// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

29.05.2020 00:05

ÚS: Zavinění zastavení exekuce pro neplatnost rozhodčí doložky

Analytická právní věta

Rozhodný okamžik pro posouzení otázky zavinění zastavení exekuce z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky pro nedostatek pravomoci rozhodce, relevantní pro rozložení povinnosti nést náklady exekuce a účastníků řízení podle § 89 exekučního řádu, je den 11. 5. 2011, kdy Nejvyšší soud vydal usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010.

Oprávněné osoby, které zahájily exekuci po 11. 5. 2011 či v ní pokračovaly na základě takto nezpůsobilého exekučního titulu, nesou vinu na jejím zastavení, což je podstatné pro následné vypořádání nákladů podle § 89 exekučního řádu.

PRÁVNÍ VĚTY

Nepřizná-li obecný soud právo na náhradu nákladů vynaložených povinnou osobou na zastavení exekuce, vedené proti ní z titulu rozhodčího nálezu vydaného na základě rozhodčí doložky, která není podle judikatury Ústavního soudu považována za ústavně konformní již ode dne vydání rozhodnutí Nejvyšší soudu v takové věci (usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011), nikoli teprve ode dne jeho vyhlášení ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, na základě odůvodnění, že v době podání návrhu (po rozhodném datu) oprávněná vedlejší účastnice ještě objektivně nemohla být seznámena se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, postupuje v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3017/19, ze dne 28. 4. 2020


29.05.2020 00:04

ÚS: Překročení pravomocí odvolacím soudem v trestním řízení

Jen trestní řízení, v němž je odsuzující rozsudek vynesen soudcem, který na základě vlastních (autonomních) hodnotících úvah podle svého nejlepšího vědomí a svědomí dospěje při dodržení zásad ústnosti a přímosti k závěru o vině, lze podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod označit za ústavně konformní; to platí i pro změnu rozsudku v řízení podle § 264 odst. 1 trestního řádu. Uvedené ústavní kautely řádně vedeného trestního řízení jsou proto nejen projevem ústavní ochrany postavení obviněného podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nýbrž stejně tak ochranou soudcovské nezávislosti a s ní spojené odpovědnosti každého jednotlivého soudu za rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1327/19, ze dne 12. 5. 2020


29.05.2020 00:03

ÚS: Náležité odůvodnění nemeritorního soudního rozhodnutí

Požadavky náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se uplatní nejen vůči rozhodnutím ve věci samé, ale též vůči rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení – takovým rozhodnutím je i rozhodnutí trestního soudu o uplatněném nároku poškozeného.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3754/19, ze dne 12. 5. 2020


29.05.2020 00:02

ÚS: Zastavení dovolacího řízení způsobené administrativní chybou

Pokud soud rozhodne o zastavení řízení pro nesplnění podmínky povinného právního zastoupení, aniž však bylo rozhodnuto o řádně podané žádosti o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení, poruší právo účastníka řízení na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 831/20, ze dne 28. 4. 2020


29.05.2020 00:01

ÚS: K povinnosti soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami

Obecné soudy jsou povinny podle § 132 občanského soudního řádu se vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03).

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1288/18, ze dne 24. 4. 2020


29.05.2020 00:00

ÚS: Rychlost vazebního řízení vs. právo na přístup k soudu

I. Zájem na urychleném projednání stížnosti proti rozhodnutí o uvalení vazby jako záruka ochrany osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba sladit se zájmem obviněného na přístup k soudu a na odůvodnění stížnosti proti takovému rozhodnutí; nevzdá-li se obviněný práva stížnost podat, je rozhodnutí stížnostního soudu, vydané dříve, než bylo obviněnému doručeno písemné vyhotovení rozhodnutí o uvalení vazby, porušením jeho základních práv na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Rychlost vazebního řízení je z hlediska svého účelu stanovena ve prospěch toho, kdo je omezován v osobní svobodě podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stanoví-li proto čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, je třeba toto ustanovení vykládat in favorem rei, tedy ve prospěch toho, kdo žádá soudní ochranu před takovým zásahem.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 905/20, ze dne 12. 5. 2020


22.05.2020 00:06

ÚS: Povaha lhůty pro zaplacení soudního poplatku

Otázka zachování lhůty k placení soudního poplatku byla v nálezech Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1997 sp. zn. IV. ÚS 324/96 (N 20/7 SbNU 139), ze dne 11. 9. 2001 sp. zn. II. ÚS 738/2000 (N 134/23 SbNU 273), ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 318/2000 (N 161/24 SbNU 183) a ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 2535/18, vyřešena ve prospěch závěru, že lhůta k zaplacení soudního poplatku na základě výzvy soudu je lhůtou procesní a takto ji lze i uplatňovat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 2025/19, ze dne 21. 4. 2020


22.05.2020 00:05

ÚS: Nařízení předběžného opatření a omezení svobody projevu

Analytická právní věta

Pokud důsledkem nařízení předběžného opatření může být omezení ústavně zaručeného práva na svobodu projevu ve smyslu čl. 17. odst. 1 a 2 Listiny, je povinností soudů odůvodnit, jaké úvahy je vedly k závěru, že nařízení předběžného opatření a tedy omezení svobody projevu, je v daném případě nezbytné. V opačném případě porušují právo povinného z předběžného opatření na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a jeho právo na svobodu projevu.

PRÁVNÍ VĚTY

V případě tzv. licence pro karikaturu a parodii upravené v § 38g autorského zákona, které bývají též autorskými díly, nabývá na významu jejich sdělení a s tím související svoboda projevu, neboť vyjádření názoru je zpravidla primárním účelem karikatury a parodie. Již v rámci řízení o nařízení předběžného opatření jsou tedy soudy povinny pečlivě zvážit jeho nezbytnost a důvodnost v případě, kdy na jedné straně stojí tvrzený zásah do autorských práv a na straně druhé zásah do svobody projevu (k jejíž ochraně slouží právě ustanovení § 38g autorského zákona) a veřejný zájem na informování veřejnosti.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3169/19, ze dne 31. 3. 2020


22.05.2020 00:04

ÚS: Ke skutkovým zjištěním soudu o existenci restitučního nároku

Analytická právní věta

Pokud obecné soudy neodůvodní řádně svůj závěr o tom, že existoval restituční nárok dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu), nemůže být považován za správný ani jejich závěr, že určovací žalobou docházelo k obcházení restitučních předpisů. Takový postup představuje porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Je porušením práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže soud v rozporu se skutkovými zjištěními a bez řádného odůvodnění učiní závěr o existenci restitučního nároku a z tohoto důvodu zamítne žalobu na určení vlastnického práva pro údajné obcházení restitučních předpisů.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1579/17, ze dne 31. 3. 2020


22.05.2020 00:02

ÚS: Skutečnosti nebo důkazy dříve neznámé dle § 278 odst. 1 TŘ

Trestní soud v řízení o povolení obnovy jako mimořádném opravném prostředku neporuší právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nebude-li za „skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé“ podle ustanovení § 278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, považovat skutečnosti nebo důkazy hypotetické či zjevně pochybné (sporné), neskýtající důvodný předpoklad (oproti pouhé potenciálně odlišné interpretaci skutkového děje), že na jejich základě by mohlo dojít ke změně pravomocného rozhodnutí, které je předmětem návrhu na obnovu řízení; tyto skutečnosti nebo důkazy mohou být v řízení o povolení obnovy (nikoliv až v řízení obnoveném) posuzovány rovněž z hlediska toho, zda na jejich základě lze dospět k jinému hodnocení skutečností a důkazů známých z předchozího řízení.

podle stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 50/20, ze dne 21. 4. 2020


22.05.2020 00:01

ÚS: Peněžitá náhrada nemajetkové újmy pozůstalých

Má-li být při rozhodování o odčinění nemajetkové újmy pozůstalých, v důsledku nové právní úpravy podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, opuštěna paušalizace náhrad, jak ji do té doby stanovil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodovací činnost obecných soudů zbavena v konkrétních a odůvodněných případech pevně stanovené horní hranice pro odčinění nemajetkové újmy, nemůže současně obstát závěr obecných soudů o nepodkročitelnosti hranice dolní. V takovém případě však ústavně konformní výklad § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů); jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2706/19, ze dne 21. 4. 2020


22.05.2020 00:00

ÚS: Diplomatické záruky v extradičním řízení

Z absolutního zákazu mučení nebo podrobení krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu (špatného zacházení) zaručeného v čl. 3 Úmluvy i čl. 7 odst. 2 Listiny plyne požadavek důkladného přezkumu toho, zda po nuceném návratu (extradici či vyhoštění) jednotlivci nehrozí reálné nebezpečí, že bude vystaven špatnému zacházení. Důkladný přezkum znamená, že hodnocení reálného nebezpečí újmy musí být přiměřené, aktuální a dostatečně ověřené z objektivních zdrojů od více spolehlivých autorit.

Poskytne-li cizinec v situaci nuceného návratu závažné důvody domnívat se, že mu hrozí újma v podobě špatného zacházení, je třeba, aby příslušný státní orgán odpovědný za rozhodnutí o nuceném návratu rozptýlil pochyby, že v zemi, do níž bude cizinec navrácen, mu hrozí reálné nebezpečí špatného zacházení. Vyžaduje-li tento státní orgán pro rozhodnutí o nepřípustnosti nuceného vydání, aby špatné zacházení bylo natolik samozřejmým jevem, že by bylo vysoce pravděpodobné, že by postihlo navraceného jednotlivce, případně aby šlo o plošnou a četnou praxi, neodpovídá to standardům ochrany před špatným zacházením, plynoucím z čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny.

Spolehnout se na diplomatické záruky v extradičním řízení lze pouze tehdy, pokud účinně minimalizují riziko špatného zacházení po návratu a pokud je lze v dobré víře považovat za spolehlivé. Článek čl. 3 Úmluvy nebo 7 odst. 2 Listiny proto nebude nuceným návratem cizince porušen pouze tehdy, budou-li v konkrétním případě diplomatické záruky dostatečné k tomu, aby odstranily reálné nebezpečí špatného zacházení v zemi, do níž je cizinec vydáván.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2299/19, ze dne 2. 4. 2020


15.05.2020 00:04

ÚS: Ústavně konformní výklad § 2959 o.z.

Ústavně konformní výklad § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, upravujícího odčinění duševních útrap při usmrcení osoby blízké, vyžaduje, aby obecné soudy aplikovaly kritéria pro výpočet odčinění imateriální újmy vymezená judikaturou Nejvyššího soudu jen jako vodítko, které je však nezbavuje povinnosti zvažovat a náležitě vyložit, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového výkladového základu (nahoru, či dolů); jinak se dopustí porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2578/19, ze dne 31. 3. 2020


15.05.2020 00:03

ÚS: Zastavení řízení o novém dovolání (po zpětvzetí návrhu)

Jestliže účastník řízení po zpětvzetí původního dovolání, které podal proti rozhodnutí odvolacího soudu, podal nové dovolání proti stejnému rozhodnutí, pak, neplyne-li z okolností podání něco jiného, nelze uvedené zpětvzetí vztahovat i na nové dovolání. Zastavením řízení o novém dovolání podle § 243c odst. 3 občanského soudního řádu na základě zpětvzetí původního dovolání by došlo k porušení základního práva tohoto účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 4012/19, ze dne 31. 3. 2020


15.05.2020 00:02

ÚS: Nejlepší zájem dítěte

I. Z hlediska čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte je nutno rozlišovat mezi různými kategoriemi právních řízení podle typu dopadu na dítě:
– první kategorii tvoří řízení, jejichž účelem je upravit přímo práva či povinnosti dítěte právě jakožto dítěte (typicky řízení o péči o dítě a o styku s ním);
– druhou kategorii představují řízení, jejichž účelem je upravit práva a povinnosti dítěte, která se však bezprostředně nedotýkají jeho statusu dítěte (např. řízení o soukromoprávních závazcích, trestní řízení proti mladistvému pachateli atd.);
– do třetí kategorie spadají řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte (přímo rozhodovat o jeho právech a povinnostech), ale které mají na dítě zprostředkovaný právní dopad, neboť jejich výsledek je nutně a nepominutelně spojen s navazující změnou právního postavení dítěte (např. řízení o vyhoštění jeho pečující osoby, na něž buď navazuje řízení o změně péče o dítě či vycestování dítěte za pečující osobou a změna jeho trvalého pobytu);
– konečně čtvrtá kategorie obsahuje řízení, jejichž účelem není přímo zasáhnout do právního postavení dítěte ani na ně nemají zprostředkovaný právní dopad, ale dopadají na něj pouze fakticky (např. shora zmíněné řízení o výpovědi z pracovního poměru rodiče pečujícího o dítě, v jehož důsledku se právní postavení dítěte nemění, ale fakticky se může měnit např. ekonomický status jeho rodiny).

II. U první kategorie řízení je nejlepší zájem dítěte prakticky vždy rozhodujícím kritériem, které musí rozhodovací orgán vzít v úvahu. U druhé kategorie a třetí kategorie je nejlepší zájem dítěte zcela zásadním kritériem, nicméně ten může být převážen konkurujícím zájmem, typicky oprávněným zájmem jiného jednotlivce požívajícího rovněž ochrany základních lidských práv a svobod, ale i dostatečně významným zájmem veřejným. U třetí kategorie se přitom otevírá širší prostor pro převážení jiným konkurujícím zájmem než u druhé kategorie, neboť se zde nestřetává jen zájem dítěte na jedné straně a jiný zájem na straně druhé, ale zájem dítěte je jen jedním z vícera zájmů různých dalších subjektů, mezi kterými je třeba vyvažovat. U čtvrté kategorie není zásadně povinností rozhodujícího orgánu přihlížet k nejlepšímu zájmu dítěte, s výjimkou případů, kdy pozitivní právní úprava výslovně s ochranou zájmů dítěte počítá.

III. Obecné soudy při ukládání trestu odnětí svobody rodiči pečujícímu o nezletilé dítě musí k nejlepšímu zájmu dítěte přihlížet a přiznat mu náležitou váhu, neznamená to však, že by konkurující veřejný zájem na přiměřeném potrestání pachatele nemohl v konkrétním případě převážit. Nejlepší zájem dítěte jako faktor pro neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jeho rodiči (či jiné pečující osobě) zesilují a zeslabují zejména tato kritéria:
- míra péče obžalovaného o dítě (zejména jde-li o výlučnou pečující osobu, či nikoliv);
- míra faktické závislosti dítěte na obžalovaném (s ohledem na věk, zvláštní potřeby dítěte atd.);
- hloubka emočního vztahu dítěte k obžalovanému;
- míra, v jaké byl čin spáchán vůči dítěti;
- míra ohrožení řádného vývoje dítěte v případě, že rodič zůstane na svobodě atd.;

IV. Všechna tato kritéria je třeba následně vážit proti dalším konkurujícím zájmům jako je závažnost činu, jeho následky atd. Ačkoliv je trest odnětí svobody prostředkem ultima ratio v systému trestů, je-li jeho uložení nevyhnutelné, veřejný zájem na ochraně společnosti je v takovém případě značný a zpravidla může převážit nad nejlepším zájmem dítěte, nejsou-li v konkrétním případě specifické okolnosti, které by významněji zvyšovaly negativní dopad odsouzení rodiče k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dítě v porovnání s jinými případy.

V. Okolnostmi, pro něž může účinná ochrana ústavně zaručených základních lidských práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny, práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny atd., vyžadovat, aby Ústavní soud přezkoumal závěry obecných soudů o uloženém trestu, resp. jiného právního následku trestného činu, jsou zejména nepřezkoumatelnost v důsledku absence odůvodnění, vybočení zcela mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu a založení závěru o trestu na skutkovém stavu zatíženém stejnou vadou, která by umožňovala přezkum skutkových zjištění soudů.

VI. Proces individualizace trestu je v každé trestní věci jedinečný, vychází z konkrétních skutkových okolností a, jak uvedeno výše, do jisté míry je v něm připuštěn prostor pro odlišné posouzení různými soudy v mezích jejich kvalifikované diskrece. Fakt, že jinému pachateli byl v jiné trestní věci při stejné právní kvalifikaci uložen mírnější trest, nemůže představovat porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani práva na rovnost lidí dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod pachatele, jemuž byl uložen trest přísnější. Takové porušení nemůže zakládat per se ani poukaz na určité typově shodné či naopak typově odlišné rysy spáchané trestné činnosti, neboť každý případ má nad jejich rámec ještě okolnosti zcela individuální, které je rovněž soud povinen zohlednit.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, ze dne 14. 4. 2020


15.05.2020 00:01

ÚS: Zákon o významné tržní síle

I. Ustanovení § 4 odst. 1 ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění zákona č. 50/2016 Sb., (dále jen „zákon o významné tržní síle“) stanoví odběratelům obecný zákaz vynutit si bez spravedlivého důvodu výhodu vůči dodavatelům v souvislosti s nákupem potravin nebo přijímáním nebo poskytováním služeb s nákupem nebo prodejem potravin souvisejících. Za součást definice významné tržní síly je třeba považovat i obratové kritérium podle § 3 odst. 4 zákona o významné tržní síle, jehož prostřednictvím se dostatečně specifikuje, kteří odběratelé mají povinnost dbát o to, aby jimi uzavřené smlouvy s dodavateli měly náležitosti podle § 3a tohoto zákona. Zároveň platí, že jednání uvedená v § 4 odst. 1, jakož i v jednotlivých pododstavcích § 4 odst. 2 zákona o významné tržní síle, jsou zakázána právě a jen v případech, že se na odběratele vztahuje uvedené obratové kritérium. Jen tehdy budou takováto jednání zneužitím významné tržní síly.

II. Účelem zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění pozdějších předpisů, je odstranění některých nežádoucích praktik odběratelů, kteří mají v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů v oblasti nákupu potravin za účelem jejich dalšího prodeje a služeb s tím souvisejících takovou vyjednávací sílu, že jim umožňuje v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku domoci se vůči slabším dodavatelům některých výhod. Problém se týká zejména některých praktik obchodních potravinových řetězců. Jde například o jejich schopnost působit na dodavatele způsobem, že tito jsou s ohledem na jejich slabší postavení fakticky nuceni poskytovat odběratelům různá peněžitá plnění, zpětně snižovat cenu, za kterou odběratelům dodávají potraviny, nebo se dodatečně přizpůsobovat jiným nevýhodným podmínkám, ačkoliv pro to neexistuje žádný spravedlivý důvod. Následkem těchto praktik může být vzhledem k souvisejícím nákladům na straně dodavatelů jednak zhoršení jejich postavení na relevantním trhu potravin, jednak narušení jejich schopnosti dodávat své zboží a tím omezení výběru na straně spotřebitelů. V odstranění uvedených praktik lze spatřovat legitimní cíl omezení práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

III. Příčiny i rizika spojená se silnějším postavením některého z účastníků dodavatelsko-odběratelských vztahů v oblasti nákupu potravin za účelem jejich dalšího prodeje a služeb s tím souvisejících se na straně každého z nich liší. Případná regulace jejich jednání vyžaduje samostatné posouzení účelnosti jednotlivých zákazů či omezení jak vůči dodavatelům, tak vůči odběratelům. Z ničeho neplyne, že pokud zákonodárce shledal věcné důvody pro podrobnější veřejnoprávní úpravu jednání odběratele za účelem zamezení zneužití významné tržní síly, je třeba obdobně upravit i jednání dodavatele. Jde o dva odlišné předměty právní regulace. Zákonodárce se může u každého z nich rozhodnout, zda a v jaké podobě veřejnoprávní regulaci příjme, nebo zda ponechá stav bez takovéto regulace, aniž by tím bylo bez dalšího založeno porušení zásady rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

IV. O nepřímé diskriminaci lze uvažovat pouze jako o faktickém důsledku určité relevantní praxe, kterou je třeba rozumět souhrn jednotlivých případů, v nichž bylo (nebo má být) určité neutrální kritérium aplikováno shodným či srovnatelným způsobem. Závěr o tom, že určitá praxe měla za následek nepřímou diskriminaci, neznamená, že v jejím rámci musel být znevýhodněn každý příslušník chráněné skupiny, v jehož případě bylo aplikováno příslušné neutrální kritérium. Vypovídá však o tom, že k takovémuto znevýhodňování v podstatné míře skutečně docházelo, přičemž v jednotlivých individuálních případech, z nichž tato praxe sestává, nelze přesvědčivě odlišit, zda tomu tak skutečně bylo, nebo nikoliv. Již z tohoto důvodu lze předpoklad nepřímé diskriminace vyvrátit vždy jen ve vztahu k určité relevantní praxi jako celku. Jestliže by totiž uvedené odlišení bylo možné rozumně provést i v jednotlivých případech, znamenalo by to, že tyto případy diskriminace lze posuzovat nezávisle na celkovém hodnocení této praxe, a to z hlediska případné diskriminace přímé. Posuzování nepřímé diskriminace by za těchto okolností postrádalo smysl.

V. Kritérium obratu podle § 3 odst. 4 zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění zákona č. 50/2016 Sb., představuje jednoznačný a předvídatelný způsob provedení odlišení zjednodušeně řečeno mezi velkými a malými odběrateli, který umožňuje dotčeným odběratelům přizpůsobit se zákazu zneužití významné tržní síly. Konkrétní částka 5 mld. Kč sice není jediným možným řešením (mohla být stanovena i v jiné výši), k jejímu určení ovšem došlo politickým rozhodnutím zákonodárce a její výše má v reálném kontextu právních vztahů, jichž se týká, své věcné opodstatnění. Toto kritérium obratu odběratele není vyjádřením některého ze zakázaných důvodů rozlišování mezi jednotlivými odběrateli působícími na trhu nákupu potravin za účelem jejich dalšího prodeje a služeb s tím souvisejících podle čl. 3 odst. 1 Listiny, případně podle jiné součástí ústavního pořádku, a takovýto zakázaný diskriminační následek nezakládá ani nepřímo. Zjevně není v rozporu ani se svobodou usazování v rámci vnitřního trhu Evropské unie podle čl. 49 a 54 Smlouvy o fungování Evropské unie.

VI. Náležitost smlouvy mezi odběratelem s významnou tržní silou a dodavatelem podle § 3a písm. a) zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění zákona č. 50/2016 Sb., spočívající ve „výši veškerých peněžních plnění dodavatele, jejichž celková suma nesmí překročit 3 % z ročních tržeb dodavatele za poslední ukončené účetní období v délce 12 měsíců za potraviny dodané jednotlivému odběrateli v roce, ve kterém došlo k finančnímu plnění,“ nelze považovat za rozumný prostředek dosažení jí sledovaného cíle, neboť nutí strany dodavatelsko-odběratelského vztahu k sjednání ohraničení výše veškerého peněžního plnění dodavatele za související služby odběratele pevnou částkou, jejíž maximální výši nelze předem určit. Tím je založen její rozpor s právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

VII. Zákaz požadovat náhradu sankce uložené kontrolním orgánem po dodavateli bez existence jeho zavinění podle § 4 odst. 2 písm. h) zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění zákona č. 50/2016 Sb., vylučuje postih odběratele za to, že v dobré víře uplatňuje vůči dodavateli nárok na náhradu škody vzniklé splněním sankce uložené odběrateli kontrolním orgánem z důvodu jeho objektivní odpovědnosti za přestupek spočívající v jednání, které ze soukromoprávního hlediska zavinil dodavatel. Právo totiž nemůže na jedné straně umožňovat jednotlivci uplatňovat jeho tvrzený nárok ze soukromoprávního vztahu, na straně druhé jej však za samotné toto uplatňování sankcionovat v rovině veřejnoprávní, a činit tak určité jednání povoleným i zakázaným zároveň. Takovýto stav by odporoval požadavku předvídatelnosti a bezrozpornosti práva a zákazu libovůle, plynoucímu ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

VIII. Zákaz nerespektování výsledků úřední kontroly potravin provedené orgány státního dozoru odběratelem podle § 4 odst. 2 písm. k) zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění zákona č. 50/2016 Sb., je součástí zákazu zneužití významné tržní síly, a tudíž k jeho porušení může dojít jen v dodavatelsko-odběratelských vztazích, jejichž obsahem je nákup potravin nebo přijímání nebo poskytování služeb s nákupem nebo prodejem potravin souvisejících. Má-li tento zákaz sloužit ochraně dodavatele před nežádoucí praktikou odběratele, pak musí být v souladu s požadavkem určitosti a předvídatelnosti zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky vykládán v tom smyslu, že odběratel v rámci uvedených dodavatelsko-odběratelských vztahů nesmí v přímé návaznosti na úřední kontrolu potravin, jež byla provedena u dodavatele, podmiňovat plnění svých závazků nebo jiné své jednání vůči dodavateli novou kontrolou, jež by byla zaměřena na stejný okruh skutečností jako již provedená úřední kontrola. Jde o to vyloučit prostor pro takové jednání, jímž by odběratel v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů účelově oddaloval plnění svých závazků vůči dodavateli nebo jej jinak znevýhodňoval.

IX. Sektorová šetření podle § 5a odst. 1 zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění zákona č. 104/2017 Sb., nejsou řízením, v němž by bylo rozhodováno o právech a povinnostech jednotlivce. Účelem sektorových šetření není postavit najisto, zda se určitý odběratel dopustil zneužití tržní síly, nýbrž zjistit skutečnosti, které teprve by umožňovaly Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže v rámci výkonu dozoru zhodnotit dodržování uvedeného zákona. Nemá proto opodstatnění, aby měl v jejich rámci kdokoliv postavení účastníka, s nímž by byla spojena procesní práva a povinnosti. Tato skutečnost nezakládá rozpor uvedeného ustanovení s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

X. Záruka nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod chrání soukromí jednotlivce v jeho prostorové dimenzi. Kdokoliv si opatří určitý prostor k tomu, aby v něm v nejširším slova smyslu realizoval svůj soukromý život, má právo rozhodovat o tom, zda tento prostor zpřístupní jiným osobám. V případě obydlí je zájem na jeho ochraně umocněn tím, že jde o součást nejintimnější sféry života člověka, která spoluvytváří jeho osobní či rodinné zázemí a umožňuje mu seberealizaci. Tento význam obydlí přetrvává po staletí a opodstatňuje přísnější podmínky pro případný zásah ze strany veřejné moci.

XI. Dozor nad dodržováním zákona č. 395/2009 Sb., o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů a jejím zneužitím, ve znění pozdějších předpisů, jenž je neoddělitelně spjat s ochranou dodavatelů jako slabší strany ve vztazích s odběrateli s významnou tržní silou, může s ohledem na veřejný zájem chráněný tímto zákonem sloužit ochraně práv a svobod druhých, a v obecné rovině tak odůvodňovat zásah do nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Tento závěr platí i pro sektorová šetření podle § 5a odst. 1 tohoto zákona, byť tato slouží ochraně práv a svobod druhých jen nepřímo, neboť jejich účelem je pouze shromáždění a zpracování údajů o trhu nákupu a prodeje zemědělských a potravinářských produktů. Přesto nelze vyloučit, že i v jejich případě bude dán, byť třeba i jen výjimečně, natolik intenzivní veřejný zájem, který by byl způsobilý převážit nad zájmem jednotlivce na ochraně soukromí v prostorové dimenzi, a opodstatňoval tak jeho povinnost strpět vstup do obydlí. Jeho posouzení se bude odvíjet od okolností konkrétní věci.

XII. Soulad zákonných ustanovení, která stanoví horní hranice pokut, s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze posoudit pouze z hlediska případného likvidačního nebo rdousícího účinku. Musí být zohledněno nejen to, zda uložení pokuty v maximální výši může mít takovýto účinek, nýbrž také povinnost správního orgánu zohlednit při rozhodování o výši sankce vedle závažnosti deliktu a okolností jeho spáchání i majetkové poměry odpovědného subjektu. Povinnost zvažovat v každém individuálním případě dopady ve vztahu k majetkové podstatě odpovědného subjektu vyplývá přímo z uvedeného základního práva a její zákonné vyjádření ve vztahu k právnickým osobám nebo podnikajícím fyzickým osobám lze nalézt v § 37 písm. g) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který stanoví povinnost správního orgánu přihlédnout při určení druhu správního trestu a jeho výměry k povaze její činnosti. Kromě jiného tak musí být zvažován dopad zásahu do majetkové podstaty odpovědného subjektu z hlediska jeho možnosti tuto činnost dále vykonávat

XIII. Neústavnost zákona, pokud jde o proceduru jeho přijetí, nezakládá samotná skutečnost, že jeho část byla přijata na základě pozměňovacího návrhu podle § 63 odst. 1 bodu 5 a § 92 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, nesplňujícího požadavek jeho úzkého vztahu k projednávanému návrhu zákona. Podstatné je, zda tento postup znemožnil podrobit návrh zákona skutečnému posouzení a projednání ze strany Parlamentu, včetně účasti parlamentní menšiny. Případný rozsáhlý pozměňovací návrh, jak tomu bývá u tzv. komplexních pozměňovacích návrhů, nebo pozměňovací návrh doplňující předmět zákonné úpravy, obstojí jako ústavně konformní, byl-li v průběhu legislativního procesu vytvořen dostatečný prostor k jeho projednání.

XIV. Účast jiných osob než navrhovatele na přípravě návrhu zákona nebo případné porušení Legislativních pravidel vlády nejsou samy o sobě způsobilé založit neústavnost zákona. Žádný ústavní požadavek na to, aby k přípravě návrhu zákona docházelo bez účasti jiných subjektů než navrhovatele, nebo naopak za účasti více subjektů, jež se budou vzájemně vyvažovat, neexistuje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/16, ze dne 7. 4. 2020


07.05.2020 00:06

ÚS: Nečitelnost podání učiněného do datové schránky

Nezdaří-li se orgánu veřejné moci zobrazit či otevřít podání nebo přílohy účastníka řízení či jeho zástupce, učiněné v elektronické podobě formou datové zprávy doručené do datové schránky, je tento orgán povinen o takové skutečnosti danou osobu alespoň vyrozumět a poskytnout jí prostor pro nápravu tak, aby nebyla jen pro tento nedostatek krácena na svých právech. To platí tím spíše, vyplývá-li z příslušného záznamu o ověření elektronického podání, že všechny soubory obsažené v datové zprávě vyhovují technickým parametrům (velikost, formát a absence škodlivého kódu). Uvedená povinnost orgánu veřejné moci je pak o to naléhavější, závisí-li na obsahu předmětného podání další procesní postup či rozhodnutí ve věci.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 226/20, ze dne 25. 3. 2020


07.05.2020 00:05

ÚS: Pojem „vztahy ze spotřebitelských smluv“ dle § 238 OSŘ

I. Pojem „vztahy ze spotřebitelských smluv“ podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je natolik široký, že jako ústavně nepřípustný nelze předem označit výklad, který pod něj podřadí nejen právní vztahy založené přímo spotřebitelskou smlouvou (jako právní skutečností), ale také právní (spotřebitelské) vztahy založené na základě zákona nebo jiného právního předpisu, včetně přímo použitelného předpisu Evropské unie, odvíjí-li se jejich vznik od spotřebitelské smlouvy, a to i tehdy, bude-li nárok uplatňován podle zákona vůči osobě, která nebyla smluvní stranou této spotřebitelské smlouvy. Neurčitost uvedeného pojmu je třeba vykládat ve prospěch účastníků řízení tak, aby jim byl umožněn přístup k Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu.

II. Jednal-li účastník řízení před obecnými soudy v důvěře ve správnost poučení o nepřípustnosti opravného prostředku a nevyčerpal-li proto mimořádný opravný prostředek (dovolání), nemůže mu být tato skutečnost na překážku při podání ústavní stížnosti a při posouzení její přípustnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; jinak by došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2397/19, ze dne 31. 3. 2020


07.05.2020 00:04

ÚS: Odůvodnění moderačního práva soudu podle § 150 o.s.ř.

Nepřiznání náhrady nákladů řízení podle § 150 občanského soudního řádu účastníkovi řízení, který měl ve věci úspěch, obstojí z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže existuje důvod, který je za tímto účelem s ohledem na okolnosti věci způsobilý být hodnocen jako důvod zvláštního zřetele hodný. Jen v takovém případě nedojde vůči tomuto účastníkovi k svévolnému odepření práva na náhradu nákladů řízení podle § 142 občanského soudního řádu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí proto musí vyplývat rozumná úvaha o existenci určitých specifických okolností konkrétní věci, v jejichž důsledku by se uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení neúspěšnému účastníkovi řízení mohlo jevit jako nespravedlivé či nepřiměřeně tíživé. Vlastní posouzení, zda takto vymezený způsobilý důvod skutečně opodstatňuje nepřiznání této náhrady, tedy samotné vážení v kolizi stojících zájmů obou účastníků řízení, jichž se použití § 150 občanského soudního řádu dotýká, již pak závisí na uvážení soudu, který o náhradě nákladů řízení rozhoduje.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 132/20, ze dne 31. 3. 2020


07.05.2020 00:03

ÚS: K účelnosti nákladů na právní zastoupení statutárního města

Analytická právní věta

Neodůvodní-li obecný soud dostatečně přesvědčivě přiznání náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu, a není-li tak z jeho rozhodnutí patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů, je takový postup v rozporu s požadavkem náležitého odůvodnění plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

PRÁVNÍ VĚTY

Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud „prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. V opačném případě soud nedodrží ústavní požadavek náležitého odůvodnění plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2434/19, ze dne 24. 3. 2020


< strana 1 / 130 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů