// Profipravo.cz / Nájem nebytových prostor

Nájem nebytových prostor

30.10.2024 00:02

K vymezení pojmu prostor sloužící k podnikání

Podle § 2302 o. z. se ustanovení pododdílu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání (§ 2302–2315 o. z.) vztahuje na nájem prostoru nebo místnosti. Pojem prostor občanský zákoník nedefinuje. Ze znění § 506 o. z., podle kterého je součástí pozemku prostor nad povrchem i pod povrchem, je však zřejmé, že pojmem prostor nerozumí jen prostorově oddělenou část budovy, případně jiné nemovitosti nebo pozemku. Důvodová zpráva k § 2302 uvádí, že výklad pojmu „místnost“ a „prostor“ kolísá, uvedeny jsou oba výrazy, aby se předešlo pochybnostem. Zásadně se prostorem sloužícím podnikání rozumí vystavěná nebo jinak vybudovaná část nemovité věci, která má podle ujednání stran sloužit podnikání, zejména výkonu či provozu živnosti maloobchodní, restaurační, hospodské (včetně tzv. rychlého občerstvení, kaváren, čajoven), nebo roznáškové, hotelové, nebo výkonu živnosti řemeslnické, jiné činnosti výrobní nebo skladovací nebo poskytování služeb, bez ohledu na to, zda při tom bude docházet ke styku s veřejností či nikoli. Podnikání samozřejmě slouží i místnosti, kde se provozuje tzv. svobodné povolání, umělecká tvorba, ale také např. lékařská, zubařská, lékárnická apod. činnost. Nelze vyloučit, že si strany ujednají nájem prodejního místa (tzv. stánku, pultu či pod.).

Vymezení v důvodové zprávě je vymezením „zásadním“, znění § 2302 o. z. neoznačuje prostor jako uzavřený (ani jinak viditelně vymezený), není proto vyloučeno, aby prostorem sloužícím k podnikání byl prostor, který netvoří vybudovanou část věci. Prostorem se rozumí součást nemovitosti (pozemku, případně nemovité věci, která součást pozemku netvoří), prostorové vymezení vůči okolí však není pojmovým znakem prostoru sloužícího k podnikání, takový prostor se může nacházet i mimo budovu a jeho hranice nemusí být zjevná.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 674/2024, ze dne 24. 9. 2024

30.10.2024 00:01

Uzavírání smlouvy o nájmu prostor sloužících k podnikání spolkem

Spolek může provozovat podnikatelskou nebo jinou výdělečnou činnost jen jako vedlejší hospodářskou činnost a je omezen rovněž v nakládání se ziskem z takové činnosti. Splňuje-li hospodářská činnost spolku podmínky § 420 odst. 1 o. z., jde o podnikání; ve vztahu k takové činnosti je spolek považován za podnikatele.

Pokud je účelem nájmu provozování činnosti, která má povahu podnikání, a prostor nebo místnost pak slouží převážně podnikání, nelze aplikaci § 2302 o. z. vyloučit jen z toho důvodů, že podnikání není hlavní činností spolku a zisk z takového podnikání lze využít jen pro spolkovou činnost. Podnikatelskou činností dle § 2302 o. z. může být tedy i hospodářská činnost spolku, splňuje-li podmínky § 420 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 674/2024, ze dne 24. 9. 2024

16.07.2024 00:02

K nutnosti řádného a včasného oznámení vad pronajaté věci

V poměrech právní úpravy obsažené v § 668 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), upravujícím notifikační povinnost nájemce ohledně vad, k jejichž odstranění je povinen pronajímatel, Nejvyšší soud dovodil, že pronajímatel (zpravidla v postavení vlastníka předmětu nájmu) je ze zákona povinen k provádění oprav předmětu nájmu v rozsahu a ve lhůtách, které umožní plnění rovněž zákonné povinnosti pronajímatele, totiž udržovat předmět nájmu tak, aby tento bylo možno podle podmínek smlouvy nerušeně užívat (§ 664 obč. zák.). Povinnost nájemce z hlediska notifikace potřeby oprav stíhajících pronajímatele je takto založena subsidiárně, a to za účelem docílení informovanosti pronajímatele o nutnosti provedení oprav předmětu nájmu. Tento závěr vyplývá o to srozumitelněji v situaci, kdy pronajímatel sám – v konkrétní věci – zjistí nutnost provedení takových oprav. Pro ten případ nastupuje jeho zákonná povinnost, k jejíž realizaci není notifikace nájemce o potřebě podobných oprav bezpodmínečně nutná.

Z takto učiněných závěrů lze přitom vyjít i za současné právní úpravy. Podle § 2205 písm. b) o. z. je pronajímatel rovněž povinen udržovat věc v takovém stavu, aby mohla sloužit tomu užívání, pro které byla pronajata, a zároveň není pochyb o tom, že notifikační povinnost nájemce obsažená v § 2208 ve spojení s § 2214 o. z. slouží taktéž k zajištění informovanosti pronajímatele o vadách pronajaté věci, které je povinen odstranit tak, aby byl schopen dostát své již zmíněné zákonné povinnosti. Je to zpravidla nájemce, kdo má k věci přístup, a je tudíž schopen existenci případné vady předmětu nájmu zjistit. Pokud ovšem pronajímatel vadu zjistí sám, ať už v souvislosti s pravidelnou prohlídkou věci (§ 2219 odst. 1 o. z.) či jinak, nemělo by sankcionování nájemce (nemožností uplatnění práv vypočtených v § 2208 odst. 1 o. z.) za nesplnění oznamovací povinnosti význam. Ke shodnému právnímu názoru ostatně dospěla i komentářová literatura, z níž vyplývá, že podstatná je zde i skutečnost, zda pronajímatel o vadě věděl či musel vědět. Smyslem oznamovací povinnosti podle komentovaného ustanovení (§ 2214 o. z.) je získání této informace pronajímatelem, aby mohl vady odstranit. Jestliže tuto informaci již má (např. v důsledku prohlídky podle § 2219 o. z.), postrádalo by smysl postihovat nájemce pro nesplnění oznamovací povinnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2294/2023, ze dne 12. 6. 2024

22.05.2024 00:01

Uzavření provozoven kvůli zabránění nebo omezení šíření COVID-19

Časově omezené uzavření provozoven podnikatelů poskytujících obchod a služby jako prostředek k zabránění nebo omezení dalšího šíření nemoci COVID-19 představovalo případ vyšší moci, nikoli vadu předmětu nájmu. V souvislosti se zákazem maloobchodního prodeje podnikatelům nárok na slevu z nájemného přímo ze zákona nevznikl, nájemci měli i přes dočasné uzavření provozoven povinnost nadále povinnost platit nájemné, opatření, která stát přijímal, směřovala ke zmírnění následků dopadů epidemie SARS CoV-2 na nájemce.

Je zde tedy správný závěr soudů, že časově omezené uzavření provozoven podnikatelů poskytujících obchod a služby jako prostředek k zabránění nebo omezení dalšího šíření nemoci COVID-19 nebylo vadou předmětu nájmu a pronajímatelka proto povinnost zajistit nájemci nerušené užívání věci, upravenou v § 2205 o. z., neporušila; nájemci tudíž (jen proto) právo na slevu z nájmu vůbec nevzniklo.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2021/2023, ze dne 10. 4. 2024

15.01.2024 00:02

Užívání nebytového prostoru v rozporu s nájemní smlouvou

I. Zákon č. 116/1990 Sb. (po změně provedené zákonem č. 360/2005 Sb.) vycházel z koncepce, že ve smlouvě o nájmu nebytových prostor musí být uveden účel nájmu jako jedna z jejích obligatorních náležitostí a že nájemce je povinen užívat pronajatý nebytový prostor v souladu se smlouvou, a tedy i s dohodnutým účelem nájmu. Jestliže jej užívá v rozporu se smlouvou, tedy i s dohodnutým účelem nájmu, má pronajímatel možnost nájem vypovědět podle § 9 odst. 2 písm. a). Při výkladu citovaného ustanovení je nutno zohlednit jeho smysl a účel, jímž nepochybně je ochrana práv pronajímatele, který má zájem na tom, aby nebytový prostor byl užíván jen k účelu, k němuž byl nájemci pronajat. Na druhou stranu ale není důvod jeho prostřednictvím sankcionovat nájemce za takové odchylky od dohodnutého účelu nájmu, které nemají podstatný vliv na využití nebytových prostor. Podpůrně lze přitom poukázat i na současnou právní úpravu nájmu prostoru sloužícího k podnikání obsaženou v § 2302 o. z. a násl., která nepodstatné změny v činnosti nájemce (§ 2304 o. z.) nepovažuje za porušení jeho povinností vyplývajících z nájmu.

II. V projednávané věci si účastnice v čl. II. odst. 1 Nájemní smlouvy ujednaly, že účelem nájmu pronajatých prostor bude provozování „sportovně relaxačního centra v souladu s platným kolaudačním rozhodnutím“. Účel nájmu byl tedy vymezen jednak slovním spojením „sportovně relaxační centrum“ a jednak odkazem na platné kolaudační rozhodnutí, jinými hledisky omezen nebyl. Nebyl tedy vázán ani na živnostenské oprávnění nájemkyně, proto není právně významné, že k provozu restaurace i provozu baru či občerstvení je potřebné totožné podnikatelské oprávnění – hostinská činnost, jakým nájemkyně disponuje. Použité slovní spojení „sportovně relaxační centrum“ je natolik široké, že připouští i možnost, aby v nebytových prostorách bylo provozováno – vedle zařízení přímo určeného ke sportu – též zařízení určené k podávání občerstvení (což ostatně není u obdobných center neobvyklé). Kolaudačního rozhodnutí, které bylo platné ke dni uzavření Nájemní smlouvy a které v průběhu nájemního vztahu nedoznalo změn, pak s takovým zařízením výslovně počítá. Pro posouzení oprávněnosti Výpovědi je tudíž zapotřebí především zkoumat, zda se provozování restaurace v nebytových prostorách neprotivilo jejich stavebnímu určení.

Jednotná definice pojmů bar a restaurace neexistuje. I když v obecném povědomí je restaurace chápána jako hostinské zařízení, v němž je dominantní prodej pokrmů, zatímco v baru převládá spíše prodej nápojů, nelze vyloučit, že i v něm budou nabízena teplá jídla. Obě zařízení představují určitou formu stravovací služby a pro obě je také společné, že kromě občerstvení mohou nabízet i různé formy společenské zábavy. Jelikož v daném případě byly v pronajímaných nebytových prostorech zahrnuty mimo jiné i místnosti kolaudované jako kuchyň s možností vaření a bar, sezení, již při uzavření Nájemní smlouvy smluvní strany musely předpokládat, že tam budou nabízena také teplá jídla a že tam budou místa k sezení určená k jejich konzumaci. Spolu s dalšími místnostmi kolaudovanými jako místnost pro mytí nádobí, místnost pro čištění zeleniny a úklid, gastro, pak tyto prostory nepochybně mohou sloužit i provozu restauračního zařízení. Jestliže tedy nájemkyně (její podnájemce) v části pronajatých prostor provozuje takové hostinské zařízení, v němž se podává jídlo a nápoje určené primárně ke konzumaci na místě samém, nejde o natolik podstatný rozdíl, který by odůvodnil závěr, že je užívá v rozporu s kolaudačním stavem. Skutečnost, že tyto prostory neoznačila jako bar, nýbrž jako restauraci, je v této souvislosti bez právního významu. Za situace, kdy ze skutkových zjištění nevyplývá, že by provozování restaurace převažovalo nad dalšími činnostmi, k nimž jsou prostory pronajaty, tj. především k provozu sportoviště, nelze dovodit, že je žalobkyně užívá v rozporu se smlouvou, potažmo s dohodnutým účelem nájmu.

Na tom pak nemůže nic změnit ani skutková okolnost, že v rámci restaurace provozované v nebytových prostorách byl zřízen tzv. kuřácký klub (jehož smyslem nebylo nic jiného, než umožnit zákazníkům restaurace kouřit v jejích prostorách). Jakkoli tato okolnost (provozovatel provozovny stravovacích služeb povoluje kouřit v prostorách se zákazem kouření) může být významná z hlediska předpisů veřejného práva, pro (soukromoprávní) úvahu o rozporu užívání předmětných nebytových prostor s dohodnutým účelem nájmu významná není.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2068/2023, ze dne 18. 10. 2023

15.01.2024 00:01

Skutkové vymezení důvodu výpovědi z nájmu

V soudní praxi není pochyb, že pronajímatel je povinen ve výpovědi z nájmu bytu vymezit výpovědní důvod skutkově a je na soudu, aby posoudil, které ustanovení upravující výpovědní důvody na dané skutkové vylíčení dopadá, a zda jde vskutku o důvod, pro který může pronajímatel nájem bytu vypovědět. I když uvedený závěr byl přijat v poměrech právní úpravy nájmu bytu, neexistuje rozumný důvod, pro který by nebyl využitelný rovněž při přezkumu oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání v řízení podle § 2314 odst. 3 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2068/2023, ze dne 18. 10. 2023

01.11.2023 00:01

Výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání z vážného důvodu dle § 2312 o.z.

Jelikož pododdíl 3 o nájmu prostoru sloužícího k podnikání výpověď bez výpovědní doby sám neupravuje, v souladu s § 2302 o. z. lze ustanovení § 2228 o. z. použít i pro skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání.

Je zřejmé, že ustanovení § 2312 o. z. (upravující však jen výpověď nájmu na dobu neurčitou) dopadá na širší okruh případů než § 2228 o. z., a nelze přitom vyloučit, že v jednání, které naplní některou ze skutkových podstat § 2228 o. z., bude možné spatřovat současně i vážný důvod k výpovědi ve smyslu § 2312 o. z. V takovém případě má pronajímatel možnost postupovat jak podle § 2228 o. z., tak podle § 2312 o. z. v závislosti na tom, zda upřednostňuje okamžitou nápravu závadného chování (protiprávního stavu) a případné pokračování nájemního vztahu, nebo preferuje skončení nájemního vztahu výpovědí, byť s výpovědní dobou.

Na rozdíl od § 2228 o. z. ustanovení § 2312 o. z. nevyžaduje předchozí výzvu k nápravě.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 844/2023, ze dne 26. 7. 2023

22.08.2023 00:02

Pasivní solidarita více společných nájemců nebytového prostoru

Zákon pasivní solidaritu více společných nájemců nebytového prostoru u nájmu podle zákona č. 116/1990 Sb., řídícího se obecnou úpravou závazkových vztahů v obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013, neupravoval; aby nájemci nebytového prostoru odpovídali za dluhy na nájemném solidárně, musela být jejich solidarita sjednána, a jestliže se tak nestalo, odpovídají společní nájemci za své závazky dílčím způsobem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3120/2022, ze dne 16. 5. 2023

11.07.2023 00:01

Výpověď nájmu dle § 2287 o. z. v kontextu pandemie koronaviru

I. Výpovědní důvod dle ustanovení § 2287 o. z. lze použít podle § 2311 o. z. i při skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Toto ustanovení zavádí ve prospěch nájemce výhradu změny poměrů a umožňuje mu, aby nájem vypověděl, jsou-li splněny dvě podmínky - dojde ke změně okolností, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, a současně jde o natolik významnou změnu okolností, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecné zásady uplatňující se v závazkových vztazích, že smlouvy je třeba plnit, a to i za ztížených podmínek, je namístě toto ustanovení vykládat restriktivně a za takové okolnosti považovat pouze ty, které jsou podstatné a které nájemce nemohl v době uzavření smlouvy předvídat. Pro právní posouzení věci je proto relevantní především zjištění, zda a do jaké míry se změnily okolnosti, jež objektivně existovaly ke dni uzavření smlouvy, oproti okolnostem nastalým v době trvání smluvního vztahu. Určující přitom je, jak tyto změněné okolnosti vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu (§ 2310 odst. 1 o. z.) a jejich posouzení vzhledem ke stavu, který byl dán v době doručení výpovědi. Ustanovení § 2287 o. z. nesměřuje k ochraně podnikatelského rizika.

II. Mezi podstatné změny okolností zahrnuje komentářová literatura i epidemie. Epidemii koronaviru tak lze obecně hodnotit jako změnu okolností, ze kterých strany při uzavření smlouvy vycházely, neboť se jednalo o situaci, která byla nepředvídatelná, avšak nikoli bez dalšího. Bude vždy třeba zkoumat a zjistit, zda a jaký dopad měla epidemie koronaviru a zejména opatření proti jejímu šíření skutečně do konkrétního smluvního nájemního vztahu, a to v závislosti na tom, jak tyto změněné okolnosti vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu.

V projednávané věci vycházel odvolací soud ze zjištění, že usnesením vlády České republiky ze dne 12. 3. 2020 č. 194 byl na území České republiky od 14.00 hodin tohoto dne vyhlášen nouzový stav na dobu 30 dnů, že usnesením vlády České republiky ze dne 14. 3. 2020 č. 211 o přijetí krizového opatření byl s účinností od tohoto dne od 6. 00 hodin do dne 24. 3. 2020 do 6.00 hodin zakázán (mimo jiné) maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách s výjimkou tam uvedených prodejen a že mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020 byl zákaz maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách prodloužen do 1. 4. 2020 do 6.00 hodin. Nájemkyně nájemní vztah vypověděla a výpověď doručila pronajímatelce dne 24. 3. 2020, přičemž výpovědní důvod specifikovala tak, že v situaci ohledně pandemie koronaviru, v důsledku které došlo k restriktivním opatřením vlády České republiky, byla jako nájemce povinna uzavřít všechny své provozovny, nemůže prakticky vykonávat svou podnikatelskou činnost, pro předmět nájmu nemá využití a nelze předpokládat, že by se v dohledné době situace změnila s ohledem na její nízké příjmy.

Nájemkyně tak ve své výpovědi vymezila jako významnou změnu okolností dočasné uzavření svým provozoven na základě restriktivních opatření vlády a nemožnost vykonávat podnikatelskou činnost, v důsledku čehož poklesly její příjmy a pro předmět nájmu nemá využití, proto po ní nelze rozumně požadovat, aby v plnění smlouvy pokračovala. Zatímco skutečnost, že došlo na přechodnou dobu k uzavření provozoven nájemkyně, byla v řízení prokázána, okolnost, že nemohla vykonávat podnikatelskou činnost, v řízení zjišťována nebyla, třebaže ji pronajímatelka od počátku řízení zpochybňovala a navrhla důkazy k prokázání opaku. Odvolací soud ji dovodil pouze na základě obecného konstatování o důsledcích uzavření provozoven nájemkyně stejně jako skutečnost o poklesu jejích příjmů a nemožnosti realizovat účel sjednaného pronájmu. Jestliže odvolací soud nezkoumal skutečné naplnění výpovědního důvodu ke dni podání výpovědi v závislosti na tom, jak jej nájemkyně vymezila ve své výpovědi z nájmu (jak je v řízení o neoprávněnost výpovědi z nájmu nutné), je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1323/2022, ze dne 12. 4. 2023

19.06.2023 00:02

Poskytnutí náhrady za převzetí zákaznické základny dle § 2315 o. z.

Jestliže § 2315 o. z. (ani jiný právní předpis) výslovně neurčuje, že k poskytnutí náhrady za výhodu získanou převzetím zákaznické základny vypovídaného nájemce je (může být) povinna i osoba, jíž pronajímatel přenechal stejný obchodní prostor do užívání po skončení nájmu s vypovězeným nájemcem (tj. nový nájemce), je namístě vycházet z úvahy, že z právního jednání smluvních stran nemůže zásadně vzniknout povinnost k plnění jiné (třetí) osobě bez jejího souhlasu, a návazně dovodit, že povinnost k poskytnutí náhrady za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.) stíhá výhradně (dřívějšího) pronajímatele, neboť jde o nárok vyplývající ze zaniklého nájemního vztahu mezi ním a vypovězeným nájemcem; to platí bez zřetele k tomu, zda výhodu plynoucí z tohoto převzetí získá (dřívější) pronajímatel či nový nájemce.

Jinými slovy řečeno, nájemce je oprávněn uplatnit nárok podle § 2315 o. z. v rámci existujícího závazkového vztahu vůči subjektu, který byl pronajímatelem v době ukončení nájmu a nemůže ho uplatnit vůči subjektu, s nímž v době skončení nájmu (a ani později) nebyl v žádném právním vztahu (tj. vůči novému nájemci). Právo na náhradu za převzetí zákaznické základny (§ 2315 o. z.) tak vzniká bývalému nájemci pouze vůči dřívějšímu pronajímateli.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3644/2022, ze dne 14. 3. 2023

08.02.2023 00:02

Aplikace § 22 odst. 2 o. z. v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání

Ustanovení § 22 odst. 2 o. z. nelze aplikovat v případě nájmu prostoru sloužícího podnikání na nájemce, který je právnickou osobou. Primárním cílem § 22 odst. 2 o. z. je ochrana třetích osob. Takový cíl ale situace, kdy jedna právnická osoba přenechá k užívání pronajaté prostory sloužící podnikání druhé právnické osobě, nesleduje. Bylo-li by v takovém případě vyloučeno uplatnění práva výpovědi ze strany pronajímatele, nejednalo by se o ochranu práv těchto třetích osob, ba právě naopak – došlo by k omezení práva vlastníka nakládat se svým majetkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 878/2022, ze dne 8. 11. 2022

16.01.2023 00:01

Výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání

I. Již v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 2192/2020 Nejvyšší soud vyložil, že na rozdíl od předchozí právní úpravy se v občanském zákoníku rozlišení obecné úpravy nájmu (§ 2201 a násl. o. z.) a úprav zvláštních (§ 2235 a násl. o. z.) již neodvíjí od vymezení předmětu nájmu s ohledem na jeho charakter podle veřejného práva, ale rozhodujícím hlediskem pro použití konkrétní úpravy je účel, za kterým byla věc pronajata. Má-li přitom jít o nájem prostoru sloužícího k podnikání, stanoví § 2302 odst. 1 o. z., že provozování podnikatelské činnosti musí být hlavním účelem nájmu, přičemž podnikáním je nejenom samostatná výdělečná činnost provozovaná za účelem dosažení zisku živnostenským či obdobným způsobem, ale také provozování tzv. svobodného povolání či umělecké tvorby.

Pro právní kvalifikaci úplatného užívacího vztahu jako nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2302 a násl. o. z. je tak rozhodující především účel nájmu. Podle přesvědčení dovolacího soudu však neexistuje jediný rozumný důvod, proč by na účel nájmu nebylo možné usuzovat i z obvyklého užití pronajatých prostor či z toho, zda nájemce je či není podnikatelem. V této souvislosti nelze opomenout, že ustanovení § 2302 odst. 1 o. z. klade důraz právě na skutečný (faktický) účel užívání pronajatých prostor, přičemž nevyžaduje, aby byl výslovně uveden v nájemní smlouvě. Je tedy zřejmé, že v rámci posouzení podnikatelského charakteru konkrétního nájemního poměru nelze vycházet jen z obsahu písemného projevu vůle stran zaznamenaného v nájemní smlouvě, nýbrž je třeba zohlednit i další okolnosti případu, jež vypovídají o faktickém účelu užívání pronajatých prostor.

II. Celá úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní; strany se tedy mohou při úpravě svých práv a povinností plynoucích z tohoto vztahu odchýlit od úpravy obsažené v části čtvrté, Hlavě II, Díle 2, Oddíle 3, Pododdíle 3 – § 2302 a násl. o. z. Takováto odchylná úprava přitom může být založena i smluvním ujednáním (dohodou), které předcházelo účinnosti občanského zákoníku, tj. 1. lednu 2014. Jinými slovy řečeno, pokud se „stará“ nájemní smlouva odchyluje od dispozitivní nové úpravy, budou i napříště přednostně použita dohodnutá pravidla. Proto kupř. platí, že jestliže si strany před 1. lednem 2014 ujednaly výpovědní důvody z nájmu nebytových prostor, jsou takovým ujednáním vázány i po nabytí účinnosti občanského zákoníku, byť tento (nový) zákon dispozitivně stanoví důvody jiné.

Jestliže v posuzované věci nájemní smlouva obsahovala ohledně výpovědních důvodů specifické (zvláštní) smluvní ujednání (byť v podobě odkazu na zákonnou dispozitivní normu), je třeba tam vyjádřenou vůli stran respektovat i po změně dotčené právní regulace, což zde platí o to více, že šlo o změnu natolik rozsáhlou, že ji účastnice v době uzavření nájemní smlouvy mohly jen stěží předvídat.

Aplikaci dotčeného ujednání nebyla na překážku ani okolnost, že ustanovení § 9 zákona č. 116/1990 Sb., na nějž zde účastnice odkázaly, pozbylo v mezidobí účinnosti. Závaznost citovaného ujednání pro smluvní strany tím totiž nebyla nijak dotčena a pravidla tam obsažená, byť vymezená odkazem na již zrušené zákonné ustanovení (§ 9 zákona č. 116/1990 Sb.), se i poté prosadí jako autonomní smluvní úprava. Řečeno jinak, jestliže účastnice včlenily do textu nájemní smlouvy ujednání odkazující na zmíněné zákonné ustanovení (§ 9 zákona č. 116/1990 Sb.), lze – i po jeho zrušení – tam stanovená pravidla pro výpověď nájmu považovat za vyjádření jejich společné vůle a tedy za součást jejich smluvního závazku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1654/2022, ze dne 14. 9. 2022

07.11.2022 00:02

Odpovědnost nájemce prostoru sloužícího k podnikání za škodu

Jelikož občanský zákoník neříká, co se rozumí běžnou údržbou a drobnými opravami v případě nájmu prostor sloužících k podnikání, avšak umožňuje v ustanovení § 10 použití analogie, vychází se z úpravy těchto pojmů u nájmu bytu (§ 2235 a násl. o. z.) jako úpravy nejbližší, resp. z prováděcího předpisu vztahujícího se k této smluvní oblasti, jímž je nařízení vlády č. 308/2015 Sb., o vymezení pojmů běžná údržba a drobné opravy související s užíváním bytu.

Běžnou údržbu a drobné opravy související s užíváním prostoru sloužícího k podnikání provádí a hradí nájemce (není-li ujednáno něco jiného). Z toho plyne, že je jeho povinností takovou údržbu svými silami a prostředky zajišťovat, že její nesplnění je porušením zákonem uložené či smluvně ujednané povinnosti a že může představovat též okolnost svědčící o zanedbání náležitého dohledu, tedy vylučující možnost uplatnění liberačního důvodu podle § 2937 věty druhé o. z. Drobnými opravami se pak ve smyslu § 4 písm. e) nařízení č. 308/2015 Sb. rozumí mimo jiné opravy a výměny uzavíracích armatur na rozvodech vody s výjimkou hlavního uzávěru pro byt (prostor sloužící k podnikání). Vedle toho zákon ukládá i pravidelné prohlídky a udržování ve funkčním stavu k vodovodním součástem vyjmenovaným pod písmenem g) tohoto ustanovení. Vznikla-li tedy škoda na níže položeném nebytovém prostoru v důsledku úniku vody z horního nebytového prostoru v návaznosti na prasknutí přívodní hadičky pod umyvadlem (nešlo tedy o hlavní uzávěr vody pro tento nebytový prostor), jedná se o škodní následek nastalý v bezprostřední souvislosti s neplněním povinnosti nájemce provádět běžnou údržbu a drobné opravy předmětu nájmu.

Uzavřel-li za dané situace odvolací soud, že žalovaná jako nájemce prostor nezanedbala náležitý dohled (ve smyslu § 2937 o. z.) nad přívodní hadičkou k umyvadlu, neboť její prasknutí je třeba hodnotit jako nepředvídatelnou „nešťastnou náhodu“, kterou žalovaná v rámci dohledu nad předmětem nájmu nemohla odvrátit, není jeho právní posouzení správné, neboť právě takovou péči zákon v rámci snahy o efektivní předcházení vzniku škod na cizím majetku po nájemcích vyžaduje. Kromě toho nebylo zjištěno, co bylo důvodem havárie. Žalovaná o způsobu kontroly hadičky neuvedla nic, co by odůvodňovalo použití liberačního důvodu, a odvolací soud dovodil, že obecné zvyklosti od ní v tomto směru nic nevyžadují, neboť defektu nelze nikdy účinně předejít. To by ovšem znamenalo, že náležitým dohledem je i faktická nečinnost, což je neudržitelný závěr zpochybňující samu podstatu a účel liberačního důvodu. Není ovšem povinností poškozeného (žalobce v soudním sporu) prokazovat, jak konkrétně a z jakých příčin nastalo působení věci samy od sebe, to musí tvrdit a prokazovat ten, kdo má nad věcí dohled, aby podle doložených okolností mohl soud učinit podložený závěr, že požadavku náležitého dohledu dostál. Závěr odvolacího soudu je v tomto ohledu předčasný a jeho rozhodnutí věcně nesprávné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2342/2021, ze dne 29. 7. 2022

12.09.2022 00:02

Prokazování naplnění výpovědního důvodu současně s výpovědí

I. Ačkoli výpovědní důvod je podle § 2310 odst. 1 o. z. nutné ve výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání na dobu určitou náležitě skutkově konkretizovat, žádné ustanovení o skončení nájmu prostoru sloužícího k podnikání výpovědí nestanoví, a ani ze smyslu a účelu právní úpravy nevyplývá, že by podmínkou oprávněnosti, případně důvodem neplatnosti či dokonce zdánlivosti výpovědi z nájmu bylo (ne)prokázání naplnění výpovědního důvodu vypovídané straně současně s výpovědí.

Smysl povinnosti stanovené v § 2310 odst. 1 o. z. uvést důvod výpovědi vyplývá ze skutečnosti, že nájem uzavřený na dobu určitou může být vypovězen před uplynutím sjednané doby nájmu jen z určitých (zákonem či smluvně stanovených) důvodů. Jsou-li důvody, pro které může být nájem vypovězen, omezeny, pak by vypovídaná strana měla vědět, zda a který z těchto stanovených důvodů druhá strana uplatňuje, aby také mohla posoudit, zda byl (mohl být) uplatněný výpovědní důvod naplněn a zda se má proti takové výpovědi případně bránit. Není povinností strany, která nájem vypovídá, aby naplněnost uplatněného výpovědního důvodu „dokládala“ či jinak prokazovala již při dání výpovědi. Bude-li mezi stranami spor o naplněnost výpovědního důvodu, má vypovídaná strana možnost podat proti takové výpovědi námitky a nebude-li s námitkami úspěšná (§ 2314 odst. 1, 3 o. z.), může se domáhat přezkumu oprávněnosti výpovědi soudem (§ 2314 odst. 3 o. z.). V řízení podle § 2314 odst. 3 o. z. (pokud si jeho aplikaci nevyloučily) pak budou muset strany prokázat (ne)naplněnost výpovědního důvodu.

II. Dohodnou-li se (odchylně od úpravy v občanském zákoníku) strany smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání uzavřené na dobu určitou, že i takovou smlouvu lze vypovědět bez důvodu, pak nemusí výpovědní důvod ve výpovědi uvádět (žádný mít nemusí) a ustanovení § 2310 odst. 1 o. z. se v takovém případě neuplatní.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3329/2021, ze dne 15. 6. 2022

24.08.2022 00:02

Výpověď nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2309 písm. a) o. z.

Předpokladem výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání podle § 2309 písm. a) o. z. je skutečnost, že nemovitá věc, v níž se prostor sloužící podnikání nachází, má být buď odstraněna, nebo přestavěna tak, že přestavba brání dalšímu užívání prostoru v situaci, jde-li o změnu poměrů nastalých po uzavření smlouvy. Na rozdíl od úpravy obdobného výpovědního důvodu dříve zakotveného v § 9 odst. 2 písm. h) zákona č. 116/1991 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se existence rozhodnutí správního orgánu, jímž je tato povinnost uložena, nevyžaduje.

Citované ustanovení konstruuje dva důvody, pro které může pronajímatel nájem prostoru sloužícího podnikání, jež byl sjednán na dobu určitou, vypovědět. V poměrech projednávané věci byl pronajímatelem uplatněn druhý z uvedených důvodů (přestavba bránící užívání).

Ustanovení § 2309 písm. a) o. z. v části týkají se zákonodárcem užitého pojmu „přestavována“ je na místě vykládat s přihlédnutím k § 2209 o. z. (dle nějž pronajímatel nemá během nájmu právo o své vůli pronajatou věc měnit) tak, že musí jít o přestavbu trvale bránící dalšímu užívání prostor k sjednanému (určenému) účelu, a to v situaci, nemohl-li (nemusel-li) pronajímatel provedení takové přestavby při uzavírání nájemní smlouvy předvídat. Jinak řečeno, k tomu, aby byl výpovědní důvod dle § 2309 písm. a) o. z. naplněn, je nezbytné, aby přestavba bránila dalšímu (smluvenému či obvyklému) užívání předmětu nájmu; nemožnost užívání musí být trvalého charakteru.

Namítá-li tedy dovolatel, že za přestavbu nemovitosti je možno považovat i její opravu, nemůže jeho námitka již jen z výše uvedených důvodů obstát.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3115/2021, ze dne 17. 5. 2022

11.07.2022 00:02

Odstoupení od smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání

I. Od smlouvy o nájmu prostoru sloužícího podnikání lze odstoupit v případě prodlení podle § 1977 o. z.

Jedním z následků prodlení, je-li jím porušena povinnost podstatným způsobem, je podle § 1977 o. z. možnost bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podmínky odstoupení od smlouvy se tak zcela nekryjí s možností dát výpověď bez výpovědní doby podle § 2232 o. z., která předpokládá zvlášť závažné porušení povinnosti a vznik značné újmy a která by v případě prodlení s odevzdáním pronajaté věci přicházela v úvahu, neboť úprava nájmu následky prodlení speciálně neřeší. Uvedené instituty směřující k ukončení nájemního vztahu se tak nevylučují, neboť okamžitá výpověď dle § 2232 o. z. je na rozdíl od odstoupení od smlouvy podmíněna vznikem značné újmy.

Vzhledem k tomu, že i nájemní vztahy jsou vztahy závazkové, vztahují se na ně všeobecná ustanovení o závazcích (§ 1721 – § 2054 o. z.), pokud úprava nájmu (§ 2201 – § 2331 o. z.) neobsahuje ustanovení zvláštní. Zákonná možnost odstoupení v úpravě nájmu výslovně zakotvena není, ale není vyloučeno, aby si možnost odstoupení v nájemní smlouvě týkající se prostoru sloužícího k podnikání strany sjednaly. Proto není důvod nepřipustit zákonné odstoupení od nájemní smlouvy v případě prodlení podle obecné úpravy v § 1977 o. z., je-li prodlením smluvní povinnost porušena podstatným způsobem.

II. Nepředání věci v ujednané době a ve stavu odpovídajícímu sjednanému účelu nájmu je podstatným porušením smluvní povinnosti ve smyslu § 2002 odst. 1 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2177/2021, ze dne 4. 4. 2022

11.07.2022 00:01

Neplacení nájemného při nepřevzetí předmětu nájmu z důvodu vad

Dosavadní judikatura vycházející z obč. zák. ohledně nájmu nebytových prostor dovodila, že nájemce byl povinen platit dohodnuté nájemné z nebytových prostor i přesto, že mu byly odevzdány ve stavu nezpůsobilém ke smluvenému účelu nájmu a že je z tohoto důvodu neužíval, jestliže neblahý stav nebytových prostor mu byl znám od počátku (od okamžiku jejich odevzdání), nijak na něj v průběhu nájemního vztahu nepoukazoval a ani nečinil žádné kroky směřující k jeho nápravě či k ukončení nájemního poměru. Zároveň však měl takový nájemce právo na poskytnutí slevy z nájemného nebo na prominutí nájemného podle § 673 až 675 obč. zák. či možnost od smlouvy odstoupit nebo ji písemně vypovědět podle § 9 odst. 3 písm. c) zákona č.116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.

Uvedené závěry se uplatní i v současné právní úpravě, neboť ustanovení § 673 – 675 obč. zák. mají svůj odraz v § 2208 o. z.

Toto ustanovení i shora uvedené judikatorní závěry se však vztahují na situaci, kdy nájemce předmět nájmu i s vadami převezme. V dané věci ale nájemce předmět nájmu důvodně nepřevzal a činil kroky směřující k ukončení nájemního vztahu. Jestliže vzniká nájemci právo na prominutí nájemného v případech, kdy nemůže převzatou věc pro vady užívat, lze z toho odvodit, že v případech, kdy věc pro takové vady nepřevzal, není povinen nájemné platit hradit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2177/2021, ze dne 4. 4. 2022

20.07.2020 00:01

Přezkum oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání

Úprava přezkumu oprávněnosti výpovědi nájmu prostoru sloužícího podnikání v § 2314 o. z. je ustanovením dispozitivním, od něhož se mohou strany smlouvy odchýlit (stanovit jiné lhůty, požadavek formy), a mohou ji i vyloučit. V takovém případě může strana, která výpověď dostala, naplněnost uplatněného výpovědního důvodu zpochybnit kdykoliv, není omezena žádnou lhůtou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, ze dne 15. 4. 2020

20.07.2020 00:00

Pronajmutí stejné věci více smlouvami několika nájemcům

Skutečnost, že stejná věc byla pronajata více smlouvami několika nájemcům, nemá sama o sobě za následek neplatnost takovýchto smluv o nájmu. Práva nájemců z nájemních smluv zůstanou zachována, vznik nájmu není vyloučen jen tím, že věc byla již předtím pronajata. Ustanovení § 1763 o. z. řeší jen, kdo z těchto více nájemců bude věc skutečně užívat. Nájemce, který se užívání nedomůže (jiný nájemce začal věc užívat dříve, případně sice zatím věc nikdo užívat nezačal, ale jeho smlouva nabyla účinnosti později apod.) může po pronajímateli požadovat zjednání nápravy, případně může rovněž nájem vypovědět bez výpovědní doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2585/2019, ze dne 15. 4. 2020

29.06.2020 00:01

Přezkum oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání

I. Pokud není upraveno jinak, řídí se podnájem subsidiárně úpravou užití věci, která je obsahu daného podnájmu nejbližší. Při její aplikaci je však třeba vždy vycházet z povahy podnájemního vztahu jako vztahu závislého na nájemním (hlavním) vztahu (co do svého vzniku, obsahu i trvání). Je-li podnájemní vztah „slabší“ než vztah nájemní, nemůže podnájemce ani požívat stejné ochrany jako nájemce. Je-li tedy předmětem podnájmu prostor sloužící podnikání, pak – kromě ustanovení § 2215 a 2216 o. z. - se na tento podnájem použijí zvláštní ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání, ovšem jen přiměřeně s přihlédnutím k specifikům podnájemního vztahu a jen v rozsahu, v němž nebudou práva a povinnosti účastníků podnájemního vztahu upravena podnájemní smlouvou.

II. Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu prostoru sloužícího podnikání. Ustanovení § 2314 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu (neujednaly-li si něco jiného), jde přitom o specifickou žalobu, definovanou v hmotněprávním předpise, při níž žalobce nemusí prokazovat naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut a s tím spojené námitkové řízení vztahovalo i na podnájemní vztah. Není proto ani důvod pro použití souvisejícího ustanovení § 2313 o. z. Názor odvolacího soudu, že v dané věci je možné analogicky aplikovat ustanovení § 2313, resp. § 2314 o. z., tak není správný.

III. Není-li podaná žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi žalobou ve smyslu § 2314 o. z., je třeba ji - stejně jako žalobu na určení neplatnosti - posoudit v intencích § 80 o. s. ř., tedy zabývat se otázkou existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti výpovědi, neboť otázka (ne)platnosti výpovědi je otázkou toliko předběžnou ve vztahu k nároku na náhradu škody (případně jiného nároku na plnění), je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Totéž platí i o žalobě na určení neoprávněnosti výpovědi.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1524/2019, ze dne 17. 3. 2020