// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti

Ochrana osobnosti

13.01.2021 00:01

Finanční příspěvek rodičů na plat asistenta pedagoga

I když státní rozpočet je primárním zdrojem financování platů pedagogických pracovníků, školský zákon výslovně předpokládá, že mohou nastat situace, kdy tento rozpočet nepokryje veškeré náklady potřebné na financování podpůrných opatření pro zajišťování vzdělávání pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. V takovém případě však finanční prostředky nad rozsah prostředků ze státního rozpočtu hradí právnické osoby, vykonávající činnost škol a školských zařízení, z dalších finančních zdrojů. V projednávané věci je takovou právnickou osobou Základní škola XY, jako příspěvková organizace. Pokud tedy měla tato škola zákonnou povinnost hradit finanční prostředky na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou navštěvovala žalobkyně (jelikož tento plat již nepokryly prostředky ze státního rozpočtu), a to ze zákonem předpokládaných zdrojů (jak se v daném případě stalo), není jakýkoliv důvod stanovit tuto povinnost nad rámec zákona státu nebo kraji. Pokud § 160 odst. 6 školského zákona určuje, že další finanční zdroje škola získává zejména z vlastních příjmů, z prostředků zřizovatele, popřípadě jiných osob, takový výčet je demonstrativní, všechny v něm uvedené možnosti jsou si rovnocenné a nezakládají pro zmíněné subjekty žádné povinnosti.

Právní názor odvolacího soudu, že žák se speciálními vzdělávacími potřebami podle školského zákona ve znění do 31. 8. 2016 je ve smyslu antidiskriminačního zákona přímo diskriminován ze strany státu, pokud jeho rodiče finančně přispívají na plat asistenta pedagoga zřízeného pro třídu, kterou tento žák navštěvuje, tak není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3821/2018, ze dne 14. 10. 2020

12.10.2020 00:02

Peněžitá náhrada za neoprávněný zásah do osobnostních práv

Dospěje-li soud k závěru, že škůdce neoprávněně zasáhl do práv poškozeného chráněných ustanoveními první části občanského zákoníku, a porušil tak § 81 o. z., ukládají § 82 a § 2956 o. z. v souladu s § 2894 odst. 2 o. z. škůdci, aby odčinil nemajetkovou újmu; § 2951 odst. 2 o. z. pak stanoví způsoby, jakými lze nemajetkovou újmu odčinit.

Podle posledně citovaného ustanovení, vznikne-li poškozenému nemajetková újma, má právo na přiměřené zadostiučinění (satisfakci). Nemajetková újma není vyjádřitelná v penězích, proto není účelem zadostiučinění její vyrovnání, ale poskytnutí morální nebo finanční satisfakce. Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku, a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Zadostiučinění má být přiměřené, proto je nutné jeho odstupňování podle všech okolností, které provázejí vznik nemajetkové újmy tak, aby zvolený způsob zadostiučinění byl dostatečně účinný. Primární je posoudit, zda vůbec má být zadostiučinění poskytnuto, neboť člověk žijící ve společnosti musí ledacos snést (běžné slovní útoky, projevy neúcty apod.). Při kladné odpovědi se dále zkoumá, zda postačuje morální satisfakce, a teprve v případě, že nezajišťuje skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy, přichází v úvahu peněžní (relutární) satisfakce. Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb. zdůrazňuje, že peněžitá náhrada se uplatní jen tehdy, nelze-li nemajetkovou újmu odčinit jinak. Přiměřenost zadostiučinění je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu, a to jak z hledisek objektivních (např. obecná hodnota újmou postiženého statku, rozsah újmy, doba jejího trvání), tak i subjektivních, a to jak na straně poškozeného (míra snížení jeho důstojnosti či vážnosti ve společnosti, význam postiženého statku pro poškozeného, vliv na jeho postavení profesní, společenské a rodinné), tak na straně škůdce (forma zavinění, pohnutka, způsob zásahu a doba jeho trvání, vědomí o významu narušeného statku pro poškozeného, snaha o odčinění následků, jeho majetkové poměry a hospodářský prospěch). Přes odlišnost textu citovaných ustanovení od předchozí právní úpravy, je dosavadní judikatura týkající se přiznání zadostiučinění v penězích přiměřeně použitelná.

Nelze zde přisvědčit námitce, že je-li porušení lidské důstojnosti do značné míry subjektivní, nelze je formalizovat objektivními požadavky. Zákon v § 2951 odst. 2 o. z. stanoví, že zadostiučinění má být přiměřené. Jinak řečeno, musí být dán vztah přiměřenosti (proporcionality) mezi zásahem (deliktem) a satisfakcí. Aby soud mohl tomuto zákonnému požadavku dostát, posuzuje konkrétní skutkový stav z výše popsaných objektivních i subjektivních hledisek, na základě nichž pak dospívá k daným okolnostem přiměřenému zadostiučinění. Pouze při takovém postupu může soud naplnit ustanovení zákona a současně umožnit srovnatelnost jednotlivých případů, tedy dostát požadavku spravedlnosti rozhodnutí.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 167/2019, ze dne 10. 7. 2020

30.09.2020 00:02

Zásah do osobnostních práv bez označení kritizované osoby

K tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do cti a vážnosti konkrétní osoby, není třeba její jmenovité uvedení. Postačí, aby napadená osoba byla označena takovými znameními, jež jsou dostatečná, aby „totožnost uraženého mohla být vůbec stanovena”. Je-li tomu tak a vztahuje-li se urážka na jednu nebo více osob náležejících do ohraničeného okruhu, aniž by bylo z obsahu informace zjevné, která osoba nebo které osoby tohoto okruhu jsou vlastně míněny, projevuje se objektivní kritérium posouzení způsobilosti osobnostního zásahu v tom, že se ochrany může domáhat každá z takových osob, jež by mohla být třetími osobami považována za onu, k níž se informace vztahuje.

Pro posouzení nároků uplatněných v projednávané věci je významné, zda pronesené výroky byly natolik konkrétní, aby byly způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce, totiž zda byly natolik určité, aby bylo možné rozpoznat, že směřují vůči žalobci. Aby totiž výrok mohl zasáhnout do osobnosti člověka, nemusí kritizovanou osobu jmenovitě označovat. To je logické s ohledem na to, že vedle jména je každý jedinec nositelem dalších vlastností a znaků, které ho odlišují od jiných osob a na základě kterých je identifikovatelný. Může se jednat například o jeho specifické vzhledové vlastnosti, ale i o jeho pracovní zařazení nebo jeho profesní činnost, která může být natolik jedinečná, že už jen díky ní je osoba nezaměnitelná s jinou. Vedle povahy této činnosti může důležitou roli při identifikaci hrát místo, ve kterém je činnost vykonávána. Pokud kupříkladu bude člověk jediný, kdo určitou činnost v obci vykonává, je podle takového označení jistě snáze identifikovatelný, než pokud se jedná o činnost v daném místě naprosto běžnou. Stačí tedy zásadně vymezit úzký okruh, do kterého dotčená osoba spadá, a není třeba, aby takto byla označena jediná konkrétní osoba – v úvahu připadá například kolektivní orgán právnické osoby. Každý z takto označené skupiny pak má právo domáhat se ochrany před neoprávněným zásahem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020

30.09.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv výroky porušujícími presumpci neviny

I. Princip presumpce neviny je velmi významnou hodnotou, která je chráněna nastavením dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K porušení tedy dochází, jestliže soudní rozhodnutí nebo vyjádření veřejného činitele ohledně osoby obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím, než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že veřejný činitel pohlíží na obviněného jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena; veřejní činitelé jsou povinni pečlivě volit svá slova.

Dokud odsuzující rozhodnutí nenabylo právní moci, nelze o zadrženém, o tom, na koho bylo podáno trestní oznámení, o tom, na koho byla uvalena vazba, u koho bylo zahájeno trestní řízení, o obžalovaném či o nepravomocně odsouzeném referovat jako o pachateli trestného činu. V tomto stádiu je třeba zdržet se formulací, které předjímají rozhodnutí soudu o tom, že určitá fyzická osoba je vinna – do této doby je nepřípustné označovat ji za zločince, podvodníka, násilníka, kuplíře a podobně. Uvedený závěr platí tím spíše, není-li ještě trestní řízení ani zahájeno.

Veřejný činitel je oprávněn informovat, že má určitá podezření či že se chystá na určité osoby podat trestní oznámení, nicméně je povinen tak učinit objektivním, korektním a nezavádějícím způsobem, který by šetřil osobnostních práv, tedy tak, aby posluchači nebyl podsouván výsledek případného trestního řízení.

II. Je nepřípustné zakládat tvrzení o jednotlivci na skutečnostech týkajících se jiné osoby. Při skutkových tvrzeních se jejich autor musí vyvarovat obdobných paušalizací a má vycházet pouze z informací týkající se konkrétní osoby. To zvláště platí u natolik individuální záležitosti jako je trestní stíhání, pokud je vedeno vůči určité osobě. Je přitom zřejmé, že pokud je osoba spojována s trestním stíháním jiného, má i takové veřejně učiněné tvrzení zásadní dopad do její sféry, a to jak společenské, tak pracovní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1304/2019, ze dne 25. 6. 2020

24.08.2020 00:01

Nakládání s placentou podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012

Zdravotnické zařízení nebylo podle právní úpravy účinné do 31. 3. 2012 povinno ženě, která porodila, ani na základě její žádosti vydat plodové lůžko (placentu), neboť ustanovení § 26 odst. 11 a 12 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného do 31. 3. 2012 neumožňovalo jiný postup než využití placenty k lékařským účelům nebo její zpopelnění. V situaci, kdy veřejnoprávní předpis stanoví povinnost, dochází k vyloučení principu autonomie vůle, který se uplatňuje především v soukromoprávních vztazích. Zákon o péči o zdraví lidu nedával zdravotnickému zařízení jinou možnost než odevzdat placentu ke zpopelnění, neboť se neměla použít pro lékařské účely. Postup v souladu se zákonem nelze hodnotit jako protiprávní zásah objektivně způsobilý poškodit osobnostní práva, a proto je správný závěr odvolacího soudu, že postup zdravotnického zařízení nezakládá žalobkyni právo na náhradu tvrzené nemajetkové újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3118/2019, ze dne 14. 5. 2020

13.08.2020 00:02

NSS: Nezbytnost dalšího zpracování biologického vzorku

Nezbytnost dalšího zpracování osobních údajů v podobě odebraného biologického vzorku ve smyslu § 79 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, nelze posuzovat pouze na základě skutečnosti, že se subjekt údajů dopustil úmyslného trestného činu: naopak v každém konkrétním případě je třeba individuálně vyhodnotit, do jaké míry u něj lze do budoucna počítat s potřebou využít odebraný biologický vzorek. Posuzovány přitom mají být nejen okolnosti týkající se konkrétního pachatele, ale též související se spáchaným trestným činem.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2020, čj. 2 As 164/2019-30)

07.08.2020 00:06

ÚS: Právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení

Analytická právní věta

Bylo by ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Neexistuje-li proto dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Úkolem obecných soudů, stejně jako úkolem Ústavního soudu, je právo dotvářet, nikoli stanovit nová pravidla a právní instituty; není-li určitá otázka dosud právně upravena, ačkoli by podle ústavního pořádku upravena být měla, nelze to řešit zrušením ustanovení zákona, který vzhledem k jednoznačně, srozumitelně, určitě a jasně vyjádřené vůli zákonodárce k její úpravě není určen. Je-li však v rámci plnění ochranné funkce státu prostřednictvím soudů podle čl. 4 Ústavy České republiky možné využít již existujícího právního institutu, jakým je právo na odpověď nebo dodatečné sdělení, je ústavně konformní či dokonce nevyhnutelné takovou ochranu jejich prostřednictvím poskytnout. Vyplnění mezery zde není v rozporu s logikou systému práva a postavením soudní moci v systému dělby mocí v České republice.

II. Jde-li o evidenci, registraci, její pravidla, vydávání, šíření atd., jsou internetové zpravodajství a tisk z hlediska mediálního práva odlišné; je jim ale společné to, že mohou být nositeli informace, která může poškodit důstojnost, čest, dobré jméno a pověst dotčené osoby. Podstatným pak není to, na jakém mediálním nosiči došlo k zásahu do základních práv a svobod chráněných čl. 10 a 17 Listiny základních práv a svobod, nýbrž to, co je jim společné (obdobné), a pro využití analogie způsobilé; tím není nosič informace, nýbrž jím nesená informace poškozující Listinou základních práv a svobod chráněná základní práva a svobody.

III. Bylo by ústavně nepřijatelné, kdyby v některých situacích mediální právo ochranu poskytovalo, a v jiných srovnatelných (obdobných) situacích, s ještě závažnějšími důsledky pro dotčené nositele základních práv a svobod nikoli, ačkoli je zde závazek státu poskytovat jim ochranu plynoucí z přímo použitelných ustanovení Listiny základních práv a svobod, jakými jsou v posuzované věci její čl. 10 a 17. Neexistuje-li proto dosud v mediálním právu výslovná konkrétní úprava chránící tato práva a svobody v prostředí internetu, lze analogicky využít právních institutů, které mají obecnou povahu, nejsou vázány výlučně na určitý typ informačního média a jsou způsobilé takovou ochranu poskytnout.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2257/18, ze dne 23. 6. 2020

06.08.2020 00:01

Zásah do osobnostních práv zprávou o pověsti z místa bydliště

I. Sepis a poskytnutí zprávy o pověsti z místa bydliště orgánům činným v trestním řízení na základě žádosti dle § 8 tr. řádu je plněním povinnosti součinnosti vyplývající z § 8 odst. 1 tr. řádu; na uvedený případ se vztahují závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007. Vydání zprávy je tak důvodem, který dle stanoviska sp. zn. Cpjn 13/2007 zpravidla ospravedlňuje zásah do osobnostních práv dotčené osoby, které se zpráva týká, jestliže informace v ní uvedené nepřesahují její funkci a případný zásah do osobnostních práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovené povinnosti a je zcela přiměřený okolnostem daného případu.

II. Výrok „pokud již veřejně vystoupí, pak výhradně ve svůj prospěch a bez ohledu na ostatní; navenek neudržuje přátelské vztahy a je známo i jeho arogantní a verbálně agresivní chování vůči starším občanům obce“ je z právního hlediska hodnotícím soudem, neboť vychází ze subjektivního názoru obce na základě jí stanovených subjektivních kritérií a nelze prokazovat pravdivost takového soudu; lze však prokazovat pravdivost skutečností, ze kterých hodnotící soud vychází.

Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, když rozlišení výroků obsažených ve zprávě o pověsti z místa bydliště nepovažoval za podstatné a odmítl se zabývat funkční podstatou jednotlivých výroků ve vztahu k podstatě zprávy, otázkou pravdivosti skutkových tvrzení a pravdivosti skutečností, na nichž stojí uvedené hodnotící soudy, ačkoli právě uvedené je klíčem k posouzení existence obsahového a funkčního excesu ve zprávě o pověsti z místa bydliště, stejně tak jako následné zohlednění okolností daného případu k posouzení, zda byl případný zásah do osobnostních práv nevyhnutelným průvodním jevem splnění zákonem stanovených povinností.

III. Podání zprávy o pověsti z místa bydliště je výkonem veřejné moci územního samosprávného celku, který není zákonem stanoven jako výkon přenesené působnosti obce; podání zprávy je výkonem samostatné působnosti územního samosprávného celku a za škodu způsobenou tímto podáním odpovídá územní samosprávný celek dle OdpŠk.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3848/2019, ze dne 28. 4. 2020

01.06.2020 00:01

Zásah do pověsti právnické osoby tiskovou zprávou NKÚ

Nejvyšší kontrolní úřad („NKÚ“) plní pouze funkci kontrolní s tím, že je oprávněn a povinen výsledky provedených kontrol zveřejnit, a tím tak upozornit příslušné orgány státní moci na nedostatky zjištěné při kontrole. Rozhodnutí NKÚ tak sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, ledaže by NKÚ překročil své kompetence.

Pokud platí, že rozhodnutí NKÚ či výkon zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností NKÚ (v nyní posuzované věci kolegiem NKÚ schválený kontrolní závěr, jakožto výsledek kontrolní akce NKÚ, jehož uveřejnění se předpokládá) nemohou sama o sobě představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem, nemůže takový zásah představovat ani informace, která představuje s tímto rozhodnutím obsahově shodný dokument vydaný pouze v jiné formě (tj. nikoli ve formě kolegiem NKÚ schváleného kontrolního závěru) za účelem informování společnosti o výsledcích provedené kontrolní akce.

Jestliže totiž státní orgán prezentuje či publikuje obsah svého rozhodnutí či úkonu vydaného v rámci výkonu zákonem stanoveného oprávnění či povinnosti, přičemž je zjištěno, že obsah předmětného rozhodnutí či úkonu státního orgánu a jeho prezentace či publikace se bez dalšího shodují (tj. jsou až na označení dokumentů a pár technických detailů shodné), nemůže být pochyb o tom, že ani touto prezentací nemůže dojít k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby.

Výše uvedené je bez dalšího aplikovatelné i na ty části tiskové zprávy, které obsahují informace převzaté z kontrolního závěru (tj. skutková tvrzení), neboť se opět nejedná o nic jiného než o prezentaci, resp. zveřejnění výsledků provedené kontroly.

Co se však týče hodnotících soudů obsažených v tiskové zprávě, ty je třeba poměřovat jinými kritérii podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4295/2018, ze dne 26. 2. 2020

24.04.2020 00:03

ÚS: Svoboda projevu a ochrana jména

I. Podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem. Proto má pro jednotlivce hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení.

II. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba ¬– včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany.

III. Přestože hodnotící soud na adresu veřejně činné osoby nelze jakkoli dokazovat, je nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2300/18, ze dne 10. 3. 2020

14.01.2020 00:02

Publikace profilové fotografie uživatele Facebooku pod zpravodajskou licencí

Zpravodajská licence dle o. z. dopadá nejen na tiskové, rozhlasové a televizní zpravodajství, ale rovněž na zpravodajství obdobné, pod nějž lze podřadit i zpravodajství internetové. I v těchto případech je podmínkou vylučující neoprávněnost zásahu, aby zákonný důvod zásahu obstál z pohledu jeho proporcionality (viz slova „přiměřeným způsobem“ v § 89 o. z. i slova „nesmí být využit nepřiměřeným způsobem“ v § 90 o. z.).

Nelze usuzovat, že již samotným zveřejněním fotky na sociální síti každý uživatel souhlasí automaticky s užitím takové podobizny v souvislosti se svým jménem kýmkoli a k jakémukoli účelu.

V případě použití profilové fotografie uživatele sociální sítě Facebook nelze bez dalšího dovodit konkludentní souhlas s jejím dalším zveřejněním ani naplnění předpokladů zákonné zpravodajské licence, ale vždy je třeba zabývat se hlediskem přiměřenosti se zřetelem ke konkrétním okolnostem zveřejnění a chránit nejen svobodu projevu informačních médií a právo veřejnosti na informace, ale též oprávněné zájmy zobrazené osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1778/2019, ze dne 15. 10. 2019

03.12.2019 00:01

Posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé do 31. 12. 2013

I. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v době do 31. 12. 2013 protiprávním zásahem do přirozených práv člověka (zde práva na rodinný život) se uplatní přechodné ustanovení § 3079 o. z.

II. Třetí podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní právní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu.

Podmínkou tedy není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu, zasaženému protiprávním jednáním, neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým.

III. V daném případě se žalobce domáhá náhrady újmy, způsobené zásahem do jeho práva na rodinný život tím, že žalovaná za trvání manželství počala dvě děti s jiným mužem a žalobci tuto skutečnost sdělila poté, co si již k nim vytvořil vztah jako k dětem vlastním. Právo na rodinný život, jakožto součást soukromého života člověka, bylo chráněno již § 11 a násl. obč. zák. Žalobci tedy i podle § 13 obč. zák. mohlo být poskytnuto zadostiučinění za porušení jeho práva na rodinný život, případně i náhrada nemajetkové újmy v penězích, pokud by bylo prokázáno protiprávní jednání a vznik závažné újmy na straně žalobce. Od 1. 1. 2014 ochranu práva na rodinný život jako jednoho z přirozených práv člověka podle § 81 o. z. poskytuje § 2956 o. z. v zásadě za splnění obdobných podmínek, tedy jen v případě prokázání závažné újmy na straně poškozeného, vzniklé v příčinné souvislosti s protiprávním zásahem do realizace jeho rodinného života.

Proto lze uzavřít, že výklad a užití předchozího právního předpisu v posuzovaném případě není v rozporu s dobrými mravy ani nevede ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, tudíž nebyly splněny mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. pro posouzení věci podle občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, ze dne 3. 9. 2019

14.11.2019 00:01

Zveřejňování informací osobami účastnými na trestním řízení

I. Sdělovací prostředky nejsou povinny vyčkávat s informováním veřejnosti o trestním řízení, dokud se orgány činné v trestním řízení samy nerozhodnou podat o své činnosti informace podle § 8a trestního řádu.

II. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2155/16 „adresátem právní normy uvedené v § 8b odst. 1 trestního řádu mohou být pouze ty osoby, kterým orgány činné v trestním řízení poskytly informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 téhož zákona“. Z toho plyne, že jiné informace, než ty, na které se vztahuje zákaz zveřejnění dle § 8a odst. 1 trestního řádu, mohou být zveřejněny jak orgány činnými v trestním řízení, tak osobami, které jsou na trestním řízení účastny. Ustanovení § 8b trestního řádu pak jen osobám, jimž byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na něž se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé trestního řádu (pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností stanovených zvláštním právním předpisem), zakazuje tyto informace dále komukoli poskytnout. Tato ustanovení nezakazují tomu, u koho byla provedena domovní prohlídka, uveřejnit tvrzení, která nezískal od orgánů činných v trestním řízení, a která mají veřejnosti sdělit, že se nedopustil ničeho nezákonného.

Žalobci tedy v účinné reakci na uveřejněný článek nebránilo ustanovení § 8b trestního řádu, ani to, že orgány činné v trestním řízení v době uveřejnění článku ještě samy nezveřejnily své vlastní informace o kauze. Žalobce netvrdí, kterými konkrétními informacemi by se mohl v očích veřejnosti očistit, nebýt ustanovení § 8b odst. 1 trestního řádu, navíc by se muselo jednat o informace, které mu byly předány orgány činnými v trestním řízení. Nebylo zde proto neoprávněným zásahem do osobnostních práv uveřejnění informace o úkonech prováděných v rámci trestního řízení den po provedení domovních prohlídek, dříve než orgány činné v trestním řízení poskytly informace podle § 8a trestního řádu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3988/2018, ze dne 3. 9. 2019

15.10.2019 00:01

K intenzivnímu excesu z mezí oprávněné a přiměřené kritiky v tisku

Kritika jako součást svobody projevu a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické společnosti své meze, jejichž překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob. K neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka nedojde výkonem práva kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, tj. že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Obdobně jsou-li v kritice k popisu určitých jevů a osob použity výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp. je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného, přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit, jde o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vybočí-li tedy kritika z takto označených mezí, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost, není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti člověka.

Uvedené přirozeně platí i v případě, kdy je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí – především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem – přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Na tisku či informačních médiích obecně spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se oblastí veřejného zájmu a současně upozorňovat na případné negativní jevy ohrožující chod společnosti – kritické zhodnocení určité skutečnosti může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů nebo vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. Svoboda projevu vyjevující se mimo jiné na komentářových stránkách periodického tisku ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, v tomto případě právem na ochranu důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle článku 10 odst. 1 Listiny.

Dojde-li tedy v daném konkrétním případě k intenzivnímu excesu z mezí oprávněné a přiměřené kritiky, je i zde nutno dát přednost právu na ochranu osobnosti daného člověka, kterému tím vznikla nemajetková újma, před základním politickým právem na informace a jejich šíření.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, ze dne 29. 8. 2019

02.10.2019 00:00

Ochrana dobré pověsti právnické osoby

Svoboda projevu ve věcech veřejných je základním předpokladem pro fungování demokratické společnosti a požívá zvýšené ochrany. Ve věcech veřejných jsou měřítka, podle kterých se posuzují skutková tvrzení a hodnotící soudy, mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků, tento závěr platí ve zvýšené míře pro tisk. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané osobami veřejného zájmu platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou.

Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokují či znepokojují“. V kontextu projednávané věci je třeba dospět k závěru, že název „Jak vydělávat na holocaustu“ a výrazy „chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“, jež byly použity v článku, který se kriticky vyjadřuje k otázkám veřejného zájmu, samy o sobě rámec přípustné kritiky nepřekračují. Nejde o výrazy vulgární, obscénní či hrubě urážlivé, jejichž primárním cílem by bylo hanobení a zneuctění žalobkyně. Významné v této souvislosti není, zda použité výrazy působí primárně na emoce čtenáře, či zda jde o výrazy „senzacechtivé“, „dostatečně hodnotné“ či „nebulvární“. V rámci diskuse o věcech veřejných je třeba přiznat ochranu i takovým výrazům, které jsou expresivní, neortodoxní či proneseny s nadsázkou (a to tím spíše, mají-li za cíl rozpoutat veřejnou diskusi či přitáhnout zájem veřejnosti), v opačném případě by došlo k nepřijatelnému zúžení prostoru pro svobodné šíření názorů a myšlenek.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, ze dne 18. 6. 2019

14.12.2018 00:05

ÚS: Dokazování v řízení o přípustnosti převzetí do zdrav. ústavu

Zahájí-li soud znovu řízení o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu proti vůli umístěné osoby, které bylo zastaveno, protože tato osoba byla mezitím ze zdravotního ústavu propuštěna, ale prohlásila podle § 72 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), že na projednání věci trvá, je soud, nejsa vázán lhůtou 7 dnů podle čl. 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a § 77 odst. 1 z. ř. s. , povinen podle § 70 odst. 1 z. ř. s. ke zjištění zdravotního stavu a zjištění, zda držení osoby ve zdravotním ústavu bylo nutné, jmenovat znalce, jímž nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu. Objektivní zjištění důvodnosti tohoto držení, možné pouze na tomto základě, je předpokladem uplatnění práva na náhradu škody nebo nemajetkové újmy takovou osobou v případě jeho neoprávněnosti, k němuž její prohlášení, že trvá na projednání věci, zpravidla směřuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2647/16, ze dne 20. 11. 2018

05.11.2018 00:02

Použití záznamu rozhovoru jako důkazu podle právní úpravy od 1. 1. 2014

Zákon č. 89/2012 Sb. nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva. Toto omezení absolutního osobnostního práva je však nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka - vykládat restriktivně, neboť nelze připustit, aby bylo možné používat podobizny a zvukové či obrazové záznamy týkající se člověka nebo jeho projevů osobní povahy v řízení před orgánem veřejné moci (a pro tyto účely je pořizovat) vždy (bez dalšího), když je to na prospěch právům nebo právem chráněným zájmům jiné osoby. Uvedený zákonný důvod k použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu nesmí být využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka.

Základním kritériem, jež má vést k rozhodnutí o použitelnosti či nepoužitelnosti zvukových či obrazových záznamů týkajících se člověka nebo jeho projevů osobní povahy a pořízených soukromou osobou bez vědomí nahrávané osoby jako důkazu v občanském soudním řízení, je poměřování chráněných práv a zájmů, které se v této soukromé sféře střetávají, a rozhodování o tom, který z těchto zájmů je v konkrétním případě jejich střetu převažujícím. Střet zájmu na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije), nelze ovšem řešit v obecné rovině. Rozhodování o tom, do jaké míry je určitý zájem v dané konkrétní situaci převažující, je třeba ponechat na zvážení soudu, a to v každém jednotlivém případě. Kromě okolností, za nichž byla taková nahrávka pořízena, budou rozhodující i význam právem chráněného či uznávaného zájmu, který je předmětem vlastního řízení, a možnosti, které měl účastník, uplatňující informace z nahrávky, k dispozici k tomu, aby získal takové informace jiným způsobem než za cenu porušení soukromí druhé osoby.

Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimečný prostředek, jeho použití jako důkazu v občanském soudním řízení může připadat v úvahu pouze tam, kde má vést k prokázání skutečnosti, kterou není možné prokázat jinak (pomocí důkazů, které nezasahují do absolutních osobnostních práv dotčené osoby), a kde i další okolnosti případu vedou k závěru, že nelze upřednostnit právo na ochranu osobnosti dotčené osoby před právem na spravedlivý proces toho, komu je použití důkazu zvukovým či obrazovým záznamem týkajícím se této osoby nebo jejích projevů osobní povahy na prospěch.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, ze dne 14. 8. 2018

26.10.2018 00:02

ÚS: K ochraně soukromí a důstojnosti při odběru moči

I. Důstojnost člověka je v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (spolu se svobodou a rovností) zakotvená v obecné rovině jako objektivní hodnota, na které je Listina základních práv a svobod, vymezující základy právního postavení jedince, založena. Proto musí být vždy východiskem pro uplatňování veřejné moci bez ohledu na to, zda se proti tomu její nositel (fyzická osoba) nějak vymezí, brání či klade odpor. Povinnost státu respektovat tuto hodnotu při vymezení a naplňování kompetencí jeho orgánů je přímo vyjádřená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a současně jsou tím objektivně vymezeny hranice jednání orgánů veřejné moci i tam, kde to není výslovně uvedeno. Stejně tak ale čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zdůrazňující objektivní nezadatelnost a nezcizitelnost základních práv a svobod, omezuje v obecné rovině samotného nositele základních práv a svobod, a právní řád mu proto může stanovit hranice, které by neměl překračovat jako svobodná, rozumem a důstojností nadaná lidská bytost. V čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je naopak lidská důstojnost (spolu se souvisejícími hodnotami osobní cti, dobré pověsti a jména) zakotvena i jako subjektivní právo domáhat se jejího respektování vůči orgánům veřejné moci „stanoveným postupem“ podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i tím, že toto právo uplatní formou svého sebeurčení.

II. Povinnost odevzdat vzorek moči za účelem kontroly dodržování pravidel výkonu uloženého trestu je ústavně konformní, jestliže zde existuje důvodné podezření, že osoba ve výkonu trestu mohla omamnou či psychotropní látku užít či užívat. Vzhledem k tomu, že nejde o závažný zásah do lidského organismu, nýbrž přirozený každodenní fyziologický proces (vyprazdňování), není třeba na jeho nařízení a provedení, stejně jako na možnost preventivních kontrol, klást takové požadavky jako v případech odběru jiného biologického materiálu, popř. při jiných zásazích do ústavně zaručených práv a svobod.

III. Dozor při poskytování vzorku moči může vést k narušení soukromí a důstojnosti, jehož intenzitu pociťuje každý vyšetřovaný v rámci svého sebeurčení být sám sebou, které zahrnuje i rozhodování o jeho identitě, individualitě, integritě, společenské roli apod., zcela subjektivně; je proto věcí vyšetřovaného, aby se proti jemu nelibému postupu, zasahujícího tu nejintimnější sféru jeho života, ohradil.

IV. Z hlediska ústavnosti neobstojí jiný postup, než vyhovění požadavku vyšetřované osoby, aby v prostoru, jehož účelem je zachování jinak z povahy věci omezeného soukromí v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody, byla při takovém intimním tělesným úkonu přítomna osoba stejného pohlaví. Postupy orgánů veřejné moci, které se s takovým požadavkem náležitým způsobem nevypořádají, představují porušení práv zakotvených v čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 309/16, ze dne 9. 10. 2018

20.09.2018 00:01

Neoprávněný zásah do pověsti právnické osoby dle o. z.

I. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen pojem pověst právnické osoby (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný.

II. Text požadované omluvy za zásah do pověsti může být formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, ze dne 19. 6. 2018

13.07.2018 00:02

ÚS: Kolize svobody projevu a práva na ochranu osobnosti

I. Řešení kolize svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod na straně jedné a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod závisí na vzájemném poměřování obou těchto práv v kontextu okolností posuzované věci. Zohledněny musí být zejména 1) povaha výroku (zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotící soud), 2) obsah výroku (například zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (například zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (například zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (například zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8) kdy tak učiní (například jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli při hledání spravedlivé rovnováhy mezi základními právy stojícími v kolizi. Jejich relativní váha závisí vždy na jedinečných okolnostech každého případu. Tento výčet relevantních faktorů ale není taxativní. V úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě uvedených kategorií zařadit.

II. Obsazení funkce generálního ředitele či jiných vedoucích funkcí v Národní galerii v Praze je otázkou veřejného zájmu. Osoby, které vykonávají nebo v minulosti vykonávaly uvedené funkce, si musí být vědomy, že činnost této státem zřízené a z převážné části také financované instituce podléhá kontrole ze strany veřejnosti, pročež i ony samy musí strpět v širokém rozsahu kritiku vztahující se k jejich působení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4022/17, ze dne 11. 6. 2018