// Profipravo.cz / Obecná ustanovení občan. zák.
Obecná ustanovení občan. zák.
05.01.2012 00:02
ÚS: Prodloužení promlčecí doby ve spotřebitelské smlouvě
Analytická právní věta
Soudy jsou povinny se racionálně, vnitřně bezrozporně vypořádat s námitkami účastníků řízení. Vnitřní rozporností tak může trpět např. tvrzení soudu, že smluvní ujednání nezhoršuje postavení spotřebitele, ale zároveň slouží k ochraně dodavatele. Takový postup je v rozporu s právem účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
PRÁVNÍ VĚTY
Ústavní soud se jal přezkoumávat, zda krajský soud reagoval na námitku stěžovatelky objektivně, racionálně obhajitelně. Konkrétně šlo o to, že stěžovatelka vznesla námitku promlčení práva vedlejšího účastníka s tím, že dohodnuté prodloužení promlčecí doby na 10 let je neplatné (pro rozpor se zákonem) proto, že zhoršuje postavení stěžovatelky jako spotřebitelky; šlo o smlouvu o úvěru se společností GE Money Bank, a. s.
Podle ustanovení § 55 odst. 1 občanského zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se nesmí vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své postavení. To znamená, že postavení spotřebitele nesmí být zhoršeno a to ani s jeho souhlasem, naopak odchylky v neprospěch dodavatele možné jsou. S ohledem k citovaným zákonným ustanovením je nutno prohlášení o prodloužení promlčecí lhůty ve prospěch žalobce jako podnikatelského subjektu považovat za absolutně neplatné, neboť tím mé postavení bylo značně zhoršeno.
Krajský soud svůj závěr zdůvodnil – v kontrapozici s názorem stěžovatelky - tím, že „dohodu o prodloužení promlčecí doby nelze považovat za dohodu, která by zhoršovala právní postavení žalované.“ V logickém rozporu s tím však posléze uvedl, že „prodloužení promlčecí doby pak je institutem směřujícím k ochraně věřitele.“
Tudíž, odůvodnění názoru odvolacího soudu je (v tomto aspektu) vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i zřejmý rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž odvolací soud své rozhodnutí (co do nevyhovění námitce promlčení) opřel. Takový postup odvolacího soudu činí pak jeho rozhodnutí s právem na spravedlivý proces rozporným (srov. metodologicky obdobně nález ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2338/08).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1845/11, ze dne 27.10.2011
02.01.2012 00:01
K zápisu příspěvkové organizace ÚSC do obchodního rejstříku
Z § 27 odst. 7 zákona č. 250/2000 Sb. plyne, že zápis příspěvkové organizace územního samosprávného celku do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní účinky.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4747/2010, ze dne 8. 12. 2011
02.01.2012 00:00
Ke „zpětnému vzniku“ právnické osoby před jejím zřízením
Vznik právnické osoby nemůže předcházet dnu jejího zřízení způsobem stanoveným zákonem (§ 19 odst. 1 občanského zákoníku).
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4747/2010, ze dne 8. 12. 2011
30.08.2011 00:02
K majetkovému vypořádání při předčasném ukončení spotřebitelského leasingu
I. Leasingová smlouva je jednou z forem spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb.
II. Sjednají-li si účastníci v leasingové smlouvě pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy z důvodů na straně nájemce právo na úhradu všech dlužných splátek, tedy i splátek splatných po odstoupení od smlouvy, jde o ujednání, jenž odpovídá přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem a není tudíž v rozporu s ustanovením § 10 zákona č. 321/2001 Sb., podle něhož v případě, že spotřebitelský úvěr slouží k pořízení zboží a toto zboží je vráceno věřiteli, popřípadě třetí osobě, musí dojít k přiměřenému vypořádání mezi spotřebitelem a věřitelem, popřípadě třetí osobou.
Je třeba ovšem zdůraznit, že uvedené platí za předpokladu, že k předčasnému ukončení leasingové smlouvy došlo z důvodů na straně leasingového nájemce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1373/2010, ze dne 3. 8. 2011
04.07.2011 00:02
K omezení oprávnění osob jednajících jménem občanského sdružení
V obecné rovině není vyloučeno, aby stanovy občanského sdružení obsahovaly vnitřní omezení jednatelského oprávnění osob oprávněných jednat jménem občanského sdružení (organizační jednotky občanského sdružení). Jejich úprava nicméně není záležitostí, která by bez dalšího měla vliv na právní postavení třetích osob, neboť má pouze interní dosah a dopadá primárně na vztahy mezi občanským sdružením a jeho členy.
Právní úkon učiněný jménem občanského sdružení tím, kdo zastává funkci statutárního orgánu nebo jeho člena, je právním úkonem občanského sdružení. Je tudíž pojmově vyloučena možnost občanského sdružení odmítnout účinky jednání svého statutárního orgánu. Jakmile se právní úkon stane perfektním, je jím občanské sdružení vázáno. Neomezitelnost jednatelského oprávnění statutárního orgánu vyplývá z ustanovení § 20 obč. zák.
I v občanském právu tedy platí obecný princip (pro poměry obchodněprávní výslovně vyjádřený v ustanovení § 13 odst. 6 obch. zák.), podle něhož omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna.
K rozdílům mezi způsobem jednání jménem právnické osoby a vnitřním omezením jednatelského oprávnění dotčených osob srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 198/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 216/2003.
Pro poměry projednávané věci z uvedeného plyne, že uzavřeli-li místostarosta a jednatelka organizační jednotky občanského sdružení Česká obec Sokolská jejím jménem zástavní smlouvu, aniž by si opatřili stanovami předepsaný předchozí souhlas předsednictva výboru České obce Sokolské, odpovídají České obci Sokolské za škodu, kterou jí tímto jednáním způsobili. Na platnost úkonu učiněného jménem organizační jednotky občanského sdružení však překročení tohoto vnitřního omezení žádný vliv nemá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 382/2010, ze dne 31. 5. 2011
22.06.2011 00:00
K přechodu nájmu bytu při opuštění společné domácnosti
Došlo-li k ukončení společné domácnosti nikoli z vůle nájemce bytu, ale z vůle osoby, jež s ním žila ve společné domácnosti a která se odmítla spolu s ním odstěhovat do jiného bytu, nejde o trvalé opuštění společné domácnosti nájemcem bytu, jež by mělo za následek přechod práva nájmu bytu na spolužijící osobu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3292/2009, ze dne 10. 2. 2011
12.05.2011 00:05
ÚS: Procesní způsobilost osob omezených na způsobilosti k úkonům
Analytická právní věta
Právní úprava, která bez legitimního účelu omezuje jednotlivce v uplatnění jeho procesní způsobilosti, je protiústavní.
PRÁVNÍ VĚTY
Ustanovení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dle něhož: "Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen "procesní způsobilost"), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu", je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do práv musí odrážet specifika každého jednotlivého případu.
Přetrvává tak protiprávní stav spočívající v tom, že osobám, jejichž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je tímto ustanovením bráněno v jejich procesní způsobilosti v soudním řízení správním dle zákona č. 150/2002 Sb., i když jejich omezení na právech se nijak nedotýká daného soudního řízení. Takový závěr vyplývá nepochybně i z role správního soudnictví, které má jako jedno z nejdůležitějších poslání ochranu práv jednotlivce při jeho kontaktu se správními orgány.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 43/10, ze dne 13.04.2011
14.04.2011 00:02
ÚS: K jednoznačnosti ujednání kupní smlouvy
Autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2877/10, ze dne 01.03.2011
15.03.2011 00:01
Ke změně názvu nadace či nadačního fondu formou rozhodnutí správní rady
Obecný závěr, podle kterého po vzniku nadačního fondu již nelze žádným způsobem měnit název nadačního fondu, není správný.
Ustanovení § 4 odst. 3 zákona o nadacích a nadačních fondech nelze totiž vykládat v tom smyslu, že by statut nadace nebo nadačního fondu a nadační listina musely být obsahově zcela stejné (totožné), nýbrž je třeba přihlížet ke smyslu dotčeného ustanovení, jímž je ochrana nezměnitelnosti nadační vůle, a připustit takové změny názvu nadačního fondu, které jsou vynuceny objektivními okolnostmi (např. proto, že název je zaměnitelný nebo je jiným způsobem v rozporu se zákonem) a které respektují původní vůli zřizovatelovu, a jsou tak s nadační listinou v souladu.
Právě a jen pro řešení takových situací je třeba (výjimečnou) možnost změny názvu nadace či nadačního fondu formou rozhodnutí správní rady o změně jejich statutu připustit.
podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4508/2009, ze dne 26. 1. 2011
17.02.2011 00:00
K ochraně názvu obce podle § 19b odst. 2 obč. zák.
I. Obec, jako právnická osoba, je oprávněna domáhat se ochrany svého názvu podle § 19b odst. 2 obč. zák.
II. Jestliže v posuzované věci je názvem žalující obce „Město Františkovy Lázně“, nikoliv název „Františkovy Lázně“, není správným právní závěr soudu, že název obce je součástí obchodní firmy žalované s názvem Golf Resort Františkovy Lázně k.s. V tomto směru je třeba přisvědčit žalované, že slovní spojení „Františkovy Lázně“ není názvem žalobce. Naopak je možno souhlasit s názorem, že slovní spojení „Františkovy Lázně“ v názvu žalované je pouze geografickým označením území, v němž realizuje svou činnost.
Jinak by musela být posouzena situace, kdyby žalovaná užitím názvu žalobce (např. Golf Resort Města Františkových Lázní) vyvozovala klamný dojem, že je vlastnicky či jiným způsobem spojena s žalobcem, např. že je žalobce společníkem žalované, anebo pokud by žalovaná parazitovala na označení žalobce, když by se ve skutečnosti její sídlo, resp. její provozovna nacházely mimo území Františkových Lázní, resp. mimo území přilehlé k tomuto městu, v důsledku čehož by toto označení působilo klamavě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3796/2010, ze dne 25. 1. 2011
16.02.2011 00:01
K neoprávněnému použití názvu kraje v obchodní firmě
Jednání, při němž si jiná osoba zvolí název s názvem právnické osoby zaměnitelným, je neoprávněným užitím názvu právnické osoby podle § 19b odst. 2 obč. zák.
O takové neoprávněné užití názvu právnické osoby se v daném případě jedná, jestliže součástí názvu firmy žalované je název „Ústecký kraj“. Odvolacímu soudu nelze vytknout nesprávné právní posouzení, nepřisvědčil-li argumentaci žalované, že slovní spojení „Ústecký kraj“ v jeho firmě je pouze geografickým označením území, v němž realizuje svou hospodářskou činnost. Naopak, užití názvu „kraje“ pro podnikatelské účely je neoprávněným zásahem do oprávněných zájmů „kraje“, neboť takové označení „kraje“ navozuje pro třetí osoby jistou souvislost s právnickou osobou „Ústecký kraj“.
Neoprávněné použití názvu právnické osoby je deliktním jednáním, které naplňuje skutkovou podstatu právní ochrany před neoprávněným uživatelem ve smyslu § 19b odst. 2 obč. zák. Vznik zvláštní újmy není předpokladem aplikace § 19b obč. zák., ale je jím pouhé neoprávněné použití názvu právnické osoby. Nerozhoduje, zda delikvent, tj. osoba, která použije názvu jiné právnické osoby neoprávněně, se svým neoprávněným jednáním obohatil či způsobil svým jednáním jiné osobě škodu.
Odvolací soud v souladu s § 19b odst. 2 obč. zák. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost rozhodnout o takové změně své obchodní firmy, že z ní bude odstraněno slovní spojení „Ústecký kraj“ v kterémkoli gramatickém pádu nebo slovosledu a zároveň podat návrh této změny do obchodního rejstříku u příslušného soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2667/2008, ze dne 13. 1. 2011
27.01.2011 00:01
Ke sjednání odstupného ve spotřebitelské smlouvě o dílo
Z ustanovení § 642 odst. 1 obč. zák. pro objednatele vyplývá právo kdykoli (až do zhotovení díla) i bez udání důvodu odstoupit od smlouvy o dílo a následkem takového odstoupení je pouze povinnost zaplatit zhotoviteli částku, která připadá na práce již vykonané, pokud zhotovitel nemůže jejich výsledek použít jinak, a nahradit mu účelně vynaložené náklady.
V souzené věci není pochyb o tom, že sjednáním odstupného se postavení objednatelů – spotřebitelů zhoršilo, neboť povinnost k zaplacení již vykonaných prací a účelně vynaložených nákladů, které jako jediný následek odstoupení upravuje § 642 odst. 1 obč. zák., tíží objednatele i podle této spotřebitelské smlouvy o dílo, a navíc jako další sankce bylo ve smlouvě sjednáno odstupné, k jehož zaplacení či k zaplacení obdobné sankce nejsou objednatele podle žádného zákonného ustanovení povinni. Ujednání o odstupném je tak neplatné pro rozpor s ustanovením § 55 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2330/2009, ze dne 29. 11. 2010
23.12.2010 00:00
K zásahu do dobré pověsti právnické osoby Nejvyšším kontrolním úřadem
Rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu („NKÚ“) sama o sobě nemohou představovat zásah do základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ledaže by NKÚ překročil své kompetence.
Má-li NKÚ dostát svým povinnostem vyplývajícím mimo jiné z ustanovení § 2 a § 4 zákona o NKÚ, nemůže abstrahovat od vztahů mezi kontrolovanými osobami k třetím osobám vzniklých při činnostech kontrole podrobené osoby, neboť opak by ve své podstatě fakticky zamezoval v konkrétních případech pojmenovat případná pochybení kontrolovaného.
V posuzované věci se NKÚ odpovídajícím způsobem zdržel, aby žalobce v kontrolním závěru výslovně jmenoval. Proto úvaha, že nelze dovodit, že by NKÚ výroky formulovanými ve zcela obecné rovině jakkoliv zasáhl do dobré pověsti žalobce, je plně přiléhavá.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1385/2008, ze dne 8. 12. 2010
10.11.2010 00:02
K pořadí uspokojení jistiny dluhu a příslušenství
Na rozdíl od obchodních závazků, u nichž je ve vztahu jistiny a příslušenství pořadí splnění závazku (dluhu) upraveno v zákoně (srov. § 330 odst. 1 obchodního zákoníku), občanský zákoník jakožto právní předpis upravující občanskoprávní vztahy výslovnou úpravu neobsahuje.
Z uvedeného nelze dovozovat, že by otázka pořadí uspokojení jistiny dluhu a jejího příslušenství v případě, kdy plnění nestačí na vyrovnání obojího a dlužník při plnění neprojevil vůli v tom, zda je jeho úmyslem splnit jistinu nebo příslušenství (popřípadě v jaké části), nebyla v právu řešena. Jestliže nelze vycházet z ustanovení § 330 obch. zák. a je-li vyloučena analogie ve smyslu ustanovení § 853 obč. zák., musí soud své rozhodnutí založit na základních principech českého právního řádu, jimiž se řídí úprava občanskoprávních vztahů.
Z toho, že splnění dluhu je jednostranným právním úkonem dlužníka, kterým poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svou povinnost vyplývající ze závazku nebo z jiného občanskoprávního vztahu, vyplývá, že rozhodující je prohlášení (určení) dlužníka při plnění, zda chce splnit jistinu nebo její příslušenství, popř. v jakém poměru, nestačí-li plnění na úhradu celého dluhu (jistiny a příslušenství).
Jestliže plnění nestačí na vyrovnání celého dluhu (jistiny a příslušenství) a dlužník při plnění neurčí, zda chce vyrovnat jistinu nebo příslušenství, popř. v jakém poměru, ačkoliv tuto možnost měl, je – s přihlédnutím k principu jednoty soukromého práva – namístě použít zásadu, podle níž je přednostně vyrovnáno příslušenství dluhu ke dni plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, ze dne 21. 10. 2010
19.10.2010 00:01
K nerovnováze smluvních práv a povinností k újmě spotřebitele
Při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě, které samo o sobě nerovnováhu smluvních stran podle § 56 odst. 1 obč. zák. vyvolávat nemusí, nelze odhlédnout od ostatních ujednání zprostředkovatelské smlouvy a od důsledků, které ujednání mají ve svém souhrnu. Jinak řečeno, zmíněné ujednání je nutno posuzovat v kontextu s ostatními ujednáními zprostředkovatelské smlouvy.
Posuzovaná zprostředkovatelská smlouva obsahovala ujednání o smluvní pokutě sjednané pro případ, že zájemce v době trvání právního vztahu založeného zprostředkovatelskou smlouvou prodá nemovitosti bez účasti zprostředkovatele, zároveň však smlouva znemožňovala zájemci vyvázat se bezsankčně ze smluvního vztahu pomocí promyšlené smluvní konstrukce, která laikovi jen stěží umožňovala učinit si reálnou představu o veškerých právních důsledcích vyplývajících ze smlouvy. Právě ujednání o smluvní pokutě (v kontextu s ujednáním o délce trvání smlouvy) činilo ze zájemce „rukojmí“ zprostředkovatele a v rozporu s požadavkem dobré víry znamenalo k jeho újmě coby spotřebitele jednoznačnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Lze uzavřít, že posuzované ujednání o smluvní pokutě obsažené ve zprostředkovatelské smlouvě je neplatné, neboť v kontextu s jejími ostatními ujednáními představuje k újmě žalovaného jako spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran podle § 56 odst. 1 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, ze dne 16. 9. 2010
03.08.2010 00:02
K právu pojistitele na snížení pojistného plnění podle § 809 ObčZ
I. Obsahem pojištění majetku je jeho ochrana pro případ, kdy dojde ke snížení či ztrátě hodnoty pojištěné věci v důsledku pojistné události, přičemž není vyloučeno, aby se tak stalo i působením samotného pojištěného. Smyslem ustanovení § 809 obč. zák. ve znění účinném před 1. 1. 2005 pak není sám o sobě postih pojištěného za to, že pojistná událost nastala, nýbrž jeho účelem je prevence kladoucí na pojištěného požadavek, aby pojistné události předcházel. Proto se v odstavci 1 hovoří o neporušování povinností směřujících k odvrácení nebo zmenšení nebezpečí, které jsou pojištěnému právními předpisy uloženy nebo které vzal na sebe pojistnou smlouvou.
Z této dikce je zřejmé, že prevenční povinnost má být přesně vymezena, a to buď přímo obsahem pojistné smlouvy či pojistnými podmínkami, anebo má plynout z takových právních předpisů, které regulují počínání pojištěného při užívání (provozu) pojištěné věcí. Poruší-li pojištěný takto vymezenou povinnost vědomě či pod vlivem návykových látek, nastupuje oprávnění pojistitele snížit pojistné plnění.
Nevysvětlil-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí, k plnění jakých prevenčních povinností se pojištěná v pojistné smlouvě zavázala, které z nich byly porušeny a jakým způsobem porušení vedlo ke vzniku pojistné události, je právní posouzení věci neúplné a tedy nesprávné.
II. Případné vědomé porušení povinností uvedených v § 809 obč. zák. jednatelem obchodní společnosti (osobou použitou k výkonu činnosti právnické osoby), nejde-li o tzv. exces při výkonu pracovních povinností, představuje porušení povinností pojištěnou obchodní společností a zakládá důvod ke snížení pojistného plnění ze strany pojišťovny.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4305/2007, ze dne 16. 6. 2010
02.08.2010 00:01
K právu spotřebitele zrušit smlouvu o dílo dle § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb.
I v případě smlouvy o dílo uzavřené mezi spotřebitelem jako objednatelem a podnikatelem jako zhotovitelem se uplatní ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. (srov. § 1, § 2 zákona č. 634/1992 Sb.) a spotřebiteli tak může svědčit právo na zrušení smlouvy podle § 648 odst. 2, věty první, obč. zák., případně podle § 655 odst. 1, věty třetí, obč. zák., které je identické s obsahem práva na odstoupení od smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, ze dne 22. 4. 2010
02.08.2010 00:01
Ke zkoumání existence vady při zrušení smlouvy dle § 19 odst. 3 zák. č. 634/1992 Sb.
I. Kupujícím uplatněné právo z odpovědnosti za vady je důvodné jen za splnění tří následujících předpokladů: reklamovaná vada skutečně vadou je, vyskytuje se u prodané věci v době uplatnění práva z odpovědnosti za vady a má takovou povahu, jaká je pro uplatnění kupujícím zvoleného práva vyžadována. Bez ohledu na ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb. se proto i v případě, že prodávající nevyřídí reklamaci ve lhůtě v citovaném ustanovení uvedené, musí soud existencí tvrzené vady vždy zabývat.
II. O vadu ve smyslu ustanovení § 619 obč. zák. nejde, jedná-li se o poškození, k němuž došlo v důsledku nesprávného používání věci, zejména při jejím užívání v rozporu s informací o způsobu použití a údržby věci a o nebezpečí, které vyplývá z jejího nesprávného použití nebo údržby. To však pouze za předpokladu, že prodávající splnil svoji informační povinnost podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3620/2008, ze dne 22. 4. 2010
14.07.2010 00:01
K úročení příslušenství pohledávky (úroků z prodlení)
I. Dovolací námitku spočívající v požadavku na přehodnocení závěru (obsaženého v R 5/2006), podle kterého lze sjednat, že příslušenství pohledávky se stanou součástí jistiny, nemá soud za důvodnou (závěry obsažené potud v R 5/2006 pokládá nadále za platné). Jakkoli závěr o právu účastníků dohodnout se, že příslušenství pohledávky se stane součástí jistiny, se v R 5/2006 výslovně pojil jen ke smluveným úrokům, je v souladu s principem smluvní autonomie neomezit dotčený závěr jen na tento druh příslušenství pohledávky; platí proto i pro úroky z prodlení.
II. Ujednání, podle kterého je věřitel oprávněn účtovat dlužníkovi úroky z prodlení „až do výše 0, 5 % denně z objemu včas nesplaceného úroku“, je ujednáním zjevně odporujícím závěrům obsaženým v R 5/2006.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, ze dne 31. 5. 2010
30.06.2010 00:02
K časovému omezení uplatnitelnosti dárkových certifikátů
Posuzované ujednání ohledně časového omezení uplatnitelnosti dárkových certifikátů (konkrétně ujednání, že „nevyužitý certifikát/slevový kupón starší jednoho roku pozbývá platnosti bez náhrady škody“) vycházející z obchodních podmínek prodávajícího obstojí z hlediska § 55 a § 56 obč. zák.
Samo časové omezení možnosti použít kupón na úhradu ceny vybraného zboží či služeb není způsobilé přivodit spotřebiteli újmu. Doba jednoho roku, po kterou zde trvá právo použít kupón k úhradě kupní ceny za vybrané zboží, je totiž přiměřená možnostem spotřebitele či další osoby, jíž je kupón postoupen, provést výběr zboží uvážlivě a kupóny jsou v takových nominálních hodnotách (tj. 200,- až 2.000,- Kč), které lze ve sjednané době bez obtíží zcela vyčerpat. Jinak řečeno nominální hodnoty kupónů korespondují s délkou lhůty, která je prodávajícím určena pro uzavření kupní smlouvy s možností použít kupón k úhradě kupní ceny za vybrané zboží. Ujednání, ze kterého vyplývá, že není-li dárkový certifikát (kupón) uplatněn ve lhůtě jednoho roku od zakoupení, „pozbývá platnosti bez náhrady“, je sice výhodné toliko pro prodávajícího, nelze však dovozovat, že představuje nepřiměřenou podmínku (zneužívající klausuli) pro spotřebitele. Spotřebitel kupuje dárkový certifikát (kupón) s vědomím, že jeho platnost je časově omezena a nevýhodnost ujednání, že za „nevyužitý“ kupón není poskytována „náhrada“, je vyvažována povinností prodávajícího přijmout kupón nejen od spotřebitele, ale od kteréhokoli držitele k úhradě ceny jakéhokoli jím vybraného zboží.
Je v možnostech spotřebitele, aby zabránil situaci, která by znamenala výhodu toliko pro prodávajícího jako dodavatele, a to jednoduše tím, že kupón při nákupu zboží ve sjednané době uplatní, případně zajistí jeho uplatnění osobou, které kupón (dárkový certifikát) postoupil (daroval). Jde přitom o aktivitu, kterou lze po spotřebiteli spravedlivě požadovat. Smyslem ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. je sice ochránit spotřebitele, avšak pouze před podmínkami nepřiměřenými (unfair terms) ve spotřebitelských smlouvách. Může-li spotřebitel elementárním způsobem zabránit tomu, aby došlo k porušení rovnováhy práv účastníků spotřebitelské smlouvy, nelze mít sjednané podmínky za takové, které by ho nepřiměřeně diskriminovaly.
II. Pouhá skutečnost, že došlo k ujednání v neprospěch spotřebitele, neznamená, že došlo k zneužití postavení dodavatele.
podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1956/2007, ze dne 30. 3. 2010