// Profipravo.cz / Z rozhodnutí dalších soudů

Z rozhodnutí dalších soudů

16.08.2019 00:03

ÚS: Nepovolení nezbytné cesty podle nového občanského zákoníku

Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže § 1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu. Ze samotné skutečnosti použití § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při němž je zohledněno jednání vlastníka nemovité věci, jež nastalo před účinností tohoto zákona, nelze dovodit porušení jeho základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejde o nepřípustný zásah do její právní jistoty a důvěry v právo, který by zakládal porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2408/18, ze dne 17. 7. 2019


16.08.2019 00:02

ÚS: K návrhu na přiznání odkladného účinku správní žaloby

Postup správního soudu, jímž nebyla stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení, dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku správní žaloby, představuje porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 1839/19, ze dne 22. 7. 2019


09.08.2019 00:06

ÚS: Účinná lítost u trestně odpovědné právnické osoby

I. Pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v § 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby.

II. Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 448/19, ze dne 16. 7. 2019


09.08.2019 00:05

ÚS: K posuzování vlivů prioritních staveb na životní prostředí

Zvláštní postup podle § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, podle kterého nemusí u tzv. prioritních dopravních záměrů znovu proběhnout celý proces posuzování vlivů záměru na životní prostředí – Environmental Impact Assessment („EIA“), včetně aktivní účasti dotčené veřejnosti, za účelem vydání závazného stanoviska podle uvedeného zákona, nýbrž postačí existující souhlasné stanovisko podle předchozí právní úpravy při splnění dalších podmínek vymezených napadeným ustanovením, neporušuje dělbu moci, požadavek na obecnost zákona ani právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35, příp. ani práva občanů podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku není v rozporu s ústavním pořádkem.

Napadené ustanovení splňuje kritérium obecnosti zákona; stanoví tři obecné podmínky jeho aplikace a naplnění podmínky čtvrté – vymezení konkrétních staveb – ponechává nařízení vlády. Napadenou právní úpravou není zasaženo do moci výkonné ani soudní; legislativa nestanovila konkrétní prioritní dopravní záměry a příslušné orgány mohou posoudit naplnění zákonem obecně vymezených podmínek.

Ojedinělá, výjimečná a územně a časově podmíněná napadená právní úprava má vést k nezpomalení procesu realizace prioritních dopravních záměrů, které byly v době jejího přijetí ve fázi pokročilé připravenosti. Právo dotčené veřejnosti účastnit se posuzování vlivů záměru na životní prostředí není vyloučeno, neboť veřejnost měla možnost se účastnit tohoto postupu podle předchozí právní úpravy, dále se může účastnit navazujících řízení a může proti navazujícím správním úkonům brojit správní žalobou, kterou může v souladu s platnou právní úpravou napadat i podkladové závazné stanovisko k vlivům záměru na životní prostředí.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 44/18, ze dne 17. 7. 2019


09.08.2019 00:04

ÚS: Ústavní stížnost při nepodání opakované kasační stížnosti

I. Proti rozhodnutí, které vydal krajský soud ve správním soudnictví poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, a při jehož vydání byl krajský soud vázán závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu jen v části hodnocení, které krajský soud v tomto rozhodnutí činil, kdežto na zbylou část hodnocení závazný právní názor Nejvyššího správního soudu nedopadal, lze z hlediska § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přípustně podat ústavní stížnost, aniž by stěžovatel nechal takový rozsudek krajského soudu napadený ústavní stížností přezkoumat Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti. Aby ústavní stížnost byla podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, musí být splněny tyto podmínky:
1) v ústavní stížnosti byla uplatněna alespoň jedna námitka, kterou nebylo možno dle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přípustně uplatnit v kasační stížnosti proti takovému rozhodnutí krajského soudu, a
2) proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel nepodal souběžně ústavní stížnost a kasační stížnost.

II. Z hlediska požadavků vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nezbytné, aby krajský soud v poučení o opravném prostředku, které poskytuje ve svém rozhodnutí, jež vydal poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, poučil o obecném pravidlu přípustnosti kasační stížnosti (§ 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní) a výluce z přípustnosti kasační stížnosti dle § 104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 926/19, ze dne 2. 7. 2019


09.08.2019 00:03

ÚS: Zneužití práva podáním rozhodčí žaloby po 11. 5. 2011

I. Z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, vyplývá požadavek ve vztahu k zákonné úpravě soukromoprávních vztahů, že jejich vznik musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, je požadavek ochrany slabší strany, jejímž typickým příkladem je ochrana spotřebitele.

II. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okolnost, že rozhodčí nález na základě ní vydaný není způsobilým exekučním titulem. Pokud přesto byla exekuce zahájena a je v ní pokračováno, je nutné ji v každé fázi zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, a to i tehdy, jestliže povinný neplatnost rozhodčí doložky v průběhu rozhodčího řízení nenamítal. Není přitom podstatné, že samotný rozhodčí nález nebyl formálně zrušen.

III. Zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1091/19, ze dne 17. 7. 2019


09.08.2019 00:02

ÚS: Zastavení řízení o přezkumu zajištění cizince

Rozhodnutí soudu, kterým bylo zastaveno řízení o přezkumu zajištění cizince na základě § 172 odst. 6 zákona 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění před jeho zrušením nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (vyhlášeným pod č. 16/2019 Sb.), je v rozporu s právy tohoto cizince na soudní ochranu a na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, zaručenými v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 467/18, ze dne 2. 7. 2019


09.08.2019 00:01

ÚS: Rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu

Na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během věznění. Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícímu vydání takovému rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří princip rovnosti zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a možnost vyvracet argumenty protistrany. Mezi prvky práva na spravedlivý proces spadá i zásada audiatur et altera pars, jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 464/19, ze dne 9. 7. 2019


02.08.2019 00:06

ÚS: K odměně ustanoveného advokáta za zastupování vůči státu

Porušením práva na odměnu za poskytnutí právních služeb podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, má-li právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven. Vyplývá-li však z judikatury Nejvyššího soudu, že odměna právnímu zástupci přísluší také za úkony, které byly učiněny ještě před jeho ustanovením a které byly nutné k tomu, aby soud mohl rozhodnout o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, je porušením základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jeho právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu vlastnictví podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod postup obecných soudů, které takový právní názor nerespektovaly, aniž se od něj ve svých rozhodnutích nikterak nedistancovaly či se vůči němu argumentačně nevymezily.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 433/19, ze dne 28. 6. 2019


02.08.2019 00:05

ÚS: Neodůvodnění usnesení NS o odkladu právní moci

Analytická právní věta

Neodůvodní-li vůbec Nejvyšší soud své usnesení o odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. b) občanského soudního řádu, ač mu to občanský soudní řád neumožňuje (§ 169 odst. 2 občanského soudního řádu), jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, což je projevem libovůle v soudním rozhodování, a tudíž v rozporu s požadavky, které vyplývají z (normativního) pojmu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a jeho zásad zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

PRÁVNÍ VĚTY

I. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky plní ústavní stížnost především funkci ochrany subjektivních ústavních práv stěžovatelů. Není však vyloučeno, aby ve výjimečných případech Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy České republiky, o ústavní stížnosti rozhodl nálezem ve formě tzv. akademického výroku, který sice pouze deklaruje porušení ústavně zaručeného práva a svobody stěžovatele, avšak současně – vyžadují-li to zájmy ochrany ústavního pořádku obecně a přesahuje-li takový postup osobní zájem stěžovatele – zajistí potřebu výkladu ústavních předpisů a jeho promítnutí do ústavně konformní aplikace podústavního práva, čímž posílí legitimní očekávání v budoucí jednotné rozhodování orgánů veřejné moci v obdobných případech, jako důležitou součást právní jistoty jednotlivců.

II. Neodůvodní-li vůbec Nejvyšší soud své usnesení o odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí podle § 243 písm. b) občanského soudního řádu, ač mu to občanský soudní řád neumožňuje (§ 169 odst. 2 občanského soudního řádu), jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, což je projevem libovůle v soudním rozhodování, a tudíž v rozporu s požadavky, které vyplývají z (normativního) pojmu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a jeho zásad zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1527/19, ze dne 28. 6. 2019


02.08.2019 00:04

ÚS: Obcházení účelu a smyslu restitučního právního předpisu

Měla a mohla-li určitá osoba vědět, že v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku ve vztahu k určité nemovitosti je osobou oprávněnou k jeho uplatnění a že některý z restitučních důvodů výslovně dopadá na její situaci, nelze považovat bez ohledu na další vývoj judikaturního výkladu těchto restitučních důvodů za porušení jejího práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny či na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže obecné soudy zamítnou její žalobu na určení vlastnického práva k nemovitosti s odkazem na to, že by tím byl obcházen účel a smysl daného restitučního právního předpisu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 987/18, ze dne 2. 7. 2019


02.08.2019 00:03

ÚS: Právo rodiče nahlížet do vyšetřovacího spisu o pátrání

Právo na život, zaručené čl. 6 Listiny základních práv a svobod, musí být chráněno trestním právem a hájitelná tvrzení svědčící o porušení práva na život musí být podrobena účinnému vyšetřování. Účelem práva na nahlédnutí do spisu je, mimo jiné, aby oběť mohla sama zhodnotit, zda šetření bylo důkladné a dostatečné a nebylo tak porušeno její právo na účinné vyšetřování. Proto oběť musí mít přístup do spisu alespoň po skončení šetření a v takovém rozsahu, aby mohla posoudit, zda vyšetřování splňovalo všechny dílčí aspekty účinného vyšetřování, a to bez ohledu na to, v jaké fázi ke skončení šetření dojde.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1496/18, ze dne 2. 7. 2019


02.08.2019 00:02

ÚS: Náklady řízení po rozhodnutí o odkladu provedení exekuce

Řízení ve věci návrhu na odklad provedení exekuce není řízením zcela samostatným, ale je převážně spjato s dalším průběhem exekučního řízení a samotným osudem exekuce. Teprve výsledek exekučního řízení ukáže, který z jeho účastníků byl ve skutečnosti celkově úspěšný. V případě úspěchu povinného bude o jeho nákladech, včetně nákladů vynaložených ve věci návrhu na odklad exekuce, rozhodnuto v usnesení o zastavení exekuce, naproti tomu v případě úspěchu stěžovatele jako oprávněného bude tyto náklady vymáhat soudní exekutor po skončení exekuce dle § 87 a násl. exekučního řádu.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 4168/18, ze dne 26. 6. 2019


02.08.2019 00:01

ÚS: Poplatek ve věci náhrady škody za nezákonné trestní stíhání

Vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 3668/18, ze dne 26. 6. 2019


26.07.2019 00:06

ÚS: Popření pohledávky zajištěného věřitele v řízení o oddlužení

I. Pozbude-li v průběhu řízení o návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho ustanovení podle § 64 odst. 1 písm. d) nebo § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tento právní předpis nebo jeho ustanovení platnosti, v řízení se i bez dalšího návrhu (§ 68 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) pokračuje tak, že bude rozhodováno o tom, zda se vysloví, že ke zrušení navržený právní předpis nebo jeho ustanovení byly v rozporu s právním předpisem vyšší právní síly, závisí-li na tom posouzení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci.

II. Ústavní povinností státu je chránit práva fyzických osob vstupujících do spotřebitelských vztahů (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) jak vytvářením podmínek pro uzavírání spotřebitelských smluv, tak při řešení sporů z nich vyplývajících, tedy i po procesní stránce. Proto bylo v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně s požadavkem procesní rovnosti stran zaručeného v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ustanovení § 410 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017, vyjádřené ve slově „nezajištěného“, které nevytvářelo procesní prostor k tomu, aby insolvenční soud mohl přezkoumat příslušnou spotřebitelskou smlouvu z hlediska toho, zda neobsahuje nepřiměřená ujednání, a to i proto, že tak nemohl učinit ani dlužník popřením pohledávky ve vztahu k zajištěnému věřiteli.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 2/19, ze dne 2. 7. 2019


26.07.2019 00:05

ÚS: Zřizování soukromých škol

I. Esence práva na vzdělání inkorporuje ve svém obsahu existenci nestátních škol, předjímanou ústavodárcem v čl. 33 odst. 3 Listiny, a vylučuje tak monopolizaci vzdělání ze strany státu. Z tohoto důvodu stát nemůže přistoupit k zákonné regulaci práva na vzdělání, která by přímo či nepřímo vedla k úplnému zamezení existence či fungování nestátních škol.

II. V případě nestátních škol se jedná o komplementární (subsidiární) instituce, jejichž existenci stát v přiměřeném počtu umožňuje, aby tak účelně doplnil soustavu (veřejných) základních a středních škol. Listina tak neobsahuje subjektivní veřejné právo na zřízení neveřejné (nestátní, soukromé) základní či střední školy, nevzniká tedy ani povinnost státu zajišťovat právo na „vyučování“ na těchto školách.

III. Orgány zodpovědné za formulaci vzdělávacích záměrů musí respektovat nejen širší kvalitativní požadavky v oblasti vzdělávání stanovené školských zákonem, ale zároveň musí přihlédnout k samotné ústavní povaze práva na vzdělání, jakož i k ústavním principům výkonu státní (veřejné) moci. Dlouhodobé záměry tedy nemohou být užívány jako prostředek zamezující plošnému vzniku nestátních škol či školských zařízení, neboť právě tímto by vedly k zásahu do esenciálního obsahu práva na vzdělání ve vztahu k čl. 33 odst. 3 Listiny.

IV. Při respektování požadavku ústavně konformního výkladu ustanovení § 148 odst. 3 písm. a) školského zákona představuje legitimní a racionální prostředek realizace vlivu státu při zajišťování institucionálního aspektu práva na vzdělání.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 34/17, ze dne 9. 7. 2019


26.07.2019 00:04

ÚS: Vyloučení přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství

Ustanovení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů, které vylučuje ze soudního přezkumu toliko ta rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žádost o udělení státního občanství z důvodu utajované informace o ohrožení bezpečnosti státu, nelze považovat za projev svévole zákonodárce. Napadené ustanovení nelze považovat za rozporné ani s principem demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 39/17, ze dne 2. 7. 2019


26.07.2019 00:03

ÚS: Nerespektování názoru Ústavního soudu Nejvyšším soudem

Závisí-li dovoláním napadené rozhodnutí na řešení otázky hmotného a procesního práva s ústavní relevancí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu, pak nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v jeho nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) zakládá porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a představuje současně nerespektování povinnosti obecných soudů poskytovat ochranu základním právům a svobodám podle čl. 4 Ústavy České republiky.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2932/18, ze dne 28. 6. 2019


26.07.2019 00:02

ÚS: Odmítnutí dovolání pro nepřípustnost

Dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl deklarovaný důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení základního práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 1055/18, ze dne 9. 7. 2019


26.07.2019 00:01

ÚS: Povinnost doručit odvolání ve věci samé ostatním účastníkům

Směřuje-li odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně je podle § 210 odst. 1 občanského soudního řádu vždy povinen doručit je ostatním účastníkům. Takto kategoricky formulovanou povinnost sice nemá v případě odvolání směřujícího proti jiným než meritorním rozhodnutím, včetně rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření, to však neznamená, že by tak podle uvedeného ustanovení nemohl postupovat na základě své úvahy o vhodnosti a účelnosti takovéhoto opatření s ohledem na okolnosti případu. Vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, je ostatně jedním ze základních požadavků vyplývajících z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tento požadavek lze vztáhnout na jakékoli rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení.

podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 743/19, ze dne 25. 6. 2019


< strana 1 / 120 >
Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů