// Profipravo.cz / Pracovní úraz, nemoc z povolání
Pracovní úraz, nemoc z povolání
30.01.2017 00:00
Důkazní hodnota posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb
Lékařský posudek vydaný poskytovatelem pracovnělékařských služeb a ani rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává podle právní úpravy účinné od 1. 4. 2012 nestanoví (a neprokazují) v občanském soudním řízení autoritativně (závazným a zásadně konečným způsobem), že by posuzovaný zaměstnanec vskutku vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost; jde pouze o nezávazné "dobrozdání" o zdravotním stavu zaměstnance z hlediska jeho zdravotní způsobilosti k práci, z něhož soud při svém rozhodování nemůže vycházet ve smyslu § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Na druhé straně však mohou sloužit ke zjištění skutkového stavu věci tehdy, jestliže oba účastníci (zaměstnanec a zaměstnavatel) a ani soud nemají proti jejich závěrům výhrady.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, ze dne 3. 11. 2016
01.12.2016 00:02
Postižní právo vůči zaměstnavateli dle § 10 vyhl. č. 125/1993 Sb.
Zaměstnancem, s jehož zvláště závažným porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pojí postižní právo pojistitele vůči zaměstnavateli, se rozumí jiný zaměstnanec než ten, jemuž v příčinné souvislosti s tímto porušením vznikla škoda.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 3790/2014, ze dne 8. 9. 2016
28.11.2016 00:01
K možnosti zprostit se odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem
Zaměstnavatel se zcela zprostí odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, jen bylo-li zaviněné porušení pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postiženým zaměstnancem, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, jedinou příčinou škody.
V projednávané věci však nebylo příčinou škody vzniklé zaměstnanci pracovním úrazem jen zaviněné porušení pokynu zaměstnavatele vstupovat za vrata montážní haly pouze při navážení materiálu, ale též okolnost, že zaměstnavatel uvedeného dne nezajistil uzamčení vrat, přestože se materiál nenavážel a přestože právě jejich uzamykáním zajišťoval kontrolu dodržování uvedeného pokynu (byla-li by vrata uzamčená, zaměstnanec by jimi nemohl opustit montážní halu a k jeho úrazu by nedošlo tak, jak k němu došlo). Bylo-li tedy za těchto okolností zaměstnancem zaviněné porušení pokynu zaměstnavatele vstupovat za vrata montážní haly pouze při navážení materiálu jen jednou z příčin škody, mohl se zaměstnavatel zprostit odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem pouze zčásti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3792/2015, ze dne 25. 8. 2016
08.08.2016 00:01
Náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti
Předpokladem odpovědnosti zaměstnavatele za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance je poškození zdraví zaměstnance pracovním úrazem, ztráta na výdělku (škoda), která zaměstnanci vznikla v průběhu pracovní neschopnosti a příčinná souvislost mezi oběma uvedenými předpoklady. Tuto příčinnou souvislost nemůže přerušit skutečnost, že se účastníci v průběhu pracovní neschopnosti dohodli na skončení pracovního poměru, neboť právní úprava nepodmiňuje trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku trváním pracovního poměru se zaměstnavatelem, který za pracovní úraz zaměstnance (za škodu tím vzniklou) objektivně odpovídá.
Zaměstnanci tak přísluší náhrada za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 370 zák. práce i poté, co v průběhu pracovní neschopnosti rozvázal pracovní poměr.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 582/2015, ze dne 3. 6. 2016
11.04.2016 00:00
Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
Výdělkem zaměstnance, který vykonává podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost, po zjištění nemoci z povolání pro účely stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání plné nebo částečné invalidity) příslušející tomuto zaměstnanci může být jen výdělek jím skutečně dosahovaný, popřípadě stanovený s přihlédnutím k částkám, které si bez vážných důvodů opomenul vydělat, nikoli však minimální započitatelný příjem z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti stanovený v § 8 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb. pro účely určení životního a existenčního minima, který tento zaměstnanec nedosahuje.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2378/2014, ze dne 19. 1. 2016
08.04.2016 00:04
ÚS: K podmínkám vzniku faktického pracovního poměru
Faktickým pracovním poměrem se rozumí právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele s jeho vědomím a podle jeho pokynů práci (závislou práci). Kritérium „podle pokynů zaměstnavatele“ je nutno chápat a posuzovat jako znak závislé práce, nikoliv vyžadovat výslovné sdělení jednoznačného pokynu k práci zaměstnanci. Pokud v rámci faktického pracovního poměru dojde k úrazu, posuzuje se jako úraz pracovní ve smyslu § 366 a § 380 zákoníku práce.
V novém rozhodnutí, následujícím po rozhodnutí kasačním, je třeba vždy pečlivě a jasně vysvětlit, jak se soud do podrobností vypořádal se všemi aspekty závazného právního názoru, jak s nimi „pracoval“ a jaké z nich vyvodil nové právní závěry. Tyto závěry nemusejí být nutně odlišné od závěrů dříve vyslovených, z rozhodnutí však musí být zřejmé, že zavázaný soud postupoval ve smyslu (v duchu) ustanovení § 243g ve spojení s § 226 o. s. ř. a vysloveným závazným názorem se bezvýhradně řídil. Kasační rozhodnutí je třeba číst pečlivě, i „mezi řádky“, a řídit se jím nikoliv jen formálně, ale především materiálně, a detailně se vypořádat se vším, co nadřízený soud naznačil. Opačný postup, tedy snaží-li se zavázaný soud za každou cenu obhájit svůj původní verdikt, je projevem nepřípustné svévole znamenající také porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3073/15, ze dne 8. 3. 2016
11.03.2016 00:04
ÚS: K výši náhrady škody způsobené pracovním úrazem
Odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v důsledku pracovního úrazu bylo třeba vyčíslit na základě § 372 zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015 a podle sazby odpovídající konkrétnímu způsobu poškození zdraví a stanovené v příloze vyhlášky č. 440/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 pomocí bodového hodnocení. Obecné soudy byly nicméně i v takovém případě povinny rozhodnout o navýšení základní bodové sazby ve smyslu § 388 zákoníku práce ve spojení s § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. tak, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený utrpěl v důsledku pracovního úrazu. Nemuselo se přitom vůbec jednat o určitý násobek základního bodového hodnocení, tím méně byly obecné soudy povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek.
Ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 obč. zák.), která sice zavádí určitou podobu bodového hodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosavadní aktivity a participace, přičemž vychází z Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví vypracované Světovou zdravotnickou organizací. Ústavní soud dodává, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při o odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, nýbrž výhradně vycházeje z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně s účinností od 1. 1. 2014 jasně najevo i zákonodárce.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3122/15, ze dne 2. 2. 2016
10.12.2015 00:00
Posouzení přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů
Každý řidič je kromě jiného povinen vždy hodnotit, zda mu jeho schopnosti umožňují bezpečné řízení automobilu, zda jeho schopnost k řízení není snížena kupř. nemocí, nevolností, únavou apod. Je jedině na řidiči, aby posoudil existenci těchto překážek a aby tomu přizpůsobil své jednání; za určitých okolností by neměl jízdu buď vůbec vykonat anebo v ní pokračovat, popřípadě v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Úvaha řidiče o tom, zda kupříkladu v důsledku únavy přeruší jízdu za účelem přiměřeného odpočinku, není závislá na pokynech či předchozích příkazech zaměstnavatele. Vlastní odpovědnost za průběh jízdy má jedině řidič, a nikoliv zaměstnavatel; důsledky případného porušení právních předpisů stíhají řidiče třeba v podobě liberace z odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že zaměstnanci nelze vytýkat, že za situace, kdy neměl možnost čerpat odpočinek mezi dvěma směnami, rozhodl se po celodenním nepřetržitém plnění pracovních úkolů nenastoupit zpáteční cestu do B. bezprostředně po splnění úkolu, který byl předmětem pracovní cesty. Na základě zjištěných objektivních okolností (výkon práce v rámci řádné pracovní doby, bezprostřední nástup na pracovní cestu, skončení úkolu, který byl předmětem pracovní cesty ve 22.00 hod.) mu lze uvěřit, že se za daných povětrnostních podmínek necítil na noční jízdu do B. Okolnost, že k nočnímu odpočinku využil možnosti, která se mu nabízela u příbuzných v K. H., mu nelze přičítat k tíži, jednak proto, že žádný právní předpis nepřikazuje, aby zaměstnanec mohl k odpočinku využít jedině místa ležící přímo na trase pracovní cesty, ale též proto, že nejednal proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, když ten ostatně s možností nějakého odpočinku zaměstnance ani neuvažoval a nějaký konkrétní příkaz v tomto směru nevydal; vzhledem k délce pobytu (zaměstnanec odjížděl v časných ranních hodinách) nelze ani dovozovat, že zaměstnanec dané možnosti zneužil ke společenské návštěvě. Za těchto okolností je třeba považovat úsek cesty, na kterém se mu stala nehoda, za úkon nutný po skončení práce (§ 387 odst. 2 zák. práce), a je správný závěr odvolacího soudu, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5306/2014, ze dne 6. 8. 2015
08.10.2015 00:00
Výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti
I. Pro stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnance po skončení pracovní neschopnosti je, kromě průměrného výdělku před vznikem škody (popřípadě pobíraného invalidního důchodu), rozhodující „výdělek po pracovním úraze“ jako takový, bez ohledu na to, jak může být dosahovaný příjem právně kvalifikován.
Poškozený zaměstnanec nemusí svůj „výdělek po pracovním úrazu“ vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po pracovním úrazu jako podnikatel - místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru - soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po pracovním úrazu. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jenž měl před poškozením.
Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že výše příjmů z podnikání podnikatele - fyzické osoby je ovlivňována nejen tím, jaké úsilí podnikatel při svém podnikání sám vynaložil, ale i dalšími faktory (například poptávkou po výrobcích, které vyrábí, cenou výrobků a vynaloženými náklady a investicemi). Uvedené skutečnosti, ovlivňující výsledky podnikání (zejména zisk), jsou s podnikáním nutně spojeny stejně jako to, že výše výdělku (mzdy nebo platu) zaměstnance z pracovního poměru nebo z poměru obdobného pracovnímu poměru závisí nejen na pracovním úsilí zaměstnance, ale i na poměrech jeho zaměstnavatele (zejména na tom, jakou mzdu poskytuje svým zaměstnancům podle kolektivní, pracovní nebo jiné smlouvy, popřípadě jaký plat zaměstnancům náleží podle právních předpisů).
II. Pro závěr, zda se poškozený zaměstnanec bez vážných důvodů vzdal výhodnějšího zaměstnání a do jaké výše mu tedy zaměstnavatel neuhradí škodu, je podstatné, jaké věcné důvody zaměstnance vedly k zanechání dosavadní činnosti a do jaké míry lze tyto důvody vedoucí ke změně zaměstnání považovat za vážné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3280/2013, ze dne 25. 5. 2015
15.06.2015 00:02
Průměrný výdělek poškozeného zaměstnance, který podniká
Poškozený zaměstnanec nemusí svůj „výdělek po zjištění nemoci z povolání“ vždy dosahovat za vykonanou práci v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru. Začne-li zaměstnanec vykonávat po zjištění nemoci z povolání jako podnikatel - místo nebo vedle činnosti konané v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru - soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku, představují jeho příjmy z podnikání rovněž výdělek po zjištění nemoci z povolání. Také tyto příjmy totiž mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena), a že tedy zaměstnanec není schopen při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jehož dosahoval před poškozením.
Při zjišťování průměrného výdělku poškozeného zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, nelze vycházet jen z příjmů (výnosů) dosažených poškozeným z této činnosti, ale také z výdajů (nákladů), které musel vynaložit, aby tyto příjmy (výnosy) získal.
Při zjišťování průměrného výdělku zaměstnance, který vykonává podnikatelskou činnost, po zjištění nemoci z povolání je třeba přihlížet též k odpisům hmotného majetku uplatněným zaměstnancem v jeho přiznání k dani z příjmů, jestliže jsou tyto odpisy spojeny s úplatným pořízením hmotného majetku, který je potřebný k jeho podnikatelské činnosti a k dosahování příjmů z ní.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1525/2014, ze dne 9. 4. 2015
13.04.2015 00:00
Náhrada nákladů poskytování péče o poškozeného zaměstnance třetí osobou
Je-li poškozenému z pracovního úrazu v systému sociálního zabezpečení (služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o náhradě věcné škody nebo účelně vynaložených nákladů spojených s léčením vzniklých v důsledku pracovního úrazu.
V projednávané však odvolací soud přehlédl však, že ne jakákoli výše přiznaného příspěvku při péči třetí osoby o poškozeného zcela pokrývá z toho důvodu vznikající skutečné náklady. Proto jeho závěr, že případná škoda, která žalobci mohla vznikat v důsledku péče o jeho osobu rodinnými příslušníky, je kryta žalobci účelově poskytovanou sociální dávkou - příspěvkem na péči, je předčasný.
Nárok na poskytování této náhrady nepochybně žalobci (jako poškozenému zaměstnanci) náleží. Pro posouzení důvodnosti žaloby v této části však je nezbytné objasnit, jaké skutečné náklady při této péči žalobci vznikaly. Přitom není podstatné, zda ve skutečnosti takovou péči zajišťovali rodinní příslušníci zdarma nebo za jaké částky. Podstatné je, jaké prostředky by (obecně) musel žalobce vynaložit, aby mu taková péče byla poskytnuta jinak (komerčně); jinak řečeno, za jaké prostředky by se na trhu služeb péče v potřebném rozsahu dala pro žalobce zajistit. Teprve po tomto zjištění je možno porovnat, zda dávky poskytované ze stejného důvodu ze státních prostředků takto zjištěnou potřebu skutečně pokrývají (nebo ji překračují) či zda jsou pro uvedený účel nedostatečné, a případný rozdíl uložit žalované zaplatit žalobci jako náhradu škody z pracovního úrazu z tohoto důvodu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1451/2013, ze dne 21. 1. 2015
07.04.2015 00:00
Úraz utrpěný při cestě ze stravování na pracoviště
Samotné stravování zaměstnance není úkonem v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů, cesta k němu a zpět, je-li konána v objektu zaměstnavatele, však takovým úkonem je.
Otázku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů je třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda lze k takové souvislosti dospět vzhledem ke vztahu činnosti, při níž k úrazu došlo, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru. V projednávané věci je nepochybná místní a časová souvislost činnosti, při níž žalobkyně utrpěla úraz, s plněním povinností, které pro ni vyplývaly z pracovního poměru u žalované, neboť k jejímu upadnutí při cestě ze školní jídelny na pracoviště s odebraným obědem v jídlonosiči a s čajem ve skleněné konvici došlo podle zjištění soudů na chodbě v budově žalované, v níž žalobkyně vykonávala práci, a v pracovní době žalobkyně. V tom, že žalobkyně se pro oběd a čaj odebrala do školní jídelny ještě před skončením vyučovací hodiny a že ponechala v kabinetu žákyni bez dozoru, by bylo možné (za předpokladu, že by tímto jednáním zaviněně porušila povinnosti stanovené právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance) spatřovat porušení pracovní kázně žalobkyní, nikoli však nedostatek časové souvislosti činnosti, při které žalobkyně utrpěla úraz, s plněním jejích pracovních povinností. Věcný vztah cesty žalobkyně ze školní jídelny na pracoviště, při které došlo k jejímu úrazu, k plnění jejích pracovních úkolů vyplývá ze skutečnosti, že poskytováním stravování zaměstnancům ve svém vlastním stravovacím zařízení žalovaná vůči nim plnila svou povinnost z pracovního poměru umožnit zaměstnancům stravování. Okolnost, že žalobkyně nezkonzumovala oběd ve školní jídelně, která k tomu byla určena, ale že si ho odnášela na své pracoviště, stejně jako okolnost, jak s odebraným obědem hodlala naložit (zda měla v úmyslu oběd zkonzumovat na svém pracovišti, nebo až po skončení práce doma, popřípadě zda vůbec měla v úmyslu jej sama zkonzumovat), není z hlediska věcného vztahu činnosti, při níž utrpěla úraz, k plnění jejích pracovních úkolů významná, neboť nijak nesouvisí s její cestou z místa, v němž žalovaná zajišťovala stravování svých zaměstnanců, zpět na pracoviště, kterou žalobkyně absolvovala po vyzvednutí stravy a při které došlo k jejímu úrazu. Na tom, že činnost, při níž žalobkyně utrpěla úraz, věcně souvisela s plněním jejích pracovních úkolů, nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně si ze školní jídelny odnášela kromě jídla též čaj za účelem jeho pozdější konzumace na pracovišti, neboť požívání tekutin (nealkoholických nápojů) zaměstnancem za účelem jeho občerstvení je obvyklé nejen v době přestávky na jídlo a oddech, ale i – umožňuje-li to povaha práce vykonávané zaměstnancem – během jejího výkonu.
Cesta žalobkyně ze školní jídelny na pracoviště, při které došlo k jejímu úrazu, proto byla úkonem během práce obvyklým, a tedy v přímé souvislosti s plněním jejích pracovních úkolů.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4410/2013, ze dne 10. 12. 2014
24.03.2014 00:01
Fikce výše výdělku po zjištění nemoci z povolání dle § 371 odst. 3 zák. práce
Právní úprava uvedená v ustanovení § 371 odst. 3 větě první zák. práce vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Za výdělek po zjištění nemoci z povolání se považuje ve smyslu ustanovení § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zák. práce výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle ustanovení § 111 odst. 2 zák. práce a podle ustanovení § 2 a 4 nařízení vlády č. 567/2006 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 29/2013, ze dne 20. 2. 2014
17.01.2014 00:01
Ztráta na výdělku dle § 369 odst. 1 písm. a) zák. práce
„Ztrátou na výdělku“ ve smyslu ustanovení § 369 odst. 1 písm. a) zák. práce je třeba rozumět nejen újmu (ztrátu) na mzdě (platu) pobírané z pracovního poměru. Ztrátou na výdělku je peněžní vyjádření újmy - veškeré škody - vzniklé v důsledku snížení (omezení) či ztráty schopnosti zaměstnance vykonávat v souladu s právními předpisy výdělečnou činnost. Z tohoto hlediska není významné, v jaké oblasti zaměstnanec utrpěl ztrátu na výdělku, tj. zda se tak stalo v hlavním nebo vedlejším pracovním poměru, v souběžných pracovních poměrech, v pracovním vztahu založeném na podkladě dohody o pracovní činnosti, anebo při výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost zaměstnance na základě povolení příslušného orgánu státní správy. Podstatné je, zda případnou škodu zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Ve prospěch opačného názoru nelze argumentovat ani tím, že výdělečná činnost vykonávaná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost není konána v rámci pracovněprávního vztahu a v důsledku toho není průměrný výdělek zjišťován podle pracovněprávních předpisů. Zjištění průměrného výdělku před vznikem škody je totiž skutečností, která je rozhodná pro výpočet výše nároku, tj. skutečností, která sama o sobě nemá vliv na právní posouzení základu nároku podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce. Proto okolnost, zda je průměrný výdělek před vznikem škody zjišťován na základě pracovněprávních předpisů, anebo jiných předpisů, například na základě ustanovení § 2 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. též „podle okolností jednotlivého případu zejména z daňového přiznání“, není z hlediska vlastní existence a trvání odpovědnostního vztahu významná.
Za těchto okolností u zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz v pracovním poměru, může být z výše uvedených důvodů ztrátou na výdělku ve smyslu ustanovení § 369 odst. 1 písm. a) zák. práce i případná újma - ztráta na výdělku, která mu vznikla proto, že v důsledku pracovního úrazu utrpěného dříve v pracovním poměru u odpovědného zaměstnavatele, nebyl schopen nadále vykonávat výdělečnou činnost konanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3460/2012, ze dne 16. 12. 2013
17.01.2014 00:00
K trvání nároku na náhradu za ztrátu na výdělku
I. Protože jde o změnu výdělkových poměrů zaměstnance, které byly rozhodující pro určení výše náhrady škody, je třeba situaci, kdy výdělky poškozeného zaměstnance po pracovním úrazu přesahují pravidelně za delší období, tj. nikoli ojediněle a výjimečně, jeho průměrný výdělek před vznikem škody, považovat za podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce 1965; důsledkem této změny je, že od okamžiku, kdy nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení § 195 zák. práce 1965 zanikl a náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu zaměstnanci nadále nepřísluší. Okolnost, že se jedná o příjem dosahovaný při podnikatelské činnosti, nemá na uvedený závěr vliv.
Zanikl-li tímto způsobem nárok zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nelze úspěšně dovozovat, že tento nárok ve své obecné „latentní“ podobě přetrvává, a že, dojde-li někdy v budoucnu znovu ke změně výše dosahovaného výdělku po pracovním úraze, že se tento nárok „obnoví“ ve výši rozdílu mezi původním (popřípadě valorizovaným) průměrným výdělkem před vznikem škody a sníženým výdělkem po pracovním úrazu. V takovém případě (nejedná-li se o věc, o které bylo dříve soudem pravomocně rozhodnuto, nebo o které byla uzavřena dohoda o narovnání) je třeba vycházet z toho, že, zanikl-li v minulosti původní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nová ztráta na výdělku představuje vznik nového nároku, kdy splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za tento nový nárok je třeba posoudit znovu.
Východiskem pro výpočet případné nové náhrady za ztrátu na výdělku však v tomto případě nemůže být průměrný výdělek rozhodný pro výpočet dříve pobírané náhrady za ztrátu na výdělku, nýbrž průměrný výdělek stanovený na základě příjmů dosahovaných před (tvrzeným) vznikem škody.
S ohledem na to, že zde žalobci mělo vzniknout právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 1. 12. 2007, je třeba tento nárok posuzovat již podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění v této době účinném.
II. Požaduje-li poškozený zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku dosahovaného u zaměstnavatele, který mu za škodu podle ustanovení § 366 odst. 1 zák. práce odpovídá, není porušením ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř., stanoví-li soud výši náhrady za ztrátu na výdělku v souladu s ustanovením § 371 zák. práce podle jiných příjmů poškozeného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3460/2012, ze dne 16. 12. 2013
04.11.2013 00:00
Zvlášť závažné porušení předpisů o ochraně a bezpečnosti zdraví při práci
Podle § 10 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. má pojišťovna vůči zaměstnavateli právo na náhradu až do výše poskytnutého plnění, došlo-li ze strany zaměstnavatele nebo zaměstnance k zvláště závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pokud toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody.
Pojem „zvlášť závažné porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“ vyhláška č. 125/1993 Sb. ani pracovněprávní předpisy nedefinují, ani soudní judikatura nedospěla k zásadním závěrům k této problematice. Řešení otázky, zda při pracovním úrazu došlo ke zvlášť závažnému porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci zaměstnavatelem nebo jeho zaměstnancem, je nezbytné posuzovat v každé věci individuálně, a to zejména s přihlédnutím ke všem skutkovým zjištěním o okolnostech úrazu a o úrazovém ději. Použití analogické interpretace zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla není možné.
Je proto nezbytné v každém individuálním případě posuzovat, zda zaměstnavatel splnil svoji základní povinnost na tomto úseku, kterou mu ukládá ustanovení § 132 odst. 1 zákoníku práce platného v rozhodném období, podle něhož je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1003/2012, ze dne 28. 8. 2013
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)
23.10.2013 00:00
Odpovědnost zaměstnavatele za nemoc z povolání (astma bronchiale)
Je nerozhodné, zda zaměstnanec mohl nebo nemohl onemocnět anebo onemocněl nebo neonemocněl nemocí z povolání z příčin vyskytujících se nebo vyskytnuvších se na pracovišti zaměstnance u posledního zaměstnavatele, nýbrž že odpovědnost posledního zaměstnavatele je dána bez zřetele na tyto skutečnosti již tou okolností, že na pracovišti zaměstnance u tohoto zaměstnavatele se vyskytují předpoklady (podmínky), za nichž vzniká (může vzniknout) příslušná nemoc z povolání. Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nemocí z povolání proto není důležité, zda je dána příčinná souvislost mezi vznikem onemocnění a prací zaměstnance, ani zjišťování, kde a za jakých okolností s „vysokou pravděpodobností“ zaměstnanec nemocí skutečně onemocněl; rozhodující je, zda pracoval za podmínek, za nichž konkrétní nemoc z povolání vzniká, a zda je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vzniklou škodou (srov. NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2308/2002).
Pod číslem 37 Seznamu nemocí z povolání, který tvoří přílohu č. 1 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1995, je jako nemoc z povolání uvedeno astma bronchiale vzniklé v organizacích při práci s látkami s alergizujícím účinkem a při práci, kde působí senzibilizující nebo iritující činitelé za takové uznávané, jež jsou vlastní druhu vykonávané práce. Podmínkou posouzení uvedeného onemocnění jako nemoci z povolání je – jak vyplývá z jeho vymezení v příloze č. 1 vyhlášky -, aby touto nemocí onemocněl zaměstnanec, který pracoval u zaměstnavatele s látkami s alergizujícím účinkem nebo který u něj vykonával práci, kde působí senzibilizující nebo iritující činitelé, jež jsou vlastní druhu vykonávané práce. Pracoval-li zaměstnanec, který onemocněl astmatem bronchiale, za uvedených podmínek u zaměstnavatele, jedná se o nemoc z povolání, aniž by bylo třeba zjišťovat, zda je mezi prací zaměstnance a jeho onemocněním příčinná souvislost.
Protože pro uznání onemocnění za nemoc z povolání je - jak vyplývá z výše uvedeného – rozhodující okolnost, zda zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž příslušná nemoc z povolání vzniká, nemůže být pro závěr o zjištění nemoci z povolání uvedené pod číslem 37 Seznamu nemocí z povolání významné ani to, že s látkami s alergizujícím účinkem, které způsobují astma bronchiale, zaměstnanec přicházel do styku i jinde než na pracovišti zaměstnavatele. Onemocnění zaměstnance astmatem bronchiale vzniklé při práci s látkou s alergizujícím účinkem je proto nemocí z povolání bez ohledu na skutečnost, že se tato látka vyskytovala i v jiném než pracovním prostředí zaměstnance (např. v jeho domácím prostředí).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3789/2012, ze dne 26. 9. 2013
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění do 30. 9. 1995)
26.02.2013 00:01
K nemoci z povolání zaměstnance v pracovním poměru na dobu určitou
Zaměstnanec, u něhož byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou, má po uplynutí doby trvání pracovního poměru právo na náhradu za ztrátu na výdělku nejen tehdy, jestliže prokáže, že by byl dále zaměstnán (popřípadě provozoval podnikatelskou činnost), ale i v případě, kdy jeho další zaměstnávání (podnikání) lze podle okolností jen předpokládat.
Na závěr, kdy lze důvodně předpokládat, že by postižený zaměstnanec byl ve smyslu ustanovení § 386 odst. 1 věty druhé zák. práce "i nadále zaměstnán", lze usuzovat - jak vyplývá z povahy věci - pouze s přihlédnutím k okolnostem, které tu byly v době zjištění nemoci z povolání a které vypovídají o tom, zda zaměstnanec uzavřel pracovní poměr na dobu určitou jen příležitostně (a po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru by stejně nadále nepracoval) nebo zda hlavním (základním) zdrojem jeho příjmů byla (a nadále měla být) jeho výdělečná činnost.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3299/2011, ze dne 22. 1. 2013
10.01.2013 00:01
K nepravé retroaktivitě zákoníku práce při odškodnění pracovního úrazu
Právo zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech, které vzniklo počínaje dnem 1.1.2007, se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., i když k pracovnímu úrazu došlo v době do 31.12.2006 a i když v té době měl zaměstnanec právo na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), které později zaniklo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2442/2011, ze dne 18. 12. 2012
07.12.2012 00:01
K pracovnímu úrazu při sportovní aktivitě konané na pokyn zaměstnavatele
Za plnění pracovních úkolů je vždy považována – vedle výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru - též (jakákoliv) jiná činnost konaná přímo na příkaz zaměstnavatele (resp. příslušného vedoucího zaměstnance, je-li zaměstnavatel právnickou osobu), tj. bez ohledu na to, zda tato činnost spadá do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce či nikoli. Uvedené je odůvodněno tím, že zaměstnavatel je sice oprávněn (s výjimkami uvedenými v ustanovení § 37 a 38 zák. práce) od zaměstnance vyžadovat jen takové pracovní úkony, které spadají do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce; nemůže tedy platně vydávat příkazy (pokyny), které by byly v rozporu s obsahem pracovní smlouvy. Vydá-li však zaměstnavatel přesto příkaz (pokyn), který je v rozporu s obsahem pracovní smlouvy, není zaměstnanec povinen takový příkaz uposlechnout; podrobí-li se však takovému příkazu a při výkonu nařízené činnosti utrpí úraz, jeho postavení není (nemělo by být) méně příznivé, než vykonával-li by činnost spadající do rámce druhu a místa výkonu práce podle pracovní smlouvy. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů, přitom není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází, nýbrž rozhodující je, zda z hlediska místního, časového a především věcného (vnitřního účelového) jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, i když sportovní činnost, při níž zaměstnanec utrpěl úraz, zřejmě nebyla výkonem jeho pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy (ani s nimi nijak nesouvisela), přesto není vyloučeno, aby tato činnost, která „nevybočila“ z rámce oficiálního programu „Sportovních dnů“ zaměstnavatele, byla posouzena jako plnění pracovních úkolů za předpokladu, že ji zaměstnanec konal na příkaz (pokyn) zaměstnavatele, resp. vedoucího zaměstnance zaměstnavatele, který vůči němu (jinak) měl oprávnění stanovit a ukládat mu pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny, a z objektivního hlediska by se tak jednalo o činnost konanou ve prospěch zaměstnavatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2259/2011, ze dne 20. 11. 2012
(posuzováno podle zák. č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů)