// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení

Bezdůvodné obohacení

01.04.2025 00:01

Aktivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení podle 2994 o. z.

Jestliže podnájemce (coby disponent) následně cizí věc (předmět užívání), aniž by mu k takovému nakládání s ní svědčilo oprávnění, přenechá k užívání třetí osobě, odpovídá i za toto jednání podnájemce pronajímateli (též) nájemce sám. Jinými slovy, nájemce odpovídá též za řádný výkon podnájmu, je-li sjednán. Proto nájemci § 2994 o. z. právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči takovému neoprávněnému uživateli nezakládá.

Žalobkyně (coby nájemce) tak v projednávané věci není aktivně (věcně) legitimována domáhat se vydání bezdůvodného obohacení dle § 2994 o. z. vůči faktickým uživatelům věci – předmětných jednotek, jimž bylo podnájemcem (coby neoprávněným disponentem) přenecháno za trvání podnájemního vztahu jejich užívání. Taková věcná legitimace náleží vlastníku věci.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3353/2024, ze dne 25. 2. 2025

31.01.2025 00:01

ÚS: Ochrana účastníka řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ

Poskytnutí ochrany účastníku řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. má svůj účel. Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnutí této ochrany.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 997/23, ze dne 4. 12. 2024

28.01.2025 00:01

Čerpání jistoty při souběhu důvodů pro vyloučení ze zadávacího řízení

V tom, že zadavatel veřejné zakázky, který rozhodl o vyloučení účastníka ze zadávacího řízení proto, že ve stanovené lhůtě nepředložil originály nebo úředně ověřené doklady, kopie dokladů o kvalifikaci, ani identifikační údaje osob, které jsou skutečným majitelem a doklady ke skutečnému majiteli (§ 122 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb.), mohl vyloučit účastníka ze zadávacího řízení i z jiného důvodu (podle § 113 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb. proto, že ve stanovené lhůtě neobjasnil mimořádně nízkou nabídkovou cenu), neshledává Nejvyšší soud důvod, pro který by jistota čerpaná zadavatelem z bankovní záruky, která nekryla důvod vyloučení podle § 113 odst. 6 zákona č. 134/2016 Sb., měla být bezdůvodným obohacením zadavatele na úkor vyloučeného účastníka.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 456/2023, ze dne 30. 12. 2024

22.01.2025 00:02

Rozložení důkazního břemene mezi zaměstnavatele a zaměstnance

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku obecně platí, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného tíží ochuzeného, zatímco důkazní břemeno k prokázání právního důvodu získaného plnění (právního důvodu opravňujícího příjemce si plnění ponechat, respektive je plátci nevrátit) pak zatěžuje jeho příjemce – obohaceného.

Ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení vyplývajícího z pracovněprávních vztahů, které se řídí občanským zákoníkem jen podpůrně (nelze-li použít zákoník práce), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. § 4 zák. práce), však z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanovení § 331 zák. práce vyplývá, že ochuzeného zaměstnavatele nezatěžuje jen důkazní břemeno k prokázání tvrzení o přesunu majetkových hodnot na obohaceného zaměstnance, ale – jde-li o peněžité plnění – i k prokázání tvrzení o skutečnostech, z nichž dovozuje, že peněžité částky, jejichž vrácení se po zaměstnanci domáhá, byly zaměstnanci vyplaceny neprávem (že šlo o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené), a z nichž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Odtud plyne, že je-li takovou tvrzenou skutečností okolnost, že zaměstnanec, kterému byla na základě pracovní smlouvy uzavřené se zaměstnavatelem vyplacena mzda, práci, kterou měl podle této smlouvy vykonat a za kterou by mu měla být mzda poskytnuta, ve skutečnosti nevykonal, zatěžuje důkazní břemeno k jejímu prokázání zaměstnavatele. Pro zaměstnavatele – má-li mít ve sporu úspěch – tak vyvstává povinnost označit důkazy potřebné k prokázání jeho tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, za kterou mu byla neprávem vyplacena mzda, a jeho procesní odpovědnost za to, že toto tvrzení nebude v řízení u soudu prokázáno.

Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že tvrzení, že zaměstnanec nevykonal práci, je tzv. negativním tvrzením. Názor, traktovaný ve starší judikatuře, že negativní tvrzení se v občanském soudním řízení zásadně neprokazují, který vychází z tzv. negativní teorie důkazního břemene, byl postupně v novější judikatuře opuštěn a za překonaný ho považuje i odborná literatura. Recentní judikatura a odborná literatura vychází z toho, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a že v soudní praxi k tomu také často dochází, s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje častější použití nepřímých důkazů.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1993/2024, ze dne 10. 12. 2024

21.11.2024 00:02

Odvolání daru družstevního podílu podle § 630 obč. zák.

I. V usnesení sp. zn. 29 Cdo 3808/2014, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého platným a účinným odstoupením od smlouvy o převodu obchodního podílu smlouva zaniká a ex lege zanikají též všechna práva a povinnosti ze smlouvy a zaniká (ex lege) též účast nabyvatele ve společnosti založená touto smlouvou, tj. nabyvatel přestává být společníkem a společníkem se namísto nabyvatele stává (opět) převodce. K obnovení účasti převodce ve společnosti přitom dochází s účinky ex nunc. Účinky odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu nastávají vůči společnosti až dnem doručení takového účinného odstoupení společnosti.

Nejvyšší soud v citovaném usnesení dále uvedl, že obchodní podíl zůstává totožným předmětem občanskoprávních vztahů i poté, kdy se společník, jemuž obchodní podíl náleží, účastní zvýšení základního kapitálu společnosti dalším vkladem. V takovém případě totiž dochází pouze ke zvýšení vkladu společníka, popř. ke zvýšení jeho obchodního podílu, nikoli k zániku původního obchodního podílu a ke vzniku obchodního podílu nového. Lze tedy uzavřít, že obchodní podíl převedený na základě smlouvy o převodu obchodního podílu lze po odstoupení od této smlouvy převodci vrátit (a k obnovení účasti převodce ve společnosti dojde) i v případě, kdy po uzavření smlouvy nabyvatel při zvýšení základního kapitálu společnosti převzal závazek ke zvýšení vkladu. Převodci tudíž náleží celý obchodní podíl se zvýšeným vkladem, popř. zvýšený obchodní podíl, jestliže se dalším vkladem zvýšil poměr vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti.

Citované závěry se obdobně uplatní též u bytového družstva a (s ohledem na to, že účinky odvolání daru podle § 630 obč. zák. jsou obdobné účinkům odstoupení od smlouvy podle § 351 obch. zák.) řídí se jimi i vypořádání vztahů po důvodném odvolání daru, jehož předmětem byla práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu.

II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že dárce, dovolal-li se vůči obdarovanému důvodně vrácení daru, se okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému, stal vlastníkem družstevního podílu s právy a povinnostmi existujícími v době, kdy k odvolání daru došlo.

Účinky odvolání daru ve vztahu k družstvu však mohly nastat až okamžikem doručení (oznámení) odvolání daru družstvu. Nabýval-li totiž podle § 230 věty druhé obch. zák. nabyvatel členská práva a povinnosti spojená s členstvím v bytovém družstvu ve vztahu k družstvu (až) předložením smlouvy o převodu členství (nebo pozdějším dnem uvedeným ve smlouvě), je logické, že ten samý postup musí být vyžadován též v případě, vrací-li se převodci jeho členství v družstvu v důsledku zrušení převodní smlouvy. V obou případech totiž musí být družstvu oznámeno a doloženo, že došlo ke změně v osobě jeho člena. Stejný závěr se uplatní též po 1. 1. 2014 (srov. § 601 odst. 2 z. o. k.).

Nebylo-li družstvu (důvodné) odvolání daru dárcem doručeno, zůstal obdarovaný nadále jeho členem a nájemcem družstevního bytu, a tudíž na něj družstvo mohlo převést vlastnické právo k jednotce (srov. § 751 odst. 3 z. o. k.). Jelikož se hodnota družstevního podílu takovým převodem nepochybně podstatně snížila, může dárce po žalovaných (obdarovaném a jeho manželce, kteří jednotku od družstva nabyli) požadovat vydání jednotky (převedení vlastnického práva k jednotce), popř., není-li to dobře možné, zaplacení její hodnoty, podle právní úpravy bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. o. z.), neboť žalovaní se nepochybně přijetím jednotky do svého vlastnictví na úkor dárce bez spravedlivého důvodu obohatili. V úvahu rovněž přichází (namísto nároku na vydání bezdůvodného obohacení) uplatnění peněžitého nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat dar ve stavu k okamžiku jeho odvolání.

Bylo-li družstvu (důvodné) odvolání daru dárcem před převedením jednotky do vlastnictví žalovaného 1) doručeno, stal se dárce (namísto obdarovaného) okamžikem takového doručení členem družstva a bez jeho souhlasu nemohlo družstvo převést vlastnické právo k jednotce na žalované (§ 751 odst. 1 a 2 z. o. k.). Učinilo-li tak i přes tuto skutečnost, je smlouva o převodu vlastnického práva k jednotce neplatná podle § 580 odst. 1 o. z., neboť to vyžaduje smysl a účel pravidla uvedeného v § 751 odst. 1 z. o. k. Jde přitom o neplatnost relativní (§ 586 o. z.), neboť slouží ochraně zájmu člena bytového družstva, který je nájemcem převáděné jednotky.

Dovolal-li se dárce účinně relativní neplatnosti smlouvy, nemohli žalovaní nabýt vlastnické právo k jednotce a vlastníkem jednotky zůstalo družstvo. Zaniklo-li mezitím družstvo bez právního nástupce výmazem z obchodního rejstříku poté, co byla provedena jeho likvidace, aniž došlo k vypořádání jeho vlastnického práva k jednotce, může to být ve smyslu § 209 odst. 1 o. z. (za splnění v něm uvedených podmínek) důvodem pro zrušení výmazu a obnovení likvidace. Tím by se obnovilo i členství dárce v družstvu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3301/2023, ze dne 8. 10. 2024

21.08.2024 00:01

Bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za jiného

Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se § 2997 odst. 1, věta druhá, o. z. neuplatní v případě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého plněním za jiného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3255/2023, ze dne 26. 6. 2024

27.06.2024 00:01

Převod náhradních zemědělských pozemků v režimu zákona o půdě

Ustanovení § 3002 odst. 1 o. z., vylučující užití § 3000 a § 3001 o. z. u neplatných či zrušených úplatných smluv, se aplikuje i tehdy, bylo-li pravomocné soudní rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího (v režimu zákona o půdě) k převodu náhradního zemědělského pozemku na oprávněnou osobu zrušeno na základě mimořádného opravného prostředku. Ustanovení § 3001 odst. 1 o. z., poskytující poctivému příjemci, jenž předmět bezdůvodného obohacení zcizil za úplatu, právo volby, zda ochuzenému vydá peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny předmětu obohacení (§ 2999 odst. 1 o. z.) nebo to, co úplatným právním jednáním utržil, se tudíž nevztahuje na případy, v nichž vlastník – nabyvší vlastnického práva na základě pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle směřujícího (v režimu zákona o půdě) k převodu náhradního zemědělského pozemku – převede své vlastnictví za úplatu na třetí osobu dříve, než je předmětné pravomocné rozhodnutí z podnětu mimořádného opravného prostředku odklizeno.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 771/2024, ze dne 22. 5. 2024

18.03.2024 00:01

Náhrada škody vs. bezdůvodné obohacení v pracovněprávních vztazích

Majetková újma, kterou lze vyjádřit v penězích, je předpokladem jak pro vznik nároku zaměstnavatele z bezdůvodného obohacení, tak i jeho nároku z odpovědnosti za škodu. Byla-li majetková újma způsobena zaviněným porušením povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, je třeba nárok posoudit podle ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu. Nejsou-li však splněny předpoklady pro vznik povinnosti zaměstnance k náhradě škody podle ustanovení § 250 zák. práce, je možné – vzhledem k subsidiaritě bezdůvodného obohacení ve vztahu k náhradě škody – majetkovou újmu zaměstnavatele posoudit podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (tj. podle ustanovení § 2991 a násl. o. z., popřípadě též § 331 zák. práce a – jde-li o bezdůvodné obohacení získané zaměstnancem z neplatného právního jednání – podle ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1609/2023, ze dne 19. 12. 2023

12.03.2024 00:02

K možnosti stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty

S ohledem na zásady autonomie vůle a smluvní volnosti stran je třeba § 630 o. z. vykládat tak, že možnost stran ujednat si prodloužení promlčecí lhůty není omezena pouze na závazky ze smluv, nýbrž lze ji vztáhnout i na závazky vzniklé z jiných právních důvodů, a to v rámci limitů stanovených § 630 odst. 1 a 2 o. z.

Při zachování omezení plynoucích z ustanovení § 630 odst. 1 a 2 o. z., jakož i z obecných obsahových korektivů právních jednání (§ 1 odst. 2 věta za středníkem o. z.) tak občanský zákoník nebrání stranám v ujednání delší promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2444/2023, ze dne 6. 12. 2023

20.02.2024 00:02

Právo poškozeného zvolit způsob náhrady škody dle § 2951 o. z.

I. Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Z ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. vyplývá, že zákon označuje uvedení v předešlý stav (naturální restituci) jako primární formu náhrady vzniklé škody a že náhrada škody v penězích (relutární restituce) přichází v úvahu jen, žádá-li o to poškozený, anebo není-li uvedení do předešlého stavu dobře možné. Tam, kde je uvedení do předešlého stavu dobře možné, se zákonem přiznaná přednost naturální restituce uplatní tehdy, požaduje-li poškozený náhradu bez toho, aby uvedl způsob. Jinak záleží na poškozeném, jaký způsob náhrady škody zvolí.

Ustanovení § 2951 odst. 1 o. z. ovšem není možné chápat jako alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z. [při níž není zpočátku určen konkrétní předmět (způsob) plnění, který se konkretizuje až volbou oprávněné osoby], neboť i bez projevené vůle poškozeného je škůdce od počátku bez dalšího zavázán jen k jednomu způsobu plnění, a to k naturální restituci, je-li dobře možná. Není-li naturální restituce dobře možná, je od počátku zavázán k peněžité náhradě. Citované ustanovení však dává poškozenému tam, kde je uvedení v předešlý stav dobře možné, právo svým úkonem změnit předmět plnění, jde o zvláštní případ jednostranné změny obsahu obligace. Předmětné ustanovení tedy poskytuje ochranu jednak poškozenému, který i když nebude aktivní a nezvolí si způsob náhrady škody, bude mu i tak způsobená škoda odčiněna, jednak škůdci, který může způsobenou škodu odčinit i bez poskytnutí součinnosti poškozeného (nemusí vyčkávat na volbu poškozeného a být v nejistotě o požadovaném způsobu plnění). Právo požadovat náhradu škody v penězích i tam, kde je možné uvedení do předešlého stavu, zákon přiznává poškozenému zjevně za účelem ochrany jeho zájmů, respektuje právo poškozeného, aby mohl sám rozhodnout o zásazích do jeho majetku. Poškozený totiž z různých důvodů nemusí mít zájem na tom, aby uvedení do předešlého stavu uskutečnil právě škůdce, a může mít zájem na tom, aby mu škůdce poskytl pouze finanční plnění, jehož prostřednictvím si uvedení do předešlého stavu případně zajistí sám.

II. Žádost poškozeného, kterou realizuje svou volbu způsobu náhrady škody ve smyslu § 2951 o. z., je bezpochyby právním jednáním. Pro „žádost“ není předepsána žádná forma ani náležitosti, musí tedy jít o srozumitelné vyjádření požadavku na peněžité plnění, např. v žalobě. Projeví-li tedy poškozený vůči škůdci nesouhlas s tím, aby provedl opravu poškozené věci, je nutné takové právní jednání podrobit výkladu. Nesouhlas poškozeného s provedením opravy věci škůdcem totiž nemusí vždy znamenat, že poškozený tím současně zvolil způsob náhrady škody v penězích (poškozený např. může mít v úmyslu, aby škůdce pouze posečkal s naturální restitucí do doby, než poškozený získá další relevantní informace pro učinění volby způsobu náhrady škody, případně může takovým nesouhlasem vyjádřit svou žádost, aby škůdce opravu neprováděl sám, ale pouze zajistil její provedení u třetí osoby, nebo aby namísto opravy věci poskytl poškozenému náhradní věc). Nesouhlas s provedením opravy poškozené věci tedy nelze bez dalšího ztotožňovat s volbou práva poškozeného na peněžitou náhradu ve smyslu § 2951 o. z.

III. Jde-li tedy o poškození věci a poškozený zvolí způsob náhrady škody podle § 2951 o. z. tak, že nesouhlasí s uvedením v předešlý stav škůdcem a požaduje finanční náhradu, dochází tím k jednostranné změně obsahu závazku a tuto projevenou vůli poškozeného je škůdce povinen respektovat. Jelikož nejde o alternativní obligaci ve smyslu § 1926 o. z., nemá škůdce právo volby způsobu plnění. Škůdce tak již není povinen (ani oprávněn) poskytnout plnění uvedením v předešlý stav. Obsah jeho povinnosti k náhradě vzniklé škody se změní na povinnost poskytnout poškozenému peněžitou náhradu.

IV. Provedení opravy poškozené věci škůdcem proti vůli poškozeného, který požadoval náhradu škody v penězích a plnění opravou věci škůdcem následně nepřijal, nezpůsobuje (ani částečný) zánik závazku k náhradě škody a nesnižuje výši náhrady škody v penězích určenou podle § 2969 odst. 1 o. z., k níž je škůdce povinen.

Výše uvedené neznamená, že by plnění poskytnuté škůdcem opravou věci proti vůli poškozeného nemělo být nijak zohledňováno. Nelze jej však zohlednit při určení výše nároku poškozeného na peněžitou náhradu škody jeho snížením. Případný prospěch získaný poškozeným z takového plnění je namístě posoudit podle zásad bezdůvodného obohacení a ochuzený škůdce může nárok na vydání bezdůvodného obohacení, resp. na peněžitou náhradu, není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné (srov. § 2999 odst. 1 o. z.), uplatňovat po poškozeném. Vznik práva škůdce na vydání bezdůvodného obohacení závisí na posouzení konkrétních okolností dané věci. Pokud škůdce takto jednal (opravil věc) proti vůli poškozeného na vlastní nebezpečí, nevznikne obohacenému (poškozenému) povinnost obohacení vydat (srov. § 2992 o. z.). Pokud škůdce takto věc opravil s vědomím, že k tomu není povinen, nemá právo na vrácení toho, co plnil, příp. na zaplacení peněžité náhrady ve smyslu § 2999 o. z. (srov. § 2997 odst. 1 o. z.). Pokud však škůdce takto plnil v omylu (v domnění), že i přes nesouhlas poškozeného plní svůj závazek, je obohacený (poškozený), který získal předmět obohacení bez svého svolení, povinen jej vydat škůdci (ochuzenému), avšak není-li vydání předmětu obohacení dobře možné (což zpravidla nastává v případě výkonu činností při opravě věci), není obohacený (poškozený) povinen poskytnout peněžitou náhradu, ledaže by tím vznikl stav zjevně odporující dobrým mravům (srov. § 3001 odst. 2 o. z.). Naopak pokud provedením opravy věci bez souhlasu poškozeného (tj. neoprávněným zásahem do jeho majetku) vznikne poškozenému další majetková újma, je třeba též právo na náhradu takto vzniklé škody posoudit podle obecných pravidel (příp. též podle § 3009 odst. 2 o. z., bude-li jednání škůdce s ohledem na zjištěné okolnosti možno posoudit jako zakázané jednatelství).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1820/2022, ze dne 15. 11. 2023

24.01.2024 00:02

Vypořádání nároků z bezdůvodného obohacení podle § 2993 o. z.

Předpoklad formulovaný § 2993 o. z., totiž to, že strana splnila, „aniž tu byl platný závazek“, je (bude) naplněn (a o plnění podléhající režimu § 2993 o. z. půjde) i tam, kde bude nezbytné vypořádat plnění poskytované proto, že se strany zmýlily v předpokladu, že smlouva nadále trvá, ač již nastala rozvazovací podmínka, které vedla k jejímu skončení (pro budoucí období).

V poměrech této věci pak jde o to, zda poskytnuté plnění lze označit za plnění na základě domnělé (domněle trvající) podnájemní smlouvy, jestliže nájemce v době přijetí plnění věděl (na rozdíl od podnájemce, coby poskytovatele plnění), že (již) nemůže jít o podnájemné, jelikož podnájemní smlouva zanikla (skončila) smluvně dohodnutým způsobem (ukončením leasingové smlouvy, na jejímž základě leasingový nájemce podnajal předmět leasingu podnájemci).

Odvolací soud se v daném skutkovém rámci zjevně pokusil o výklad § 2993 o. z. (respektive o posouzení, zda označené ustanovení je uplatnitelné v poměrech dané věci) z pohledu koncepce přičitatelnosti plnění k závazku z příjemcova hlediska, přičemž pro tyto účely uzavřel, že příjemce plnění věděl, že podnájemné na původní (podnájemní) smlouvu již nemůže přijímat a nemůže podle ní ani poskytovat plnění, takže (z jeho strany) šlo (jen) o plnění přijímané bez právního důvodu.

V těch případech, kdy si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, je nicméně pro přičitatelnost plnění k závazku z příjemcova objektivizovaného hlediska významné i to, že každá ze smluvních stran ukončené smlouvy byla jak poskytovatelem plnění, tak jeho příjemcem. Bývalý podnájemce nadále poskytoval plnění bývalému nájemci tím, že mu hradil částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy a přijímal od bývalého nájemce plnění spočívající v tom, že nadále užíval předmět nájmu, a bývalý nájemce poskytoval bývalému podnájemci plnění tím, že mu i po skončení podnájmu umožnoval užívat předmět nájmu a přijímal od bývalého podnájemce plnění spočívající v tom, že od něj nadále inkasoval částky odpovídající podnájemnému podle ukončené podnájemní smlouvy. Přitom v poměrech dané věci není pochyb o tom, že bývalý podnájemce přijímal od bývalého nájemce plnění podle ukončené podnájemní smlouvy spočívající v tom, že nadále užíval (mohl užívat) předmět nájmu, aniž věděl (na rozdíl od bývalého nájemce) o skončení podnájemní smlouvy.

Uplatnění úpravy obsažené v § 2993 o. z. nemůže být v takové situaci závislé na tom, zda bezdůvodné obohacení (formou peněžité náhrady za užívání předmětu nájmu určené podle § 2999 o. z.) v soudním řízení vymáhá jako žalobce bývalý podnájemce (a bývalý podnájemce může coby žalovaný namítnout vzájemnost plnění), nebo zda bývalé smluvní strany vystupují ve sporu v opačném procesním postavení (jelikož bývalý podnájemce uplatňuje coby žalobce vydání bezdůvodného obohacení představovaného platbami domnělého podnájemného a bývalý nájemce jako žalovaný namítá vzájemnost plnění). Podstatné je, že alespoň jeden z příjemců plnění poskytovaných si stranami vzájemně podle již skončené smlouvy mohl na přijímané plnění pohlížet ze svého hlediska (objektivně vzato) jako na smluvní plnění (jelikož nevěděl o skončení smlouvy).

Jinak řečeno, jestliže si obě smluvní strany po skončení smlouvy nadále poskytují smlouvou sjednaná vzájemná plnění, přičemž alespoň jedna z nich takové plnění přijímá (posuzováno z jejího objektivizovaného pohledu) jako plnění ze smlouvy, uplatní se úprava obsažená v § 2993 o. z. bez zřetele k tomu, že druhá smluvní strana vzájemné plnění přijímala, ačkoli věděla, že o plnění podle smlouvy již nemůže jít (že smlouva již skončila), a k tomu, zda námitku vzájemnosti plnění posléze uplatní právě tato druhá smluvní strana.

II. Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci (poté, co žalovaný uplatní vzájemnost plnění podle § 2993 o. z.) pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci. Pro takový postup soudu (vzájemné zúčtování) se nevyžaduje (nepředpokládá) projev žalovaného směřující k „započtení“ vzájemné pohledávky. Vzhledem k tomu, že takové vzájemné zúčtování není započtením, nepřekáží mu ani úprava omezující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení (srov. zejména § 140 insolvenčního zákona). Řečené lze shrnout i tak, že vzájemnému zúčtování peněžitých plnění nebo peněžitých náhrad postupem podle § 2993 o. z. nebrání ani úprava zakazující započtení některých pohledávek v průběhu insolvenčního řízení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, ze dne 30. 11. 2023

24.01.2024 00:01

Užívání předmětu leasingu po ukončení leasingové smlouvy

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že nepředá-li nájemce po skončení nájmu předmět nájmu pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání věci (§ 2991 o. z.) zpravidla významné (stejně jako tomu bylo za trvání nájmu), zda předmět nájmu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci).

Tyto závěry se obdobně uplatní i pro leasingovou smlouvu. Jinak řečeno, nepředá-li leasingový nájemce po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu leasingovému pronajímateli, není pro vznik jeho povinnosti zaplatit peněžitou náhradu za užívání předmětu leasingu (§ 2991 o. z.) zpravidla významné, zda předmět leasingu užívá sám, nebo zda jeho užívání umožnil třetí osobě (dřívějšímu podnájemci). Ještě jinak řečeno, jestliže po předčasném ukončení leasingové smlouvy předmět leasingu nadále užívá třetí osoba, které předmět leasingu přenechal za trvání leasingové smlouvy do užívání leasingový nájemce podnájemní smlouvou, má leasingový pronajímatel (zpravidla současně vlastník předmětu leasingu) právo požadovat (jako ochuzený) vydání bezdůvodného obohacení po (bývalém) leasingovém nájemci (jelikož ten byl povinen předat mu předmět leasingu) a leasingový nájemce může (má právo) požadovat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětu leasingu po oné třetí osobě, které za trvání leasingové smlouvy přenechal předmět leasingu k užívání podnájemní smlouvou.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3609/2022, ze dne 30. 11. 2023

22.01.2024 00:02

Plnění třetí osoby věřiteli bez souhlasu dlužníka

Souhlas dlužníka s plněním jeho dluhu ze strany třetí osoby není pro zapravení povinnosti a vznik bezdůvodného obohacení plněním za jiného nezbytný. Je tedy irelevantní, zda dlužník s popsaným jednáním souhlasí či nesouhlasí; zabránit takovému postupu může toliko, sjedná-li si s věřitelem zákaz plnění třetí osobou.

Vzhledem ke specifikům bezdůvodného obohacení plněním za jiného je třeba přiznat obohacenému (dlužníkovi) zvýšenou míru ochrany – zůstávají mu zachovány všechny námitky, které by mohl vznést, pakliže by proti němu uplatnil pohledávku jeho věřitel sám, tedy například i námitka zániku či neexistence dluhu nebo jeho promlčení a další (analogicky k § 1884 o. z.)

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1214/2023, ze dne 17. 10. 2023

10.10.2023 00:01

Plnění mezi druhy z právního důvodu, který následně odpadl

Skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl.

V posuzovaných poměrech přítomné právní věci odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 354/2020 souvislost mezi plněním poskytnutým žalobcem do bytu ve výlučném vlastnictví žalované a odpadnuvším právním důvodem tohoto plnění neshledal s využitím argumentu, že „důvodem investice žalobce do nemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v této nemovitosti“, nýbrž nemovitost měla být používána za účelem pronájmu třetím osobám, tedy pro komerční účely. Takovou zjevně zužující interpretaci závěrů podávajících se z odkazovaného rozsudku odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažuje za správnou. Z textu rozsudku nelze dovodit (a to i s ohledem na skutkovou stránku věci, která vykazuje podstatnou odlišnost od skutkových poměrů věci nyní posuzované), že odpadnutí právního důvodu dříve poskytnutého plnění musí spočívat pouze v ukončení společného soužití v bytě (v domě), do nějž bylo jedním z nesezdaného páru ve prospěch nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého investováno. Hmotná podpora v družském poměru nemusí být nutně motivována pořízením společného bydlení (ač se může jednat o případ nejčastější), ale i získáním další majetkových hodnot jedním nebo druhým partnerem, jež s místem, kde je vedena společná domácnost nebo partneři společně žijí, vůbec nemusí souviset. Motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícího majetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavu jednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci, jež může přinášet zisk. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhu trvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo ad hoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchodu účastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěr odvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právní důvod žalobcem poskytnutého plnění, byla-li odvolacím soudem vzata v úvahu toliko vazba mezi tímto plněním a bytem ve výlučném vlastnictví žalované, v něm účastníci – dle úsudku odvolacího soudu - neplánovali společné bydlení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, ze dne 11. 7. 2023

06.03.2023 00:02

Uplatnění práva spoluvlastníkem po zrušení spoluvlastnictví

Obohatila-li se určitá osoba užíváním věci bez právního důvodu na úkor podílových spoluvlastníků věci, pak podílový spoluvlastník (ochuzený) zůstává solidárním věřitelem pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (spolumajitelem pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, kterou je oprávněn vymáhat vůči obohacenému společně a nerozdílně s ostatními spolumajiteli pohledávky) i poté, co svůj spoluvlastnický podíl převedl na jinou osobu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, ze dne 30. 11. 2022

19.01.2023 00:01

Vrácení kupní ceny po zpeněžení nemovitosti v insolvenčním řízení

Je-li kupní smlouva, kterou pozdější insolvenční dlužník nabyl nemovitost do svého vlastnictví, neplatná či zrušená, nemá na vypořádání účastníků takové smlouvy podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 a § 2999 o. z. vliv, že předmět koupě (nemovitost) byl po uzavření kupní smlouvy zpeněžen v insolvenčním řízení vedeném na majetek kupujícího a je nyní ve vlastnictví třetí osoby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3762/2020, ze dne 29. 9. 2022

22.11.2022 00:02

Náhrada za užívání věci dle § 3002 odst. 2 o. z. při odstoupení od smlouvy

Do aplikačního rozsahu ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. je třeba zahrnout i případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případy aplikace nepředpokládá. Poctivý příjemce je tak povinen k náhradě za užívání věci podle § 3002 odst. 2 o. z. i v případě, že byl závazek ze smlouvy zrušen (např. odstoupením od smlouvy ze zákonného důvodu jako v nyní řešené věci).

Náhrada podle § 3002 odst. 2 o. z. se však neposkytuje v případě současného plnění. Pokud si strany plnily současně, pak obě získaly možnost užívání svého předmětu obohacení; pro tyto případy je správné vycházet z toho, že se výhody obou stran vzájemně kompenzují. Při současném úplném plnění obou stran nárok na náhradu přitom nevzniká ani jedné z nich, neboť jen tak lze zajistit jejich vyvážené postavení.

Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávaný případ (odstoupení od kupní smlouvy o prodeji nákladního automobilu, přičemž vzájemná plnění obou smluvních stran proběhla v přibližně současnou dobu) je třeba dospět k závěru, že vzhledem k přibližně současnému plnění smluvních stran není ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. v řešené věci aplikovatelné. Závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodu předmětné ustanovení neaplikoval a náhradu za užívání automobilu prodávající nepřiznal, je proto správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, ze dne 16. 8. 2022

10.11.2022 00:02

K samostatnému běhu subjektivní promlčecí doby insolvenčnímu správci

Ani ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že insolvenční dlužník (ochuzený) plnil za jiného (§ 454 obč. zák.), nezačíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění toho nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na insolvenčního správce dlužníka; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022

10.11.2022 00:01

Objektivní promlčecí doba dle obč. zák. při vědomém plnění nedluhu

Odvolací soud dovodil, že při vědomém plnění nedluhu, jež podle stávající právní úpravy (§ 2997 odst. 1 o. z.) zakládá výluku z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, by odporovalo principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby se ochuzený dovolával ve svůj prospěch delší desetileté objektivní promlčecí doby.

Nejvyšší soud však neshledává důvod, pro který by běh delší (desetileté) objektivní promlčecí doby řídící se úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně) měl být ignorován (jeho aplikace vyloučena) z příčin, pro který pozdější právní předpis (jenž ani nelze uplatnit na daný případ) dovoluje žalobu zamítnout věcně. Jinak řečeno, okolnost, že podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ochuzený, který jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl), nezakládá u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně sama o sobě důvod vyloučit (pro rozpor s dobrými mravy) aplikaci ustanovení o delší objektivní promlčecí době (srov. i § 638 odst. 2 o. z.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022

08.11.2022 00:02

Bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.

Předpoklady aplikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. jsou v souladu s rozhodovací praxí následující: a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě.

Je nutno dodat, že absencí povinnosti ochuzeného plnit – výše uvedenou pod písmenem b) – je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného. Naproti tomu fakt, že má ochuzený vůči příjemci plnění (věřiteli) vlastní povinnost plnit, bez dalšího nevylučuje, že svým plněním způsobí zánik cizího dluhu, a že tedy ochuzenému plniteli vznikne regresní kondikce vůči dlužníku obohacenému snížením pasiv. I osoba, která je ve vztahu k příjemci plnění sama zavázána plnit, totiž může vyrovnat cizí dluh, bude-li mezi poskytovatelem a příjemcem plnění panovat srozumění, že je poskytnutím plnění vyrovnáván dluh osoby odlišné od ochuzeného.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1783/2022, ze dne 2. 8. 2022