// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů
Z rozhodnutí dalších soudů
11.06.2021 00:04
ÚS: K právu na zákonného soudce ve správním soudnictví
Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván.
Důvodem pro nepředložení věci ke sjednocení se zásadně nesmí stát nesouhlas rozhodujícího senátu s jiným senátem v tom, jak má být rozhodnutí sjednocujícího tělesa vykládáno, tedy nesouhlas s právním názorem přijatým při znalosti tohoto rozhodnutí. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že oba senáty rozhodovaly v jiných typech řízení. Rozhodující je, pokud v obou řízeních byla s rozdílným výsledkem posuzována povaha stejného úkonu orgánu veřejné moci.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 690/21, ze dne 18. 5. 2021
11.06.2021 00:03
ÚS: Daňové osvobození nemovitých věcí ve vlastnictví státu
I. Právní úprava daňového osvobození je věcí daňové politiky, do níž Ústavní soud zasahuje výjimečně. Posuzování vhodnosti jednotlivých komponent daňové politiky je ponecháno na úvaze demokraticky zvoleného zákonodárce, nemá-li dopad daně „rdousící účinek“ a neporuší-li princip akcesorické a neakcesorické rovnosti. Obce se mohou dovolávat výhradně zásahu do akcesorické rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu od daně z nemovitých věcí nemůže již s ohledem na nízký podíl výnosu této daně na celkových příjmech rozpočtů obcí zasáhnout do práva obcí na samosprávu podle čl. 8 Ústavy České republiky způsobem, který by fakticky znemožňoval jejich samosprávnou existenci.
III. Stát není ve věcech daní zpravidla v plně srovnatelném postavení s jinými subjekty. Osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu od daně z nemovitých věcí není v rozporu s principem rovnosti a s právem na provozování hospodářské činnosti podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to tím spíše, je-li daňové osvobození vyloučeno u nemovitých věcí ve vlastnictví státu, které jsou užívány k podnikání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 97/20, ze dne 18. 5. 2021
11.06.2021 00:02
ÚS: K možnosti opětovného podání vylučovací žaloby
I. Ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 12/1998 Sb., je-li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
II. Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby jako opožděně podané není neústavním odepřením soudní ochrany vlastnického práva, jež by zakládalo porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1542/20, ze dne 11. 5. 2021
11.06.2021 00:01
ÚS: K ústavně konformní interpretaci § 146 odst. 2 o.s.ř.
Jsou-li naplněny podmínky § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, a obecný soud žalovanému nepřizná náhradu nákladů řízení proti žalobci, který vzal žalobu zpět z důvodu pro něj nepříznivé důkazní situace (neunesení důkazního břemene), nikoli pro pozdější chování žalovaného, poruší tím právo žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 665/21, ze dne 18. 5. 2021
11.06.2021 00:00
ÚS: Výkon práva odpovídající zákonu v rozporu s dobrými mravy
Ústavní soud považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle.
Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat (srov. nález ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20). Přitom není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana, a to zejména tehdy, je-li zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3542/20, ze dne 11. 5. 2021
04.06.2021 00:05
ÚS: Povinnost soudu doručovat do datové schránky advokáta
I. Domáhal-li se stěžovatel jako advokát zrušení opatření obecné povahy ve správním soudnictví s tvrzením, že toto opatření obecné povahy zasahuje též do jeho práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se v návrhu výslovně označil jako advokát, je povinností soudu mu doručovat písemnosti do datové schránky advokáta, nikoliv prostřednictvím držitele poštovní licence.
II. Nedoručil-li soud stěžovateli řádně výzvu k zaplacení soudního poplatku, nepočala běžet lhůta k jeho zaplacení. Bylo-li následně zastaveno řízení o kasační stížnosti, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup vůči stěžovateli za následek odepření přístupu k soudu a tím porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 3541/20, ze dne 11. 5. 2021
04.06.2021 00:04
ÚS: Nesprávné poučení o (ne)přípustnosti podání dovolání
I. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a proti němuž je dovolání přípustné za podmínek podle § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013.
II. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je též řádné poučení účastníků řízení o možnosti podat dovolání. Poučil-li odvolací soud účastníka řízení nesprávně o nepřípustnosti podání dovolání, přičemž účastník řízení se tímto nesprávným poučením řídil a podal proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, musí být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 642/21, ze dne 18. 5. 2021
04.06.2021 00:03
ÚS: K náhradě ušlého výdělku znalce
Znalci mají v soudních řízeních významné postavení a jejich oprávněné nároky si zasluhují ochranu. Při rozhodování o jejich odměnách a náhradách musí soudy vykládat podústavní právo s respektem k právu na ochranu majetku a s ním spojeným legitimním očekáváním ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Znalci ustanovenému soudem vzniká legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona o znalcích a vyhlášky č. 37/1967 Sb. přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům, nikoli pouze zaměstnancům.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 806/21, ze dne 11. 5. 2021
04.06.2021 00:02
ÚS: Poskytování lékařské péče ve výkonu trestu odnětí svobody
Pokud odsouzený v objektivně špatném zdravotním stavu před obecnými soudy uplatní na základě zcela konkrétní minulé skutečnosti svědčící o porušení léčebného režimu, které samo o sobě mohlo vést k rapidnímu zhoršení jeho zdravotního stavu, námitku, která je potenciálně způsobilá vyvrátit závěr, že ve výkonu trestu je mu zajištěna dostatečná lékařská péče a obecné soudy se s touto námitku nevypořádají, nezaměří dokazování na relevantní skutečnosti, zejména na to, zda hrozí opakování porušení léčebného režimu a jeho následky, a toliko odkáží na závěr lékařské zprávy vězeňského lékařského střediska, která se sama touto námitkou rovněž nezabývá, poruší tím stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 3063/20, ze dne 20. 4. 2021
04.06.2021 00:01
ÚS: Právo na právní pomoc a tlumočníka
Trestním řádem příkladmo vyjmenované podmínky nutné obhajoby (§ 36 odst. 2) je nutné chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven (nález sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. března 2016). Jestliže cizinci nebyl v řízení před soudem přetlumočen trestní příkaz a poučení o opravném prostředku a opak nelze jednoznačně dovodit dostupnými prostředky, je při existenci takových pochybností třeba mít za to, že se cizinec řádným způsobem nevzdal svého práva na odpor proti trestnímu příkazu. Opačný postup je porušením práva cizince na spravedlivý proces (čl. 36 dost. Listiny základních práv a svobod).
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 498/21, ze dne 10. 5. 2021
04.06.2021 00:00
ÚS: Rozdílný skutkový stav v dovolacím řízení
I. Založí-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání, které vyznívá pro určitého účastníka nepříznivě, na skutkovém stavu, který je rozdílný od skutkových zjištění nižších soudů, poruší právo takového účastníka na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II. Nejvyšší soud poruší právo dovolatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasní, jak posoudil jeho námitky v dovolání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3415/20, ze dne 4. 5. 2021
28.05.2021 00:05
ÚS: K povinnosti obecných soudů zastavit exekuční řízení
V exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu, přičemž jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Pří aplikaci předmětného ustanovení je pak nutné zvážit případné legitimní očekávání oprávněného, které může být založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení.
Zásadně vadný exekuční titul může představovat také soudní rozhodnutí ukládající zaplatit tzv. regulační poplatek podle § 16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., účinném do 30. 11. 2011, osobě, která v době hospitalizace byla nezletilá, a která byla v nalézacím řízení zastoupena pouze zákonným zástupcem, který měl povinnost předmětný regulační poplatek uhradit.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1486/20, ze dne 27. 4. 2021
28.05.2021 00:04
ÚS: K právu svědka odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 TŘ
I. Právo svědka odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat.
II. Orgány činné v trestním řízení nemohou svědkovi odepřít možnost využít svého práva podle § 100 odst. 2 trestního řádu s odůvodněním, že si nemůže způsobit nebezpečí trestního stíhání, neboť již trestně stíhán je. Takový výklad práva odepřít vypovídat je v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť svědek podáním svědecké výpovědi může jednak utvrdit své stávající trestní obvinění v jiné trestní věci, případně si na základě své svědecké výpovědi může své postavení ještě zhoršit, např. v důsledku rozšíření trestního stíhání pro další skutky anebo v důsledku naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.
III. Procesní nemožnost použití výpovědi svědka v jeho vlastní trestní věci není hodnotícím kritériem při rozhodování, zda svědkovi náleží za konkrétních skutkových okolností právo odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 trestního řádu. Přijetí opačného výkladu § 100 odst. 2 trestního řádu by znamenalo vyprázdnění obsahu čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vůči svědkům, neboť by nebylo de facto možné zahájit trestní řízení na základě okolností, které vyplynuly ze svědecké výpovědi v konkrétní věci proti osobě, která takové svědectví podala.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 1679/20, ze dne 20. 4. 2021
28.05.2021 00:03
ÚS: Odmítnutí dovolání v případě nesprávné výzvy soudu
I. Nejvyšší soud odpírá stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na přístup k soudu, odmítne-li se zabývat doplněním dovolání (podaným v souladu s výzvou soudu prvního stupně a ve lhůtě jím stanovené) v domnění, že soud prvního stupně stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
II. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu obecným soudem zakládá porušení principu rovnosti, jakož i právní jistoty, a tím se dostává do rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1636/20, ze dne 27. 4. 2021
28.05.2021 00:02
ÚS: Opomenuté důkazy v řízení před správními soudy
Odkáže-li Nejvyšší správní soud na § 75 odst. 1 soudního řádu správního s tím, že skutečný stav věci byl k datu rozhodování správních orgánů zjištěn dostatečně, přestože stěžovatelem navrhovaný – a krajským soudem rozhodujícím o správní žalobě opomenutý – důkaz osvědčoval skutkový stav, který existoval již v době vydání správního rozhodnutí, dopustí se tím svévolné aplikace § 75 odst. 1 soudního řádu správního, která vede ke zkrácení práv stěžovatele v důkazním řízení před správními soudy. Taková svévole je nepřípustným zásahem do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2193/19, ze dne 21. 4. 2021
28.05.2021 00:01
ÚS: Podmínky pro zápis do seznamu členů profesní komory
Podmínky zápisu do seznamu členů, stanovené v jisté míře určitosti obecně závazným právním předpisem a doplněné stavovským předpisem profesní komory, představují ve svém celku závazný rámec, v jehož prostoru se musí profesní komora pohybovat. Nejsou-li podmínky pro vznik členství stanoveny verbálně jasně a obsahově jednoznačně, pak se v praxi rozvolňuje třeba jen rámcové kritérium zákona a uvádí v pochybnost rozsah autonomní sféry, náležející uchazeči o členství v komoře. Dochází k tak rozkolísání z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyvěrajícího principu právní jistoty a důvěry v právo, jakož i jeho subprincipů předvídatelnosti práva a legitimního očekávání adresátů právní normy vůči rozhodování subjektu, který se stal nositelem veřejné moci.
Je-li nastavena rozhodovací praxe obecných soudů tak, že některá jednání profesních komor, jejichž obsahem je stanovisko komory ke splnění podmínek členství, nepodléhají přezkumu podle soudního řádu správního, ale mohou být napadena civilní žalobou, je tomu třeba přizpůsobit intenzitu ústavního přezkumu i interpretaci práva civilními soudy. Vždy musí být obzvláště důsledně respektována maxima soudní ochrany základních práv, neboť v sázce je základní právo na svobodnou volbu povolání.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2988/19, ze dne 26. 4. 2021
21.05.2021 00:05
ÚS: Konkretizace pojmu množství větší než malé
I. Pojmy, které právo používá, by nepochybně měly být z hlediska právní jistoty jasné a jednoznačně formulované, současně však musí být dostatečně abstraktní, aby byly schopné zachytit co nejširší okruh možných eventualit, které se v životě vyskytují nebo se v budoucnu mohou vyskytnout. Užívání neurčitých pojmů je v právu nezbytné a zákonodárce využívá této možnosti i v trestním právu poměrně často, a to jak při vymezení základní skutkové podstaty trestného činu, tak při popisu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (okolnosti zvlášť přitěžující). Je tomu tak zejména z důvodu, aby bylo možné reagovat na dynamicky se měnící podmínky a variabilitu životních situací, přičemž ani trestní právo není v tomto ohledu žádnou výjimkou.
Proto Ústavní soud považuje užití neurčitých právních pojmů zejména v případech, kdy je úmyslem zákonodárce omezit rozsah kriminalizace určitého jednání (konání nebo opomenutí), resp. stanovit dolní kvantitativní hranici trestnosti (např. množství větší než malé v § 284 odst. 1 nebo v § 285 odst. 1, 2 trestního zákoníku), za ústavně konformní. Úlohou obecných soudů (zejména Nejvyššího soudu) je náležitě interpretovat tyto neurčité právní pojmy, a rozptýlit tak případné přetrvávající pochybnosti při jejich výkladu.
II. Ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy je založeno na následujících zásadách: nařízení vlády musí být vydáno oprávněným orgánem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard, musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení. Nařízení vlády tedy, podobně jako jiný podzákonný předpis, může toliko podrobněji konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem [srov. např. nález ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (N 30/21 SbNU 261; 96/2001 Sb.), nález ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) aj.].
Ustanovení čl. 39 Listiny základních práv a svobod zakotvuje princip nullum crimen sine lege, který je dále rozvíjen tak, aby zákon (lex) zároveň splňoval zásady, podle kterých musí být pramenem práva pouze zákon (scripta – zákaz obyčejového práva), je zakázána analogie v neprospěch pachatele (stricta), je zakázána retroaktivita (praevia) a přikázána náležitá určitost trestněprávních norem (certa). U zákonného pojmu „množství větší než malé“ rostlin a hub obsahujících omamnou a psychotropní látku, zmocňuje-li zákon v § 289 odst. 3 trestního zákoníku vládu k vydání nařízení vlády, požadavek na zákonný pramen práva (skripta) a určitosti zákona (certa) splněn není, neboť až vláda nařízením č. 455/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku, určila toto množství. Přitom vláda zde přímo doplňuje § 285 odst. 1, 2 trestního zákoníku, a to při naplnění obsahu tak důležitého pojmu, který je rozhodující pro určení spodní hranice trestní odpovědnosti u základních skutkových podstat trestného činu nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. V důsledku toho byl porušen zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, vyplývající z ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy. Ústavní soud přitom v minulosti již vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 35/95 (N 64/5 SbNU 487; 206/1996 Sb.), nález ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 13/12 (N 126/70 SbNU 147; 259/2013 Sb.) a nález ze dne 20. 6. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 36/11 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.) aj.]. Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je kompetentní toliko Parlament České republiky. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 98/20, ze dne 27. 4. 2021
21.05.2021 00:04
ÚS: Princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví
Ze základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny vyplývá rovněž princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví, a to újmy majetkové i nemajetkové. Tento princip se uplatňuje i ve vztahu k nárokům na úroky z prodlení, k němuž dojde při poskytování peněžité náhrady majetkové újmy. K jejich nepřiznání proto může dojít jen ve zcela výjimečných případech.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 2949/20, ze dne 26. 4. 2021
21.05.2021 00:03
ÚS: Tzv. sekulární výhrada svědomí vůči povinnosti očkování
K uplatnění tzv. sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování nestačí samotný poukaz na subjektivní přesvědčení zákonného zástupce dítěte, které z tohoto důvodu nemá být přijato do mateřské školy, nýbrž prokázání, že taková výhrada je založena na objektivně prokazatelných důvodech. Posouzení těchto důvodů je úkolem orgánů veřejné moci, které vycházejí z požadavků a) prokázání ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí v porovnání s tím, jaký následek nepodrobení se očkovací povinnosti bude mít; b) naléhavosti důvodů, jež na podporu své výhrady nositel základní svobody nebo jeho zákonný zástupce v konkrétním případě uvádí; c) trvalosti, konzistentnosti a přesvědčivosti tvrzení a d) zvážení společenských dopadů, jež může v konkrétním případě uznaná tzv. sekulární výhrada svědomí mít vzhledem k dosažené míře tzv. proočkovanosti obyvatelstva (sociální solidarita) proti přenosným nemocem a aktuální epidemiologické situaci.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2530/20, ze dne 27. 4. 2021
21.05.2021 00:02
ÚS: Přikázání věci jinému senátu (samosoudci)
V řízení před prvostupňovým soudem následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze je-li to skutečně nutné k „odblokování“ řízení zatíženého neschopností prvostupňového soudu uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu není na místě za situace, kdy není důvod neočekávat, že prvostupňovému soudu postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) příznivější, tj. je třeba přihlížet i k možným dopadům tohoto postupu na dobu trvání řízení.
Všechny právě shrnuté principy je třeba v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu náležitě reflektovat a to tím podrobněji, oč dříve (ve smyslu četnosti pokusů prvostupňového soudu uzavřít věc zákonným způsobem) je věc jinému senátu (samosoudci) přikazována.
Pokud odvolací soud při rozhodování podle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu nepostupuje v souladu s výše uvedeným (nerespektuje shrnuté principy či je nezohlední v odůvodnění svého rozhodnutí), porušuje právo účastníků řízení na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a pokračuje-li nadále v řízení „nezákonný“ soudce, je porušeno i právo účastníků řízení na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 52/21, ze dne 19. 4. 2021