// Profipravo.cz / Promlčení

Promlčení

23.04.2021 00:04

ÚS: K povinnosti soudu reagovat na námitku promlčení

Nereaguje-li obecný soud na řádně vznesenou námitku promlčení účastníkem řízení, dojde k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2983/20, ze dne 23. 3. 2021


30.03.2021 00:01

Náhrada za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv

I. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka. Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků.

Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení. Občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah.

Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

II. V projednávané věci nelze při úvaze o výši náhrady přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky, celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů.

III. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020


18.03.2021 00:02

Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu

I. Význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

II. V projednávané věci je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní. Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 16. 12. 2020


09.02.2021 00:02

Následky promlčení služebnosti; náhrada za zrušení služebnosti

I. Je-li služebnost promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci má přitom za následek její faktický zánik. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z.

S ohledem na tyto závěry nelze již po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., nadále bez dalšího vycházet z citované judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil. Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti.

Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí, lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu.

II. V projednávané věci přesto nalézací soudy o zrušení promlčené služebnosti rozhodly. Je přitom nutné přihlédnout k tomu, že jako trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob odůvodňující zrušení služebnosti neoznačily pouze její promlčení, ale i další skutečnosti (věk žalovaných, zajištění jejich bytových potřeb v domě s pečovatelskou péčí, samotnou vůli žalovaných právo ze služebnosti nevykonávat). Nelze proto bez dalšího označit jejich rozhodnutí o zrušení služebnosti za nesprávné. Navíc samotné rozhodnutí o zrušení promlčené služebnosti nevytváří jiné právní následky než samotné promlčení – i takové rozhodnutí (stejně jako promlčení služebnosti) bude podkladem pro výmaz zapisované služebnosti z katastru nemovitostí. Není proto namístě rušit rozhodnutí soudu o zrušení služebnosti jen proto, že bylo možné vést účastníky k procesně správnému postupu, kterým byla žaloba na určení, že služebnost je promlčena.

Rozhodl-li soud o zrušení promlčené služebnosti, je k promlčení vzhledem k následkům výmazu zapisované služebnosti z veřejného seznamu (katastru nemovitostí) nutné při rozhodování o přiměřené náhradě za rušenou služebnost přihlédnout. Je-li zapisovaná služebnost v okamžik rozhodování soudu skutečně promlčena, ač dosud ještě nedošlo k jejímu výmazu, nebude zásadně namístě přiznávat za její zrušení náhradu. To právě s ohledem na právní nárok na výmaz takové služebnosti zakotvený v § 618 o. z. a následek jejího výmazu, kterým je faktický zánik služebnosti. Nepřiznal-li proto v projednávané věci odvolací soud náhradu za zrušení služebnosti s tím, že je rušená služebnost promlčena, je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu věcně správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, ze dne 27. 10. 2020


09.02.2021 00:01

Řádné pokračování v zahájeném řízení o soudní prodej zástavy

I. Při soudním prodeji zástavy je třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu.

Posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu. Pokračoval-li zástavní věřitel v soudním prodeji zástavy řádně (v okolnostem případu přiměřené lhůtě) podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu prodejem zástavy, znamená to, že promlčecí doba, jejíž běh byl zastaven podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy, nezačne znovu běžet dnem právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že stavení běhu promlčecí doby bude pokračovat (trvat) až do pravomocného skončení řízení ve druhé fázi soudního prodeje zástavy. Kdyby však zástavní věřitel nepodal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy; v době od podání návrhu na nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží.

Okolnostmi, které je možné zohlednit při posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, jsou z povahy věci pouze takové konkrétní okolnosti, k nimž došlo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy do dne podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu a které vypovídají o tom, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy bez zbytečných průtahů.

II. Při posuzování toho, zda oprávněný v posuzované věci podal v projednávané věci exekuční návrh prodejem zástavy ve vlastnictví povinné (předmětných nemovitých věcí) k uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru bez zbytečných průtahů, odvolací soud ve prospěch svého závěru, že oprávněný tento návrh v přiměřené lhůtě nepodal, učinil-li tak až více než ¼ roku po právní moci usnesení okresního soudu, kterým byl nařízen prodej zástavy, nesprávně zohlednil skutečnost, že oprávněný zahájil řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (podal návrh na zahájení tohoto řízení) pouhé dva dny před promlčením zajištěné pohledávky, přestože tato okolnost nastala již přede dnem nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy a nevypovídá proto nic o tom, jak (přiměřeně) rychle oprávněný v řízení pokračoval podáním exekučního návrhu prodejem zástavy po právní moci tohoto rozhodnutí.

Okolnostmi, které by bylo možné zohlednit při posouzení, zda oprávněný podal exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, by mohly být například okolnosti tvrzené oprávněným, že exekuční návrh podal ihned po doručení usnesení o nařízení prodeje zástavy s vyznačenou doložkou právní moci, o jehož zaslání opakovaně soud žádal, aniž by mu bylo hned vyhověno, popřípadě další konkrétní okolnosti, k nimž došlo od právní moci usnesení okresního soudu, kterým byl nařízen prodeje zástavy, do podání exekučního návrhu v této věci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 38/2020, ze dne 27. 10. 2020


05.10.2020 00:00

Prodloužení promlčecí lhůty u nároků dle zákona č. 82/1998 Sb.

Předběžné projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat za řízení před orgánem veřejné moci ve smyslu § 648 občanského zákoníku.

Na běh promlčecí lhůty podle § 35 zák. č. 82/1998 Sb. nelze aplikovat § 652 občanského zákoníku, neboť nespadá do jeho hypotézy, která se omezuje jen na zákonem stanovené případy. Z tohoto důvodu také nelze prodloužení běhu promlčecí lhůty podle § 652 občanského zákoníku považovat za obecnou zásadu občanského práva, pokud se uplatňuje jen v omezených případech. Vzhledem k tomu, že judikatura Nejvyššího soudu umožnila uplatnění nároku u soudu i v průběhu předběžného projednání, a to právě při hrozícím promlčení práva, zvýšená ochrana poškozeného ve formě prodloužení promlčecí lhůty podle § 652 občanského zákoníku (kterou nelze ani považovat za obecně platnou zásadu občanského práva) se proto nejeví jako účelná a neuplatní se proto v poměrech nároků na náhradu škody uplatňovaných v režimu zákona č. 82/1998 Sb. ani analogicky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1776/2020, ze dne 7. 7. 2020


16.09.2020 00:01

Nemajetková újma způsobená porušením práva na účinné vyšetřování

Požadavek na účinné vyšetřování je požadavkem na dodržení procesní povinnosti náležité péče, nikoliv požadavkem na konkrétní výsledek trestního stíhání. Účinné vyšetřování negarantuje konkrétní výsledek, ale pouze řádnost postupu daného orgánu. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, obsahem povinnosti účinného vyšetřování je tak spíše zajistit, že příslušné státní orgány budou jednat kompetentně, efektivně a vynaloží veškerou snahu, kterou po nich lze rozumně vyžadovat, aby věc řádně prošetřily, objasnily a aby jejich konání bylo v obecné rovině způsobilé vyústit v potrestání odpovědných osob.

Ze skutečnosti, že po pravomocném usnesení o odložení věci, které však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, bylo v trestním řízení pokračováno na základě provedeného vlastního šetření policie (bez ohledu na důvody, které vedly k dalšímu pokračování), byť z podnětu poškozené osoby, nelze spatřovat naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

Počátek běhu šestiměsíční subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy se podle § 32 odst. 3 OdpŠk odvíjí od vědomosti poškozeného o vzniku nemajetkové újmy, tedy od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho osobních poměrech nastaly nepříznivé důsledky. V posuzované věci nemajetková újma způsobená tvrzeným porušením práva na účinné vyšetřování vznikla žalobci nejpozději okamžikem, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o odložení věci, kterým byl zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí policejního orgánu. V tomto okamžiku žalobce věděl (musel vědět) o tom, že posuzované trestní řízení je formálně předpokládaným způsobem (usnesením o odložením věci) skončeno a další vyšetřování již probíhat nebude. Následné snahy žalobce zvrátit výsledek trestního řízení a znovu otevřít vyšetřování na tom již nemohou nic změnit a okamžik doručení pozdějšího přípisu státního zastupitelství žalobci tak není podstatný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4572/2018, ze dne 30. 4. 2020


01.09.2020 00:00

Újma způsobená nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení

Nebylo-li trestní stíhání v posuzované věci řádně zahájeno, v důsledku čehož bylo následně odloženo ve smyslu § 159a trestního řádu, nelze než dospět k závěru, že trestní stíhání de iure nikdy neběželo. I takovým fakticky probíhajícím adhezním řízením, které nebylo řádně zahájeno, však mohla být poškozeným, kteří uplatnili nároky na náhradu škody, a kteří byli přesvědčeni o řádném vedení adhezního řízení, způsobena újma spočívající ve stavu nejistoty o výsledku takového adhezního řízení.

V daném případě účelu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk odpovídá závěr, podle kterého promlčecí doba započala svůj běh v okamžiku vydání rozhodnutí o odložení věci, neboť od dané chvíle bylo postaveno najisto, že adhezní řízení nikdy nebylo zahájeno, a poškozenému proto nic nebránilo v uplatnění jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou fakticky probíhajícího adhezního řízení. Otázka nabytí právní moci rozhodnutí o odložení trestního stíhání zde přitom nehraje roli, neboť adhezní řízení de iure zahájeno nebylo a nebylo-li řádně zahájeno, nemohlo ani pravomocně skončit.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2123/2019, ze dne 27. 5. 2020


26.08.2020 00:01

Promlčení nároku na plnění z garančního fondu ČAK

I. Plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. není plněním z titulu odpovědnosti za škodu, neuplatní se proto na něj primárně úprava občanského zákoníku o subjektivní promlčecí lhůtě u náhrady škody či jiné újmy (§ 619, § 620 o. z.), nýbrž úprava promlčení nároku na pojistné plnění podle § 626 o. z.

II. Není-li ve smlouvě o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla pojistná událost sjednána (určena) jinak než použitím obecné zákonné dikce, pak platí, že pojem pojistné události zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody (typicky dopravní nehodu), ale i vznik škody samotné. Újma na zdraví spočívající ve ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví v jeho dalším životě, resp. jak výraznou a trvalou budou znamenat změnu jeho společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před úrazem. Vznik bolesti, jež má být odškodněna, pak předpokládá, že konkrétní bolest dosáhla určité fáze či intenzity, kterou lze již odškodnit, tedy vznik bolesti se váže k okamžiku, kdy se bolest stala odškodnitelnou.

III. Nezbytným předpokladem pro zahájení běhu subjektivní promlčecí lhůty je u práva na náhradu škody či jiné újmy vedle vědomosti poškozeného o škodě jako takové rovněž znalost osoby povinné k její náhradě. Byla-li újma způsobena provozem nezjištěného vozidla, tedy škůdcem, jehož identita není dosud poškozenému známa, nemohlo logicky prozatím dojít ani k zahájení běhu subjektivní promlčecí lhůty ohledně práva na její náhradu, natož k jejímu uplynutí; limitace obsažená v ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se tudíž ve vztahu k nárokům uplatněným ve stávajícím řízení neuplatní.

Nárok na plnění poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu se tedy promlčuje ve lhůtě tří let počínající běžet rok od pojistné události (§ 626 o. z.). Tato lhůta skončí nejpozději promlčením práva na náhradu škody nebo újmy (proti přímému škůdci), na kterou se pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel vztahuje. V případě nezjištěného vozidla, jehož provozovatel za újmu odpovídá, jestliže nezačala promlčecí lhůta proti přímému škůdci běžet, nemůže promlčecí lhůta nároku na pojistné plnění skončit dříve než za čtyři roky od vzniku újmy.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, ze dne 28. 5. 2020


17.07.2020 00:05

ÚS: Ochrana práv spotřebitele při šetření pojistných událostí

I. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny, je požadavek ochrany slabší strany. Typickým příkladem je ochrana spotřebitele, která je pevnou součástí českého a unijního právního řádu. Východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je ze své podstaty fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli. Pokud jedna strana může těžit ze svých profesionálních zkušeností, odborných znalostí, lepší informovanosti o právu či ze snazší dostupnosti právních služeb, zatímco druhá strana takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je tak nutné vzájemné vztahy právně vyvažovat.

II. Uvedené se musí nutně uplatnit též v oblasti poskytování úvěrů, resp. pojištění těchto úvěrů dle rámcových pojistných smluv. I zde má pojistitel coby podnikatel profesionál obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem, jehož orientace v právu i finanční možnosti jsou nutně nižší, přičemž tuto nerovnost by soudy při svém rozhodování měly minimálně zohlednit, případně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu dále korigovat. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice je významným subjektem dlouhodobě působícím na trhu pojištění, byla stěžovatelka jako spotřebitelka v postavení slabší smluvní strany, v důsledku čehož měla požívat zvýšené ochrany (navíc za situace, kdy se rozhodnutí o náhradě škody mohlo v její majetkové sféře projevit nikoliv nepodstatným způsobem).

III. Jakkoliv lze chápat nezbytnou míru opatrnosti pojišťoven při šetření pojistných událostí, proces poskytnutí pojistného plnění by měl být pro spotřebitele předvídatelný, transparentní, rychlý a ve své podstatě velmi jednoduchý, a není možno připustit stav, kdy se oprávněná osoba svého nároku domůže až po několikaletém soudním řízení a v důsledku vznesené námitky promlčení pouze v omezené míře. Stěžovatelka nebyla pasivní, ale od chvíle, co byla její invalidita uznána, se snažila domoci toho, aby v důsledku nastalé pojistné události vedlejší účastnice doplatila příslušnou část zůstatku úvěru bance (což bylo ostatně důvodem, pro který přistoupila k rámcové pojistné smlouvě a platila pojistné) a až v důsledku negativního stanoviska vedlejší účastnice se odpovídající částky domáhala v rámci soudního řízení nejprve z titulu výplaty pojistného plnění a následně pak z titulu náhrady škody.

IV. Dle přesvědčení Ústavního soudu mají takové skutečnosti zásadní význam pro posouzení rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy. Pokud je krajský soud a Nejvyšší soud v dostatečné míře nezohlednily, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2552/18, ze dne 16. 6. 2020


13.07.2020 00:02

Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody

I. Ustanovení § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost).

Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů.

II. Ustanovení § 620 odst. 1 o. z., které upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, navazuje na ustanovení § 619 o. z., což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu. Okamžik znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty je určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně a běh promlčecí lhůty může začít bez skutečné znalosti oprávněného o uvedených okolnostech v případě, že se oprávněný o nich objektivně dozvědět měl a mohl. Předpokládaná vědomost může nastat zároveň s vědomostí skutečnou nebo ji může předcházet a v takovém případě je rozhodný pro počátek běhu promlčecí lhůty ten okamžik, který nastane dříve. Určení, kdy se oprávněný o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty objektivně dozvědět měl a mohl, závisí na okolnostech případu, přičemž je u něj přepokládáno vynaložení obvyklé míry pozornosti, pečlivosti i opatrnosti.

Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.

III. V projednávané věci byly informace o účastnících nehody i o okolnostech jejího vzniku uvedeny v zápisu o nehodě ze dne 6. 1. 2014. K tomuto dni tak poškozená zjistila (nebo měla a mohla zjistit), která konkrétní osoba by pravděpodobně mohla nést odpovědnost za vzniklou škodu. Okolnost, že probíhalo přestupkové řízení, jež skončilo z procesních důvodů, aniž byl určen konkrétní viník přestupku, není pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty rozhodná, neboť nebrání tomu, aby v případném soudním řízení byla otázka zavinění nehody předmětem dokazování. V souvislosti s tím lze odkázat na závěry dosavadní judikatury, podle níž automaticky neplatí, že teprve dnem právní moci rozsudku, v němž je konstatována protiprávnost jednání škůdce, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá. Totéž obdobně platí pro rozhodnutí o přestupku. Rozhodující je okamžik, kdy poškozený zjistí skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, ze dne 28. 5. 2020


07.07.2020 00:00

Okolnosti významné pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty

Pro správné stanovení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody nepostačuje pouze vědomost poškozeného o vzniklé škodě, nýbrž také o osobě škůdce, tedy poškozený musí mít dostatečné informace, aby osobu škůdce podle nich dokázal určit (ztotožnit). Určení osoby škůdce je ovšem odvislé od skutkových tvrzení o mechanismu vzniku škody, tedy mimo jiné i o tom, jaké jednání (jaká událost) měla škodu způsobit. Jinak řečeno, vědomost o osobě škůdce je odvislá od vědomosti o mechanismu vzniku škody, tedy o tom jednání, které škodu způsobilo.

Je-li tedy v projednávané věci tvrzeno, že škoda byla způsobena vadným znaleckým posudkem, resp. vadným postupem dražebníka v průběhu veřejné dražby, který (bez dalšího) měl převzít údaje z nesprávného znaleckého posudku, pak o tom, že škoda je způsobena tímto posudkem (a postupem dražebníka) a potažmo o tom, že za škodu odpovídá znalec (dražebník), se poškozený dozví, až se seznámí s takovým posudkem. Tvrzenou škodou v tomto případě totiž není ztráta vlastnického práva, nýbrž dílčí ztráta pohledávky proti vydražiteli v důsledku podhodnocení obecné ceny nemovitosti znalcem. Jde tedy o škodu (majetkovou újmu) ve formě ušlého zisku, nikoliv ve formě škody skutečné. Vědomost o takové škodě (a osobě případného, třeba i dalšího potencionálního škůdce) však poškozený může získat až v okamžiku, kdy se seznámí se sporným znaleckým posudkem.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2598/2019, ze dne 7. 4. 2020


15.06.2020 00:00

Prodloužení promlčecí doby dle § 405 odst. 2 slovenského obchodního zákoníku

Skutečnost, že řízení uvedené v § 405 odst. 1 slovenského obchodního zákoníku bylo zastaveno pro nezaplacení soudního či rozhodčího poplatku, aplikaci ustanovení § 405 odst. 2 tohoto zákona nevylučuje. Je ale třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda individuální okolnosti případu neopodstatňují odepření právní ochrany pro rozpor s pravidly poctivého obchodního styku podle § 265 slovenského obchodního zákoníku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 646/2018, ze dne 19. 2. 2020


05.06.2020 00:05

ÚS: Uplatnění námitky promlčení státem v rozporu s dobrými mravy

Analytická právní věta

Stát musí vystupovat jako „vzor“ pro své občany, a to i tehdy, mělo-li by to být na úkor jeho eventuálního úspěchu v soudní při.

PRÁVNÍ VĚTY

1. Na stát coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany, zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový přístup vychází z preference ochrany jednotlivce a jeho základních práv v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu. Není pak podstatné, zda se beneficium takové interpretace a aplikace právních norem týká restituentů, odškodnění osob pronásledovaných nedemokratickým režimem jako v případě stěžovatele nebo osob, jimž stát způsobil škodu (újmu) svým jiným (dalším) nesprávným postupem nebo rozhodnutím.

2. Institut promlčení slouží k nastolení právní jistoty a má-li vztah mezi právní jistotou a promlčením fungovat, musí zde být dána skutečná vůle protiprávní jednání státu identifikovat a odškodnit. Uvažovat tedy pro období let 1982 – 1989 tak, že se stěžovatel měl obrátit na československý soud s tím, že byl se svojí rodinou vystaven nesprávnému úřednímu postupu, je zcela nepřípadné.

3. Je-li smyslem promlčení ochrana právní jistoty, musí zároveň platit, že ten, jehož práv se má promlčení týkat, musí mít dánu možnost domáhat se svého práva u soudu, než promlčení prostým plynutím času nastane. Taková možnost však v případě stěžovatele byla v podstatě vyloučena nebo byla podstatně omezena. Není přitom úkolem Ústavního soudu ani obecných soudů, aby se ve složitých případech pokoušely nalézt za každou cenu přesný okamžik, kdy se konkrétní poškozený mohl reálně nejdříve domáhat náhrady škody po státu, neboť by zde v prvé řadě musely existovat důležité důvody, proč v řízení o náhradě škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem takovou námitku státu vůbec akceptovat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 450/20, ze dne 28. 4. 2020


20.05.2020 00:01

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody dle § 99 IZ

Z vědomosti věřitele o tom, že bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek jeho dlužníka, lze ve skutkové rovině nepochybně usuzovat, že pohledávka tohoto věřitele vůči dlužníku bude zřejmě uspokojena jen poměrně, respektive, že některé její části (typicky příslušenství) nebudou uspokojeny vůbec. Taková vědomost (že je zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka) však nemá žádnou vypovídací schopnost (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák.) ohledně toho, zda vůbec, případně v jakém rozsahu, mělo vliv na míru očekávaného uspokojení věřitelovy pohledávky v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka protiprávní jednání některé z osob uvedených v § 98 insolvenčního zákona spočívající v porušení povinnosti bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla, nebo při náležité pečlivosti měla dozvědět o úpadku dlužníka, podat jménem dlužníka insolvenční návrh na jeho majetek.

Ani případné zjištění nedostatečnosti majetku dlužníka v poměru k přihlášeným pohledávkám samo o sobě neříká (pro účely zjištění počátku běhu subjektivní promlčecí doby dle § 106 odst. 1 obč. zák.) nic o tom, zda nějaká osoba konala před zahájením insolvenčního řízení protiprávně (v rozporu s ustanovením § 98 insolvenčního zákona) a zda takové protiprávní jednání mělo za následek vznik škody na majetku věřitele (věřitelů) co do snížení míry uspokojení pohledávek z majetku dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 339/2018, ze dne 30. 12. 2019


11.05.2020 00:01

Promlčení práva nezletilého na náhradu nemajetkové újmy dle § 2959 o. z.

Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na odčinění duševních útrap nezletilých při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví osob jim blízkých podle § 2959 o. z. nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 79/2020, ze dne 13. 2. 2020


06.05.2020 00:01

Konec běhu promlčení práva podle § 408 odst. 2 obch. zák.

Pro běh speciální tříměsíční lhůty dle § 408 odst. 2 obch. zák., výjimečně prodlužující desetiletou promlčecí dobu podle § 408 odst. 1 obch. zák., je klíčový okamžik možnosti zahájení exekučního (vykonávacího) řízení), tedy den, kdy oprávněný mohl poprvé podat se všemi nezbytnými náležitostmi návrh na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí), patří-li mezi tyto náležitosti návrhu především existence oprávněnému svědčícího - formálně a materiálně vykonatelného - exekučního titulu. V případě exekučního titulu vydaného soudem je nezbytné opatření exekvovaného rozhodnutí doložkou právní moci a vykonatelnosti, které oprávněný nemůže dosáhnout dříve, než skončí (jakékoli) odvolací řízení, bylo-li včas proti exekučnímu titulu vyvoláno.

Exekuční soud je pravomocným rozhodnutím nalézacího soudu o odvolání vázán, z čehož plyne, že není oprávněn přezkoumávat případné vady odvolacího řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházely. Relevantní je pouze to, že včasným odvoláním bylo odvolací řízení zahájeno, právní moc a vykonatelnost exekučního titulu do rozhodnutí odvolacího soudu tím byla suspendována a že odvolací soud o odvolání rozhodl, neboť teprve následně mohla být vyznačena právní moc a vykonatelnost exekučního titulu (byť se zpětným datem) a oprávněný se mohl obrátit s návrhem na exekuční soud (ve smyslu § 408 odst. 2 obch. zák. „mohlo být zahájeno“ exekuční řízení).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 87/2019, ze dne 18. 2. 2020


08.04.2020 00:01

Počátek běhu promlčecí doby závazku ručitele nebo spoludlužníka

Splatnost závazků jednotlivých solidárních dlužníků nemusí být totožná a závazek každého z nich se promlčuje zvlášť. Rovněž splatnost závazků dlužníka vůči věřiteli a ručitele vůči věřiteli může být odlišná a jejich závazky se promlčují zvlášť. Právní vztahy mezi věřitelem a ostatními spoludlužníky a mezi věřitelem a ručiteli jsou relativně samostatné právní vztahy, a proto není důvodu, aby počátek běhu promlčecí doby závazku ručitele nebo spoludlužníka byl připínán k době podání přihlášky pohledávky věřitele do insolvenčního řízení vedeného proti obligačnímu dlužníku.

Neurčuje-li insolvenční zákon dále jinak (což v poměrech předmětného oddlužení v rozhodné době nečinil a ani nyní nečiní), nestává se nesplatná pohledávka vůči (insolvenčnímu) dlužníku splatnou jen proto, že ji věřitel přihlásil (mohl přihlásit) do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5176/2017, ze dne 30. 12. 2019


02.03.2020 00:02

Promlčení práva zapůjčitele na vrácení zápůjčky

Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z.

Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá. Toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem - § 611 o. z.), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku.

Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Je chybné, v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, přesvědčení, že k promlčení takových pohledávek nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu. V souladu s dosavadní rozhodovací praxí „nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku (…) první objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat“. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí doby určující den splatnosti dluhu.

Promítnuto do poměrů nyní souzené věci to znamená, že nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již den následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o. z.), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o. z. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je tedy rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje. Z tohoto pohledu pak není určující otázka promlčení práva podat výpověď smlouvy o zápůjčce, nýbrž promlčení práva požadovat vrácení zápůjčky.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, ze dne 28. 11. 2019


26.02.2020 00:02

Promlčení práva na pojistné plnění ve smyslu § 635 odst. 2 o.z.

I. Právo na pojistné plnění se ve smyslu ustanovení § 635 odst. 2 o. z. promlčuje nejen současně s uplynutím objektivní promlčecí lhůty stanovené pro právo na náhradu škody, ale i uplynutím promlčecí lhůty subjektivní.

II. Dovolatel ve svém podání vyslovuje názor, že ustanovení § 635 odst. 2 o. z. se v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. Dané ustanovení se má aplikovat pouze v případě odpovědnosti, kdy je poškozený uspokojen prostřednictvím škůdce, tj. v případě, kdy škůdce (pojištěný) poskytne poškozenému plnění z titulu náhrady jím způsobené škody a toto plnění následně požaduje po pojišťovně. I na tuto otázku nastíněnou dovolatelem je třeba odpovědět negativně. Takový výklad občanský zákoník nepřipouští a ani sám dovolatel neuvádí, z čeho ho dovozuje. Občanský zákoník hovoří přímo o právu na pojistné plnění a nerozlišuje situace, kdy vznikne poškozenému právo přímo na pojistné plnění od pojišťovny a kdy mu hradí škodu škůdce, který následně požaduje uhrazené plnění po pojišťovně.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, ze dne 28. 11. 2019


< strana 1 / 15 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů