// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů
Z rozhodnutí dalších soudů
02.06.2023 00:06
NSS: Dohoda podílových spoluvlastníků o změně stavby
I. Dohoda podílových spoluvlastníků o změně stavby, která je předmětem řízení o dodatečném povolení stavby, je platným dokladem o právu ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017, ačkoliv byla uzavřena mezi právními předchůdci stávajících podílových spoluvlastníků (účastníků správního řízení). Změna v okruhu podílových spoluvlastníků totiž není sama o sobě skutečností, v jejímž důsledku by zanikla závaznost dohody.
II. Z dokladu o právu ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2017, musí určitým a srozumitelným způsobem vyplývat, že byla uzavřena dohoda mezi účastníky soukromoprávních vztahů umožňující realizaci stavby, kdo tuto dohodu uzavřel a jaké stavby se týká. Obsahové nedostatky dokladu o právu nelze odstraňovat ve správním řízení dokazováním ke zjištění skutečného obsahu soukromoprávního ujednání.
(Podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, čj. 55 A 56/2019-48)
02.06.2023 00:05
NSS: Pečlivost při péči o čistotu registrační značky
Ustanovení § 125c odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, je nutno vykládat s ohledem na jeho smysl a účel tak, aby přehnaně přísný požadavek na pečlivost při péči o čistotu registrační značky nevedl k nepřiměřenému zpomalení dopravy častým přerušováním jízdy a snížení jízdního komfortu řidičů v podmínkách, v nichž není rozumné často vystupovat z auta. Za špatných povětrnostních podmínek postačí, pokud řidič značku zkontroluje a případně očistí v situacích, kdy to může učinit bez nedůvodné ztráty komfortu, například při tankování paliva nebo jiné podobné zastávce vyvolané okolnostmi.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2022, čj. 2 As 187/2021-20)
02.06.2023 00:04
NSS: Vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti
Prostředek, který procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu (např. § 80 správního řádu), je žalobce povinen vyčerpat pouze jednou. Nevede-li tento prostředek k nápravě, tedy k odstranění nečinnosti správního orgánu vydáním rozhodnutí ve věci, je bezvýsledně vyčerpán ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.
(Podle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2023, čj. 2 As 21/2020-34)
02.06.2023 00:03
NSS: Peněžní odměny pro zaměstnance obchodních partnerů
Poskytuje-li výrobce zboží peněžní odměny pro zaměstnance svých obchodních partnerů za prodej zboží určité značky v souvislosti s výkonem jejich závislé činnosti (program finančních motivací za prodej zboží), na příjmy z takového programu se hledí jako na příjmy ze závislé činnosti podle § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, byť poskytovatel těchto plnění není zaměstnavatelem ve smyslu pracovněprávním.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2023, čj. 10 Afs 61/2022-41)
02.06.2023 00:02
NSS: Úrok z neoprávněného jednání správce daně
I. Pokud z důvodu, že došlo k uplynutí lhůty pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu, správce daně ztratil pravomoc daňovému subjektu daň stanovit, postup k odstranění pochybností týkající se této daně nesplňuje zákonem zamýšlený účel, neboť není podkladem pro vydání rozhodnutí, kterým se daň stanovuje. Postup k odstranění pochybností proto v takovém případě nevyvolá zákonem předvídané právní následky a je na něj třeba hledět, jako by nebyl vůbec zahájen. Pro stanovení daně pak neexistuje jiný podklad než daňové tvrzení samotného daňového subjektu a odpadá překážka pro konkludentní vyměření daně v souladu s tvrzením daňového subjektu podle § 140 odst. 1 věty první daňového řádu. K takovému vyměření je správce daně povinen přistoupit.
II. Není možné, aby za stejné období příslušel daňovému subjektu nárok jak na úrok z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu, tak na úrok z nezákonného postupu správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu, neboť tyto nároky se navzájem vylučují – plní totiž obdobný účel, ale každý z nich z jiných skutkových důvodů. Zatímco úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu škody způsobenou prodlením správce daně s jinak zákonným vyměřením nadměrného odpočtu, úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu představuje paušalizovanou náhradu škody způsobenou nesprávným (nezákonným) úředním postupem.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2022, čj. 2 Afs 60/2021-23)
02.06.2023 00:01
NSS: Úrok z vratitelného přeplatku DPH
Úrok z vratitelného přeplatku (§ 155 odst. 5 daňového řádu) vzniká jako pohledávka daňového subjektu vůči státu a předepisuje se na osobní daňový účet v zákonem stanovené lhůtě až po vrácení vratitelného přeplatku. Teprve v tomto okamžiku jej lze použít pro úhradu nedoplatku na dani.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2022, čj. 6 Afs 171/2022-28)
26.05.2023 00:06
ÚS: Restituce majetku nadace knížete von Liechtenstein
Otázkou konfiskací majetku po druhé světové válce, restitucemi a odčiněním křivd se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3285/19 ze dne 9. 3. 2021, nález sp. zn. III. ÚS 2171/17 ze dne 12. 1. 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 2056/18 ze dne 23. 6. 2020, usnesení sp. zn. III. ÚS 2130/17 ze dne 20. 2. 2020, usnesení sp. zn. IV. ÚS 248/18 ze dne 30. 4. 2019, usnesení sp. zn. III. ÚS 1160/18 ze dne 2. 4. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 2381/17 ze dne 30. 8. 2018, usnesení sp. zn. I. ÚS 673/16 ze dne 24. 7. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 2263/15 ze dne 13. 10. 2015, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/08 ze dne 1. 8. 2008, či přímo opakovaně odkazované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Svou rozhodovací praxí stanovil pravidla pro postup orgánů veřejné moci, včetně poměrů a stavů spadajících do působnosti dekretu prezidenta republiky. Na závěrech učiněných dříve nemá Ústavní soud v kontextu posuzovaného případu důvod cokoli měnit. Není také důvod domnívat se, jak činí stěžovatelé, že závěry vyslovené ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 nejsou aplikovatelná na posuzovaný případ. V řízení před Ústavním soudem je řešena otázka zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod stěžovatelů, nikoli otázky interpretace a aplikace podústavního práva.
Jak Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/94 ze dne 8. 3. 1995 (N 14/3 SbNU 73; 55/1995 Sb.), je nutné dekrety prezidenta republiky považovat za platné právo, avšak jeho současná aplikace je vyloučena. Snaha stěžovatelů znovu přezkoumat dekrety a jejich aplikaci k datu jejich účinnosti je v rozporu jak s tímto nálezem, tak s nutností přezkoumávat napadené akty tak, aby se nedopustil retroaktivního zásahu [viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309)]. Stěžovatelé také pomíjejí, že podle čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina základních práv a svobod“), pozbyla účinnosti ustanovení, která s touto Listinou základních práv a svobod nebyla v souladu. Obecné soudy proto vycházely za závěrů, ke kterým československá justice dospěla v letech bezprostředně následujících po aplikaci dekretu prezidenta republiky, což je stěžovatelům známo např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. 22 Cdo 4705/2016. Tehdejší správní soudnictví potvrdilo správnost aplikace dekretu prezidenta republiky na právního předchůdce stěžovatelů a cesta zpochybňující tyto závěry, kterou si stěžovatelé zvolili, je nesprávná jak z právního, tak faktického hlediska. Proto také nemohou platit argumenty stěžovatelů stran jejich národnosti, která s předmětem ústavní stížnosti nijak nesouvisí, ani domnělými chybějícími předpoklady.
Ústavní soud respektuje pravomoc zákonodárce stanovit hranici pro uplatnění restitučního zákonodárství. Přestože i v těchto případech lze namítat větší či menší nespravedlnost, není Ústavní soud tím orgánem, který aktivně vytvářel legislativu a posouval časové hranice dle své úvahy. Tím by došlo k vykročení z jeho pravomocí a rozkolísání dělby moci v právním státě. Jak plyne z usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/96 ze dne 13. 5. 1997, je v pravomoci zákonodárce stanovit, které křivdy odčiní. Přestože toto rozhodnutí může být napadáno, nemá případná soudní revize takového stanovení možnost do něj zasáhnout, je-li založeno na objektivních kritériích respektujících základní práva a svobody a principy demokratického právního státu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 657/22, ze dne 6. 4. 2023
26.05.2023 00:05
ÚS: Ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 148 tr. zákoníku
I. Každé trestní stíhání představuje prima facie střet mezi právem na osobní svobodu a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání, a proto musí probíhat podle zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), kam se řadí i princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K tomu je vhodné uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází právě z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nálezy ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259), ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)].
II. Spolupůsobilo-li při vzniku určitého následku trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku více různých příčin (např. jednání obžalovaného a jiné osoby), lze učinit závěr, zda pachatel svým jednáním naplnil či nenaplnil zákonný znak spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností, až po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku a významu a důležitosti každé příčiny pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti. Závěr o důvodnosti aplikace zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel příslušný trestný čin spáchal též proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, je namístě učinit jen tehdy, bylo-li toto porušení v rozhodující míře kauzální pro vznik následku. Naopak v případech, kdy se na jeho vzniku významným způsobem spolupodílelo jednání jiné osoby, důvod k jeho užití nenastává
III. Podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio. Podle tohoto principu je trestní právo právem, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, nepřichází-li užití jiných prostředků právního řádu v úvahu, neboť již byly vyčerpány nebo jsou zjevně neúčinné či nevhodné. Užití trestněprávního postupu, aniž by dostatečně účinné prostředky jiných právních odvětví (zejména prostředky soukromoprávní – a při jejich nedostatečnosti sankce správní) byly, jsou-li dostupné, případně použity, by byl v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Neaplikují-li obecné soudy zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39 Listiny základních práv a svobod [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321)].
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 323/23, ze dne 18. 4. 2023
26.05.2023 00:04
ÚS: Odůvodnění rozhodnutí v případě koluzní vazby
Poukaz na charakter stíhané trestné činnosti, tedy na její dlouhodobost, promyšlenost či organizovanost, nemůže sám o sobě legitimně odůvodňovat existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. Ani při stíhání organizované trestné činnosti nelze akceptovat, aby byl důvod koluzní vazby dovozován automaticky, tedy bez poukazu na konkrétní okolnosti daného případu či chování obviněného, z nichž by vyplývala důvodná obava z ovlivňování dosud nevyslechnutých svědků či spoluobviněných nebo z jiného způsobu maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 21/23, ze dne 18. 4. 2023
26.05.2023 00:03
ÚS: Požadavky na odůvodnění příkazu k zatčení
Nejsou-li v příkazu k zatčení uvedeny konkrétní skutečnosti odůvodňující jeho vydání, jde o nepřezkoumatelné rozhodnutí vydané v rozporu s § 69 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Takovýmto rozhodnutím je porušen čl. 8 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. O zbavení svobody by totiž bylo rozhodnuto jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3290/22, ze dne 26. 4. 2023
26.05.2023 00:02
ÚS: Absence zákonné úpravy sociálního bydlení v ČR
I. Ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (ve spojení s § 7 odst. 1 zákona o obcích), nepředstavuje zákonnou realizaci sociálního práva v čl. 30 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny.
II. Listina právo bydlet výslovně nezahrnuje, je však možné jej dovodit jako spadající pod čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Právo bydlet či právo na přiměřené (sociální) bydlení však nemůže být před soudy uplatněno přímo, což je dáno tím, že jsou sociální práva justiciabilní v mezích čl. 41 odst. 1 Listiny, a je tedy možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů.
III. Zakotvení práva na přiměřenou životní úroveň v mezinárodních smlouvách o lidských právech, zejména čl. 11 Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, vytváří pouze rámec pro výklad vnitrostátního práva – pakliže by příslušná zákonná úprava existovala – nelze však pominout, že se Česká republika jako smluvní stát Paktu zavázala podniknout odpovídající kroky, aby zajistila uskutečnění práva každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň včetně přiměřeného bydlení.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2533/20, ze dne 25. 4. 2023
26.05.2023 00:01
ÚS: Poskytování neanonymizovaných informací o porodnicích
Ve světle závěrů nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/21 není důvodu, pro který by v případě, kdy Ústav zdravotnických informací a statistiky („ÚZIS“) aplikuje konkrétní zákonný důvod pro neposkytnutí informace (§ 73 odst. 7 či 8 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), neměl současně zvažovat, zda dotčená zákonná ochrana poskytnutá těmto údajům je v konkrétním případě skutečně proporcionální z hlediska nezbytného omezení práva na přístup k informacím. Nelze aplikovat předmětné ustanovení, není-li neposkytnutí informací navíc odůvodněno ochranou jiných konkurujících práv či hodnot. Zákonné výluky pro neposkytnutí informací v celé jejich šíři by měl ÚZIS aplikovat pouze v nezbytných případech, kdy na základě poměřování shledal pro neposkytnutí informací důvod v demokratické společnosti nezbytný k ochraně jiných konkurujících práv či hodnot (například veřejný zájem, veřejná bezpečnost, práva a svobody jiných apod.). ÚZIS je i obecně správním orgánem, který je povinen podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím („informační zákon“) poskytnout informace, nebrání-li tomu ochrana zájmů jiných dotčených subjektů.
Nelze souhlasit s argumentací správních soudů, že názvy jednotlivých porodnic ve spojení s informacemi o zde provedených porodech, učiněných lékařských zákrocích a poraněních představují důvěrné informace, které není možné poskytovat k jiným než statistickým účelům bez písemného souhlasu subjektu údajů. Porušení zákonné povinnosti poskytovatelů zdravotních služeb předávat informace (úplné a pravdivé) je přestupkem. Orgány veřejné moci jsou povinny dodržování této povinnosti kontrolovat a vymáhat její plnění. Jako nástroj k tomu však nemůže sloužit omezování práva na informace. Za důvod odepření poskytnutí informace nelze považovat ani možné zneužití informací či jejich dezinterpretace. Až na výjimečné případy povinnému subjektu nepřísluší zkoumat, jakým způsobem a k čemu žadatel informace použije.
Poskytovatel informací je v každém konkrétním případě povinen zkoumat, zda je dána zákonná výluka pro poskytnutí informací, a je-li tomu tak, tak poměřovat, zda je namístě ji aplikovat s ohledem na dotčené zájmy fyzických nebo právnických osob. Takto však ÚZIS nepostupoval, když odmítl poskytnout názvy všech porodnic bez jakéhokoli odůvodnění pouze s odkazem na § 73 odst. 8 zákona o zdravotních službách. Takový postup se naprosto míjí s důvodem žádosti o poskytnutí informací, z níž je zřejmé, že nebyla podána pro statistické či vědecké účely.
Jelikož obavu z možného zneužití informací či jejich desinterpretace nelze považovat za důvod rovnocenný ústavně zakotvenému právu na informace, natož aby mohl toto právo převážit, nepostupovaly správní soudy správně, když právě tyto hodnoty vzájemně poměřovaly testem proporcionality, který je zde nadbytečný, neboť již z podstaty věci vyplývá převaha práva na informace, a správními soudy naopak dovozená převaha oněch zdánlivě konkurujících zájmů nad právem na informace je pouze výsledkem nesprávného posouzení.
Žadatel o informace v režimu informačního zákona nemá povinnost předložit souhlas zdravotnického zařízení. Je to právě povinný subjekt (toto zařízení), který má dotčené osoby kontaktovat, informovat je o podané žádosti a upozornit, že mají právo se k žádosti i k osobě žadatele vyjádřit a požádat je o souhlas s poskytnutím informací, a je-li to již známo, informovat, jakým způsobem má povinný subjekt v úmyslu žádost vyřídit. Případné neinformování dotčených osob povinnými subjekty nemůže být žadatelům ani na újmu, ani tato povinnost nemůže být přenášena přímo na žadatele.
Zveřejňování informací o zákrocích prováděných v jednotlivých porodnicích je v uvedeném rozsahu nepochybně ve veřejném zájmu, neboť informovanost a transparentnost může přispět ke zlepšení zdravotnictví jako celku.
Současně platí, že je-li již podána žádost o informaci v režimu informačního zákona, je ji povinný subjekt, spadají-li požadované informace do jeho působnosti, povinen vyřídit sám, a to postupem, který informační zákon předpokládá, není možné poskytnutí informací, pokud jimi povinný subjekt disponuje, odmítnout s odůvodněním, že existují i jiné způsoby, jak se jich může žadatel domoci.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 836/21, ze dne 11. 4. 2023
25.05.2023 00:06
NSS: Právo rodičů na alternativu ve vzdělávání
I. Omezení plynoucí ze zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, a z dlouhodobých záměrů vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy (§ 9 tohoto zákona) se musejí vykládat ústavně konformně a v souladu s mezinárodními závazky České republiky. Výklad má tedy vycházet z toho, že stát je povinen umožnit pluralitu ve vzdělávání a že rodiče mají právo na alternativu ve vzdělávání. Zákonná úprava a dlouhodobé záměry nesmějí (přímo či nepřímo) plošně znemožňovat vznik a fungování nestátních škol v daném čase a místě a neměly by na tyto školy dopadat neodůvodněně nerovně. Správní orgány a soudy mohou a mají hodnotit, zda dlouhodobé vzdělávací záměry státu a krajů nezasahují do jádra práva na vzdělání [čl. 33 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.)].
II. Kapacitní důvody jsou legitimním kritériem regulace vzdělávací soustavy, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy však nemůže odepřít soukromé základní škole zápis do rejstříku škol a školských zařízení [§ 148 odst. 3 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání] jen proto, že jsou kapacity stávajících státních škol v blízkém okruhu od místa vzniku zamýšlené školy dostatečné k přijetí dalších žáků. Nevezme-li ministerstvo v úvahu také kvalitativní aspekty, jsou-li z okolností věci myslitelné, porušuje čl. 33 odst. 3 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). Takovými kvalitativními faktory mohou být tvrzená odlišná (alternativní) vzdělávací koncepce oproti stávajícím školám, podpora místní samosprávy a doložený zájem rodičů.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2022, čj. 10 As 320/2020-58)
25.05.2023 00:05
ZvlSen: Přezkum nařízení předběžného opatření
Na rozhodnutí správního orgánu o nařízení předběžného opatření nelze nahlížet jako na rozhodnutí ve věci samé, které by mohlo být předmětem přezkumu civilních soudů podle § 244 a násl. o. s. ř. K projednání žaloby směřující proti takovému rozhodnutí je příslušný soud ve správním soudnictví.
(Podle usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 16. 1. 2023, čj. Konf 3/2022-53)1)*)
25.05.2023 00:04
NSS: Poskytování informací ekologickému spolku
Podalo-li občanské sdružení (nebo jeho organizační jednotka), jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, žádost, aby bylo předem informováno o zamýšlených zásazích a zahajovaných řízeních (§ 70 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), je povinností správního orgánu poskytovat mu tyto informace primárně podle obecných pravidel správního řádu pro doručování písemností (§ 19 a násl. správního řádu).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 1 As 269/2021-47)
25.05.2023 00:03
NSS: K aplikaci § 12 odst. 3 advokátního tarifu
Ustanovení § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, se použije nejen v případě, kdy soud spojí věci ke společnému projednání, ale také tehdy, pokud byly samostatné nároky uplatněny jednou žalobou, která byla projednávána ve společném řízení. V případě, že je účastník řízení úspěšný pouze ve vztahu k některému z nároků, má právo na náhradu nákladů řízení v poměrné výši.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2023, čj. 8 Afs 27/2021-67)
25.05.2023 00:02
NSS: Zrušení zadávacího řízení zadavatelem
Nemá-li zadavatel jinou možnost nápravy vlastního nezákonného postupu v zadávacím řízení, je obecně vzato oprávněn zadávací řízení podle § 127 odst. 2 písm. d) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, zrušit. Vodítkem pro určení, kdy porušení zákona zadavatelem dosáhne intenzity dostačující ke zrušení zadávacího řízení, je možnost uložení nápravného opatření ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (§ 263 odst. 2 citovaného zákona).
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023, čj. 10 As 23/2021-56)
25.05.2023 00:01
NSS: Částečné uznání nároku na odpočet DPH
Nelze připustit ani částečné uznání nároku na odpočet DPH z plnění zasaženého daňovým podvodem, i když došlo k dodatečné úhradě daně na vstupu. Stejně tak nelze umožnit, aby se účast na daňovém podvodu „zhojila“ a nárok na odpočet obnovil, a to s ohledem na závěry vyslovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 24. 11. 2022, Finanzamt M, C-596/21.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2023, čj. 1 Afs 101/2021-42)
19.05.2023 00:06
ÚS: Vzdálenost mezi bydlišti rodičů při posuzování střídavé péče
Analytická právní věta
Pokud obecné soudy při posuzování vhodnosti střídavé péče nezkoumají konkrétní dopady případného cestování a způsobu vzdělávání na dítě, ať je vzdálenost mezi bydlišti rodičů jakákoliv, porušují právo rodiče na péči o děti zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
PRÁVNÍ VĚTY
Obecné soudy jsou při posuzování vhodnosti (asymetrické) střídavé péče povinny v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zvažovat konkrétní dopady případného cestování a způsobu vzdělávání na dítě, ať je vzdálenost mezi bydlišti rodičů jakákoliv.
Ústavní požadavek, že právo rodičů pečovat o dítě podle 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod může být omezeno pouze rozhodnutím soudu na základě zákona, musí být naplněn i materiálně, což znamená, že obecné soudy nemohou svoji odpovědnost rozhodnout o nejlepším zájmu dítěte přenést na znalce.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3522/22, ze dne 30. 3. 2023
19.05.2023 00:05
ÚS: Nezákonně vedené přestupkové řízení
I. Předloží-li v řízení před soudem účastník argumentaci založenou na právním názoru Ústavního soudu, je povinností obecného soudu takový argument vypořádat v odůvodnění rozhodnutí.
II. Obecný soud poruší ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na náhradu škody podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, nepřihlédne-li při rozhodování o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, ke skutečnosti, že přestupkové řízení bylo bez zavinění stěžovatele zastaveno z důvodu procesního pochybení orgánu veřejné moci, neboť postupuje způsobem, jenž přiznání náhrady škody de facto vylučuje.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3398/22, ze dne 11. 4. 2023