// Profipravo.cz / Obchodní společnosti a družstvo

Obchodní společnosti a družstvo

20.02.2020 00:01

Vzájemné ovládání mezi dvěma ovládanými osobami

Z dikce § 74 z. o. k. vyplývá, že ovládající osobou je osoba, která může v obchodní korporaci i nepřímo uplatňovat rozhodující vliv. Nelze však přijmout obecný závěr, že jsou-li jedné ovládající osobě jakýmkoliv způsobem podřízeny dvě různé ovládané osoby, mohou tyto ovládané osoby sebe navzájem ovládat.

Možnost uplatňovat rozhodující vliv musí být možností reálnou, podloženou určitou skutečností (typicky účastí ve společnosti nebo členstvím v orgánech, atd.), nikoliv čistě potenciální nebo teoretickou možností. Ovládání dceřiné společnosti jinou dceřinou společností ovládanou stejnou mateřskou společností skrze tuto mateřskou společnost jen s odkazem na strukturu majetkových účastí ve skupině si lze obecně těžko představit. Specifické okolnosti (např. smluvní nástroje s hrozbou uplatnění smluvních sankcí, apod.) by mohly horizontální podnikatelské seskupení mezi dvěma dceřinými společnostmi založit, a to bez ohledu na společnou mateřskou společnost.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 178/2017, ze dne 31. 10. 2019

29.01.2020 00:03

Nárok člena voleného orgánu kapitálové společnosti na odměnu obvyklou

I. Nebyla-li mezi kapitálovou společností a členem jejího voleného orgánu sjednána platně a účinně odměna za výkon funkce, měl člen voleného orgánu v režimu obchodního zákoníku právo na odměnu určenou podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k přechodnému ustanovení § 777 odst. 3 z. o. k. pak řečené platí i pro období od 1. 1. 2014 do 1. 7. 2014.

V posuzované věci tak za období do 1. 7. 2014 jednateli příslušela (neměl-li nárok na sjednanou odměnu z důvodu absence souhlasu valné hromady) odměna obvyklá.

II. Zákon o obchodních korporacích však přinesl změnu v řešení výše popsané situace; není-li smlouva o výkonu funkce uzavřena, neobsahuje-li uzavřená smlouva o výkonu funkce ujednání o odměňování, nevyhovuje-li požadavku na písemnou formu anebo není-li schválena valnou hromadou, popř. jiným k tomu příslušným orgánem kapitálové společnosti, je výkon funkce člena voleného orgánu bezplatný. Řečené neznamená, že by valná hromada (či jiný k tomu příslušný orgán společnosti) nemohla takovému členu přiznat nárok na odměnu v režimu § 61 odst. 1 z. o. k., nicméně dotčenému členu voleného orgánu nevzniká (automaticky) právo na odměnu obvyklou (jako tomu bylo za účinnosti obchodního zákoníku).

Nárok na odměnu obvyklou podle § 59 odst. 4 z. o. k. vznikne členovi voleného orgánu pouze tehdy, jestliže smlouva o výkonu funkce není uzavřena, schválena příslušným orgánem, neobsahuje ujednání o odměně či nevyhovuje požadavku na písemnou formu z důvodů, které nelze přičítat k tíži dotčenému členu voleného orgánu. K tomu může dojít např. tehdy, kdy společnost nereaguje na návrh smlouvy doručený dotčeným členem voleného orgánu, kdy se valná hromada, svolaná (i) za účelem schválení smlouvy o výkonu funkce, nesejde či smlouvu (její návrh) neschválí apod. Aby bylo možné uzavřít, že důvody, pro které nebyly naplněny požadavky kladené na ujednání o odměně, nelze přičítat k tíži dotčeného člena voleného orgánu, musí tento člen učinit takové kroky, které lze po něm spravedlivě požadovat (např. doručit společnosti návrh smlouvy o výkonu funkce obsahující i ujednání o odměně, podniknout kroky potřebné k tomu, aby valná hromada či jiný příslušný orgán měl možnost smlouvu o výkonu funkce schválit apod.). Zůstane-li člen voleného orgánu zcela nečinný (neudělá-li nic pro to, aby došlo k naplnění požadavků kladených na ujednání o odměně), nebudou zpravidla naplněny předpoklady § 59 odst. 4 z. o. k. pro vznik práva na odměnu obvyklou.

III. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že je nutné posuzovat, zda jednatel a společnost přizpůsobili ujednání smlouvy o výkonu funkce o odměně požadavkům zákona o obchodních korporacích, a pokud nikoliv, zda o to alespoň jednatel usiloval. Jestliže jednatel zůstal i po 1. 7. 2014 v tomto směru nečinný (zejména nečinil-li žádné kroky k tomu, aby valná hromada společnosti schválila jeho písemnou smlouvu o výkonu funkce obsahující i ujednání o odměně, popř. dalších plněních za výkon funkce), vykonával funkci jednatele od 2. 7. 2014 bezplatně (§ 777 odst. 3, § 59 odst. 3 z. o. k.).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 5340/2017, ze dne 22. 10. 2019

29.01.2020 00:02

Legitimace společníka k návrhu na přezkoumání zprávy o vztazích dle ZOK

Přes nepřesné vyjádření ustanovení § 85 z. o. k. je nutné vázat aktivní legitimaci kvalifikovaného společníka navrhnout soudu, aby pro účely přezkumu zprávy o vztazích jmenoval znalce, nikoliv na jeho subjektivní přesvědčení či pocit, že zpráva o vztazích není vypracována řádně, ale na objektivní (navrhujícím společníkem v návrhu tvrzené a dokládané) nedostatky (vady) zprávy o vztazích, jež zakládají důvodné pochybnosti o jejím řádném vypracování. Opačný závěr by odporoval principu proporcionality; pro přezkoumání zprávy o vztazích znalcem, s nímž jsou spojeny nemalé náklady, nemůže postačovat pouhé ničím nepodložené přesvědčení kvalifikovaného akcionáře, že zpráva o vztazích nebyla vypracována řádně. Z téhož principu se pak podává, že tyto nedostatky musí být dostatečně závažné (a způsobilé zasáhnout do práv společníků).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 192/2018, ze dne 20. 11. 2019

29.01.2020 00:01

Jmenování znalce pro účely přezkoumání zprávy o vztazích za rok 2013

Řídily-li se právní vztahy týkající se podnikatelských seskupení do 31. 12. 2013 obchodním zákoníkem, musí se zpráva tyto vztahy popisující řídit také obchodním zákoníkem. Na posuzování náležitostí zprávy o vztazích za účetní období, které skončilo nejpozději 31. 12. 2013, se tak vztahují pravidla uvedená v § 66a odst. 9 obch. zák. Na přezkoumání takové zprávy znalcem je nutné aplikovat pravidla na ně navazující, a tudíž s nimi tvořící vzájemný logicky propojený celek, uvedená v § 66a odst. 12 a 13 a v § 182 odst. 3 obch. zák., a to i přesto, že zpráva o vztazích byla vypracována až po 31. 12. 2013.

Opačný závěr by totiž znamenal pravou zpětnou účinnost pravidel uvedených v § 83 a násl. z. o. k. přijatých pro právní vztahy vzniklé po 1. 1. 2014, tj. pro přezkum zprávy o vztazích vypracované podle § 82 z. o. k. za účetní období trvající po 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 192/2018, ze dne 20. 11. 2019

29.10.2019 00:02

Schválení překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu

I. Na členy statutárního orgánu jako zástupce právnické osoby je třeba – v rozsahu, v němž zvláštní úprava orgánů právnických osob neurčuje odlišně – aplikovat všeobecná ustanovení upravující zastoupení (tj. ustanovení Dílu 1 Hlavy III Části první o. z.). Aplikaci § 438 a 439 o. z. např. vylučuje zvláštní úprava obsažená v ustanovení § 164 o. z., k předpokladům aplikace § 437 o. z. na členy statutárního orgánu obchodní korporace pak srov. usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 4384/2015.

Člena statutárního orgánu právnické osoby však nelze považovat za zástupce smluvního, ani za zástupce zákonného, zastoupení členem statutárního orgánu je zastoupením svého druhu (sui generis), na něž nedopadá ani úprava smluvního zastoupení, ani úprava zastoupení zákonného (tj. ustanovení Dílu 2, resp. Dílu 3 Hlavy III Části první o. z.).

II. Je-li způsob zastupování právnické osoby členy jejího statutárního orgánu určený zakladatelským právním jednáním zapsán ve veřejném rejstříku, mohou členové statutárního orgánu právnickou osobu zastupovat (činit za ni právní jednání) zásadně (srov. zejména výjimku upravenou v § 164 odst. 2 in fine o. z.) pouze v souladu s tímto způsobem.

III. Právnická osoba (jakožto zastoupený) může jednání učiněné neoprávněným zástupcem (členem statutárního orgánu jednajícím buď bez zástupčího oprávnění, anebo toto zástupčí oprávnění překračujícím) dodatečně schválit. Jelikož člen statutárního orgánu není smluvním zástupcem, budou se pravidla pro dodatečné schválení řídit ustanovením § 440 o. z., nikoliv (i) ustanovením § 446 o. z. (výjimku může představovat situace, kdy člen statutárního orgánu bude jednat jako zmocněnec v souladu s § 164 odst. 2 in fine o. z. a překročí plnou moc).

Projevit vůli být vázán jednáním učiněným neoprávněným zástupcem může za právnickou osobu zásadně každý, kdo by byl oprávněn tuto právnickou osobu zastoupit při dotčeném (schvalovaném) právním jednání.

Volba formy dodatečného schválení závisí na zastoupeném (právnické osobě), a to i tehdy, kdy zákon pro schvalované právní jednání formu stanoví. Vždy však musí být zjevné, že k tomu oprávněná osoba projevuje vůli jako zástupce právnické osoby dodatečně schválit určité právní jednání, učiněné za právnickou osobu neoprávněným zástupcem. Za splnění této podmínky může být dodatečné schválení učiněno i konkludentně, např. splněním (části) závazků převzatých smlouvou.

K dodatečnému schválení by mělo dojít bez zbytečného odkladu poté, kdy se o jednání, jakož i o tom, že je za ni učinil neoprávněný zástupce, právnická osoba dozví. Právnická osoba se o těchto skutečnostech dozví tehdy, když se o nich dozví některý z členů statutárního orgánu odlišný od člena, který neoprávněně jednal, popř. jiná osoba, jejíž vědomost o této skutečnosti lze přičítat právnické osobě.

Schválí-li právnická osoba dodatečně právní jednání, která za ni učinil neoprávněný zástupce, je tímto právním jednáním vázána od počátku (ex tunc).

Dobrá víra třetí osoby v zástupčí oprávnění jednajícího není podmínkou ratihabice podle § 440 o. z. Je však předpokladem pro případnou vázanost samotného neoprávněného zástupce (dodatečně neschváleným) právním jednáním ve smyslu § 440 odst. 2 o. z. Je-li přitom ze způsobu zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu zapsaného ve veřejném rejstříku právnických osob zřejmé, že právnickou osobu zastupují pouze dva nebo více členů statutárního orgánu společně, osoba, s níž je jednáno, zpravidla nebude (s ohledem na princip formální a materiální publicity veřejného rejstříku) v dobré víře o tom, že pouze jeden člen statutárního orgánu právnické osoby může takovou právnickou osobu zastoupit.

IV. Ustanovení § 431 o. z. (jež upravuje důsledky překročení zástupčího oprávnění zástupcem podnikatele) naopak na překročení zástupčího oprávnění členem statutárního orgánu aplikovat nelze.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4593/2017, ze dne 23. 7. 2019

14.08.2019 00:02

Limity povinnosti vykonávat funkci jednatele loajálně

I. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že součástí péče řádného hospodáře je i povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost člena představenstva dát při rozhodování v představenstvu přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů akcionáře, který jej do představenstva vahou svých hlasů prosadil; to platí obdobně i pro jednatele ve společnosti s ručením omezeným.

Povinnost loajality stíhá člena orgánu především při výkonu funkce, tedy při plnění povinností a výkonu práv plynoucích ze vztahu mezi ním a společností, založeného povoláním do funkce. Současně však nelze přehlížet, že osoba povolaná do funkce člena orgánu je členem orgánu po celou dobu od vzniku funkce do jejího zániku, takříkajíc „24 hodin denně, 7 dní v týdnu“. Člen orgánu by neměl bez dobrého důvodu dělat nic, co zjevně odporuje zájmům společnosti, ani tehdy, když zrovna neplní povinnosti spojené s výkonem funkce.

Řečené neznamená, že by člen orgánu nemohl legitimně hájit jiné zájmy než zájmy společnosti; např. jedná-li ve svých vlastních záležitostech, zásadně může (a obvykle bude) hájit především své vlastní zájmy. Na situace, kdy jsou tyto zájmy rozporné se zájmy společnosti (např. při uzavírání smluv se společností), pamatuje úprava střetu zájmů, z níž se jako obecné pravidlo (nestanoví-li zákon jinak) podává, že je vyloučeno, aby člen orgánu jednal jménem společnosti v situacích, kdy jsou jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti.

II. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že jednatel mohl (obecně řečeno) hájit své vlastní zájmy pronajímatele vůči společnosti (včetně zájmu na zaplacení nájemného), avšak nebyl oprávněn – s ohledem na střet zájmů mezi ním a společností – jednat jménem společnosti ve věcech dotčené vzájemné nájemní smlouvy. „Převzal-li“ (sám od sebe) jménem společnosti výzvu k zaplacení nájemného, jakož i následné odstoupení od nájemní smlouvy (nepředal-li je druhému jednateli), jednal jménem společnosti ve věci, v níž tak nebyl oprávněn učinit. Ani výzva k zaplacení dlužného nájemného, ani odstoupení od nájemní smlouvy tudíž nebyly společnosti účinně doručeny.

Nicméně jednatel tím, že v rozporu se zákonem jednal jménem společnosti ve své vlastní záležitosti (ač k tomu nebyl oprávněn) a následně se choval tak, jako by došlo k zániku nájemní smlouvy v důsledku odstoupení (ačkoliv to nebylo doručeno společnosti), způsobil, že společnosti bylo uloženo vrátit část poskytnuté dotace.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatel porušil povinnosti při výkonu funkce a je povinen nahradit škodu tím společnosti způsobenou, je tudíž ve výsledku správný.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2695/2018, ze dne 25. 4. 2019

23.07.2019 00:01

Návrh věřitele obchodní společnosti na zrušení společnosti s likvidací

Ustanovení § 93 z. o. k. umožňuje podat návrh na zahájení řízení (vedle státních zastupitelství) toliko osobám, jimž svědčí právní zájem na zrušení obchodní korporace. Právní zájem přitom předpokládá, že zrušení obchodní korporace se přímo dotýká právního postavení této osoby, tj. jejích práv a povinností vyplývajících z hmotného práva. Pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní“ zájem na zrušení společnosti nepostačuje.

V poměrech projednávané věci navrhovatel svůj právní zájem na zrušení společnosti odůvodňuje přesvědčením, že soudem jmenovaný likvidátor bude mít lepší přístup k informacím o majetku společnosti, což může zlepšit vyhlídky navrhovatele na (alespoň částečné) uspokojení jeho pohledávky za společností. Uvedené okolnosti by však mohly založit toliko majetkový zájem navrhovatele na zrušení společnosti a nařízení její likvidace, nikoliv zájem právní.

Nehledě k řečenému navrhovatel přehlíží, že likvidátor společnosti jmenovaný soudem nedisponuje – ve vztahu k jednateli společnosti i dalším třetím osobám – většími oprávněními, jde-li o zjišťování majetku společnosti, než soudní exekutor.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3483/2017, ze dne 24. 4. 2019

18.06.2019 00:02

Převod části závodu podléhající souhlasu valné hromady s.r.o.

Pod pojmem „část závodu“ užitým v § 190 odst. 2 písm. i) z. o. k. je třeba rozumět samostatnou organizační složku závodu (a nikoliv jakoukoliv materiálně významnou složku závodu).

Jde-li o převod, podléhá souhlasu valné hromady toliko převod samostatné organizační složky podle § 2175 až 2183 o. z., a to pouze za podmínky, že by znamenal podstatnou změnu dosavadní struktury závodu nebo předmětu podnikání či činnosti společnosti. Oba předpoklady musí být splněny současně. Bude-li tudíž například převáděna jedna z mnoha poboček společnosti, které působí v témže předmětu podnikání a mají přibližně stejný obrat, nebude zpravidla naplněna materiální podmínka. Přestože půjde o převod samostatné organizační složky, nebude souhlas valné hromady převádějící společnosti potřebný.

Souhlasu valné hromady podléhají také transakce, jimiž v souhrnu dochází (fakticky) k převodu samostatné organizační složky, je-li splněna podmínka významnosti takové pobočky. Jinými slovy, jednatelé se povinnosti předložit převod ke schválení valné hromadě nevyhnou pouze tím, že převod pobočky „rozloží“ do více smluv.

Schválení může být buď nepodmíněné, či vázané na určité podmínky (za nichž smlouva může být uzavřena). Jednatel může převod nebo zastavení realizovat pouze v podobě, v jaké mu byly odsouhlaseny; na smlouvu nerespektující podmínky určené v usnesení valné hromady se schválení nevztahuje a smlouva je stižena relativní neplatností podle § 48 z. o. k.

Řečené samozřejmě neznamená, že souhlas valné hromady nemůže být udělen dodatečně (po uzavření smlouvy o převodu nebo zastavení závodu či jeho části); v takovém případě je však smlouva až do udělení souhlasu stižena vadou, pro kterou se může některá z oprávněných osob dovolat její relativní neplatnosti. Nestane-li se tak a je-li následně souhlas valné hromady udělen, odpadne i důvod pro případnou námitku relativní neplatnosti.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, ze dne 29. 5. 2019

18.06.2019 00:01

Absence souhlasu valné hromady s právním jednáním

Vyžaduje-li souhlas valné hromady společnosti s ručením omezeným s právním jednáním zákon, je důsledkem jeho absence relativní neplatnost dotčeného právního jednání (§ 48 z. o. k.), jíž se mohou dovolat (jako oprávněné osoby, na jejichž ochranu je požadavek souhlasu valné hromady stanoven) jak dotčená společnost, tak i její společníci. Námitkou relativní neplatnosti ve smyslu § 586 o. z. je nutné rozumět jednostranné hmotněprávní jednání oprávněné osoby, adresované druhé straně (popř. – není-li oprávněná osoba stranou relativně neplatné smlouvy – všem stranám smlouvy).

Svěří-li tuto působnost valné hromadě (jen) společenská smlouva, nemá případné porušení společenské smlouvy (spočívající v absenci rozhodnutí valné hromady) vliv na platnost dotčených právních jednání, jimiž jednatelé realizují (strategická) rozhodnutí (přesahující rámec obchodního vedení) bez společenskou smlouvou vyžadovaného rozhodnutí valné hromady (§ 47 z. o. k.). Zpravidla však bude takové jednání jednatelů představovat porušení péče řádného hospodáře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2645/2018, ze dne 29. 5. 2019

10.06.2019 00:02

Zrušení obchodní korporace pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky

Činnost, kterou nemůže obchodní korporace vykonávat pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky ve smyslu § 93 písm. c) z. o. k., nelze redukovat pouze na podnikatelskou činnost (popř. jinou činnost sloužící k plnění účelu, pro který byla obchodní korporace založena) projevující se ve vztahu ke třetím osobám (navenek). S ohledem na další důvody pro zrušení obchodní korporace s likvidací uvedené v § 93 písm. a) a b) z. o. k. (zaměřené právě na nečinnost obchodní korporace navenek) jde v případě nemožnosti výkonu činnosti dle § 93 písm. c) z. o. k. především o (ne)činnost směřující dovnitř obchodní korporace, projevující se zejména dlouhodobou či trvalou nefunkčností jejích orgánů.

Dlouhodobá nefunkčnost nejvyššího orgánu společnosti, způsobená narušenými vztahy mezi společníky, sama o sobě (aniž by bylo nutné se zabývat dalšími okolnostmi spočívajícími v neplnění povinností ve vztahu k rejstříkovému soudu a k finančnímu úřadu) vede k závěru, podle něhož společnost nemůže vykonávat svou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky.

Jinak řečeno, není-li valná hromada společnosti s ručením omezeným schopna přijmout jakékoliv rozhodnutí v důsledku závažně narušených vztahů mezi společníky, je zpravidla naplněn důvod pro zrušení společnosti a nařízení její likvidace předjímaný v § 93 písm. c) z. o. k.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 3081/2017, ze dne 28. 3. 2019

20.05.2019 00:02

Zrušení obchodní korporace, která není schopna vykonávat svoji činnost

I. Soud právnickou osobu zruší a nařídí její likvidaci především tehdy, jsou-li naplněny předpoklady § 172 o. z. Naproti tomu skutečnost, že daňový subjekt nevykonává činnost nebo nepobírá příjmy podrobené dani déle než 4 roky (§ 238 odst. 4 daňového řádu), sama o sobě nepostačuje pro (kladné) rozhodnutí soudu o zrušení společnosti a nařízení její likvidace.

Ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu tedy doplňuje § 172 o. z. Nikoli však jako samostatná skutková podstata, která by navazovala na blanketní odkaz § 172 odst. 1 písm. d) o. z., nýbrž jako právní norma, která správci daně (za splnění předpokladů § 238 odst. 4 věty druhé daňového řádu) ukládá, aby podal návrh na zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace, resp. jako právní norma, která správce daně jako navrhovatele zbavuje povinnosti osvědčit soudu právní zájem na zrušení právnické osoby a nařízení její likvidace. Jinak řečeno, ustanovení § 238 odst. 4 daňového řádu tedy sice je ve vztahu speciality k § 172 o. z., ale nikoli v tom směru, že by šlo o samostatný (svébytný) důvod pro vydání rozhodnutí o zrušení právnické osoby (a nařízení její likvidace), nýbrž jen potud, že správce daně nemusí osvědčit právní zájem na navrženém zrušení právnické osoby, a přesto může být se svým návrhem úspěšný.

II. Ustanovení § 93 z. o. k. věcně doplňuje § 172 odst. 1 o. z., neboť vypočítává další (zvláštní) skutkové podstaty, při jejichž naplnění má soud rozhodnout, že se obchodní korporace ruší a že se nařizuje její likvidace. Na rozdíl od § 172 odst. 1 o. z. však může soud obchodní korporaci s odkazem na § 93 z. o. k. zrušit jen v řízení zahájeném na návrh.

Ustanovení § 93 písm. b) z. o. k. soudu ukládá zrušit obchodní korporaci a nařídit její likvidaci, není-li tato právnická osoba schopna vykonávat svoji činnost po dobu delší než 1 rok, a není-li proto schopna plnit svůj účel. Neschopnost vykonávat svoji činnost nelze zaměňovat s nečinností či s neschopností vykonávat svoji činnost řádně.

Proto může soud obchodní korporaci s odkazem na § 93 písm. b) z. o. k. zrušit jen tehdy, není-li objektivně schopna vykonávat svoji činnost (a v důsledku toho plnit svůj účel), nikoli jen proto, že svoji činnost nevykonává.

Na to, zda je obchodní korporace schopna vykonávat svoji činnost a plnit tak svůj účel, je třeba usuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci. Například skutečnost, že se obchodní korporace aktivně hájí v řízení o jejím zrušení, naznačuje (může naznačovat), že je (pravděpodobně) schopna i vykonávat svoji činnost. A naopak, nebude-li se tohoto řízení obchodní korporace (za podmínek § 238 odst. 4 věty druhé daňového řádu) aktivně účastnit, bude ve většině případů možné uzavřít, že jsou naplněny předpoklady pro její zrušení a nařízení její likvidace podle § 93 písm. b) z. o. k.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4030/2017, ze dne 28. 2. 2019

12.02.2019 00:01

K výkladu § 260 odst. 1 zákona o přeměnách

Ustanovení § 260 odst. 1 zákona o přeměnách nezakládalo oprávnění nástupnické společnosti, na kterou v důsledku rozdělení nepřešel dluh odpovídající pohledávce věřitele, podat u soudu návrh na určení, že se v důsledku rozdělení dobytnost pohledávky věřitele za zaniklou nebo rozdělovanou obchodní společností (družstvem) nezhoršila.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 2007/2017, ze dne 27. 11. 2018

22.01.2019 00:02

Konkurenční doložka sjednaná pro dobu po zániku funkce člena představenstva

I. Po dobu výkonu funkce podléhá člen představenstva akciové společnosti zákazu konkurence upravenému v § 441 a § 442 z. o. k. Nic však nebrání tomu, aby si akciová společnost a člen jejího představenstva sjednali konkurenční doložku i pro dobu po zániku funkce člena představenstva. Jelikož zde není žádné zvláštní ustanovení upravující takovou dohodu mezi akciovou společností a členem jejího představenstva (ustanovení § 441 a § 442 z. o. k. upravují zákaz konkurence pouze po dobu výkonu funkce), řídí se tato konkurenční doložka obecnou úpravou obsaženou v § 2975 o. z.

II. Pro závěr, že se k určitému právnímu jednání nepřihlíží, musí svědčit smysl a účel právní normy uvedenou sankci obsahující.

Z důvodové zprávy je zjevné, že úmyslem zákonodárce bylo upravit v § 2975 o. z. konkurenční doložku méně striktně, než byla upravena dříve v § 672a obchodního zákoníku, a než je nyní upravena pro obchodní zastoupení v § 2518 o. z. Z obou označených ustanovení je přitom patrné, že konkurenční doložka obstojí, vymezuje-li alternativně buď určité území, anebo určený okruh osob na tomto území, na němž obchodní zástupce nesmí vykonávat (po určitou dobu) činnost soutěžní povahy.

K dosažení tohoto účelu právní úpravy konkurenční doložky postačuje jednak pravidlo o časovém omezení (§ 2975 odst. 2 o. z.), a jednak pravidlo umožňující zavázané straně dosáhnout omezení, zrušení či prohlášení konkurenční doložky za neplatnou, bude-li ji omezovat více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany (§ 2975 odst. 3 o. z.).

Ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. – přes své nepřesné vyjádření – nevymezuje obligatorní náležitosti konkurenční doložky přísněji, než je tomu v případě § 2518 o. z., ale pouze zdůrazňuje obecný požadavek na určitost ujednání o konkurenční doložce. Aby konkurenční doložka byla určitým právním jednáním, musí z ní plynout, jaké činnosti a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana vykonávat. Rozsahem zákazu je přitom třeba rozumět buď určité území (na němž zavázaná strana nesmí po sjednanou dobu vyvíjet činnost soutěžní povahy), anebo určitý okruh osob (vůči nimž nesmí tuto činnost vyvíjet; zpravidla půjde o zákazníky či potenciální zákazníky oprávněné strany).

Lze tak uzavřít, že smluvní strany vyhoví požadavku ustanovení § 2975 odst. 1 o. z. tehdy, lze-li z ujednání o konkurenční doložce dovodit, jakou činnost a v jakém rozsahu nesmí zavázaná strana po určitou dobu vykonávat.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, ze dne 21. 11. 2018

11.01.2019 00:01

Nárok nabyvatele podílu v s.r.o. na vyplacení podílu na zisku

Je-li podíl ve společnosti s ručením omezeným převeden poté, kdy valná hromada rozhodla o rozdělení zisku, ale dříve, než je společníkům zisk vyplacen, přechází nárok na vyplacení podílu na zisku dle usnesení valné hromady o rozdělení zisku na nabyvatele podílu (jakožto právo plynoucí z účasti na společnosti).

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1499/2017, ze dne 10. 10. 2018

11.01.2019 00:00

Právo nabyvatele podílu podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady

Právo společníka podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti s ručením omezeným podle § 191 z. o. k. je právem plynoucím z účasti ve společnosti, a tudíž i právem „spolutvořícím“ podíl ve společnosti ve smyslu § 31 z. o. k. Je-li podíl ve společnosti převeden na třetí osobu poté, kdy valná hromada přijala určité usnesení, ale dříve, než převodci marně uplyne lhůta k podání návrhu podle § 191 z. o. k., přechází na nabyvatele spolu s dalšími právy a povinnostmi plynoucími z účasti ve společnosti i právo napadat platnost tohoto usnesení, a to „v tom stavu“, v jakém svědčilo převodci, bez ohledu na to, zda se ho toto usnesení bezprostředně dotýká.

Řečené mimo jiné znamená, že případný převod podílu na jiného společníka či třetí osobu nemá vliv na běh subjektivní lhůty pro podání návrhu (§ 259 o. z.); začala-li již před převodem podílu běžet pozdějšímu převodci subjektivní lhůta pro podání návrhu, pokračuje běh této lhůty bez ohledu na převod podílu. Lhůta uběhne uplynutím tří měsíců ode dne, kdy se převodce dozvěděl či mohl dozvědět o usnesení valné hromady.

Nabyvatel je taktéž omezen pravidly upravenými v § 192 odst. 2 z. o. k.; neplatnosti valné hromady se může domáhat zásadně za stejných podmínek, za jakých tak mohl učinit převodce, tj. zpravidla toliko z důvodů, pro které byl některou z oprávněných osob vznesen protest.

Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že nabyvateli podílu je otevřena možnost uplatňovat jakékoliv důvody neplatnosti usnesení valné hromady jen proto, že se jejího zasedání (neb v té době nebyl společníkem) neúčastnil. Samozřejmě i pro nabyvatele podílu platí, že platnost usnesení valné hromady může napadat z důvodů, které na zasedání valné hromady nebylo možné (bez nepřiměřeného úsilí či nákladů) zjistit.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 1499/2017, ze dne 10. 10. 2018

18.12.2018 00:02

Lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku

I. Subjektivní prekluzivní lhůta k podání návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 259 o. z. může začít běžet až od okamžiku, kdy se navrhovatel dozvěděl nebo mohl dozvědět o tom rozhodnutí, které lze napadnout u soudu (tj. o rozhodnutí, které již nelze napadat u orgánu spolku).

Jinak řečeno, pro běh subjektivní prekluzivní lhůty podle § 259 o. z. není významné, kdy se navrhovatel dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu spolku, které lze napadnout (jehož neplatnosti se lze dovolat) u orgánu spolku, ale kdy se dozvěděl či mohl dozvědět o rozhodnutí orgánu, které již u (některého) orgánu spolku napadnout nelze. Lze-li např. rozhodnutí výboru spolku podle stanov napadnout u členské schůze spolku, začne tříměsíční subjektivní lhůta podle § 259 o. z. k podání návrhu podle § 258 o. z. běžet od okamžiku, kdy se člen spolku dozví či může dozvědět o rozhodnutí členské schůze o „odvolání“ proti rozhodnutí výboru spolku.

II. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku podle § 258 a násl. o. z. nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5859/2016, ze dne 19. 9. 2018

01.11.2018 00:02

Péče řádného hospodáře v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013

I v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 platilo, že bylo-li určité rozhodnutí přijato statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“). Výhodnost takového rozhodnutí pro společnost nelze hodnotit ex post.

Je to společnost (a v důsledku pak její společníci), kdo nese riziko podnikatelského neúspěchu. Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu, byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře. Současně nelze přehlédnout, že každý manažer, členy statutárních orgánů nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3770/2016, ze dne 19. 7. 2018

22.10.2018 00:02

Řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku

I. Soud v řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku musí nejprve posoudit soulad napadeného rozhodnutí orgánu spolku se zákonem a stanovami; teprve poté, kdy dospěje k závěru, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon či stanovy, zvažuje, zda je na místě vyslovit jeho neplatnost, či zda je – s ohledem na konkrétní okolnosti – naplněn některý z důvodů upravených v § 260 o. z., pro které nelze neplatnost rozhodnutí orgánu spolku vyslovit.

Závěrem soudu o tom, že napadeným rozhodnutím orgánu spolku byl porušen zákon či stanovy (a to bez ohledu na to, zda soud vyslovil neplatnost tohoto rozhodnutí či zda návrh zamítl podle § 260 o. z.), je pak vázán i soud rozhodující o případném nároku člena spolku na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z.

II. Předpokladem vzniku práva na přiměřené zadostiučinění podle § 261 o. z. je – vedle porušení základního členského práva člena spolku závažným způsobem – rozhodnutí soudu v řízení o návrhu podle § 258 o. z. o tom, že rozhodnutí orgánu spolku je neplatné, popřípadě zamítnutí takového návrhu z důvodů uvedených v § 260 o. z.

III. S účinností od 1. 1. 2014 je řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku nesporným řízením, a to řízením ve statusových věcech právnických osob ve smyslu § 85 písm. a) z. ř. s., k jehož projednání a rozhodnutí jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§ 3 odst. 2 písm. a) z. ř. s.].

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3307/2016, ze dne 19. 7. 2018

26.09.2018 00:02

Výkon funkce člena statutárního orgánu v pracovněprávním poměru od 1. 1. 2014

I. Závěry rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ohledně možnosti podřízení vztahu mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou režimu zákoníku práce se prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, a to nejen pro vztah mezi členem statutárního orgánu obchodní korporace a touto obchodní korporací, ale (neurčuje-li zvláštní právní úprava jinak) taktéž pro vztah mezi členem statutárního orgánu ostatních právnických osob a těmito právnickými osobami.

II. Brání-li smysl a účel právních norem regulujících vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou tomu, aby se od nich strany svým ujednáním odchýlily, prosadí se tyto právní normy při regulaci tohoto vztahu bez ohledu na to, zda si strany sjednaly pro svůj vztah režim zákoníku práce a zda případně některá ustanovení zákoníku práce upravují danou otázku odchylně.

Jinak řečeno, ujednáním, podle něhož se jejich vztah má řídit zákoníkem práce, učiní právnická osoba a člen jejího statutárního orgánu pravidla obsažená v zákoníku práce (jež by bez takového ujednání vztah mezi nimi neregulovala) součástí jejich smlouvy o výkonu funkce. Tato pravidla se stávají pravidly smluvními, přičemž u každého z těchto pravidel je nutné zvažovat, zda je lze na vztah mezi právnickou osobou a členem statutárního orgánu (při výkonu jeho funkce) pojmově aplikovat a zda jeho aplikaci (jakožto smluvního ujednání) nebrání kogentní právní norma upravující tento vztah.

III. Zákonná úprava neomezuje obecně prospěšnou společnost a jejího ředitele v tom, jaký právní režim si pro svůj vztah zvolí, mohou si tudíž pro svůj vztah sjednat i režim zákoníku práce. Takové ujednání z jejich vztahu však neučiní vztah pracovněprávní, ředitel se nestane zaměstnancem a společnost zaměstnavatelem.

Pravidla obsažená v zákoníku práce neregulují vztah mezi členem statutárního orgánu a právnickou osobou jakožto pravidla zákonná, ale jakožto pravidla smluvní (na vztah se vztahují nikoliv ex lege, ale jen proto, že si to strany ujednaly). To, zda jejich aplikaci nebrání kogentní právní normy regulující vztah člena statutárního orgánu a právnické osoby, je nutné posuzovat stejně, jako kdyby si strany tato pravidla ujednaly výslovně (tedy jako kdyby do své smlouvy o výkonu funkce „opsaly“ text zákoníku práce).

Ustanovení § 9a odst. 4 in fine a § 10 odst. 5 věty třetí zákona o obecně prospěšných společnostech se prosadí vždy bez ohledu na to, zda si ředitel a společnost sjednali pro svůj vztah režim zákoníku práce, neboť ujednání o podřízení zákoníku práce bude v rozsahu, v němž odkazuje na § 257 odst. 2 zákoníku práce, neplatné pro rozpor s těmito ustanoveními zákona o obecně prospěšných společnostech.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3478/2016, ze dne 28. 6. 2018

21.09.2018 00:03

ÚS: Souběh funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele

Chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh pracovního poměru a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob (nález sp. zn. I. ÚS 190/15).

Pokud obecné soudy nepodloží svůj výklad příslušných právních předpisů takovými přesvědčivými argumenty, porušují základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 669/17, ze dne 21. 8. 2018