// Profipravo.cz / Obchodněprávní shrnutí

Obchodněprávní shrnutí

09.11.2023 00:02

Osvědčení existence přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky

Námitku, že věřitel neosvědčil existenci přihlašované vykonatelné směnečné pohledávky, neboť (opětovně) nepředložil originál sporné směnky, již nelze v insolvenčním řízení jako způsobilý důvod popření pravosti nebo výše takové pohledávky účinně uplatnit. Samotný (ničím neodůvodněný) požadavek insolvenčního správce na opětovné předložení prvopisu sporné směnky totiž nepředstavuje námitku, jejímž prostřednictvím by insolvenční správce popíral pravost či výši přihlašované pohledávky, tedy – jinak řečeno – namítal, že pohledávka přihlašujícího věřitele „nevznikla nebo že již zcela zanikla“ (viz § 193 insolvenčního zákona), případně „že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka“ (viz § 194 insolvenčního zákona).

Potřeba předložit také v insolvenčním řízení originál směnečné listiny, z níž přihlašující věřitel dovozuje uplatněnou vykonatelnou pohledávku, by mohla být dána jen v těch případech, kdy insolvenční správce jako důvod popření pravosti či výše takové pohledávky uplatní skutečnosti, jež v intencích ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nevybočují z mezí popěrného práva u vykonatelných pohledávek, tedy – jinak řečeno – skutečnosti, jejichž prostřednictvím lze přihlášenou vykonatelnou pohledávku (navzdory tomu, že vzájemný vztah věřitele a dlužníka byl již v mimoinsolvenčních poměrech rozřešen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu) účinně popřít.

V projednávané věci tak zbývá tak posoudit, zda a jaký význam má (pro účely posouzení důvodnosti popření vykonatelné pohledávky žalovaného) skutečnost, že insolvenční správce ve svém popěrném úkonu namítl též skutečnost, že od rozhodnutí soudu (rozuměj směnečného platebního rozkazu) uplynula významná doba, ve které mohlo dojít k indosaci směnky.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za podstatné, že žalovaný věřitel je univerzálním nástupcem remitenta (oprávněného ze směnečného platebního rozkazu) na základě fúzí sloučením; nebyly zde ani žádné pochybnosti o tom, že oprávněným z vykonatelného směnečného platebního rozkazu je univerzální nástupce remitenta (jinými slovy, že směnka nebyla převedena na třetí osobu).

Za stavu, kdy insolvenční správce v popěrném úkonu (a žalobě) neuvedl žádnou okolnost, která by byla způsobilá jakkoli zpochybnit, že věřitelem přihlášené vykonatelné (směnečné) pohledávky je stále univerzální nástupce remitenta (neuvedl žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno usuzovat na změnu v osobě věřitele této pohledávky), a kdy pohledávku ze směnky přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice jen žalovaný (nešlo o konkurenci věřitelů přihlašujících tutéž pohledávku), neměl insolvenční správce žádný důvod k tomu, aby po právu požadoval po žalovaném předložení originálu směnky. Pouhá skutečnost, že od vydání směnečného platebního rozkazu uplynula „významná doba“, na použitelnosti závěrů formulovaných shora nic nemění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 77/2023, ze dne 31. 7. 2023

09.11.2023 00:01

Dosavadní majetek při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře

Dosavadní majetek dlužníků při společném oddlužení plněním splátkového kalendáře není určen k uspokojení věřitelů (s výjimkou majetku, který slouží k zajištění) a dlužníci k němu mají po schválení oddlužení dispoziční oprávnění. Jeho hodnota se tak může měnit v čase, dlužníci jej mohou zcizit, či s ním jinak volně nakládat. U majetku, který v době schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře náležel do majetkové podstaty dlužníka (a zároveň nesloužil k zajištění), jsou pro účely rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení pohledávek nerozhodné změny v jeho hodnotě, k nimž došlo v průběhu insolvenčního řízení po schválení oddlužení. Dlužník neporušuje svou povinnost podle schváleného způsobu oddlužení, jestliže insolvenčnímu správci a insolvenčnímu soudu nesdělí, že došlo ke změně (byť podstatné) v hodnotě jeho dosavadního majetku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 112/2022, ze dne 30. 8. 2023

07.11.2023 00:02

K právnímu jednání bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ

I. K výkladu § 240 insolvenčního zákona budiž uvedeno, že pro účely posouzení, zda se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník, je významné především kvantitativní hledisko [poměr mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou (vyjádřitelný např. v procentech) a rozdíl obou cen (představující konkrétní částku)]. Současně je ale nutno přihlédnout k dopadu sporného právního jednání do majetkové sféry dlužníka z hlediska možnosti věřitelů, jímž k datu nabytí účinků sporného právního jednání dlužníka svědčila pohledávka za dlužníkem, dosáhnout vůči dlužníku úhrady pohledávek (a schopnosti dlužníka tyto pohledávky zaplatit) a k důvodům, pro které dlužník sporné právní jednání učinil (např. snaha získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů), jako i k dalším okolnostem, za nichž dlužník dotřené právní jednání učinil (srov. R 64/2017). Přitom platí, že protiplnění dle § 240 insolvenčního zákona musí být majetkové povahy, reálné a přiměřeně ekvivalentní; nemůže mít jinou, např. nemajetkovou, povahu nebo podobu, kterou nelze nijak zpeněžit anebo využít k uspokojení věřitelů (srov. R 110/2020).

II. Pro výsledek daného dovolacího řízení je určující odpověď na otázku, zda se bezúplatné zrušení služebnosti užívání nemovitostí negativně odrazilo v možnosti dlužnice uspokojit její věřitele, především zda by se jim dostalo vyššího uspokojení, kdyby se dlužnice služebnosti nevzdala, nebo kdyby za zrušení služebnosti požadovala náhradu.

Zpeněžení služebnosti nepřicházelo v úvahu, neboť osobní služebnosti jsou na jiné osoby nepřevoditelné. Tímto způsobem by tedy služebnost nebyla využitelná pro věřitele dlužnice. Dovolatelka dále uvádí, že dlužnice za zrušení služebnosti měla požadovat peněžitou náhradu; potud však přehlíží, že žalovaná jako vlastnice služebných nemovitostí nebyla povinna takovou nabídku akceptovat. Povinnosti dlužníka (vždy) „si nárokovat“ úplatu za vypořádání služebnosti užívání by totiž fakticky odpovídala povinnost vlastníka služebné nemovitosti (vždy) tuto úplatu zaplatit, a to bez ohledu na jiné okolnosti případu, představované např. „jiným protiplněním“, vůli stran, atp. Taková povinnost však žalované ze zákona nevzniká, nejde-li o případ zrušení či omezení služebnosti pro změnu poměrů podle § 1299 odst. 2 o. z.

Vycházeje z těchto úvah a přihlížeje k tomu, že dlužnici bylo současně se zrušením služebnosti zřízeno obligační právo bezúplatného užívání totožných nemovitostí a že zrušení služebnosti užívání bylo provedeno na žádost a ku prospěchu dlužnice „ve snaze získat prostředky k úhradě již splatných pohledávek věřitelů“ (srov. R 64/2017), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zrušení služebnosti užívání za daných skutkových okolností nebylo právním jednáním bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona, a tedy ani zkracujícím právním jednáním ve smyslu s § 235 insolvenčního zákona. Dlužnice se sice bezúplatně vzdala věcného práva k nemovitostem ve vlastnictví žalované, avšak s ohledem na povahu tohoto práva, které nebylo využitelné pro uspokojení pohledávek věřitelů dlužnice, tím nedošlo ke zkrácení věřitelů dlužnice.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 91/2021, ze dne 31. 7. 2023

07.11.2023 00:01

Určení výše jistiny přihlášené pohledávky ve smyslu § 172 odst. 2 IZ

Jestliže smluvní strany dohodou změní v průběhu závazkového vztahu (v posuzovaném případě vzešlého ze smlouvy o úvěru ke kreditní kartě a ze smlouvy o zřízení a vedení Perfekt konta) obsah vzájemných práv a povinností, v důsledku čehož vznikne věřiteli další pohledávka (vyčerpáním zvýšeného limitu revolvingového úvěru, resp. čerpáním debetu na běžném účtu do výše nově dohodnuté částky), neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by pro účely posouzení, zda jde o pohledávku podřízenou ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, mělo být příslušenství pohledávky (případně smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky) poměřováno s jinou jistinou než s tou, k níž se ono příslušenství či smluvní pokuta váže.

Právní posouzení věci soudy obou stupňů co do závěru, že pro určení výše „jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku“ ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona je v projednávané věci určující výše nové jistiny, vzniklé na základě dohody o změně obsahu závazkového právního vztahu (na základě dodatků původně uzavřených smluv), je správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 41/2022, ze dne 31. 7. 2023

25.10.2023 00:02

Pojem ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák.

Pojem ztracené provize ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. nemůže zahrnovat takové provize, ke kterým má obchodní zástupce podmíněný („čekatelský“) nárok ve smyslu § 659a nebo § 659b obch. zák., neboť o ně nepřichází (neztrácí je). Provize, které obchodnímu zástupci plynou z již uzavřených obchodů, mohou být ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. toliko tehdy, jestliže obchodní zástupce na ně ukončením smlouvy o obchodním zastoupení ztrácí v důsledku zvláštního smluvního ujednání právo.

Názor, který se prosadil v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle něhož ztracenými provizemi ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák. jsou provize, které by zástupce jinak z již uskutečněných obchodů dostával, nemůže ve světle eurokonformního výkladu obstát. Provizemi, které obchodní zástupce ztrácí ve smyslu § 669 odst. 1 písm. b) obch. zák., nejsou (nemohou být) provize z již uskutečněných obchodů, na něž má obchodní zástupce právo ze smlouvy o obchodním zastoupení, nýbrž provize, které by obdržel v případě hypotetického trvání smlouvy za obchody uskutečněné po ukončení smlouvy se zákazníky, které pro zastoupeného získal, jakož i s dosavadními zákazníky, s nimiž rozvinul významně obchod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1774/2023, ze dne 13. 9. 2023

24.10.2023 00:02

K povinnosti vydat obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení

I. Pro rozhodnutí o povinnosti dlužnice (ne)vydat obydlí ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty podle § 398 odst. 3 a 6 insolvenčního zákona nejsou rozhodná žádná jiná kritéria než prosté porovnání hodnoty obydlí dlužnice (předpokládaného výtěžku zpeněžení tohoto obydlí) a hodnoty obydlí (pro tento účel) stanovené prováděcím právním předpisem; insolvenční soud nemůže při vydání takového rozhodnutí přihlížet k dalším skutečnostem, ani rozhodnout tak, že místo vydání dotčeného obydlí insolvenčnímu správci ke zpeněžení uloží dlužnici doplatit jen rozdíl mezi hodnotou obydlí a jeho hodnotou určenou podle nařízení vlády (stanovenou hodnotou tzv. chráněného obydlí).

Opačný postup by v konečném důsledku neznamenal nic jiného než vytvoření další (zákonem neupravené) výjimky z obecné povinnosti dlužníka vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj majetek (náležející do majetkové podstaty) při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

II. Ve smyslu ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona lze považovat za obydlí, které (případně) dlužník nemusí být povinen vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, rovněž družstevní byt, respektive družstevní podíl (v bytovém družstvu). To však platí za předpokladu, že s družstevním podílem je spojeno právo nájmu družstevního bytu, který je dlužníkovým obydlím.

III. Přestože insolvenční zákon, ani prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 189/2019 Sb.) výslovně nestanoví, k jakému okamžiku má být určena hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, je z povahy věci zřejmé, že se tak musí stát nejpozději v okamžiku, kdy insolvenční soud schvaluje oddlužení plněním splátkové kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a ukládá dlužníku povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení majetek náležející do majetkové podstaty. Do té doby insolvenčnímu soudu nic nebrání v tom, aby zohlednil případné změny týkající se skutečností rozhodných pro stanovení hodnoty tzv. chráněného obydlí, včetně počtu zohledňovaných osob.

Promítnuto do poměrů projednávané věci výše řečené znamená, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže při rozhodování o povinnosti dlužnice (ne)vydat její obydlí (družstevní podíl) ke zpeněžení insolvenčnímu správci při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty přihlédly ke změně v počtu zohledňovaných osob, k níž došlo v době od zahájení insolvenčního řízení. Jestliže dcera dlužnice v době, kdy insolvenční soud rozhodoval o schválení oddlužení a uložení povinnosti vydat obydlí dlužnice ke zpeněžení insolvenčnímu správci, již nebyla (oproti stavu, z něhož vyšel původně znalec při zpracování znaleckého posudku) osobou, které by dlužnice byla povinna poskytovat výživné, neboť již byla sama v pracovním poměru (jinak řečeno, byla schopna se sama živit), nemohl insolvenční soud při určení hodnoty družstevního podílu vycházet z jiného stavu než z toho, že zde již (v daný okamžik) není žádná zohledňovaná osoba ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 nařízení vlády. Přihlédnout ke skutečnostem dosud nenastalým, k nimž by (snad) mohlo dojít někdy v budoucnu, zjevně možné nebylo.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 44/2021, ze dne 31. 7. 2023

18.10.2023 00:02

Výjimka z povinnosti popírajícího věřitele složit jistotu

Výjimka z povinnosti popírajícího věřitele složit jistotu obsažená v ustanovení § 202 odst. 6 věty druhé insolvenčního zákona (dle které přihlášený věřitel nemá povinnost složit jistotu po dobu, po kterou jeho popření nemá vliv na zjištění popřené pohledávky) dopadá (pouze) na situaci vymezenou v ustanovení § 336 odst. 4 insolvenčního zákona. Po dobu trvání reorganizace je přihlášená pohledávka, která byla popřena (jiným) věřitelem, pokládána za zjištěnou. Popěrný úkon přihlášeného věřitele má při řešení úpadku dlužníka konkursem nebo oddlužením vliv na zjištění popřené pohledávky i tehdy, jestliže pohledávku ve stejném rozsahu současně nebo i dříve popřela jiná osoba nadaná popěrným právem (jiný přihlášený věřitel nebo insolvenční správce při řešení úpadku dlužníka konkursem anebo jiný přihlášený věřitel, insolvenční správce nebo dlužník při řešení úpadku dlužníka oddlužením).

Uzavřel-li v dané věci odvolací soud, že přihlášený věřitel, který popřel pohledávku jiného přihlášeného věřitele, byl povinen složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve lhůtě určené v § 202 odst. 3 insolvenčního zákona, byť totožnou pohledávku popřel insolvenční správce, je jeho právní posouzení správné.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 94/2021, ze dne 31. 7. 2023

17.10.2023 00:02

Zastavení incidenčního sporu po skončení insolvenčního řízení

Výjimky upravené v § 159 odst. 4 insolvenčního zákona, za nichž lze v incidenčních sporech pokračovat po skončení insolvenčního řízení, je třeba je vykládat restriktivně a v žádném případě není přípustné je vykládat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy, jak se snaží nastínit dovolatelka, jež považuje za podstatné hledisko důsledků vyvolaných insolvenčním řízením, nikoli procesní formu rozhodnutí insolvenčního soudu.

Jazykový výklad § 159 odst. 4 insolvenčního zákona je jednoznačný a nevzbuzuje žádné pochybnosti. Rozhodnutí insolvenčního soudu o zastavení insolvenčního řízení (§ 130 odst. 1 insolvenčního zákona) ve výčtu rozhodnutí insolvenčního soudu vymezeném v § 159 odst. 4 insolvenčního zákona uvedeno není.

Ustanovení § 159 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona je třeba aplikovat též pro řízení o žalobě na obnovu incidenčního sporu jako mimořádného opravného prostředku.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 52/2021, ze dne 30. 6. 2023

16.10.2023 00:02

Složení jistoty na náklady incidenčního sporu insolvenčním správcem

Samotná skutečnost, že popírajícím přihlášeným věřitelem je insolvenční správce jiného dlužníka, nemá žádný vliv na jeho povinnost složit jistotu na náklady řízení incidenčního sporu podle ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona.

Jistota na náklady řízení incidenčního sporu není soudním poplatkem; proto není rozhodné, zda je popírající věřitel osobou osvobozenou od soudních poplatků.

Neschopnost složit jistotu neosvědčuje samotná skutečnost, že popírající věřitel je insolvenčním správcem dlužníka v úpadku, neboť tento fakt nevypovídá ničeho o stavu majetkové podstaty dlužníka.

Ustanovení § 202 odst. 3 insolvenčního zákona považuje Nejvyšší soud za ústavně konformní a neshledává důvod předložit Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 42/2022, ze dne 31. 7. 2023

03.10.2023 00:02

Výše jistiny přihlášené pohledávky ve smyslu § 172 odst. 2 insolvenčního zákona

I. Limit pro posouzení, zda a v jakém rozsahu jde o pohledávku podřízenou podle § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, je určen právě a jen výší jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku, aniž by bylo významné, zda, kdy a v jaké výši následně dlužník věřiteli na jistinu pohledávky plnil.

II. Vzhledem k tomu, že je výčet tzv. podřízených pohledávek (jako pohledávek, které se v insolvenčním řízení uspokojují až po uspokojení „jiných případně ostatních pohledávek“) obsažený v ustanovení § 172 insolvenčního zákona taxativní, na čemž se nic nezměnilo ani s účinností od 1. června 2019, kdy byl tento výčet doplněn o pohledávky vypočtené v ustanovení § 172 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, je pro naplnění primárního účelu insolvenčního zákona [§ 1 písm. a) a § 5 písm. a) insolvenčního zákona] nutné vykládat dotčené ustanovení (jako výjimku z pravidla) restriktivně (nikoli šířeji, nad limity nastavené smyslem a účelem dané normy).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 65/2022, ze dne 29. 6. 2023

03.10.2023 00:01

Výkon dohlédací činnosti insolvenčního soudu

I. Dohlédací činnost insolvenčního soudu je ve smyslu ustanovení § 10 písm. b) insolvenčního zákona též dohledem nad činností věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníku (§ 9 písm. c/ insolvenčního zákona).

II. Jestliže banka po rozhodnutí o úpadku dlužníka a poté, co dlužník podal návrh na povolení reorganizace, k zajištění své přihlášené zajištěné pohledávky za dlužníkem zablokuje prostředky dlužníka na běžném účtu, který pro něj vede (zablokuje pohledávku dlužníka coby majitele účtu za bankou), na základě smluvních ujednání s dlužníkem ve smlouvě o běžném účtu a ve smlouvě o zřízení zástavního práva k pohledávce dlužníka na běžném účtu, pak je usnesení, jímž insolvenční soud bance uloží, aby tak dále nečinila a aby umožnila nakládání s pohledávkou osobě s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě dlužníka (kterou ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona může být i dlužník), usnesením vydaným v rámci dohlédací činnosti insolvenčního soudu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 117/2022, ze dne 30. 6. 2023

19.09.2023 00:02

Porušení povinnosti osobního výkonu funkce insolvenčního správce

I. Insolvenční správce [fyzická osoba nebo veřejná obchodní společnost (§ 2 zákona o insolvenčních správcích)] vykonává funkci zásadně osobně. S účinností od 1. ledna 2014 se závěr, že insolvenční správce vykonává funkci osobně, podává též z dikce § 1401 odst. 1 věty první o. z. (o jehož subsidiární použitelnosti v poměrech insolvenční správy majetku nemá Nejvyšší soud pochyb). Pro insolvenční řízení, pro něž je rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném od 1. června 2019, se zásada osobního výkonu funkce insolvenčním správcem výslovně podává z textu § 40 insolvenčního zákona (v podobě změněné a doplněné zákonem č. 31/2019 Sb.).

U veřejné obchodní společnosti se přitom osobním výkonem funkce insolvenčního správce dlužníka rozumí výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka, jímž může být jen fyzická osoba, která sama splňuje předpoklady pro výkon funkce insolvenčního správce.

II. Výjimka ze zásady osobního výkonu funkce insolvenčního správce se pro insolvenční řízení vedená podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 připouští (povoluje) prostřednictvím úpravy obsažené v § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a pro účast na přezkumném jednání pak prostřednictvím zvláštní úpravy obsažené v § 190 odst. 2 větě třetí insolvenčního zákona. Využití právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků při výkonu funkce insolvenčního správce připouští též ustanovení § 39 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Akcent na osobní výkon funkce správce s omezeným rozsahem „zastupitelnosti“ jinou osobou plyne též z ustanovení § 1401 odst. 1 věty druhé o. z. (jehož subsidiární použitelnost při insolvenční správě majetku též není vyloučena).

Má-li jít o zásadně osobní výkon funkce insolvenčního správce (u veřejné obchodní společnosti o osobní výkon funkce insolvenčního správce prostřednictvím ohlášeného společníka), pak je ovšem vyloučen takový postup, jímž insolvenční správce po svém ustanovení do funkce přenese na základě „generální plné moci“ nebo jinak všeobecně formulovaného zmocnění nebo pověření plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat. O takový případ jde i tehdy, jestliže veřejná obchodní společnost jako insolvenční správce dlužníka současně s oznámením osoby ohlášeného společníka, který bude jejím jménem vykonávat funkci insolvenčního správce (§ 24 odst. 2 insolvenčního zákona), nebo bezprostředně po takovém oznámení, pověří podle § 40 odst. 3 insolvenčního zákona ke všem úkonům souvisejícím s insolvenčním řízením dlužníka svého neohlášeného společníka (jenž není osobou s povolením vykonávat funkci insolvenčního správce).

III. Následkem porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce zásadně osobně není neplatnost, zdánlivost nebo neúčinnost hmotněprávních jednání, která namísto insolvenčního správce (fyzické osoby) činila jím (nesprávně) zmocněná osoba, nebo která namísto ohlášeného společníka insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) činil jím (nesprávně) zmocněný neohlášený společník. V souladu s ustanovením § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a s ustanovením § 1401 odst. 2 o. z. (jež je opět subsidiárně uplatnitelné i pro insolvenční správu majetku) v takovém případě platí, že insolvenční správce je společně s neoprávněným zmocněncem odpovědný společně a nerozdílně ze všeho, co onen zmocněnec učinil.

IV. Postup, jímž insolvenční správce paušálně přenese již na počátku výkonu správy majetkové podstaty dlužníka plnění všech povinností insolvenčního správce na fyzickou osobu, která by funkci insolvenčního správce jinak sama nemohla vykonávat, patří ke skutečnostem, jež odůvodňují (i) zproštění výkonu funkce insolvenčního správce podle § 32 insolvenčního zákona. Jde totiž o hrubé porušení jedné ze základních povinností insolvenčního správce (porušení povinnosti vykonávat funkci zásadně osobně). Na tom ničeho nemění okolnost, že následkem takového „přenosu správy“ je pouze případná odpovědnost za škodu tím způsobenou, ani okolnost, že insolvenční správce dodatečně odsouhlasí dosavadní výkon správy takovou osobou.

V. O nezastupitelné procesní úkony nebo o nezastupitelná právní jednání insolvenčního správce jde v případě, že má jít o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání, zásadně jen tam, kde tak určuje pro daný procesní úkon nebo pro dané právní jednání insolvenční zákon. Typově se tak děje tehdy, jestliže insolvenční zákon zdůrazňuje „nezbytnost“ účasti insolvenčního správce při daném procesním úkonu nebo při daném právním jednání. Srov. k tomu poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce při přezkumném jednání, obsažené v § 190 odst. 2 větě druhé insolvenčního zákona, z nějž insolvenční zákon následně (ve větě třetí téhož ustanovení) připouští výjimku jen pro zastoupení „jinou osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců“, dále poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané k projednání reorganizačního plánu a hlasování o jeho přijetí, obsažené v § 344 odst. 2 insolvenčního zákona, jakož i poučení o „nezbytnosti“ účasti insolvenčního správce na schůzi věřitelů svolané příslušným kvórem věřitelů k projednání způsobu oddlužení a hlasování o jeho přijetí (§ 399 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona).

V těch případech, v nichž se „nezastupitelnost“ při procesních úkonech a právních jednáních, o nichž se předpokládá, že je insolvenční správce bude činit zásadně osobně, nepodává z insolvenčního zákona, nebude takové zastoupení odporovat povaze insolvenční správy majetku, půjde-li o zastoupení při jednotlivém procesním úkonu nebo při jednotlivém právním jednání a bude-li zástupce (zmocněnec) insolvenčním správcem pečlivě vybrán a vybaven dostatečnými pokyny (srov. § 1401 odst. 1 o. z.). Jednotlivé procesní úkony nebo jednotlivá právní jednání insolvenčního správce, při nichž se insolvenční správce může nechat zastoupit (za podmínek plynoucích především z § 40 odst. 3 insolvenčního zákona a z § 1401 odst. 1 o. z.), se však mohou stát „nezastupitelnými“ i tím, že si (osobní) účast insolvenčního správce při takovém procesním úkonu nebo při takovém právním jednání vyžádá insolvenční soud (označí ji za nezbytnou např. usnesením vydaným v rámci své dohlédací činnosti).

I tak nicméně platí, že tam, kde by zastoupení insolvenčního správce při jednotlivém procesním úkonu nebo jednotlivém právním jednání jinou osobou bylo možné, půjde v situaci, že tak zástupce (zmocněnec) bude činit (z vůle insolvenčního správce) soustavně, o porušení povinnosti vykonávat funkci insolvenčního správce osobně (u veřejné obchodní společnosti prostřednictvím ohlášeného společníka).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 208/2022, ze dne 30. 6. 2023

19.09.2023 00:01

Doba rozhodná pro stanovení ceny za veřejně obchodovatelnou akcii

I. Neučinil-li akcionář, který získal rozhodný podíl na veřejně obchodovatelných akciích, ve lhůtě určené ustanovením § 183b odst. 1 obch. zák. veřejný návrh, porušuje tím svou zákonnou povinnost vůči těm akcionářům, kteří byli vlastníky akcií k poslednímu dni lhůty pro učinění povinného veřejného návrhu. Tito akcionáři se proto mohou – vedle nároku na uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy – domáhat vůči povinnému akcionáři taktéž náhrady škody, která jim byla porušením této zákonné povinnosti způsobena. Právo akcionářů domáhat se uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy o koupi akcií podle ustanovení § 183b odst. 1 obch. zák. a právo na náhradu škody vzniklé porušením této povinnosti jsou samostatné nároky uplatnitelné vedle sebe, resp. nezávisle na sobě. Uplatnění práva na náhradu škody tak není nikterak podmíněno předchozím uplatněním práva na uložení dané povinnosti.

Z toho je patrné, že volba (jednoho či druhého) nároku je v dispozici osoby, které měl být povinná nabídka převzetí adresována. V případě nároku na uložení povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy postačuje tvrdit a prokázat v zásadě jen, že ovládající akcionář řádně nedostál své zákonné povinnosti učinit nabídku převzetí. Při uplatnění nároku na náhradu škody, která má spočívat v tom, že ovládající akcionář neučinil řádnou či včasnou nabídku převzetí, resp. škody, která má odpovídat rozdílu mezi cenou, jež měla být učiněna v nabídce převzetí, a cenou, za kterou se akcie nakonec podařilo prodat, je však nadto zapotřebí tvrdit a prokázat i tento (cenový) rozdíl.

Postupoval-li tedy odvolací soud v projednávané věci tak, že při posuzování důvodnosti návrhu žalujícího akcionáře vzal v úvahu, za kolik akcie společnosti nakonec – s časovým odstupem – prodal (jakož i to, kolik utržil na vyplacených dividendách), je jeho právní posouzení této právní otázky správné.

II. Úpravu § 183c odst. 3 obch. zák. je třeba vykládat tak, že posledním dnem šestiměsíční doby pro stanovení váženého průměru cen není den, který předchází dnu, v němž ovládající akcionář nabyl rozhodující podíl v cílové společnosti, nýbrž den, ve kterém ovládající akcionář splnil povinnost učinit veřejný návrh smlouvy. Nesplní-li ovládající akcionář svoji povinnost ve lhůtě stanovené v § 183b odst. 1 obch. zák., poslední den šestiměsíční doby splývá s posledním dnem šedesátidenní lhůty určené v § 183b odst. 1 obch. zák.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2048/2021, ze dne 28. 6. 2023

14.09.2023 00:02

Postoupení pohledávky zahraničního insolvenčního věřitele na tuzemského věřitele

I. Jak plyne z § 430 insolvenčního zákona a z judikatury, smyslem předmětné právní úpravy je především umožnit zahraničnímu věřiteli účinně uplatnit svá práva v zahájeném tuzemském insolvenčním řízení. Povinnost insolvenčního soudu vyrozumět známé zahraniční věřitele dlužníka ve svém důsledku představuje aprobovanou výjimku ze zásady ovládající insolvenční řízení, dle které věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti. Předmětnou výjimku je třeba vykládat restriktivně a není přípustné ji aplikovat šířeji za limity nastavené smyslem a účelem dané normy.

Známým zahraničním věřitelům dlužníka ve smyslu § 430 insolvenčního zákona v souladu s § 74 odst. 2 insolvenčního zákona začíná běžet lhůta k podání přihlášek až ode dne, kdy jim výzva k podávání přihlášek bude doručena zvlášť, přičemž jiné okolnosti nejsou právně významné. Ke „konzumaci“ práva být informován o zahájení insolvenčního řízení nemůže dojít na základě skutečnosti, že zahraniční věřitel část svých pohledávek do insolvenčního řízení přihlásil, i když dosud nebyl o zahájení insolvenčního řízení řádně informován.

II. Jestliže zde původní zahraniční věřitel, který nebyl insolvenčním soudem informován o zahájení insolvenčního řízení a o vydání rozhodnutí o úpadku, své pohledávky postoupil na tuzemského věřitele, vstoupil tento český věřitel do právního postavení svého předchůdce. Účinností postoupení však zanikla povinnost insolvenčního soudu českého věřitele předmětných pohledávek (byť jako postupníka věřitele zahraničního) informovat, neboť pro zvláštní postup vůči známým tuzemským věřitelům dlužníka není věcné opodstatnění. Ustanovení § 430 insolvenčního zákona se totiž týká (ve shodě s článkem 40 nařízení o úpadkovém řízení) jen věřitelů z jiných členských států Evropské unie a nikoli věřitelů tuzemských.

Je nicméně třeba zdůraznit, že pro nabyvatele pohledávky platí stav insolvenčního řízení v době, kdy získal pohledávku. Jestliže v dané věci tuzemský věřitel jako postupník vstoupil do postavení zahraničního věřitele, kterému dosud neuplynula lhůta pro přihlášení pohledávek, je v takové situaci zapotřebí (při zohlednění restriktivního výkladu výjimky stanovené § 430 insolvenčního zákona) poskytnout i tomuto tuzemskému věřiteli možnost přihlásit nabyté pohledávky do insolvenčního řízení, byť v dodatečné lhůtě, která náležela původnímu zahraničnímu věřiteli. Jelikož odpadla povinnost insolvenčního soudu tuzemského věřitele informovat, za počátek běhu lhůty stanovené v rozhodnutí o úpadku vůči tomuto věřiteli je nutno považovat den účinnosti postupní smlouvy, neboť v tento den český věřitel vstupuje do postavení svého předchůdce a má možnost jako tuzemský věřitel se dozvědět o zahájeném insolvenčním řízení dlužníka prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

III. Institut ochrany známého věřitele se sídlem ve členském státě Evropské unie nemůže sloužit k účelovému prolomení přihlašovací lhůty u zahraničních věřitelů, na které přejde pohledávka, kterou měl a mohl původní věřitel přihlásit včas do insolvenčního řízení. Nebylo by totiž v souladu se zásadou stejného postavení věřitelů v insolvenčním řízení i s výkladem § 430 insolvenčního zákona, kdyby zahraniční věřitel mohl neomezeně přihlašovat další pohledávky i za situace, kdy vědomě vstoupí jako postupník do insolvenčního řízení až v době po uplynutí lhůty pro podávání přihlášek.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 45/2021, ze dne 30. 5. 2023

14.09.2023 00:01

Námitka relativní neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností

I. Smlouva o převodu členských práv a povinností v družstvu měla podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 v souladu s § 229, 230 a 261 odst. 3 písm. b) obch. zák. povahu smlouvy obchodní (jednalo se o tzv. absolutní obchod). Promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti této smlouvy bylo proto nutné posuzovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku; úpravu promlčení práva uskutečnit právní úkon obsahovalo ustanovení § 390 obch. zák.

V případě uplatnění námitky promlčení práva uskutečnit právní úkon ve smyslu § 390 obch. zák. je nutné zabývat se otázkou, zda vůči osobě, která vznesla námitku promlčení práva uskutečnit právní úkon, může mít tento právní úkon účinky. Osoba, vůči které právní úkon nemůže mít žádné účinky, není osobou oprávněnou namítat promlčení práva uskutečnit tento právní úkon.

II. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se podává, že:

1) I když důsledkem (po právu učiněném) dovolání se relativní neplatnosti smlouvy je neplatnost smlouvy s účinky ex tunc, je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatnosti smlouvy nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatné smlouvy práva a povinnosti z ní vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (s již připomenutými účinky ex tunc) zanikly.

2) Učinil-li nabyvatel majetku poté, kdy se převodce oprávněně dovolal relativní neplatnosti smlouvy, na jejímž základě nabyvatel majetek nabyl, další právní úkon, jehož předmětem bylo nakládání s nabytým majetkem, je třeba na takové jednání pohlížet jako na jednání učiněné nevlastníkem. Jestliže ovšem k dovolání se relativní neplatnosti smlouvy došlo až poté, kdy adresát již učinil se třetí osobou (třetími osobami) ohledně téhož majetku další majetkoprávní úkon, je třeba (analogicky) vycházet z právního názoru obsaženého v plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl․ ÚS 78/06, jenž pro takový případ stanoví (zhruba vyjádřeno), že v důsledku odstoupení A od smlouvy uzavřené s B poté, co B převedl vlastnické právo k nemovitosti na C, nemůže realizované odstoupení od smlouvy mezi A a B mít vliv na věcněprávní vztah C, neboť ten nabýval vlastnické právo k takovému majetku od B v době, kdy B byl ještě jeho vlastníkem (obdobné důsledky jako u odstoupení od smlouvy je totiž třeba vyvozovat i v případě dovolání se relativní neplatnosti).

Výše citované závěry se uplatní rovněž na převody členských práv a povinností v bytovém družstvu, neboť jsou obecným vyjádřením principu právní jistoty a ochrany nabytých práv.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2812/2022, ze dne 26. 4. 2023

07.09.2023 00:02

Řízení o jmenování hmotněprávního opatrovníka právnické osoby

I. Zkoumání toho, zda právnická osoba potřebuje jmenovat (kolizního) opatrovníka, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva (§ 486 odst. 1 o. z.), zásadně nezahrnuje předběžné řešení otázky, zda právnická osoba bude při spravování vlastních záležitostí či uplatňování svých práv úspěšná. Posuzování této otázky by totiž nepřiměřeně předjímalo budoucí vývoj, k němuž může při správě záležitostí právnické osoby či uplatňování jejích práv dojít.

K řešení otázky, zda právnická osoba potřebuje jmenovat (kolizního) opatrovníka, aby mohly být spravovány její záležitosti nebo aby mohla být hájena její práva (§ 486 odst. 1 o. z.), však soud nesmí přistupovat mechanicky. Jestliže by měl být (kolizní) opatrovník jmenován jen ke svévolnému nebo zřejmě bezúspěšnému uplatňování nebo bránění práva, potom jej jmenovat nelze, neboť nejsou (nemohou být) naplněny předpoklady § 486 odst. 1 o. z.

Obecně tedy sice platí, že soud v řízení o jmenování (kolizního) opatrovníka zásadně není oprávněn posuzovat, zda právnická osoba bude úspěšná při spravování vlastních záležitostí či uplatňování svých práv, k němuž má být (kolizní) opatrovník jmenován. I přesto však činnost soudu nelze redukovat na ryze formální (oddělené) posouzení toho, zda jsou naplněny jednotlivé předpoklady pro jmenování (kolizního) opatrovníka. Již v řízení o jmenování (kolizního) opatrovníka tak musí být ponechán prostor pro rozhodnutí soudu právnické osobě (kolizního) opatrovníka nejmenovat, je-li na první pohled (prima facie) zřejmé, že jmenování (kolizního) opatrovníka v dané konkrétní situaci nemůže sloužit svému účelu.

II. Má-li být právnické osobě hmotněprávní opatrovník jmenován proto, že jsou zájmy člena statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby, aniž by právnická osoba měla jiného člena orgánu schopného ji zastupovat (§ 165 odst. 2 o. z.), je namístě vycházet z toho, že dochází k imanentnímu střetu zájmů mezi právnickou osobou a tím členem statutárního orgánu, jehož střet zájmů má být důvodem pro jmenování hmotněprávního opatrovníka. Proto za právnickou osobu v řízení o jmenování hmotněprávního opatrovníka podle § 165 odst. 2 o. z. nemůže (nesmí) jednat ten, jehož střet zájmů je důvodem pro jmenování opatrovníka.

V projednávané věci se navrhovatelka domáhá, aby soud společnosti jmenoval hmotněprávního opatrovníka s tím, že většinový společník je současně i jediným jednatelem společnosti. Přitom tvrdí, že jsou zájmy většinového společníka v rozporu se zájmy společnosti, neboť společnosti má být (kolizní) opatrovník jmenován, aby mohl podat návrh na vyloučení většinového společníka ze společnosti soudem. Za této situace mezi většinovým společníkem a společností dochází ke střetu zájmů ve smyslu § 21 odst. 4 o. s. ř. Proto většinový společník není oprávněn za společnost v tomto řízení jednat.

Jako obiter dictum má Nejvyšší soud za potřebné poukázat na skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2021 lze společnickou žalobu podle výslovného znění § 157 odst. 2 písm. d) z. o. k. podat také pro uplatnění práva společnosti na vyloučení společníka ze společnosti soudem podle § 204 z. o. k. V další fázi řízení tak soudy nižších stupňů zváží, zda společnost za daných okolností skutečně potřebuje, aby jí soud jmenoval (kolizního) opatrovníka ke správě svých záležitostí nebo k tomu, aby mohla hájit svá práva (§ 486 odst. 1 o. z.), jestliže by mohla sama navrhovatelka – jako její společnice (za podmínek § 157 a násl. z. o. k.) – uplatnit právo na vyloučení většinového společníka ze společnosti soudem.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1190/2022, ze dne 24. 5. 2023

07.09.2023 00:01

K povaze pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění

Pokyn zajištěného věřitele ke zpeněžení zajištění podle § 293 odst. 1 insolvenčního zákona je procesním úkonem, jehož účinky insolvenční soud zkoumá podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 137/2022, ze dne 31. 7. 2023

30.08.2023 00:02

Řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy

I. Zahrnul-li zákonodárce mezi řízení ve statusových věcech právnických osob všechna řízení, v nichž soud přezkoumává platnost rozhodnutí orgánů právnických osob, aniž by rozlišoval, o jaké záležitosti orgány rozhodly, a je-li řízením ve statusových věcech právnických osoby též řízení o určení, jaké osoby byly nejvyšším orgánem právnické osoby zvoleny do funkcí členů statutárního orgánu právnické osoby, musí být řízením ve statusových věcech právnických osob též řízení o určení neplatnosti dohody o změně společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným, v němž soud závazně vykládá obsah zakladatelského právního jednání, jímž byla ustavena právnická osoba a jež (mimo jiné) upravuje i působnost jejích orgánů.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ve věci samé vydané v tomto řízení je podle § 27 z. ř. s. závazné pro každého. Uzavřel-li proto odvolací soud, že by „vyhovující výrok pravomocného rozsudku o neplatnosti předmětné dohody společníků o změně společenské smlouvy“ nebyl pro společnost závazný, spočívá jeho rozhodnutí v této otázce na nesprávném právním posouzení věci.

II. Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným jako zakladatelské právní jednání, jímž byla společnost ustavena, nepochybně upravuje práva a povinnosti nejen společníků, ale i společnosti a jejích orgánů. Společnost je tudíž účastníkem řízení, v němž se rozhoduje o obsahu společenské smlouvy. Neúčastnila-li se řízení již od jeho zahájení (nebyla-li v návrhu na zahájení řízení uvedena jako účastník řízení), měl ji soud prvního stupně do řízení přibrat jako účastníka podle § 7 odst. 1 z. ř. s. Neučinil-li tak, zatížil řízení zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2929/2022, ze dne 24. 5. 2023

30.08.2023 00:01

Aktivní legitimace k podání návrhu na odvolání insolvenčního správce

Ustanovení § 31 odst. 1 insolvenčního zákona je nutno vykládat tak, že návrh na odvolání insolvenčního správce z funkce může podat (jen) dotčený insolvenční správce a věřitelský orgán, tedy schůze věřitelů, věřitelský výbor anebo zástupce věřitelů, nikoli věřitel, který není zástupcem věřitelů, a to bez ohledu na to, zda je věřitelem zajištěným či nezajištěným. Návrh podaný jinou osobou insolvenční soud odmítne.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 48/2021, ze dne 31. 5. 2023

23.08.2023 00:02

K odporovatelnosti právního jednání insolvenčního dlužníka

Podle ustanovení § 235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat jen právním jednáním (včetně opomenutí) „dlužníka“. Právním jednáním „dlužníka“ je i projev vůle, jímž dlužník plní dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, jelikož jde o projev vůle směřující k právnímu následku, jímž je zánik povinnosti splnit dluh (závazek). Provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tím, že poskytovatel platebních služeb (peněžní ústav) na základě exekučního příkazu vydaného soudem nebo jiným oprávněným orgánem odepíše vymáhanou pohledávku z účtu povinného (dlužníka) a vyplatí ji oprávněnému (věřiteli), přitom „právním jednáním povinného“ (dlužníka) není. Jde naopak o (s)plnění dluhu (závazku) dlužníka (povinného) vynucené státní mocí proto, že dlužník žádnou vůli dluh splnit neprojevuje, nebo dokonce projevuje vůli opačnou (dluh neuhradit).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 108/2022, ze dne 25. 4. 2023