nýbrž právě jen to, co bylo mezi bankou a majitelem účtu sjednáno jako závazný podpisový vzor. Z tohoto hlediska nelze operovat pojmy jako „standardní razítko klienta“, neboť banka nemá (mimo podpisový vzor) žádnou povinnost zkoumat, co se v pojetí klienta rozumí standardním či nestandardním označením.

Písemný příkaz k úhradě, k němuž jsou mimo údajů, jež obsahuje podpisový vzor, připojeny i další údaje, není banka povinna provést; podezření, že jde o podvodnou transakci, však nemůže vyvolat pouhý fakt, že označení majitele účtu bylo na písemném platebním příkazu připojeno rukou. K takovému závěru by bylo možné dospět jen tehdy, pokud by banka na základě předchozích obchodních styků s majitelem účtu skutečně věděla, že takový údaj se způsobem technického zpracování nebo svým obsahem vymyká tomu, jak majitel účtu obdobné bankovní obchody běžně uskutečňoval v minulosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2700/2000, ze dne 25.2.2004

(posuzováno podle občanského zákoníku, obchodního zákoníku a zákona o bankách ve znění účinném ke květnu 1997)

10.04.2007 00:00

K předvídatelnosti škody ve smyslu § 374 obch. zák.

I. Za nepředvídatelnou škodou je třeba považovat takovou škodu, jejíž vznik nemohla povinná strana předvídat s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které znala nebo měla při obvyklé péči znát v době vzniku závazkového vztahu a právem se tedy domnívala, že z porušení povinnosti, kterého se dopustila, taková škoda vzniknout nemůže (viz 29 Cdo 2001/99).

II. Rozumným předpokladem, se kterým by měla počítat každá opatrná banka již při uzavření smlouvy o běžném účtu, je, že peněžní prostředky, jež jí majitelem běžného účtu jsou (nebo budou) na základě této smlouvy svěřeny, mohou být předmětem cíleného bankovního podvodu, spočívajícího nejčastěji právě ve falzifikaci nebo napodobení podpisového vzoru osoby oprávněné s účtem disponovat. Jelikož k takovým podvodům docházelo v bankovní praxi i v minulosti, platí závěr, že škoda způsobená majiteli účtu v důsledku napodobení nebo zfalšování podpisu osoby oprávněné disponovat s prostředky na účtu, je škodou předvídatelnou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2700/2000, ze dne 25.2.2004

02.03.2007 00:01

K opravnému zúčtování na běžném bankovním účtu

I. Ustanovení § 711 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 2002 (dále jen „ObchZ“), dle kterého banka opraví bez zbytečného odkladu chybné účtování na běžném účtu, umožňovalo dispozice s účtem bez příkazu jeho majitele pouze v případě, že šlo o opravné zúčtování. Opravné zúčtování bylo možné provést i na základě podnětu jiné banky, která prováděla opravné zúčtování, tak, že banka neoprávněného příjemce odčerpala částku z účtu svého klienta a převedla ji na účet jiného subjektu u banky provádějící opravné zúčtování.

Dispozice s účtem bez příkazu jeho majitele je však možná pouze v případě, že jde o opravné zúčtování. Pokud by o opravné zúčtování nešlo, byla by objektivně porušena práva majitele účtu ze smlouvy o běžném účtu.

Nebylo by přitom ani rozhodující, zda banka příjemce postupující na základě podnětu banky provádějící opravné zúčtování mohla posoudit, zda jsou splněny podmínky pro opravné zúčtování. K opravnému zúčtování je banka oprávněna a povinna tehdy, pokud neprovedla příslušné zúčtování v souladu s příkazem majitele účtu a způsobila tím chybu v zúčtování příslušné částky nebo bankovního spojení; opravným zúčtováním je pak povinna uvést zúčtování do souladu s příkazem majitele účtu. Jinak řečeno, banka je oprávněna a povinna provést opravné zúčtování tehdy, pokud provedla takovou dispozici s účtem klienta, že byla zúčtována nesprávná částka (čímž je nutno rozumět i dvojí nebo vícenásobné zpracování příkazu klienta) nebo bylo chybně zúčtováno bankovní spojení, a to ať na straně příjemce, či plátce.

II. V posuzovaném případě však výše uvedené podmínky pro opravné zúčtování splněny nebyly, jelikož banka dispozici s účtem provedla přesně podle příkazu majitele účtu. Z pohledu naplnění podmínek opravného zúčtování je nerozhodné, zda tento příkaz měl, či neměl být (z důvodu vinkulace peněžních prostředků na účtu odesílatele) realizován.

Závěr odvolacího soudu, že storno platby ve výši 260 000 Kč provedené bankou odesílatele a realizované bankou příjemce z účtu příjemce u ní vedeného nelze považovat za opravné zúčtování, je tedy správný.

Z uvedeného pak vyplývá, že je správný i závěr odvolacího soudu, že odčerpáním předmětné částky z účtu příjemce bez jeho souhlasu došlo k porušení smlouvy o běžném účtu uzavřené mezi ním a bankou příjemce. Námitka banky, že byla povinna postupovat podle pokynu banky odesílatele provádějící opravné zúčtování, nemění nic na tom, že objektivně došlo k porušení smlouvy o běžném účtu, uzavřené mezi příjemcem a jeho bankou.

III. K opravnému zúčtování podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a vyhlášky č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování, v nyní platném znění – bez právního shrnutí

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 902/2004, ze dne 31.10.2006

27.02.2007 00:00

K omezení účelu použití úvěru (§ 501 odst. 2 obch. zák.)

Sjednají-li si strany smlouvy o úvěru, že úvěr lze použít jen k určitému účelu, neznamená to, že by věřitel peněžní prostředky dlužníkovi v rámci plnění povinnosti podle ustanovení § 501 odst. 1 obch. zák. neposkytl (nevyplatil v hotovosti, popřípadě bezhotovostně nepřevedl na jeho účet).

Takové ujednání pouze opravňuje věřitele omezit poskytnutí peněžních prostředků na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem (§ 501 odst. 2 obch. zák.). Následky spojené s jednáním dlužníka, který použije peněžní prostředky k jinému než sjednanému účelu, upravuje ustanovení § 507 obch. zák.

To, zda v takovém případě věřitel oprávnění určených tímto ustanovením využije a požádá o bezodkladné vrácení poskytnutých peněžních prostředků i s úroky, popřípadě uplatní vůči dlužníkovi sankce dohodnuté ve smlouvě, záleží pouze na vůli věřitele a nevyužití takového oprávnění samo o sobě nelze považovat za porušení právní povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 841/2005, ze dne 14.12.2006