// Profipravo.cz / Převod nemovitostí, katastr
Převod nemovitostí, katastr
21.04.2016 00:00
Nabytí nemovitosti neevidované v katastru nemovitostí od nevlastníka
Nejvyšší soud se za účinnosti obč. zák. 1964 opakovaně zabýval otázkou, zda prodávající musí být v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem prodávané věci či nikoliv. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 981/2001 přitom formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož nedohodnou-li se účastníci kupní smlouvy jinak, nabývá kupující vlastnictví k předmětu koupě nikoli okamžikem uzavření kupní smlouvy, ale až jejím převzetím a v případě věci nemovité vkladem do katastru nemovitostí. V uvedených případech tedy přechodu vlastnictví předchází uzavření kupní smlouvy. Prodávající tak v době uzavření smlouvy nemusí být jejím vlastníkem, zavazuje se jen, že ji kupujícímu opatří, resp. předá. Mezi případy, kdy prodávající není vlastníkem prodávané věci, patří nejen situace, kdy prodávaná věc ještě neexistuje (koupě věci budoucí), nebo kdy ji sám ještě od jiného prodávajícího nepřevzal či v případě, kdy ji prodává se souhlasem vlastníka (smlouva o obstarání prodeje věci), ale i případ, kdy teprve na základě skutečnosti, o níž není jisté, že nastane, má vlastnictví k prodávané věci nabýt.
Výše uvedené výjimky však vycházejí ze stavu, kdy obligační účinky smlouvy předcházejí nabytí vlastnictví, tedy účinkům věcněprávním.
V projednávané věci se však účastníci pokoušeli převést nemovité věci, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, u nichž nabytí vlastnictví ex lege spadá za jedno s účinností smlouvy (§ 133 odst. 3 obč. zák. 1964), aniž by smlouva obsahovala ujednání, že účinnost smlouvy se nepojí s jejím podpisem, popřípadě deklaraci, že prodávající ke dni uzavření smlouvy (jakož i ke dni, kdy smlouva nabyla účinnosti) nebyla vlastnicí věcí. Výše uvedené má v poměrech projednávané věci za následek, že kupující nemohla nabýt vlastnické právo k převáděným nemovitým věcem, a to z důvodu rozporu s kogentním § 133 odst. 3 obč. zák. 1964.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 42/2015, ze dne 3. 2. 2016
20.04.2016 00:02
Výhrada vlastnictví při převodu nemovitosti neevidované v katastru
Převáděla-li se za právního stavu účinného do 31. 12. 2013 na základě smlouvy nemovitá věc, která nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, docházelo dle § 133 odst. 3 obč. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňoval, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 42/2015, ze dne 3. 2. 2016
26.02.2016 00:03
ÚS: Absence posouzení dobré víry nabyvatele nemovitosti
I. Odvolací soud (na základě závazného právního názoru dovolacího soudu, kterým bylo předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena k novému řízení) a následně Nejvyšší soud nezohlednily a nezkoumaly otázku dobré víry stěžovatelů. To je v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť Ústavní soud zastává ve své nálezové judikatuře konstantní názor, že je třeba při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem, zapsaným v katastru nemovitostí, od nevlastníka, důsledně zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele. Absencí posouzení dobré víry nabyvatele nemovitosti tak došlo k upřednostnění principu, že nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má před principem právní jistoty, ochrany dobré víry a důvěry v akty státu.
II. Postupem Nejvyššího soudu, který opakovaně odmítá respektovat názor Ústavního soudu, došlo k porušení ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. „Svérázným“ přehodnocováním obsahu nálezů Ústavního soudu se Nejvyšší soud dopouští postupu ultra vires, neboť k takovému jednání ho právní řád nikterak neopravňuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 247/14, ze dne 28. 1. 2016
31.12.2015 00:01
ÚS: Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka
Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatelů nemovitosti. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; tím se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl stát.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 663/15, ze dne 10. 12. 2015
30.09.2015 00:01
Žaloba státního zastupitelství o určení neplatnosti převodu obecního majetku
Případné excesy v jednání starosty obce coby veřejnoprávní korporace mohou být předmětem zájmu státního zastupitelství, které podle § 42 ZSZ může žalobou zaktivizovat občanské soudní řízení o neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví v případech, kdy při jejím uzavírání nebyla respektována ustanovení omezující volnost jejich účastníků; za takový případ lze považovat i situaci, kdy starosta obce uzavřel smlouvu o převodu nemovitosti bez předchozího rozhodnutí zastupitelstva obce, jemuž podle obecního zřízení taková výhradní pravomoc náleží.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 999/2015, ze dne 1. 7. 2015
25.09.2015 00:01
ÚS: Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka
Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatelů nemovitosti. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti, nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; tím se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl stát.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 415/15, ze dne 27. 8. 2015
02.09.2015 00:02
Identifikace nemovitosti nadbytečně zapsané v katastru nemovitostí
Jestliže nemovitost, která podle dosavadních právních předpisů nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí, přesto v tomto katastru (z různých důvodů) zapsána byla, neměla (nemohla mít) tato okolnost vliv na dosah § 133 odst. 3 obč. zák., který stanovil, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy. Tímto pak odpadají i úvahy (jak nedůvodně dovozovala dovolatelka) o nezbytnosti identifikace předmětu takového převodu ve smyslu katastrálního zákona.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3107/2014, ze dne 17. 6. 2015
23.07.2015 00:03
ÚS: Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka
I. Odvolací ani dovolací soud se v projednávané věci nezabýval otázkou dobré víry na straně stěžovatelky. Tyto soudy tedy ani nevážily možnost působení dobré víry stěžovatelky ve smyslu judikatury Ústavního soudu a naplnění dobré víry stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily. Již tímto jejich postupem došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na ochranu majetku.
Právní posouzení věci uvedenými soudy pak nelze hodnotit jinak, než za rozporné se závaznou judikaturou Ústavního soudu, a tedy za porušení principu závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu, čímž taktéž došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a v důsledku i práva na ochranu majetku.
II. Ve vztahu k argumentaci Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice považuje Ústavní soud za nezbytné podotknout též tu skutečnost, že nálezy Ústavního soudu mají podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR stejnou závaznost bez ohledu na to, zda se jedná o nálezy plenární či senátní, tedy obě tyto kategorie nálezů Ústavního soudu stojí na stejné úrovni a není pravdou, že by snad plenární nálezy byly nadřazeny senátním. Stejně tak je zcela mylná a nemající ústavní či zákonnou oporu úvaha o tom, že by snad názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu byl nadřazen názoru vyjádřenému v senátním nálezu Ústavního soudu, resp. že by rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu bylo možno (již jen proto, že se jedná o rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) nerespektovat (při rozhodování následujících skutkově obdobných případů) názor vyjádřený v senátním nálezu Ústavního soudu a že tento konflikt je možno řešit pouze předložením věci plénu Ústavního soudu, nebo že by (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu nemohly (samy bez rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu) změnit svou judikaturu prostým převzetím názoru vyplývajícího z nálezu Ústavního soudu vydaného rovněž (tříčlenným) senátem. K posledně uvedenému jsou (tříčlenné) senáty Nejvyššího soudu, stejně jako sám velký senát Nejvyššího soudu, dokonce povinny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 402/15, ze dne 8. 6. 2015
22.04.2015 00:00
Pořadí uspokojení nároků podle § 5 odst. 7 zákona č. 95/1999 Sb.
I. Ustanovení § 5 odst. 7 zák. č. 95/1999 Sb. určuje pořadí, ve kterém musí být uspokojeny žádosti o převod zemědělských pozemků. Na prvním místě zákon preferuje žádosti uživatelů pozemků v zahrádkových nebo chatových osadách. Jestliže tedy o převod zemědělského pozemku v zahrádkové (chatové) osadě požádá jak jeho uživatel, tak obec, musí být pozemek na základě § 5 odst. 7 zák. č. 95/1999 Sb. převeden na uživatele. Pro pořadí přitom není rozhodující okamžik podání žádosti jednotlivých osob. Při převodu zemědělského pozemku v zahrádkové osadě tak mají přednost před žádostí obce žádosti uživatelů pozemku, a to bez ohledu na to, že žádost obce časově přecházela žádosti uživatelů.
II. Otázkou charakteru lhůty, ve které měl Pozemkový fond na základě § 11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. předložit žalobci návrh smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům podle § 5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., se dovolací soud zabýval ve své judikatuře, v níž dospěl k závěru, že neurčitě vyjádřená lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou pořádkovou, s jejímž uplynutím právní předpisy nespojují výslovně žádné právní následky.
K tomu je třeba dodat, že na lhůtu je třeba pohlížet tak, že její délka musí odpovídat době, kterou Pozemkový fond potřebuje nezbytně k přezkoumání formální správnosti a důvodnosti (oprávněnosti) vzneseného požadavku na převod vlastnického práva k danému pozemku na obec, tedy včetně zjištění, zda k danému pozemku nevznikl nárok osobě oprávněné podle restitučních právních předpisů či (podle znění zákona č. 95/1999 od 25. 7. 2001) nabídnutí pozemku osobám oprávněným.
Jestliže tedy Pozemkový fond rozhodl o žádosti žalobce na převod pozemků až po roce, nelze z takového postupu dovozovat vznik práva žalobce na předložení návrhu smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům. V okamžiku, kdy o převod pozemků v zahrádkové osadě požádali jejich uživatelé, nemohl již Pozemkový fond předložit návrh smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k pozemkům žalobci, neboť musel respektovat zákonem určené pořadí, ve kterém se žádosti o převod zemědělských pozemků uspokojují. I kdyby došlo k překročení pořádkové lhůty uvedené v § 11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., nemohlo by to mít za následek porušení zákonem určeného pořadí, tedy ani v takovém případě by Pozemkový fond nemohl převést pozemky na žalobce jako na obec a přehlédnout přitom uplatněné nároky uživatelů pozemků.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3876/2012, ze dne 28. 1. 2015
26.02.2015 00:00
Změna kupní ceny po podání návrhu na vklad vlastnického práva
Nelze (bez dalšího) upřít stranám kupní smlouvy právo dohodou změnit ujednání o výši kupní ceny jen proto, že k takovému ujednání došlo sice před rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nicméně poté, kdy nastaly účinky vzniku vlastnického práva.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4205/2011, ze dne 18. 12. 2014
01.12.2014 00:02
Nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka do 31. prosince 2013
Při řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka je potřeba daný problém vnímat z pohledu systému tehdy (do 31. prosince 2013) reglementované výseče soukromoprávních vztahů. Tím, že zákonodárce upravil institut držby, právní důsledky vyplývající z plynutí času, časově vymezil podmínku pro vydržení nemovité věci lhůtou deseti let atd., zcela jasně a zřetelně nastavil pravidla pro nabytí věci pro „dobrověrného nabyvatele“, jímž nemůže být nikdo jiný, než oprávněný držitel ve smyslu § 130 obč. zák. Nyní platná a účinná právní úprava těchto vztahů a z nich vyplývajících rozporů oproti tomu principiálně vychází z ochrany dobré víry dobrověrného nabyvatele a ze zákonnosti nabytí věcí i od neoprávněného, zároveň však obsahuje systém ochrany původního vlastníka (viz § 984 až 986 o. z.), jehož deficit v předcházející právní úpravě je zřejmý.
Při neměnnosti předmětné právní úpravy je Nejvyšší soud povinen plenární nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 750/04 a sp. zn. Pl. ÚS 78/06 plně respektovat, což také ve své judikatuře i nadále činí.
Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu proto neshledal důvod ke změně ustálené judikatury obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry obsažené v R 56/2010, podle nichž se (další) kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření (další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí. Opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském zákoníku, představoval nepřípustný zásah do právní jistoty a byl v rozporu s rozhodovací praxí pléna Ústavního soudu.
podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, ze dne 12. 11. 2014
13.06.2014 00:00
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí ve věci převodu vlastnického práva
Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry přitom nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založeny, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům.
Vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva může dojít pouze na základě některého z právních důvodů, s kterými zákon tento právní následek spojuje, musí z rozsudku, kterým bylo vyhověno žalobě na určení vlastnictví, vždy jednoznačně vyplývat právní důvod, od něhož se odvozuje vlastnické právo konkrétní osoby k určité věci. Poukaz na „specifické a jedinečné okolnosti případu“ v tomto směru zjevně nelze považovat za postačující.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1404/11, ze dne 29. 4. 2014
11.06.2014 00:02
Neplatnost ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva
I. Ujednání ve smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti o tom, že pokud převodce (dlužník) řádně a včas neuhradí nabyvateli (věřiteli) převodem vlastnického práva zajištěnou pohledávku, stane se ze zajišťovacího převodu práva převod trvalý a nabyvatel (věřitel) je oprávněn s nemovitostmi nakládat, představovalo i před sjednocením judikatury rozhodnutím R 45/2009 neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě a způsobovalo absolutní neplatnost (celé) předmětné smlouvy dle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
II. Jestliže smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti v době jejího uzavření představovala zajišťovací právní institut, je z povahy věci vyloučeno, aby v případě, že předmětem tohoto zjištění byla nemovitost zapsaná v katastru nemovitostí, věřitel dovozoval svou dobrou víru z hlediska nabytí vlastnického práva k této nemovitosti vydržením od okamžiku uzavření takové smlouvy nebo od okamžiku, resp. právních účinků vkladu vlastnického práva ve prospěch věřitele tohoto nemovitého majetku v katastru nemovitostí podle této smlouvy.
V situaci, kdy na věřitele bylo převedeno vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí coby předmět zajištění (peněžitého) závazku, nemohl věřitel – nabyvatel takto převedeného práva – z takto „podmíněného“ vlastnictví dovozovat, že je vlastníkem věci, k níž mu náleží neomezené právní panství. Jinými slovy řečeno, jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali.
V postavení oprávněného držitele se ovšem podle tehdejší občanskoprávní úpravy věřitel nemohl ocitnout ani v okamžiku prodlení svého dlužníka, jenž na něj v rámci zajištění svého závazku převedl své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí, a to ani za existence smluvního ujednání, že v takovém případě „k přechodu vlastnického práva k bytové jednotce…zpět na dlužníka nedojde…a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy věřitel je poté oprávněn s předmětnou bytovou jednotkou disponovat.“ Je tomu tak z toho důvodu, že takové ujednání z hlediska sledovaných právních důsledků zjevně vykazuje charakter zákonem nepřípustné tzv. propadné zástavy ve smyslu § 169 písm. e) obč. zák. Nemůže být dána dobrá víra u věřitele, na nějž dlužník v rámci zajištění svého závazku „převedl“ své vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na základě absolutně neplatné smlouvy podle § 39 obč. zák., kdy vadou převodní smlouvy, jež způsobuje její absolutní neplatnost, je účastníky sjednané a zákonem nepřípustné „propadnutí“ dlužníkova zajištěného majetku v okamžiku prodlení s úhradou jeho dluhu vůči věřiteli, jemuž v případě platnosti smlouvy mohlo svědčit pouze „podmíněné“ vlastnictví k této nemovitosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, ze dne 28. 5. 2014
30.05.2014 00:03
ÚS: Nabytí nemovitosti zapsané v katastru od nevlastníka
I. I podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
II. Posuzování dobré víry nabyvatele má tedy v takových případech v řízení před soudem zásadní význam. Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2219/12, ze dne 17. 4. 2014
30.05.2014 00:02
ÚS: Dobrá víra ve správnost údajů v katastru nemovitostí
V projednávané věci obecné soudy postupovaly protiústavně tím, že stěžovatelce neposkytly ochranu jejího vlastnického práva se zřetelem na její dobrou víru (stejně tak jako na dobrou víru jejích právních předchůdců, jež v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku existovala), čímž porušily její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že existenci dobré víry a z ní vyplývající přesvědčení o existenci vlastnického práva je nutno zvážit nejen v případě koncového nabyvatele, ale tím spíše u původního vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, jehož vlastnictví mu bylo soudy s odkazem na nedůsledné využití restitučních předpisů upřeno. Pokud obecné soudy takto nepostupovaly, zasáhly současně do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví zakotveného v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když založily svá rozhodnutí na formalistickém výkladu restitučních předpisů. Se zřetelem na vývoj věci a na její podstatu nelze přehlédnout základ sporu, spočívající v minulém nedemokratickém režimu; právě tato okolnost posunuje případ do poněkud jiné roviny, než ve které by se nacházel v klasickém sporu soukromoprávním. Zde Ústavní soud připomíná, že již mnohokrát konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení nedocházelo k dalším křivdám.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2299/13, ze dne 22. 4. 2014
31.01.2014 00:01
ÚS: Posouzení dobré víry při nabytí nemovitosti od nevlastníka
Dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011, N 88/61 SbNU 359). V materiálním právním státu nelze apriori, bez pečlivého zhodnocení konkrétních okolností případu, odepřít ochranu osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4684/12, ze dne 20. 11. 2013
08.01.2014 00:01
Rozhodnutí soudu o dohodě o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb.
Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá povinné osobě uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu ustanovení § 161 odst. 3 občanského soudního řádu; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) povinen zapsat vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí záznamem.
podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, ze dne 11. 12. 2013
10.12.2013 00:00
K omezení ve smluvní volnosti týkající se nemovitých věcí
Od okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce je povinný omezen ve smluvní volnosti týkající se věcí z jeho majetku, na které se vztahuje generální inhibitorium; ve vztahu k právním úkonům, jejichž předmětem jsou tyto věci, proto není splněna podmínka vkladu uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. Návrh na vklad podle takového právního úkonu podaný účastníky řízení nebo některých z nich poté, co bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, proto katastrální úřad zamítne (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.).
Je-li návrh na vklad podán téhož dne, kdy bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, je pro rozhodnutí o povolení vkladu rozhodující doba doručení návrhu na vklad katastrálnímu úřadu a doba doručení usnesení o nařízení exekuce povinnému. Návrh na vklad podaný dne, v němž bylo povinnému zároveň doručeno usnesení o nařízení exekuce, katastrální úřad zamítne, byl-li podán až po doručení tohoto usnesení povinnému; byl-li však podán před okamžikem, ve kterém bylo povinnému doručeno usnesení o nařízení exekuce, rozhodne, že se vklad povoluje, neboť do tohoto okamžiku povinný nebyl omezen ve smluvní volnosti týkající se věcí z jeho majetku, a podmínka vkladu uvedená v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. proto byla ke dni podání návrhu na vklad splněna.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3700/2012, ze dne 22. 10. 2013
(posuzováno podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2009)
08.10.2013 00:00
Uložení povinnosti vytýčit a označit hranice předmětných pozemků
Povinnost označit hranice svého pozemku lze uložit (nestanoví-li zvláštní předpis jinak) jen vlastníkovi pozemku (§ 10 odst. 1 písm. b/, odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky). Uložil-li tuto povinnost odvolací soud žalované, jako bývalé nájemkyní pozemků, nikoliv proto, že by tak stanovil zvláštní předpis, ale protože to považoval za odpovídající „spravedlivému uspořádání věci a průběhu nájemního vztahu“, učinil tak v rozporu s touto zákonnou úpravou. Povinnost vlastníka označit hranice pozemku, nelze přenášet na další subjekty, tím není nijak dotčeno právo vlastníka domáhat se náhrady škody, dojde-li ke zničení tohoto označení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2488/2012, ze dne 20. 8. 2013
30.08.2013 00:00
ÚS: Ochrana dobré víry při nabytí vlastnictví od nevlastníka
Podle náhledu Ústavního soudu se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatele, odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. Již tyto skutečnosti v souladu s judikaturou Ústavního soudu představují zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces a jsou způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud však shledal opodstatněnou i námitku stěžovatele, týkající se tvrzené existence dobré víry stěžovatele jako nabyvatele předmětných nemovitostí, když odvolací ani dovolací soud se otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabývaly, a nevážili tedy ani možnost působení dobré víry stěžovatele ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 165/11 a sp. zn. I. ÚS 143/07. Tímto postupem Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a na ochranu majetku.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4905/12, ze dne 10. 6. 2013