// Profipravo.cz / Promlčení

Promlčení

14.11.2022 00:02

Aplikace § 647 o.z. na promlčecí dobu, která započala běžet před 01.01.2014

Pro případ běhu a skončení objektivní promlčecí doby, která započala běžet podle obchodního zákoníku a za jeho účinnosti, není možné užít ustanovení § 647 o. z., a tím nastolit stav, kdy se promlčecí doba po dobu mimosoudního jednání stran staví.

Režimu podle dosavadních předpisů podléhá podle § 3036 o. z. institut promlčení jako celek, tedy promlčecí dobu je třeba posuzovat podle dosavadní úpravy od jejího počátku až do zakončení. Tyto předpisy se tak bez omezení použijí na režim plynutí času, včetně např. stavení, přerušení a dalších institutů, které se k plynutí času vztahují. Účelem zkoumaného ustanovení je stanovení pravidla neretroaktivity a vymezení jeho působnosti. V důsledku toho se prodlužuje předchozí (dosavadní) režim dob a lhůt, který platí pro jejich vznik, a trvání za účinnosti nového občanského zákoníku, z jehož působnosti jsou tyto doby a lhůty vyňaty. Právní úprava tak sleduje zásadu právní jistoty a předvídatelnosti. Vychází z očekávání stran (právních subjektů), že časový režim jejich vztahu zůstane zachován i za účinnosti nové právní úpravy

Výklad vedoucí k možné aplikaci ustanovení § 647 o. z. v daném případě se popsanému hodnotovému uchopení příčí, neboť zasahuje do časového režimu právního vztahu mezi stranami a mění jeho podobu. Výklad, dle kterého by institut promlčení jako celek nepodléhal jednomu právnímu režimu, nýbrž by se jednotlivé aspekty posuzovaly podle úprav rozdílných (jde-li např. právě o případy posouzení okolností rozhodných pro počátek běhu promlčecí doby a okolností ovlivňujících její běh), by nadto stěží dostál požadavku na sledování právní jistoty účastníků právních vztahů.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podle ustanovení § 3036 o. z. se v projednávané věci promlčení řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, neboť promlčecí doba započala běžet před nabytím účinnosti o. z., pročež není na daný případ aplikovatelným ustanovení § 647 o. z., je tento závěr odvolacího soudu správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1191/2021, ze dne 27. 7. 2022


10.11.2022 00:02

K samostatnému běhu subjektivní promlčecí doby insolvenčnímu správci

Ani ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že insolvenční dlužník (ochuzený) plnil za jiného (§ 454 obč. zák.), nezačíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění toho nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na insolvenčního správce dlužníka; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022


10.11.2022 00:01

Objektivní promlčecí doba dle obč. zák. při vědomém plnění nedluhu

Odvolací soud dovodil, že při vědomém plnění nedluhu, jež podle stávající právní úpravy (§ 2997 odst. 1 o. z.) zakládá výluku z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, by odporovalo principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby se ochuzený dovolával ve svůj prospěch delší desetileté objektivní promlčecí doby.

Nejvyšší soud však neshledává důvod, pro který by běh delší (desetileté) objektivní promlčecí doby řídící se úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně) měl být ignorován (jeho aplikace vyloučena) z příčin, pro který pozdější právní předpis (jenž ani nelze uplatnit na daný případ) dovoluje žalobu zamítnout věcně. Jinak řečeno, okolnost, že podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ochuzený, který jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl), nezakládá u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně sama o sobě důvod vyloučit (pro rozpor s dobrými mravy) aplikaci ustanovení o delší objektivní promlčecí době (srov. i § 638 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022


24.10.2022 00:01

Bezdůvodné obohacení při prodeji nemovité věci v exekučním řízení

V případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, je počátek subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vázán na skutečnosti, které se ochuzený měl a mohl dozvědět až ve fázi rozvrhu výtěžku dražby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, ze dne 19. 7. 2022


27.09.2022 00:02

Běh promlčecí doby u pokuty dle § 23 odst. 5 zák. č. 72/1994 Sb.

I. I ve vztahu k pokutě dle § 23 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb. se prosadí právní názor, podle něhož je-li smluvní pokuta sjednána za každý den prodlení, vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem prodlení porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas (srovnej odůvodnění citovaného rozsudku). Smluvní pokuta totiž není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna, ale samostatným majetkovým nárokem. Zatímco v případě povinnosti dlužníka platit úroky z prodlení se splněním závazku, která nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení, a tímto dnem počíná běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo na úroky z prodlení promlčí jako „celek“, u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí doba u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení.

II. Obecné pravidlo obsažené v přechodném ustanovení § 3036 o. z., podle něhož se lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti tohoto zákona, posuzují až do svého zakončení podle dosavadních právních předpisů, sleduje zásadu, že zákony nepůsobí nazpět. Dosavadními právními předpisy ve smyslu § 3036 o. z. je třeba rozumět ty, které byly nahrazeny (zrušeny) zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 72/1994 Sb.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 2472/2021, ze dne 20. 6. 2022


31.08.2022 00:00

Počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest

Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu za bolest se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, tj. kdy prokazatelně zjistil, že na jeho úkor došlo ke škodě (nikoliv tedy jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo ji způsobil.

V případě utrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocení bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabyde vědomost o obou těchto skutečnostech.

Bolestí je míněn nepříjemný smyslový a citový zážitek spojený se skutečným nebo hrozícím poškozením tkáně. Tento složitý smyslový vjem závisí i na osobní zkušenosti a na momentálním psychickém stavu poškozeného a situaci, má však svůj objektivní původ v povaze onemocnění či zranění a v průběhu léčení. Ve většině případů se v rámci tohoto nároku poskytuje jednorázová náhrada zohledňující bolest pociťovanou při škodní události, za niž odpovídá škůdce, a při lékařských zákrocích vedoucích k odstranění následků a k léčbě poranění; součástí tohoto procesu mohou být i postupně prováděné výkony. Mají-li určitý časový odstup nebo věcnou odlišnost (např. fáze rehabilitace či nutná další operace či reoperace mohou být od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti nebo mohou být způsobeny jinou příčinou), jsou jednotlivé bolestivé stavy (ataky bolesti) hodnoceny odděleně a mohou být považovány za samostatné nároky (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1654/2019, podle nějž nároky na náhradu za bolesti spojené s operacemi oka, které po operacích nepřetrvávaly, jsou nároky samostatnými, jestliže vždy po ustálení bolesti po jednotlivé operaci bylo možno provést ohodnocení). Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.

Posuzovaný případ se týká poměrně komplikovaného stavu po operaci kolene, která nepřinesla předpokládaný výsledek (poškozená pacientka nevznáší námitky proti závěru odvolacího soudu o postupu lege artis při operaci) a stav pacientky musel být revidován operací následnou; v mezidobí přetrvávaly bolestivé stavy, které byly odstraněny právě až reoperací. I když odvolací soud jednoznačně dovodil, že žalovaná neodpovídá za následky vyvolané výsledkem první operace, nerozlišil, které dílčí nároky na náhradu za bolest tato okolnost vylučuje. Otázkou pochybení při pooperačním a následném tlumení bolesti se pak nezabýval především z důvodu promlčení nároku. Spojil-li ovšem odvolací soud počátek běhu promlčecí doby s datem ukončení hospitalizace pacientky u žalované, je vzhledem k popsaným fázím léčení a stavům bolesti tento závěr poněkud zkratkovitý, neboť nelze posoudit, zda a nakolik odpovídá vymezení nároku v žalobě a skutkovým zjištěním o průběhu léčení pacientky v době mezi oběma operacemi. I když v prvním zrušovacím usnesení odvolací soud právě na potřebu dostatečně precizního skutkového vymezení bolestivých stavů výslovně poukázal, ve druhém rozhodnutí z upřesněného popisu průběhu bolesti nevycházel a vztáhl okamžik vědomosti pacientky o vzniku škody k datu, kdy se bolest neustálila, nýbrž pokračovala ještě delší dobu, takže jeho závěr o promlčení nároku není správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2558/2020, ze dne 31. 5. 2022


24.06.2022 00:05

ÚS: K počátku běhu subjektivní promlčecí doby

I. Je-li část stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nahrazena poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, musejí obecné soudy v případě příslušných relevantních námitek účastníků řízení také adekvátně odůvodnit, proč se v dané věci ztotožnily s rozhodnutími v údajně obdobných věcech, na něž v rozhodované věci toliko odkázaly, a proč není nutné prokazovat účastníkem tvrzenou skutkovou okolnost.

II. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2127/21, ze dne 10. 5. 2022


23.06.2022 00:02

Náhrada nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví rodiče

I. Ustanovení § 2959 o. z. neupravuje nároky poškozeného na náhradu újmy při ublížení na jeho zdraví, nýbrž nároky třetích osob na odčinění duševních útrap, jejichž příčinou je usmrcení nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví osob jim blízkých. Jde o odčinění zásahu do práva na rodinný život sekundárních obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka. Jakkoli duševní útrapy, smutek a stres působí na sekundární oběti jako psychicky nepříznivé a zatěžující stavy, které ve svém důsledku mohou mít i vliv na jejich celkový zdravotní stav, nelze je pokládat za ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 o. z., a v případě nezletilých ani za újmu na zdraví ve smyslu § 622 o. z. Pro určení počátku běhu promlčecí lhůty nároku nezletilého podle § 2959 o. z. tak nelze aplikovat ustanovení § 622 o. z.

Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty se sice neodvozuje od vzniku nároku, nicméně vědomost o něm nemůže nabýt oprávněná osoba dříve, než nárok objektivně vzato vznikl. V případě usmrcení je zřejmé, že zásah do osobnostních práv nastává právě okamžikem smrti (byť samo prožívání této ztráty se následně v čase vyvíjí a proměňuje) a subjektivní promlčecí lhůta počne běžet okamžikem, kdy se pozůstalý dozví o usmrcení a kdy získá dostatek informací umožňujících závěr o osobě škůdce. U nároku na náhradu za zvlášť závažné poškození zdraví osoby blízké je situace poněkud složitější. Rozhodně neplatí zjednodušení přijaté odvolacím soudem, že újma vzniká již okamžikem škodní události, jestliže se od počátku nepříznivý zdravotní stav poškozeného ani následně ve výsledku nezlepšil. Není sice pochyb o tom, že osoby blízké se ocitají ve stresové situaci prakticky okamžitě, jakmile jsou konfrontovány se skutečností, že jejich příbuzný utrpěl závažný úraz, pro nějž je hospitalizován s nejistou prognózou. Aby však mohl vzniknout nárok, který zakládá § 2959 o. z., musí u zraněného nastat setrvalý stav, při němž již není předpoklad zlepšení. Jestliže by se totiž poškozený uzdravil natolik, že by jeho ustálený zdravotní stav nesplňoval přísné požadavky uvedeného ustanovení, mohl by příbuzným vzniknout jen jiný nárok, založený při splnění podmínek vyjmenovaných v § 2971 o. z. Proto jen sama okolnost, že se poškozený ocitl v těžkém zdravotním stavu, nepostačuje pro vznik nároku podle § 2959 o. z., nýbrž musí být definitivně potvrzeno, že jde o stav trvalý, tedy ustálený. Subjektivní promlčecí lhůta pak může počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké je nezvratně nezlepšitelným stavem (a samozřejmě kdy získaly vědomost o osobě škůdce).

Tyto závěry se uplatní i tehdy, svědčí-li nárok podle § 2959 o. z. nezletilým dětem, u nichž se nedá předpokládat, že by byly detailně informovány o průběhu léčení a stavu osoby blízké, ostatně si zpravidla ani nemohou v útlém věku takovou ztrátu plně uvědomovat. Újma v jejich sféře však nastává již k okamžiku, kdy se zdravotní stav osoby blízké ustálil na úrovni trvalého zvlášť závažného poškození zdraví, byť se její dopady do jejich osobnosti a způsob prožívání ztráty budou vyvíjet a v průběhu přibývajících let měnit, takže v celém rozsahu a všech důsledcích se zpravidla rozvinou až v pozdějším věku, kdy si děti uvědomí všechny souvislosti. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nezletilých dětí pak postačuje, že se informace o ustálení nepříznivého zdravotního stavu osoby blízké (spolu se zjištěním osoby škůdce) dostala jejich zákonnému zástupci. Nelze tedy tento okamžik oddalovat až do nabytí mentální způsobilosti nezletilých uvědomit si v plném rozsahu existenci nároku.

Jestliže ovšem zákonný zástupce není schopen plnit povinnosti v tomto směru, odkládá se běh promlčecí lhůty podle § 645 o. z. do doby, než je nezletilému ustanoven opatrovník, a již běžící lhůta se staví, aby následně pokračovala po jednom roce od odpadnutí této překážky. Nelze vyloučit, že i tímto ustanovením popisované okolnosti se mohly promítnout do běhu promlčecí lhůty v projednávané věci. Žalobci totiž od počátku opakovaně tvrdí, že jejich matka měla v důsledku tragické události psychiatrické obtíže a nezvládala řadu činností, což by zřejmě mělo vliv i na postup při uplatňování nároků, které jsou předmětem tohoto řízení. Odvolací soud ovšem ani tyto okolnosti blíže nezkoumal a problém zjednodušil na konstatování, že nezletilí žalobci byli zastoupeni advokátem, který byl povinen jednat tak, aby nedošlo k promlčení nároků. Udělení plné moci advokátovi však vliv na běh promlčecích lhůt nemá.

II. Již před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, platilo, že odškodnění nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti blízké osoby, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Tím spíše je třeba mít toto hledisko na paměti při výkladu § 2959 o. z., má-li být odčinění újmy spravedlivé a slušné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1887/2021, ze dne 17. 2. 2022


19.05.2022 00:02

Námitka promlčení vznesená v exekuci manželkou povinného

Manželka povinného nemůže s úspěchem namítnout promlčení, jestliže exekuční návrh byl podán před promlčením práva přiznaného exekučním titulem; plynutí promlčecí lhůty je nutno posuzovat k okamžiku podání exekučního návrhu, i když samotné účastenství manželky povinného nastane až v průběhu provádění exekuce.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2044/2021, ze dne 2. 3. 2022


16.05.2022 00:01

Vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem

Jestliže již uplynula (ve smyslu § 100 odst. 2 obč. zák.) jak promlčecí doba k uplatnění zajištěné pohledávky, tak promlčecí doba k uplatnění zástavního práva, které tuto pohledávku zajišťuje, pak účinnému vznesení námitky promlčení zástavního práva zástavním dlužníkem nebrání ani to, že námitku promlčení zajištěné pohledávky nevznesl osobní dlužník, jemuž v tom brání účinky zahájení exekučního řízení. Obdobně to platí pro námitku promlčení zástavního práva vznesenou při přezkoumání práva na uspokojení pohledávky ze zajištění v insolvenčního řízení vedeném na majetek zástavního dlužníka insolvenčním správcem zástavního dlužníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 ICdo 26/2020, ze dne 31. 1. 2022


28.04.2022 00:00

Běh lhůty dle § 16 ZRŘ podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013

Pro běh lhůty určené ustanovením § 16 zákona o rozhodčím řízení pro podání žaloby k příslušnému soudu nebyl ani podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 rozhodný okamžik doručení nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně o zrušení vydaného rozhodčího nálezu. Bylo-li proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno odvolání, o kterém odvolací soud věcně rozhodl, nelze rozumně uvažovat o tom, že by lhůta 30 dnů k podání žaloby o zaplacení předmětné pohledávky (návrhu na pokračování v řízení) mohla začít běžet dříve, než žalobci bude doručeno konečné rozhodnutí odvolacího soudu. Teprve tímto okamžikem bude najisto postaveno, zda je vůbec nutné pro zachování účinků vyvolaných zahájením rozhodčího řízení (stavení běhu promlčecí doby) podávat ve stanovené lhůtě žalobu u soudu (návrh na pokračování v řízení).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4166/2019, ze dne 28. 12. 2021


01.02.2022 00:01

Promlčení nároku na náhradu za omezení užívání dle vodního zákona

Právo na náhradu za prokázané omezení užívání pozemků a staveb v ochranných pásmech vodních zdrojů (§ 30 odst. 11 vodního zákona) v případě, že k omezení došlo v době před 1. 1. 2014, se promlčuje ve tříleté promlčecí době (§ 101 obč. zák.), která běží ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tedy ode dne, kdy k omezení došlo a právo na náhradu bylo objektivně možné uplatnit. Uvedené platí přiměřeně i pro promlčení uvedeného nároku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1248/2021, ze dne 26. 10. 2021


19.01.2022 00:02

Stavení promlčecí lhůty v případě neplatné rozhodčí doložky

Po subjektech, které nepatří mezi pravidelné poskytovatele úvěrů či obchodníky s úvěrovými pohledávkami a jejichž podnikání nebylo bytostně dotčeno vydáním R 121/2011 (NS sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, ze dne 11. května 2011), lze požadovat seznámení se s jeho obsahem zásadně [nevyjde-li v průběhu řízení najevo, že o R 121/2011 věděly (nebo se zřetelem ke všem okolnostem věci měly vědět) dříve], nejdříve okamžikem, kdy došlo k jeho uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (tj. 20. října 2011); právě uveřejněním vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů (vedle přijímání a publikace stanovisek kolegií nebo pléna) totiž Nejvyšší soud plní svou zákonnou povinnost přispívat k jednotnému soudnímu rozhodování a zároveň tím informuje širší právnickou veřejnost o zásadních rozhodnutích, jimiž by se měla soudní praxe do budoucna řídit.

Přísnější požadavky lze však klást na subjekty, které jsou pravidelnými poskytovateli úvěrů nebo obchodníky s pohledávkami poskytovatelů úvěrů.

V projednávané věci pohledávka vznikla z úvěrové smlouvy uzavřené se společností C, která byla pravidelným poskytovatelem úvěrů a která pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení. Žalovaný (na nějž pohledávka přešla ke dni účinnosti přeshraniční fúze, tedy k 31. květnu 2015) je též společností poskytující úvěry, platební služby a záruky a provozující finanční leasing a peněžní makléřství; lze tak na oba tyto subjekty (společnost C i žalovaného) klást přísnější požadavky na seznámení se se zásadní (jelikož velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijatou) judikaturou ovlivňující jejich podnikání. S přihlédnutím k době, kdy se právní předchůdce žalovaného s touto judikaturou mohl poprvé seznámit (23. května 2011, kdy bylo rozhodnutí R 121/2011 zveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu), nepokládá Nejvyšší soud v poměrech dané věci rozhodčí žalobu podanou (až) 5. září 2011, respektive exekuční návrh (podaný poté, co rozhodce vydal 10. října 2011 rozhodčí nález), za úkon, který stavěl běh promlčecí lhůty (ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 996/18 a sp. zn. I. ÚS 1091/19 šlo již o zneužívající postup).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 127/2019, ze dne 24. 9. 2021


02.08.2021 00:01

Počátek běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu za změnu v území

Počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se řídí § 619 o. z.; předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není vyžadováno, ustanovení § 628 o. z. se proto nepoužije.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3169/2020, ze dne 29. 4. 2021


02.07.2021 00:01

ÚS: K posouzení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy

Promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.

Vyhodnotil-li okresní soud námitku stěžovatelky na promlčení nároku vedlejší účastnice řízení – která si jako profesionálka mohla být vědoma, že smlouva o zápůjčce může být neplatná (pro nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost stěžovatelky) a proto bude možno věc posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení, s důsledkem v podobě odlišného určení počátku promlčecí lhůty, a přesto podala žalobu opožděně – k tíži stěžovatelky, když její námitku kvalifikoval jako odporující dobrým mravům, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud svým rozhodnutím nikterak nezpochybňuje zásadu, že dluhy se mají plnit. Vznesla-li však stěžovatelka jak námitku neplatnosti smlouvy o zápůjčce, tak i námitku promlčení, nelze tyto instituty obcházet poukazem na rozpor s dobrými mravy, nebyly-li podmínky pro jeho uplatnění splněny.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3358/20, ze dne 1. 6. 2021


23.04.2021 00:04

ÚS: K povinnosti soudu reagovat na námitku promlčení

Nereaguje-li obecný soud na řádně vznesenou námitku promlčení účastníkem řízení, dojde k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2983/20, ze dne 23. 3. 2021


30.03.2021 00:01

Náhrada za dlouhodobé mediální zasahování do osobnostních práv

I. V obecné rovině platí, že zpravidla každý tiskový článek dotýkající se osobnostních práv osob, o nichž informuje nepřiměřeným a nedovoleným způsobem, představuje samostatný zásah, který je odškodnitelný samostatnou částkou, a pak i promlčecí lhůta počíná běžet nejdříve od okamžiku, kdy zásah vyvolá újmu. Nemajetková újma vzniká nikoliv z článku jako takového, ale z informace (obsahu), kterou článek sděluje, jestliže je způsobilá přivodit dotčené osobě zásah do soukromí či se nepříznivě dotknout její cti, vážnosti a důstojnosti, případně jestliže neoprávněným způsobem zachycuje a šíří podobu člověka. Jestliže ovšem určitá skupina článků sděluje tutéž či obdobnou informaci, resp. vyjadřuje se v různých obměnách ke společnému tématu, spoluvytváří ve výsledku jednotnou újmu, a povyšuje tak svou negativní kvalitu na úroveň celistvého působení, aniž by bylo dost dobře možné určit, jakou část celkové újmy ten který článek způsobil. S tím pak nutně souvisí i procesní aspekt věci, že poškozený v důsledku toho jen stěží může prokázat, v jakém rozsahu se články na újmě podílely, resp. v jakém rozsahu vznikla újma z každého konkrétního článku. Nelze na něj za takové situace klást nepřiměřený požadavek, aby kvantifikoval újmu odděleně ve vztahu ke každému z článků.

Dostatečně určité zjištění povahy a intenzity jednotlivých dílčích zásahů je významné jak pro vymezení celkového charakteru výsledného zásahu a pro stanovení výše náhrady, tak i z hlediska případného promlčení. Peněžitá náhrada za zásah do osobnostních práv je právem majetkové povahy, které podléhá promlčení. Občanský zákoník v § 612 jednoznačně stanoví, která práva vznikající ze zásahu do osobnosti člověka se promlčují a která naopak promlčení nepodléhají. Nově tedy již zákon sám výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí nebo obdobného osobního práva se promlčují práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech.

Na druhé straně z důvodu zachování principu právní jistoty v případech, kdy škůdce informuje o určité osobě (typicky veřejně známé) pravidelně, není možné přijmout ničím neomezený závěr o jednotnosti zásahu tvořeného zásahy dílčími, který by mohl vést k tomu, že by promlčecí lhůta de facto nikdy běžet nepočala, neboť by se její počátek běhu s každým dalším článkem odsouval. Je tedy nutné najít kritérium, oddělující jednotlivé články či jejich skupiny, tak aby bylo možno definovat, co tvoří jeden zásah (jedno jednání) se samostatným během promlčecí lhůty. Základním východiskem je téma článků, které může být jednotícím prvkem jak z hlediska obsahu nepřiměřeného zásahu, tak z hlediska povahy újmy, resp. důvodů, pro které dotčená osoba negativně vnímá zveřejňování citlivých údajů o své osobě. Články se stejným tématem se spolupodílejí na vzniku téže újmy, přičemž újma počne vznikat prvním článkem na dané téma a další články újmu prohlubují a rozšiřují. Samozřejmě tuto hranici většinou nelze zcela ostře a paušálně stanovit, neboť je obvyklou mediální praxí, že ačkoliv článek pojednává o jednom konkrétním tématu, je v něm zároveň zmiňována předchozí činnost (historie) osoby, popř. je činěn odkaz na předchozí články o ní, jak tomu bylo i v dané věci. Nicméně na základě pouhého odkazu na předchozí události zajisté ještě nelze konstatovat, že příspěvky referují o totožném tématu. Soudy tedy musí vždy pečlivě vážit, nakolik spolu články věcně souvisí, jak dlouhá doba mezi nimi uplynula, a nakolik je tak možné považovat je za jeden zásah.

Důležitý význam má i časové hledisko, neboť nastal-li mezi články, které referují o obdobném tématu, delší interval, pro nějž je třeba na následující článek hledět již jako na znovuobnovení negativního působení, nikoliv jen jako na navazující rozšíření předchozího zásahu, je nutno hovořit již o samostatných zásazích s odpovídajícím právním dopadem na běh promlčecí lhůty. Právně významným mezníkem z tohoto pohledu je i podání žaloby, jímž sám poškozený uzavírá rozsah působení sérií jednotlivých útoků, neboť tím vyjadřuje, že v žalobě vymezené počínání žalovaného považuje za nepřijatelné, přičemž i žalovaný z doručené žaloby (případně i z předžalobní výzvy, byla-li učiněna) zjistí, že je mu vytýkáno neoprávněné působení. Pokud přesto pokračuje ve své činnosti, posunuje intenzitu svého působení do vyšší roviny a od tohoto okamžiku lze považovat jím působenou újmu za samostatný nárok, byť by časově navazovala na předchozí zásahy. Jestliže by pak v téže činnosti pokračoval i poté, co mu bylo pravomocným rozhodnutím uloženo zdržet se neoprávněných zásahů či mu byla uložena povinnost poskytnout za ně přiměřené zadostiučinění, opět jeho působení získá samostatnou povahu podtrženou tím, že vědomě nerespektuje soudní rozhodnutí, což nese odpovídající právní (například i exekuční) důsledky. Takto stupňované porušování osobnostních práv se projeví i ve výši náhrady.

II. V projednávané věci nelze při úvaze o výši náhrady přehlédnout, že od řady mediálních subjektů již žalobci na základě pravomocných soudních rozhodnutí získali za zásahy do osobnostních práv téhož druhu významné částky, celkově 6.420.000 Kč. Soudní praxe považuje i tuto okolnost za důvod k úpravě výše náhrady, neboť jestliže se opodstatněně přihlíží i k jiným formám satisfakce (např. odsouzení trestním soudem, konstatování porušení práva, jiné plnění), musí se do výsledné náhrady promítnout též peněžité plnění získané od jiných původců vzájemně provázaných zásahů.

III. Ochrana dětí musí spočívat především v odstranění nepříznivých zásahů do osobnostních práv, tedy uložení a vynucení povinnosti nepokračovat v neoprávněných zásazích, peněžitá náhrada má tu až druhotnou roli a tomu logicky odpovídá i její výše. Ani vysoká částka náhrady sama o sobě není zárukou, že se negativní působení na dítě neobjeví v budoucnu, tomu je způsobilé čelit spíše důsledné uplatňování zdržovacích nároků. Roli zde hraje i časové hledisko, neboť s plynutím času se potenciální riziko negativního vlivu protiprávních zásahů na zdravý vývoj dětí snižuje a tento časový odstup je přirozeně tím větší, čím je dítě v době zásahu mladší. V daném případě byla tedy důvodně nezletilým žalobcům přiznána částka nižší než žalobcům dospělým.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, ze dne 17. 12. 2020


18.03.2021 00:02

Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění při pracovním úrazu

I. Význam slova „zpravidla“, užitého v ustanovení § 7 odst. 1 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., tkví v tom, že nejdříve je možno provést „bodové“ ohodnocení (posouzení) ztížení společenského uplatnění poškozeného (z důvodu pracovního úrazu) teprve rok po úrazu, i když ke splnění druhé podmínky došlo již před touto dobou, a jinak kdykoliv (po uplynutí jednoho roku po úrazu), kdy je již zřejmé, že jde o trvalé poškození zdraví a podle poznatků lékařské vědy dalším léčením, popřípadě léčebně rehabilitační péčí, nedojde ke zlepšení nebo stabilizaci zdravotního stavu.

II. V projednávané věci je nesporné, že žalobce úraz utrpěl dne 21. 1. 2015, podle skutkových okolností dále není sporu o tom, že se jednalo o úraz pracovní. Za tohoto skutkového stavu mohlo být poprvé bodové ohodnocení trvalých následků provedeno dne 21. 1. 2016 a teprve tohoto dne poprvé žalobce mohl zjistit, že poškození jeho zdraví je též „odškodnitelné“, tedy subjektivní promlčecí doba mohla začít běžet teprve tohoto dne a skončila 21. 1. 2019 (srov. ustanovení § 629 odst. 1 o. z., ustanovení § 605 odst. 2 o. z.); protože tohoto dne byla žaloba též podána u soudu, není možno dovodit promlčení nároku.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2724/2020, ze dne 16. 12. 2020


09.02.2021 00:02

Následky promlčení služebnosti; náhrada za zrušení služebnosti

I. Je-li služebnost promlčena, má dotčená osoba podle § 618 o. z. právní nárok na její výmaz z veřejného seznamu. Výmaz promlčené služebnosti jako práva váznoucího na zatížené věci má přitom za následek její faktický zánik. Následkům negativní domněnky výmazu se již v takovém případě nelze bránit námitkou, že stav zapsaný ve veřejném seznamu není v souladu se skutečným právním stavem a domáhat se odstranění takového nesouladu postupem podle § 985 o. z.

S ohledem na tyto závěry nelze již po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., nadále bez dalšího vycházet z citované judikatury přijaté za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., podle které promlčení služebnosti spolu se vznesenou námitkou promlčení představuje takovou trvalou změnu, na základě které lze žádat soud, aby služebnost zrušil nebo omezil. Jestliže již samo promlčení zapisované služebnosti představuje takové její oslabení, že ho lze přirovnat k faktickému zániku, nebude na místě, aby nadále soud ještě rozhodoval o zrušení služebnosti.

Nedohodnou-li se oprávněný a povinný na návrhu na výmaz promlčené služebnosti z veřejného seznamu – katastru nemovitostí, lze se u soudu domáhat určení, že služebnost je promlčena, a na základě takového soudního rozhodnutí poté dosáhnout jejího výmazu.

II. V projednávané věci přesto nalézací soudy o zrušení promlčené služebnosti rozhodly. Je přitom nutné přihlédnout k tomu, že jako trvalou změnu vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou oprávněných osob odůvodňující zrušení služebnosti neoznačily pouze její promlčení, ale i další skutečnosti (věk žalovaných, zajištění jejich bytových potřeb v domě s pečovatelskou péčí, samotnou vůli žalovaných právo ze služebnosti nevykonávat). Nelze proto bez dalšího označit jejich rozhodnutí o zrušení služebnosti za nesprávné. Navíc samotné rozhodnutí o zrušení promlčené služebnosti nevytváří jiné právní následky než samotné promlčení – i takové rozhodnutí (stejně jako promlčení služebnosti) bude podkladem pro výmaz zapisované služebnosti z katastru nemovitostí. Není proto namístě rušit rozhodnutí soudu o zrušení služebnosti jen proto, že bylo možné vést účastníky k procesně správnému postupu, kterým byla žaloba na určení, že služebnost je promlčena.

Rozhodl-li soud o zrušení promlčené služebnosti, je k promlčení vzhledem k následkům výmazu zapisované služebnosti z veřejného seznamu (katastru nemovitostí) nutné při rozhodování o přiměřené náhradě za rušenou služebnost přihlédnout. Je-li zapisovaná služebnost v okamžik rozhodování soudu skutečně promlčena, ač dosud ještě nedošlo k jejímu výmazu, nebude zásadně namístě přiznávat za její zrušení náhradu. To právě s ohledem na právní nárok na výmaz takové služebnosti zakotvený v § 618 o. z. a následek jejího výmazu, kterým je faktický zánik služebnosti. Nepřiznal-li proto v projednávané věci odvolací soud náhradu za zrušení služebnosti s tím, že je rušená služebnost promlčena, je jeho rozhodnutí v tomto rozsahu věcně správné.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1491/2019, ze dne 27. 10. 2020


09.02.2021 00:01

Řádné pokračování v zahájeném řízení o soudní prodej zástavy

I. Při soudním prodeji zástavy je třeba vykládat ustanovení § 112 obč. zák. tak, že zástavní věřitel pokračuje řádně v zahájeném řízení, jestliže po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy (po pravomocném skončení první fáze soudního prodeje zástavy) pokračuje v přiměřené lhůtě v uplatňování svého zástavního práva podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., popřípadě podáním exekučního návrhu prodejem zástavy podle ustanovení § 37 a násl. ex. řádu.

Posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, je vždy závislé na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu. Pokračoval-li zástavní věřitel v soudním prodeji zástavy řádně (v okolnostem případu přiměřené lhůtě) podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu prodejem zástavy, znamená to, že promlčecí doba, jejíž běh byl zastaven podáním návrhu na nařízení prodeje zástavy, nezačne znovu běžet dnem právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy a že stavení běhu promlčecí doby bude pokračovat (trvat) až do pravomocného skončení řízení ve druhé fázi soudního prodeje zástavy. Kdyby však zástavní věřitel nepodal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, začne promlčecí doba (do té doby stavená) znovu běžet dnem následujícím po právní moci usnesení o nařízení prodeje zástavy. V tomto případě se zástavní právo nepromlčí jen tehdy, jestliže promlčecí doba neuplyne do dne, v němž byl podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy; v době od podání návrhu na nařízení prodeje zástavy do právní moci usnesení, kterým byl nařízen prodej zástavy, promlčecí doba neběží.

Okolnostmi, které je možné zohlednit při posouzení, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, jsou z povahy věci pouze takové konkrétní okolnosti, k nimž došlo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy do dne podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního návrhu a které vypovídají o tom, zda zástavní věřitel podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuční návrh prodejem zástavy bez zbytečných průtahů.

II. Při posuzování toho, zda oprávněný v posuzované věci podal v projednávané věci exekuční návrh prodejem zástavy ve vlastnictví povinné (předmětných nemovitých věcí) k uspokojení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru bez zbytečných průtahů, odvolací soud ve prospěch svého závěru, že oprávněný tento návrh v přiměřené lhůtě nepodal, učinil-li tak až více než ¼ roku po právní moci usnesení okresního soudu, kterým byl nařízen prodej zástavy, nesprávně zohlednil skutečnost, že oprávněný zahájil řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (podal návrh na zahájení tohoto řízení) pouhé dva dny před promlčením zajištěné pohledávky, přestože tato okolnost nastala již přede dnem nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy a nevypovídá proto nic o tom, jak (přiměřeně) rychle oprávněný v řízení pokračoval podáním exekučního návrhu prodejem zástavy po právní moci tohoto rozhodnutí.

Okolnostmi, které by bylo možné zohlednit při posouzení, zda oprávněný podal exekuční návrh prodejem zástavy v přiměřené lhůtě, by mohly být například okolnosti tvrzené oprávněným, že exekuční návrh podal ihned po doručení usnesení o nařízení prodeje zástavy s vyznačenou doložkou právní moci, o jehož zaslání opakovaně soud žádal, aniž by mu bylo hned vyhověno, popřípadě další konkrétní okolnosti, k nimž došlo od právní moci usnesení okresního soudu, kterým byl nařízen prodeje zástavy, do podání exekučního návrhu v této věci.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 38/2020, ze dne 27. 10. 2020


< strana 1 / 16 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů