// Profipravo.cz / Promlčení
Promlčení
18.03.2025 00:02
Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE
Promlčení nároku na zaplacení ceny na úhradu nákladů POZE podle § 28 odst. 4 písm. b) zák. č. 165/2012 Sb., ve znění zák. č. 310/2013 Sb., se v rozhodném období od 2. 10. 2013 do 31. 12. 2013 posuzuje podle obchodního zákoníku. Vztah mezi výrobcem elektřiny a provozovatelem distribuční soustavy je v tomto případě soukromoprávním vztahem mezi podnikateli, který se týká jejich podnikatelské činnosti, a proto se v otázkách neupravených speciálními předpisy v rozhodném období řídí obchodním zákoníkem, včetně úpravy promlčení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2190/2024, ze dne 28. 1. 2025
17.03.2025 00:02
Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě
I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).
II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.
Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025
03.03.2025 00:02
Výkon práva věcného břemene bránící jeho promlčování
Smysl promlčování věcných břemen je nutno hledat především tam, kde oprávněný z věcného břemene nejeví o výkon (v tomto případě zapsaného) práva zájem po zákonem stanovenou dobu. Neznamená to však, že jsou-li k pozdějšímu skutečnému „fyzickému“ výkonu věcného břemene zapotřebí předchozí určité přípravné práce, nejsou takové práce relevantní pro pozdější výkon práva věcného břemene, pokud je oprávněný nestihne dokončit před uplynutím promlčecí doby. To platí v dané věci o to více, spočívá-li věcné břemeno nikoliv např. v typickém právu užívat cizí pozemek bez dalšího k průjezdu, ale – jako je tomu zde – v samotném právu umístění místní komunikace a vedení inženýrských sítí, tj. činností, které ze své povahy pro realizaci věcného břemene přípravné práce nezbytně vyžadují a bez nichž není ani následný „fyzický“ výkon věcného břemene možný. Již tyto práce se budou opírat o existující oprávnění plynoucí z věcného břemene (např. vstup na pozemek), a budou-li mít zřejmou věcnou (obsahovou), časovou a místní (ke služebné věci) souvislost s takovým právem a projevující se ve vztahu ke služebné věci, bude je možné považovat za výkon práva věcného břemene.
Kategorické vyloučení přípravných prací jako výkonu práva věcného břemene by mohlo ostatně způsobovat další nezamýšlené důsledky. Bylo by paradoxní, pokud by byl oprávněný z věcného břemene, který by na služebném pozemku prováděl (toliko) přípravné práce, chráněn ve výkonu takového práva vůči samotnému vlastníkovi služebného pozemku (viz § 1259 o. z. ve spojení s § 1042 o. z.), avšak nešlo by o obsahový výkon práva věcného břemene bránící promlčování práva ve smyslu § 632 o. z., resp. § 109 obč. zák.
V praxi mohou naproti tomu nastat situace, v nichž výkon přípravných prací nebude mít výše uvedenou souvislost s právem věcného břemene, resp. nebude korespondovat s jeho obsahem. Jedná-li se o výkon činností nemajících obsahovou, časovou či místní souvislost s právem věcného břemene, může se vlastník služebné věci proti takovému jednání bránit.
Protože při posuzování těchto případů půjde velmi často o zohledňování individuálních okolnostní daného případu podle typu věcných břemen, musí také závěry soudů tyto individuální zvláštnosti odrážet. Dovolací soud pro tyto případy ponechává nalézacím soudům určitý úvahový prostor, který se pak promítá do formulace závěrů, jež jsou v dovolacím řízení poměřovány primárně hlediskem tzv. zjevné nepřiměřenosti.
Rovněž mohou nastat situace, v nichž budou přípravné práce prováděny takovým způsobem, který by měl za cíl např. pouhé oddálení promlčení práva věcného břemene. Tyto případy lze nicméně řešit i prostřednictvím § 8 o. z., pročež je však zapotřebí nutné zabývat se tím, o jaké přípravné práce se jedná.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1476/2024, ze dne 29. 1. 2025
06.02.2025 00:01
Promlčení nároku na náhradu škody vůči jednateli spol. s r. o.
Jen tím, že jednatel společnosti s ručením omezeným převezme v hotovosti peníze náležející společnosti (a ty následně nevloží do pokladny společnosti a neprovede o nich ani záznam v účetnictví), společnosti žádná škoda nevzniká. Určení způsobu, jakým bude společnost uchovávat své peněžní prostředky (zda v hotovosti na pokladně společnosti, na bankovním účtu společnosti nebo ad absurdum doma pod polštářem jednatele), je výkonem obchodního vedení společnosti. Jakkoliv i způsob „uložení“ peněz může představovat porušení povinnosti počínat si při výkonu funkce s péčí řádného hospodáře (např. v případě ukládání peněz pod polštář), budou-li takto uložené peníze posléze použity ve prospěch společnosti, nemusí jí škoda vůbec vzniknout.
Společnost nemůže uplatnit nárok na náhradu škody vzniklé porušením péče řádného hospodáře dříve, než jí škoda vznikne (než se peněžní prostředky dostanou mimo sféru její dispozice). V případě nakládání s peněžními prostředky společnosti ke vzniku škody typicky dojde tím, že jednatel prostředky využije v rozporu s péčí řádného hospodáře (např. za ně pořídí věc určenou pro svou osobní potřebu nebo uskuteční jinou pro společnost nevýhodnou transakci, anebo si je ponechá pro svou potřebu).
Společnost s ručením omezeným je tak v poměrech projednávané věci povinna tvrdit a prokázat, že žalovaný jednatel za ni v hotovosti převzal žalovanou částku a jednatel je – za situace, aniž by bylo zřejmé, jak (na co) byly tyto prostředky využity – podle § 135 odst. 2 ve spojení s § 194 odst. 5 obch. zák. povinen tvrdit a prokázat, že tyto peněžní prostředky byly využity ve prospěch společnosti, nebo, že je nejpozději po zániku funkce jednatele společnosti vrátil.
Promlčecí doba tak v projednávané věci mohla začít běžet nejpozději dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti. Předtím se mohla rozběhnout pouze tehdy, dostaly-li se prostředky, které jednatel za společnost v hotovosti převzal, mimo sféru dispozice společnosti již dříve.
Namítá-li jednatel, že nárok společnosti je promlčen, Nejvyšší soud připomíná, že stíhá-li důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence skutečnosti, o níž tvrdí, že nastala, ku prospěchu, pak v případě námitky promlčení (nestanoví-li právní předpis jinak) nese také tento účastník důkazní břemeno o skutečnostech, s nimiž zákon spojuje počátek a běh promlčecí doby. V projednávané věci bude proto na jednateli – který vznáší námitku promlčení – aby tvrdil (a prokázal) skutkové okolnosti, na jejichž základě bude možné uzavřít, že promlčecí doba začala běžet ještě před tím, než žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti. Neprokáže-li takové okolnosti, budou soudy vycházet z toho, že promlčecí doba začala běžet dnem následujícím po dni, kdy žalovanému zanikla funkce jednatele společnosti; tohoto dne mohla totiž společnost právo na náhradu škody poprvé uplatnit u soudu (actio nata).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2753/2023, ze dne 21. 11. 2024
23.01.2025 00:02
Promlčení práva na poskytnutí informací dle § 40 odst. 1 písm. c) AZ
Právo autora na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona se nepromlčuje. Nepromlčitelnost tohoto práva není důsledkem jeho nemajetkové (osobněprávní) povahy, nýbrž je dána jeho účelem sloužícím k ochraně samotného absolutního autorského práva, jež se jako takové (obdobně jako právo vlastnické) nepromlčuje, a tudíž se nepromlčují ani práva stanovená k jeho ochraně (proti rušivým zásahům do něj).
To však zároveň neznamená, že by toto právo bylo možno úspěšně uplatnit z časového hlediska zcela neomezeně. To je dáno jak samotným (zákonem omezeným) trváním absolutního autorského práva, jde-li jak o výlučná autorská práva osobnostní (srov. § 11 odst. 4 autorského zákona), tak o výlučná autorská práva majetková (srov. § 27 autorského zákona), tak především shora uvedeným účelem, ke kterému toto právo slouží, což je třeba zohlednit vždy podle konkrétních okolností věci a vzhledem k okruhu požadovaných informací (obdobně jako tomu je v případě podmínek pro uplatnění tzv. zápůrčího či odstraňovacího nároku). Autor se tudíž nemůže domáhat poskytnutí takových informací, které (již) nemohou za daných okolností sloužit k účinné ochraně jeho autorského práva (před neoprávněným užitím jeho díla, včetně řádného uplatnění nároků vyplývajících z takového neoprávněného užití), a jednalo by se tak v tomto smyslu pouze o samoúčelný výkon jeho subjektivního práva.
Stejně jako v případě jiných soukromých práv není ani právo na poskytnutí informací podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vyňato z obecného pravidla, že zjevné zneužití soukromých práv nepožívá právní ochrany ve smyslu § 8 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 55/2024, ze dne 28. 11. 2024
21.08.2024 00:02
Promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením práva EU
I. Pro řešení otázek promlčení nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva se zásadně použijí pravidla vtělená do zákona č. 82/1998 Sb., vyjma těch situací, kde by použití vnitrostátní úpravy promlčení odporovalo zásadám rovnocennosti a efektivity. O takovou situaci by se však jednalo pouze tehdy, pokud by jednání vnitrostátních orgánů spolu s existencí promlčecí lhůty vedlo k tomu, že by poškozený ztratil jakoukoli možnost uplatnit svá práva před vnitrostátními soudy.
II. V rámci řízení o porušení povinnosti má právní závaznost ve vztahu mezi členským státem a orgány Evropské unie výlučně až případný rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále také „SDEU“), nelze tak jakékoliv závěry o protiprávnosti ustanovení vnitrostátního práva odvíjet již od postupu Evropské komise, jejíž postavení lze v řízení o porušení povinnosti připodobnit k postavení navrhovatelky, která požívá v rámci tohoto řízení prakticky neomezené diskrece nepodléhající soudnímu přezkumu. Jinými slovy, zda porušení unijního práva existuje, přísluší v rámci řízení o porušení povinnosti, a to navíc výlučně ve vztahu mezi Evropskou komisí a příslušným státem, určit (deklarovat) pouze a jen SDEU, nikoliv Evropské komisi. Existenci porušení unijního práva tak nelze jednoznačně dovozovat jen a pouze („až“) z postupu Komise v kterékoliv fázi řízení o porušení povinnosti, nehledě na to, že vědomost o porušení evropského práva není rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty. Lze však pro úplnost poznamenat, že deklaratorní rozsudek SDEU může být vzhledem k nároku na náhradu škody vodítkem pro posouzení, zda bylo porušení evropského práva státem zvlášť závažné ve smyslu kritérií rozsudku ve věci Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další. Ze stejného důvodu potom nelze z postupu Komise dovozovat počátek běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody způsobené porušením unijního práva členským státem.
III. Pokud § 36 zákona o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže stanoví, že řízení zahájená po dni 25. 12. 2014 se dokončí podle tohoto zákona, je ve světle jak jazykového výkladu vzhledem k použitému slovu „řízení“, tak ve světle čl. 22 směrnice č. 2014/104/EU třeba uzavřít, že toto ustanovení pokrývá pouze procesní aspekty těchto řízení, nemá však vliv na hmotněprávní základ sporu, tedy ani na běh či dobu trvání promlčecích lhůt k podání žaloby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 912/2024, ze dne 18. 6. 2024
05.08.2024 00:01
Promlčení práva na náhradu nákladů dle § 77 odst. 5 energetického zákona
I. Závazek dodavatele a toho, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požaduje (odběratele), má charakter samostatného soukromoprávního závazku ve smyslu § 1723 odst. 1 o. z., který je založen požadavkem na změnu způsobu dodávky nebo způsobu vytápění (schváleným v příslušném správním řízení) a jehož obsah je vymezen zákonem. Obsahem závazku je pak podle § 77 odst. 5 energetického zákona (mimo jiné) právo dodavatele na úhradu jednorázových nákladů na provedení změn způsobu dodávky či vytápění a rovněž nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice, pokud mu takové náklady skutečně vznikly v okamžiku změny způsobu dodávky či vytápění (odpojení) odběratele, v rámci předcházející přípravy této změny (odpojení) nebo dodatečně (v přiměřené době po změně či odpojení) v přímé souvislosti s předchozí změnou (odpojením), a tomu odpovídající povinnost odběratele (resp. toho, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požadoval) vzniklé náklady dodavateli uhradit.
Ke vzniku práva dodavatele na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona tudíž nemůže dojít dříve, než takové náklady vůbec dodavateli vzniknou, neboť uvedené ustanovení nezakládá povinnost k úhradě předem paušálně určených nákladů či nákladů předpokládaných, nýbrž nákladů skutečně vzniklých. Lhůtu k plnění úhrady nákladů zákon nestanoví. Pokud taková lhůta není dohodnuta, může dodavatel podle § 1958 odst. 2 o. z. požadovat plnění ihned poté, co mu právo na úhradu nákladů vzniklo a odběratel (resp. ten, kdo změnu nebo odpojení od rozvodného tepelného zařízení požadoval) je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dodavatel tedy nemůže požadovat po tom, kdo požadoval změnu způsobu dodávek či vytápění a s tím související odpojení od rozvodného tepelného zařízení (zpravidla odběrateli), úhradu nákladů (a tím vyvolat splatnost dluhu) dříve, než dodavateli takové jednotlivé náklady skutečně vzniknou (i postupně), tj. dříve než dojde k provedení příslušných prací na provedení změny způsobu dodávek či vytápění či prací spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení (včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice).
II. Jelikož energetický zákon neobsahuje vlastní úpravu promlčení práv jím upravených, uplatní se při posouzení promlčení, tj. i určení počátku běhu promlčecí lhůty práva na náhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona obecná úprava promlčení v o. z.
Ustanovení § 619 o. z. je obecným ustanovením, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů, tedy i v případě práva na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona. Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o. z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata; tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak (objektivně posuzováno) může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci.
Tříletá subjektivní promlčecí lhůta práva dodavatele na úhradu nákladů podle § 77 odst. 5 energetického zákona nemůže začít běžet dříve, než se dodavatel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo požadovat úhradu již vzniklých jednorázových nákladů na provedení změn způsobu dodávky či vytápění či nákladů spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení včetně odstranění tepelné přípojky nebo předávací stanice. Jinak řečeno, k počátku běhu promlčecí lhůty nemůže dojít dříve, než dojde k provedení příslušných konkrétních prací na provedení změny způsobu dodávek či vytápění, příp. prací spojených s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, které takové náklady představují.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1828/2023, ze dne 25. 6. 2024
22.07.2024 00:02
Promlčení nároku na pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb.
Byť v poměrech současné právní úpravy v občanském zákoníku již není smluvní pokuta koncipována jako zajištění dluhu, nýbrž jako jeho utvrzení, nic to nezměnilo na povaze smluvní pokuty coby vedlejšího (akcesorického) závazku. Dohoda o smluvní pokutě je tedy i nadále existenčně závislá na existenci utvrzeného dluhu, tj. dluhu, který je prostřednictvím smluvní pokuty utvrzen, úspěšné uplatnění námitky promlčení ve vztahu k utvrzenému dluhu nemůže mít vliv na smluvní pokutu, na niž vzniklo právo před promlčením utvrzeného dluhu, dojde-li však k promlčení utvrzeného dluhu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta, na niž vzniklo právo po promlčení utvrzeného dluhu.
S ohledem na § 2052 o. z. se tyto závěry (přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě) uplatní také u (zákonné) pokuty podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. Bude-li tedy příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona č. 67/2013 Sb., může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1206/2023, ze dne 13. 6. 2024
15.07.2024 00:01
K promlčitelnosti práva akc. spol. na splnění vkladové povinnosti
Právní úprava obchodního zákoníku stanovila, že promlčení podléhají všechna práva ze závazkových vztahů s výjimkou práva vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou (§ 387 odst. 2 obch. zák.). Vztah mezi akcionářem a akciovou společností, týkající se účasti na společnosti, byl závazkovým právní vztahem řídícím se (mimo jiné) třetí částí obchodního zákoníku. Znění zákona tak vede k závěru, podle něhož právo na splnění vkladové povinnosti (které je právem ze závazkového právního vztahu) podléhá promlčení. Nicméně jazykový výklad je pouhým prvotním přiblížením se právní normě, jejímž nositelem je právní předpis. Systematický a teleologický výklad vedou k odlišnému závěru.
Nejvyšší soud souhlasí s názorem (části) odborné literatury, podle kterého mohou být nepromlčitelná – jsou-li pro to dostatečně závažné důvody – i ta majetková práva, o nichž to sice zákon výslovně nestanoví, ale smysl a účel těchto práv vyžaduje, aby nepodléhala promlčení.
Smysl a účel vkladové povinnosti akcionáře vyžaduje, aby se právo akciové společnosti na její splnění nepromlčovalo. Nepromlčuje-li se právo akciové společnosti na splnění vkladové povinnosti akcionáře, trvá i právo společnosti vyloučit akcionáře, který je se splacením emisního kursu v prodlení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1606/2022, ze dne 27. 6. 2024
13.06.2024 00:02
Běh promlčecí doby po dobu, kdy dlužník (právnická osoba) neexistuje
Tuzemská právní úprava účinná do 31. prosince 2013 upravovala institut zrušení zápisu o výmazu (obchodní) společnosti z obchodního rejstříku (s obnovením její likvidace nebo s jejím vstupem do likvidace) v § 75b odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013, aniž by se zmiňovala o (případném) vlivu takového rozhodnutí na běh promlčecí doby ve vztahu k pohledávkám třetích osob za takovou společností.
Přestože žádné ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, výslovně neupravuje důsledky zániku a „obnovení“ (obchodní) společnosti na běh promlčecí doby pohledávek za takovou společností, je nutné zvážit, zda zde není teleologická (nepravá) mezera v zákoně, kterou je nutné uzavřít pomocí analogie (§ 853 obč. zák.); dalším předpokladem pro užití analogie je podobnost s jiným – právem výslovně upraveným ‒ obsahově a účelem nejbližším případem.
Právní úprava běhu promlčecí doby obsažená v § 111 až § 114 obč. zák. výslovně upravuje a) vliv změny v osobě věřitele nebo dlužníka na běh promlčecí doby (§ 111 obč. zák.), b) stavení promlčení (§ 112 obč. zák.), c) promlčení práv osob, které musí mít zákonného zástupce (§ 113 obč. zák.) a d) promlčení práv mezi zákonnými zástupci a nezletilci či jinými zastoupenými (§ 114 obč. zák.).
Poměrům projednávané věci (tj. stavu, kdy promlčecí doba ve smluvním vztahu řídícím se obč. zák. sice začala běžet, ale věřitel nemohl uplatnit pohledávku u soudu proto, že dlužník v době jejího běhu „dočasně“ zanikl) je tak obsahem a účelem nejbližší (§ 853 obč. zák.) právní úprava obsažená v § 113 větě druhé obč. zák., podle níž jde-li o práva proti osobě, která musí mít zákonného zástupce, probíhá již započaté promlčení dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy bude této osobě zákonný zástupce ustanoven.
Pravidlo obsažené v § 113 větě druhé obč. zák. se v dané věci (analogicky) prosadí způsobem, že běh promlčecí doby neskončil (nemohl skončit) před uplynutím doby jednoho roku od 7. dubna 2016, kdy byl obnoven zápis dlužníka do obchodního rejstříku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 54/2023, ze dne 30. 4. 2024
23.04.2024 00:01
Promlčení nároku na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti
I. Občanskoprávní nárok na peněžitý důchod po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě se promlčuje jako celek. Není-li nárok jako celek promlčen, mohou se však promlčovat nároky na jednotlivá plnění.
II. Při posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je třeba odkázat na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1510/2019 uvedl, že § 619 o. z. upravuje obecně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nároků vymahatelných u orgánu veřejné moci. Lhůta počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh subjektivní lhůty není proto nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost). Jde o ustanovení obecné, jež se uplatní při výkladu ustanovení, jež upravují počátek běhu promlčecí lhůty ve zvláštních případech, a to jak u nároků podle občanského zákoníku (§ 620 až § 628), tak i u nároků podle zvláštních předpisů. Na § 619 o. z. navazuje i § 620 odst. 1 o. z., který upravuje počátek subjektivní promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody nebo újmy, což znamená, že dikce „měl a mohl“ se uplatní i při jeho výkladu.
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Proto i podle nyní již ustáleného výkladu § 620 odst. 1 o. z. se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), přičemž není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve uplatněním nároku u soudu zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou.
III. Stane-li se poškozený v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá pouze invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši bude poškozenému přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 240/2023, ze dne 20. 3. 2024
12.03.2024 00:02
K možnosti stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty
S ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z.
Při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) tak občanský zákoník nebrání stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2444/2023, ze dne 6. 12. 2023
08.02.2024 00:01
K žalobě na určení promlčení zástavního práva
Zákonná ustanovení rozlišují situaci, kdy stav zápisu ve veřejném seznamu původně odpovídal skutečnému stavu, ale následně se skutečný stav a stav zapsaný ve veřejném seznamu mimoknihovně rozešel (§ 985 o. z.) – mezi tyto situace zákon výslovně řadí promlčení (taktéž zástavního) práva (srov. ustanovení § 618 o. z.) anebo zánik zástavního práva (srov. § 1379 o. z.) –, a situaci, kdy zápis byl proveden na podkladě vadného právního titulu (§ 986 o. z.).
Odlišuje-li zákon možnost vzniku nesouladu mezi zápisem ve veřejném rejstříku a skutečným právním stavem jako důsledek skutečnosti nastalé po zápisu práva (zástavního) do veřejného seznamu [jako důsledek jeho promlčení (§ 618 o. z.) nebo jako důsledek jeho zániku (§ 1379 o. z.)], od stavu, kdy tento nesoulad vznikl již v okamžiku tohoto zápisu do veřejného seznamu (jako důsledek vady titulu), a jsou-li pro každou z těchto situací rozhodná rozdílná skutková tvrzení, která z procesního hlediska dávají odlišný skutkový rámec sporu, je zcela legitimní závěr, že každé výše zmíněné skutkové i právní situaci odpovídá i nárok, který by měl být uplatněn.
Jinak řečeno, pakliže žalobce tvrdí promlčení zástavního práva, je odpovídající znění ustanovení § 618 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo je promlčeno“, pakliže tvrdí, že zástavní právo zaniklo, odpovídá znění ustanovení § 1379 o. z. (§ 985 o. z.) žaloba na určení, že „zástavní právo zaniklo“; pakliže žalobce tvrdí vadu právního důvodu nabytí zástavního práva (titulus adquirendi), je odpovídající znění ustanovení § 986 o. z. žaloba na určení „že zástavní právo neexistuje“, resp., že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem“, popř. nelze vyloučit ani kombinaci těchto nároků (tzv. objektivní kumulace nároků).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 575/2023, ze dne 31. 10. 2023
30.10.2023 00:02
Uznání dluhu plněním podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru
I. Z jednání dlužníka, jenž má být kvalifikováno jako uznání dluhu ve smyslu § 639 o. z., musí plynout, že si je existence dluhu vědom a současně, že od něj lze v budoucnu očekávat plnění. Zda lze v daném jednání dlužníka seznat obojí, je třeba posuzovat z pohledu věřitele a za podmínek § 556 a § 6 odst. 1 o. z. se tázat, zda za daných okolností by osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (tj. věřitele), chování dlužníka rozuměla tak, že si je dluhu vědom a lze od něj v budoucnu očekávat plnění.
II. Plnění dlužníka v postavení spotřebitele na poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem dle zvláštní úpravy § 87 zákona o spotřebitelském úvěru nenaplňuje důvody uznání dluhu, se kterými § 639 o. z. spojuje přerušení a běh nové desetileté promlčecí lhůty, neboť takové plnění dlužníka-spotřebitele směřuje primárně k plnění dluhu v době jeho splatnosti, nikoliv k tomu, že dluh bude uhrazen v dodatečné lhůtě.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 101/2023, ze dne 20. 9. 2023
18.09.2023 00:01
Stavení promlčení dle OdpŠk, je-li odpovědným územní samosprávný celek
Obligatorní požadavek tzv. předběžného uplatnění nároku podle § 14 a § 15 OdpŠk, jehož splněním zákon podmiňuje možnost domáhat se tohoto nároku u soudu, nedopadá na případy, v nichž subjektem odpovědným za škodu (újmu) způsobenou výkonem veřejné moci je nikoliv stát, nýbrž je jím podle § 19 a násl. OdpŠk územní samosprávný celek.
Na uvedený požadavek obligatorního předběžného projednání nároku na náhradu škody (újmy) proti státu upravený v § 14 a 15 OdpŠk pak navazuje § 35 odst. 1 OdpŠk, jehož účelem je zabránit promlčení nároku na náhradu této újmy po dobu, kterou má stát k dispozici pro předběžné projednání tohoto nároku a jeho dobrovolné uspokojení. Důvod pro stavení běhu promlčecí lhůty, který je v § 35 odst. 1 OdpŠk upraven, se tudíž uplatní jen v případě, kdy je za újmu odpovědný stát. Jinými slovy, pokud v případě, kdy za újmu odpovídá územní samosprávný celek, zákon s předběžným projednáním nároku naopak nepočítá, pak zde ke stavení běhu promlčecí lhůty z tohoto důvodu logicky nedochází.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1233/2023, ze dne 20. 6. 2023
11.09.2023 00:02
Počátek běhu promlčecí lhůty u práva zaměstnavatele na náhradu škody
Protože zákoník práce neobsahuje zvláštní pravidlo pro vznik škody spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je nutné ve smyslu § 4 zák. práce ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 aplikovat ustanovení § 2952 věty druhé o. z., podle něhož záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. Z tohoto důvodu tak již nejsou uplatnitelné výše uvedené závěry starší rozhodovací praxe dovolacího soudu vážící rozhodný okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty na zaplacení dlužné částky. Judikatura Nejvyššího soudu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 uzavřela, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost.
Má-li výrok o trestu ve správním rozhodnutí konstitutivní povahu a působí-li (zavazuje) do budoucnosti a zásadně až od okamžiku právní moci, pak výše uvedené závěry znamenají, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v pokutě uložené zaměstnavateli orgánem veřejné moci je vázán na vědomost zaměstnavatele o nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1517/2022, ze dne 13. 6. 2023
05.09.2023 00:02
Počátek promlčecí lhůty u práva na úrok z prodlení
Při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikatura dovozovala, že povinnost dlužníka platit úroky z prodlení nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, nýbrž jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Tímto dnem počíná u dotčeného práva běžet promlčecí lhůta a jejím uplynutím se právo na úrok z prodlení promlčí jako celek.
Tento závěr rozhodovací praxe vyslovovala ve vztahu k promlčecí lhůtě podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jejíž počátek byl koncipován na objektivním principu. Lze však usuzovat, že samotnou změnou pojetí obecné promlčecí lhůty ve prospěch subjektivního přístupu není jeho použitelnost zcela vyloučena. Případný nedostatek znalosti věřitele totiž může počátek subjektivní promlčecí lhůty pouze odsunout k pozdějšímu momentu, kdy nositel práva nabude (skutečné nebo normativně konstruované) povědomí o relevantních okolnostech. I k započetí běhu obecné promlčecí lhůty dle § 619 a § 629 odst. 1 o. z. je ovšem v první řadě zapotřebí, aby věřitel své právo objektivně mohl uplatnit před orgány veřejné moci, tedy aby byla actio nata.
V případě úroku z prodlení přitom okamžik, kdy je věřitel objektivně s to své právo uplatnit před orgány veřejné moci, nemůže předcházet dni, kdy se dlužník dostává do prodlení se splněním peněžitého dluhu, z něhož se úrok počítá, neboť teprve tímto dnem právo na úrok z prodlení počíná vznikat. Jelikož za období předcházející prodlení dlužníka není věřitel oprávněn žádat úrok z prodlení, nelze tvrdit, že je s to uplatnit právo na úrok z prodlení před orgánem veřejné moci, a tudíž mu ohledně zmiňovaného oprávnění ani nemůže plynout promlčecí lhůta podle § 619 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 297/2023, ze dne 1. 6. 2023
21.08.2023 00:02
Promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti
Účelem ustanovení § 635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči pojištěnému škůdci promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se tak může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v § 626 a § 629 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody. Proto se soud při posouzení námitky promlčení pojistného plnění z pojištění odpovědnosti musí zabývat všemi okolnostmi rozhodnými pro její posouzení, tedy nejen z hlediska promlčecí lhůty podle § 626 o. z., ale i z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 o. z., jež běží poškozenému vůči škůdci.
Při úvaze o promlčení práva na pojistné plnění je třeba vzít v úvahu především zvláštní ustanovení § 626 o. z. o počátku promlčecí lhůty k uplatnění tohoto práva. Při posouzení otázky, zda se promlčelo právo na náhradu škody nebo újmy, jehož promlčení limituje právo na pojistné plnění, je pak nutno přihlížet nejen k obecné úpravě délky a počátku promlčecí lhůty (§ 620 a § 629 o. z.), ale i ke zvláštní úpravě délky a počátku této lhůty obsažené v § 639 a § 640 o. z.
Z uvedeného vyplývá, že při posouzení promlčení práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla ve smyslu § 635 odst. 2 o. z. je nutno přihlížet i k novému běhu promlčecích lhůt prodloužených na deset let v důsledku uznání dluhu osobou povinnou k náhradě škody (§ 639 o. z.) nebo v důsledku přiznání práva na náhradu škody pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (§ 640 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3850/2022, ze dne 23. 5. 2023
18.07.2023 00:02
Počátek běhu promlčecí lhůty při splatnosti závislé na vůli věřitele
Vznikne-li věřiteli podle smlouvy právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění, přičemž doba, kdy má dlužník splnit dluh, je ve smlouvě stanovena jen tak, že podkladem pro úhradu dohodnuté ceny plnění je faktura vystavená věřitelem, jejíž splatnost se sjednává v délce 14 dnů od jejího doručení dlužníku, pak jde ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. o situaci, kdy si strany neujednaly, kdy má dlužník splnit dluh a kdy určení doby splnění dluhu je ponecháno na vůli věřitele. Ten může určit dobu splnění dluhu tím, že požádá o jeho zaplacení „ihned“ poté, co mu vznikne právo požadovat úhradu dohodnuté ceny plnění a dlužník je povinen splnit dluh ve lhůtě „bez zbytečného odkladu“ počítané od této žádosti. Marným uplynutím této lhůty se peněžitý dluh stává splatným (dospělým).
Okolnostmi rozhodnými pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou v takovém případě ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. okolnosti, z nichž se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu. Ode dne, kdy se věřitel dozvěděl (nebo dozvědět měl a mohl), že mu vzniklo právo určit dobu splnění dluhu (právo „ihned“ požádat o zaplacení dluhu), začíná běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle § 629 odst. 1 o. z.
Důvod pro jiný závěr neshledává Nejvyšší soud ani v tom, že subjektivní promlčecí lhůta uvedeným způsobem může začít běžet dříve než (obecná) objektivní promlčecí lhůta, jejíž počátek pojí ustanovení § 629 odst. 2 o. z. se dnem, kdy majetkové právo dospělo, tedy se dnem, jímž se u peněžitého dluhu rozumí den jeho splatnosti.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3125/2022, ze dne 31. 5. 2023
22.06.2023 00:00
Začátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost nelze v případě bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního úkonu bez dalšího - jak dovodil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21 - ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy mohl žalobce reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti předmětné smlouvy.
Ztotožňuje-li odvolací soud v posuzované věci počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě (podle žalobkyně absolutně neplatné) pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy bez dalšího, je s výše citovaným právním závěrem Ústavního soudu v rozporu. V řízení totiž dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 524/2022, ze dne 22. 2. 2023