// Profipravo.cz / Bezdůvodné obohacení
Bezdůvodné obohacení
10.10.2023 00:01
Plnění mezi druhy z právního důvodu, který následně odpadl
Skutková podstata bezdůvodného obohacení představující plnění z právního důvodu, který následně odpadl, může být ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu naplněna mimo jiné v případech, investuje-li jeden z nesezdaného páru do (byť výlučného) majetku druhého (například bytu), jejž oba užívají, avšak důvod takového plnění – dohoda o společném bydlení a užívání zhodnocovaného/pořizovaného obydlí k tomuto účelu, jež může být i neformální vyplývající z jejich soužití v nesezdaném poměru, blízkého vztahu a podobně – například v důsledku rozchodu partnerů odpadl.
V posuzovaných poměrech přítomné právní věci odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 354/2020 souvislost mezi plněním poskytnutým žalobcem do bytu ve výlučném vlastnictví žalované a odpadnuvším právním důvodem tohoto plnění neshledal s využitím argumentu, že „důvodem investice žalobce do nemovitosti žalované tak nebylo plánované společné bydlení v této nemovitosti“, nýbrž nemovitost měla být používána za účelem pronájmu třetím osobám, tedy pro komerční účely. Takovou zjevně zužující interpretaci závěrů podávajících se z odkazovaného rozsudku odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažuje za správnou. Z textu rozsudku nelze dovodit (a to i s ohledem na skutkovou stránku věci, která vykazuje podstatnou odlišnost od skutkových poměrů věci nyní posuzované), že odpadnutí právního důvodu dříve poskytnutého plnění musí spočívat pouze v ukončení společného soužití v bytě (v domě), do nějž bylo jedním z nesezdaného páru ve prospěch nemovitosti ve výlučném vlastnictví druhého investováno. Hmotná podpora v družském poměru nemusí být nutně motivována pořízením společného bydlení (ač se může jednat o případ nejčastější), ale i získáním další majetkových hodnot jedním nebo druhým partnerem, jež s místem, kde je vedena společná domácnost nebo partneři společně žijí, vůbec nemusí souviset. Motivem pro poskytnutí plnění mezi partnery majícího majetkovou hodnotu pak může být i posílení majetkového stavu jednoho, např. o nabytí vlastnického práva k věci, jež může přinášet zisk. V situaci, kdy v dosavadním průběhu řízení nebylo postaveno najisto, že by mezi žalobcem a žalovanou byla v průběhu trvání jejich soužití uzavřena jakákoliv dohoda (generální nebo ad hoc pro konkrétní plnění), že by žalobce v případě rozchodu účastníků ničeho od žalované nežádal, nelze mít za správný závěr odvolacího soudu, že rozchodem účastníků neodpadl žádný právní důvod žalobcem poskytnutého plnění, byla-li odvolacím soudem vzata v úvahu toliko vazba mezi tímto plněním a bytem ve výlučném vlastnictví žalované, v něm účastníci – dle úsudku odvolacího soudu - neplánovali společné bydlení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1625/2023, ze dne 11. 7. 2023
06.03.2023 00:02
Uplatnění práva spoluvlastníkem po zrušení spoluvlastnictví
Obohatila-li se určitá osoba užíváním věci bez právního důvodu na úkor podílových spoluvlastníků věci, pak podílový spoluvlastník (ochuzený) zůstává solidárním věřitelem pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení (spolumajitelem pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení, kterou je oprávněn vymáhat vůči obohacenému společně a nerozdílně s ostatními spolumajiteli pohledávky) i poté, co svůj spoluvlastnický podíl převedl na jinou osobu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3039/2021, ze dne 30. 11. 2022
19.01.2023 00:01
Vrácení kupní ceny po zpeněžení nemovitosti v insolvenčním řízení
Je-li kupní smlouva, kterou pozdější insolvenční dlužník nabyl nemovitost do svého vlastnictví, neplatná či zrušená, nemá na vypořádání účastníků takové smlouvy podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 a § 2999 o. z. vliv, že předmět koupě (nemovitost) byl po uzavření kupní smlouvy zpeněžen v insolvenčním řízení vedeném na majetek kupujícího a je nyní ve vlastnictví třetí osoby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3762/2020, ze dne 29. 9. 2022
22.11.2022 00:02
Náhrada za užívání věci dle § 3002 odst. 2 o. z. při odstoupení od smlouvy
Do aplikačního rozsahu ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. je třeba zahrnout i případy smluv zrušených na základě zákonného ustanovení (tedy např. jako v řešené věci zrušení smlouvy na základě odstoupení jedné ze stran ze zákonného důvodu), ačkoli samotné ustanovení výslovně tyto případy aplikace nepředpokládá. Poctivý příjemce je tak povinen k náhradě za užívání věci podle § 3002 odst. 2 o. z. i v případě, že byl závazek ze smlouvy zrušen (např. odstoupením od smlouvy ze zákonného důvodu jako v nyní řešené věci).
Náhrada podle § 3002 odst. 2 o. z. se však neposkytuje v případě současného plnění. Pokud si strany plnily současně, pak obě získaly možnost užívání svého předmětu obohacení; pro tyto případy je správné vycházet z toho, že se výhody obou stran vzájemně kompenzují. Při současném úplném plnění obou stran nárok na náhradu přitom nevzniká ani jedné z nich, neboť jen tak lze zajistit jejich vyvážené postavení.
Při aplikaci výše uvedených závěrů na projednávaný případ (odstoupení od kupní smlouvy o prodeji nákladního automobilu, přičemž vzájemná plnění obou smluvních stran proběhla v přibližně současnou dobu) je třeba dospět k závěru, že vzhledem k přibližně současnému plnění smluvních stran není ustanovení § 3002 odst. 2 o. z. v řešené věci aplikovatelné. Závěr odvolacího soudu, který z tohoto důvodu předmětné ustanovení neaplikoval a náhradu za užívání automobilu prodávající nepřiznal, je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1311/2022, ze dne 16. 8. 2022
10.11.2022 00:02
K samostatnému běhu subjektivní promlčecí doby insolvenčnímu správci
Ani ohledně pohledávky z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že insolvenční dlužník (ochuzený) plnil za jiného (§ 454 obč. zák.), nezačíná běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění toho nároku ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. znovu jen proto, že prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění s touto pohledávkou nakládat na insolvenčního správce dlužníka; i zde platí, že změna v osobě věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022
10.11.2022 00:01
Objektivní promlčecí doba dle obč. zák. při vědomém plnění nedluhu
Odvolací soud dovodil, že při vědomém plnění nedluhu, jež podle stávající právní úpravy (§ 2997 odst. 1 o. z.) zakládá výluku z nároku na vydání bezdůvodného obohacení, by odporovalo principu dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.), aby se ochuzený dovolával ve svůj prospěch delší desetileté objektivní promlčecí doby.
Nejvyšší soud však neshledává důvod, pro který by běh delší (desetileté) objektivní promlčecí doby řídící se úpravou účinnou do 31. prosince 2013 (u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně) měl být ignorován (jeho aplikace vyloučena) z příčin, pro který pozdější právní předpis (jenž ani nelze uplatnit na daný případ) dovoluje žalobu zamítnout věcně. Jinak řečeno, okolnost, že podle § 2997 odst. 1 věty druhé o. z. nemá právo na vrácení bezdůvodného obohacení ochuzený, který jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen (ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl), nezakládá u bezdůvodného obohacení nabytého obohaceným úmyslně sama o sobě důvod vyloučit (pro rozpor s dobrými mravy) aplikaci ustanovení o delší objektivní promlčecí době (srov. i § 638 odst. 2 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1414/2021, ze dne 28. 7. 2022
08.11.2022 00:02
Bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z.
Předpoklady aplikace skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z. jsou v souladu s rozhodovací praxí následující: a) ochuzený plnil majetkovou hodnotu třetí osobě, přestože b) nebyl k danému plnění povinen, c) povinnost plnit třetí osobě měl obohacený a d) mezi ochuzeným a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že ochuzený plní namísto obohaceného. Vznik obohacení zde pak spočívá v zániku dluhu obohaceného vůči třetí osobě.
Je nutno dodat, že absencí povinnosti ochuzeného plnit – výše uvedenou pod písmenem b) – je třeba rozumět to, že ochuzený (plnitel) není obohacenému (dlužníku) zavázán splnit jeho dluh. Existence takové povinnosti ochuzeného vůči obohacenému by totiž mezi nimi představovala právní důvod pro nabytí majetkového prospěchu spočívajícího v zániku dluhu obohaceného. Naproti tomu fakt, že má ochuzený vůči příjemci plnění (věřiteli) vlastní povinnost plnit, bez dalšího nevylučuje, že svým plněním způsobí zánik cizího dluhu, a že tedy ochuzenému plniteli vznikne regresní kondikce vůči dlužníku obohacenému snížením pasiv. I osoba, která je ve vztahu k příjemci plnění sama zavázána plnit, totiž může vyrovnat cizí dluh, bude-li mezi poskytovatelem a příjemcem plnění panovat srozumění, že je poskytnutím plnění vyrovnáván dluh osoby odlišné od ochuzeného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1783/2022, ze dne 2. 8. 2022
24.10.2022 00:01
Bezdůvodné obohacení při prodeji nemovité věci v exekučním řízení
V případě bezdůvodného obohacení, k němuž došlo prodejem nemovité věci v exekučním řízení, je počátek subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 a § 629 odst. 1 o. z.) pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vázán na skutečnosti, které se ochuzený měl a mohl dozvědět až ve fázi rozvrhu výtěžku dražby.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3342/2021, ze dne 19. 7. 2022
22.08.2022 00:01
Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu platí, že finanční prostředky uložené na běžném bankovním účtu jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je účet veden, svědčí toliko pohledávka vůči příslušné bance na vyplacení předmětných prostředků.
Jestliže je na účet nedůvodně přesunuta jistá finanční částka a dojde-li následně rovněž bez náležitého titulu k jejímu transferu ze zmíněného účtu na konto třetí osoby, bude zpravidla nutno uzavřít, že vůči konečnému příjemci uvedeného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Posledně řečený subjekt totiž není vlastníkem uložených peněz (tím je dle shora zmíněného banka), nesvědčí mu ani přímé oprávnění vůči peněžnímu ústavu (to se upíná k majiteli účtu, na něž byly prostředky vloženy), přičemž pohledávkou disponuje pouze za tím, do jehož sféry finance převedl, nikoliv již za třetí osobou, které byly prostředky později postoupeny.
Tento náhled zároveň koreluje s tezí, opakovaně proponovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž povinnost vydat plnění nabyté bez právního důvodu stíhá adresáta plnění, nikoliv osobu, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení. Nabude-li dodatečně spornou hodnotu odlišný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor obohacení vzniklo.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 706/2022, ze dne 17. 5. 2022
24.06.2022 00:05
ÚS: K počátku běhu subjektivní promlčecí doby
I. Je-li část stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nahrazena poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, musejí obecné soudy v případě příslušných relevantních námitek účastníků řízení také adekvátně odůvodnit, proč se v dané věci ztotožnily s rozhodnutími v údajně obdobných věcech, na něž v rozhodované věci toliko odkázaly, a proč není nutné prokazovat účastníkem tvrzenou skutkovou okolnost.
II. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2013, jako původních plateb pojistného učiněných na základě neplatné smlouvy, nemůže být bez dalšího určen pouze podle okamžiků uzavření smlouvy a plateb pojistného. Ty jsou samy o sobě objektivními okolnostmi, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Je-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodnosti obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2127/21, ze dne 10. 5. 2022
30.05.2022 00:01
Soudní vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy
Synallagmatická povaha závazku vrátit si vzájemně poskytnutá plnění z neplatné smlouvy je v § 2993 o. z. zachována k námitce toho, kdo je o vrácení plnění žádán. Oproti předešlé právní úpravě již žalobce nemusí při uplatnění práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy v žalobě vyjadřovat vzájemnou podmíněnost plnění a soud v řízení prověří, zda je žalobou uplatněné právo na vrácení plnění provázáno s restituční povinností žalobce (a zjištěnou vzájemnost vyjádří ve výroku rozhodnutí), pouze k námitce, v níž bude žalovaný tvrdit, že jeho povinnost k plnění má být podmíněna tím, že i jemu bude vráceno plnění, které poskytl žalobci, příp. tím, že mu má být poskytnuta peněžitá náhrada, není-li vrácení plnění dobře možné (§ 2999 o. z.). Pokud však žalovaný takovou námitku uplatní, postupuje soud dále podle dosavadní praxe.
Shledá-li žalovaným uplatněnou námitku vzájemného plnění opodstatněnou, promítne tuto skutečnost (bude-li shledán důvodným též žalobou uplatněný nárok žalobce) do výroku rozhodnutí, aniž by musel žalobce v tomto směru jakkoliv upravovat žalobní petit. Tam, kde půjde o vrácení vzájemných nepeněžitých plnění či o vrácení nepeněžitého plnění oproti vrácení peněžitého plnění, přičemž vrácení nepeněžitých plnění bude dobře možné, vyjádří soud ve výroku rozhodnutí i nadále vzájemnost plnění tak, že povinnost žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení naváže na povinnost žalobce vrátit to, co získal (např. „žalovaný je povinen zaplatit žalobci … oproti vydání … žalovanému“). Tam, kde si strany mají navzájem vracet peněžitá plnění nebo peněžitou náhradu ve smyslu § 2999 o. z., přizná soud žalobci pouze nárok na vrácení částky, o kterou peněžité plnění poskytnuté žalobcem žalovanému (peněžitá náhrada) přesahuje peněžité plnění (peněžitou náhradu) poskytnuté žalovaným žalobci.
I nadále je pak aplikovatelný závěr Nejvyššího soudu uvedený v usnesení sp. zn. 30 Cdo 2924/2013, podle nějž je oprávněným k podání exekučního návrhu na základě titulu ukládajícího povinnost synallagmatického plnění pouze žalobce. Není však vyloučeno, aby žalovaný získal vlastní exekuční titul, na jehož základě se může po žalobci domoci toho, co mu sám plnil (oproti vrácení plnění jemu poskytnutého žalobcem), pokud v řízení (vedle) námitky vzájemného plnění vznese též vzájemný návrh.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2042/2020, ze dne 19. 4. 2022
10.05.2022 00:02
K povinnosti zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení
I. Přijal-li zaměstnanec peněžité plnění (např. mzdu, plat nebo jejich složku či část) bez právního důvodu (včetně peněžitého plnění z neplatného právního jednání nebo plnění ze zdánlivého právního jednání, k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží, anebo z právního jednání, k němuž se podle zákona nepřihlíží z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 551–553 o. z.) nebo z právního důvodu, který odpadl, je povinen takto získané bezdůvodné obohacení svému zaměstnavateli vydat jen tehdy, jestliže – jak vyplývá z ustanovení § 331 zák. práce – věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
V případě, že zaměstnanec nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené (přijal-li plnění v „dobré víře“), může si bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého případu; rozhodné skutečnosti je přitom povinen prokázat zaměstnavatel.
II. Z ustanovení § 19 odst. 3 zák. práce vyplývá, že všude tam, kde zaměstnanec přijal plnění z neplatného právního jednání, je třeba též zkoumat, kdo neplatnost právního jednání způsobil [toto ustanovení je třeba analogicky aplikovat též na zdánlivá (nicotná) pracovněprávní jednání. Povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení je dána jen tehdy, jestliže způsobil neplatnost právního jednání výlučně sám. V případě, že neplatnost způsobil výlučně zaměstnavatel nebo že neplatnost byla způsobena oběma stranami, si zaměstnanec může přijaté plnění ponechat.
Na závěr o tom, který z účastníků pracovněprávního jednání výlučně způsobil jeho neplatnost, popřípadě že neplatnost byla způsobena oběma účastníky, lze usuzovat především z okolností konkrétního případu. Jde tedy o to, kdo z účastníků pracovněprávního jednání svým jednáním nebo opomenutím vyvolal (zapříčinil) důvod neplatnosti, popřípadě, zda zjištěný důvod neplatnosti je výsledkem společného jednání nebo opomenutí obou účastníků pracovněprávního jednání.
III. Obecným předpokladem bezdůvodného obohacení je získání majetkového prospěchu jedním subjektem (obohaceným), které může spočívat buď v rozmnožení majetku obohaceného (např. získáním peněz nebo využitím výsledků něčí práce), nebo v tom, že se jeho majetek nezmenšil, ačkoli by k tomu jinak po právu došlo (k obohacení došlo ušetřením majetkových hodnot). Tento předpoklad je v případě neprávem vyplaceného platu nebo jeho části splněn u pojistného na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění, které je povinen platit zaměstnanec a které zaměstnavatel srazí z jeho platu (jeho části) určeného k výplatě a odvede za zaměstnance na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení a příslušné zdravotní pojišťovny.
Uvedený předpoklad bezdůvodného obohacení zaměstnance však není splněn u pojistného na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění, které je povinen platit (ze svých prostředků) zaměstnavatel, neboť zaplacením tohoto pojistného z vlastních prostředků zaměstnavatele na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení a příslušné zdravotní pojišťovny nedochází k rozmnožení majetku zaměstnance ani k tomu, že se jeho majetek nezmenšil, ačkoli by k tomu jinak po právu došlo (k ušetření majetkových hodnot).
IV. Smysl a účel zákona vylučuje, aby o určení jakékoli složky platu vedoucímu zaměstnanci, který je statutárním orgánem zaměstnavatele, rozhodoval jiný (jemu podřízený) zaměstnanec zaměstnavatele, a nikoliv orgán, který tohoto vedoucího zaměstnance ustanovil na jeho pracovní místo; takové právní jednání je pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 143/2021, ze dne 1. 2. 2022
09.05.2022 00:02
Platná smlouva jako důvod vylučující nároky z bezdůvodného obohacení
I v režimu právní úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku, je třeba vycházet z pravidla, že platná smlouva mezi účastníky vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení.
Judikatura vztahující se k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, ustáleně dovozovala, že platná smlouva vylučuje nároky z bezdůvodného obohacení. Závazek ze smlouvy je obvyklým právním důvodem plnění, přičemž pokud smlouva platí a závazek z ní není zrušen, pak plnění v souladu s ní je plněním z právního důvodu: ten, kdo plnil, může požadovat po druhé straně smluvní úplatu (jsou-li proto splněny podmínky) a nároky z bezdůvodného obohacení mu nevznikají. Pojem spravedlivý důvod obsažený v ustanovení § 2991 o. z. přitom neslouží ke zúžení pojmu právní důvod. Nepřipadá v úvahu situace, kdy by tu byl bezvadný právní důvod, a přesto by vznikl nárok z bezdůvodného obohacení, neboť tento právní důvod nebyl shledán dostatečně spravedlivým. Uvedené vyplývá již z toho, že § 2992 o. z. výslovně stanoví, že byl-li splněn dluh, bezdůvodné obohacení nevzniká.
V posuzované věci přitom zhotovitelka poskytla plnění na základě platné a existující smlouvy o dílo, nepřichází tak v úvahu posouzení věci z titulu bezdůvodného obohacení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 2696/2020, ze dne 27. 1. 2022
09.05.2022 00:01
Bezdůvodné obohacení v případě nedobrovolného plnění promlčeného dluhu
Bezdůvodné obohacení vzniká i v případě, že dlužník nedobrovolně plnil svému věřiteli promlčený dluh pod tíhou pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, které bylo následně zrušeno.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3514/2021, ze dne 31. 1. 2022
14.03.2022 00:00
Splnění dluhu vs. započtení
V případě započtení nedochází k žádnému plnění, nejde tedy o zánik závazku splněním, ale o jiný druh zániku závazku; proto právní úpravu splnění dluhu nelze analogicky použít na započtení pohledávek a opačně právní úpravu započtení nelze analogicky použít na splnění dluhu.
Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení a není třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v případě zániku závazku v důsledku započtení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2829/2021, ze dne 8. 12. 2021
18.02.2022 00:04
ÚS: Náhrada za užívání veřejného prostranství
1. Dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních práv stanovených zákonem.
3. Smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě proto nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Stejně tak samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného.
4. Nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí.
5. Závěr učiněný obecnými soudy by z pozemků majících charakter veřejného prostranství činil pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2049/21, ze dne 18. 1. 2022
13.01.2022 00:01
Spravedlivý důvod k užívání historického majetku církví třetími osobami
Spravedlivým důvodem pro nabytí obohacení ve smyslu § 2991 o. z. se rozumí primárně důvod právní. Toliko zcela výjimečně lze konstatovat, že se navzdory absenci právního důvodu přesun majetkových hodnot opíral o spravedlivý důvod vyplývající ze zásad slušnosti a zvyklostí soukromého života. Jako právní důvod pro nabytí obohacení lze pak zásadně označovat právní skutečnost, jež obohacenému zakládá právo, aby na úkor ochuzeného získal majetkový prospěch, respektive aby si tento majetkový prospěch podržel. Vyplývá-li právo na nabytí prospěchu přímo ze zákona, je možné za právní důvod považovat samotnou právní normu, která dotčenému oprávnění dává vzniknout.
Blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012 a § 13 zákona č. 428/2012 Sb., jenž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. s určitými modifikacemi nahradil, zakazovala vyjmenované dispozice s historickým majetkem církví, avšak sama o sobě k tomuto majetku nezakládala žádná užívací práva třetím subjektům. Nemohla proto sloužit jako právní důvod pro užívání majetku. Smyslem citovaných blokačních ustanovení byla ochrana původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno. Tento smysl § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 13 zákona č. 428/2012 Sb. přitom bezpochyby nikterak nevyžadoval, aby bylo třetím subjektům založeno právo blokovaný majetek na úkor státu bezplatně užívat a aby bylo potlačeno právo České republiky na vydání náhrady za majetkový prospěch, jenž užíváním dotčených statků bez odpovídajícího právního důvodu uživatelům vznikal.
Ustanovení § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. pak zakotvuje právo bytových družstev na bezúplatný převod pozemků ve vlastnictví České republiky s cílem sjednotit vlastnictví bytových domů s vlastnictvím funkčně souvisejících pozemků. Do doby uskutečnění této změny v osobě vlastníka však § 60a odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. – zavádějící povinnost státu převést pozemky ve prospěch bytového družstva – rovněž nepředstavuje právní důvod pro užívání příslušných pozemků nabyvatelem. Není-li tedy v období předcházejícím převodu pozemků na družstvo jiným zákonem předvídaným způsobem založeno věcné či obligační právo užívat státní pozemky, dostává se mu coby vlastníku staveb umístěných na cizích pozemcích bezdůvodného obohacení protiprávním (právní důvod postrádajícím) užitím cizí věci.
Ve výjimečných případech, kdy by stát (respektive právnická osoba oprávněná k hospodaření s jeho majetkem) záměrně oddaloval převod pozemku na bytové družstvo ve spekulativní snaze extrahovat z družstva náhradu za výkon užívacího práva, by snad bylo možné uvažovat, že by uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení proti družstvu představovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2527/2021, ze dne 7. 10. 2021
15.10.2021 00:03
ÚS: Bezdůvodné obohacení zranitelné osoby
Pokud z důvodu neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vznikne bezdůvodné obohacení na straně osoby s psychosociálním postižením či omezenou svéprávností, jakožto osoby zranitelné, je třeba vážit, zda je uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s dobrými mravy. Jestliže se obecný soud s touto otázkou i přes výslovnou námitku účastníka řízení nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí, dopustí se porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1292/21, ze dne 7. 9. 2021
22.09.2021 00:02
Vydání bezdůvodného obohacení v případě neoprávněné dispozice s věcí
I v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je vlastník nebo spoluvlastník věci oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení po osobě, která neoprávněně dala věc jinému k užívání nebo požívání. Neoprávněný „disponent“ tak i nadále – stejně jako podle právního stavu účinného do 31. 12. 2013 - odpovídá za vznik bezdůvodného obohacení vlastníku či spoluvlastníku věci, neboť bez řádného právního podkladu disponoval cizí majetkovou hodnotou a třetí osobě umožnil její užívání.
Nebyl-li ovšem uživatel v dobré víře, že osoba, která mu věc přenechala k užívání, měla takové oprávnění (např. byla k tomu vlastníkem či spoluvlastníkem věci zmocněna), má vlastník nebo spoluvlastník věci podle § 2994 o. z. právo domáhat se peněžité náhrady i na uživateli majetku; v rozsahu náhrady bezdůvodného obohacení neoprávněným poskytovatelem není vlastník nebo spoluvlastník majetku oprávněn dovolávat se peněžité náhrady i po uživateli věci, a naopak (uplatní se princip ne bis in idem). Není přitom rozhodné, zda právní jednání, na jehož základě došlo k přenechání věci k užívání, je platné či nikoliv. Dobrá víra uživatele, jež je zákonem chráněna (a opak musí prokazovat vlastník věci) tak vede k závěru, že vlastník nebo spoluvlastník věci nemá přímé právo domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po poctivém uživateli majetku. Ustanovení § 2994 o. z. tudíž rozšiřuje ochranu vlastníka věci, s níž bylo neoprávněně disponováno, proti jejímu uživateli, který při nedostatku dobré víry rovněž (vedle neoprávněného disponenta) odpovídá za vzniklé bezdůvodného obohacení.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, ze dne 23. 6. 2021
29.07.2021 00:02
Bezdůvodné obohacení při dání věci k užívání neoprávněnou osobou
I. Za plnění bez právního důvodu coby jednu ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák., účinného do 31. prosince 2013, bylo možné pokládat i stav, v němž byl pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vznikal tomu, kdo uživatelská oprávnění realizoval, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 o. z. jsou uvedené závěry použitelné i v poměrech tohoto právního předpisu s výhradou, že řečené situace již není namístě podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu, ale je zapotřebí je kvalifikovat jako protiprávní užití cizí hodnoty.
II. Dovolací soud při výkladu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 akcentoval, že při přenechání cizí nemovité věci k užívání jinému neoprávněnou osobou nezískává na úkor vlastníka bezdůvodné obohacení přímo faktický uživatel věci, ale subjekt, který tuto nemovitost (či její část) přenechává třetí osobě k užívání. Na těchto závěrech Nejvyšší soud obecně setrvával i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistoval žádný smluvní vztah.
V režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 je podaný výklad nutné modifikovat ve světle § 2994 o. z., podle něhož dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, má vlastník nebo spoluvlastník věci vůči uživateli nebo poživateli právo na náhradu. Citované ustanovení na rozdíl od dřívější právní úpravy podmiňuje platnost shora naznačených tezí naplněním požadavku dobré víry, což má za následek, že není-li třetí osoba, jíž byla nemovitost (či její část) přenechána neoprávněně k užívání, v dobré víře, že ten, kdo jí dal předmětnou nemovitost k užívání, k tomu skutečně byl oprávněn, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje. Z dikce § 2994 o. z. potom vyplývá, že se nastíněná idea prosadí i v případě, že subjekt, jenž neoprávněně disponuje s cizí hodnotou, třetí osobě věc přenechal nikoli na základě smlouvy, nýbrž například v rámci společenské úsluhy.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 493/2021, ze dne 12. 4. 2021