// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení

Bezdůvodné obohacení

14.02.2020 00:03

ÚS: Vypořádání synallagmatického vztahu dle § 457 obč. zák.

Mechanická interpretace a aplikace § 457 obč. zák. pro vypořádání synallagmatického vztahu, bez zohlednění konkrétních okolností souzené věci a principů vyjádřených v hlavě I části první účinného občanského zákoníku, odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavně konformní je takový výklad, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2, věta druhá, o. z.); žádnému účastníku řetězce neplatných právních jednání nemá po jejich vypořádání zůstat po právu dvojí plnění. V případě řízení zahájeného pro vypořádání účastníků řetězce na sebe navazujících neplatných právních jednání je žádoucí (v mezích žalobního petitu) napravit protiprávní stav jako celek, soud proto také při posuzování povinnosti vrácení plnění musí zvážit efektivnost a smysl jednotlivých kroků, jež od účastníka k naplnění daného účelu vyžaduje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 4206/18, ze dne 21. 1. 2020


27.01.2020 00:00

Bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu

Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře dovodil, že povinnost zaměstnance vydat zaměstnavateli bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného pracovněprávního úkonu, popřípadě mu poskytnout peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné, je modifikována ve prospěch zaměstnance jednak ustanovením § 331 zák. práce, z něhož vyplývá, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a jednak ustanovením § 19 odst. 2 část věty před středníkem zák. práce, které stanoví, že neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám. To znamená, že zaměstnanec je povinen vydat zaměstnavateli plnění z neplatného pracovněprávního úkonu (poskytnout mu peněžitou náhradu za plnění, jehož vydání není dobře možné) jen za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 331 zák. práce a jen tehdy, jestliže neplatnost právního úkonu způsobil výlučně sám.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1443/2019, ze dne 30. 10. 2019


03.12.2019 00:02

DPH při bezdůvodném obohacení vzniklém užíváním cizí věci

Vzhledem k tomu, že má při zjišťování výše bezdůvodného obohacení určující význam rozsah prospěchu obohaceného, je v rámci kvantifikace obvyklého nájemného porovnávací metodou pro tyto účely nutné zaujímat perspektivu nájemce a zkoumat, jakou částku v daném místě a čase platí nájemci za opatření práva užívat srovnatelnou nemovitost, neboť právě o tuto částku se obohacuje neoprávněný uživatel věci tím, že konzumuje užívací právo, aniž by za to poskytoval tržní protiplnění (jde o částku, o niž se majetek obohaceného nesnižuje, ač by se o ni po právu zmenšit měl). Z tohoto hlediska přitom není ve většině případů významné, zda část plnění, jež nájemce na opatření práva věc užívat vynakládá, představuje úhradu daně z přidané hodnoty placené státu prostřednictvím pronajímatele (takže se tyto platby v konečném důsledku neprojeví jako nárůst aktiv v majetkové sféře pronajímatele, jelikož budou odvedeny ve prospěch fisku), nebo zdali platba poplyne v celém rozsahu ve prospěch pronajímatele jako úhrada za přenechané užívací právo. Při zjišťování obvyklého nájemného porovnávací metodou pro účely kvantifikace bezdůvodného obohacení je tudíž zásadně zapotřebí vycházet z částek hrazených podle nájemních smluv nájemci v daném místě a čase za užívání obdobných věcí, přičemž je-li v konkrétní komparované smlouvě nájemné navýšeno o daň z přidané hodnoty, je namístě vzít za relevantní právě tuto částku a neočišťovat placenou úhradu od zmiňované daně.

Výjimku z právě vysloveného principu ovšem představují situace, v nichž je bezdůvodné obohacení získáno užíváním věci za okolností, jež by uživatele, který je plátcem daně z přidané hodnoty, v souladu s § 72 a násl. zákona o DPH opravňovaly k odpočtu daně zaplacené (v rámci úhrady nájemného) na vstupu, a tedy rovněž ke snížení daně placené na výstupu o dotčený obnos. Zde se totiž daň z přidané hodnoty odvedená prostřednictvím pronajímatele v konečném důsledku negativně nepromítá do majetkové sféry nájemce, neboť vede ke stanovení nižší daňové povinnosti na jeho straně, nebo je mu dokonce vrácena v rámci přeplatku vzniklého v důsledku nadměrného odpočtu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. d) a § 105 zákona o DPH. Při oceňování užívacího práva konzumovaného obohaceným je tudíž za těchto okolností nezbytné poměřovat prospěch uživatele částkami placenými za užívání srovnatelných věcí v daném místě a čase bez započtení daně z přidané hodnoty.

Pakliže je tedy aplikována porovnávací metoda ke zjištění obvyklého nájemného coby měřítka prospěchu uživatele věci, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty a věc užívá v rámci své ekonomické činnosti za podmínek zakládajících nárok na odpočet daně dle § 72 a násl. zákona o DPH, je v porovnávaných nájemních smlouvách, v nichž je platba nájemného sjednána s daní z přidané hodnoty, zapotřebí od této daně odhlédnout.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, ze dne 3. 9. 2019


07.11.2019 00:02

Vrácení plnění vymoženého na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce

I v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce.

Povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní. Soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na svých nákladech od něho vymohl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 10. 7. 2019


17.09.2019 00:01

Bezdůvodné obohacení zaměstnance přijetím plnění dle pravomocného rozsudku

I. Přijala-li zaměstnankyně vyplacenou náhradu mzdy, přičemž věděla, proč je jí plnění poskytováno (protože byla pravomocným soudním rozhodnutím tato povinnost zaměstnavatelce uložena), musela si být vědoma i toho, že náhrada mzdy je jí poskytována pouze pro případ, že tato povinnost bude zaměstnavatelce rozhodnutím soudu určena definitivně (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků, popřípadě též ústavní stížnosti).

Za této situace si ovšem také musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že jí poskytnuté plnění nenáleží a že je bude muset vrátit, jestliže rozsudek bude zrušen a jestliže poté bude pravomocně (a definitivně) rozhodnuto, že zaměstnavatelka není povinna zaměstnankyni uvedenou náhradu mzdy s příslušenstvím zaplatit. Zaměstnankyně tedy při přijetí náhrady mzdy nemohla být ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce „v dobré víře“, že jí plnění náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později (po vyplacení náhrady mzdy) bude její žaloba pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta. Správně proto soudy uzavřely, že přijetím uvedeného plnění vzniklo zaměstnankyni bezdůvodné obohacení, jehož vydání se zaměstnavatelka může domáhat.

II. Ustanovení § 331 zák. práce obsahuje zvláštní úpravu promlčecí lhůty (doby) práva na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, od níž se nelze odchýlit. Neuplatnila se zde proto obecná úprava promlčení práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení obsažená v ustanovení § 107 obč. zák. Právo na vydání bezdůvodného obohacení, které spočívá ve vrácení částek, které zaměstnavatel neprávem vyplatil zaměstnanci, se tedy promlčuje ve lhůtě (době) tří let a promlčecí lhůta (doba) počíná běžet od jejich výplaty.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5720/2017, ze dne 18. 6. 2019


10.09.2019 00:02

Věcná legitimace při bezdůvodném obohacení z neplatné či zrušené smlouvy

Věcná legitimace (ať už aktivní, nebo pasivní) při nabytí bezdůvodného obohacení plněním na základě neplatné či zrušené smlouvy je podle konstantně zastávaného výkladu dána pouze na straně účastníků onoho kontraktu.

Není pochyb, že předestřenou koncepci je namístě zachovat i v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť principiální vázanost práva a povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním dle neplatného, zdánlivého či zrušeného právního jednání na smluvní strany zřetelně potvrzuje obsah § 2995 o. z. V souladu s právě citovaným ustanovením platí, že vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti, nebo pokud nebyl svéprávný. A contrario z něj pak také vyplývá, že nejsou-li splněny podmínky uplatnitelnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči třetímu subjektu vypočtené v § 2995 o. z., je k vrácení prospěchu získaného plněním dle vadné, popřípadě zrušené smlouvy v zásadě povinen smluvní protějšek plnitele.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 694/2019, ze dne 4. 6. 2019


08.08.2019 00:01

Plnění na směnku před právní mocí usnesení o umoření směnky

Nabude-li právní moci usnesení, kterým se směnka prohlašuje za umořenou, pak tímto okamžikem se toto usnesení stává samo nositelem práv ze směnky a navrhovatel se tímto usnesením legitimuje vůči směnečným dlužníkům.

Skutečnost, že po určitou dobu zde nebyla listina (směnka), ze které remitentu vzniklo právo na zaplacení směnečné sumy (s postižními právy) vůči směnečným dlužníkům, neměla (za stavu, kdy se směnka stala v době před jejím zničením splatnou a byla předložena výstavci k placení) vliv na povinnost směnečných dlužníků plnit na směnku. Jinými slovy, nabylo-li (byť v době poté, kdy bylo plněno na směnku) usnesení o umoření směnky právní moci, není takto poskytnuté plnění plněním bez (hmotně) právního důvodu, ani plněním z právního důvodu, který odpadl. Rovněž zákaz platit podle umořované listiny obsažený v ustanovení § 185m odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je v daných poměrech (pro posouzení, zda vzniklo bezdůvodné obohacení) bez právního významu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1697/2017, ze dne 30. 4. 2019


07.08.2019 00:02

Bezdůvodné obohacení vědomým plněním na cizí dluh

Ustanovení § 2997 odst. 1, věty druhé, o. z. nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.

Co se týče otázky poměru § 1936 odst. 2 o. z. ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného, citované ustanovení vybavuje osobu poskytující plnění za dlužníka, jehož dluh nezajišťuje, právem vymínit si na věřiteli postoupení pohledávky. Skutečnost, že zmíněná osoba vůči věřiteli tento požadavek nevznesla, a do jeho postavení tudíž podle § 1936 odst. 2 o. z. nevstoupila, ovšem nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného. Nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu (v takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno dle § 2992 o. z., jenž stanoví, že povinnost vydat obohacení nevzniká, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat). Bylo by však nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 o. z., nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Taková intence na straně plnitele by musela být v řízení tvrzena a prokazována (tím, kdo se jí ke svému prospěchu dovolává).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 208/2019, ze dne 3. 5. 2019


29.07.2019 00:01

Bezdůvodné obohacení z plnění na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku

Poskytne-li třetí osoba plnění věřiteli z úvěrové smlouvy na základě neplatné dohody o přistoupení k závazku, může v souladu s § 454 obč. zák. požadovat vrácení takto (bezdůvodně) vyplacených částek nejen po původním dlužníku (jemuž byl úvěr poskytnut), ale také po spoludlužnících, kteří platně přistoupili k závazku původního dlužníka z úvěrové smlouvy. Zanikne-li totiž v rozsahu poskytnutého plnění závazek původního dlužníka (jemuž byl úvěr poskytnut), zanikne ve stejném rozsahu i závazek jeho (solidárních) spoludlužníků; i oni se tudíž bezdůvodně obohatí na úkor třetí osoby, která plnění poskytla.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3687/2017, ze dne 24. 4. 2019


04.07.2019 00:02

Bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy uzavřené nezmocněným jednatelem

I. Nezmocněný jednatel, popř. zmocněnec překračující oprávnění plynoucí z plné moci, jehož jednání zástupce dodatečně neschválil, je ze svého jednání zavázán sám bez ohledu na to, zda jím uzavřená smlouva je platná či nikoliv. Není-li smlouva platná, je povinen vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z této neplatné smlouvy, popř. nahradit škodu způsobenou jeho jednáním.

II. V případě překročení plné moci spojoval § 33 odst. 1 obč. zák. dodatečné schválení s nečinností zastoupeného, kdežto v případě jednání tzv. nezmocněného jednatele je nutné aktivní jednání zastoupeného (nečinnost zastoupeného má za následek, že jednáním není vázán). Dodatečné schválení právního úkonu je možné učinit jak výslovně (písemně nebo ústně), tak i jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Řečené platí i tehdy, vyžaduje-li právní předpis pro dodatečně schvalovaný právní úkon písemnou formu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4056/2017, ze dne 26. 3. 2019


29.04.2019 00:02

Bezdůvodné obohacení (ne)vzniklé užíváním nepronajatelné nemovitosti

Za bezdůvodné obohacení není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. S ohledem na specifické okolnosti konkrétní věci není vyloučen ani úsudek, že (nemovitou) věc nebylo vůbec možné v relevantním období pronajmout, a užívací právo k ní tudíž mělo nulovou hodnotu, pročež by ani nemohlo být usuzováno na vznik obohacení subjektu, který ji užíval.

Byl-li v posuzované věci dům nepronajatelný, nevzniklo žalovaným užíváním tohoto objektu bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které by žalobkyni byli povinni vydat. Závěr odvolacího soudu, že k obohacení žalovaných na úkor žalobkyně nedošlo, který učinil s ohledem na faktický stav této nemovité věci v rozhodné době (jenž bránil pro jeho velmi špatný stavebně technický stav jeho uplatnění na trhu a pro nějž bylo užívací právo v podstatě bez majetkové hodnoty, a navíc stavební úřad zakázal jeho další užívání jinak, než jak byl zkolaudován), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, ze dne 27. 2. 2019


26.10.2018 00:06

ÚS: Užívání společné věci bez právního důvodu

I. Právo každého z podílových spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu.

II. Užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení.

stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 48/18, ze dne 16. 10. 2018


18.10.2018 00:01

Zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby

Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je i zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu, kdy vlastník nemovitosti nabývá bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy.

Naproti tomu v případě zhodnocení investicemi prováděnými na základě právního důvodu dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může dostatečný právní důvod investice na věc (nemovitost) třetí osoby představovat kupř. i neformální (ústní) příslib budoucího převodu nemovitosti, jenž odpadne, jakmile vlastník příslib odvolá, popř. kdy odmítne nemovitost prodat, či vytvoří takový stav, z něhož je zřejmé, že koupě již nebude realizován.

Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1374/2018, ze dne 16. 7. 2018


06.08.2018 00:02

Plnění dlužníka, jemuž nebylo včas oznámeno postoupení pohledávky

Plní-li dlužník, jemuž nebylo včas oznámeno postoupení pohledávky, třetí osobě a nikoli postupiteli, není naplněn jeden z předpokladů speciální objektivní odpovědnosti postupitele podle § 527 odst. 1 písm. b) obč. zák. Taková situace tudíž nevylučuje vznik nároku postupníka z bezdůvodného obohacení vůči třetí osobě, která plnění od dlužníka přijala.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 4886/2016, ze dne 19. 6. 2018


21.05.2018 00:02

Bezdůvodné obohacení získané neoprávněnou detencí cizí věci více osobami

Na bezdůvodné obohacení lze ve smyslu § 451 obč. zák. usuzovat i u osoby, jež si bez náležitého právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, jak intenzivně ji skutečně využívá

Obohacuje-li se dle uvedeného judikatorního závěru právě ten subjekt, jenž vlastníku zamezí v přístupu na jeho pozemek, jeví se v nyní posuzované věci nezbytným vypořádat se s účastí více takových subjektů majících bezprostřední možnost kontroly nad přístupem ke sporným pozemkům a následně za patřičného objasnění přijatého úsudku postavit na jisto, obohacuje-li se výlučně žalovaná, resp. obohacuje-li se na úkor žalobce v plném rozsahu. Na základě individuálních skutkových okolností konkrétní kauzy pak bude lze stanovit i míru účasti zainteresovaných subjektů, avšak užívají-li cizí věc bez jejího reálného rozdělení, přičemž neexistuje ani dohoda o tom, jakým způsobem bude předmětný prostor každým z nich užíván, dovozuje konstantní judikatura jejich solidární odpovědnost k vydání nastíněným způsobem získaného bezdůvodného obohacení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 651/2017, ze dne 6. 3. 2018


11.04.2018 00:00

Spor o vydání bezdůvodného obohacení ze smlouvy o přenosu elektřiny

K projednání a rozhodnutí sporů o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo být získáno od výrobce elektřiny provozovatelem přenosové soustavy a operátorem trhu na základě neplatného ujednání ve smlouvě o přenosu elektřiny uzavřené podle § 50 odst. 4 energetického zákona přijetím plateb ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů, je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, ze dne 23. 1. 2018


10.04.2018 00:02

Výluka z bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z.

I. V případě výluky z bezdůvodného obohacení upravené v § 2997 odst. 1 větě druhé o. z. musí jít o poskytnutí plnění jedním subjektem (plnitelem) a o přijetí tohoto plnění subjektem druhým, jemuž je plněno, tedy musí dojít k přesunu majetkových hodnot mezi těmito subjekty ve prospěch obohaceného (srov. „obohatil jiného“), přičemž předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, je, aby si plnitel v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom toho, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu (vnucené obohacení) je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Není-li v řízení prokázáno, že si plnitel byl v okamžiku, kdy poskytl plnění, vědom toho, že nemá povinnost plnit, nelze výluku aplikovat.

II. I po přijetí zákona č. 89/2012 Sb. je možno vycházet ze závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech bezdůvodného obohacení, která dovodila, že účastník, jenž v rámci své procesní obrany tvrdí, že mu pro přijetí sporných majetkových hodnot svědčil právní důvod, musí daný titul náležitě specifikovat. Nepostačí pouhé tvrzení, že předmětný přesun majetku činil důvodným blíže neupřesněný právní vztah. Je nutné vymezit a prokázat, o jaký poměr se jednalo, identifikovat právní skutečnost, jíž byl založen, apod.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, ze dne 11. 1. 2018


14.03.2018 00:00

Úroky z prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení

Plnil-li žalovaný na neexistující dluh na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Vzniká-li bezdůvodné obohacení až pravomocným zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, nemůže se před tímto okamžikem dostat obohacený do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení a nemůže mu ani vzniknout povinnost platit úroky z prodlení.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4478/2016, ze dne 29. 11. 2017


20.02.2018 00:02

"Nepromlčitelnost" nároku na vydání bezdůvodného obohacení

Rozhodující pro posouzení (ne)možnosti aplikace ustanovení § 107 odst. 3 o. s. ř. je okamžik vzniku bezdůvodného obohacení; pro tyto účely nejsou významné následné změny, jejichž důsledkem by byla (případná) nemožnost vrátit poskytnuté plnění.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 4740/2015, ze dne 29. 11. 2017


16.02.2018 00:02

Pravomoc českých soudů ve vztahu k místnostem diplomatické mise

I. Cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). Imunita se však nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je proti cizímu státu možné práva u soudů jiného státu uplatňovat.

Stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.

II. Místnosti mise podléhají zvláštní ochraně, a to zejména před vniknutím, exekucí či uplatněním jiných donucovacích prostředků. Imunita cizího státu vůči rozhodovací pravomoci přijímajícího státu ve vztahu k místnostem mise však výslovně upravena není. Je proto odůvodněné – s ohledem na vývoj mezinárodního práva - umožnit vést vůči cizím státům ve vztahu k nemovitostem používaným pro účely diplomatických misí těchto států veškeré druhy soudních řízení, které nebudou v rozporu se závazky podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích zaručujícími zejména nedotknutelnost místností mise a které nebudou zasahovat do výkonu funkcí mise. Ochrana místností mise přitom nebude narušena ani v případě rozhodnutí nepříznivého pro cizí stát, neboť bude nadále zakázáno vstupovat do místností mise bez svolení šéfa mise, či podrobit místnosti mise exekuci.

Řízení o zaplacení částky z důvodu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku bez právního důvodu pro účely diplomatické mise nezasahuje do výkonu funkcí mise a ani není v rozporu s ustanovením čl. 22 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích upravujícím nedotknutelnost místností mise; není tedy důvod, aby byla v takovém případě omezena možnost domáhat se nároků vůči cizímu státu u českých soudů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, ze dne 6. 12. 2017


< strana 1 / 10 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů